Vzpomínky pamětníků

Jan Fiala: Historie šachu v Českém Brodě
Zdeněk Chybný: kompletní historie, 2008
Jaroslav Pelikán: 50 let českobrodského šachu, 1972
Oldřich Eisner st.: 60 let českobrodského šachu, 1982


Vzpomínky jednotlivých pamětníků: (v závorce období, kterého se vzpomínky nejvíce týkají)
Radovan Bednařík st. vzpomíná (60', 90')
Vít Brandejský vzpomíná (1996–2022)
Pavel Čabart vzpomíná (80', 90')
Jan Čermák vzpomíná (2010–2022)
Jiří Čihák vzpomíná (2001–2022)
Michal Eisner: Historie trochu jinak (1989–2009)
Antonín Fabián vzpomíná (60')
Jan Fiala vzpomíná (2002–2022)
Michal Fokt: mládež za posledních asi 20 let (1989–2009)
Jaroslav Hájek: Český Brod a šachy (60')
Zdeněk Chybný vzpomíná (1963–2022)
Michael Jirásek vzpomíná (00')
Jan Kalík vzpomíná (60')
Ivan Koudelka vzpomíná (90', 00')
Dimitrij Mathon vzpomíná (40')
Miloš Mazura vzpomíná (90')
Lubomír Neckář vzpomíná (60', 70')
Ivan Pecák: Vzpomínky na šachové mládí (50. a 60. léta)
Hana Pelikánová a Jindra Kollerová vzpomínají (60', 70', 90')
Oldřich Suchoradský: Pan prof. Jaroslav Pelikán (60', 70')
Miroslav Urban vzpomíná (1981–2022)
Jiří Valtera vzpomíná (70')
Dana Vorlíčková vzpomíná (60', 10')
Miloš Vrabec vzpomíná (60', 70', 90')
Jaroslav Zajíček: Organizovaná šachová činnost v Českém Brodě (20. – 70. léta)

Vzpomínky různých pamětníků podle témat:
Vzpomínky na Vladimíra Fabiána, 2009
Vzpomínky na Mezinárodní šachovou dovolenou, 2009

Ústní vzpomínky jsou zpravidla autorizovány pamětníky. Ve vzpomínkách jsem zpravidla provedl gramatické a formální úpravy, rozepisoval zkrácená slova, spojoval a rozpojoval odstavce, zkracoval a vypouštěl otázky a měnil pořadí odpovědí, ale snažil se přitom co nejvíce zachovat styl vyjadřování pamětníka. Data vzpomínek uvádím vždy na konci.

Průběžně probíhá jazyková korektura všech vzpomínek.

Jan Fiala

 

Radovan Bednařík st. vzpomíná

Kdy a jak jsem se naučil hrát šachy?

Hrát šachy jsem se naučil velice pozdě. Je sice pravda, že jsem uměl tak trochu tahat figurkami, ale to bylo asi tak vše. Pamatuji, jak mě jeden kamarád, který jezdil do Českého Brodu na prázdniny, asi čtyřikrát, možná, že to bylo i víckrát, porazil, kdy dokázal využít slabosti pole f7 a dát mi mat. To se mě tenkrát velice dotklo a já velice toužil naučit se šachy pořádně. Bohužel, tenkrát byla divná doba, bylo po roce 1948, vládnoucí třída začala utahovat kohoutky, lidé se začali bát, a tak nebylo moc možností, jak si svůj sen splnit. Na druhou stranu to mělo určité výhody. Myslím si, že v té době se daleko více četlo a také já jsem se tomuto koníčku věnoval. Stalo se mi zvykem, že jsem velice pečlivě sledoval prodejny knih a co vlastně se vydává. Tento svůj zvyk jsem si sebou přinesl i na průmyslovku do Mělníka, a tak jsem jednoho dne v knihkupectví objevil dvě šachové knížky. Dá se řici, že od tohoto dne se datuje vlastně můj šachový růst. Vlastně to bylo o nějaký čas později, protože jsem si nejprve musel na knížky ušetřit, než jsem si je mohl zakoupit.

Byt to první díl Alechinova šachového odkazu a třetí díl Pachmanovy teorie zahájení. Začal jsem si přehrávat partie, pochopil jsem, co je zahájení, střední hra, koncovky, taktika a strategie atd., a tak začala stoupat moje šachová výkonost. /Mimochodem, pořád si myslím, že Alechinův šachový odkaz je jedna z nejlepších knih, která byla o šachu napsána./

Třetí díl Pachmana mě potom poznamenal vlastně na celý život, protože se nepamatuji, že bych nějakou partii zahájil jinak než pěšcem dámy.

Kdy a jak jste se dostal do klubu? Věděl jste o klubu předem? Jakou měl klub pověst?

O šachovém klubu jsem byl dost dobře informován – můj kamarád a vlastně i spolužák byl Míla Zajíček, což byl mladší bratr známého hráče klubu, a tak jsem dostával informace z první ruky.

Do klubu jsem vstoupil hned po maturitě. Pamatuji se na to, jako kdyby to bylo dnes. Věděl jsem, že se hraje v „Pekle“, což bylo místo pod jevištěm českobrodské sokolovny. Vstup byl zvenčí, a tak jsem tam vrazil. V čele dlouhého stolu stál profesor Pelikán a přehraboval se ve své ohromné aktovce a kousek dál byl hlouček starších šachistů skloněných nad partii. Obrátil jsem se na profesora se svou žádostí, předpokládal jsem totiž, že vzhledem k papírování to tam šéfuje. On mě odkázal na pana Hympla, který v té době vykonával předsedu klubu. Po vyřízení úvodních formalit mě odkázal na pana Šámala, což byla velice v té době známá figurka našeho klubu.

V civilu to byl jeden z posledních živnostníků ve městě – holič – vždy velice pečlivě upraven, hladce oholen s přepečlivě pěstovaným knírkem pod nosem. Jak jsem vyrozuměl, tak se dohrávaly nějaké odložené partie z klubového přeboru a pan Šámal mi měl šáhnout na zoubek. V té době byl již za zenitem své výkonnosti, a tak jsem s ním neměl žádné velké potíže. Zmiňuji se o něm ale z jiného důvodu. Byla to taková dobrá duše, nenápadný člen klubu, který byl, dalo by se říci, skoro nepostradatelný. Všichni víme, jak trpí šachové figurky, často se poškodí zejména jezdci a pan Šámal nelenil, poškozené figurky si odnesl domu a dal je dohromady. Taktéž když se poškodily mechanické šachové hodiny – opět tu byl pan Šámal, který odnesl poškozené ke svému příteli hodináři a vše bylo vždy v pořádku. Byl to takový hospodář klubu.

Účastnil jste se tréninků?

Ne. Pokud se dobře pamatuji, tak nic takového v době, kdy jsem přišel do klubu, se nekonalo. Pamatuji pouze aktivitu profesora, kdy organisoval školní mládež a hrály se turnaje dětí. Občas jsem mu i trochu pomáhal.

V Pekle hrávali i starší šachisté, pamatujete si kteří a na zážitky s nimi?

Ano byla to taková plejáda zajímavých figurek. Znal jsem je prakticky všechny. Byla to prostě taková stará garda, která byla nebo vytvářela duši každého klubu. Nemyslím výkonnostně, ale spíše vytvářením kamarádského prostředí, do kterého se každý rád vracel. Nechtěl bych tady oživovat nějaké vzpomínky, bylo by jich hodně, ale je pochopitelné, že v každém dobrém stádu se občas najde i černá ovce. Takovou černou ovcí alespoň podle mě byl p. Stehno. Byl to člověk neurvalého charakteru a, jak se lidově říká, byl od rány. Myslím si, že ani v klubu ani jinde neměl moc přátel. Pocházel ze Štolmíře, pravidelně chodil do Českého Brodu a jeho konečnou stanici byla hospoda U kulaté báby, kde hrál i šachy – pochopitelně o panáky. Také jsme tam chodili, hráli jsme tam kulečník. Kamarádi věděli, že také hraji šachy, a tak mě začali hecovat, že bude alespoň co pít. Zprvu jsem se bránil, ale nakonec jsem souhlasil, a tak jsme hráli. Pro mého soupeře to tenkrát dopadlo velice špatně – prohrál asi 6x, zmizel zadním vchodem a nezaplatil ani svoji útratu. Z tohoto výsledku měl největší radost p. Eisner, měli spolu asi nějaké nevyřízené účty.

Hrál jste přebor oddílu a jaké z něj máte zážitky?

Ano. Pokud si pamatuji, tak jsem hrál vedlejší turnaje, ale moc jsem je nepreferoval, hrál jsem je pouze, abych mohl navštěvovat klub.

Hrál jste soutěže družstev, jaké z nich máte zážitky?

Vždy jsem preferoval soutěže družstev a myslím si, že jsem nebyl sám. Mám takový dojem, že jsme považovali za čest, že můžeme reprezentovat nějaký klub nebo město. Bylo to ovšem podstatně složitější, než je to nyní. Vzpomínám, že jsme hráli na Vyžlovce, v Červených Pečkách a v celé řadě dalších míst, na které jsem už pozapomněl. Někdy to bylo dost dobrodružné – dopravit se to těch všech míst. Většinou se tam hrálo v místní restauraci, šachy přinesli z domova, jak kdo měl. V poledne si poměrně velká část obce přišla do hospody pro pivo, ale vždy jsem měl dojem, že více jak pivo je zajímalo, jak hraji jejich zástupci. Bylo to takové kamarádské, lidé byli k sobě přátelštější.

Jaké jste hrál turnaje a jaké z nich máte zážitky?

Pár turnajů jsem odehrál. Byly to většinou vedlejší turnaje na Sjezdu. Tyto turnaje byly pro mne velmi důležité. Pochopil jsem totiž na nich, že nikdy nebudu špičkový šachista, pouze druhořadý, který sice poctivě bude nastupovat za družstva, bude schopen vykonávat v klubu nějakou činnost, a to je asi vše. Také jsem pochopil, že se do popředí tlačí jiné zájmy, které mě začaly více zajímat. Mám na mysli poznávání míst, kde jsem se nacházel, ať už se jednalo o památky, zajímavosti atd. a začala se projevovat starost, jak si dále zařídím život s ohledem k zaměstnání, bytu apod.

Nedá se říci, že bych na šachy zanevřel – to určitě ne, ale už nebyly na prvním místě.

Kdo tehdy řídil klub a jak to v klubu vypadalo?

Když jsem poprvé přišel do klubu, tak předseda byl p. Hympl. Po vojně se vše točilo kolem profesora a víc jsem nepotřeboval vědět, myslím, že bez něj se vlastně v klubu nic nedělo.

Jak vzpomínáte na profesora a další šachisty?

Musím přiznat, že i po tolika letech vzpomínám s obdivem a úctou. Asi se toho o profesorovi namluvilo již spoustu. Vzpomínám na jednu úsměvnou historku. Hrál se klubový přebor, který byl současně brán i jako okresní, a profesor to měl velice dobře rozehráno, přetahovali se se Zajíčkem o vedení, a tak jsme všichni čekali, jak dopadne jejich vzájemný souboj. Profesor se na utkání velice pečlivě připravoval. Pamatuji, že si sehnal celou řadu knížek, přehrával si celou řadu variant a podvariant, nevynechal žádnou poznámku – no prostě byl „nadřenej“. Partii však prohrál. Mám takový dojem, že ještě po měsíci vyprávěl a ukazoval, jak Zajíček přehodil nějaké taky a on na to reagoval nedůrazně a Zajíček jeho zaváhání s přehledem využil. I další šachisty vzpomínám v dobrém, na některé více, na některé jenom jako na hráče, kteří hráli za náš klub.

Pamatuji tyto hráče – p. Polák – byl snad z Říčan a ostatní tvrdili, že vlastně vychoval Neckáře a Vrabce – nemohu to nějak potvrdit, nebyl jsem u toho. Já ho neměl moc rád, byl to typ hráče, který velice často vyhledával časové tísně a přímo si v nich liboval. Myslím si, že u družstev to není moc dobrá taktika.

Saidl – ten byl snad z Úval, byl to dobrý spolehlivý hráč. Nepamatuji, že by se zvedl od partie, seděl a věnoval se pouze své partii. Jeho opakem byl p. Vondráček /snad jsem jméno nepopletl/, ten byl z Kolína, byl pořád v pohybu. Od lékaře měl asi zakázáno kouřit, ale jak se blížila hodina zahájení utkání, tak obcházel jak spoluhráče, tak i protihráče a loudil cigarety a hned po zahájení byl už zahalen kouřem.

Prof. Koman byl velice dobrý šachista, ale držel si určitý odstup od ostatních. Pokud bych byl kapitánem, tak bych ho asi do družstva nechtěl – výsledek družstva byl u něj až na posledním místě, na prvním neprohrát, měl zájem jenom o svůj výsledek.

V. Mathon byl syn doktora Mathona ze staré gardy – velice spolehlivý hráč, ale byl to typ „mouchy sežerte mě“.

Slávek Bureš – toho jsem měl nejraději. Byl to nejen dobrý hráč, ale i velice dobrý člověk. Nikdy nikoho neodmítl, když chtěl nějak poradit, na každého měl čas.

A nakonec p. Kopecký – to byla figurka. Pamatuji, že jak profesor, tak i Zajíček s ním měli plné ruce práce. Nejméně hodinu před odjezdem vlaku, když nějak jeli na utkání, byli už u něj a snažili se ho donutit k odchodu na vlak. V té době měl totiž nejvíce práce s venčením psa. Byl to však velice dobrý a nesmírně houževnatý hráč. Jak byla i sebemenší jiskřička naděje, tak se ji snažil využít a hrál až do konce.

Na tomto místě bych se měl zmínit o dívčí nebo ženské části našeho klubu. Sice se o ní ví, ale moc se o ní nemluví. Když opomenu p. Mariu Křivánkovou, která bylo dlouholetou oporou A družstva, tak to byly Bednaříková, Bedrníčková, Blažková, Žatečková, Šťastná, Votápková, Kubíčková. Snad jsem na nikoho nezapomněl. Bylo jich tolik, že hrály samostatné turnaje. Jednou hrály – myslím, že to byl přebor klubu, profesor byl rozhodčím a já jsem tam trochu dozoroval. Stalo se, že jedna hráčka reklamovala „radění“ ze strany ostatních hráček její soupeřce. Profesor se obrátil na mně. V té chvíli jsem nevěděl, co mám odpovědět. Viděl jsem sice, jak se hráčky mezi sebou baví, ale to je běžné, že hráči mezi sebou občas prohodí nějaké to slovo, ale nemůže se to přece považovat za „radění“. Odpověděl jsem proto, že jsem nic neviděl, a profesor spor zamítl. Celá záležitost měla ovem dohru – dlouhodobou známost a následně i již dvaapadesátileté manželství.

Poté jste měl pauzu, proč a jak dlouho?

Jak jsem se již zmínil – přišla doba, kdy jsem se musel postarat o jiné věci, jak jenom hrát šachy. Vím, že stejné starosti mají vlastně všichni, ale u nás to bylo trochu jiné. Naši otcové byli na seznamu nežádoucích osob, nemohli nás proto moc podporovat a museli jsme se o vše postarat sami.

K tomu jen takovou malou příhodu. Byl jsem zaměstnán na Státním statku Vrbčany a ten se v roce 1966 delimitoval. Jednou navečer jsem šel do města, už vlastně nevím ani proč, potkal jsem sousedku, velmi milou paní, občas jsem se s ní bavil – zastavila se a povídá: „Tak jsme tě včera projednávali na uličním výboru strany, co teď budeš dělat, kam půjdeš.“ apod. Vůbec jsem nevěděl, jak mám na to reagovat, co si mám o tom myslet, proletěla mi hlavou myšlenka, kdo mě vlastně sleduje, jestli není nasazen i nějaký člověk v klubu apod. Nebylo to pro nás jednoduché. Nakonec jsme to překonali, získali jsme byt v Městci Králové a objevil se další problém. I když byl Městec Králové vzdálen pouze 40 km, cesta trvala zhruba 3 až 3 a půl hodiny, takže na nějaké šachy nebylo ani pomyšlení. Občas, když hrálo áčko doma, tak jsme se chvíli stavili podívat, a to bylo asi tak vše.

Kdy jste se vrátil do klubu? Co vás k tomu přivedlo?

Ta pauza byla více jak dvacetiletá. To jsem byl již v plném invalidním důchodu a trochu jsem hrál korespondenčně. Syn začal dorůstat, sledoval mě při analýze, začal mít zájem o šachy, a tak jsem se snažil trochu ho to naučit.

To už jsme měli auto, do Brodu jsme běžně jezdili, syn si našel kamarády – hlavně Michala a Oldíka Eisnerovi, začal chodit do klubu, a tak jsem se znovu přihlásil a začal hrát. Ale už to nebylo ono.

Prostředí i atmosféra v klubu byla již jiná, takže vzpomínky prakticky nemám žádné. Vím, že jsem hrál přebory klubu, hrál jsem za družstva, ale nějaký hlubší kontakt s ostatními členy jsem nenavázal. Měl jsem a mám zdravotní potíže, a tak jsem vždy pospíchal domu.

Kdy jste přestoupil z Českého Brodu a proč? Údajně jste se pohádali…

Nedá se říci, že by došlo k nějakým hádkám – bylo to v době, kdy se ve vedení klubu začala prosazovat politika jednoho silného družstva a ostatní mají prostě smůlu. V té době odešlo více hráčů: Zajíček, Fabián, Píša, Olda s Michalem a Oldíkem do Peček, Mazura se vrátil do Žamberka, Ivan Pecák začal obnovovat Kostelec a potom mě přesvědčil, abych ho následoval. Do Kostelce následně přestoupil i starý p. Mazura a i můj syn.

V té době navštěvoval Michala Štěpán Forman, který již tehdy byl velice silný hráč a dával jim lekce, kterých se účastnil i syn. Posléze se stalo, že syn neměl v Kostelci žádného vrstevníka, a tak odešel za Eisnery do Peček, a nakonec i já.

Ani v Pečkách to nedopadlo – tahouni jako Michálek odešli do Kolína, Oldík zemřel, Michal začal koketovat s Kolínem, a tak jsme se nakonec vrátili do České Brodu. Ale jak jsem se již několikrát zmínil, už to nikdy nebylo ono. V žádném případě bych nechtěl, aby to vypadalo, že si nějakým způsobem stěžuji na prostředí klubu, vztahy apod. Nevím, jak bych to nazval, ale moje určitá averze pramení z mého zdravotního stavu, což je do určité míry pochopitelné. Z tohoto důvodu nemám žádné zážitky z posledního období – moje priorita byla někde jinde.

písemně zpovídal v červenci 2022 Jan Fiala

 

 

 

 

Vít Brandejský vzpomíná

Kdy a jak ses naučil hrát šachy?

To nevím. Do oddílu jsem začal chodit v 1. třídě, zhruba v roce 1996, 1997. Měl jsem doma Šachový slabikář. Jestli jsem se naučil tahat až tam, nebo už předtím, to nevím.

Věděl jsi tehdy o klubu a co tě přimělo do něj přijít?

Vůbec nic jsem o tom nevěděl. Šachy hrál Vláďa Horký, kamarád z dětství, kterého asi neznáte a který bydlel kousek od sídliště a byl asi o rok starší než já. Jednou jsem tam zašel s ním a pak jsem zůstal. Vítek Moravec přišel, když jsem chodil zhruba do 3. třídy. Byl jsem tam asi o dva roky déle než on. Vydržel jsem.

Jak probíhaly tréninky?

Jak probíhaly, ti neřeknu. Nebylo to jako dnes, že má Mirek Urban své předepsané hodiny. Občas někdo dával úlohy. Chodili tam tenkrát Koudelkovi, možná Zdeněk Chybný. Mirek Urban a Mirek Saur pak déle. Je možné, že tam byl Eisner. Hrály se tabulky jako vždycky, to znáš. Dvě za rok, do konce roku a do konce školního roku. Jak jsem si na začátku vedl, nevím.

Jaké si pamatuješ hráče?

Nevím o lidech, kteří tam chodili, kromě mě a Vláďy Horkého. Z úplných začátků si nepamatuji nikoho. Nechodil tam nikdo z mé třídy. Pamatuji si jen ty, kteří u toho vydrželi, jiné ne. Pamatuji si starší generaci jako Popová, mladý Koudelka, Bretšnajdrová. Fokta si nevybavuji, že by tam chodil. Když jsme hráli družstva, jim bylo třeba 13, 14 a mně bylo 10 let. Z těch, kteří jsou o tři roky starší než já, nezůstal v Českém Brodě nikdo. To jsou lidi, kteří přišli a odešli. Nejdéle tam chodily Popová s Bretšnajdrovou, které prý hrály dobře.

Bouzka si vybavuji jen z turnajů, protože do Českého Brodu na tréninky nechodil. Byl z nás v té době nejsilnější. Nevím, co všechno hrál za turnaje a s kým jiným, než s Nováčkem z Úval trénoval. Vím, že nám jednou ukazovali výsledky z krajského přeboru, kdy byl myslím druhý mezi bratry Postupovými. S těmi jsme se na turnajích potkávali často, ten mladší Martin je stejně starý jako já a Pavel je asi o rok straší. Většinu turnajů, které s námi hráli, brali minimálně medaili. Chodili jsme na šachy a když nebylo s kým hrát do tabulky, hráli jsme různé blbosti jako holanďany.

Pamatuješ si Pelikána a starého Eisnera?

Pelikána ne. Tenkrát se hrály přebory oddílu a byli tam Olda Eisner nejstarší, prostřední a mladší. Že bych si ho vybavoval, nevím. Přebory oddílu jsem nehrál, ale viděl jsem tabulky, které se vyvěšovaly.

Jak jsme byli na tabulkách závislí, pořád jsem se díval, kdo na tom jak je, s kým jsi ještě hrál a nehrál. Znáš to, tam byli lidi, kteří se tam stavili párkrát do měsíce, a potřeboval sis s nimi zahrát, jinak jsi měl prázdné partie. Někdo tam přišel během doby turnaje třeba třikrát, čtyřikrát, a byl napsaný v tabulce. Porazit ho dřív, než někdo ostatní si s ním stihne zahrát, hned ses dostal do výhody. To byla jedna z nevýhod tohoto turnaje.

Tabulku vyhrál ne ten, kdo má nejvíc výher, ale ten, kdo hrál nejvíc partií.

Samozřejmě, nehrálo se na žádná procenta, ale na získané body a je jedno, kolik jsi toho odehrál. Tam se pak dalo něco nahrát.

Z tréninků zajímavé příhody nemám. Hlavně jsme moc netrénovali. To byla taková výchova, říkám tomu pelikánovská, jak to popisuje Urban, že nechá hrát děti mezi sebou, čímž pochopí, kdo z nich je nejlepší. Že by je nějak extra moc něco učil, to spíš ne. Že by se tenkrát nějak věnovali těm talentovanějším? Podle mě tam nebylo nic. S tím přišel poprvé až Vítek Moravec. Maximum pro ně bylo, že nám dali nějaké knihy, pro ty, kdo chtějí, nebo nám doporučili šachovou literaturu, pro ty, kdo chtěli něco dělat doma. Maximálně nám to tenkrát Koudelka koupil v Praze. Nevím, jestli tenkrát fungovala šachová knihkupectví, online shop nefungoval asi vůbec. Koudelka přivezl Malou učebnici šachových zahájení. To bylo maximum, co pro nás udělali, pro náš rozvoj. Nevybavuji si, že by byly tréninky pro lepší.

Hrál jsi turnaje…

Na prvním turnaji jsem byl v divadle Akcent, ale nevím, co to bylo. Vánoční kapr nebo něco takového. Nic jsem si z toho nepamatoval. To byly turnaje, kde jsi měl svou kartičku, kam sis zapisoval hráče. Nelosovalo se počítačově. Nevím, jestli měli počítače. V Praze ho možná měli. V Pečkách a Velimi se řadily karty podle bodů a losovaly se. V Praze jsi dostal svoji kartičku, kde sis zaznamenal výsledky. To byl strašně velký turnaj. Pamatuji si, že jsem byl tak „dobrý“, že jsem hrál i mimo sál, v předsálí. Bylo tam asi 10 šachovnic. Přihlásilo se třeba 120 dětí ve třech kategoriích.

Na Stříbrném klíči jsem byl v družstvu s lidmi jako Popová, Bretšnajdrová, možná Bouzek, a já jsem byl na čtvrté. V béčku na první byl Moravec, tenkrát, na svém první turnaji. Nevím, jak to dopadlo, a jaká jiná družstva tam hrála. Jen si pamatuji, že jsem byl výš než Moravec, to je pro mě důležité. Byl jsem na čtvrté v áčku, on na první v béčku. Nevím, jestli jsme se někdy potkali. Bylo tam kolem deseti týmů.

Pak jsme jezdili hlavně do Prahy. Postupem času, asi po roce a půl přestal Vláďa Horký chodit na šachy, já jsem zůstal. Začali chodit Vítek Moravec se svým bráchou, Peťan Tůma déle, Ondra tam byl, ty nevím, kdy jsi začal chodit.

2002.

2002 už je trošku déle. Nevím, jestli Míša Jirásek začal chodit s tebou?

Ještě později. Tak 2004. Toho jsem přivedl já. Ještě Hovorka, Rahmové…

S Hovorkou jsme jezdili na turnaje. Rahm také, ale ten byl horší. Hovorka hrál i za družstva. To byl také nějaký talent.

Vy jste na těch turnajích údajně poněkud šikanovali Vítka Moravce?

To je dost možné, protože byl malý. Na turnaje se jelo vlakem. Nevím, jak moc jsme ho šikanovali, nevím, co si přesně pamatuje on…

To nebylo úplně doslova „šikanovali“. Ale tak nějak to popisoval. Že jste ho třeba zvedli…

Jo, to jsme dělali, to je možné. Tak znáš to. Po dlouhé době jsi jel někam na výlet půl hodiny vlakem, kde se o tebe moc nestarali. Pro mě bylo důležité, abychom dojeli do Prahy. Většinou s námi jezdili Koudelkovi nebo pak pan Chybný, občas s Mirkem Urbanem. Všude se jezdilo vlakem. Pamatuji si na zábavnou hru „Ondro, řekni sprostý slovo“. Sázeli jsme se, kdo přiměje Ondru říct sprosté slovo nebo jestli ho řekne dřív, než přijedeme do nějaké stanice.

Neříkal, co?

Neřekl nic vždycky. Už v tom na naše časy byly velké peníze, co jsme na to sázeli. A stejně z něj nic nevypadlo, to je hrozné. (Ondra k tomu později uvedl, že už všude jinde mluvil sprostě, ale na šachách schválně ne. – pozn. JF)

Ondra později říkal, že jsme ho na šachách zkazili, že jsme ho naučili mluvit sprostě.

Nevím, kde s tím přišel.

Jednou řekl o Fischlovi, že je „dědek“, a my jsme úplně vyvalili oči, co to říká.

„Dědek“ nezní zas tak hrozně.

V jeho poměrech už to bylo hodně.

Fischl. Toho si také pamatuji. Čermák, kdo řídil turnaje na Smíchově. Koreček, Vandas si pamatuji. Zbraslav…

Zvolánek byl ze Zbraslavi.

Tam jsme jednou byli na Trojicích. To byl první turnaj, kam s námi nejel nikdo. Jeli jsme jenom já, Peťan Tůma a…

A já. A tam Peťan ztratil šachy?

Asi jsme je zapomněli vzít zpátky, to je možné. Nebo jsme přivezli úplně jiné šachy. Pamatuji si, jak jsme přijeli do Českého Brodu a Peťan se dostal do Klučova. „O co, že tam znova nevlezeš?“ tak tam vlezl a jel do Klučova. Jak jsme hráli, nevím.

A tam jste strkali děti do kontejneru.

To si nepamatuji. Zřejmě jsem tento slovutný zážitek vytěsnil. Vítek Moravec měl velké štěstí, že byl malý, o dost menší a šel dobře unést.

Mezi svátky jsme hráli ve Velimi. Nevím, proč jsme znali severskou kombinaci, asi protože to bylo na Eurosportu. Zjistili jsme, že jdeme tři kilometry po silnici, která nebyla vůbec frekventovaná, nic tam nejezdilo. Nejdřív jsme rádoby bruslili – klouzali jsme se a pak jsme se na cestu zpátky připravovali tak, že jsme dělali skoky z místa, abychom věděli časové rozestupy do závodu sdruženého. Abychom věděli, v jakých časových rozestupech máme startovat do souboje na vlak zpátky. To ty neznáš mistry severské kombinace z Finska, jako byl Jako Talus, Samppa Lajunen a Hannu Manninen. V našem podání byl Hannu Mlátinen, protože měl tenkrát Hovorka ruku v sádře a každou chvíli s tím někoho bouchal. Asi to měl dobře zahojené. Rampa Lajunen, jestli znáš Rampu McKvaka z kačerů. A pak byl Jako Talus. Hráli jsme nahoře v klubovně a dole jsme celou dobu hráli fotbal.

S kečupem, to bylo plyšové rajče, co měl malý Baláček.

To je možné. Nevím, jestli tam pak měli i nějaký míč. To byl dobrý turnaj v tom, že tam bylo hodně vyžití i mezi šachy.

V divadle Akcent nebylo nic. Byl tam divný automat, kde se hrála hra, kde jsi hledal rozdíly. To jsme každou chvíli hráli mezi koly. Každá cesta z divadla Akcent končila na Masaryčce, kde jsme vystoupili z metra. Vždycky jsme tam jeli metrem. Kromě jednoho výletu taxíkem. A vždycky se cestou zpátky konaly závody v běhu do vrchu, které se každou chvíli protahovaly a protahovaly. Moravec, který to zaváděl, prohrával absolutní sprint ve schodech, závody protahoval. Dřív se jezdily jenom poslední schody a končilo se nahoře. Vybíhalo se čím dál tím dřív. Moravec běhal čím dál tím dřív a startovalo se ve vagonu metra a běžel jsi až úplně nahoru, na povrch. To byly hodně dlouhé závody.

Pamatuji si, že jsme vybíhali eskalátory v protisměru.

To je taková legrace, kterou dělám normálně. Spíš v obchodních centrech. Tady nevím, jestli to jde. Podle mě nejdou vyběhnout schody na Masaryčce, jsou strašně dlouhé.

Ale dělávali jsme to. Fakt jsme to vybíhali v protisměru.

To nevyběhnu celé. Možná ty malé dole, ty jsou v pohodě. V jakémkoliv obchodním centru, kde to je mezi patry, jsem to dělal. Ale nevím, jak často jsme se dostali do obchodního centra. Pamatuji si, že když jsme chodili na Štefánikova 13, chodili jsme do McDonald’s.

V Českém Brodě pak byly odvety. Potom, cos dojel, vyběhnout schody na nádraží. Tam mě právě začal Moravec porážet. Protože věděl, že jsem pomalejší ve schodech dolů, že ho porážím ve výběhu, na těch asi 30 schodech do kopce, tak začal závody ještě víc protahovat, aby se běželo už z kopce. Tam mi vždycky utekl a bylo to těsné. Pamatuji si na svůj výběh, kdy jsem se rozhodl, že skočím co nejdál na prvním schodu, a skočil jsem 4,5 schodu, což je dost na hovno. Čtyři a půl, že se trefíš mezi čtvrtý a pátý dopředu, jdeš do předklonu, z předklonu jsem skočil asi jeden a půl, že jsem se levou nohou ještě v pohodě dostal zpátky, zvedal jsem se a pak jsem skočil dva a půl, a to už bylo v prdeli. Takže jsem se rozšvihal na těch schodech. Řekl jsem si, že skočím co nejvíc, ale nevyšlo to. Vyšlo to přesně mezi a ty schody tě nepustí. Ten závod jsem prohrál hodně. Vždy se běželo na těsné doběhy. Platilo známé pravidlo, že první, kdo nabídne remízu, ten prohrál, protože usoudil, že nevyhrál, logicky. Tyhle závody byly časté. Výběhy schodů byly pro mě možná důležitější než šachové výsledky. Tréninkům jsme se moc extra nevěnovali, maximálně cos dostal doma. Ani moc nefrčelo hraní na internetu.

Vy jste závodili i u vás v paneláku.

To bylo každý den, když jsme šli do školy. Nevím, jak dopadaly. Sledovali jsme hodně Formuli 1, takže první den musela být kvalifikace. Ta byla nepříjemná, protože někdo musel startovat na vnitřku a někdo na vnějšku. Ta je taková složitější. Seběhneš to a pak přijde ten rozhodující okamžik, kdy se nakonec stejně všichni zastavíme, protože se doběhne ke dveřím dole, které jsou zavřené, protože se končilo na ulici. A druhý den se jelo o body, s rozestupy z kvalifikace. Dovedeš si představit, že schodiště má třeba 15, 16 schodů. Tam se moc předjíždět nedalo. Historie závodů pamatuje tak dvě předběhnutí, a to většinou ještě na posledních schodech, kterých je asi 11, z kopce dolů, a tam, když to někdo poslal dolů… Pak se nakonec zavedlo pravidlo, že se musíš dotknout posledního schodu, aby se zamezilo skákání z co nejvyšších schodů. To bylo nepříjemné, to si nemysli. Jestli jsi někdy běžel schody dolů, není tam moc místa na předjíždění. A je jedno, kdo je rychlejší.

Jinak si myslím, že jsme na šachy většinou jezdili s Vítkovým tátou, který nás tam bral autem. Tenkrát začala Moravcova obsese jezdit všude autem, i když jedeš jenom na šachy, kam dojdeš za 10 minut pěšky. Tam jsme stejně museli jet autem. Pak jsme tam za dvě minuty byli. Pak se stávalo, že jsme čekali, až tam přijde někdo další. Čekalo se i, až nám přijde někdo otevřít. To bylo všechno v sokolovně. Pořád jenom sokolovna. Vůbec si nepamatuji, jaké byly vztahy se Sokoly. Pořád nám říkali, že když jsme členy šachového klubu, máme nějaké výhody v Sokole, můžeme chodit na nějaká další cvičení. Možná jsem i na další věci v sokolovně chodil. Nevím, jestli jsem to nějak využil. Rozdávali nám své skvělé známky a dostali jsme sokolský průkaz s nápisem „Zde nalepte foto.“. Nevím, k čemu jsme to měli. Nikdy to nikdo po mně nechtěl.

Kromě šachů jste u vás na sídlišti hráli fotbal a pak jste hráli tenis.

Když jsem přišel domů, šel jsem na fotbal. To bylo, že jdeš před barák, kde se hrál fotbal. To bylo období, kdy tam chodilo hodně lidí podobného věku jako já +- pár let a každý den byl někdo venku. Možná někdo jiný, protože někdo měl jiné kruhy. Pak to začalo vymírat… Děti začaly chodit na střední a přestaly chodit ven. Tak se chodilo na tenis. Chodil jsem na tenis dřív než oni, tak nějak jsme se tam různě poflakovali. Že bychom nějak extra hráli tenis, se nedá říct, i když jsme ho hráli dost. Chodit na tenis bylo super, je to zajímavý poměrně rozlehlý areál, kde se dal hrát nejen tenis. Přišel jsi domů, hodil jsi domů tašku a šel jsi ven buď na fotbal, nebo na tenis. Později jsme chodili spíš na tenis.

O tobě je známo, že jsi hodně pohybově nadaný, na fotbal i na nohec. Proč jsi vlastně zůstal u šachů, když jsi mohl dělat pohybový sport?

To je shoda okolností. Mně vždy stačil fotbal, který jsme hráli venku, protože byl menší. Nechtělo se mi chodit na fotbal, i když tam z naší třídy chodilo více lidí než na šachy. Nevím, proč jsem tam nakonec nechodil. V Českém Brodě jsem byl na tréninku možná 1x, 2x. To mě hodně přemlouvali lidi ze třídy, abych tam vůbec zašel. Nevím, proč mě to přestalo bavit. Jestli to brali moc vážně ten fotbal. Na tenise jsme byli v takové skupině. Na tenise je několik rodin hlavních trenérů, kteří si mezi sebou rozdělují všichni děti. My byli tenkrát úplně bokem se starým Chaloupkou. Míry děda, který už nežije, byl jeden ze zakladatelů tenisu v Brodě. V období, kdy jsme tam chodili, mu bylo přes 70 a učil tam děti základní údery. Byl v takové pozici zasloužilého hráče a věnoval se spíš úplným začátečníkům, než aby vedl hráče, kteří byli registrovaní a objížděli turnaje. Po nějaké době nás chtěl registrovat, ale na mě nějak zapomněl, a tak registroval jen bratry Moravce a Petra Tůmu. Tam jsme se poflakovali. Brzy jsme pochopili, že tam je spousta lepších tenistů. Na rozdíl od šachových turnajů, kde máš svých 7 kol jistých, tenisový turnaj je pavouk. Když prohraješ první den za hodinu, končíš a můžeš jet domů. Pochopil jsi brzy, že tam je spousta lepších tenistů než ty. Pak zjistíš, že ve 14, 15 jsi strašně starý, abys začínal. Jakmile začínáš v 15, začínáš hnedka v dorostu a tam hraješ proti lidem, kteří to mají většinou strašně moc nahrané. Skoro nikdo nezačíná v dorostu. Na to je možná lepší začínat ve fotbale. Tam je alespoň nějaký post, kde se dá v manšaftu schovat, že to nemusíš táhnout a být tam do postu. A naučíš se to časem.

A to je který post?

To je jedno, kdekoliv. Když hraješ za lepší tým, můžeš hrát prakticky kdekoliv. Když budeš hrát obránce týmu, který pořád útočí a budeš stát každou chvíli někde na obranné půlce, nikdo ti nic nevyčte. Když budeš hrát útočníka v týmu, který se stále brání, tvůj výkon je celkem zbytečný. Na amatérské úrovni potkáš plno zápasů, které jsou nevyrovnané. A to, že se dostaneš třikrát za zápas k balónu do brejku, který posereš, je všem úplně jedno, když je to 6:0.

Ale v tenise je to horší. Pamatuji si, že Vítek a jeho brácha Aleš se dostali k registraci, když nás Chaloupka jednou registroval. Možná ještě chodili přes zimu do haly. V Českém Brodě nebylo kde hrát tenis, a proto se chodilo do haly. Aleš, který je stejný ročník jako já, 1989, začínal, že hrál zápas za dorost Českého Brodu proti nějakému klukovi a vůbec ho nestíhal úderově. Běhal jen zprava doleva, vracel míče a neuhrál na něj skoro nic. A tím to končí. Běháš jak kokot, jsi unavený a neuděláš vůbec nic. V tom je tenis blbý. Je to divné, ale tenis potřebuješ hrát dřív. Je tedy pravda, že za svůj život jsem tenis trénoval možná mnohem víc než šachy. Učili jsme se nějaké údery, pak jsme tam chodili a poflakovali se. Končilo to tím, že jsme chodili na zeď a tam se hrály různé varianty hokeje s raketou. Myslím, že jsme zkoušeli verze desetibojů, které skončily hodem oštěpem, že jsme házeli klackami. Českobrodský tenis je super v tom, jak je rozmanitý. Máš plno pražských tenisových kurtů, kde máš dva kurty vedle sebe, a to je celé, co tam mají. Tady je spousta stromů v okolí, spousta místa, kde se daly dělat různé věci, které s tenisem skoro vůbec nesouvisely. Jen, že jsme byli na tenise.

Lovívali jste míčky v Šembeře, to dělal hlavně Míša.

Ano, pak tam přišel Míša Jirásek a že naučíme hrát Míšu Jiráska tenis. Protože on začal mnohem později než my. Končilo to tím, že jsme mu třeba po půl hodině říkali: „Míšo, víš o tom, že každý svůj třetí míček zastřelíš?“ A on říkal, že se díval v televizi na tenis, tam že do toho dávají strašný rány. „A víš, že oni ten míček umějí kontrolovat, aby to nelítalo takhle nahoru?“ Pak byla zábava, že tam byla spousta zastřelených míčků. Do Šembery byl poměrně dobrý přístup z tenisu. V jednom období jsem měl doma 40 tenisových míčků s tím, že jsem si koupil 3. A 40, co jsem si přitáhl ze Šembery a okolí. Nebyly všechny dobré samozřejmě. Kdybys tam šel teď, vypadá to tam úplně jinak. Je tam betonový panel, který zpevňuje podloží u cvičné zdi. A právě v místě, kde je teď tenhle panel, byl nejlepší přístup k řece a překročení na druhou stranu. Zkoušeli jsme, co všechno se dá prolézt, kam všude se podél Šembery a kurtů dostaneš. Dělali jsme závody podél tenisu až dozadu k lávce a zpátky. Jak je kurt 9, tam je takový šikmý beton dolů. Moravec ho překračoval tím, že se křečovitě držel plotu. Tam jsem ho vždy porazil, protože jsem byl schopný jít nakloněnou špičkou. Nakloníš botu a ono tě to udrží. Tím projdeš a jsi třikrát rychlejší než on, který se tam zuby nehty snaží držet, aby náhodou nespadl dolů. Právě tam byly hromady zastřelených míčků. Tam se chodilo a každý tenis jsi přišel s o něco víc míčky, než jsi tam odešel. Paradoxně chtěli pořádat závody v tom, kdo dokáže najít nejvíc míčků. Že budou schválně schovávat míčky někde. Byla jich tam fakt hromada. Musel ses umět dostat na druhou stranu řeky a tam jich bylo ještě víc. Na tenis s námi občas chodil i Peťan Tůma, možná ne s Míšou Jiráskem. Při jednom lovení jsem šlápnul do Šembery, protože mě tam přistrčil. To mě nasralo, tak jsem ho tam ponořil. Měl mokrou jen půlku trika a měl triko krásně rozdělené na tmavě modré a světle modré. Ale že by to nějak souviselo s tenisem, moc ne.

Když se vrátíme zpět k šachu, nikdy tě nelákalo víc studovat šachy? Nebo měl jsi sen stát se mistrem světa?

O mistru světa jsem nesnil. Možná jsem měl sny zlepšovat se postupně. Brzy jsem si uvědomil, že je spousta lepších hráčů. Netrénoval jsem kvůli tomu, že jsem byl pořád na tenise nebo na fotbale, takže jsem trénoval jenom tím, že jsem hrál šachy. Ale sny šachové jsem neměl moc velké. Maximálně si zahrát družstva a tam občas uspět. To je jeden z důvodů, proč jsem vydržel, protože na Suché jsme to jednou vyhráli. Omylem. To bylo tenkrát s Bouzkem. Pamatuji si, jak jsme tam jezdili několik let předtím prakticky ve stejném družstvu a pak jsme se dostali do roku, kdy Bouzek měl poslední rok a pak už přešel do starší kategorie. Byli jsme vždy 10. až 12. z 25 týmů. Říkáš si, někoho porazíš, s někým prohraješ, ale vepředu extra nebudeš. A pak jsme najednou vyhráli první dvě kola 4:0. Ve třetím kole jsme hráli s Ruskou školou, a to byl divný zápas, kdy nám po 10 minutách všichni nabídli remízu. Tak jsme vzali tři a Bouzek ho porazil a vyhráli jsme 2,5:1,5. Nevím, jestli se dohodli. Turnaj jsme dokončili a vyhráli. Bouzek měl 6 nebo 7 bodů a najednou byl týmový úspěch blíž. Udělal jsem třeba 5 ze 7. Na čtvrté šachovnici jsem si připadal silnější. Maximum šachových ambicí, které jsem měl, bylo v těchto družstvech.

Údajně jste byli všichni tři nastejno a strčili jste Vítka Moravce schválně na druhou?

Nevím, kdo to rozhodoval. Jediné, co bylo jisté, je, že bude Bouzek hrát na první. Nevím, kdo to rozhodoval, nebo jestli se Chybnému zdál lepší nebo jsme ho předhodili dopředu… Rozhodně se nikdo necítil hrát na první. Nevím, jestli s tím vůbec souhlasil.

Podával to tak, že s tím nemohl nic dělat.

Nevím, jak moc velké slovo nám dával Chybný nebo kdo tam s námi byl v sestavě družstva, nebo to rozhodl on.

My jsme si to vždy sestavili sami, když jsem jezdil já. On nám do toho nikdy nezasahoval.

V tom případě jsme ho museli obětovat. Už si to nepamatuji. Já, Hovorka, Moravec jsme odehráli přebory oddílu poměrně často a výkonnost byla dejme tomu stejná, možná on byl o něco lepší, ale aspoň jsme věděli, jak jsme na tom zhruba byli. Bouzka jsme neznali vůbec. S Bouzkem jsi hrál maximálně o volných kolech nebo před turnajem. Vždy nás všechny porazil. Nevím, jak silně tehdy mohl hrát Bouzek. Elo moc nebylo… Hrál caro-kann, říkali jsme tomu „eroplán“. Občas nás to učil. To skončilo na turnaji ve Velimi, kdy mně ukazoval, jak mohl hrát karokána. Problém byl v tom, že soupeř nehrál caro-kann. Poměrně brzy, ve 3. tahu mi odbočil z Bouzkovy hlavní teorie a byl jsem úplně v prdeli. Říkal jsem si, vůbec tomu nerozumím, a ještě to stojí jinak, než jsem zvyklý. Jednou v životě jsem omylem hrál caro-kann, a možná jsem ho nehrál ani do konce. Pochopil jsem, že soupeř nepřistoupil na můj caro-kann a uhnul do něčeho, co jsem vůbec neznal. Pak jsme získali více medailí v družstvech, ale vyhráli jsme jenom jednou. Překvapivě si mnohem víc pamatuji první než poslední Suchou. Naposledy jsem byl se Smíchovem, s lidmi, které jsem dřív znal.

Tomáš Bouzek si prý vždycky bral pohár.

To je možné. Nepamatuji si, kolik jsme vyhráli pohárů s Bouzkem. Vím, že z té doby nemám žádný. Zůstalo mi jen 2. a 3. místo. Pamatuješ si na Moravcův koeficient, díky kterému ho nemůžeš nikdy porazit?

Vyprávěl mi o tom. Byl problém získat jakýkoliv pohár.

Teď si vem, že já ze čtvrté jsem měl problém. Najednou jsi musel mít o 3 body více než on na první. Když udělal 5,5, byl jsi v prdeli a bylo všechno jedno. Dva mi doma zbyly.

Hrál jsi také přebor škol.

Tenhle turnaj nás nutil brát s sebou na turnaje hráče, kteří nehráli v našem oddíle, kvůli nedostatku šachistů na škole. Já ho hrál dvakrát, když jsem byl ve třeťáku a čtvrťáku. Při mé první účasti jsme pořádali přebor na škole, abychom vybrali 4. hráče. První tři byli jasní – Fiala, Jirásek a já a takhle dopadl i turnaj a čtvrtý byl Tomáš Gustab, který také chvíli chodil do oddílu. Naše cesta tento rok skončila na krajském přeboru. O rok později přišel na gymnázium Vítek Moravec a ten nás dost posílil a dostali jsme se na MČR. Bylo to zvláštní, protože jsme dlouho hledali učitele, který s námi pojede a kdo bude hrát za Míšu Jiráska, který druhý den turnaje odjížděl na chemickou olympiádu. Pamatuji si na Moravcův konkurz na pátého hráče týmu. Udělal něco jako nominační turnaj, kam Míša přivedl svého kamaráda z chemie Portla. Nakonec to skončilo tak, že stejně jel Aleš. Dopředu jsi věděl, že Míša odjede. A pak dělal miniturnaj, kam se snažil dostat tyto lidi, jestli tam není skrytý talent. Čenda se toho neúčastnil, nebo to nevyhrál. Republika škol byla hodně divný turnaj.

Jeli jsme s Robertem Dohnalem a ten říkal, že takhle hodné děti na nějaké akci ještě neviděl.

Pamatuji si, že nikdo s námi jet nechtěl. Strašně dlouho se hledal někdo, kdo s námi pojede, takže na kraj jsme jeli sami. To bylo v Neratovicích, skvadra azzura. Tam jsme postoupili a na dvoudenní už nás jen tak nepustí bez dozoru. To bylo ve Stráži pod Ralskem. Jel s námi Dohnal, byl s námi na začátku na 1. kolo, pak odjel a chodil po okolí po bunkrech nebo řopících, které jsou v okolí. Odehráli jsme 4 kola, pak jsme ho viděli večer. Prakticky s námi celý den nebyl. Většinu našich partií vůbec neviděl. Řekli jsme mu, kdy to zhruba skončí, vrátil se, šli jsme se někam najíst a spali jsme v chatce. Byli jsme tam skoro sami, ostatní byli v hotelu. Vezl nás tam, jinak bychom jeli složitě vlakem.

Na okresním kole se jednou objevilo Gymnázium Kolín. Ti byli silní, možná silnější než většina týmů, které jsme potkali na krajském kole. Pamatuji si ještě jeden ročník, kdy do sokolovny nepřijel nikdo – přijel sem 1 tým ze Stříbrné Skalice, který byl v kategorii do 9. třídy. Takže jste mi volali, že tam mám na desátou přijít. Bral jsem to jako volný den ze školy, protože reprezentujeme školu na turnaji, kde nikdo není.

Tím jsme se samozřejmě ve škole nechlubili. (úsměv)

Jenom tím, že jsme postoupili, ano. Samozřejmě.

To jsem pořádal já. Nevěděl jsem, jak to chodí. Žil jsem v domnění, že je vše nalajnované, že musíš obecné propozice přeboru škol přesně dodržet. Bál jsem se, že to někdo napadne, že jsme si napsali postup. Pak jsem koukal, když mi říkal Honza Paukert, že v některých okresech se okresní kolo vůbec nekoná a prostě družstvo přijede na kraj.

U nás to bylo v podstatě také, jen jsme měli propozice. Jak to chceš udělat jinak? Že si obvoláš ostatní školy, jestli náhodou nechystají družstvo?

Dokonce jsem několikrát obepisoval všechny školy v okrese a na to mi za celou historii přišla jedna odpověď, kde se nějaký tělocvikář ptal, co to je za sport. Protože asi v mailu přehlédl, že to jsou šachisté. Protože všichni, kteří přijeli, byli šachisté.

Já jsem byl dvakrát na kraji.

Pak si pamatuji na divné turnaje. Předtím, než zavedli srozumitelné postupy na kraje, byl jeden turnaj, ze kterého se postupovalo. Hrály se H14, H16 dohromady + tam byla další půlka hráčů, která měla buď přímý postup, nebo tam vůbec nepatřila, protože přijela z Prahy. Pak jsi hrál o postup s pěti hráči, se kterými ses nepotkal vůbec.

Tehdy byly na Pelikánu nasazovací kartičky. Startovní čísla se udělala podle toho, že kdo dřív přišel, ten dřív měl číslo. Na jeden ročník jsem si spletl čas prezentace a myslel jsem, že místo začátku prezentace v 7:30, že v 7:30 prezentace končí. Přišel jsem třeba v 7, tři minuty před začátkem prezentace. Dostal jsem jedničku a od té doby se držela tradice, že potřebuješ doma mít jedničku jako startovní číslo. Tradice samozřejmě vydržela jen do té doby, než přišly počítače a začalo se losovat. Ještě jsem jako debil dobíhal do sokolovny, abych tam byl včas, a pak jsem zjistil, že tam nikdo není, že tam je stěží Chybný. To byly těžší turnaje. V sokolovně to bylo těžké jako prase to uspořádat, natahat tam 70 stolů. Dnešní turnaje jsou pohoda. Vím, že jsme chodili do bufetu a brali si kostkový cukr.

V Nymburce jsi Vítkovi Moravcovi prodal partii.

Ano. Hráli jsme tam turnaj a vedle byla cukrárna. Když jsme zjistili, že hrajeme spolu, prodal mi ji za žvýkačku, která vypadá jako meloun. To muselo být hrozně dávno. Z dnešního pohledu je divné, že platil on mně. Jediný případ darované partie. Cukrárna už dnes určitě neexistuje. Možná to bylo v DDM.

Pamatuji si na turnaj v Nymburce ve škole, kde je hala, kde Zima pořádal turnaj losovaných trojic. Ten jsme vyhráli. Nalosoval mě s dvěma dětmi, které udělaly 7 ze 7 na druhé a třetí. Já jsem udělal 1 ze 7. Tam jsme s Míšou Jiráskem pořád žrali marokánky. Už jsme byli ti starší. Šli jsme do bufetu a tam děti pobíhaly kolem a Míša Jirásek jednoho kluka sundal. Nastavil mu nohu, on se rozsekal a pak jsme ho přesvědčili, že zakopl sám. A on nám za chvíli uvěřil, což bylo divné.

Poté, co jsi vyrostl z juniorských kategorií, už na turnaje moc nejezdíš.

Do juniorských jsem jezdil často. Jednou jsme byli dokonce i v Řevnicích. Jako mladší jsem hrál dovolené. Hrál jsem určitě v Top Hotelu na Opatově. To byl turnaj, že jsi tam jezdil ráno s vlakem. Když to srovnáš třeba s Libercem… Je to na úrovni turnaje v Říčanech, kam jezdíš po práci. Ještě jak jsou tam narvaná dvoukola. Ve Slavii jsem určitě hrál. Hrál jsem s Danem Železným a v 8. tahu jsem ztratil dámu. Ve Skandinávské jsem neuhnul. Úplně jsem to zahodil. Pak mi František Michálek řekl, že ta moje partie byla fakt strašná ostuda. Vůbec nevím, proč mi to říkal. Tenkrát jsme se prakticky neznali. Věděl jsem, že je z Peček, on věděl, že jsem z Českého Brodu. Možná jsme se znali podle jména.

Ve Valašské Bystřici jsem byl, když jsem byl ve druháku na výšce. Tenkrát jsem řešil zápis do druháku. Byl jsem ve Valašské Bystřici a potřeboval jsem někoho, aby za mě vyplnil index, kam si zapíšeš předměty a potvrdí ti to. Poslal jsem tam někoho za sebe, pak mi volal do partie a zjistil jsem po kole, že mi někdo volal. Překvapilo mě, jak je Valašská Bystřice strašně velká. Přes ní jdeš kilometry, než se dostaneš od cedule k ceduli.

Pochopil jsem, že nebudu objíždět žádné Grand prix turnaje, maximálně si dám jeden za pár let.

V Náchodě jsme bydleli na dvou pokojích. Na jednom já a Čenda a na druhém Vítek a Robin Hrdina a myslím, že Martin Horák. Vedle nich tam bydleli Plát s Krejčím, kteří každou chvíli seděli v okně a pili pivo a kouřili, ale to je jiný příběh. Pamatuji si na oblíbenou Moravcovu větu „Já a Krejčí jsme největší talenti ročníku 1991.“

Žamberk je turnaj, který mám nejradši. Šachově strašně zesílil. Šachy odehraju jen tak tak. A zahraji si tam sporty, které mě baví víc a jen tak si nezahraji. Nohejbal si jen tak nekopnu. Volejbal, že si jdu jen tak pinknout. Je fajn, že si tenkrát Mazura na nás vzpomněl. Jinak bychom se tam nedostali.

Hrál jsi za družstva dospělých…

Bylo to zvláštní. Najednou partie byly mnohem delší. Najednou jsi nevěděl, co s časem. Nepatřil jsem mezi velké přemýšleče. V dětských turnajích se hrálo 2x20 nebo 2x25 s tím, že nám to všem bohatě stačilo. Nebo mně tedy určitě. A najednou jsi měl 2 hodiny na 40 tahů a hodina na dohrání, což mi přišlo strašně dlouho. Poprvé jsem hrál v Kolíně s tamním kolínským žákem. Byl jsem tam já a Moravec, za béčko. Moravec hrál se Zrůstovou a já jsem prohrál s Horníkem. Najednou ti přijde, že máš strašně moc času. Pořád si říkáš, proč ještě hrají. Byl jsi zvyklý, že odehraješ maximálně do půl hodiny a jdeš dělat něco jiného na šachách, což byly věci, které mě zajímaly víc než ty šachy. Naše první partie asi nebyla extra dlouhá, on také asi moc nepřemýšlel. Pak sedíš dvě hodiny, než družstvo dohraje a pojedete zpátky domů. Tenkrát to bylo jedno, protože jsme stejně jeli vlakem do Kolína.

Když hrála dvě družstva v jedné soutěži, jezdili jsme za béčko se Standou Švecem. Pamatuji si na výlety s ním, když jsme jeli do Sendražic autem. To se hrálo v kabinách na fotbalovém hřišti. Přijeli jsme do Sendražic a hledali jsme fotbalové hřiště, objeli jsme Sendražice a nenašli vůbec nic. A pak mu říkáš: „Stando, to hřiště nebude na náměstí, jeď taky do odlehlejších částí.“ Pořád jsme jezdili kolem hlavní silnice. „Je to na fobalovym hřišti. To nemuže být uprostřed vesnice.“ Pak to byla cesta, jedeš už do lesa, nebo ne? A najednou tam bylo hřiště. Ještě bylo trochu nasněženo. Parádní cesta.

Víc si pamatuji cesty se Standou Švecem. To už jsem musel být větší, protože jsem poznal… Tenkrát nikdo neměl GPSky, takže se buď jelo podle mapy, nebo podle toho, že jsi to tam znal. Jeli jsme do Čáslavi do domova důchodců nebo centra seniorů, u atletického stadionu. Jeli jsme úplně geniálně, projeli jsme křižovatku a říkáme: „Stando, tadys měl asi uhnout.“ On se najednou zastaví, otočí, pak vidí auto z vedlejší, tak mu dá přednost, i když jsme byli na hlavní. Pak nás stopli policajti, proč jsme zastavili na hlavní. A Standa se se svým neodolatelným šarmem začal ptát, kde je tady to centrum. „Víte, co jste udělal, pane řidiči?“ „A kde je tady to centrum?“

Uteklý chovanec z centra. (smích)

Naprosto ignoroval, že ho chce pokutovat. Tenkrát body nebyly. Pro něj bylo důležitější, že potkal člověka, kterého se může zeptat, kam má jet, než to, že zastavil na hlavní a tam překvapil minimálně řidiče za sebou, který to nečeká.

To byly zajímavé cesty. Standa Švec nikdy nejezdil nějak extra rychle. Jel třeba 80, ale všude. Jel jsi 80 mezi vesnicemi i ve vesnici. To ti pak přijde nebezpečnější. Byla tam zatáčka na přejezd, tu málem nedobrzdil. „Mám tohlencto zapotřebí, jezdit se Standou?“

Pod Koudelkovou jsem hrál možná jeden rok, a pak už muselo přijít rozdělení na dvě družstva, kdy jsem skončil u Standy Švece.

Takže ses bál se Standou?

Jak kdy. Má divné výkyvy, že nikdy nevíš. Urban říká: „Dělá všechno správně, akorát o tři vteřiny dýl.“ Točí volantem, brzdí… Pamatuje si, jak s ním jednou přijížděl na nějakou křižovatku, třeba tady ke státovce (kolínská I/12 – pozn. JF). Standa jel pořád 80, jsou třeba 50 metrů od toho a on se najednou podívá na Urbana a říká: „Cos říkal, Mirku?“ „Né! Brzdi, ty vole!“ Pak se rozhodl, že bude raději jezdit všude sám. Bouračku jsem s ním nezažil. Ale situací, že to bylo těsné, jsem zažil několik. Říkáš si, touto vesnicí jsme jeli i minule před 14 dny, kdy jsme jeli do města vedle. Víš, že je tu rychlá levá zatáčka a za ní přejezd. On stejně do té zatáčky jede 80. Auta tě mezi vesnicemi předjíždějí, ale ty je pak dojíždíš ve městě. Má jednu univerzální rychlost, to je neuvěřitelné.

Pak přišlo divné období céčka, kdy ho kapitánoval Míša Jirásek. Přestali jsme chtít jezdit se Standou Švecem. Míša Jirásek k tomu měl takový zvláštní přístup. Třeba přišel v pátek na šachy s tím, že má dva hráče – sebe a mě. A že by bylo fajn sehnat tady mezi dětmi další. Nebo sebe a Záběhlického, takže se přišel zeptat mě, jestli jsme tři. Sestava se lepila na poslední chvíli, a ne vždy to muselo vyjít. To bylo období, kdy začínal hrát Homola, Horák, možná Bossanyi. Míša dával manšaft hodně zvláštně dohromady.

S Miroslavem Urbanem jste srazili srnu.

Tu příhodu znám, ale nevím, jestli jsem byl v tom autě. S Urbanem jsem moc nejezdil. Jednou jsme bloudili cestou do Bakova, navigoval nás Moravec, 7x jsme blbě zabočili. Přijeli jsme o 20 minut déle a chudák pan Saur prohrál na čas, protože nedokázal zrychlit.

„Z Českého Brodu nás cestovalo 5, a cestou jsme měli smrt před očima. Srazili jsem srnu (ne Srnu) a tato oběť se nakonec týmu vyplatila.“

Víš, kdo je Srna s velkým S? Že jsme zabili srnu s malým s, a ne Srnu s velkým S. Darijo Srna, chorvatský fotbalista, tenkrát hrál v Šachtaru Doněck.

Byl jsi přítomen sporu Mirkoviče s Horákem.

To byl hodně divný spor, který jsem doteď nepochopil. Mirkovič po pár tazích zjistil, že má o figuru méně. Stěžoval si, že mu někdo sebral figuru. To nepochopíš. Partie se rekonstruovala a zjistilo se, že tři tahy předtím, než to reklamoval, ztratil figuru. Doteď jsem nepochopil, o co mu šlo. Spor Martina Horáka byl divný v tom, že Mirkovič si najednou začal stěžovat, že má o figuru méně. To je mimochodem hodně debilní stížnost. Jak o ni přišel? Támhle ji ztratil v kombinaci, ve které si nevšiml, že je tam méněkrát.

Nic nemá na Polakoviče, kterému začíná demence. Letos (2022 – pozn. JF) hrál s Tiborem Hrebíčkem. Polakovič je člověk, kterému neuvěřitelně vypadávala paměť. Kromě toho, že nezmáčkl hodiny, i když jsme odehráli 3 tahy, si myslel, že je znovu na tahu. Stalo se, že mu střelcem napadl jezdce, nezmáčkl hodiny a za tři minuty jezdce střelcem sebral. Tak si potřeboval Hrebíček stěžovat, že hrál dvakrát, což Polakovičovi nedošlo. To byl spor, že to nebylo komu reklamovat, protože Štegl jako rozhodčí zrovna kouřil venku. Takže se 5 minut čekalo, než se Štegl vrátí zvenku. A pak se přehrávala partie, což byl poměrně záhul, protože Polakovičův přepis partie byl hodně divný. To byl člověk, který si půjčoval soupeřův partiář po 2 tazích, aby si je přepsal. Tam jsi viděl, že tam začíná poměrně velký problém s pamětí a bylo to spíš smutné. Ne že bych se mu chtěl posmívat.

Už by asi pomalu neměl hrát šachy.

Je to hodně divný sport. Viděl jsi někdy sport, že by hráč zahrál dvakrát za sebou a neví o tom? To byl třeba 8. tah, poměrně brzy. To nebylo nic složitého, že bys mohl přehlédnout…

Není to únava po 6 hodinách…

…že by sis řekl, že támhletím pěšcem táhnul, zahrál konečně to h6.

V béčku se toho moc neděje. Spíš ty máš vaši historku, když jsi vedl béčko, jak blbě seděli hráči.

Seděli blbě. Jenomže nešlo zjistit, kdo seděl blbě. „Jiří Valtera měl v partiáři napsáno: Bílý: Košata ... Černý: Valtera, kdežto jeho soupeř: Bílý: Hlína ... Černý: Fabián. Vladimír Fabián měl v partiáři napsáno: Bílý: Hlína ... Černý: Fabián, kdežto jeho soupeř Bílý: Košata ... Černý: Valtera.“ Všechny partiáře byly nadepsány tak, jak spolu hráči měli skutečně hrát. Oni si sedli k nějakým šachovnicím a hráli a po půl hodině se zjistilo, že sedí úplně špatně. A nešlo říct, kdo seděl špatně, protože neurčili, kde je první a třetí. Partie se hrály znovu.

Takové věci se nám normálně nestávají. Celé se to změnilo. Béčko je fakt hrozný tým. Jak mi Ondra posílal cestovné, z toho je vidět, že na zápas do Lysé jeli ve čtyřech, tři lidi jeli sami autem a Záběhlický sám vlakem. Tam si pomalu každý jezdí sám, jak chce. Jediný, komu jsem schopný to tolerovat, je Hrebíček, který bydlí v Kouřimi, a většina cesty je bokem. To je fakt strašné. S tím se musí něco udělat.

Stal ses hospodářem klubu.

Vůbec nevím proč. Ani nevím, jak je to dávno. Tys to pak složil a nějak se ukázalo na mně, jak to známe. Takový ten tradiční rozhovor. „Tak já navrhuju třeba Vítka,“ jak to pan Chybný umí. A když neprotestuješ dostatečně, zvolí tě a jsi v tom uvrtaný. Nevím, jestli to je tím, že to nikdo dělat nechce. Nevím, jaké máš historky z hospodaření ty, ale já toho moc nedělám. Řekněme si to na rovinu, většinu hospodářství vede pan Chybný, zejména protože vyplňuje všechny granty.

V podstatě jsem jen dával do tabulky doklady, které jsem dostal. Výplaty si dělal pan Chybný sám.

Všechno si účtuje sám a pak ti jenom na konci roku dá dokumenty s tím, že máš připravit návrh rozpočtu na další rok. A nechá tě připravit tabulku na dopravné, což je hrozná věc. Říkal jsem to Ondrovi a navrhoval jsem to Zdeňkovi. Na další členské schůzi potřebuji jasnější pravidla, protože se Zdeňkem je to fajn, ale když jsem se ho ptal, co a jak mám proplácet, jestli mám proplácet cesty Záběhlickému, když odmítá jezdit autem, řekl mi na to, že Eisner v 90. letech nechtěl platit řidičům, tak raději jezdil vlakem. „Super, a jak z toho mám vyjít?“ Pak to končí tak, že si mám své údaje vyložit po svém, ale nejradši bych vše škrtal. Mně pak Chybný řekl, ať si to vyřeším sám.

Na to by podle mě správně mělo být usnesení členské schůze.

Proto to chci dořešit na příští členské schůzi, ať si nastaví pevné mantinely, co mám proplácet a co ne. Spočítat kilometry je pro mě to nejmenší, k tomu potřebuji jen mapy.cz a mám to hotové za 5 minut. Ale jakmile řešíš věci jako kdo kam jel, kdo jel kam vlakem, jestli má nějakou slevu, což pan Záběhlický určitě má.

Jak jsem se stal hospodářem, nevím. Pan Chybný mě nominoval, předpokládám. Stejně jako vybírá členy revizní komise.

Čenda prohlásí, že už to nechce dělat, tak ho tam stejně schválíme znovu.

Získat funkci v tomto oddíle není zas tak složité.

Ano, složité je funkce se zbavit. To je mnohem těžší. To mi dalo zabrat kolik let.

Potřebuješ přestat být členem, ideálně. Jestli by ti to snad stačilo.

To už je tedy velmi krajní řešení.

Vidíš, jak to vypadá. Stačí, když nepřijdeš na schůzi, a nominují tě kamkoliv.

Všude tě schválí. Napíšou ti 11 partií. Znám to.

Nebo schválí… „Dělals to předtim, teď tady nejseš, abys protestoval. Tak kdo je pro? To, že ty jseš proti, je jedno, jseš sám. My jsme se demokraticky rozhodli, že ty ne.“

Jak jsi vnímal náš odchod ze Sokola?

Tenkrát jsem ještě do Sokola chodil v pondělí večer hrát florbal. Bylo divné, že jsem zahlédl jejich divné schůze. Dodnes jsem pořádně nepochopil, co jim přesně vadilo. Že Urban kouří v sokolovně, nevím, že by to bylo někdy jinak. Podle mě nastal hlavní problém v tom, že Sokolové nepochopili činnost českobrodského šachového oddílu. Co k tomu potřebuješ. Že nemůžeme mít jedny klíče, protože bychom pomalu každý den museli shánět dva lidi, kteří jdou na další šachy, a pořád si je předávat.

A nemůžeme chodit dolů pořád otevírat dveře.

Pak jim vadilo, že necháváme dole otevřené dveře. To je takový divný problém. Pak to vyřešili tím svým bzučákem. Ale to je takové řešení, jako že to skoro žádné řešení není. Nemám čas kontrolovat, jestli pro tadytoho přijde děda. Rozhodně nechceš, aby se ti někdo během partie zavřel venku, aby na tebe bzučel, abys ho pustil zpátky. To jenom ruší. To podle mě doteď nepochopili.

Pan Chybný jim navrhoval, že všechny dveře mohou být zamčené a dostaneš se jenom do klubovny, a to také nechtěli.

Vždyť nám pak i dali záchod, co je dole v rohu u dveří. Předtím se ještě chodilo do záchodů v sokolovně. Nevím, proč to nezavřeli. Za všechno může Petrásek, který začal mít plány s tou místností. A pak tam byl web. Web je podle mě jedno velké nepochopení. Podle mě doteď nepochopili, jak funguje webová doména, webhosting a za co se platí.

To vy všichni chápete, i když vás to vůbec netankuje, a oni to nechápou.

Předpokládám, že nikdo z dalších členů nemá žádný web, který by si sám platil a provozoval. Dokonce jsem schopný i poměrně brzy pochopit, proč sis ho obnovil znovu, kvůli všem těm odkazům, které tam byly.

Poměrně jednoduchý důvod.

Sokolové prostě nemohou dát 151 Kč za doménu za rok, tak holt o ni přišli. Pak tam byl úsměvný pokus o žalobu.

Od té doby už dali pokoj.

Poměrně jsem se těšil na takový soud, co tam chtěli přednášet.

Škoda, že nebyl.

Že by po nás chtěli, abychom po člověku, který tenkrát ani nebyl členem našeho oddílu, zajistili nefunkčnost webu a nešířilo se tam špatné jméno Sokola.

Nematl lidi. Po půl roce provozu zjistili, že tento web mate lidi.

Nevím, možná nějaké dementní to mate, ale nikdy jsem tam neviděl Sokol Český Brod. Možná to je v názvu, ale nikdy jsme netvrdili, že jsme sokolská jednotka.

Příležitostně píšeš i články.

Čím dal tím méně, ano.

Tvůj styl psaní je velmi specifický a jsi velmi obdivován, jak píšeš ostře a nenecháš na nikom nit suchou. Nelákalo tě psát častěji?

Nelákalo. Jsem takový člověk, že to ve mně musí strašně dlouho zrát. Když se to objeví, mám tvůrčí blok. Když chci psát článek, což se mi stalo, když jsem psal Kouty, o tom jsem poměrně dlouho přemýšlel, i v práci, co tam budu psát a jak budu skládat věty, aby dávaly smysl, a aby to vyznělo jinak, než chci. Medvědí Zvole, to jsem zrovna ujížděl ve filmové kritice, tak jsem si připravil takové fóry.

„Nedoceněný polotovar“ Závěrečný článek o C družstvu již vyběhl na svou pouť.

Občas jsem napsal takové blbosti.

Kouty byly dobré. Tvůj nejlepší článek. Přestože jsou brutálně kritické vůči mně.

Článků nemám tolik. Můj styl je plný dvojsmyslů, které připadají zábavné většinou jenom mně. Dokonce jsem zjistil, že když jsem si zpětně četl některý svůj článek, nepochopil jsem některé dvojsmysly ani já, a to jsem věděl, že tam jsou. Tohle jsem myslel jako narážku na něco a nevím na co. Jsou zaměřeny na určitou dobu a na to, jak jsem tenkrát přemýšlel a co mě tenkrát napadalo. Čenda mi jednou při anketě o nejlepší článek řekl, že si zpětně četl Kouty a tehdy asi po 7 letech pochopil, proč jsem napsal „důrasný“ se s. Protože on byl z klubu ŠK Duras Brno. Takže můj styl je hodně založený na odkazech na to, co zrovna sleduji. To je hodně matoucí pro všechny lidi, kteří nežijí ve stejné oblasti jako já a nemají stejné zájmy jako já, a můj styl je hodně menšinový. S tímhle stylem se nedá prorazit. Tím, jak ve mně článek dlouho zraje, potřebuji mít záchytné body. Že bych psal a vymýšlel si článek na každých 14 dní znovu, to bych asi nenapsal. Nebaví mě psát normální články, kde se nic neděje, že jsme jeli tam a tam, odehrálo se to a to. Ve svých článcích prakticky neoperuji s diagramy, takže pro šachisty nejsou z tohoto hlediska příliš poučné. Liberec jsem psal také hodně dlouho, ale za to mohla klávesnice. Ale už mám jinou, mimochodem. Chtěl jsem napsat článek bez toho, že by tam bylo s, ž, ě a je to nemožné. Zjistil jsem, že největší peklo je velké Č, protože mi nefungoval Caps Lock a ani háček. To jen takový fór. Proto mimochodem ve svém článku stále odkazuji na plavce Jana Čejku, protože jsem hledal velké Č a zároveň jsem hledal, kolik je český rekord na 100 metrů znak, a zrovna jsem viděl Jana Čejku, tak jsem z toho kopíroval Č a zkopíroval jsem to z toho hypertextového odkazu, tak jsem to tam vložil i s tím. To je narážka, kterou tam mám mimoděk. To není chtěný dvojsmysl. Toho jsem si všiml, až když jsem to zveřejnil. Můj styl psaní je jedinečný a ojedinělý a ani nevím, jestli by někdo takhle pořádně psal.

zpovídal dne 15. 6. 2022 a zapsal Jan Fiala

 

 

 

 

Pavel Čabart vzpomíná

Šachy jsem se naučil hrát zhruba v předškolním věku od babičky.

Před příchodem do česko-brodského (ČB) klubu jsem hrál za zbraslavský oddíl Věž. Byl to dětský/dorostenecký oddíl, tehdy patřil pod pionýrskou/svazáckou organizaci.

Do klubu mě přivedl Jaroslav Zvolánek, který dlouhá léta vedl zbraslavský žákovský šach. Přišli jsme spolu s Karlem Čapkem. Měl jsem v Českém Brodě dvě hráčská období, první bylo kolem mého gymnaziálního věku (zhruba přelom 70./80. let) a potom ještě o několik let později.

O ČB klubu jsem se dověděl od J. Zvolánka, který mě do klubu přivedl, jak už jsem zmínil. Jako, v podstatě ještě dítěti, mi ani nepřišlo, že dojíždím docela daleko. Pověst klubu nemohu komentovat. Stejně tak neznám historii, jak se J. Pelikán a J. Zvolánek dostali do klubu a jakou měli interakci.

Pokud si pamatuji, atmosféra v klubu byla dobrá.

Hrál jsem soutěže družstev. Samozřejmě, z výher jsem měl radost, z proher naopak. Bylo to umocněné tím, že to byly právě soutěže družstev a okamžitě přišla odezva spoluhráčů. Soutěže jednotlivců jsem nehrál.

Kromě soutěží družstev mi utkvěla v paměti dvě soustředění na chalupě Ivana Pecáka ve Slaníku u Strakonic. Kdybych to měl parafrázovat, bylo to něco na způsob "Slunce, pivo, šachy" a také hodně masa ke konzumaci a diskuzí o soupiskách. Tato idyla byla doplněna koupáním v místní nádrži a výletem, se Zdeňkem Chybným, podél řeky Otavy na kafe do Strakonic. Nezapomenu též na povzdech jednoho staršího spoluhráče na zpáteční cestě autem, že už se těší na něco sladkého, třeba palačinky.

Z klubu jsem odešel, protože jsem v té době měl hodně učení (to bylo to 2. období, když jsem byl na vysoké škole) a šachy jsem prakticky nehrál.

Nevím, která moje partie z té dobry byla nejlepší, ale snad nejvíce si cením tu úplně první, a současně vítěznou, v soutěži družstev. Hrálo se s Pečkami a můj soupeř byl J. Nigrin.

Poté jsem se na různých turnajích setkával se současnými a možná i bývalými členy klubu, jako už zmíněným Ivanem P. nebo s Oldou Eisnerem ml. Vždy jsme si dobře popovídali.

Kromě již zmíněných, O. Eisner ml., I. Pecák, Z. Chybný, se mi vybavují M. Urban, P. Čejkovský a několik dalších. A samozřejmě, J. Pelikán (toho jsem potkával jenom krátkou dobu) a O. Eisner st. Ten, myslím, často zařizoval dopravu. Rád si vzpomenu i na J. Majchera.

Tak ať se klubu daří v dalších 100 letech a, ideálně, i více!

sepsal v červenci 2022 Pavel Čabart

 

 

 

 

Jan Čermák vzpomíná

Jak ses naučil šachy?

Oba dědové uměli šachy, musel jsem se to naučit od jednoho z nich. Řekl bych, že asi od dědy Čermáka, který měl krásnou velkou šachovnici s dřevěnými figurkami – to mě jako malého muselo lákat to vyzkoušet. Jako malý jsem si občas (nepravidelně) zahrál, a to i s jinými členy rodiny.

Chodil jsi do třídy s Vítkem Moravcem. Hráli jste šachy ve třídě?

Chodili jsme spolu na gympl v Brodě. Šachy jsme ve třídě hráli hned v prvních dnech po nástupu. Přinesl je tehdy spolužák Filip Janovský. S Filipem zpočátku hráli kluci jako já, co uměli jen tahat figurkami, pak přišel Vítek, jestli by to mohl také zkusit – nevěděli jsme, že chodí do klubu. Samozřejmě nás drtil v miniaturkách. Později jsme již takto masověji nehráli.

Tvým prvním turnajem bylo MČR přeboru škol.

Přišla za mnou sestava Fiala, Chaloupka, Moravec, chyběl jim čtvrtý člen. Dřív hrávali s Michalem Jiráskem, nevím, proč tehdy nemohl jet s nimi. Museli přijít na popud Vítka Moravce, který věděl, že umím tahat. Řekl bych, že jsem zdrženlivý, ale tehdy jsem paradoxně vůbec neváhal a obratem odsouhlasil, že pojedu, nevím proč, asi mi stačilo vyhnout se škole :-).

To, že prohraji drtivou většinu partií, jsem očekával, protože jsem uměl doslova jen tahat figurkami. Zrovna se to tak sešlo, že jsem prohrál vše. Myslím, že jsem z toho tehdy psychicky nebyl nijak špatný.

V článku o turnaji je uvedená tvá citace: „Líbilo se mi to, byl to můj první turnaj a nadchlo mě to k dalšímu studiu šachu.“.

Ta citace určitě sedí. Některé věci tě baví, jiné tě nebaví. Mě šachy bavily, už když jsem předtím jako malý hrál doma. Kdybych to měl trochu rozvést, tak mě napadá citát Karpova: Šachy jsou všechno: Umění, věda i sport. Řekl bych, že na onom turnaji, když jsem sledoval partie ostatních, tak jsem právě poznal estetický i vědecký rozměr šachu, což mě velice lákalo.

Ani nevím, proč jsem nezačal dříve, nějak mě ta otázka, jestli bych neměl hrát šachy závodně, vůbec vlastně nenapadla. Řekl bych, že tím, že jsem začal hrát závodně, se otevřel obrovský nový svět k prozkoumání, takže pro mě bylo všechno nové.

Po turnaji jsi začal chodit do klubu na tréninky.

,,Na tréninky“, to je možná příliš ostře řečeno :-). Po škole jsem s Vítkem v některé dny začal chodit do klubu, ale nějakého organizovaného tréninku jsem se neúčastnil. Ano, Vítek mi toho řekl hodně, ale jak říkám, nebylo to organizované. Často jsme tam jen kecali. Myslím, že tam často s námi sedával Míra Chaloupka, kterého jsem již znal, a brzy jsem poznal i Branďáka. Méně často možná i Ondra Šedivý, Michal Jirásek, Honza Fiala a Martin Koller, ale je to již spousta let, takže si nejsem stoprocentně jistý, kdo tam s námi sedával. Hrávali jsme partie a tehdy dost často i nějaké sranda matche – cyklošach, tematické turnaje, ale i partie naslepo.

Organizovaněji jsem trénoval doma. Vítek mi doporučil Šach pro začátečníky od Pachmana, to byla moje první šachová knížka. Hodně jsem se toho naučil i na internetu – koukal jsem na partie na Chessgames, úlohy jsem dělal na Chesstempu a blitzal jsem na Kurniku.

Po internetu jsi sehrál přes 45000 partií.

V některých letech jsem hrál opravdu brutálně často a hodně mě to bavilo. Trochu to u mě kompenzovalo chybějící šachovou praxi, když jsem začal tak pozdě. Zkoušel jsem tam nové věci a také se tím i učil – především zahájení a taktiku. Když jsem s šachy začínal a v blitzce se objevilo nějaké nové zahájení, často jsem to hodil motoru, abych věděl, jak reagovat.

Časem jak u mě nadšení z šachu trochu opadlo, tak jsem i méně blitzal a našel si jiné koníčky. Je pravda, že jsem hrál především s papírově slabšími hráči, protože jsem sobecky chtěl neustále vyhrávat.

Jak se vlastně člověk zlepšuje, když začne tak pozdě? Svého času jsi velmi studoval teorii zahájení, a naopak se ti nedařily základní koncovky.

Řekl bych, že když začneš pozdě, můžeš se zlepšovat dost rychle, protože dospělý je asi organizovanější než dítě a spoustu věcí si můžeš zjistit nebo obstarat sám.

Takhle zpětně jsem zahájení nestudoval nijak sofistikovaně. Dokázal jsem si zapamatovat varianty v zahájení, když jsem si právě hrál s počítačem, což mě obecně bavilo, zapamatoval jsem si i něco z knih Kasparova a z partií, které jsem viděl na Chessgames. Několikrát se mi stalo, že mi dobře vyšla příprava na partii. Na druhou stranu jsem mnohdy zahájením nerozuměl a neznal plány.

Naopak u koncovek, pokud jsem musel použít konkrétní postup, tak jsem si ho buď nepamatoval, nebo jsem ho neznal, protože na rozdíl od zahájení mě koncovky tolik nebavily. Takže jsem občas zahodil výhru v nějaké elementární koncovce. Dnes vím, že bych měl zvládnout postavit most, jinak nevím, co bych zvládl :-). Popravdě si ale nemyslím, že bych hrál koncovky nějak špatně. V koncovkách je podle mě důležité dobře počítat a udržet si koncentraci i po mnoha hodinách a to, myslím, zatím ovládám.

Moje veřejná image je, že se vyznám v zahájeních a jsem jalovej v koncovkách, ale objektivně je to možná naopak :-).

V jednu dobu mi hodně pomohla knížka od Shereshewského – Strategie Koncovek, a v dobré sezóně za béčko jsem vyhrál hodně partií v koncovkách a přikládal jsem to právě Shereshewskému, i když se to sešlo asi trochu náhodou, protože každá partie je prostě jiná.

Hodně jsem ze šachových knih četl Kasparova – především Velké předchůdce, ale taky Revoluci v zahájení.

Účastnil ses i dalších turnajů, například na Smíchově.

Na Smíchově jsem byl jednou, pak jsem ještě byl na nějakých rapidech nebo bleskovkách v Pardubicích a na rapidu u nás v Českém Brodě. Dnes se mi již nechce jezdit na turnaje s rychlejším tempem, nějak mě to omrzelo, a zablitzat si můžeš na netu.

Rád piješ pivo. Několikrát ses účastnil Žambereckého mishmashe, kde o pivo není nouze.

Žamberecký Mishmash má své výhody i nevýhody. Samozřejmě jel jsi tam s partou a společensky ses družil s dalšími šachisty – chlastalo se. Pokud jsi nechtěl jen hrát šachy, tak sis mohl vychutnat nějaký sport.

Čenda vzhlíží k Mírovi Chaloupkovi (Žamberk 2013)

Nevýhodou bylo, že jsem fyzicky trpěl – vždy tam chvíli běháš, pak máš třeba 15-20 minut pauzu, pak jdeš na další sport, pak zase čekáš a takhle celý den, což je fyzicky náročné. Osobně mám sklony ke křečím – v Žamberku mě braly pravidelně. Další nevýhodou je, že jak se tam kalí, je tam hluk a spíš v sokolské tělocvičně na hubené karimatce, tak toho ani moc nenaspíš. Takže jsem po tom víkendu jezdil domů úplně rozsekanej.

Postupem času v mých očích začala negativa převažovat nad pozitivy, takže jsem přestal jezdit.

K tomu chlastání mám i historku. Konkrétní jména si nepamatuji, ale opilý borec z jiného týmu šel pozdě v noci spát do tělocvičny, jenže ve svém stavu zapomněl, že v tělocvičně musíš po schůdkách sejít z více než metr vysokého pódia – rána jak kráva zbudila většinu spících. Druhého dne se ptáme kapitána onoho jiného týmu, co to tam ten jejich borec v noci vyváděl? Kapitán odpověděl, že kamarád zapomněl na pódium, naštěstí byl zlitej, takže ho to vůbec nebolelo :-).

Začal ses účastnit i týdenních turnajů. Z turnajů jsou sepsané články, ale přesto, co tě na nich zaujalo?

Nejlepší jsou ty turnaje s bohatým mimošachovým programem, čímž myslím výlety do přírody i za kulturou, teď už jezdím jen na takové turnaje. V minulosti to byla především Valašská Bystřice, Kouty nad Desnou a vsetínské turnaje a v současnosti je to turnaj v Liberci. Mimošachový program měl i turnaj v Náchodě, ale tam se mi moc nelíbilo. Do Říčan a na MŠD jsem denně dojížděl hromadnou dopravou, takže se tam toho nešachově tolik nedělo. Na MŠD jsem byl s oběma Vítky – Moravcem a Brandejským v kině na filmu Temný rytíř povstal od vynikajícího Nolana. Na MŠD byl samozřejmě zajímavý onen formát uzavřených turnajů a člověk si tam mohl zahrát s cizinci – především s Němci a se Švédy. V Pardubicích se zase jen lilo, navíc jsem hrával především turnaje čtyřčlenných družstev, což mi nesedělo, protože se hrálo dvakrát denně, a v družstvu vás je víc, takže se musíte točit, a mně se samozřejmě nechtělo hrát vůbec, ale musel jsem :-). V Náchodě jsme na závěr jednoho výletu museli závěrečných asi 8 km běžet, abychom stihli vlak, protože Vít Moravec je ten nejhorší plánovač výletů a zároveň navigátor, kterého znám ;-). Během oněch 8 km jsme měli challenge mluvit jen v rýmech, abychom ušetřili dech, ale naopak jsme se hodně činili. Skončili jsme po Branďákově rýmu:
Volný verš mám raději
rýmuje se to spíše.
Výborné byly turnaje ve Vsetíně, kam jsme jezdili společně s Vlašimáky a spali u rodiny Zádrapů, jejíž hlava – Radek Zádrapa byl neuvěřitelný, když obětoval vlastní pohodlí a nechal snad desetičlennou výpravu na týden u sebe doma. Ve Vsetíně to mělo dobrou, přívětivou atmosféru.

Co se týče historek, tak si vzpomínám na jeden střípek, který se do článku nedostal. Vraceli jsme se s výpravou z výletu, přes nějaký hřbitov, a nahlas jsem četl jména rodin na náhrobních kamenech, bylo tam napsáno třeba Rodina Jasných, Rodina Zajíčkova nebo Rodina Malých. Z nějakého důvodu se všichni smáli, když jsem se zeptal, jestli existuje příjmení Mrtvý, že by na náhrobku bylo Rodina Mrtvých?

Z Koutů je spousta zajímavých historek, především jak jsme byli se spoluhráči na divadelní hře, kde jsme seděli přímo na jevišti, ale tady bych skutečně doporučil samostatný článek od Víta Brandejského.

Jediný turnaj, kterého se účastníš pravidelně, je Open Desko Liberec.

Ano, během všech ročníků jsem jezdil s Honzou Fialou, první dva ročníky tam byl i Ondra šedivý a do budoucna možná bude jezdit i Branďák, který tam během posledního ročníku strávil pár dní.

V jednom článku jsem psal, že ten turnaj je levný, dají se pořádat hezké výlety po okolí a je levný, což doteď platí, ale není to to jediné. Levný je, protože spíte přímo ve škole, kde se turnaj odehrává, za 40 Kč na noc + to nemáte daleko do hrací místnosti. Je ovšem nutné přivézt si vlastní matraci, abyste měli pohodlné spaní. Možností pro výlety po okolí je opravdu spousta, ani po mnoha ročnících jsme se spoluhráči vše nevyčerpali. Kromě přírody máte spoustu možností kulturního vyžití přímo v samotném Liberci a nemusíte nikam daleko cestovat. Další zásadní věcí bylo seznámení se s rodinou Holáskových, s kterými jsme začali hrát každý večer po kole deskové hry u nás ve třídě.

Vzpomínám si, jak jsme neplánovaně vyrazili do Žitavy, protože jsme nestihli vlak už nevím kam a v Žitavě jsme viděli postní plátna. Jeden ze zlatých hřebů byla návštěva Zámeckého pivovaru Frýdlant, což je jeden z nejlepších pivovarů v Česku. Měli jsme tam v podstatě soukromou prohlídku pivovar – průvodkyně a jen já s Honzou Fialou.

    

zleva Čenda před pivovarem, Čenda v pivovaře (Frýdlant 2019)

Každý rok ve čtvrtek byl vstup zadarmo v Liberecké oblastní galerii, vzpomínám si hlavně na výstavu o české a slovenské fotografii s takovými velikány jako Sudek a Drtikol. To byla asi ta nejlepší výstava, na které jsem kdy byl. Během jiného ročníku jsem tam zase viděl Piccasa a Giacomettiho.

S Honzou Fialou a Ondrou Šedivým jsem byl i na dalším Nolanově filmu během šachové akce – přes celý Liberec jsme šli pěšky do kina na Dunkerk.

Chodíme také na místní přírodní koupaliště – já se samozřejmě nekoupu, protože s vodou nejsem kamarád, ale sedím u stánku, kde čepují různé místní speciály a čtu knížku. Jednou nabízeli piva z jabloneckého Volta a k tomu jsem četl Bratry Karamazovy – to byla hodně dobrá kombinace.

U deskovek jsme popíjeli a občas chodili spát hodně pozdě. Jednou jsem šel spát asi kolem páté a venku už začínalo být vidět. Jindy u deskovky Celestia mi mladá Markétka shodila figurku zajíčka a hrozně se smála, když jsem jí řekl, ať mi ho postaví. S politováním čtenářům sděluji, že jsem si ho musel postavit sám.

Také jsme každoročně kreslili na tabuli a pak jsme se u ní fotili.

    

zleva Liberec 2018, Liberec 2019

Účastníš se i oddílových akcí. Vyhrál jsi silvestrovský bleskový turnaj 2015 a 2016 a přebor oddílu 2015 a 2016. Hrál jsi i sranda akce a účastnil se soustředění.

Blitzák v béčku (U Hrabětů) je jediný turnaj zrychleným tempem, který navštěvuji, přeci jen je to náš domací turnájek, navíc se koná v hospodě, tak si tam u toho dáš tankové pivo se spoluhráči, a po turnaji ještě posedíš, takže jej plánuji navštěvovat i v budoucnu.

Přebor jsem hrával ještě v období, kdy jsem měl šachové ambice a chtěl se zlepšovat, takové ambice již nemám. Mě osobně to tedy nemrzí, že se nehraje, v tom smyslu, že bych jej stejně nehrál, ale je trochu škoda, že to pak v oddíle tolik nežije.

Ty sranda akce jsme hrávali už před hodně dávnou dobou, ještě v sokolovně, myslím, že mě tehdy hlavně bavili tematické turnaje, kdy jsme si v Malé učebnici šachových zahájení nalosovali zahájení a pak v tom blitzali. Cyklošach a šachy naslepo, to mě asi tolik nebavilo.

Klubové soustředění bylo v pohodě, pamatuju si, jak jsme s Ondrou a panem Urbanem hrozně dlouho řešili nějaký hrozně těžký trojtažec, já to vzdal asi po hodině, Ondra myslím též, ale pan Urban se nechtěl vzdát a řešil ještě dlouho dobu, a nakonec stejně nevyřešil :-).

Rád jsi hrál v céčku pod vedením Standy Švece. Jak na toto období vzpomínáš? Jaké jsou tvé největší zážitky ze soutěží družstev?

Jo, Standu jsem si velice oblíbil, byl vždy usměvavý a optimisticky naladěný, bylo to i díky němu výborné období, škoda, že už nehraje za Brod. Řekl bych, že jsme tehdy i hráli celkem dobře. Standa nás na zápasy vozil a taky pískal. Jako o řidiči se o něm mluví, že dělá vše naprosto správně, ale o tři vteřiny později.

Když jednou doma pískal, teď už to snad můžu říct, protože už je to hromada let a už si nevzpomínám, proti komu jsme hráli, tak v hrací místnosti začal zvonit telefon a zvonil opravdu dlouze. Někdo z hostů poznamenal, že by rozhodčí měl zasáhnout. Standa seděl na poslední šachovnici, nejblíže věšáku s bundami, odkud zvonil telefon, a dělal, že intenzivně přemýšlí nad dalším tahem a neslyší. Po nějaké době telefon zmlknul a dál už to nikdo neřešil. Po zápase Standa s úsměvem od ucha k uchu přiznal, že to byl jeho telefon :-).

Z jiných soutěží si vzpomínám, jak jsme jednou jeli Urbanovým Jaguárem na zápas do Dobrovic a cestou jsme srazili (obětovali) srnu a pak vysoko vyhráli. S Urbanem obecně cestuji rád, navíc jsme si dlouhou dobu pouštěli motivační hudbu před zápasy, což byla předehra Figarovy svatby od Mozarta. Uvažovali jsme také, že bychom si pouštěli oslavnou hudbu po vítězství v zápase, ale žádnou takovou hudbu jsme nikdy neurčili.

Co považuješ za své největší šachové úspěchy?

Teď, když už nemám šachové ambice, tak vždycky říkám, že můj největší úspěch bylo projít devět kol Open Desko Liberec bez prohry a se sedmi remízami :-). Objektivně nejsilnější turnaj jsem sehrál v Říčanech 2013, kde jsem třeba porazil Vojtu Mejzlíka, který zrovna držel nějaký challenge, a tak tehdy na sobě celkem pracoval.

V Pardubicích 2016 jsem porazil Oldu Vedrala, oba jsme toho na tuto partii moc nenaspali, když jsme oba pařili v místní Bažině. Po partii jsem se vyzvracel u haly někam do trávy. To byla ratingově má nejcennější výhra.

Jinak si ale obecně cením především hezkých výher. V jedné z mých nejlepších partií s Rubešem jsem hezky obětoval dámu. Krásně mi vyšla příprava v partii se Sendražickým Grohem.

Mohl bys pro nás, pijící alkohol jen příležitostně, přiblížit jaké to je, hrát opilý.

Hrát s kocovinou není samozřejmě nic hezkýho, protože bys rád dělal to co jindy, když máš kocovinu a strašně tě bolí hlava – nic. To ale u partie nemůžeš, což je blbý. Řekl bych, že jsem hrál třikrát s pořádnou kocovinou a ty partie si celkem pamatuji, dvakrát jsem pěkně vyhrál, což obsahuje i tu výhru s Oldou Vedralem + když jsem ještě hrál za Céčko, tak jsem zaspal a Standa s ostatními na mě museli čekat, když jsme jeli do Říčan, kde jsem to pak odčinil výhrou nad Dušanem Malým. Jednou jsem naopak dostal děsně nařezáno v Mladé Boleslavi.

Ještě na turnaji v Liberci, jak jsem zmiňoval, že jsme šli spát až kolem té páté, tak jsem pak byl slušně rozsekanej, naštěstí soupeř nedorazil :-).

Nevím, zda se z těchto tří partií dá vynést nějaký soud, jestli to ovlivňuje šachovou výkonnost, každopádně pro váš vlastní pocit to nedoporučuji :-).

Dlouhodobě jsi statisticky procentuálně nejúspěšnější hráč v soutěžích družstev. Jak se ti to daří?

Mám pro to celkem spolehlivé vysvětlení – jak jsem začal v pozdějším věku a pak se konstantně zlepšoval, tak jsem hrál několik sezón s nižším elem, než byla má skutečná výkonnost. Tam jsem si nahrál ty body do zásoby, ale teď už elo asi odpovídá přesněji a ještě ta procenta nestačila tak rychle klesnout :-).

Se svou výkonností bys mohl hrát i krajský přebor nebo 2. ligu, ale hrál jsi jen 3 partie za Vlašim B v KP v sezóně 2015/16.

Nemám již jakékoliv šachové ambice, dříve jsem hrával i za Brod dvě soutěže, nyní se občas musím přemlouvat i na tu jednu, protože hraní samotné už mě až tak nebere, ale dění okolo sleduji pečlivě, a chci být se svým mateřským klubem stále v kontaktu. Vlastně bych naopak rád hrál níže, aby v těch partiích nebyl takovej tlak :-).

V áčku cítíš tlak? Vždyť přece v celém Brodě hrajeme pro zábavu. Opakovaně jsi zmiňoval, že již nemáš ambice, přitom dříve ses zdál velice zapálený.

Necítím tlak v týmu, ale v jednotlivých partiích – čím silnější soupeř, tím větší problémy ti předloží, a tím větší je ten tlak, který myslím.

Kasparov píše v Předchůdcích domněnku o Fischerově konci, že hrál příliš náročným stylem hry, byl tam obrovský tlak a právě, že ten tlak i on sám přestával zvládat, tak musel skončit.

Já se výkonností postupně dostal na úroveň, kde mi už ono vypjetí připadá jako negativní součást hraní šachů – už to asi taky nedávám jako Fischer :-). To je určitě i důvod, proč jsem ztratil šachové ambice a zapálení, které jsem měl i z toho důvodu, že pro mě bylo všechno nové a chtěl jsem to poznat.

Svého času jsi často chodil v pátek večer na pivo.

Ano, v jednu dobu jsem chodil pravidelně, poté se spojilo několik věcí, z kterých vyplynulo, že jsem přestal. Zaprvé, jak trochu upadlo nadšení hrát šachy, tak jsem nehrál páteční přebor, z kterého se pak chodilo do hospody. Zadruhé na Vyhlídce, kam jsme chodili na pivo, tak jsem se jednou pohádal s výčepní, že mě okradla, tak jsem se tam pak bál chodit :-). Ještě mám třetí důvod, ale nesluší se jej zmiňovat :-).

Jak jsem přestal chodit v pátek na pivo, tak to u mě nahradily nedělní tiskovky po zápasech, abych se přeci jen účastnil klubového dění, byl se spoluhráči v kontaktu a pokecal. Kromě piva je samozřejmě super i analyzování zápasových partií, to mě též velice baví.

Hraješ také korespondenčně.

Hrál jsem na FIGCS, nyní hraji na oficiálním ICCF. Poslední turnaje jsem hrál s borci, kteří mají v průměru třeba 2200, a umisťoval jsem se mezi nejlepšími. Jeden turnaj se mi podařilo i vyhrát. Na ICCF jsem ještě neprohrál a nyní mám Elo 2240 Získal jsem i jednu normu CCM.

K odlišnostem od běžného šachu, pokud vás to opravdu zajímá, tak bych velice doporučil přečíst si výborný rozhovor s nejlepším světovým koršachistou Romanem Chytílkem na NSS s názvem Mág z Brna. Koršachista si na rozdíl od běžného šachisty nemusí pamatovat varianty v zahájení – na to má databáze. Také nemusí dobře počítat, na to má počítač, ale může pomoci enginu ve strategičtějších pozicích. Proto určitě platí, že člověk + engine > engine. V partiích lidí asi nejvíce rozhoduje taktika, v koršachu je ale taktika to nejjednodušší, tam se programy nepletou a po komplikacích vyjde většinou vyjasněná pozice, s kterou se již nedá hnout. Proto jsem se snažil bílými získávat ze zahájení strategičtější pozice. Černými mi to bylo jedno, protože jsem měl v plánu jen remizovat. Na ICCF jsem v zahájení po 1.e4 hrával 1…e5 a po 2.Jf3 Jf6, nyní jsem přešel na 2…Jc6. Po 1.d4 hraji poloslovanskou. Bílými jsem většinou volil mezi 1.e4 a 1.d4 a rozhodoval podle toho, co hraje soupeř. Ze zkušenosti bych řekl, že nejsolidnější volba, jak neprohrát po 1.e4, je právě 1…e5, ale také 1…c5 – nejen, že jsou to strategicky zdravá zahájení, ale jsou také velice prošlapaná korespondenční hrou, takže se ví, kde to černý udrží, a bílí musejí volit neprobádané stezky. Po 1.d4 považuji za nejsolidnější právě poloslovanskou – takový Botvinnikův systém po 1.d4 a Marshallův útok po 1.e4, to je podle mě totální remíza.

Jak jsem zmínil onu prošlapanost mnoha zahájení, to je podle mě nejdůležitější faktor stále se zvyšujícího počtu remíz. Dalším druhotným faktorem je zvyšující se síla enginů. V posledních turnajích, kterých jsem se účastnil, bych odhadl počet remíz tak na tři čtvrtiny všech partií. V partiích nejlepších světových hráčů je tento poměr ještě mnohem větší. Už jsem párkrát i viděl, že všechny partie v turnaji skončily remízou. Řekl bych, že i v budoucnu se množství remíz bude zvětšovat, což mnohé koršachisty odradí.

Vyhrát můžeš, když soupeř zvolí nějakou pochybnou variantu v zahájení, pak také když soupeř hraje prostě slabě, tak je možné jej přehrát. Pak můžeš vyhrát, když soupeř udělá hrubku, a to takovou, že třeba zadá jiný tah než chtěl – čtenářům se asi bude zdát, že je to něco výjimečného, ale je třeba si uvědomit, že koršachisté hrají spoustu partií najednou a když analyzují, mohou mít v programu u partií rozvinutých hromadu variant, které analyzovali, takže je nutné si dávat dobrý pozor, že opravdu odpovídáte na situaci, která je v reálu na šachovnici – i mně se na FIGCS stalo, že jsem analyzoval jinou pozici a zadal v zahájení slabý tah – jenže soupeř hrál tak slabě, že se mi stejně podařilo vyhrát, takže asi silná teoretická novinka :-). V partiích nejsilnějších světových hráčů bych řekl, že je takovýto styl výhry/prohry jeden z těch běžnějších – i Roman Chytilek vyhrál partii potom, co mu exmistr světa Hamarat jednotahově nastavil věž.

Jsi velký příznivec počítačového šachu.

Práce se šachovým enginem mě prostě vždycky hodně bavila. Když jsem začínal, tak Vítek Moravec s Honzou Fialou také používali program – od Vítka jsem si tehdy půjčoval Fritze. Vzhledem k tomu, že mě to bavilo, tak jsem neřešil, jestli je to pro můj šachový rozvoj nějak prospěšné. Kdybych tehdy s počítačem nepracoval, pravděpodobně by mě šachy nebavily až tolik a nevěnoval bych jim tolik času, takže bych řekl, že pro můj šachový vývoj to prospěšné bylo.

V jednu chvíli jsem opravdu hodně sledoval zápasy šachových enginů TCEC, teď už to také moc nesleduji, ale tehdy když jsem tam viděl něco zajímavého, tak jsem se chtěl upřímně podělit, protože mě ty partie fascinovaly. Takto vznikl nápad na motorové noviny.

Jsi i šachový divák.

Dřív jsem pravidelně sledoval různé turnaje s účastí světové špičky, jako Sinquefield Cup, který komentovalo výborné Duo Yasser Seirawan s Jennifer Shahade, památný je hlavně ten rok, jak Caruana vyhrál sedm partií v řadě a dosáhl jednho z nejlepších výsledků ever. Přijde mi, že v posledních letech tento turnaj trochu ztratil ze své prestiže. Také jsem sledoval přebor USA se stejnými moderátory. Nyní ze špičkových turnajů sleduji jen Wijk. Dále vždy sleduji Turnaj Kandidátů a zápas o mistra světa.

Dříve jsem hodně sledoval již zmíněný motorový turnaj TCEC, na některé hezké momenty se můžete podívat na našem webu v sérii článků motorové noviny. Výborné byly zápasy Stockfishe s Komodem a především Stockfishe s Leelou – jejich zápas během sezony 14 byl naprosto legendární, jeden z nejlepších i ve srovnání s lidmi.

Píšeš i články a využíváš při tom své znalosti z kultury.

Když jsem v Brodě začínal, psalo pravidelně několik autorů – Honza Fiala, Michal Fokt, Ivan Koudelka a Vít Moravec. Na gymplu jsem rád psával eseje, přišlo mi tedy přirozené se zapojit, neviděl jsem v tom problém.

Znalosti z kultury využívám tak, že v článku občas hodím nějakou popkulturní narážku. Jindy zase pojmenuji článek podle nějakého jiného kulturního díla – jeden z mých oblíbených názvů je Včera, dnes a pátek (celkově je můj nejoblíbenější název ten, který vznikl mou kooperací s Honzou Fialou k Open desko Liberec, tam jsme vymysleli – Open Flaško Lihovec, dodnes se tomu názvu směji :-) ).

Některé znalosti jsem mohl použít v, myslím, povedených článcích – Trailer a Příliš dramatický Dámský gambit?. Trailer byl jakoby ,,filmová“ upoutávka na Branďákův nadcházejí článek ze Zvole. Ve druhém článku jsem čtenářům představoval šachové chyby v Netflixovské minisérii Dámský gambit.

Jaké máš oblíbené a neoblíbené šachisty?

Jako někteří vyrůstali s Harrym Potterem, tak já šachově vyrůstal s Carlsenem. Je mi sympatický a zároveň je samozřejmě velice silný šachista. Dále mám rád Soa a Caruanu. Wesley je mi sympatický a v některých letech hrával opravdu mimořádně silně. Caruana mi lidsky nevadí a šachově to byl dlouhodobá dvojka za Carlsenem, je silný, a přitom se mi zdá, že hraje velice přirozené tahy. Z historie pak v abecedním pořadí - Botvinnik, Fisher, Kasparov a Morphy, čistě z herního hlediska, osobní sympatie jsem zde neřešil.

Nemám rád Karjakina, jak lidsky, tak šachově. Z českých šachistů fandím Vojtovi Plátovi, protože je to enfant terrible a já mám sklon fandit záporákům :-). Naopak nemám rád Navaru, no opravdu, šachově je v pohodě, ale povahově mi vadí – štve mě jeho hyperkorektnost, což mám pocit, že je u něj navíc jen póza, protože si pamatuju, že v diskuzích na NSS občas stejně vybuchl. Ještě si pamatuju, když jsem s Broďáky byli na zápase Navara – So v Praze. V analýze po zápase si Navara divákům stěžoval, že ví, že jsme to nebyli my (diváci), ale že slyšel, jak někdo nahlas zmiňuje nějaké varianty. Sorry Davide, ale kdo jiný to měl být než my, diváci? Proč nám to bereš? Pokud jsme to opravdu nebyli my, jak říkáš, tak proč nám to říkáš? Prostě jen alibistické řeči.

Jinak vzpomínám na zápas Navara-So v dobrém – Wesley vyhrál a po partii jsme s Vítkem Moravcem a Ondrou Šedivý šli na Tour de beer po Praze, to bylo velice povedené, dokonce i ten Ondra se slušně držel :-).

Takhle jako já to moc lidí asi nemá, že by měli rádi Pláta a neměli Navaru. Uznávám, že objektivně je Vojta trochu hovado, ale stejně mu fandím, přijde mi, že je svůj a na nic si nehraje.

písemně zpovídal v dubnu a květnu 2022 Jan Fiala

 

 

 

 

Jiří Čihák vzpomíná

Kdy a jak jsi přišel do klubu?

Do klubu mě přivedl Petr Čejkovský. Potkal jsem ho v hotelu na záchodě. Dali jsme se do řeči a začal jsem chodit na šachy. Netuším, kdy, je možné, že to bylo v roce 2001. Byli jsme ještě v sokolovně, to už je hodně dávno.

Proč jsi začal hrát až docela dlouho? Většina lidí hraje nepřetržitě od mládí…

Měl jsem chodit v pátek na pivo jen tak, nebo si s někým posedět? Hraji díky tomu.

Hrál jsi přebory oddílu.

V jednom přeboru oddílu jsem hrál s Vítkem Moravcem. Udělal kombinaci, že obětoval kvalitu za postup pěšce do dámy. Nevěřil jsem, že to vidí, tak jsem si ji vzal, ale on to viděl, hajzlík mrňavej. (úsměv) Podcenil jsem ho. Zuzana Koudelková to sledovala a byla z toho úplně unešená.

Hrál jsi i za družstva.

Ano. Tenkrát to bylo stejné jako teď, nebyli lidi. Hrál v podstatě každý, kdo byl schopný dojít do hrací místnosti. Dokonce mi Standa jednou zavolal asi hodinu před zahájením hry, že mu chyběl jeden člověk. Standa využil toho, že se hrálo doma, přijel pro mě autem, odvezl mě tam, přišel jsem do hrací místnosti a už jsem měl odehráno půl hodiny. Standa byl na tohle expert, vždycky. To bylo za céčko.

Když nás Standa vezl na zápasy, několikrát se nás pokusil zabít. Co si budeme říkat, Standa nepatří mezi nejlepší šoféry.

ZCh: Já jsem se Standou kolikrát jel a…

Já vím, ale Zdeňku, co si budeme nalhávat, ty také nebudeš rozený druhý Hamilton. Takže ty to možná tak nevidíš, co ten Standa provádí, ale on je fakt nebezpečný. Když jsi zvyklý jezdit normálně, víc vnímáš, co dělá.

ZCh: Většina lidí to moc nevnímá.

Pamatuješ si starého pana Eisnera?

Jasně. Kvůli mně pomalu přestal hrát šachy. V oddílovém přeboru se stala scéna. Chtěl mě porazit, ale nějak mu to nešlo, už měl málo času, dostal se do kisny a začal na mě ostře křičet, že nezapisuji tahy a nevím, co všechno ještě vymýšlel. Pak se mi Olda za něj omlouval. Říkal jsem mu: „Nech to bejt.“

Pamatuješ si pana Pelikána?

Když jsem chodil na gympl, Pelikán dělal ředitele. Dokonce jsem chodil asi rok do kroužku za Pelikána, ale ten mě tedy od šachů spíše odradil. Začal rozebírat nějakou partii. Ukazoval to rychle, koukal jsem na to a vůbec jsem nevěděl, o čem mluví. Myslím, že jednou Pelikán přivedl na kroužek Lanče, který s námi hrál simultánku. Všechny nás porazil.

Podílíš se na pořádání turnajů.

Na prvních ročnících Pelikána vedl bufet Standa a skončil v mínusu. V bufetu totiž usnul a děti si braly sladkosti bez placení, protože nechtěly budit pána.

zpovídal dne 3. 6. 2022 Jan Fiala

 

 

 

 

Michal Eisner: Historie trochu jinak, 2009

Ač vystudovaný historik, nikdy jsem nepřivykl terminologii typu letopočet a událost. Momenty kolem nás, ať již jde o historii návštěvy restauračního zařízení, či o historii šachového klubu, se nikdy nepočítají jen na: „Lojza udělal deset piv, či Pepa uhrál kandidáta v roce 2005“. Důležité je vždy i to, že „Jirka se zúčastnil ( i když na mattonce) a že Honza byl také členem, ač měl jen 4. VT“.
Proto bych rád na základě vlastních vzpomínek přispěl dílkem do mozaiky střípků z výkladní skříně dějin brodského šachu.

Šachu mě naučil táta okolo šesti let. I přes veškerou jeho snahu jsem až do deseti zatvrzele odmítal návštěvy oddílu, na rozdíl od bráchy, který poslouchal rodiče na slovo. Větší bratrova tvárnost vedla k tomu, že na rozdíl ode mne velmi dobře ovládal jemnosti zahájení (tato „nevědomost“ mne zdobí dodnes – dle Štěpána Formana jsem jediný KM u nás, který často neví v třetím tahu, co praví teorie:-))a v sedmi letech zvítězil v polofinále přeboru Čech, kde mimo jiné porazil i začínajícího Davida Navaru!
O legendách typu Neckář či Lanč i o dvojnásobné účasti malého městečka v extralize (bylo mi prezentováno s tím, že hned následoval pád) jsem slýchával od malička. Co má paměť sahá, Brod se statečně pral v KP.

 

Hrací místnost

Dodnes si vybavuji řadu momentek z návštěv oddílu. Několikráte jsme měnili klubovnu, nežli zvítězila sokolovna - pamatuji si, že jsme jeden čas hrávali ve sportovní hale a s Radkem Bednaříkem jsme často namísto šachu trávili hodiny sledováním basketbalu.
Také jsme, světe div se, měli klubovnu v místech, kde je nyní noční klub Matrix (nejednou jsem v „lehce odhmotněném stavu“ krmil kdejakou slečnu historkami typu: „a tam jak jsou ty automaty, tam jsem hrál vážnou partii se Láďou Fabiánem, kerej sedí támhle...“:-))
Konečným vítězem se ale stalo první patro sokolovny, místo, kde za starých dob ve vitrínách sedaly tuny prachu na tlusté komunistické tituly, místo, kde se pravidelně hádali pánové Pecák a Zajíček, místo, kde sedával Honza Máčik (obvykle s lahví), místo, kde tak rád pomlaskával Láďa Fabián, aby všechny nakonec přemlouval k návštěvě hospody...

 

Trenéři a talenti

Brodský šach zažil v posledních patnácti či dvaceti letech dvě velké erupce mládežnické generace – jedna probíhá právě nyní a jejími hlavními aktéry jsou Vítek Moravec, Honza Fiala, Martin Koller a další, ta předchozí proběhla v devadesátých letech a jejími zásadními představiteli jsou povětšinou synové dodnes aktivních hráčů (Urban, Bednařík, Eisnerovi) + někteří další (Píša, Červený, Dudek atd.).
Současně je třeba jmenovat několik obětavých starších hráčů, kteří těmto hráčům pomohli a pomáhají – pánové Chybný, Urban, Eisner, Bednařík, Koudelka či Valtera se významně zasloužili o růst obou generací.

 

Fandové

Jak již bylo uvedeno, Český Brod dlouhá léta hájí své pozice v KP. O to, že může pobývat v elitní skupině, se nestarají pouze sportovní opory týmu, ale také hráči, kteří jsou zároveň i srdcaři.
Bohužel na některé již nelze než vzpomenout.

Největší ikonou týmu až donedávna byl Ladislav Fabián. Láďa pro šach žil. V hlavě nosil tabulky a výsledky snad každého hráče KP, jeho snahu reprezentovat A tým by si mohli vzít k srdci minimálně mnozí naši fotbaloví reprezentanti. Pověstný byl jak nadšením pro šach, tak útočením na soupeřova krále a také láskou k pivu.

Pepík Dudek byl velkým šachovým talentem. I on byl pověstný láskou k pivu a mírumilovností. Dodnes si vzpomínám na jednu hádku v liďáku (Pepy ani mě se netýkala), kdy se barmana zastal jeden host a podnapilého útočníka rázně vyprovodil. Deset minut poté si Pepík všiml, že se cosi dělo a pronesl směrem k barmanovi památnou větu: „Pokavá by teda bylo potřeba, tak já se jako poperu, i když já se prát neumim, a dáš mi eště pivo? Mám vás všechny rád“

Oldík šachy miloval. O partii se byl ochoten bavit kdykoli a kdekoli. Nejednou mě probudil ve tři ráno po příchodu z restaurace, a poté co jsem dle něj dostatečně probral, řekl „ A co střelec d3? No? A bylo to vyhraný...“ Stejně tak přistupoval k životu – nejdůležitější věci probíral zásadně s bráchou a zásadně v noci. Bohužel už mě nikdy nevzbudí...

Brod má naštěstí i živé věrné – pánové Chybný, Urban, Koudelka či Valtera by mohli vyprávět.

 

Závěr

Historie klubu sahá údajně do roku 1922. Tehdejší prvorepublikové členy již známe pouze podle jmen. Má paměť sahá k panu Vopařilovi a jeho nejlepšímu příteli – mému dědovi. Doteď v živých barvách vidím, jak se oba sklánějí nad šachovnicí, oba s vědomím, že musí uvolnit místo mladším, a přesto oba vídám v představách zarputilé, bojující do posledního dechu. Stejně tak si pamatuji i Láďu, Pepu i Oldíka.
Ať si vzpomenu na současnou klubovnu v jakémkoli stavu, ať již je to ta s vitrínami plnými sokolských knih, ta, kde sedí Láďa Fabián, Honza Máčik a můj maličký bráška, nebo ta současná, se soustředěnými mladíky, stále vidím před sebou obrázek běžce, který tam již léta visí na zdi, běžce, který již umdlévá vyčerpáním, ale stále běží a vždy znova pochopím, že je třeba bojovat, prát se až do konce, a to nejen v šachu. Přeji brodskému klubu do dalších let stejnou sílu a odhodlání.

sepsal dne 9. 6. 2009 Michal Eisner

 

 

 

 

Antonín Fabián vzpomíná

Kdy a jak jste se naučil hrát šachy?

Šachy jsem se naučil hrát v 6 letech, v první třídě. S bráchou jsme se do klubu přihlásili asi v 8 letech. Pelikán dělal ve škole nábor, tak se nás pár dětí přihlásilo.

Jak probíhaly tréninky, kdo je vedl?

V úterý, čtvrtek 2x týdně, asi od 16 do 18 hodin, dole v sokolovně. Vedl je Pelikán. Učil nás zahájení a další. Vystudoval jsem to v knížkách, tenkrát počítače nebyly. Měl jsem knížky od Pachmana, Filipa, Pitharta. Hlavně zahájení. To musí člověk ovládat jako násobilku.

V Pekle hrávali i starší šachisté.

Chodili tam Douša, Šámal, Baumruk ze Štolmíře a další. Třeba když jsem porazil toho důchodce, rozčiloval se. „Takový cvrček,“ mně bylo osm, „takový špunt, a on mě porazil!“.

Hrál jste v Zaječicích.

Tam jsme to dvakrát vyhráli. Tam to bylo dobrý. Jednou tam s námi jel Hort, bylo mu 21 nebo 22, tenkrát měl mezinárodního mistra.

První rok jsem se do A družstva nedostal. Brácha dostal zlatou medaili a chodil jak mistr sportu. To mě naštvalo, tak jsem si koupil knížky a začal jsem trénovat. Po roce jsem se tam také dostal, sice na šestou šachovnici.

V roce 1966 jsem tam zůstal akorát já, všichni ostatní odešli. Pelikán nás – mě, Zdeňka Chybného a Olina Eisnera – poslal do Kolína na výběrový turnaj k Zaječicím. Já jsem to vyhrál, Zdeněk byl druhý a Olin byl třetí, tak tam nikoho nevybral. Pořád sháněl a nemohl sehnat manšaft. Pak sehnal dva hráče – Žížala a Hrubý. Podali si přihlášku na gymnázium. Tak jsme vyhráli potřetí za sebou, to byl veliký úspěch.

Účastnil jste se zájezdů do Lipska.

Třikrát jsem byl v Lipsku. Moc jsem německy neuměl, to bylo horší. Domlouvali jsme se rukama, nohama. To už mi bylo 13, 14, 15. Když přijeli sem, měl jsem je doma.

Účastnil jste se táborů ve Voticích.

Tam to vedl Holeček a po šachové stránce Pithart s Hortem. Nás vedli Zajíček a Pelikán. Vybírali tam nejlepší hráče na Zaječice. Probíhaly tam sportovní hry. Skákali jsme do dálky a do výšky, běhali jsme, vrhali koulí. Abychom se nenudili a aby to nebylo jednostranné. Tam jsme jezdili na týden a líbilo se mi to. Učili nás zahájení, koncovky, střední hru.

Hrál jste i za dospělé?

Chvilku ano. Dařilo se mi je porážet.

Mohl byste vzpomenout na některé osobnosti?

Pelikán byl dobrý organizátor. Dokázal děti zbláznit a uměl s nimi jednat. To byla výhoda. Říkal: „Vyhrál jsi to, ale musíš si to zasloužit, aby ti nestoupla sláva do hlavy.“ Ale myslel to dobře.

Jarda Zajíček byl dobrý šachista, byl lepší než Pelikán. Byl u vojáků v Kolíně a měl snad tři hvězdy.

Neckář měl jet na olympiádu a hrát za národní manšaft, ale jel tam někdo jiný, Plachetka nebo Přibyl. To bylo asi v roce 1974. Asi tam byla protekce. Pelikán si stěžoval, že se tam nedostal.

Zdeňkovi byste měli postavit pomník. Bez něj by v Českém Brodě nebyly šachy. On je dobrý, je inženýr, ale nedělá za sebe žádného frajera. Je skromný, lidový kluk.

Plánoval se zájezd do Anglie.

Tenkrát byla špatná doba. Pelikán vyjednával zájezd do Anglie, do Londýna, ale já bych nemohl jet kvůli třídnímu původu rodičů – kulaka dcera a živnostníka syn. Ze stejného důvodu se bratr nedostal na gymnázium. Pelikán nás chtěl na gymnázium dostat všechny, ale nepodařilo se mu to.

Proč jste přestal hrát šachy?

Přestal jsem hrát kvůli fotbalu, do kterého jsem potom byl blázen. A šel jsem se učit do Prahy na Žižkov. Dělali jsme i kulturistiku, boxoval jsem za Uhelné sklady.

Probíhala rivalita mezi Vámi a bratrem?

Někdy vyhrál on, někdy jsem vyhrál já. Bylo to tak vyrovnané. Rivalita vždycky byla.

Nelákalo Vás vrátit se zpět do klubu?

Vrátit se… To už tam byli mladší. Všichni kamarádi, kteří tam byli, se rozutekli po světě. Neckář, Vrabec, Horyna, Hůlovec odešli, Korec umřel. Někteří šli studovat nebo na řemeslo nebo v Českém Brodě ani nebyli. Klub pořád sleduji. Mám internet, ne? (úsměv)

Studoval jste šachy i doma?

Studoval. Mám spoustu knížek. Odebírám i Československý šach. S Ivanem Hausnerem se znám 50 roků, ještě když byl dorostenec, byl v Českém Brodě.

Máte povedenou partii?

To právě nemám. Všechno se ztratilo.

 

(k soupisce áčka) V áčku máte dva hráče z Českého Brodu.
Moravec, Chybný…
Ten není z Českého Brodu. Ten je z Liblic. (smích)

zpovídal v srpnu 2022 Jan Fiala

 

 

 

 

Jan Fiala vzpomíná

Před příchodem do klubu

Šachy mě naučil táta asi v pěti letech. Ve čtvrté třídě (2000/2001) jsem chodil na kroužek mládeže v Kostelci n. Č. l. Probíhal na zámku v Rytířském sále a vedl jej Oldřich Kořínek. Z kroužku mám pouze dvě vzpomínky. V partii se starším a lepším soupeřem v jeden okamžik ostatní hráči upozornili, že mohu dát jednotahový mat věží na nechráněné poslední řadě. Diváci se zájmem očekávali, co bude dál. Mat jsem nedal, protože to nebyl můj nápad. Jednou se domlouvala účast na turnaji, ale s tím jsem vůbec nebyl osloven, což mě velmi mrzelo. Žádné soutěže jsem se nezúčastnil. V páté třídě kroužek neprobíhal, takže jsem na šachy nikam nechodil. Nějak mě ani nenapadlo, že bych mohl někde hrát nebo že existuje nějaký klub.

Začátky v klubu, tréninky

Po páté třídě jsem nastoupil na osmileté gymnázium v Českém Brodě. V listopadu 2002 jsem si všiml vývěsky šachového oddílu na plotě radniční zahrady a přišel na trénink mládeže.

„Zahraj si s Ondrou, ten už to hraje déle,“ řekl mi asi Zdeněk Chybný. S Ondrou jsem si zahrál a porazil jsem jej. Ondra se stal mým nejčastějším soupeřem a sehrál jsem s ním řádově stovky partií.

Tréninky probíhaly v klubovně sokolovny v úterý a pátek od 17 do 18 hodin. Ve vedení tréninků se po týdnech střídali Petr Čejkovský a Miroslav Urban v úterky a Zdeněk Chybný a manželé Koudelkovi v pátky. Později Petra Čejkovského nahradil Miroslav Saur a za manžele Koudelkovi přebral všechny pátky Zdeněk Chybný. Po roce 2011 se na páteční tréninky přidala i Dana Vorlíčková, která se po odchodu do důchodu vrátila do klubu. Asi v letech 2015–2019 se v páteční tréninky zapojoval i Ondra. Kolem roku 2011 probíhaly i individuální tréninky.

Označení „trénink“ je však možná nadnesené. Zdeněk Chybný nás učil obranu proti variantě dvou jezdců v obraně, pamatuji si ji dosud, i když již 1…e5 dávno nehraji – 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sc4 Jf6 4.Jg5 d5 5.exd5 Ja5 6.Sb5+ c6 7.dxc6 bxc6 8.Se2 a za obětovaného pěšce má černý protihru. Již tenkrát se mi zdálo lepší 6…Sd7, abych si neroztrhal pěšce. Učili základní matování, občas některý trenér přinesl nějaký diagram. Neřekl bych však, že šlo o systematickou výuku, ani později, když Miroslav Urban zpracovával celoroční tréninkové plány. Pokud se již něco dělo, pak na začátku za střídavého zájmu. Někdy si trenér sedl ke skupince a něco vysvětloval jen jí nebo s někým přímo hrál a lehce to komentoval. Později se trenéři věnovali začátečníkům a nám už ne. Individuální tréninky neprobíhaly.

Hlavní náplní tréninků byla „tabulka“ nebo též „kebulka“, jak jsme ji přezdívali. Na podzim se hrával přebor oddílu a na jaře turnaj (nepřebor). Všichni průběžně příchozí byli dopisováni do tabulky. Nebyl žádný rozpis, ale hráči spolu průběžně hráli (dvoukolově) a výsledky se zapisovaly. Výsledné pořadí se odvíjelo od celkového počtu získaných bodů bez ohledu na počet sehraných partií. Samozřejmě spousta partií zůstala nedohraných. Tabulku tedy vyhrával ne ten, kdo měl nejvyšší podíl výher (byl procentuálně nejúspěšnější), ale ten, kdo sehrál nejvíce partií. To je samozřejmě nadsázka, zpravidla pořadí nejlepších zhruba odpovídalo výkonnosti, ale více sehraných partií znamenalo výhodu. Bylo důležité obehrát příležitostné účastníky, kteří přišli třeba jednou za měsíc. Stávalo se, že někteří saláti odmítali hrát „do tabulky“ proti nám, lepším, což jsme vnímali nespravedlivě. Později trenéři zavedli, že hráč může jednou odmítnout a napodruhé má vyzyvatel nárok na kontumaci.

Tréninky bývaly velice rušné. Někteří si tam brali i svačiny, příležitostně tam někdo jezdil na bruslích (Radek Moucha), vzácně došlo i k menší potyčce. Martin Pop si při partii zpíval, což mě dost rušilo. Na korkové nástěnce visela tabulka, průběžné výsledky z turnajů a soutěží a také fotky. Hlavy dětí na fotkách byly propíchané od špendlíků.

Postupně jsme se přestali tabulky účastnit a hráli spíš mezi sebou, analyzovali sehrané partie, příležitostně probíhaly i teoretické souboje. Ivan Koudelka nám v Praze pořídil několik výtisků Malé učebnice šachových zahájení. A možná v této souvislosti jsme po 1.e4 začali opouštět tah 1…e5. Nějak jsem začal hrát caro-kann, Vítek draka, Ondra Francii, Branďák skandinávskou a u 1…e5 zůstal snad jen Míša. Jeden čas jsme s Vítkem bojovali v drakovi ve variantě 1.e4 c5 2.Jf3 d6 3.d4 cxd4 4.Jxd4 Jf6 5.Jc3 g6 6.Se3 Sg7 7.f3 0-0 8.Dd2 Jc6 9.0-0-0 d5 10.exd5 Jxd5 11.Jxc6 Sxc6 12.Jxd5 cxd5 13.Dxd5 Dc7 14.Dxa8 Sf5 15.Dxf8+ Kxf8, kterou jsme kolikrát automaticky bleskurychle natahali – věřil jsem bílé pozici a on černé. Také jsem narazil na anglický útok v draku (f3, g4, h4) a často ho nepatřičně hrál i v jiných zahájeních a doprovázel to hláškou, že to je anglický útok, načež ho ostatní přejmenovali na „Honzíkův útok“, což se stalo obecným pojmenováním pro tupé natahání pěšců dopředu.

V prvních letech měly tréninky skvělou atmosféru natřískané klubovny, ruchu a soutěživosti. Postupně se účast zmenšovala, několikrát se téměř zcela obměnili účastníci, postupně se zhoršovala i naše docházka a už to nemělo tu atmosféru. Často jsme se později sešli sami dva s Ondrou a hráli spolu volné partie. Také jsme hráli Holanďany, zkoušeli i různé varianty typu žravé, mincák, naslepo, možnost odmítnout tah soupeře, po pořízení digitálních hodin jsme zkoušeli i nejpodivnější přidávací tempa. Postupně jsme začali i domlouvat třeba termín, kdy se v klubovně sejdeme, i v jiné dny. Dokonce jsme zkoušeli i nešachové aktivity typu stolní curling. Nakonec jsme na tréninky přestali chodit úplně, místo toho jsme hráli přebory oddílu, turnaje a soutěže družstev.

Vzpomínám, že na trénincích, když jsme hráli volné partie s Miroslavem Urbanem, začínal někdy tím, že si podáme „ruku“. „Ruku, ne rybu!“ žertovně upozornil, když mu dítě podalo ruku jen tak, ležérně.

Také jsme dostali papír – Deset tipů, jak vyhrát šachovou partii. Jednotlivé tipy jsem ohodnotil různým počtem připsaných vykřičníků a doplnil další tip a přepsal nadpis na Jedenáct tipů.

 

Přebory oddílu dospělých

Postupně jsme začali hrát přebory oddílu dospělých, a to se střídavým štěstím. Někdy se hrál i jarní turnaj v rapidu. Setkávali jsme se při nich i s dalšími dospělými. Přebory už měly nádech serióznosti, většinou jsme čekali v klubovně, která se vyprázdnila, museli jsme zapisovat, hrálo se v tichu. Neplatilo to samozřejmě úplně vždy, jak dokládá má okomentovaná partie s Vladimírem Fabiánem z roku 2004 zveřejněná v rámci vzpomínek na něj po jeho úmrtí.

Míval jsem posunutý začátek na dřív, ale i tak si pamatuji na noční jízdy domů autem v chumelenici. Přebory oddílu pro mě zůstanou spojeny s tanečními, které v sokolovně probíhaly v pátek večer, stejně jako přebor oddílu. I přes zavřené dveře do klubovny doléhala hudba, hlavně asi přes otevřený balkón. Zprvu to pro mě byla taková zajímavost spojená se zvědavým nakukováním. Za tanečních jsme občas využívali i přední vchod, kdy nás občas zastavili „vrátní“, ale stačilo říct, že jdeme na šachy, a nechali nás. Když jsem chodil do tanečních, mrzelo mě, že nemůžu hrát přebor oddílu a občas jsem se v obleku přišel do klubovny podívat. To ostatní vrstevníci nikdy nedělali. Na taneční mám bohužel špatné vzpomínky, hlavně proto, že bylo více kluků. Tyto špatné vzpomínky se mi pak v dalších letech při přeboru oddílu vždy připomenuly. Možná to byl i jeden z důvodů, proč jsem přebor oddílu přestal hrát. Přebor oddílu mě přestal bavit, nemotivoval mě, nadstavby mi přišly strašně divné, kvůli mnoha dohrávkám se protahovaly a hrálo se ve velmi podobném složení. Tempo (2x45 + 30 s na tah) mi přišlo dusící a stresující – 2x se zamyslím a jsem v časovce, ze které se už nevyhrabu.

Zezačátku probíhaly přebory oddílu bez kontumací, později se rozšířily, což mi bylo líto. Zejména Míša někdy bez omluvy nepřišel, což patrně způsobilo jeho bohémství. Pamatuji si, že jsem s ním dal remízu bez hraní. Kontumace později utrpěly i děti – Martin Homola a Jára Boháč, ale to bylo patrně způsobeno slabou motivací. Trenéři totiž měli sklon přemlouvat děti k účasti v přeboru oddílu.

Naše generace

Pokud zmiňuji „nás“, zpravidla tím myslím naši generaci kolem ročníku 1991, konkrétně nás čtyři, kteří jsme u toho nakonec zůstali a hrajeme dosud – Branďáka, Vítka, Ondru a mě. Později se k nám přidal Čenda. Zčásti k nám patří i Míša a Martin Koller. Nyní se u svých souputníků zastavím.

Vít Brandejský

Branďák je nejstarší z nás a odmala byl i fyzicky nejsilnější. Jako malý měl „slabé srdíčko“ a příležitostně se tehdy nechával vyprovokovat k fyzické potyčce. Z toho později vyrostl. Vystudoval bakaláře. V hospodských debatách se v oblasti společenských věd zpravidla příliš nezapojuje, s výjimkou tématu voleb, kde naopak ohromuje svými znalostmi. Na toto téma totiž psal bakalářku.

Pracuje v logistice na směny, což mu znemožňuje hrát všechny termíny v soutěžích družstev. Je velmi fyzicky nadaný a věnuje se i fotbalu a florbalu, jde mu i tenis, nohejbal a volejbal. Vlastně si nevybavuji, že by mu nějaký sport nešel. V šachu nedosáhl naší výkonnosti, ale zjevně ho to vůbec netrápí, ani šachy nikdy nestudoval.

Jako malý jsem se ho bál a neměl ho rád, ale to se samozřejmě postupně změnilo. Trošku od rány zůstal dodnes, občas ke zvýšení hlasu nemá daleko. Přijde mi skvělý ve schopnosti vidět věci z odstupu a v souvislostech. Zároveň se vyjadřuje na rovinu, nemá problém říct, co si myslí, a být kritický. Příležitostně píše na web a má naprosto unikátní styl.

Je pověstný svým černočerným humorem. Pamatuji si, jak jednou v hospodě padla řeč na to, že slavíme.
„Ale vždyť jsme nepostoupili,“ namítl jsem.
„Můžeme oslavit to, že jsme se dožili konce sezóny.“
„Vždyť jsme se dožili všichni.“
„Třeba pan … ne,“ jmenoval Branďák bývalého člena, který nedlouho předtím zemřel.

Jindy zase používá „sofistikovaný“ humor, spojený s nadsázkou. Často to napoprvé nepochopím a reaguji vážně a až tichý Branďákův úsměv (jakoby lišácký) mě donutí zamyslet se, aby mi vtip došel. Říkáme mu „Branďáku“ úplně všichni, i si tak nechává říkat a představuje se tak. Jen Zdeněk Chybný ho oslovuje „Vítku“.

Vít Moravec

Vítek byl, co si pamatuji, z nás nejlepší. Přirozený vůdce s neformální autoritou a silným osobním charismatem. S mou touhou po vedení jsme spolu občas byli v jakémsi tichém, doutnajícím konfliktu. Například s nápadem na založení webu jsem přišel dříve než on, ale teprve asi o několik měsíců později, když se za nápad postavil také, získal dostatečnou neformální podporu potřebnou k realizaci. Na výletech na turnajích to byl on, kdo určoval trasu a cíl (obecněji určoval program), ale výlety často trpěly na špatné plánování nebo vyžadovaly mnoho kilometrů závěrečného běhu. Je chrlič nápadů, často nepromyšlených a bláznivých. Přitom sám byl vždy značně obezřetný se zapojováním se do cizích nápadů.

Svého času se hodně věnoval trénování a jeho pomoc Martinu Horákovi je fantastická. Vystudoval žurnalistiku, kterou se i živí. Dlouhé roky hrál jen za béčko, za áčko ne, příležitostně jsme do sebe kvůli tomu zaryli (mně zase na oplátku vyčítal, že za áčko zas až tolik nehraju). Samozřejmě když se vyskytl vnější problém, stáli jsme při sobě. Zpravidla věděl, kdy ustoupit – například u braní poháru se mi podařilo prosadit střídání namísto jeho koeficientu.

Je velký znalec Cimrmana, často z něj cituje a má i podobný smysl pro humor. Často mluví v nadsázce a občas mám problém poznat, jestli žertuje, nebo mluví vážně. Poslední roky už spolu „nebojujeme“. Vrátil se zcela do klubu, zatímco jsem omezil činnost. Velmi jsem toužil být lepší a dlouho jsem vyzdvihoval svou (asi jedinou) výhru ve vážné partii s ním.

Některými věcmi mě dost štval. Když jsem v roce 2014 vyzpovídal Dimitrije Mathona, řekl mi pak, že ho potkával na turnajích, kde se k němu hlásil a říkal, že také hrál za Český Brod. Nikdy jsem nepochopil, proč mi o tom neřekl, když věděl, že se zabývám historií. Často se holedbal, že nenabízí remízy, až pak ji jednou nabídl, což pak vysvětloval tím, že se chtěl přesvědčit, že ji soupeř nechce.

Často píše na web a jeho styl se vyznačuje různými hrátky se slovy. V klubu se říká, že píše nejlépe. Říkávali jsme mu „malej“ nebo „mrňavec“, ale nikdy se to moc neuchytilo.

Ondřej Šedivý

Ondra je pověstný především svou mlčenlivostí. Mluví skutečně málo, často se nevyjádří, ani když je tázán nebo požádán o názor. Příznačná je příhoda z tréninku. Když jsem přišel, Vítek s Branďákem už tam jako obvykle byli a Vítek mi nabídl jakýsi bonbon (snad cosi jako lékorka). To byla sama o sobě událost naprosto mimořádná, protože že by se dobrovolně dělili nebo dokonce nabízeli, to neexistovalo. Bonbon jsem si vzal, ale byl strašně hnusný a zkritizoval jsem jim ho. Podle jejich úsměvu jsem pochopil, že to vědí a je to vlastně žertík. Zjevně jim to samotným nechutnalo, nabízeli totiž každému a každý jim to pohaněl. Až přišel Ondra a také si vzal.

„Jaké to je?“ ptali se.
„Nó…“ dlouho předlouho se Ondra vyhýbal odpovědi, až snad nakonec jen nějak lehce naznačil, že mu to také nechutná.

Dlouhé roky nemluvil sprostě, což bylo něco naprosto mimořádného. Pokoušeli jsme se ho „rozmluvit“, ale vždy, když měl říct sprosté slovo, jen se nakysle usmál. Jednou na turnaji na Smíchově řekl o Fischlovi „dědek“ a strašně jsme valili oči, co to použil za slovo! Nakonec postupně začal mluvit také sprostě – zezačátku jsme si ho dobírali ve stylu: „No Ondro! Jak to mluvíš!“

Vyznačuje se pasivní hrou, často stojí stísněně, odpovídají tomu i jeho zahájení (černými Francie a Slovanská a bílými Anglie). Ve Francii jsem se vždy těšil, jak na něj uplatním svou naučenou variantu po 1.e4 e6 2.d4 d5 3.Jc3 Sb4, ale zásadně hrával 3…Jf6. Míval problém porážet slabší soupeře, protože mu hráli tupě 1.e4 e6 2.d4 d5 3.exd5, resp. 1.d4 d5 2.c4 c6 3.cxd5. Bílými pak často odkládal tah d4, ale nakonec ho většinou stejně zahrál a dostával se do stísněných Meránů s mnoha tempy méně. Hrával různé domečky a bílými byl pověstný soutažím h3, Kh2 (při g3, Sg2).

Byl také úspěšný olympionik v zeměpise a dlouhodobě se věnuje orientačnímu běhu. Dlouhé roky jsem mu nemohl odpustit, že šel do Prahy na španělské gymnázium. Vyčítal jsem mu, že nešel na gymnázium k nám, mohli jsme s ním v přeboru škol být mnohem úspěšnější a pomýšlet i na nejvyšší příčky v republice. Voda na můj mlýn byla, že pak šel na medicínu a stal se lékařem. Pochopil bych, kdyby pak nějak španělštinu využil v životě. Ale většinu ze svých obstojných znalostí zapomněl. Pociťoval jsem to jako velikou křivdu až zradu. Čím déle to je, tím neúkorněji to vnímám.

Nemívá příliš nápady ani neprojevuje nějaké velké nadšení, je spíše diplomat, tlumí vášně, účastní se většiny akcí. Je podobný Zdeňku Chybnému a vidíme jej jako jeho budoucího předsedu.

Říkávali jsme „Nebuď Ondruď.“ a „Ondřej už nám zase šediví.“.

Na web píše velmi příležitostně a jeho články se vyznačují značnou stručností, například z týdenního turnaje Open České Švýcarsko sepsal jen několik odstavečků. Z větších akcí už jsme ho pak psávat nenechali. Spolu s Branďákem patří k největším srdcařům z nás. Na rozdíl od něj příliš nechválí ani nekritizuje a spíše udržuje, než že by věci posouval či objevoval.

Jan Čermák

Čenda začal svoji kariéru na Mistrovství ČR – na republikovém kole přeboru škol 2010, což je unikátní. Tehdy jsme sháněli čtvrtého hráče a Vítek řekl, že u nich ve třídě má spolužáka, který to trochu umí, tak jsme ho vzali. Hrál strašně špatně, všechno prohrál, ale prohlásil: „Líbilo se mi to, byl to můj první turnaj a nadchlo mě to k dalšímu studiu šachu.“ Nevěřil jsem tomu ani trochu, nevsadil bych na to ani cent! Ale Čenda začal chodit na šachy, hrát s počítačem a přes internet, jezdit na turnaje a hrát za družstva. I když začal až v 18, fantasticky se zlepšil až na 2000, kdy nakonec ztratil motivaci.

Vítek jeho kariéru doprovázel mnoha průpovídkami. Ve Valašské Bystřici hrál první dvě kola na pódiu, kde byly poslední šachovnice. V článku jsem napsal: „Že prý aby ho kontrolovali, vysvětloval Vítek. Pochopil jsem, že myslel kontrolovat, jestli umí tahat figurkami... Po dvou kolech prý uznali, jako že dobrý“.

Šachová výkonnost mu rostla rychleji než elo a dlouho hrál nepřiměřeně dole. Díky tomu má za družstva mimořádnou procentuální úspěšnost a zaznamenal i dlouhou sérii výher (neproher). Prohru poté pak Vítek komentoval: „První Čendova prohra od doby, kdy hraje s počítačem.“ Čenda byl obrovsky nabušený v zahájení, zato měl problémy se základními koncovkami, k čemuž se Vítek opakovaně vyjadřoval…

Čenda je veliký pohodář, nic ho nevyvede z míry ani z dobré nálady. Jak už jsem uvedl, ztratil motivaci a účastní se jen soutěží družstev, tiskovek a Liberce. Čenda je dost líný a je to s ním kvůli tomu občas komplikované. Dokáže ujet desítky a desítky kilometrů na kole, ale s 15 km pěšího výletu už má problém. Je také schopný něco bez rozmyslu slíbit a mívá pak občas problém to dodržet. Studoval dějiny filmu, je velký znalec kultury a umění obecně a filmu zvláště. V posledních letech je i velký gastronomický znalec. Pracuje ve výrobním průmyslu.

Píše na web a v článcích často využívá popkulturních narážek. Neváhá řešit i kontroverzní témata a pravidelně se těší, že vyvolá diskuzi, což se v posledních letech nedaří nejen jemu. Říkáme mu Čenda, jen Zdeněk Chybný mu říká Honzo.

Michael Jirásek

Míša je můj bývalý spolužák ze střední. Přivedl jsem ho do oddílu asi v roce 2004 a byl jsem na to velice hrdý. Míša byl typický bohém. Šachu se patrně doma vůbec nevěnoval, na turnajích vždy hledal nejbližší sámošku, kam si chodil pro rohlíky a vlašák a v půlce turnaje hlásil, že už ho tam znají.

Záhadným řízením osudu se stal kapitánem céčka, měl problémy se sestavováním sestavy, často sháněl děti teprve v pátek večer na šachách. Céčko často hrálo ve čtyřech, někdy i ve třech. Jednou se stalo, že ve čtyřech bylo nejen céčko, ale i soupeři. Míša přistoupil na jejich nápad – aby se vyhnuli pokutě, na 5. šachovnici napsali dva nepřítomné hráče a dali to za remízu. Tím naším napsaným hráčem byl Radek Moucha. V úterý po zápase se Miroslav Urban ptal Radka: „Tak ty jsi v neděli remizoval?“ „Prosímvás! Nic mu neříkejte,“ upozorňovali jsme ihned Miroslava Urbana a vylíčili mu pravdu.

Jeho hlavním zájmem byla vždy chemie, ze které měl fascinující znalosti, což bylo v ostrém kontrastu s jeho přístupem k ostatním předmětům. Pak i vystudoval VŠCHT, oženil se, má rodinu a pracuje v Oxfordu. Syna pojmenoval Křesomysl a říká mu Křemík.

Již brzy začal hrát různé dámské gambity.

Na web psal příležitostně a míval veselé poznámky typu: „Aspoň, že se tady nesestupuje.“ V jednom článku jej Vítek citoval:

(viz vpravo)

Říkali jsme mu Míšo, příležitostně i Mišael. On sám sebe vždy označoval Michael, ačkoliv je patrně Michal. Někdy jsme to parodovali s důrazem na poslední slabiku („MichaEL!“). Zdeněk Chybný mu říkal Michal.

Martin Koller

Martin je vnuk Jaroslava Pelikána a syn Jindry Kollerové. Jako malý hrál za Bohemku. Za Český Brod začal hrát od roku 2005. Bydlel v Praze a na družstva ho vozila babička autem. Přezdíval jí babička-taxík. Byl vždy natěšený na hru, trochu rozevlátý, hrál složitý kombinační šach, viděl v šachu umění i vědu. Někdy se před matem schválně nevzdal, jen aby soupeři nezkazil hezkou kombinaci.

Rád analyzoval a hrál i volné konzultační partie s hledáním „pravdy“. Když se mu povedla pěkná kombinační partie, dokázal napsat i článek. Jinak články nepsal, ačkoliv je byl  schopný slíbit.

Vystudoval psychologii a tím se i živí. V souvislosti s náročným studiem a prací přestal hrát a nehraje. Podílí se na organizaci MŠD, kde i příležitostně hraje. Přišlo mi, že do partií vkládal ohromnou energii a prohry ho dost braly. Vítek mu říkal Dino, vlastně ani nevím proč, moc se to neujalo.

Další

Petr Tůma (Peťan) měl pověst velikého talenta, ale v mých začátcích snad zrovna nechodil. Vrátil se v roce 2003 na několik let. Po návratu už byl slabší. Byl veselá kopa, parodování hlášek a gest – to byla jeho parketa! Později se na několik let vrátil.

Miroslav Chaloupka (Sejra – o původu této přezdívky ze školy nic nevím, my mu říkali Míra) chodil jako malý, pak s námi hrál přebor škol a na nějakou dobu se vrátil do klubu. Hrál dost slabě. Byl veselá kopa, ale dost rýpavý. Znal se s Mazurovými a snad nějak přes něj jsme byli osloveni na první Mish-Mash.

Ostatní děti z naší generace si již pamatuji málo a matně. Na turnaje jezdívali např. Vojtěch Pasovský a Jan Košata, ale ti hráli hůře než my a postupně přestali. Jakub Hovorka byl starší a zezačátku hrával lépe než my, ale také nakonec přestal. Jan Čutík v začátcích vypadal jako talent, hrál dokonce Mistrovství Čech do 10 let – někam postoupil jako první z nás. Ale pak se nějak nezlepšoval. Z naší generace všichni ostatní skončili.

O něco později začali hrát mladší, které jsem už vnímali jako jinou generaci. Už odmalička vyčníval Martin Homola z Chrástu u Poříčan. Na svůj tehdy nízký věk měl hodně talentu, byl úspěšný na turnajích a postupoval, s lehkostí porážel malé dětičky. Neměl však v sobě pracovitost a nezlepšoval se. Přestával vyhrávat, a proto ho to patrně přestalo bavit, hodně hrál také počítačové hry. Velmi to pak mrzelo jeho tátu. Veronika Homolová, Martinova sestra, začala hrát v dosti nízkém věku a docela jí to šlo, ale nakonec dala přednost tancování. Daniel Bossanyi, Robin Šícha z Krupé a David Patočka ze Škvorce také hráli docela dobře, ale nakonec přestali. Dan se začal věnovat házené v úvalech a Robin patrně kvůli střední škole. Robin měl sen, že se bude živit natáčením přírodovědných dokumentů. Jaroslav Boháč hrál docela dobře, měl i úspěchy na turnajích a postupoval, ale pak začal chodit do skautu a hodně mu dával přednost a šachy tím trpěly. Čas od času ještě třeba přijde na Pelikána. Vzpomínám si, že po návratu z jednoho turnaje jsme Davidově mamince dali vědět krátce předem o příjezdu do Českého Brodu. Ona říkala, že zrovna česala psa a byla celá od chlupů. Jen na sebe rychle hodila svetr a jela.

Na závěr se zmíním o kroužku v Úvalech. Ten v tamním MDDM vedl Petr Nováček, který hostoval i v našem céčku. Občas nějaké lepší dítě od něj přešlo k nám, což ho malinko mrzelo a občas jsem snad zachytili i něco o „kradení“ děti. Domnívám se, že nešlo o aktivní přetahování (alespoň o tom nevím). Ale jeho kroužek byl začátečnický, turnajů se účastnili málo a pro šachový rozvoj měly ty lepší děti přece jen vhodnější podmínky u nás, navíc jsme byli blízko. Přešli k nám mj. Stanislav Ježek a Martin Horák.

Stanislav Ježek z Úval hrál od velice útlého věku. Účastnil se akcí a táborů Palučinské šachové školy, kam přivedl i svého kamaráda Davida Patočku, který se jich účastnil, i když pak již šachy nehrál. Hrát přestal patrně kvůli jiným zájmům. Maminka mu říkala Staňulko.

Martin Horák z Úval hrál první turnaj asi v Kouřimi 2009. Když hrál partii s Martinem Homolou, čekal jsem souboj Davida (Horák) s Goliášem (Homola), naprosto jasnou věc, hru na jednu branku. Ke všeobecnému překvapení Martin Horák svého soupeře naprosto přehrál a v jakési jednoduše vyhrané koncovce se dopustil hrubé chyby, díky níž se Martin Homola zachránil patem. Vítek začal Martina trénovat a pomohl mu k pozdějším velikým úspěchům. K Martinovi neodmyslitelně patřil jeho vysoký (a starší a již prošedivělý) tatínek, což vytvářelo obrovský kontrast. Později jsme viděli i jeho maminku, se kterou mluvil jen německy – Martin pochází z bilingvní rodiny a mluví plynně německy. Přijde mi, že zahazuje tuto svoji výhodu – chtěl jít někam na rok na střední do Anglie a celkově se hodně věnuje angličtině. Přišlo mi, že Martin vždy stál trochu stranou ostatních dětí. Čekal jsem, že kvůli tomu přestane hrát, ale zmýlil jsem se. I když ho pak Vítek zapojil i do Vlašimi. Přišlo mi, že dlouho stál stranou i nás, až v postupové sezóně 2021/2022 jsem měl dojem, že se s námi také bavil. Dotáhl to na 2300, uhrál si FM, ale občas má nevyrovnané turnajové výsledky.

Na šachy chodila také spousta antitalentů, jak jsme přezdívali naprosto marným dětem, kterým to vůbec nešlo. O jednom takovém nám řekl Vítek: „Z něho nikdy nic nebude, ale to mu neříkejte.“ A měl pravdu.

Osobnosti

Nyní se zastavím u osobností z řad dospělých.

Zdeněk Chybný

Zdeněk Chybný je jednoznačně nejvýznamnější a nejdůležitější osobností klubu. Je především diplomat a vyznačuje se velikým taktem, má dar tlumit vášně a hledat kompromisy, snaží se všem vyjít vstříc a neprosazuje svůj názor. Věci řeší bez emocí. Vyznačuje se andělskou trpělivostí. Jednou jedinkrát jsem si všiml, že mu začíná lehce docházet trpělivost, to bylo asi v létě 2021, kdy se zdálo, že covid zmizí a budeme hrát v Anně, ale vytrvale jsem otravoval, že domovy důchodců jsou první na řadě a říkal jsem to už asi popatnácté.

Jeho kompromisní rozhodnutí respektujeme, byť někdy se skřípěním zubů. Zpravidla však rozhodnutí odpovídá většinové vůli klubu. Je srdcař v tom nejlepším slova smyslu. Chodí na páteční tréninky, řídil přebory oddílu a bleskové turnaje, je hlavním organizátorem a rozhodčím pořádaných turnajů, žádá o granty, řeší registrace, proplácí platby a zajišťuje doklady, řeší úřední věci typu pronájmů, jezdí na valné schůze, svolává členské schůze, zpracovává zprávy o činnosti a plány činnosti, rozesílá pozvánky, komunikuje se členy i rodiči dětí. Do toho o sobotách jezdí s dětmi na turnaje a o nedělích sám hraje. Ochotně se vyjadřuje k různým věcem a návrhům týkajících se klubu.

Při partii se od stolu nezvedá, s výjimkou cesty na záchod, a ani tehdy se nezastaví a slova neprohodí. Často se dostává do časových tísní a při partii bývá „červený jak rak“, jak jednou řekl Vladimír Fabián. Je spíše poziční hráč.

Po zavedení rozhraní píše na web aktuality, články zpravidla nepíše. Při psaní se drží strohého, úředního stylu.

I při mluvení se velmi drží spisovné češtiny, bez emocí, všechny zásadně oslovuje jménem, a nikoliv přezdívkami. V tom je naprosto ojedinělý a je to veliký nezvyk, když Branďákovi říká „Vítku“ a Čendovi „Honzo“.

Vystudoval ekonomii a v oboru i pracoval.

Má jemný smysl pro humor. Ondra před cestou do hospody chodíval domů na večeři a přicházel do hospody později. Rýpali jsme si do něj kvůli tomu. V létě 2022 cestou do hospody Ondra zmizel domů a když jsme si do něj v jeho nepřítomnosti rýpli, Zdeněk Chybný řekl: „Říkal, že už ho štvete a nebude s vámi chodit do hospody.“ Vyděsili jsme se, načež musel Zdeněk Chybný vysvětlit, že žertoval.

V průběhu tisku knihy ke 100 letům jsem zahlásil průběžný stav, načež se Jiří Čihák poněkolikáté připomenul, že chce do knihy ode mě věnování. Ptal jsem se, co tam mám napsat, načež Jirka odpověděl ve smyslu, že to je jedno a nechá to na mně. Zdeněk Chybný řekl: „Protivnému Jirkovi věnuje…“ Tentokrát jsme humor pochopili.

Miroslav Urban

Miroslav Urban je osobnost spíše v pozadí, ale s velkým vlivem. Někdy mívá radikální názory, ale nikdy povrchní, nýbrž vždy založené na důkladné analýze. Hodně přispívá k hladkému běhu soutěží družstev. Na domácí zápasy připravuje zápis a nahlašuje výsledek, na venkovní zápasy bere auto. Účastní se většiny akcí klubu, losoval většinu pořádaných turnajů. Vystudovaný chemik s VŠCHT se z řadové pozice vypracoval až na ředitele chemické továrny. Mluví perfektní angličtinou. Má zálibu v astronomii, jezdí pozorovat hvězdy. I když hodně kouří, je zdravější než většina lidí, i výrazně mladších.

Jeho oblíbený pozdrav je „Nazdar!“ a je známý, že na pozdrav „Čest práci, soudruhu!“, jak ho s oblibou provokoval Vašek Šimek, odpovídá svou průpovídkou: „Soudruzi byli Achilles a Patrokles. Deset let v jednom zákopu. Dělili se o jídlo i o ženský.“

Jeho znalosti jak přírodních věd, tak i klasické literatury jsou ohromující. Jeho myšlení je ekonomicky a racionálně založeno a chová sympatie k libertariánství až anarchokapitalismu. V této souvislosti mi přijde zvláštní, že je věřící. V diskuzích se snadno dostane do vášnivé přestřelky a někdy nevědomky vystupuje až necitlivě vůči ostatním řečníkům. Jinak je ale příjemný společník. Sám o sobě říká, že je náplava, že do Českého Brodu a do klubu přišel „až“ v roce 1981.

V šachu je odpůrcem „cizinecké legie“ – posilování áčka hosty. Je příznivcem skládání soupisek podle ela, které si velmi pochvaluje. Patří k němu hláška: „Elo si v Kauflandu nekoupíš.“, která zhruba vyjadřuje či spíše zdůrazňuje myšlenku, že elo odráží výkonnost. V šachu má rád živý kombinační boj, na 1.e4 hraje 1…e5 a ve Španělce hraje Marshalla a hru dvou jezdců v obraně, chodí i do Traxlera. Občas i něco obětuje. Na web píše jen příležitostně, ale když, stojí to za to.

Ivan Koudelka

Ivan Koudelka je dlouholetý kapitán áčka a odmala si ho pamatuji jako nejsilnějšího hráče Českého Brodu. V šachu má také rád živý kombinační boj a občas volí neobvyklé varianty v zahájení. Velice jsem ho šachově uznával a vážil si toho, když mi příležitostně poskytl nějaké materiály nebo okomentoval partie – dodnes je mám uložené. Později ho Vítek přerostl, ale v době, kdy hrál jen v béčku, patřila první deska v áčku právě Ivanu Koudelkovi. V posledních letech se mu bohužel již tolik nedaří a postupně se na soupisce nechává psát níž a níž.

Neodmyslitelně k němu patří i jeho manželka Zuzana Koudelková. Oba se v prvních letech podíleli na organizaci mnoha oddílových akcí. Poté, co se odstěhovali do Prahy, omezili svou šachovou činnost, Ivan Koudelka už jezdí téměř jen na zápasy áčka. Zuzana Koudelková byla bohužel vážně nemocná a na šachy už v podstatě nejezdí. Oba byli velcí podporovatelé naší generace a například postup céčka v sezóně 2006/2007 je z velké části jejich zásluha.

Nevybavuji si, že bych někdy viděl Zuzanu Koudelkovou hrát šachy, ani nevím, proč nehrála. Vždy platila „rekreační“ příspěvky – jen oddílu, ne svazu.

Petr Čejkovský

Petr Čejkovský byl dobrý hráč, ale šachy ho zas až tak nebavily, měl vedle nich i jiné zájmy. Říkával šachu „posouvání dřevíček“. Později dal přednost rodině, v této souvislosti říkával: „manželství – 100 elo dolů, dítě – 200 elo dolů“. Sice se pak vrátil, ale asi nebyl se svými výkony spokojen. Pak sliboval, že se vrátí, když sestoupíme, a tehdy se vrátil podruhé. Po postupu opět hrát přestal.

Miroslav Saur

Miroslav Saur nikdy nechtěl moc hrát soutěže družstev. Dlouho mi v tom přišel neobvyklý a nechápal jsem proč. Až mnohem později jsem přišel na to, že to ani žádný důvod mít nemusí. Na schůzích se hráči různě přemlouvali, ale vždy jsem to ukončoval tím, že nebudeme/nemůžeme nikoho nutit. Ani nesmíme! Tak je to křehké. Když hrál, někdy vzal i auto, ale neměl dálniční známku, takže občas si její nákup nechal proplatit. Hrával přebory oddílu. Jeho velkým koníčkem je turistika, je členem KČT a s manželkou značí turistické trasy. Byl vychovatelem na liblickém domově mládeže. Přicházívá se podívat na klubové akce, někdy i pomáhá s organizací.

Vladimír Fabián

Vladimír Fabián byl zvláštní osobnost. Vrátil se z Peček v roce 2006 a těšil se, že bude hrát s mladými. Byl nepřehlédnutelný, vážil hodně přes 100 kg, často těžce oddychoval a někdy i pomlaskával, což možná znamenalo chuť na pivo. Pil rád, ale bohužel opravdu hodně. Ke konci partií přeborů oddílu už mluvíval o hospodě.

V neděli, často, když nedohrál poslední, jako rozhodčí podepsal zápisy a šel do hospody, ač se ještě hrály partie (ale co si vybavuji, nikdy jeho nepřítomnost nevadila). Na tiskovce jsme často bývali ve třech. Dal jsem si během asi dvou hodin dvě limonády, Jaroslav Zajíček dvě piva, Vladimír Fabián třeba šest piv a pak jel autem domů. Auto měl celý den zaparkované před Plusem. Na partii nikdy opilý nepřišel ani při ní nepil a vždy sledoval výsledky. O soupeřích říkával, že se do někoho strefí.

Vyprávěl mi, jak jim zakázali postup, jak na schůzi hlasovaly děti podle toho, jak jim řekl Miroslav Urban. Také vyprávěl, že měli jako malí jet na zájezd do Anglie a že přestal hrát, protože se nedostal na gympl kvůli třídnímu původu.

Hrál mimořádně útočný šach plný obětí, ne vždy korektních. Vždy šel po soupeřově králi. Tak trochu kavárenský šach. Proti slabším soupeřům se mu dařilo, proti silnějším to někdy končilo dost fiaskem. Remíz měl celkově málo.

Kromě přemíry alkoholu také hodně kouřil, měl asi i málo pohybu a celkově nezdravý životní styl. To vše asi přispělo k tomu, že v roce 2009 zemřel, teprve ve svých 59 letech.

Josef Dudek

Josef Dudek hrál v mých začátcích. Již tehdy jsem zaznamenal, že hrál více šipky. Nějak blíže si ho nepamatuji. Ohledně jeho úmrtí se říkalo, že opilý, když se vracel z šipek, spadl pod vlak, který ho úplně rozmetal a nic z něj nezbylo. Šel jsem mu na pohřeb, jako jediný z klubu. Jeho rodiče se mě při kondolenci ptali, odkud ho znám. Odpověděl jsem, že z šachů. Otázka mi byla nepříjemná a od té doby se již dalších pohřbů pokud možno neúčastním.

Stanislav Švec

Standa z Vrátkova byl dlouholetým kapitánem béčka, resp. céčka. I přes své zdravotní omezení v podobě horší chůze je to veselý a příjemný společník, ochotně také bral auto. Narozdíl od některých spoluhráčů mi nikdy nepřišlo, že by řídil špatně. Jeden z mála, kdo by hrál každou neděli. V roce 2018 přestoupil do Kostelce, vlastně ani nevím proč. Občas si stěžoval, že má v céčku málo hráčů, které mu bereme. Říkával: „Nechte mi Čendíka.“

Jiří Záběhlický

Jiří Záběhlický z Klučova přišel do klubu již jako dospělý v roce 2008. Jeden z mála, kdo by hrál každou neděli. Příliš toho nenamluví. Jako rozhodčí je velice pečlivý. Často se dostává do časových tísní. Je dlouhodobě nejaktivnější hráč klubu, hraje i letní openy.

Michal Fokt

Michal Fokt byl zvláštní. (Nyní Michele, ale pamatuji ji jako muže, proto píši v mužském rodě.) Na jednu stranu měl ambice, chtěl se v šachu zlepšovat, analyzoval své partie, hrál by často i výše. Na druhou stranu byl schopný odříct účast, protože soupeř byl příliš silný nebo protože se odjíždělo brzy vlakem. Někdy také vysvětloval, že chodí do práce. „To my všichni,“ odpovídal mu na to Miroslav Urban.

Často diskutoval na diskuzi a někdy jsem ho i smazal – když řešil sestavu před zápasem nebo když přiznal, že slyšel, jak jsme se bavili o jeho partii. Když se mu posmíval Řeřábek, chtěl skončit s šachy. Nakonec přestoupil do Peček a postupně přestal hrát.

Nebylo jednoduché mít ho v týmu. Někdy slíbil a odmítl nastoupit, když v pátek večer zjistil, že se pojede vlakem a musel by vstávat dřívěji. Nejraději by hrál v silném družstvu jen proti slabým soupeřům a nejraději by si vybral, proti kterým družstvům (a snad i konkrétním soupeřům) nastoupí. Před partií vybalil penál a různobarevnými propiskami se jal nadepisovat partiář, zatímco všichni ostatní domácí (někdy i hosté) stavěli figurky, nastavovali hodiny a rozdávali partiáře. On nedělal nic. Občas ho za to Vladimír Fabián nevybíravě seřval. Remízy si nabízel bez ohledu na pozici a zápasový stav, hlavně když měl soupeř větší elo.

Je vystudovaný novinář a tím se i živil. Ivan Koudelka nechápal, že když v Olomouci propukly povodně, odjel, místo aby o tom psal.

Jiří Valtera

Jiří Valtera z Klecan hrával za áčko a béčko. První roky mi příliš sympatický nebyl, protože nás občas kritizoval, když jsme prohráli, někdy měl i tendenci radit. Na zápase býval s předstihem první a čekával před sokolovnou. Cestu k němu jsem si našel postupně a nyní jej považuji za příjemného společníka.

Před začátkem domácích zápasů říkával „českobrodské pravidlo“ – při zazvonění mobilu se domácí napomínají a hosté kontumují. Vysvětlení cesty na záchod v sokolovně komentoval tak, že to je turistická procházka. Až mnohem později jsem docenil obětavost, s jakou dojížděl takovou dálku. Několikrát mi oprávněně vyčetl, že jsem mu nedal vědět posun v sestavě (na partie se připravoval) nebo že jsem se spletl v začátku utkání, kvůli čemuž přijel dřív.

Když se některý ze soupeřů podivil, že to ještě hraje dobře, odpovídal, že dva roky hrával extraligu. Hraje pevné poziční šachy. Říkával, že do 70 to šlo a pak už to bylo horší.

Nakonec přestoupil a začal hrát za kluby v okolí bydliště, ale občas přijede na zářijový turnaj nebo MŠD.

Je také fotbalový rozhodčí. Vystudoval vojenskou vysokou školu, byl voják z povolání, později pracoval v radiokomunikacích.

Dana Vorlíčková

Dana Vorlíčková (rozená Votápková, později Lančová) se vrátila do klubu v roce 2012. Je to velice milá, hodná a sympatická dáma, s čímkoliv velice ochotná. Velice ji baví účastnit se tréninků mládeže a hraje také na spodních šachovnicích za béčko, její rodina se jí snaží ochotně vyjít vstříc, aby mohla hrát co nejvíce.

Oldřich Eisner

Oldřich Eisner do klubu přestoupil zpět v roce 2017. Dříve měl chuť hrát co nejvíc, pravidelně hostoval za Pečky. Byl sympatický. Po vážné nemoci, kterou dříve prodělal, se znovu učil psát. Postupně mu Ivan Koudelka začal dávat partiář nakopírovaný na A4, ale i tak zapisuje nečitelně. Vždy jsem trnul hrůzou, že si bude nějaký jeho soupeř stěžovat, ale nepamatuji si, že by se tak stalo. Často jsem uvažoval, jestli by nebylo lepší, aby nezapisoval vůbec a měl méně času.

Zahájení rozehrál vždy solidně a po něm nabídl remízu. Tak končilo mnoho jeho partií. Někdy vyhrál, když soupeř remízu odmítl a snažil se ho na sílu porazit. Hodně mě mrzelo, že v sezóně 2021/2022 nedostával tolik příležitostí. Pracoval na železnici a má režijku.

Václav Šimek

Václav Šimek z Úval byl dlouholetý host v áčku. Při příchodu na domácí zápasy zdravil „Čest práci, soudruzi,“ což byla patrně přátelská provokace směrem k Miroslavu Urbanovi, který na to odpovídal svou průpovídkou. Vozil nás na venkovní zápasy a dbal na jemné zavírání dveří svého auta – často jsme zavírali trochu silou (abychom měl jistotu zavřených dveří), načež se na nás ze srandy obořil.

Míval nevyrovnané sezóny i partie, hrál trochu kavárensky – občas se mu povedl mistrovský kus, někdy se dopouštěl hrubých chyb. V áčku byl dlouho v základu před Ondrou, patrně kvůli auta a aby Ondra nebyl volný hráč. Později se přestěhoval do Čelákovice a začal hrát tam.

Radovan Bednařík st.

Radovan Bednařík st. spolu se synem přestoupili zpět v roce 2010. Hrál docela pravidelně, i přes zdravotní omezení, kvůli kterému špatně chodí. Také nás vozil. Poslední dobou kvůli svému zdravotnímu stavu hraní omezuje.

Radovan Bednařík ml.

Radovan Bednařík ml. z Kounic mě překvapil svým otevřeným rozhovorem zpracovaným při jeho návratu, který si napůl napsal sám. Herně se mu bohužel nedařilo tak jako dřív. Postupně přestal hrát a věnuje se rodině. Jinak je velmi sympatický.

Michal Eisner

Michal Eisner byl pro mě vždy tak trochu legendou – velice silný Broďák, který nehrál za Český Brod. Byla veliká sláva, když v sezóně 2012/2013 a 2013/2014 hostoval, ale pak už nic, i když jsme se ho příležitostně snažili přemlouvat. Snad za druhé Babišovy vlády slíbil, že se vrátí, až Babiš prohraje volby. Byť výsledek vyjednávání po sněmovních volbách 2021 lze označit za Babišovu prohru, nevrátil se ani tak. Nakonec přestal hrát úplně, patrně se věnuje rodině.

Je vystudovaný historik, ale pracuje v oblasti distribuce energií. Napsal několik článků na web, zejména jeho vzpomínkové jsou vysoce ceněny.

Jiří Čihák

Jiří Čihák byl první ze starších dospělých, kdo mi nabídl tykání. Byl vždy veselá kopa a příjemný společník. Pracoval v chemickém průmyslu/stavebnictví a často jezdil na mnohaměsíční projekty do zahraničí (např. Uzbekistán, Čína), takže hrál málo. Po příjezdu nás pak zásoboval neuvěřitelnými historkami (např. jak učil čínské servírky čepovat pivo).

Bohužel prodělal vážné zdravotní problémy, což se odrazilo na jeho dlouhodobé náladě. Přesto nadále chodí na pivo a hraje. Mimo šachy dříve občas dával průchod svým emocím a někdy vyhraněným názorům. Často si notoval s Miroslavem Urbanem.

Miroslav Vomáčka

Miroslav Vomáčka přišel do klubu v roce 2015 ve věku 62 let. S manželkou se přistěhovali do Českého Brodu, aby byli poblíž vnoučatům v Úvalech. Hrál závodně i dříve. Než přišel přímo do klubu, hrál Velkou cenu MDDM Úvaly, kde již snad projevil zájem hrát za klub. Jeho výkonnost jsem odhadoval na 1500. Zdravotní problémy mu bohužel v posledních letech znemožňují hrát častěji.

Jan Doležal

Jan Doležal hrál několik sezón za áčko. Poznal jsem ho na okresním kole přeboru škol, kam jednou dorazil s družstvem z liblické SOŠ, kde tehdy učil němčinu. Pravidelně hrál a hraje za Poděbrady. Je velký znalec cizích jazyků, živí se mj. jako soudní tlumočník, také překládá a vydává knihy. Je škoda, že již za nás nehraje.

Miroslav Krejčík

Miroslav Krejčík přišel do klubu v roce 2021 v souvislosti se stěhováním – staví dům v Bylanech. V nedávné době hrával za Kladno. Ukázal se jako platná posila, a nakonec i mezi nás zapadl. Vystřídal několik vysoce postavených pozic ve veřejném sektoru.

Petr Homolka

Petr Homolka mě oslovil přes e-mail v létě 2021, kdy jsme ještě na webu měli uvedeno, že v pátek večer se scházejí dospělí. Přišel asi dvakrát do Kupu, ale byl dost zklamaný, když jsme mu vysvětlili, že dospělí se schází pouze v hospodě (ještě k tomu ho zklamal Kup i po gastronomické stránce). Pravidelně hrál za béčko a také v Újezdě nad Lesy, kde poblíž bydlí. Šachy hrál naposledy na vysoké škole a vrátil se k nim po delší době, kdy již nezvládal fyzicky náročné sporty. Ještě hraje například golf. Je vysoce postavený manažer v soukromém sektoru.

Petr Kraus

Petr Kraus najednou v roce 2017 projevil zájem k nám přestoupit a přestoupil, hrál za béčko a jezdil na různé turnaje. Zúčastnil se i členské schůze, kde jsem s ním vedl nějakou diskuzi asi ohledně příspěvků, kdy se mu snad nechtělo platit plnou částku. Ostatní nějak měli tendenci vyjít mu vstříc, a tak jsem jim musel připomenout, jak to bylo s registrací dětí z tehdejšího kroužku Jana Kalíka z DDM Kolín (chtěl je jen zaregistrovat za zaplacení jen svazových příspěvků, ale to kolegové v klubu zamítli a že jen za standardní příspěvky). Pravidelně každý rok přestupuje – zvláštní.

Petr Slavík a Robert Radics

Petr Slavík a Robert Radics hráli v Českém Brodě nějak výměnou za to, že já jsem hrál za Pragovku.

Robert Radics měl velmi zvláštní a hodně černý smyslu pro humor, ale se všemi si dost sednul.

Petr Slavík byl velice vysoký, měl asi dva metry, stále usměvavý a v dobré náladě. Na turnajích mládeže pořádaných v Úvalech jsme se spolu často dívali po maminkách a hodnotili je. Pracuje v malé soukromé firmě se zaměřením mj. na IT a má dceru ve střídavé péči a na šachy jen obtížně nacházel čas.

 

To je z členů a hostů na tomto místě vše. Ostatní si pamatuji málo nebo matně a o některých z nich se zmíním dále v textu, stejně tak i o některých nečlenech.

Jan Fiala

Nakonec pár slov ke mně. Je obtížné psát o sobě – nejprve dám slovo druhým: mám složitou povahu (Vít Bradejský v článku ze Suché 2009), urážím se jako holka a jsem trochu kontroverzní osobnost (Miroslav Urban). Připadám si plný rozporů – jsem cílevědomý, ambiciózní, ješitný, tvrdohlavý, na druhou stranu jsem schopný věci tvrdě kritizovat a nezapojovat se, obzvlášť pokud v tom nevidím smysl nebo možný úspěch, někdy nemám odhad a tlačím věci na sílu. Chci stát v pozadí a nebýt známý ani slavný, na druhou stranu toužím po obdivu, chci být středem pozornosti a občas chodím do konfliktu s menšinovým názorem. Vše pečlivě promýšlím a analyzuji, ale přes pochvalu jsem snadno zmanipulovatelný.

Celkově mám problém najít tu správnou míru, držet se na střední cestě. Často jdu ode zdi ke zdi, natluču se, nechám toho a jinde znovu. Tolik let mi trvalo zjistit, že se mám věnovat šachové historii! Smysl života hledám marně. Asi mám v sobě určitou nespokojenost a nutkání o něco se snažit. Snad bylo lepší napsat stručně – složitá povaha.

Herní projev odpovídá povaze a je nevyhraněný a rozporný – někdy hraji pozičně, někdy útočím (i dost nepodloženě), má hra je chabě strategicky podložena. Občas mám problém se soustředěním, procházím se, dívám se z okna a přemýšlím o smyslu života a jaký má smysl posunovat dřevíčka… Leckdy pak po chybě teprve hloubám a ztrácím čas a pozdě bojuji. Když vyhraji, mívám pocit, že nezaslouženě, že soupeř hrál strašně špatně.

Jsem z Kostelce, vystudoval jsem práva a tím se i živím. Zpravidla jsem i autoritou v diskuzích de lege lata (o platném právu), naopak diskuzím de lege ferenda (jaké by právo mělo být) se spíše vyhýbám. Často, jako posel špatných zpráv, se od sebe snažím odrazit hněv slovy „Já to neobhajuji. Jen vysvětluji, jak to je.“ Když je potřeba, řeším právní záležitosti; založení spolku bylo na mně a zasílání listin na rejstříkový soud také.

Často píši na web – v článcích z turnajů se snažím zachytit pokud možno vše a při psaní si vyhrávám se skládáním příhod za sebe. Hodně se věnuji třídění obsahu, někdy i po velkém přemýšlení, zpracovávám různé statistiky, to je má úchylka.

 

 

Turnaje

Podle mých statistik jsem se zúčastnil 245 turnajů. K září 2021 jsem v turnajích naživo (v užším slova smyslu) dosáhl 1086,5 bodů.

Turnaje obecně

V blízkém okolí se tehdy hrálo málo turnajů. Pravidelně se konaly jen turnaj O velikonočního beránka v Kolíně (Beránek) a Memoriál prof. Jaroslava Pelikána v Českém Brodě (Pelikán). Zpočátku se hrály i turnaje ve Velimi, jezdili jsme i na krajské přebory (KP), a to v rapidu, které byly otevřené, a ve vážných, kam jsme postupovali.

Pelikán se konal v Českém Brodě v sokolovně, kde jsme odmala trochu pomáhali s přípravou. Staré parkety ohromně vrzaly, ale jinak to byla úžasně prostorná hrací místnost. Byly zde kartičky s čísly. Často se sešla silná konkurence, hlavně z Lysé, někdy přijeli i ze Smíchova. V sokolovně fungoval i bufet, který zajišťovaly sestry Sokolky. Chodili jsme tam jíst kostkový cukr (ten jsme občas jedli i při šachách v klubovně). Často se turnaje účastnila Hana Pelikánová, vdova po Jaroslavu Pelikánovi.

Beránek se konal v Domě dětí a mládeže v Kolíně. Hned naproti bylo pekařství Hankovec, přímo v DDM fungoval i bufet. Turnaj organizoval Jan Kalík za pomoci zaměstnanců DDM, zpravidla se konal o velikonoční sobotu a bývali tam velcí pečení beránci a malí čokoládoví. První ročníky losoval Ondřej Vinklárek z Kutné Hory (pak přestoupil do Kolína), pak přestal hrát šachy a údajně se začal živit hraním pokeru online a přestěhoval se na ostrov Man nebo do nějaké takové daňově výhodné oblasti.

Často jsme jezdili do Prahy na Smíchov, kde ŠK Smíchov pořádal mnoho turnajů. Byly to: Turnaj kosmonautů (Kosmonauti), Smíchovská klání mládeže (Klání), Memoriál IM Růženy Suché-Dobiášové (Suchá), Memoriál Jana Weisgraba (Weisgrab), Mikulášská šachová nadílka (Mikuláš), O vánočního kapra (Kapr).

Nejvíce si cením účasti na Mistrovství Čech mládeže 2005 a 2006; 37. místo z první účasti je patrně objektivně můj největší individuální úspěch. Největším úspěchem vůbec je pak nejspíš 16. místo na republikovém kole přeboru škol 2007/2008.

Smíchovské turnaje

Turnaje na Smíchově bývaly moc fajn. Probíhaly zprvu často v divadle Akcent u autobusového nádraží Na Knížecí a někdy, později téměř výhradně, v zasedacím sále radnice městské části Praha 5 ve Štefánikově ulici. Pořádal je ŠK Smíchov v čele s Josefem Čermákem, již tehdy starým pánem. Turnaje losovali téměř výhradně Karel Vandas, zprvu i Michail Koreček a Robert Fischl. Na radnici v bufetu mívali na prodej párky.

Průběh turnajů býval velmi podobný. Dlouhá fronta u prezence, která probíhala velmi pomalu a začínalo se se zpožděním. Mnozí pak přicházeli na čas či později a začátek turnaje se dále zpožďoval, což vytvářelo tak trochu začarovaný kruh… Ale prezence opravdu probíhala pomalu.

Při prezenci jsme nahlásili jména, která si pořadatelé přepsali do A4 papíru. V tomto papíře na každém druhém řádku byla vzestupná čísla od 1, která značila, kam má daný hráč umístit šachy. Nespornou výhodou byla jednoznačná adresná odpovědnost za šachy. Ale mělo to i své nevýhody – Pavel Buk se jednou oprávněně rozčiloval, že na něj špatně vyšly šachy – mohlo to být například tak, že za tři hráče měl dát troje šachy do každé kategorie, protože na ně zrovna vyšla lichá čísla. Přitom měl přivézt šachy jen na každého lichého hráče, jak je na turnajích obvyklé.

Dostali jsme papír na zapisování výsledků, kam jsme se nadepsali (později byl oboustranný, spojený s pamětním listem) a odkud si u počítače opsali jména do losovacího programu. V prvních letech všichni dostávali pamětní listy na čtvrtce, poté je spojili s běžným papírem na záznam výsledků, z jehož druhé strany byl pamětní list. Pak jsme postavili šachy a hráli na nich volné partie na rozehrání. Když byl Vítek starší, odmítal je hrát a tvářil se přitom jako hvězda, tohle že je pod jeho úroveň.

Do toho z reproduktorů zněly opakované výzvy k zaprezentování se a postavení šachů. Turnaj pak začínal proslovy. Josef Čermák vždy zahajoval větou „Vážení přátele hry královské!“ pronášenou lehce rozechvělým hlasem. Tento otvírák vstoupil do dějin a často jsme ho pak při různých příležitostech imitovali až parodovali.

Většinou se hrálo na 2x25 a celkem se to vleklo a někdy se poslední kola zkracovala na 2x20, mladší někdy hráli na 9 kol 2x20. Výsledky jsme nahlašovali ústně, což někdy vedlo k chybám z přeslechnutí.

Dlouhé bývalo i vyhlašování, Josef Čermák psal mraky diplomů, podepisoval je kdekdo, vyhlašovali přehršel hráčů a předávali spoustu cen. Turnaje nekončily před 16. hodinou, spíše kolem 17., rekord byl asi 18:30.

Akcent už si nepamatuji, ale nějak jsem zachytil, že odtamtud šachisty vyhodili, už nevím kvůli čemu. Na radnici se hrálo v nejvyšším 6. patře a byl tam výtah. Ten nejezdil moc rychle a dalo se s ním závodit v běhu po schodech (zmáčknout knoflík k zastavení v každém patře mě kupodivu napadlo až teď). Jednou se stalo, že někdo ve výtahu zmáčknul nouzové tlačítko a přijela záchranná skupina v plné polní. To jsem bohužel nezaznamenal, až pak žádost pořadatelů, abychom to už nedělali.

Na chodbě byly automaty na vodu s plastovými kelímky. Na stole jsme na kelímky rukou svrchu zatlačil a tím jsme je deformovali tak, že připomínali parabolu od satelitního přijímače. Tak jsme stavěli „satelitní městečko“. Později tam snad byl i rotační čistič na boty.

Mezi koly jsme často chodili na Anděl do mekáče nebo KFC, později s mladší generací i po turnaji.

Robert Fischl byl již tehdy starý pán, ale i přesto pracoval s počítačem. Celkově nám nebyl příliš sympatický. Jednou jsme s Peťanem zachytili, jak si stěžoval: „Je to zavirovaný. Místo jednoho háčku to píše dva.“ Tuto hlášku jsme pak občas opakovali. Přišlo nám, že už mu to tolik nemyslí. Pak jsem nevěřil tomu, co jsem si o něm přečetl v Černobílém vzpomínání, kde ho Jiří Veselý vychválil jako skvělého rozhodčího. Také jsem se později dozvěděl, že byl hodně nemocný. Karel Vandas byl vždy milý a příjemný.

Smíchovské turnaje se často honosily podtitulem „Mezinárodní turnaj“ a vyhlašovali i kategorie nejlepší zahraniční hráč/družstvo. K tomu neodmyslitelně patřil tým pod názvem Ruská škola. Vedl jej stařičký vysoký pán, který již tehdy vypadal na 90. On i děti byli nejspíš skuteční Rusové, mluvili spolu rusky a i východně vypadaly. Předcházela je hrozivá pověst – jednak jsme se jich báli výkonnostně, pak i že na nás budou zkoušet různé nesportovní chování nebo mluvit rusky a my jim nebudeme rozumět. Nic z toho se nepotvrdilo. Byli dobří, ale že by všem dávali kanára, to ne. Nesportovní chování jsem od nich nezažil nikdy a rusky na nás nemluvili. Když bylo potřeba, nějak jsme se rukama, nohama domluvili. Pořadatelé rusky uměli.

Nikdy jsem vlastně nepřemýšlel, kde se tam vzali. Že by létali z Ruska, to mě nenapadlo ani tehdy. Později jsem zaznamenal, že některé menší turnaje ŠK Smíchov pořádal v zasedací místnosti KSČM (vyzdobené symbolikou k výročí VŘSR apod.) a napadlo mě, že Josef Čermák je asi komunista a má vztah ke KSČM. Ještě později jsem se dozvěděl, že při Ruském velvyslanectví v Praze fungovala mezinárodní škola primárně pro ruské diplomaty (přesněji zahraniční škola na území ČR podle § 38 odst. 1 písm. c) školského zákona). Je možné, že to byly děti z této školy, ale je to jen domněnka.

Při vyhlašování se tleskalo hlavně na začátku, u vítězů. Potlesk postupně utichal, při druhé kategorii opět zesílil a stejně při třetí. Občas jsme se cítili utleskaní a snad v této souvislosti od Peťana vzešla grimasová show – zatvářil se jako naprostý dement, vyplázl jazyk a „tleskal“, netrefoval se však rukama do sebe, a ještě se u toho různě nakláněl. To jsme my dva spolu občas předváděli. Jistý vzruch do vyhlašování přinesl Pavel Buk, který u vyhlašovaných hráčů z Buštěhradu řehtal řehtačkou. To bylo nezvyklé zvláště u těch posledních pozic, kdy mezi umdlévajícími potlesky několika málo párů rukou se ozvaly řehtačky a rozjuchaný řev. Pořadatelé na to koukali, ale nic neřekli.

V průběhu turnaje vždy pořadatelé rozložili ceny – poháry a medaile pro každou kategorii, někdy i veliký putovní pohár. Tak ho alespoň sami nazývali – jednou jsme ho vyhráli chtěli ho odvézt domů, ale to nám nechtěli povolit! Asi jsme je nakonec trochu nalomili, ale s takovou nedůvěrou už jsme o něj nestáli. Připraveny byly i různé obskurní ceny typu nejlepší dívka, nejmladší dívka, nejmladší hráč, nejlepší zahraniční hráč. Občas si nějakou cenu udělili i pořadatelé sami mezi sebou a vyhlásili se u toho (to mi přišlo už hodně mimózní) nebo sponzorům.

Ceny byly vždy rozloženy u okraje pódia (v Akcentu) nebo vyvýšené části (na radnici) a často u nich postávaly děti a zblízka si je prohlížely a někdy i ošmatávaly, načež je pořadatelé laskavě poodháněli. Všechny poháry, medaile i diplomy byly vždy pečlivě popsány. Zdá se to jako maličkost, ale dotváří to snahu pořadatelů. A rozhodně to není samozřejmost. Na některých jiných turnajích byli pořadatelé schopni prostě jen rozdat neoznačené medaile, a dokonce každému účastníkovi (jednou na Memoriálu prof. J. Pelikána jsem si všiml, že na medailích je jen místo a datum, a to jsem kritikou rozhodně nešetřil – samozřejmě jako spolu pořadatel, ne hráč). Inflace cen se kupodivu smíchovské turnaje částečně nevyhnuly – mám doma jednu medaili za šesté místo. Jinak ale mohu říct, že na Smíchově poháry i medaile ležely vždy vysoko, konkurence tam byla silná a početná (alespoň tedy v žácích; v juniorech už to pak bylo trochu jiné).

Celý den probíhal vždy tak trochu podobně. Ráno sraz v čekárně nádraží, v pokladně nebo u výpravčího Zdeněk Chybný koupil jízdenku na vlak, na Masarykově nádraží v trafice v okénku (v nádražní budově u schodů do metra) koupil jízdenky na MHD. Nikdy nekoupil jízdenky na PID už z Českého Brodu. A vždy jsme jeli metrem. Tam i zpět. Ještě teď, když jdu z Masarykova nádraží do metra, cítím v sobě ten zvláštní pocit. Pocit, který neokáži popsat slovy, ale je to stejný pocit, jako když jsme jezdili na smíchovské turnaje. Trochu napětí, touha, očekávání… Je to vlastně shoda okolností – jezdím metrem z Masarykova nádraží naprosto minimálně, třeba 1x za rok (proto mám takový problém ten pocit popsat), eskalátory pořád jezdí stejně rychle a stanice vypadá pořád stejně. Mám obavu, kolik let to ještě vydrží, než přistoupí k rekonstrukci.

V té době na Masarykově nádraží bývala u konce 1. a 2. nástupiště dřevěná boudička v podobě vláčku, kde pán prodával klobásy. Občas jsem si tam koupil. Lepší jsem v životě nejedl! Krásně propečená a křupavá, v hlubokém kelímku a ta hořčice! Vlastně to nebyly klobásy v pravém slova smyslu, spíše takový tlustý párek. Boudička dlouho patřila ke koloritu Masarykova nádraží, az nakonec zmizela.

Při cestě zpět probíhaly závody z vagónu metra po eskalátorech až na povrch. Už ve vagónu jsme si připravovali co nejlepší výchozí pozici a ve vzduchu visela startovní nervozita. Občas se mi dařilo vyhrávat. Závody pak probíhaly i v Českém Brodě – z vlaku podchodem na povrch.

Když jsem vyhrál medaili, jako mladší jsem s ní jezdíval danou viditelně na hrudi.

Zpětně oceňuji i sladění cen nebo doprovodného programu s názvem turnaje, abych tak řekl. Na Kosmonautech občas byli skuteční kosmonauti a beseda s nimi, na Mikuláši soutěž masek, na Kaprovi jako ceny živí kapři.

Velkými konkurenty pro nás byli hráči ze Smíchova – Jakub Vandas, syn rozhodčího, Vilém Ries, na něj jsme vymysleli… nevím, jak to popsat. Třeba: „NaRIESovat. NaRIESuje to.“ Konstantin Zanikov (a jeho bratr Melikset) s východním jménem a zjevem, ale mluvil plynně česky a přišlo mi, že je Čech, ale jednou při neúčasti Ruské školy byl vyhlášen jako nejlepší zahraniční účastník.

Dokonce jsme vymysleli i sprostou písničku – „Smíchov mám rád, Smíchov mám rád jak v prdeli vostnatej drát!“.

Zbraslavské turnaje

Na Zbraslavi pořádal turnaj dvojic a trojic Jaroslav Zvolánek. Tento již starý pán s velkými kulatými brýlemi byl velice zvláštní tím, že vždy tiskl ruku velice dlouho. Tehdy jsme to považovali za příznak senility (jinak ale senilní nebyl) nebo rozmařilost stáří. Tisknul ruku třeba půl minuty, mezitím se začal bavit o něčem jiném nebo s někým jiným. (Ale nebylo to zase jako ve hře Švestka od Cimrmanů, že by nějakou ruku držel pořád.) V rámci zpovídání pamětníků jsem si chtěl tuto domněnku potvrdit a ptal jsem se, jestli Jaroslav Zvolánek dlouho tiskl ruku už tehdy (v 80. letech) v očekávání záporné odpovědi. K mému velkému překvapení však odpověď byla kladná.

Jaroslav Zvolánek byl členem našeho oddílu, ale spíše formálně. Soutěží družstev ani klubového života se neúčastnil, na pivo nechodil. Pamatuji si, že v klubovně na nástěnce visíval přehled členů oddílu, kde byl uveden i on s elem někde kolem 1800. U toho někdo rukou připsal, že to elo bylo napodváděno. Vyprávěla se tehdy historka, že hrál zápas se svým synem, který měl elo třeba 2300. Syn nechal otce schválně vyhrát, zaslali to k zápočtu na elo, a díky tomu se mu zvedlo elo na vyšší hodnotu, která neodpovídala jeho výkonnosti. Pravdivost historky jsem neověřoval. Nicméně jsem nezaznamenal, že by v té době vůbec nějaké partie na elo hrál, takže by patrně jeho elo bylo nadhodnoceno tak jako tak. Výjimečně hrál (třeba rapid turnaj Senior-ka), kde měl perfo kolem 1500.

Měl zálibu ve fotografování, a dokonce si ve vysokém věku pořídil digitální fotoaparát a pořizoval obrovské množství fotek. Dodnes visí na webu.

Zvláštností, a v našich očích též jednoznačná výhoda, zbraslavských turnajů rozhodně byla volnost v pojmenovávání týmů. Patřili jsme k jedněm z mála, kdo toho využívali. Uvádím neobvyklé názvy týmů: Moje močůvka, Gymnázium Bagdád, Sokol Tokio, Piráti, Čaj v jídelně, H 20, Medvědi Č. Brod, Polytetrafluorethylen, Texas, Cheesburger, Brošim, Vávrové, Barevní.

Čaj v jídelně vycházel z úvodních informací sdělovaných na začátku turnaje. Turnaje se totiž hrály právě ve školní jídelně.

Pojmenování H 20 bylo původně H₂O, tedy chemický vzorec vody. Volně vycházel z našich iniciál (Honza Fiala, Aranka Hrušková, Ondřej Šedivý), ale pořadatelé to nějak nepobrali a překřtili nás na [há dvacet].

Na jiných turnajích jsme se jmenovali normálně. Český Brod Islanders je v tomto světle nudný. Zmínit lze ještě družstvo Láďovy děti na internetovém turnaji.

V těsné blízkosti školy se nacházely kontejnery na tříděný odpad, kde se ocitli (asi hlavně zásluhou Branďáka) různé děti. Matně si vybavuji, že jsem se snad do kontejneru dostal také.

Kategorie byly rozděleny na nižší a vyšší VT a rovněž na smíšená družstva (s dívkou/ženou), čehož jsem příležitostně využil na Trojicích 2005. Turnaje nebyly věkově omezeny, ale zpravidla se jich účastnila jen mládež nebo slabší dospělí, takže to nebylo zas o tolik těžší (ale bylo). Turnaje se zprvu jmenovaly Svazové mládežnické dvojice/trojice. Dlouho jsem nevěděl význam prvního slova, až postupně mi došlo, potvrzeno v rámci historického bádání, že to byl Socialistický svaz mládeže (SSM).

Turnaje chronologicky

Dále se zmíním o některých turnajích, kterých jsme se zúčastnil. Vycházím ze svých vlastních vzpomínek, které si pamatuji, místy i ze svých písemných záznamů. Pokud výjimečně vycházím z jiných zdrojů, uvádím to.

Na první turnaj jsem měl jet na turnaj O vánočního kapra 2002, ale dal jsem místo toho přednost skauta, což mě mnoho let mrzelo. To bylo na dlouhé roky naposledy, kdy jsem upřednostnil jiný volnočasový program před šachy.

Vánoční turnaj 2002

Na první turnaj jsem tak jel „až“ na Vánoční turnaj do Velimi. Tam jsme hráli v sokolovně a mezi koly hráli fotbal, už nevím, jestli s míčem, nebo s Rajčetem. To byl červený plyšák této podoby (o něco větší než fotbalový míč) Tadeáše Baláčka. Říkali jsme mu Kečup, brali mu ho a házeli si s ním – on se ho snažil chytit nebo přiběhl k tomu, kdo ho měl aktuálně u sebe, a ten ho hodil někomu jinému. Tadík (též Kadík) byl ve svém snažení neúspěšný, protože byl malinký.

K Tadíkovi mám několik dalších poznámek – ve vlaku cestou zpět z Kapra 2003 jsme vymysleli přezdívku [tejdyjš smol blček], ve Velimi 2003 mi dal Kofilu, kterou si vybral jako cenu, protože mu nechutnala, v Pečkách 2004 mu kdosi zakopl míč a lezl pro něj.

Pamatuji si na starého pana Baláčka, který turnaje pořádal a vedl ve Velimi kroužek. Tadeáš byl veliký talent, vyhrál nějaké Mistrovství Evropy do 8 let a již v útlém věku měl elo přes 2000. Pak se však už tolik nezlepšoval, spíše dlouhodoběji stagnoval.

Také tam byli dva Vietnamci, bratři Dalibor Long a Daniel Long. Všichni jsme jim říkali „Čongové“. Mluvili plynně česky. Pro nás to patrně tehdy bylo něco neobvyklého, protože tehdy se Vietnamci sdružovali v tržnicích, a to hlavně v pohraničí u celnic, případně v nemnoha restauracích. Že by již tehdy existovaly večerky, to si nevybavuji. Již tehdy v Českém Brodě byla tržnice a zachovala se dosud (vedle Jedničky). Z té doby patrně pochází vtip:

Přijde Čech do vietnamské tržnice a u prvního stánku se ptá: "Kolik stojí ta bunda?"
Vietnamec: „Tita pade.“
„A není kradená?“
„Dvetepade.“
„A máte povolení k prodeji?“
„Sto pade.“
„A máte vůbec povolení k pobytu?“
„To je darek.“

Přijde mi, že od té doby se situace posunula a dobře se integrovali.

Uhrál jsem 5 z 8 a skončil 6. z 12. Výsledky nemám. Na Open Říčany 2021 jsem oslovil Tadíka, ale dozvěděl se, že jeho táta již nežije a Tadík se už neozval, takže se už asi neobjeví.

Konkurence ve Velimi patrně byla slabší, protože jsem nechápal, proč jsem na dalších turnajích uhrával tak málo, například 2,5 ze 7 – byť se hrálo o kolo méně, bylo to poměrně slabší.

Vedl jsem si záznamy a již tehdy nějak zjistil, že abych se dozvěděl procentuální úspěšnost, stačí počet bodů vydělit počtem kol a vyjde 0,…, přičemž první dvě číslice za desetinnou čárkou jsou ono. To samozřejmě neplatí v případě plného počtu bodů, ale to se mi zezačátku rozhodně nestávalo. :-)

V ceně startovného byl párek.

Kosmonauti 2003

V březnu 2003 jsem na Kosmonautech hrál na 4. šachovnici za Neratovice, áčko hrálo ve složení Tomáš Bouzek, Vítek, Branďák, Ondra. Samozřejmě mě mrzelo, že jsem se nevešel.

Na turnaji byli bývalí skuteční kosmonauti Remek a Gubarev. „První a poslední český kosmonaut“ Remek, jak jsem kdesi četl tento vtípek. Gubarev byl Rus, který při cestě do vesmíru Remka doprovázel. Proběhla i beseda, kde děti psaly na lístečky otázky a oni je odpovídali. Většina otázek byla typu „Chtěl jste jako malý být kosmonautem?“ „Hrál jste ve vesmíru šachy?“ Samozřejmě se vždy objevila otázka „Jak se ve vesmíru chodí na záchod?“ Remek se pousmál a lísteček s otázkou odložil. Možná jsme si jako děti představovali odpověď typu „Všude létala hovna.“, ale skutečnost je mnohem méně dramatická, jak jsem se později dozvěděl z nějakého dokumentu – potřeba se koná do uzavřených nádob/obalů a vše se veze zpět na Zem.

V záznamech mám poznámku: „jízda: výtah, vlak, taxi, tramvaj“, kde mě, kupodivu, zpětně nejvíce zaujala ta tramvaj. Ani na jízdu taxíkem si nevzpomínám. Jak vzpomínali Miroslav Urban a Vítek, na tento turnaj jsme výjimečně jeli s Miroslavem Urbanem (proto asi ta tramvaj) a taxík nám zaplatil, protože jsme na tom byli časově špatně.

Finále KP mládeže jednotlivců 2003

V červnu 2003 jsem hrál na finále KP ve Vlašimi, kam jsem postoupil z jediného turnaje – Pelikána. V tehdejším spojeném regionu H23 byla situace s turnaji špatná. Tyto turnaje měly hutnou atmosféru, jezdili jsme tam auty.

Přebor ČOS 2003

V září 2003 jsme jeli na Přebor České obce sokolské v Táboře, vezl nás můj táta. Někde jsem to našel. Je možné, že z webu Komise mládeže (KM) Středočeského šachového svazu (SŠS), které jsem mnoho let sledoval a které (spolu s „dospělou“ částí) velmi hezky vedl Honza Paukert. Už nevím, jestli jsem věřil v nějaký úspěch… Sokolských oddílů bylo a je hodně a žádnou díru do světa jsme tam neudělali.

Suchá 2003

V říjnu 2003 na Suché jsem hrál v béčku s Vojtou Pasovským, Peťanem, a Honzou Košatou. V áčku hráli Vítek, Jakub Hovorka, Branďák, Ondra. Své umístění v béčku jsem vnímal jako křivdu, protože jsem byl přesvědčení, že jsem lepší než Ondra (už nevím, jestli jsem si to myslel i předtím na Kosmonautech – možná, že ne).

To bylo naposledy, kdy jsem musel hrát za béčko. Poté byl problém „vyřešen“ tím, že Tomáš Bouzek a Jakub Hovorka zestárli a přestali hrát.

Trojice 2003

V listopadu 2003 jsme jeli na legendární trojice, s Branďákem a Peťanem. Jeli jsme sami, bez dospělého doprovodu, což se stalo poprvé. Nevím, jestli se to nikomu nehodilo… Doma jsme se s tím určitě nechlubili a nemohu vyloučit i nějakou lež (tím spíš, že mě naši vozili do Českého Brodu autem). Nevím, jak ostatní.

Každopádně vše proběhlo v pohodě, až na výstup z vlaku v Českém Brodě. Všichni jsme vystoupili, ale Peťan zase nastoupil zpět do vlaku, jenže vtom se dveře zavřely a Peťan už nestačil vystoupit! Jel do Klučova, zavolal své mámě a ta tam pro něj jela. Tento průběh potvrzují mé záznamy. Ze vzpomínek mám dojem, že Peťan stihl vystoupit a nastoupit několikrát; při odjezdu vlaku jsme se z nástupiště dívali na Peťana, který plácal do dveří, stál u nich a ve tváři se mu zračilo napůl zděšení a napůl smích, snad měl i otevřenou pusu, ve výrazu se mísilo vědomí trestu s rozpustilostí. Branďák vzpomínal: „,O co, že tam znova nevlezeš?‘ tak tam vlezl a jel do Klučova.“. Ale žádnou sázku si nevybavuji.

Zpětně mě zaujalo místo konání turnaje – Praha Luka. Vybavuji si, že jednou jsme skutečně nějak jeli metrem do této obskurní části Prahy.

Kosmonauti 2004

V březnu 2004 jsme jeli s Branďákem, Vítkem a Ondrou na Kosmonauty. Tehdy už jsem měl jít jasně na druhou šachovnici, ale nějak mě napadlo, že půjdu na čtvrtou, a opravdu jsem šel. Družstvo skončilo druhé, což byl pro mě první „úspěch“, ale více mě zajímalo vyhlašování vítězů šachovnic. Uhrál jsem totiž 7 ze 7, ale stejně tak i Vilém Ries ze smíchovského družstva. Žádná pomocná hodnocení nebyla stanovena. Vítězem šachovnice vyhlásili mého konkurenta. To jsem cítil jako křivdu a opakovaně mezi spoluhráči poukazoval na to, že cenu dostal jen díky tomu, že byl domácí. Marně mi ostatní vysvětlovali, že měl těžší soupeře.

Přebor regionu Polabí v rapidu družstev 2004

Asi v květnu 2004 jsem se zúčastnil Přeboru regionu Polabí v rapidu družstev. To byl turnaj osmičlenných družstev dospělých. Tady jsem asi poprvé cítil odpovědnost vůči družstvu (sice už jsem tehdy měl odehráno několik partií za béčko v mistrovských soutěžích družstev, ale tam jsem měl nějak pocit, že o nic nejde, navíc se nás tam střídalo více dětí…).

Tuším, že jsme hráli na dlouhých  nebo sražených stolech. Hrál jsem na osmé šachovnici a záznamy prozrazují, že jsem získal 2 kontumační body a 5 partií jsem prohrál. Snad jsem z toho byl rozmrzelý a sypal si popel na hlavu, ale dospělí spoluhráči byli velice milí.

Tábor Odolenov 2004

V srpnu 2004 jsem se účastnil šachového tábora v Odolenově u Sušice na Šumavě, který pořádal Roman Burda. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu, nikoho jsem tam neznal, ale nakonec to byla nejlepší šachová akce, jakou jsem kdy zažil. Jel jsem vlakem, z pražského hlavního nádraží, ve kterém jsem byl asi poprvé v životě. Tehdy, před rekonstrukcí, tam ještě bývaly staré přepážkové pokladny v dlouhé řadě otevřené do haly, jak třeba do rekonstrukce bývaly v zadní části Masarykova nádraží (nebo donedávna v Pardubicích). Ale vybavit si původní podobu hlavního nádraží už nedokážu. Podle propozic tam někde měl být sraz účastníků cestujících vlakem, ale podrobnosti si již nevybavuji. Jízdenku mám schovanou.

Chatičkový tábor se rozkládal na táhlé svažité mýtině, do stran a do kopce obklopené lesy. Chatičky stály po obvodu v půlkruhu až půloválu. Chatičky byly pro 4 osoby, dvě postele s palandou, chodbička mezi nimi, malý vstupní prostor, a to bylo vše. (Velikostně podobné byly na soustředění v Buňkově). Pod chatičkami vedla příjezdová cesta k několika budovám (dere se mi z ruky odporné slovo „administrativním“), poblíž nich byl stojací bazén a naskýtal se daleký výhled do krajiny.

V budově mě uvítal Roman Burda a mj. mi řekl, ve které chatičce budu ubytovaný. Došel jsem do ní a tam už byli tři kluci. Těm se však hrubě nelíbilo, že by k nim měl přibýt někdo další, a dávali to hodně najevo. Takhle jako že ne. Nedalo se nic dělat. Vrátil jsem se k Romanu Burdovi a byl jsem naštvaný, a ne že bych brečel, ale měl jsem na krajíčku. Roman Burda vybral jinou chatičku a šel se mnou. Tentokrát to ale vůbec nebylo potřeba, to bylo jak nebe a dudy. Dva kluci byli úplně v pohodě, naprosto žádný problém, okamžitě jsme si sedli.

Měli jedinou podmínku – že budu spát dole. To bylo naprosto fantastické! Už tehdy jsem měl odpor k tomu, spát nahoře na palandě (a mám jej doteď – na nedávné nešachové akci jsem dokonce spolunoclečníky lehce manipuloval (ač k tomu jinak mám odpor, ale zjevně menší než ke spaní nahoře na palandě). Říkal jsem, že nemůžu spát nahoře, protože bych se v noci cestou na záchod při slézání zabil. Skrytá manipulace byla v tom, že jsem jim tím podsouval, že by byli odpovědní za mou smrt tím, že mě nenechali spát dole.

Na základě rozřazovacího turnaje v rapidu mě zařadili do nejsilnějšího turnaje AB. Hrálo se dopoledne a odpoledne se konaly výlety po okolí a různé hry, podrobnosti si už nepamatuji. Zařadili mě do nějakého družstva, ve kterém jsme konali výlety a snad i soutěžili proti jiným družstvům. Na táboře fungovala „měna“ – žbrdlíky. Vyhrávali jsme je v různých soutěžích. Nevybavuji si, jestli šly koupit za peníze, ale asi ne. Prodat za peníze určitě nešly. Malé hodnoty představovaly různé kovové podložky pod matice, velké pak plastové kartičky. V budově fungoval obchůdek, kde jsme za žbrdlíky kupovali různé věci (jídlo snad ne), většinou asi hračky. Mám dojem, že tehdy hodně frčely plastové trubičky, které po zlámání svítily (zacvakávaly se kolem zápěstí). Žbrdlíků jsem měl nadbytek, nějaké mám dokonce schované. V obchůdku prodával starý pan Verbíř, otec tehdejšího vynikajícího fotbalisty hrajícího za Slavii a dědeček účastníka turnaje – šachisty.

V jedné z budov po večerech (nevím, jestli každý večer) fungovala diskotéka. Chodil jsem okolo ní (snad z večerních šachových přednášek) na chatičku. Nikdy jsem tam nebyl, nanejvýš zvenku nahlédl dovnitř širokým otevřeným vchodem. Vybavuji si písničku Beruška od T-Boys. (Hudba se rozléhala po táboru a byla tlumeně slyšet do druhé budovy). Ještě teď, když ji slyším, cítím takový zvláštní pocit. Roman Burda tančíval se staršími účastnicemi (pro pořádek – nic více jsem nezaznamenal!).

S tábory mám pevně spojenu ještě písničku Dragostea din Tei od O-Zone. Mám při ní také zvláštní pocit, ale už nedokážu jednoznačně určit, ze kterého tábora je. Více mi ale sedí na tento, i vzhledem k tomu, že právě v tomto roce byla populární.

Kázeňské problémy nenastaly, snad jsem jen zachytil, že nějací kluci tajně, snad okénkem (která směřovala do lesa, zatímco dveře na mýtinu – tu snad vedoucí za noci „hlídali“ nebo jí občas procházeli) vlezli do nějaké dívčí chatky.

V bojové hře jsme v naší věkové kategorii byli třetí. Mám dojem, že v našem týmu byl ještě malý klučík a Alaverdyan Argam. Čech, ale patrně s arménskými kořeny. Naučil jsem se od něj arménskou nadávku „Jez hyvandem!“ (jsi nemocný). Při bojovce jsme i běželi a vysvětlil nám, abychom sliny z úst nepolykali (protože to nás zpomaluje), nýbrž vyplivovali. Ne že bychom byli nějak dobří, spíš ostatní byli mnohem horší. Mám dojem, že klučík nás brzdil, ale vedoucí patrně takto skládali družstva úmyslně.

V turnaji v Holanďanech jsme se jmenovali Klucy (takto s y), proč nevím. Je možné, že to bylo kvůli skupině Holki. Už si toho moc nepamatuji, tak jen střípky:

Jeden z výletů byl na rozhlednu Svatobor. Bazén byl věčně plný malých dětí. Vykoupal bych se, ale viděl jsem, že to je bez šance. Dostali jsme nádherná žlutá trička s fantastickým nádechem dozlatova. Mám dojem, že zavazadla nám tam převezli na nějaké přívěsné káře.

Trojice Nymburk 2004

V listopadu 2004 (a asi i 2005) v Nymburku proběhl turnaj trojic, hodně divný. Trojice se losovaly, což bylo pěkně na nic, protože jsme hráli s neznámými hráči. Mám dojem, že se losovaly i „šachovnice“. Pokud se nemýlím, hrály se tři samostatné turnaje jednotlivců a body se sčítaly, ani nehrálo družstvo (fyzicky) vedle sebe.

Obecně 2005

Mezi lety 2005 a 2006 nastalo období, kdy jsem začal často hrát, kromě šachů v úterý a pátek jsem obrážel o sobotách turnaje po kraji, hrával jsem v sezóně 2005/2006 i každou neděli družstva. V první půlce roku 2005 jsem hrál v Roztokách, Řevnicích, Buštěhradě, Kralupech, v září v Berouně. V Roztokách se mi podařilo poprvé vyhrát turnaj.

Finále KP mládeže jednotlivců 2005

V červnu 2005 ve finále KP jsem v posledním kole hrál s Vaškem Růžičkou z Kladna, byl vyhraný s kvalitou navíc, ale snad v časovce jsem to zkazil a prohrál, to mě velmi mrzelo, protože po výhře jsem mohl pomýšlet na medaili. Ještě víc mě mrzelo, že jsem si nevzal partiář – bývaly tam rozložené asi na topení, a já na to zapomněl. Možná jsem si vzpomněl na cestě zpět, ale nevraceli jsme se. Chybějící partiář mě mrzel mnoho a mnoho let, kdy samotná prohra mi už byla dávno jedno. Vlastně teď poprvé jsem si uvědomil, že už mě to nemrzí.

Tábor Studenov 2005

V srpnu 2005 jsem opět jel na stejný šachový tábor, tentokrát se však konal ve Studenově (Harrachov – Rýžoviště) v Krkonoších. Ubytováni jsme byli v budovách po pokojích. Jel i Ondra a oba jsme napsali do přihlášky, že chceme být ubytováni spolu (na Ondru jsem v tomto směru velmi naléhal). Snad jsem se těšil, že budeme na pokoji sami dva…

Tábor byl mnohem horší než předchozí. Na Studenově se koná doposud a rovnou uvedu, že dalších ročníků jsem se již neúčastnil. Na pokoji nás bylo asi šest, i někteří starší, kteří „vládli“. Dost ryli do Ondry, že moc nemluvil. Bylo mi Ondry líto a snažil jsem se k tomu nepřipojovat, ale kdo zná dynamiku skupinových vztahů, ví, jak je to těžko. Ne že by to dosáhlo intenzity tvrdé šikany, ale přišlo mi, že to Ondrovi bylo nepříjemné. V paměti mám jména těchto „vůdců“, ale neuvádím je, protože natolik jistý si nejsem. Ale měli snad kázeňské problémy a obecně strašnou pověst.

Celkově se na táboře objevily kázeňské problémy. „Vůdci“ měli rádio, které pořád hrálo. Řekl bych, že málo písniček, možná jedinou. Pravděpodobně to byla skladba Apache od TheShadows. „Diskotéka“ probíhala v jakési větší místnosti, ale snad ani skoro nikdo netančil a seděli jsme podél stěn.

Konala se soutěž „Vtipnější vyhrává“ ve vyprávění vtipů (o nejvtipnějšího táborníka), ale soutěžili jsme jen dva – kromě mě ještě malinký klučíček, oba jsme řekli vtip (svůj už si nepamatuji!). Pořadatelé tak malou účast nepředpokládali, ale vyřešili to bravurně – oba jsme vyhráli svou kategorii (mladší/starší).

Vedle mnoha šachových akcí samozřejmě probíhaly i nešachové akce. Záznamy prozrazují, že v turnaji v Magic the Gathering jsem byl 5. ze 14, v turnaji v piškvorkách 14. z 24 (hráli jsme na šachové hodiny), v turnaji ve fotbale jsem byl členem vítězného družstva Dřevorubci a v bojovce tříčlenných družstev jsme byli 8. z 16 (v jediném dvoučlenném družstvu).

I zde jsme dostali žlutá trička, ale odstín byl strašný – příliš žlutě žlutá.

Z táborů mám i pamětní listy s povedenou nadsázkou – „Přes veškerou snahu vedoucích přežil“ a pohledy se zaškrtáváním čtverečků s protikladnými odpověďmi.

Tento tábor představuje největší šachové zklamání v mém životě (tak špatný objektivně nebyl, ale očekávání jsem měl obrovská).

Zápas Karpov – Navara 2005

V červenci 2005 jsem se v Praze v hotelu BW Kampa zúčastnil ČEZ ChessTrophy. Poprvé jsem se stal šachovým divákem. Bývalý mistr světa Karpov hrál s Navarou. Karpov mi podepsal pamětní kartičku a novinový článek s jeho fotkou. Karpov je, nebo spíš byl můj oblíbený šachista. Váhám říci, jestli vzor. Hrál jsem v caro-kannu 1.e4 c6 2.d4 d5 3.Jc3 dxe4 4.Jxe4 Jd7 stejně jako on (varianta bývá označována jeho jménem) a byl hodně turnajový hráč (byť to samozřejmě není srovnatelné).

Neměl jsem slůvka pochopení pro zbabělého Fischera. Karpov litoval, že s Fischerem nehrál, že ho to mohlo výkonnostně posunout. Karpov byl rozhodně lepší než Korčnoj, který mi byl vrcholně nesympatický. Dění kolem považuji za studenoválečnou omáčku.

V době prvního zápasu s Kasparovem měl vyzyvatel navrch po fyzické stránce, což bylo vzhledem k podmínkám prvního zápasu důležité. Tento zápas Kasparova šachově posunul a v dalších zápasech už jednoznačně lepší byl.

Být šachový divák je pro mě těžká nuda. Většinu času se nic neděje, občas se jde některý hráč projít, navíc hráče pomalu nevidíme, protože sedíme strašně daleko a jsme odkázáni na promítání pozice. Takže je šachový divák závislý na komentování. Komentátor vypráví různé historky a případně jen krátce vysvětlí možné plány po větší změně pozice nebo jen přečte hodnocení motoru. Tu a tam se pustí do podivných variant a nevšimne si, že v partii se stal jiný tah. Na této první účasti jsem patrně sluchátka neměl, protože jsem to považoval za zženštilé. Je pak opravdu divné, když vidíte, jak se polovina diváků tu a tam uchechtává.

Hraní přes internet

Hráli jsme také přes internet. V reálném čase na kurniku (playok.com) a korespondenčně na serveru stdobry.cz (nyní zaniká). Na stdobry.cz se hrálo (a hraje) bez časového omezení, což vedlo k bouřlivým diskuzím. Server totiž původně vznikl, aby Standa Dobrý, profesí programátor, mohl hrát šachy s kamarádem přes internet. Pak se mu tam začali registrovat další uživatelé, ale on je nechal. Nakonec se začaly organizovat i srazy naživo. Zúčastnil jsem se několika turnajů v Praze a soustředění na Bezdrevu a byly to dobré akce.

Suchá 2005

V říjnu 2005 jsme hráli Suchou. Legendární! Historickému úspěchu pomohli 2. Peťan, 3. Ondra, 4. Míša. To bylo pro mě první vítězství v družstvech a zároveň první vítězství na Smíchově vůbec. Obrovskou radost mi nijak nemohlo zkazit setrvalé znevažování úspěchu od Víťana. Poukazoval (a pravdivě), že tam byla strašně slabá konkurence, protože termín se kryl s ligami dorostu mládeže, kde hrály všechny trochu lepší děti. Včetně Víťana, samozřejmě. (Jeho slovy, nikdo tam nebyl.) Tak jsem to ale tehdy nevnímal a nevnímám dosud. Ano, konkurence byla slabá, ne zas až tak strašně moc. Rozhodně to nebylo tak, že bychom všem dávali 4:0 po pěti minutách. Museli jsme se snažit a bojovat o vítězství jsem vnímal a vnímám jako zasloužené a vážím si ho (na rozdíl od některých jiných).

Přebor škol

Tehdy jsem narazil na přebor škol. Chtěl jsem hrát. Snažil jsem se dodržet naprosto všechna ustanovení obecných propozic. Měl jsem pocit, že pokud něco někde nedodržíme, někdo si bude stěžovat, napadne regulérnost… Uspořádal jsem přebor gymnázia, který jsem vyhrál, domluvil jsem využití klubovny a zpracoval propozice. Dostal jsem se do kontaktu s komisí mládeže Středočeského šachového svazu, konkrétně s Honzou Paukertem. Snad mi pomohli s rozesláním propozic, pak jsem si je rozesílal sám. Byli jsme asi nejsvědomitější v kraji. Dozvěděl jsem se, že v některých okresech se okresní kolo dokonce vůbec nekoná a družstvo se prohlásí za vítěze a přijede rovnou na kraj. Přebory gymnázia jsem postupně úplně přestal hrotit, ale okresní kolo jsem uspořádal vždy, protože se konalo dopoledne – ulili jsme se ze školy, navíc ji reprezentovali, a ještě k tomu úspěšně.

KP žákovských družstev 2005/2006

V lednu a břenu 2006 jsme naposledy hráli KP žákovských družstev. V základní skupině jsme skončili druzí stejně jako o dva roky dříve, mezitím třetí. Ze základních skupin postupovali vítězové do finále, odkud vítěz postupoval do 1. ligy dorostu (nad touto soutěží byla ještě extraliga; je neuvěřitelné, že bafuňáři nedokáží napočítat do dvou). Většinou se hrálo první kolo v lednu a zbylá se dohrávala v březnu.

V tomto roce jsme byli nejblíže k postupu, bohužel v rozhodujícím zápase s Říčany jsem s Pavlem Zdeňkem měl asi kvalitu více, ale zkazil jsem to a hloupě prohrál. Kdybych partii alespoň udržel (dohrával jsem poslední), porazili bychom je. I když se zápas konal již v 1. kole, bylo nám jasné, že to je náš hlavní konkurent. V důsledku pak i družstvo nepostoupilo. Kdybychom postoupili, věřím, že bychom ve finále uspěli a postoupili do 1. ligy!

Zaječice 2006

V červnu 2006 jsme jeli na Zaječice do Seče. To byl velmi silný turnaj a očekávání asi nebyla vysoká. Neměli jsme holku, Říčany nám půjčily Kateřinu Žádníkovou. Celkově nás jelo o jednoho víc a bylo předjednané, že Peťana půjčíme do jiného družstva. On sám s tím neměl problém, ale jeho máma to zakázala. Takže jsme museli střídat. Místo několika kol jsem se šel podívat na chatu. První kolo jsme hráli s prvními nasazenými a pozdějšími vítězi z Dunajské Stredy. Všichni jsme prohráli až na Vítka, který porazil Dávida Vargu, což si dlouho považoval za obrovský úspěch a byl na to velice hrdý.

Web

Někdy předtím jsem přišel s nápadem založit web klubu. Vítek nápad zamítl, a teprve když s tím později sám přišel, získal nápad dostatečnou neformální podporu k uskutečnění. Míša mi udělal design a menu s tlačítky a na mně byl obsah. Prvním článkem byla reportáž ze Zaječic a první partií zmiňovaná výhra s názvem Slovák. Na web příliš vzpomínat nebudu, protože vlastně dokumentuje sám sebe a jeho historii zpracoval Vítek v článku Deset let od vzniku webu. Mimochodem, tento článek osobně považuji za nejlepší na webu vůbec. Z mnoha akcí jsme napsali články, takže se budu snažit je neopakovat (nehledě na to, že jsem většinu zapomněl).

Praha – Středočeský kraj 2006

V červnu 2006 jsme reprezentovali Středočeský kraj v přátelském zápase proti Praze. Mamutí akce proběhla na Smíchově na radnici. Byla pro mě čest, že jsem byl nominován a mohl reprezentovat. Mrzelo mě, že se utkání již neopakovalo.

MŠD 2006

V červenci 2006 jsem poprvé hrál na Mezinárodní šachové dovolené, která se konala v Top hotelu v Praze na Opatově. Na MŠD jsem hrával i v dalších letech, na Opatově se však konala již pouze v následujícím roce.

Hrálo se v nejhořejším patře hotelu. Slunce nádherně prosvětlovalo sál, před okny vlály předlouhé bílé záclony a kolem dokola sálu se rozkládala úžasná terasa, kde to skvěle foukalo a naskýtal se nádherný výhled na paneláky Jižního města. To nemyslím ironicky, opravdu to bylo fantastické.

Občas jsme zkoušeli i mluvit cizími jazyky. Pamatuji si, jak jsem si jednou anglicky pěkně popovídal se švédským řidičem autobusu. S německými důchodci to už u mě s němčinou bylo výrazně horší. Třeba u nabídky remízy jsme to řešili ukazováky zkříženými do X, což jsme doprovodili mezinárodně znějícím „Remi?“ nebo anglickým „Draw?“ Míša citoval údajnou svou otázku „Plichten Sie, bitte?“, což ale považuji za vtip.

Simultánka 2006–2010

Uspořádali jsme několik simultánek s IM Ivanem Hausnerem.

V září 2006 se konala před radnicí na náměstí Husově. Akce proběhla za minimálního zájmu veřejnosti, hráli jsme v podstatě jen my.

V dalších letech se simultánka stala součástí městské akce Královské Brodění. V červnu 2007 probíhala na silnici mezi oběma náměstí, vedle budovy knihovny. Nad stoly byly rozloženy slunečníky. V průběhu akce začalo velmi hustě pršet a mnoho návštěvníků hledalo úkryt právě u šachové simultánky, která byla jedinou akcí částečně chráněnou před deštěm. Slunečníky přesahovaly hráče jen malou částí, a tak se návštěvníci těsně městnali k hráčům a obklopovali je a téměř jim dýchali na krk. Šlo o nejvyšší návštěvu a zájem o šachy ze strany veřejnosti, jaký jsem kdy zažil.

Na výsledku simultánek je velmi znát rychlý časový limit. Výsledky, zejména ten z roku 2009, neodpovídají skutečné šachové síle mistra. Důvodem byla skutečnost, že kvůli nepřiměřeně krátkému času se mistr soustředil na partie s dobrou pozicí, a naopak se nevěnoval partiím se špatnou pozicí nebo s příliš špatným časem, u některých neperspektivních partií si nechal běžet čas. Mistr měl tendenci s některými soupeři blicat, pokud mu odpovídali obratem. Pro hráče časově výhodnější bývalo zahrát poté, co se mistr dostatečně vzdálil, aby mu běžel čas naprázdno, a ještě pak musel pátrat, jaký tah hráč zahrál. Chyběla tomu noblesa simultánek bez časové kontroly.

Turnaj škol

V červnu 2007, 2009 a 2010 jsme se zúčastnili turnaje žáků škol v rámci Pražského šachového festivalu. Naše účast byla spíše důvodem k ulití ze školy. Na turnaje jsme oslovovali hosty a fingovali, že jsou z gymplu. Turnaje se zvláštně vyhodnocovaly, patrně šlo o turnaje jednotlivců.

Pražský šachový festival – Národní open Praha B 2007

V červenci 2007 jsem se v rámci Pražského šachového festivalu zúčastnil Národního openu Praha B a skončil druhý. Z týdenních turnajů (openů) je to můj nejlepší výsledek, ale nikdy jsem si ho nijak zvlášť nevážil, šlo o slabý turnaj.

Hrálo se v DDM Hlavního města Prahy – v Karlínském spektru na Karlínském náměstí, brzy odpoledne. Jezdíval jsem metrem na Florenc, kde jsem vystupovával a chodíval do Billy koupit si ledový čaj Nestea. S turnajem mám spojený jak tento výstup z metra, tak i několik písniček z tehdejšího Radia City (nevím odkud, jestli je hráli v Bille…). Jsou to: Enrique Iglesias – Ping Pong Song, Robbie Williams – Madonna, Mika – Relax (Take it Easy), Madonna – Hey you. Ale je to slabé spojení. K turnaji si vybavuji i značná vedra.

MŠD 2007

V červenci a srpnu 2007 jsme hráli na MŠD. Tam jsem se seznámil s Tomášem Bouzkem. (Hrál áčko na Kosmonautech 2003, ale nepamatoval jsem si ho.) Na betonových hřištích mezi paneláky jsme hrávali fotbal s plastovou lahví. Pro mě byl legenda a dohodli jsme se, že zase začne hrát. Z této doby také pochází legendární fotka s tričkem, které jsem vyhrál. Dlouhé roky pak visela na hlavní stránce každé jazykové mutace webu MŠD.

 

Open Říčany 2007

Na přelomu srpna a září 2007 jsme hráli na Open Říčany B. Turnaj se vyznačoval začátkem kol v 17:00. Jezdili jsme s Vítkem autobusem z Kostelce, v Mukařově přisedal Ondra. S turnajem se u mě silně pojí omamná vůně (zápach?) nějaké rostliny rostoucí v blízkosti podchodu pod kolejemi. Dodnes nevím, co je zač. Domů jsme se vraceli většinou různě, často za tmy a někdy až kolem 23. hodiny. O dopoledních jsem se snažil připravovat. na turnaj celkově mám spíše špatné vzpomínky – tlak na výsledek, divné dojíždění, do toho končící prázdniny a blížící se začátek školního roku. V rámci startovného jsme dostávali tričko. Hrál jsem ještě další tři roky.

Kostelec

V té době jsem hrál s Kosteláky. Hrávali jsme v pátek v Zeleňáku (Zelený dům) a v Baráku. V Baráku Dan Forman ukecával majitele o recept na nakládaný hermelín (na nálev), který mu velmi chutnal. Domů jsem se vracíval pozdě, někdy dokonce už svítalo, ale alkohol jsem nepil.

Hrávaly se blicky o bůra s flekem. Základní sázka tedy byla 5 Kč. Flek dával typicky hráč s dobrou pozicí, který si věřil na vítězství. Oznámil „Flek!“ a soupeř měl na výběr – buď se vzdá, anebo se sázka zdvojnásobila, tedy se hrálo o 10 Kč. Flek bylo možné dát pouze jednou za partii, což se značilo postavením pěšce na hodiny (Československý šach dokonce jednou otiskl takovou fotku).

Ve větším počtu hráčů jsme hráli bleskové turnaj, každý dal vklad třeba 50 Kč a byly tři ceny, třeba 200 Kč, 100 Kč a 50 Kč. Ve třech se hrávala bulka. Vítěz zůstával a poražený střídal. Při remíze se tuším měnili barvy, střídal snad vyzyvatel. Úroveň byla nevalná, hrály se kavárenské šachy, na analogových hodinách se hodně hrálo na čas. Občas jsme se před vzdáním zblízka podívali na zbývající čas soupeře.

Hádky si nevybavuji, ačkoliv se některé sporné situace řešily svérázně. Pokud hráč shodil figurku, soupeř mu často prostě přemáčkl hodiny. Stávalo se i, že partie pokračovala se shozenou figurkou nebo postavenou přesně mezi dvěma poli. Stávalo se, že hráč došel pěšcem na pole proměny a chtěl si proměnit dámu, ta ale byla na soupeřově straně stolu nebo nebyla vůbec k dispozici. „Dáma!“ zvolal hráč. Soupeř zatáhl a partie pokračovala s pěšcem na poli proměny a hráč s ním dokonce táhl jako s dámou. Pak se asi partie přerušila, víc si nepamatuji.

Ke koloritu patřily i různé hlášky, různá hecování v bulce. Vybavuji si, jak Janis Pataridis občas v koncovce zahájil postup pěšcem do dámy – vstup na 4. řadu doprovodil slovem „pondělí“, na 5. řadu „úterý“ atd. Při reklamaci výhry na čas Jindřich Šilhánek oznamoval „Prapor!“. Označení „salát“ pro slabého hráče mám od Dana Formana.

V září 2007 jsem hrál na turnaji v Zásmukách. V Zásmukách jsem se zúčastnil více akcí. Konávaly se v Nové hospodě a jednou jsme si měli každý objednat jiné jídlo, protože tam byl nový kuchař (aby se tak vyzkoušel).

V červnu 2008 jsme se spolu s Martinem Kollerem zúčastnili simultánky s Vlastimilem Boučkem k příležitosti jeho 80. narozenin. Nabídku jsem rozesílal i po oddíle a jeden člen mi odpověděl, že se nezúčastní, a to z důvodu, který mi sdělí osobně. Čekal jsem kdoví co, ale tím důvodem bylo, že byl doktor společenských věd (RSDr.), tedy vystudoval marxismus-leninismus.

V květnu 2009 jsem se zúčastnil soustředění v Ratajích nad Sázavou. Tam Zdeněk Hába při příjezdu na nějaké nepříliš zpevněné cestě zapadl jedním kolem auta, myslím už za tmy. Velmi opakovaným pojmem byl „uzávěrka diferenciálu“, kterou právě neměl.

Přebor škol – krajské kolo 2007/2008

V prosinci 2007 jsme na krajském kole přeboru škol v Neratovicích skončili druzí ve složení Vítek, já, Míša, Branďák. Vítek nás zburcoval, že pojedeme v obleku. Nebyl jsem si jistý, jestli to není vtip, a tak jsem si s sebou pro jistotu vzal i civilní oblečení. K mému překvapení jeli v obleku všichni. Pamatuji si ranní cestu narvaným kupéčkovým spěšným vlakem, kde jsme stali v chodbičce u záchodu.

Říkali jsme si „kvádra azzura“. S nápadem jet v obleku přišel Míša a přezdívku vymyslel Vítek. Jde o narážku na „squadraazzura“ (doslova modrý tým), jak se označuje fotbalová reprezentace Itálie.

Jeskyňka Open

V prosinci 2007 jsem se poprvé zúčastnil turnaje Jeskyňka Open ve Stříbrné Skalici. Zúčastnil jsem se ještě pěti dalších ročníků. Turnaj pořádal Boleslav Studzinski (všichni mu říkají Bolek), milý pán nižší postavy s plnovousem. Tehdy se živil prodejem kamenů – drahokamů (prodával mj. na hradě Český Šternberk). Byl v pořadu Taxík, kde Monice Absolonové řekl „Já se živím kamením“.

První ročníky probíhaly v útulném prostředí několika malých místnůstek v patře nad knihovnou na náměstí. Říkalo se tomu Jeskyňka, kterou to svými malými rozměry připomínalo. Turnaj byl pro zvané, Bolkovy přátele (někteří hráli jednou za rok) a děti z jeho šachového kroužku. Patřil jsem k favoritům a dařilo se mi – má umístění: 2., 1,. 1,. 3,. 2. a 12.

Nejzajímavější tam byly ceny – Bolek přivezl kameny, někdy i nádherné ametysty vystupující z horniny. Obdivovali jsme kameny a chtěli získat nejcennější kámen (ano, je to jako v šachách). Několik ametystů mám doma. Jednou Bolek dokonce přinesl asi půlmetrový kus ametystu, ale ten jsem nevyhrál. Ceny jsme vybírali od vítěze a na ty vzadu zbyly ty nejmenší, nejobyčejnější kamínky. Občas bylo až nedůstojné, jak si hráč nemohl vybrat. To byla ostatně bolest většiny turnajů s věcnými cenami. Nechápal jsem, že si to hráči nedokáží rozmyslet předem. Ne, oni přijdou, vezmou do ruky kalendář, pak knížku, pak jich je tam několik a celé vyhlášení se nedůstojně protahuje. Kdyby mohli, smlouvali by jak na trhu. Alespoň že ošmatávání se snad na Jeskyňce nedělo. Tady to navíc Bolek zjevně těžce dotoval, startovné bylo minimální, jestli vůbec.

Přebor škol – republikové kolo 2007/2008

V dubnu 2008 jsme hráli na republikovém kole přeboru škol ve Stráži pod Ralskem. Ve škole prohlásili, tam že jet sami nemůžeme a dlouho se hledal vyučující, který s námi pojede. Nakonec s námi jel Robert Dohnal, učitel češtiny a dějepisu a tehdejší třídní mě a Míšy. Vezl nás autem. To bylo poprvé a naposledy, kdy jsme na přeboru škol měli doprovod.

Míšovi se druhý den kryl s národním kolem chemické olympiády. Místo něj tak turnaj dohrával Aleš Moravec, bratr Vítka. Herně se nám moc nedařilo a při večeři vládla ponurá a mlčenlivá atmosféra. Robert Dohnal to komentoval, že tak hodné děti na akci ještě nezažil. Jinak byl na šachovém turnaji poprvé a tvářil se překvapeně.

Pro Aleše bylo toto mistrovství republiky prvním a jediným turnajem, což je poměrně unikátní. Zpětně hodnoceno 16. místo z 29 není tak špatné, polepšili jsme si proti nasazení. Za žádný úspěch jsem to nepovažoval, trochu jsem to přehodnotil až na základě připomínek Vítka při korektuře knihy. Úspěchů na krajských kolech si přesto cením více.

II.open Zásmuky 2008

V dubnu 2008 (a i o rok později) jsem se zúčastnil turnaje Open Zásmuky, kde jsem i částečně vypomáhal s organizací, kvůli čemuž mi vnutili kosteleckou polokošili, kterou jsem nechtěl. Zajímavostí turnaje byla neobvykle nezaokrouhlená výše startovného nebo originální ceny – např. bochníček chleba s označením „Pilka v chlebu Garryho Kasparova“ (narážka na jeho tehdejší problémy s Putinovým režimem). K mému velikému překvapení se zúčastnili i dospělí z našeho oddílu, kteří jinak svou účastí v turnajích mimořádně šetří.

Zápas Kramnik – Navara 2008

V květnu 2008 jsme se jako diváci zúčastnili ČEZ Chess Trophy, kde hrál Navara s Kramnikem. Kramnik na mě příliš dobrý dojem neudělal. U partie se příliš dlouho nezdržoval, coural kolem ní a tepláky měl vykasané vysoko do pasu. Většinu času jsme trávili ve vedlejším sálku tak pro 40 lidí, kde Lubomír Kaválek s notebookem a promítačkou komentoval partii. Seděli jsme v první řadě a nějak jsme na něj často reagovali a bavili se s ním a on s námi. Říkal nám „kluci z Brodu“.

Stalo se, že Lubomír Kaválek musel někam odjet a nebyl přítomen a nějak snad padla řeč na to, že by to mohl vzít někdo za něj a nějak jsem se přihlásil. Tak jsem komentoval. Občas se přišel někdo udiveně podívat a asi po 10 minutách mě technici přišli odpojit. Největší šachový trapas v mém životě. Dokomentoval jsem partii a na další partii bylo zavřeno. (Je možné, že šlo o dokomentování aktuální partie, už nevím).

Ještě mě zaujal Slovák malé postavy s kulatými brýlemi a tmavými kudrnatými vlasy. Seděl v první řadě a ač již ve středním věku, chrlil z hlavy dlouhé varianty, které Lubomír Kaválek sotva stíhal. Vypadal jako talent. Později jsem se dozvěděl, že to byl velmistr Ľubomír Ftáčnik.

Czech Open 2008

V červenci 2008 jsem se poprvé zúčastnil (a v několika dalších letech pak také) šachového festivalu Czech Open v Pardubicích. Už tehdy to byl (a pořád je) pojem. Hrál jsem bleskový maraton, který trval 24 hodin. Turnaj byl naplánovaný asi od 19 do 19 hodin. Nejzajímavější na turnaji bylo rozesazení – po každé partii jsem si přesedl na vedlejší židli vpravo, stejně tak hráči z protější strany stolu. Stoly byly sestaveny do dlouhé řady, možná účka. Na úplném konci jeden hráč hrál stále na stejné šachovnici a při každé partii si musel přesednout. Byl jsem opravdu vděčný, že jsem to nebyl zrovna já.Na této poslední šachovnici jsme si přesedli do opačného směru a potkávali „mezisoupeře“, na druhém konci jsem obehrál své sousedy, nějak se rozpojilo sousedství a začal jsem obehrávat hráče ze své řady.

Vždy po 10 kolech jsme odevzdali výsledky a byla pauza 10 minut. Jinak se hrálo pořád, žádné větší pauzy nebyly. Účastníci měli neomezenou spotřebu kávy zdarma.

První ročníky se hrály bez zálohy na dohrání, takže leckteré děti odpadaly a záznamové aršíky se plnily kontumačními jedničkami, někdy až třeba i ze tří čtvrtin. Někteří účastníci spali v hledišti na sedačkách. Turnaj měl zvláštní atmosféru, hlavně v noci – noc byla na celém maratonu nejkouzelnější. Hala se vyprázdnila a potichla, prodejci překryli své obchůdky plachtou a ven do noci jsme chodili do párty stanu, který jel celou noc. Jako by celá noc patřila jen nám. Od rána pak začínal obvyklý šrumec. Prodejci otevírali obchůdky a hrály se méně početné dopolední vážné turnaje a početnější odpolední vážné turnaje, do toho mankalové a jiné hry. Ostatní účastníci se na nás dívali jako na exotická zvířata v zoo.

Později stanovili zálohu asi 500 Kč a už to bylo výjimečné. Účast pak byla méně početná, někdy se hrálo i finále, kterého jsme se neúčastnili, hrálo se méně kol a končilo se dříve.

MČR juniorů v rapidu 2008

V září 2008 jsme se zúčastnili MČR juniorů v rapidu v Havlíčkově brodě. To byl mimochodem první turnaj se spaním, kam jsme jeli bez doprovodu. Vybrali jsme si nejlevnější ubytování v zařízení jménem Ross. „Kluci z Rossu jsou tady!“ rozkřiklo se mezi pořadateli při prezenci a všichni se na nás přišli podívat s lítostivými pohledy, jako když nás odvádí do války. Ross byla jakási firemní ubytovna plná dělníků z východu. Na noc jsme zamkli pokoj zevnitř. Ale vše v pohodě.

Sedlčany 2009

V dubnu 2009 jsem hrál na turnaji v Sedlčanech. Rozdávali tam ceny hermelíny, protože pořadatel turnaje a předseda sedlčanského klubu Petr Havelka (mimochodem vynikající rozhodčí, vedoucí soutěží družstev a znalec Swiss-Manageru) tam pracuje jako účetní. Zpětně mě zaujala nevšední všednost názvu turnaje – Turnaj jednotlivců v rapid šachu.

Czech Open 2009

V červenci a srpnu 2009 jsem hrál ME amatérů do 1800 v rapidu a vážných. Po kraji se tehdy o mně říkalo, že jsem na prachy. Ale o ty mi vůbec nešlo. Chtěl jsem „snadno“ vyhrát, získat pohár a medaili a zažít úspěch. To se nepodařilo, konkurence tak slabá nebyla. Na nedělním vyhlášení (to už jsem hrál na MŠD) mě vyhlásili na 10. místě a vyhrál jsem i peníze. S radostí se dostavil malinký klučík stejného jména, který si chtěl cenu vzít, jak mi pak vyprávěl Jiří Nigrin, který mi cenu předal.

MŠD 2009

V srpnu 2009 jsem se zúčastnil blicáku na MŠD, což považuji za nejhorší turnaj v mém životě kvůli sporům a hádkám pražských blicařů. V této souvislosti mi tane na mysli scéna z jedné bleskové partie, kterou nedokážu zařadit. Pražský blicař prohrál na pozici, hráči postavili figurky, vítězný soupeř odešel, ale pražský blicař zůstal sedět u partie, tvářil se jako by nic, zatímco „soupeři“ běžely hodiny. Zjevně čekal, až mu spadne praporek a chtěl reklamovat výhru na čas. Jak nechutné! Naštěstí mu to nevyšlo!

Open Říčany 2009

V srpnu 2009 se konaly legendární Říčany. V openu A jsem hrál s minimálními očekáváními, ale povedl se mi pěkný výsledek a uhrál jsem si elo FIDE 2014 (tak se mi dorovnalo i národní) a konečně se dostal do základu áčka. Bez Říčan bych se tam asi nedostal nikdy. Vítek zpochybňoval hodnotu mého výsledku – ten hraje málo, ten dojížděl a hrál po práci, ten má nadhodnocené elo. Když pak po sezóně 2021/2022 o mně ve zhodnocení sezóny napsal, že jsem hráč s reálnou výkonností 2000, udělal mi tím ohromnou radost, i když už si to dávno nemyslím. Tehdy jsem si to myslel, ale je dost možné, že jsem na to skutečně neměl – ostatně dlouhodobě mám něco málo přes 1900.

Suchá 2009

V říjnu 2009 proběhla Suchá, která byl poslední juniorský turnaj pro Branďáka, který tím vypadl z juniorských kategorií. V titulku svého článku napsal mj. „konec zlaté generace“. V tomto a předcházejících ročnících jsme hráli ve složení Vítek, já, Ondra, Branďák. V dalších dvou jsme už sháněli posily. Občas pak hrál i Míša nebo Čenda.

Polofinále MČR juniorů 2009

V prosinci 2009 mě na divokou kartu vzali na polofinále MČR juniorů v Přibyslavi. Dojížděl jsem tam denně, mám schovanou traťovou jízdenku. Mám dojem, že jsem dopoledne chodil do školy a nějak byl částečně uvolněn. Ve škole se na to zástupce ředitele Ivo Kocum moc netvářil. Dokonce mi napsal, že na stránkách šachového klubu o turnaji není zmínka! To mě upřímně naprosto šokovalo a obratem jsem ji tam přidal. Jinak nám ale Ivo Kocum fandil, občas dokonce i zveřejnil aktualitu o našich šachových výsledcích a dostali jsme se dokonce i do výroční zprávy školy. Mj. i díky tomu jsem jej pak požádal o účast na křtu své knihy.

Přebor škol – krajské kolo 2009/2010

V prosinci jsme v Neratovicích vyhráli krajské kolo přeboru škol v sestavě Vítek, já, Míša, Míra Chaloupka. Je možné, že někdy chtěla do družstva být zapojena i Kačka Müllerová, ale nikdy k tomu nedošlo. Podrobnosti si nevybavuji, je možné, že došlo k nedorozumění.

Kouřim open 2010

V lednu 2010 jsem hrál a zároveň losoval turnaj v Kouřimi, čímž se mi splnil jeden ze šachových snů. Zvláštností turnajů v Kouřimi byla inflace cen, v čemž mimochodem vévodily turnaje v Pravoníně. Čím více medailí, pohárů, tím méně jsou hodnotné. Jenže vysvětlujte to některým.

Kosmonauti 2010

V únoru 2010 jsme vyhráli Kosmonauty v sestavě Vítek, já, Ondra, Míša. Ceny nám předával Vladimír Remek a Vítek pohár zdvihnul podivně na šikmo vzhůru.

Přebor škol – republikové kolo 2009/2010

V dubnu 2010 jsme hráli na republikovém kole přeboru škol v sestavě Vítek, já, Míra Chaloupka, Čenda.

Před turnajem jsme sháněli 4. hráče. Vít Moravec se vyjádřil, že u nich ve třídě je kluk, který trochu umí hrát – Jan Čermák. Vzali jsme ho tedy s sebou. Jeho první turnaj tak bylo Mistrovství republiky, na které se musí dvakrát (správně dokonce třikrát) postoupit. Pro reportáž na web se mi dokonce vyjádřil: „Líbilo se mi to, byl to můj první turnaj a nadchlo mě to k dalšímu studiu šachu.“. Všechno prohrál, hrál špatně a dělal hrubé chyby a toto vyjádření jsem považoval za takovou zdvořilostní frázi, planý slib a nevážně míněnou myšlenku typu „dali jsme toho srdíčko“.

Skončili jsme předposlední. Ve dvou se to uhrávalo těžko. Na turnaj jsme vyjížděli autem bezprostředně poté, co jsem dopsal písemnou práci maturitní zkoušky.

Tím skončila naše účast v přeboru škol. Ještě se u něj chvíli zastavím. O přeboru škol jsem se dozvěděl někdy asi v roce 2005 v podstatě náhodou a chtěl jsem se jej účastnit, neboť jsem tušil, že konkurence mezi školami by mohla být nižší a ovšem to také znamenalo reprezentovat školu (s uvolněním z vyučování). Snažil jsem se dodržet obecné propozice, které nejprve udávaly uspořádat základní kolo, tj. přebor školy. Poté se mělo uspořádat okresní kolo, propozice se měly rozeslat na všechny školy v okrese. Vítěz pak postupoval do krajského kola. Do toho bylo všude spousta povídání o Asociaci školských sportovních klubů a propozice se tvářily hrozně důležitě. Uspořádal jsem přebor gymnázia a výsledky poslal na Komisi mládeže Středočeského šachového svazu a s obavami čekal, jak to bude s okresním kolem, jak budu rozesílat e-maily, co když se přihlásí a dorazí desítky škol… (A tím začal můj kontakt s komisí mládeže, svazem a funkcionařením obecně, následně s trénováním a rozhodcováním a trvalo téměř 15 let, než jsem pochopil, že nic z toho není pro mě, že se nemám drát dopředu a marně se snažit v oblastech, které mi nejdou, a že se mám věnovat tomu, co mě baví a co mi jde – a to je psaní na web a historie.)

„Šedivá, můj příteli, jevšechna teorie, a žití zlatý strom se zelená“ – J. W. Goethe. Přebory škol proběhly v pohodě. Záhy jsem zjistil, že přebor školy se dělá málokde, v této době okresní kola probíhala jen v některých okresech – družstva z některých škol se dokonce prostě jen prohlásila za vítěze a rovnou přijela na krajské kolo. Základní kolo jsem uspořádal ještě o rok později a pak již ne. Narazil jsem na dokument s označením přeboru školy 2008, jde o naskenovanou listinu s nadpisem „Zájemci o přebor školy v šachu (odpoledne, po škole)“ – tím jsem chtěl odradit potenciální zájemce. Nevinně vyhlížející listina se stala obětí recese – objevilo se na ní celkem 22 jmen (rukopisů však lze rozpoznat výrazně méně), z toho jeden profesor, 4 jména z jiných škol a 2 jména s poznámkou „2. vícemistr“ a „trenér“. Okresní kola probíhala v klubovně sokolovny za minimální účasti, rozeslání šlo většinou po šachové linii, přesto jsem se někdy pokoušel rozesílat i po školské linii – na záplavu mailů mi přišla odpověď, v čem (myšleno v jakém sportu/činnosti) že se to ten přebor škol koná? Později už jsem to tolik nehrotil, AŠSK jsem naštěstí neřešil nikdy. V rozesílání jsem nakonec polevil natolik, že se to mohlo vymstít.

V roce 2005 jsme porazili ZŠ Pečky asi 3:1. V roce 2006 jsme byli v SŠ jediní a ve 2. stupních jediná ZŠ Stříbrná Skalice. Poté Stříbrná Skalice přešla k okresu Praha-východ. V roce 2007 přijelo v SŠ Gymnázium Kolín a SOŠ Český Brod-Liblice, obě družstva jsme porazili, jiné školy nepřijely. V roce 2008 jsme v SŠ porazili jediné další družstvo Gymnázium Kolín a v 2. stupních přijely 5. ZŠ Mnichovická Kolín a ZŠ Kouřim. V roce 2009 jsme v SŠ byli jediní a v 2. stupních ZŠ Kouřim a Gymnázium Kolín. A právě v jednom z posledních dvou ročníků jsem opomněl poslat pozvánku na okresní kolo do Liblic. Naštěstí se to nijak dále neřešilo. V propozicích okresního kola jsem vždy požadoval zletilý doprovod, přitom my tam vždy byli sami.

Je paradoxní, že generace kolem ročníku 1991 největšího týmového úspěchů nedosáhla při reprezentaci šachového klubu, ale právě v přeboru škol. S výjimkou Víta Moravce to pro nás ostatní je i největší individuální úspěch. Přestože 2. a 1. místo v KP objektivně úspěchem je, mrzely mě slabé výsledky na MČR. Dlouhé roky jsem vyčítal Ondrovi, že nešel také na gymnázium – místo toho šel na šestileté španělské gymnázium do Prahy, ale zcela zbytečně – španělštinu vůbec nevyužil na VŠ ani nevyužívá ani v práci! Kdyby šel na gymnázium, dosáhli bychom mnohem lepších výsledků. Je také škoda, že na gymnázium nechodil Martin Koller nebo že Čenda nezačal hrát dříve.

Open České Švýcarsko 2010

Na přelomu června a července 2010 jsme poprvé vyrazili na týdenní open s ubytováním, a to s Vítkem a Ondrou na Open České Švýcarsko do Krásné Lípy. Byli jsme ubytováni v penzionu Továrna, v nově zrekonstruované budově bývalé továrny, moc pěkné. I turnaj byl fajn.

Vítek velmi obdivoval jakéhosi vitálního staříka, který po prohrané partii zůstal sedět za šachovnicí a sám se sebou analyzoval partii. Vítek líčil, že analýza vůbec neměla úroveň a byla plná chyb a slabých tahů, on ale obdivoval jeho energii. Vítek velmi špatně plánuje výlety – v jakémsi kopci mi oba doslova utekli a ponechali mě svému osudu. Naopak skvělá byla jeho imitace hlasů při čtení diskuze nss.

Královský gambit (tematický turnaj) 2010

V červenci 2010 mě Bolek Studzinski pozval na tematický turnaj v Královském gambitu. Hrály tam snad jen děti z jeho kroužku, turnaj měl ještě slabší úroveň než Jeskyňka a vyhrál jsem ho s plným ziskem bodů. Všechny partie byly naprosto jednoznačné.

Brno

Nastoupil jsem na vysokou školu do Brna, kde jsem studoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity. Trochu jsem v Brně hrál i šachy. Některé turnaje, kterých jsem se zúčastnil, pořádal ŠK Lokomotiva Brno, největší klub v ČR. Jan Kalendovský mi ukazoval obrovskou bichli či šanon – novodobou kroniku Lokomotivy s obsahem několika málo let.

Tehdy začal organizovat studentské turnaje Břetislav Eichler, velký šachový nadšenec. Pamatuji si jej jako bodrého, vysokého a korpulentního chlapíka, vždy veselého a v rozmarné náladě. Byl hrdým absolventem brněnského VUT a některé turnaje i sám hrál. Nebyly to nějak „přísně“ organizované turnaje. Čekal jsem úspěchy, ale konkurence byla hodně silná. Břetislav Eichler se velmi přátelil s Vojtou Zwardoněm, který již tehdy hrál velice dobře a sršel obrovským sebevědomím, kterému dával průchod i v diskuzích na nss.

Na jednom turnaji nám Zdeněk Pechan rozdával nastříhané papírky, jestli se nechceme stát členy šachového oddílu VSK Univerzita Brno. Tento dříve úspěšný extraligový klub tehdy živořil a měl jen několik málo členů. Nezapojil jsem se, ač jsem o tom chvíli uvažoval. Na rozdíl např. o Lokomotivě (k níž jsem nikdy pozvánku nedostal). Představu vést jediný semknutý týmeček outsiderů od postupu k postupu mi vždy zněla velkolepěji než zapojit se do kdoví kolikátého družstva molocha.

Tehdejší kamarádka z gymplu, o ročník níž, při hledání vysoké školy narazila na mou fotku v reklamních materiálech Masarykovy univerzity. K mé velké radosti se ke mně předmětná tiskovina nakonec dostala.

V Brně jsem nakonec hrál na minimu turnajích, do družstev a volného hraní jsem se nezapojil vůbec.

Polofinále MČR juniorů 2010

Při obsazování místa za hráče, kteří odřekli účast na Mistrovství ČR, STK ŠSČR určila hráče na 9. místě. Vnímali jsme to tehdy jako křivdu a nabízel jsem, že pomůžu se sepsáním protestu, ale nakonec se rozhodl nechat to být. Když se však na to dívám zpětně nyní (viz Seznam oprávněných účastníků), zdá se mi postup v pořádku.

Pelikán 2011

V květnu 2011 jsem v silné konkurenci vyhrál Memoriál prof. Jaroslava Pelikána. Tohoto vítězství si velmi vážím, i když pomohlo, že Vítek v tomto termínu začal jezdit do Janských Lázní.

Suchá 2011

V říjnu 2011 jsme vyhráli Suchou v sestavě Vítek, Michal Schmalz (host z Buštěhradu), já, Ondra. Při prezenci nás Michal chtěl pojmenovat něco jako „Růženky děti“. Na to mu Karel Vandas odpověděl něco ve smyslu: „Tohle nejsou zbraslavské trojice.“ Jmenovali jsme se tedy Český Brod. Na vyhlášení Michal vzal velkoformátovou zarámovanou fotografii „Růženky“, jak jí říkal, a vyfotili jsme se s ní. Tím jsme vypadli z juniorských kategorií.

Střítežský víceboj 2012

V prosinci 2012 jsem ve Střítežském víceboji hrál za Stříbrnou Skalici. To byla příjemná akce, škoda, že se neopakovala.

MČR mládeže – Bleskový turnaj 2013

V březnu 2013 jsem se zúčastnil bleskového turnaje při MČR mládeže v Koutech nad Desnou. Z pobytu si pamatuji dlouhý tunelový průchod z horní budovy, kde jsme bydleli, do dolní, kde jsme hráli a stravovali se. V rámci akce jsem se účastnil školení trenérů a turnaj hrál jen pro puntík, jak jsem pak i několikrát zopakoval. Asi někdy v té době jsem si totiž začal do mapy ČR značit puntíky, kde všude jsem hrál.

Jeskyňka open 2013

V prosinci 2013 jsem se zúčastnil Jeskyňky naposledy. Nedlouho předtím začali bafuňáři zavádět různá nová zbytečná ela a snažil jsem se započítávaným turnajům vyhýbat. Podle propozic se započítávat neměla, ale následně mi vyšlo elo, protože se započítala, jak jsem zjistil.

Stěžoval jsem si u Bolka i na svazu. Argumentoval jsem, že je to špatně, že kdybych věděl, že turnaj bude započítáván, nezkoušel bych nová zahájení nebo bych vůbec nepřijel. Nepřekvapivě toto porušení svých vlastních pravidel svaz nijak nevzrušilo, akorát zavedl podmínku pro zápočet, že spolu se souborem ze Swiss-manageru je třeba zaslat i propozice turnaje.

Na Jeskyňku už jsem nikdy více nepřijel, přestože Bolek pak výslovně do propozic psal, že turnaj nebude započítán na žádné elo.

Turnaj čtyř měst

V říjnu 2014 jsem stál u obnovy Turnaje čtyř měst, které se konaly až do roku 2019 a poté v roce 2022. Účastnil jsem se jako spolupořadatel (u domácích ročníků) a vždy také jako hrající kapitán. To jsou povedené akce a baví mě a daří se nám na nich, byť je to pro mě spíše společenská událost.

Kostelec nad Orlicí 2014

V prosinci 2014 jsem hrál puntíkový turnaj v Kostelci nad Orlicí, kde si pamatuji, jak Jaroslav Čáp v obklopení mladých hráčů ukazoval na šachovnici různé zajímavosti.

VC MDDM Úvaly

V dubnu 2015 jsem se poprvé zúčastnil turnaje Velké ceny MDDM Úvaly. Už nevím, jak jsem se tam dostal, možná mě tam pozvali při losování úvalského turnaje dětí. To byly turnaje spíše pro uzavřenou společnost hrané přímo v Městském domě dětí a mládeže (přezdívaný „domeček“) v malém sálku s omezenou kapacitou. Šlo o poslední 4. turnaj Velké ceny a vyhlašovali i vítěze tohoto ročníku, kteří dostali medaile. To mě zaujalo a, protože konkurence byla slabá, zúčastnil jsem se celý následující ročník a díky dvěma prvním a dvěma třetím místům jsem sérii vyhrál. Medaili jsem však nedostal. Z turnajů mi zůstaly nádherné diplomy. Dalších ročníků jsem se už neúčastnil z obavy, že bych neobhájil.

Liberec 2015–2022

V létě 2015 a 2017 až 2022 jsme se zúčastnili letního Open Desko Liberec. Přes den se věnujeme turistice, odpoledne hrajeme šachy a v noci deskovky. Z turnajů jsou velmi hutné články.

Drážďany 2015

V říjnu 2015 jsem vyrazil na turnaj do Drážďan. Konal se ve věznici v sobotu odpoledne. Předtím jsem si procházel centrum, ale špatně jsem si to rozvrhl a nestihl sraz před věznicí. Má němčina je tragická, ale nějak se podařilo, že jsem se dostal dovnitř a do turnaje mě v pohodě vzali. Pochopil jsem, že turnaj byl součástí jakési „socializace“ vězňů, aby byli ve styku s běžným obyvatelstvem a aby obyvatelé neměli předsudky. Hrálo se v krásné prostorné hale, vůbec to nevypadalo jako vězení a byli tam jak hráči a diváci zvenku, tak i vězni.

Turnaj pořádal závodní šachista výkonnosti podobné mé, který tam snad vedl i kroužek. Bylo jasné, že to bude jediný konkurent, protože ostatní byli výrazně slabší. Nakonec jsme spolu po tuhém boji remizovali. Na pomocné hodnocení jsem vyhrál a jako cenu si vzal šachovou knížku – v němčině…

Brzy po mém příchodu do sálu jsem uslyšel češtinu a k veliké oboustranné radosti se hned začal bavit s českými vězni. Někteří seděli za majetkovou trestnou činnost (vloupání a krádeže aut) a někteří za drogy. Přišla řeč na to, že jsem přijel vlakem.

„Můžeš jet domů autem. On tě to naučí,“ žertoval jeden z nich. Dozvěděl jsem se také o jazykové bariéře. Neumíš německy? Dostaneš každý den 20 slovíček. Ti lépe mluvící pomáhají při tlumočení. Mj. mi také vysvětlili, že v němčině už se nepoužívá slovo Gefängnis (které jsem shodou náhod znal), nýbrž Justizvollzugsanstalt (zkráceně JVA).

Večer jsem pak jel na hlavní drážďanské nádraží jakýmsi osobním vlakem, který jel skrz celé Drážďany (z jednoho okraje na druhý). To pro mě tehdy byla novinka, byl jsem zvyklý na ukončování vlaků v centru, později něco podobného zavedli i v Praze (např. linka S7 Úvaly – Řevnice, později prodloužené do Berouna a Českého Brodu).

Smíchovský soudek 2016 a 2017

V květnu 2016 a 2017 jsem hrál Smíchovský soudek, ale měl jsem pocit, že mi to vůbec nejde a družstvu to kazím.

Czech Open 2016 a 2017

V červenci 2016 a 2017 jsem se na Czech openu zúčastnil otevřeného MČR čtyřčlenných družstev, kde jsem sehrál několik partií, ale hrubě se mi nedařilo. Turnaj je složený z dvoukol a enormně se na něm chlastá, takže mnoho družstev a hráčů mívá problém s ranními koly. Alkohol je ostatně obecnější problém Czech openu a vyvádění vožralejch šachistů často plní letní Pardubický deník.

Přebor MŠMT

V listopadu 2016 a v dalších dvou letech jsem uspořádal přebor v práci, ale napočtvrté jsme se sešli už jen dva, což mě zamrzelo a s pořádáním jsem přestal.

Uhlířské Janovice 2016

V prosinci 2016 jsem hrál v Uhlířských Janovicích puntíkový turnaj. Domluvil jsem se s hráčem z jiného klubu, že vezme šachy i pro mě, ale nevzal je, za což jsem se pak při prezenci dost styděl.

Žamberk 2017

V září 2017 jsem se konečně dostal na Žamberecký mishmash – v prvních ročnících jsem se toho nějak odmítl účastnit a pak bylo vždy plno nebo spíše mě nechtěli vzít a raději místo mě brali hosty. To bylo poprvé – předtím vždy měli domácí přednost. Neúčast v Žamberku mě hodně mrzela, ale není zas až tak o co stát, protože to je těžké šachově i sportovně a ve sportech Branďák hodně kritizuje sportovně méně zdatné spoluhráče. Přitom jsem se do Branďáka nikdy nenavážel za to, že hraje šachy hůře. Vyrazili jsme ještě o čtyři roky později.

ICCF 2020–2021

V letech 2020 až 2021 jsem hrál několik turnajů korespondenčně na serveru ICCF, ale moc mě to nebavilo. I s výkonným počítačem bylo obtížné vyhrávat.

Tatry 2021

V červnu 2021 jsem se zúčastnil puntíkového blicáku v Tatranských Matliarech při Mistrovství SR seniorů. Tam jsem byl na týden z badatelských důvodů a spojil pobyt s turistikou. Při výšlapu na Furkotský štít byla cesta špatně značená, sešel jsem z ní, šel po horší a horší cestě, až jsem lezl po balvanech jen vzhůru. Bylo to velmi vysilující. Chvílemi jsem měl pocit, že tam zemřu. Nakonec se jako kamzík dostal až nahoru na horu. V Tatrách se mi jinak nejvíce líbilo Zelené pleso.

Soutěže družstev

Podle mých statistik jsem sehrál 209 partií v soutěži družstev s bilancí 106 bodů za 73 výher a 66 remíz s výkonem 1860.

Soutěže se hrály ve struktuře Extraliga, 1. liga, 2. liga (řízené ŠSČR, který neumí napočítat do tří) a pod nimi krajské soutěže řízené krajskými šachovými svazy. Ve Středočeském kraji se hrál Krajský přebor (KP), Krajská soutěž (KS), Regionální přebor (RP) a Regionální soutěž (RS). Zpravidla hrálo 12 osmičlenných družstev, v RS pětičlenných, systémem každý s každým.

Struktura se v průběhu let pozměňovala, stejně tak i počet skupin. Do sezóny 2009/2010 se hrály KP 2x12, RP 4x12, RS 4-5x12, poté KP 1x12, KS 2x12, RP 3-4x12, RS 4x12. RS se tradičně nedaří naplňovat. Po zavedení KS se utvořily 3 skupiny RP, které se posléze rozšířily na 4 kvůli vzdálenostem a je také problém je naplňovat. Vždy jsme chtěli být v severní skupině (Nymburk, Mladá Boleslav) a naopak nechtěli být v jižní (Neveklov, Pravonín, Dolní Kralovice, Vlašim).

Jak vlastně zápas probíhá? Před se začátkem se vyplňují sestavy – domácí mívají předvyplněno, na áčko vždy tiskl Miroslav Urban. Zpravidla bývají dva výtisky (pro domácí a hosty), Miroslav Urban tiskl tři (i pro rozhodčího). Hosté nejčastěji vyplní sestavu do jednoho výtisku (to děláme i my), ale už jsem zažil, že to sami přinesli vytištěné, napsané na kusu papíru, zakroužkované nebo to diktovali z hlavy. Poté by měl rozhodčí zkontrolovat správnost (to dělají jen někteří rozhodčí). Poté rozhodčí přečte sestavy a nejpozději teď označí číselně šachovnice, je-li toho třeba (pro hosty!). Rozhodčí (nebo domácí tým) by také měl vymezit hrací místnost a hrací prostor, což se těžce podceňuje. Poté začíná hra. Výsledky si do zápisu většinou zapisují hráči sami, případně to dělá rozhodčí.

V některých hracích místnostech se vaří káva. Vařívali jsme v sokolovně. Kávu jsem nikdy nepil a nemám odhad na množství, přesto jsem vařil. Zabořil jsem kávovou lžičku hluboko do lógrové kávy a vrchovatou lžičku s tak vysokým kopečkem, jak jen kávová lžičky fyzikálně zvládne (cca 3 cm) jsem vysypal do hrnečečku… A to celé zopakoval! Malinký čajový hrneček tak na jedno deci byl z poloviny plný kávou. A byla to běžná lógrová káva, nic rozpustného. Radek Bednařík ml. při jednom zápase s Kostelcem, za který tehdy hrál, kávu vylil a humorně to nazval „českobrodský smrťák“. Cukr jsme měli kostkový a chodívali jsme ho jíst jen tak.

Po skončení kapitáni a rozhodčí podepsali zápis. Žádný vyloženě spor si nepamatuji, ač někteří soupeři příležitostně prskali, že zápis Oldřicha Eisnera je nečitelný.

Někdy pak následuje tiskovka, kde v posledních letech často přehráváme a analyzujeme partie. Zpravidla sedíme okolo jedné šachovnice a jeden po druhém přehráváme své partie a ostatní kibicují a vysvětlují, jak se to mělo hrát. Občas někdo pronese silný výrok typu „teď už je to vyhrané“ nebo „to neprohraju“ a pak se jej v mnoha variantách snaží dokázat. Vítek je schopný se i vsadit o pivo.

2003/2004

V sezóně 2003/2004 jsme hráli v béčku v RS každý několik partií a střídali se. Šest partií v béčku sehrál Tomáš Bouzek, ale nepamatuji si ho.

2004/2005

V sezóně 2004/2005 to bylo stejné s tím, že už jsme hráli pravidelněji.

Béčko kapitánoval Standa Švec. Vybavuji si, že jsem tehdy úplně zapomněl na zápas, kde jsem slíbil účast. To už se mi naštěstí nikdy jindy nestalo.

2005/2006

V sezóně 2005/2006 v RS hrála dvě zhruba vyrovnaná družstva, složená hlavně pro mládež, která byla doplňována dospělými. Hrál jsem v céčku, které vedli manželé Koudelkovi. V derby s béčkem jsem ve Španělce bílými porazil Vítka, což je má jediná výhra nad ním ve vážné – dlouho jsem si jí cenil. Hrál jsem i pravidelně za áčko, spolu s Vítkem, ani nevím proč.

2006/2007

Sezóna 2006/2007 byla má nejlepší vůbec.

V céčku byla skvělá parta a skvělá atmosféra. Nejnižší soutěž, o nic nešlo, ale hlavně po předchozí sezóně už byl patrný zisk zkušeností. Jelo se od vítězství k vítězství a celou sezónu jsme se drželi na špici tabulky. A to vždy hráli 3-4 mladí hráči. Před posledním kolem vypadala situace takto: Pečky D 20 bodů, Český Brod C 19 bodů, Pečky C 17 bodů. V posledním kole se hrál zápas Český Brod C – Pečky D, což tedy byl přímý souboj o postup. Bylo nutné vyhrát! S obrovskou motivací jsme v nejtěžším zápase sezóny vyhráli a Pečky D, přezdívané Pečky důchodci, porazili 4:1 a postoupili! Sezónu jsme odehráli ve složení Ivan Koudelka, Miroslav Urban, já, Ondra, Míša, Martin Koller, Marek Šedivý. Vítek to pak zpochybňoval a vyjadřoval se ve smyslu, že bez prvních dvou jmenovaných bychom nepostoupili. To je pravda, ale byli to jen dva hráči, takže naše zásluha je tam také. Béčko oslabilo odchodem Vítka na hostování do Sendražic v KP.

Zároveň postoupilo i áčko v RP. V předposledním kole dalo s Kostelcem remízu bez hraní, která měla áčku zajistit téměř jistý postup. Podílel se na tom i Vítek.

Dále jsem hrál za Říčany B 1. ligu mládeže. Vzniklo to tak, že se Jaroslav Říha ptal Vítka, jestli ještě nemáme někoho v Českém Brodě, a on zmínil mě. Poprvé jsem ve vážných partiích hrál za jiný klub než Český Brod a cítil jsem odpovědnost. Zas až tak se mi nedařilo. Říčanský trenér trochu rozebíral naše partie a utkvěla mi v paměti rada udělat rošádu, než začnu něco vymýšlet. Na venkovní zápasy jsme mívali sraz v Říčanech na parkovišťátku u zastávky u nemocnice, kam mi to dobře navazovalo autobusem. Jeden zápas se kryl s Mikulášem na Smíchově, což mě strašně naštvalo, protože jsem ten turnaj nemohl hrát.

2007/2008

Sezóna 2007/2008 pro mě znamenala tak trochu vystřízlivění. Hrozně se mi nedařilo a také jsem se stal zástupcem kapitánky Zuzany Koudelkové. Béčko hrálo v severní skupině.

Také jsem poprvé bodoval – vyhrál v KP (za áčko). Vítek o tom napsal, že můj soupeř „byl prý unaven z dlouhé šichty, to ale Honzův výkon nikterak nesnižuje“. Tato slova můj výkon brutálně snížila a velice se mě dotkla.

Áčko, sice posílené hostujícím říčanským Radoslavem Doležalem (výměnou za to, že Vít Moravec na rok přestoupil do Říčan, aby mohl hrát extraligu dorostu), bylo papírově v Krajském přeboru A nejhorší. Konalo se ale velké překvapení – áčko skončilo po výborném výkonu jeho hráčů páté. O tom, že to také byla velká klikařina, svědčí pět výher 4,5-3,5 a nejhorší pomocné skóre (20 partiových výher) v soutěži. Od vedoucího krajských přeborů Ondřeje Vinklárka jsme dokonce dostali přezdívku „čarodějové z Českého Brodu“.

Byl jsem náhradník v extralize mládeže za Říčany A, ale nezahrál jsem si.

2008/2009

V sezóně 2008/2009 jsem se dal na soupisce níž a výsledkově se mi dařilo. Byl jsem kapitánem a Ivan Koudelka zástupcem. Béčko hrálo v jižní skupině, ale s dopravou problém nebyl.

Z této sezóny pochází legendární příhoda ze zápasu v Říčanech, ve kterém domácí neoznačili šachovnice a dvě dvojice si špatně sedly. Po půl hodině se zjistilo, že všichni čtyři mají v partiáři zapsané soupeře, jak s nimi měli správně hrát, ale sedí prohozeně. Nešlo určit, kdo pochybil, a partie se hrály znovu. Nic takového jsem už nikdy nezaznamenal – ke špatnému usednutí tu a tam dochází, ale vždy jde určit pochybení. Po tomto utkání Michal Fokt vážně uvažoval o konci kariéry, protože jeho soupeř do něj ryl při odmítnutí nabídnuté remízy, nakonec ho porazil a řekl, že kdyby měl náš hráč větší elo, vzal by ji.

Na tento zápas nás jelo sedm. Chtěl jsem tam napsat Vítka (obětovat ho – posunuli bychom se a bylo by to pokutově výhodnější), ale on to odmítl. Když jsem to popisoval Jaroslavu Zajíčkovi, komentoval to, že Vítek je primadona.

Po zápasech jsme chodili do Liďáku (Lidový dům – Restaurace U černého koně) na tiskovky, kde jsme rozebírali výsledky a další plány, ale neanalyzovali jsme. Zpravidla jsme byli tři – se mnou ještě Jaroslav Zajíček a Vladimír Fabián.

Pro áčko sezóna začala v duchu té předchozí. První zápasy byly úspěšné, Ondřej Vinklárek dokonce na stránkách KP po 3. kole napsal: „K zajímavému úkazu dochází ve skupině B. Český Brod, který se měl papírově krčit u dna tabulky, je zatím na neděleném 2. místě. Psal sem, že nikdo nečaruje věčně, ale pomalu si přestávám být jistý.“ Ve zbylých osmi kolech ale áčko přidalo pouze dvě remízy a zbytek prohrálo. Nakonec si celý oddíl zhluboka oddechnul, že se na 10. pozici se štěstím udrželo.

Áčko vypadalo každý rok na sestup z KP. Některou sezónu, patrně tuto, vypadalo obzvláště tragicky. Bylo mi jasné, že pokud áčko spadne, budou chtít nechat spadnout i béčko. Připravil jsem plán soupisky pro případ sestupu áčka (už nemohu najít).

Jaroslav Zajíček vzpomínal, že tehdy (v 50. letech) udělali v klubu revoluci a teď je to na nás, on že se vždy stavěl níž, aby měl mezi hráči respekt, že přestal hrát, protože nemohl usnout, že neporazí třináctistovku. Ve své poslední sezóně (2006/2007) ve svém posledním zápase remizoval s Ondrou, který měl tehdy 1437, ale jestli myslel jeho (nebo jestli myslel vůbec někoho konkrétního), už si nejsem jistý.

Áčko se nakonec udrželo, ale dusno kolem remízy mě dost znechutilo. Zatímco předtím bych za Český Brod za družstva dýchal, postupně to ze mě začalo vyprchávat.

Tedy k remíze. Áčko v 9. kole opět dalo s Kostelcem remízu bez hraní. Každý se svým soupeřem něco natahal a nazapisoval. Se svým soupeřem jsem tahal nějak moc tahů a ostatní už tlačili, ať skončíme, a nepohlídal jsem si, aby pozice byla vyrovnaná. Nějaký anonym se pak do mě na diskuzi navážel, že jsem dal za remízu lepší pozici (a že není článek). Všichni jsme si pak s chutí zahráli blicák. Posléze nás po e-mailech seřval Vítek, že s tím nesouhlasí, a poslední dvě kola za áčko odmítl nastoupit. Seřval nás i Miroslav Urban, že s tím nesouhlasí a příště nás napráská. Rozdíl byl v tom, že toto upekl bez našeho vědomí Jirka Valtera, zatímco o dva roky dříve jsme to dostali předem k vyjádření. Nesportovní však obě tyto remízy byly stejně, takže zpětně jejich reakce považuji za nepřiměřené, byť teď už mi přijdou pochopitelné.

2009/2010

V sezóně 2009/2010 jsem se dal na soupisku výš a výsledkově se mi nedařilo. Vedení družstva zůstalo stejné. Béčko hrálo opět v jižní skupině, ale nastaly problémy s dopravou – do Vlašimi a Benešova jsme museli vlakem. Před sezónou jsem si uhrál elo 2014 na Open Říčany A a konečně se dostal do základu do áčka. Předchozí tři sezóny jsem tam jen náhradničil (v céčku už jsem nehrál).

Také se mi splnil sen tím, že na jeden zápas jsem sehnal osm jiných hráčů a byl jsem nehrajícím kapitánem.

Po této sezóně Ivan Koudelka oznámil, že už nebude zástupcovat. Domluvil jsem se s Míšou, že to převezme on. Na schůzi však přišli ostatní, že to bude dělat Ondra a všichni mě do toho tlačili. Nechtěl jsem se nějak dotknout Ondry, ale zároveň jsem považoval určení zástupce za věc kapitána. Nakonec jsem toto dilema vyřešil složením funkce kapitána. Domluvil jsem si hostování v Říčanech B v nově vzniklém KP a za béčko jsem vůbec nehrál. Ke kapitánování ani zástupcování v mistrovských soutěžích družstev jsem se už nikdy nevrátil. Kapitánovat béčko jsem sice chtěl i dál, na druhou stranu jsem se toho i rád zbavil. Je to velmi nevděčná práce.

Často byl problém dát dohromady sestavu, někteří hráči nechtěli moc hrát. Čím víc daleký venkovní zápas a čím dřívější vstávání, tím větší problém byl dát dohromady osm lidí. Do toho nedostatek řidičů a často jsme museli jet vlakem. Některým trvalo odpovědět i několik dnů a oslovovat náhradníky v sobotu bývalo bezvýsledné. Kapitola sama o sobě byl Michal Fokt – nakonec jsem ho v družstvu nechtěl (k čemu je hráč, který slíbí nastoupení a pak odmítne, protože se mu nechce vstávat?), ale ostatní v oddíle na mě tlačili.

Kapitánování mi rozhodně nechybí.

2010/2011

V sezóně 2010/2011 jsem hostoval za Říčany B v nově vzniklém KP a za áčko v KS. V Říčanech to bylo fajn, celkem se mi i dařilo, ale cítil jsem tam odpovědnost. Družstvo bylo složené z mladých a při zápasech byla sranda, dokonce jsem napsal i několik vtipných článků na říčanský web. Při jednom zápase mi spoluhráč Václav Růžička řekl, abych si zašel na logopedii. S výslovností mám skutečně trochu problém.

Dostel jsem na KP nabídku i z Kolína, ale chtěli přestup (dokonce nabízeli i zaplacení odstupného), a proto jsem odmítl.

Také jsme se účastnili tréninků pro juniory v Říčanech, které vedl Evžen Pospíšil. To byla má poslední vážně míněná snaha se v šachu zlepšit. Tréninky se rozeběhly na základně našeho zájmu, ale na trénincích jsme spíše kravili – nemělo to význam.

2011/2012

V sezóně 2011/2012 jsem hrál za áčko a béčko a pocit odpovědnosti ze mě spadl.

Při zápase s Kostelcem jsem byl fyzicky napaden a spoluhráči mi připadali docela laxní v pomoci mé obraně. To byl hodně nepříjemný zážitek, uvažoval jsem přestat hrát šachy a, i když jsem nepřestal, také mě to od šachů odradilo. Na vlašimském webu pak měli potřebu situaci zlehčovat jakousi glosou, že došlo ke rvačce či co.

Napaden jsem byl, dříve, ještě jednou, za jiných okolností a jinou osobou.

2012/2013

V sezóně 2012/2013 jsem hostoval za Poděbrady v KP, kteří mi to nabídli, a za áčko. Za Poděbrady jsem hrál moc rád. V družstvu hráli samí fajn lidé, vůbec se to nehrotilo. Tuto sezónu se mi i dařilo. Mělo to pro mě své kouzlo. Jezdíval jsem ranním vlakem a v paměti mám fantastické cesty lokálkou zasněženou krajinou kolem Sadské. Hráli jsme v nádherné hrací místnosti centra volného času s výhledem na kolonádu. Občas se ozývalo jakési mírné příjemné bublání, které krásně dotvářelo atmosféru. Místnost byla nízká s velikými okny a vytvářela dojem blízkosti ven. Přestože jsme byli vyložení outsideři, udrželi jsme se.

Zvláštností bylo oddělené uchovávání figurek jezdců z důvodu jejich údajného poškozování při skladování s ostatními figurkami. Hosté se tomu pravidelně divili, když se před partií stavěly figurky a chyběli tam jezdci.

Zajímavostí byl i ručně kreslený plánek příchodu a příjezdu k hrací místnosti, který jsme zasílali soupeřům.

Za áčko se nedařilo mně ani spoluhráčům a sestoupili jsme. Za hlavní důvod sestupu jednoznačně považuji příliš úzký kádr a nedostatek náhradníků. Třikrát hrálo áčko v sedmi, což považuji za ostudu. O zkouškových obdobích jsem nehrál. Mám dojem, že jsem na nedostatek hráčů pravidelně upozorňoval, ale problém byl dlouhodobý a áčko vždy bojovalo o udržení. Sestup mi byl tak trochu jedno.

2013/2014

V sezóně 2013/2014 jsem za Český Brod vůbec nehrál. Splnil jsem si sen a zahrál si 2. ligu (za Říčany), kde jsem byl jako náhradník, a dokonce v ní i uhrál remízu. V Poděbradech se nám nedařilo a spadli jsme.

Český Brod vyslal dvě družstva do různých skupin RP. Áčko skončilo druhé a po odmítnutí postupu Kolínem postoupilo.

Od této sezóny bylo možné hrát až tři soupisky, z toho nejvýše dvě řízené ŠSČR.

2014/2015

V sezóně 2014/2015 jsem si domluvil dvě partie za Říčany B v KP a hrál opět za áčko.

2015/2016

V sezóně 2015/2016 jsem hrál za áčko v KS, několik partií slíbil za béčko v RP a hrál i nižší pražskou soutěž za Pragu C. Tam jsem se dostal přes Petra Slavíka, se kterým jsme pořádali turnaje v Úvalech. Nějak se mi podařilo „zobchodovat“, že on a jeho spoluhráč Robert Radics hráli za áčko, aby už konečně mělo širší kádr. V pragovce se mi hodně dařilo. Pražské soutěže jsou zajímavé tím, že se hrají v různé všední dny večer, od ledna každý týden. V zápase s Vršovicemi hrál za soupeře můj jmenovec, také Jan Fiala, a měl obrovskou radost, že mě poznal.

2016/2017

V sezóně 2016/2017 jsem hrál za Pragu A pražskou přeborovou skupinu, ale tam se mi nedařilo. slíbil několik partií za Vlašim B v KP a hrál hodně za áčko.

2017/2018

V sezóně 2017/2018 jsem poprvé od prvních dvou sezón hrál jen za jediné družstvo – k osmi partiím za áčko jsem se musel přemáhat.

2018/2019

V sezóně 2018/2019 jsem sehrál dvě partie, které jsem slíbil.

2019/2020

V sezóně 2019/2020 jsem sehrál dvě partie, které jsem slíbil.

2020/2021

Sezóna 2020/2021 se kvůli mimořádným opatřením nesehrála.

2021/2022

V sezóně 2021/2022 jsem slíbil opět dvě partie, ale sehrál sedm.

Připojím i vysvětlení, proč hraji málo. Dvě partie nahlašuji primárně ze dvou důvodů. Jednak je to kvůli tomu, kdybych se oženil (trochu nadsázka), a druhý důvod je, že mě poslední roky nebaví hrát. Je možné, že jsem se vyšťavil v pražských soutěžích. Každopádně sezóna 2017/2018 mě stála obrovské přemáhání a cítil jsem, že to musím omezit. Navíc jsem zjistil, že u některých aktivit včetně šachů se mi stává, že když dopředu slíbím účast, pak se mi tam nechce, ale když neslíbím, pak třeba občas mám i chuť... Což se nakonec ukázalo v této sezóně, kdy jsem občas měl trochu i chuť hrát... A ano, občas tam mám i jiné aktivity... Takže dvě partie nahlašuji proto, aby mi nikdo nemohl nic říct, kdybych dvě partie sehrál. Ano, chápu, že kdyby to řekl každý, můžeme to zabalit. Já ale nemůžu jinak, abych si šachy neznechutil úplně. Můžu říct jen to, že se budu snažit hrát co nejvíc, ale slibuji dvě. Jinéčíslo neřeknu. Chápu, že je se mnou problém, a když mě nenominují, vůbec se zlobit nebudu – klidně ať místo mě hrají ti, kteří mají chuť hrát.

Neherní činnosti

Dále popisuji některé své neherní činnosti spojené s šachami. Nejvíce mě baví a nejlépe mi jde historie, kde okolnosti popisuji ve své práci. Kromě toho od roku 2015 zpracovávám i novodobou kroniku klubu. Zcela okrajově zmiňuji, že jsem i šachový pekař a cukrář – mám šachová vykrajovátka a šachové formičky a zdobil jsem několik šachových dortů. Fascinuje mě i šachová statistika.

Pořadatel (2005–)

K pořádání turnajů jsem se dostal přes touhu hrát (přebory škol) a později přes komisi mládeže (turnaje v rámci regionu). Také jsem vypomáhal na domácích turnajích.

V rámci regionu jsem spolupořádal nebo pořádal turnaje v Kouřimi 2009–2012, v Kostelci 2009, v Zelenči 2010, v Českém Brodě 2012 a v Mukařove 2013.

Mimo region jsou to přebory gymnázia, okresní kola přeboru škol, přebory MŠMT, Turnaje čtyř měst, KP v rapidu 2010 a Kostelec 2013.

V dubnu 2010 jsme na můj podnět uspořádali KP mládeže v rapidu, ale po velké kritice Marie Filipové už jsem od toho dal ruce pryč. Klub uspořádal další čtyři ročníky, v roce 2015 musel odříct kvůli vyštípání ze Sokola a od té doby to zase pořádají jiní.

Kolem roku 2012 se na kolínském a nymburském okrese oživovala mládež, ale počet turnajů tomu ještě neodpovídal. Cítil jsem poptávku po turnajích a chtěl jeden uspořádat. Hledání prostor nebylo obtížné. Českobrodská farnost římskokatolické církve přestavbou přízemí fary a přístavbou sálu vybudovala komunitní centrum, otevřela jej v roce 2012 a měla v úmyslu prostory nabídnout veřejnosti. Využil jsem této možnosti a v prosinci 2012 turnaj uspořádal v Oranžové zahradě, jak bylo díky barvě své fasády centrum záhy po svém otevření pojmenováno. Samotný sál, obklopený nádhernou zahradou, je poněkud méně prostorný, odhadoval jsem jej na 40 osob v pohodlném uspořádání, mohli jsme využít i související místnosti. Prostory se osvědčily a zvládly celkovou účast 60 hráčů, na více to nebylo. Účast na turnajích se dále zvedala a spolu s ní i zájem o pořádání turnajů, další turnaj jsem proto již nepořádal.

Při pořádání turnajů jsem se vždy snažil nepřehánět to s cenami. Upřednostňoval jsem (na turnajích mládeže) společný turnaj mladších a starších dohromady, protože nejlepší mladší jsou lepší než většina starších. Pro celkového vítěze byl pohár, pro celkově první tři medaile a diplomy, pro každého sladkost typu fidorka a tím to končilo, aby ty ceny měly nějakou hodnotu. Tempo bylo vždy 2x20. Byl jsem proti zápočtům. Při pořádání turnaje považuji za důležité losování, ale to pro mě bylo vždy to nejjednodušší, protože jsem si losoval sám.

Vyhlašování každého jednotlivého účastníka – to je zlo. Ceny pro nejmladšího účastníka jsem vždy odmítal – odměňovat za to, že ho rodiče nutí objíždět turnaje? Jednou jsem dokonce ocenil nejstaršího účastníka – když ocenit, tak je, že ještě šachy hrají, i když by se mohli věnovat čemukoliv smysluplnějšímu než posouvání dřevíček.

A ceny pro holky? Tak ty jsem nenáviděl ještě dřív, než jsem byl schopen vysvětlit proč. Pokud se některá holka chlubila, že má cen plnou skříň, pohrdal jsem jí – ty ceny nemají hodnotu. Proč proboha dostává cenu jen za to, že má v občance F? Snad tyto pošahané ceny vychází z naprosto hloupého předpokladu, že ženy jsou hloupější. Je spousta vynikajících vědkyň, právniček, profesorek.

Předpoklad, že ženy hrají hůře šachy, považuji za pomýlený. Pokusil jsem se vyvrátit tento názor statisticky, ale nepodařilo se mi to. Má hypotéza byla, že elitních žen je méně čistě z toho důvodu, že jich hraje méně. Otázka, proč jich hraje méně, je zbytečná – v málokterých oblastech života je rovnoměrné zastoupení pohlaví. Ale obecně lze říci, že když je žena těhotná a kojí, nevěnuje se šachu, stejně tak žen – samoživitelek je více než mužů (čistě statisticky). Relativní podíl žen v různých výkonnostních kategoriích by pak měl odpovídat relativnímu podílu žen na celkovém počtu šachistů. Tedy kdyby hrálo stejné množství žen, byly by rovnoměrně zastoupeny ve všech výkonnostních kategoriích. Krátké hraní s českým ratinglistem tento předpoklad nepotvrdilo, ale na mém názoru to nic nemění.

V září 2022 jsem se velmi podílel na oslavě 100 let klubu a měl jsem velikou radost, že se oslava vydařila.

Novinář (2006–)

Psát mě baví. Od vzniku webu píšu články tam. Několik článků mi vyšlo i na webech jiných oddílů (Vlašim, Říčany) a i na zpravodajských webech (nss). Vedle toho mi vyšlo i šachové články v tištěných titulech: 8 v Kolínském deníku, 9 v Českobrodském zpravodaji a 1 v Černokosteleckém zpravodaji.

Delegát (2007–)

Účastnil jsem se konferencí SŠS a losovacích schůzí, kde jsem občas i nesmyslně diskutoval a navrhoval nesmysly. Někdy jako hlasující delegát, někdy i jen jako host.

Z jedné konference mám nepříjemný zážitek. Hlásil jsem se jako zájemce být delegátem na konferenci ŠSČR. Bylo nás akorát a vypadalo to, že se nebude hlasovat. V poslední chvíli se však přihlásil ještě další zájemce, v následném hlasování jsem skončil poslední. Považoval jsem to od něj za kudlu do zad. Zpětně to chápu a dávno jsem mu odpustil, ale nikdy nezapomenu.

Velmi obdivuji někdejšího dlouholetého předsedu SŠS Jaroslava Satranského, s jak úžasnou diplomacií řídí schůze. Pozná, kdy nechat plynout diskuzi, a kdy dát hlasovat, aniž se kdo cítí ukřivděn.

Nyní už s žádnými návrhy ani tlacháním nevystupuji. Pochopil jsem, že zezdola se věci měnit nedají, na to už je svaz příliš velký. Historická zkušenost ukazuje, že změna musí přijít jedině seshora.

Funkcionář (2008–2016)

V letech 2008 až 2016 jsem byl regionálním koordinátorem komise mládeže Středočeského šachového svazu. Nabídli mi to v návaznosti na mou aktivitu v přeboru škol. Bohužel jsem to přijal. Zpracoval jsem nějaký klíč k započítávání turnajů. Stav regionu byl žalostný. Cítil jsem za to odpovědnost a v souvislosti s tím i nějaké turnaje spolupořádal. Postupně se region rozjel jak účastí, tak i pořádanými turnaji. Jakoukoliv svou zásluhu na tom odmítám.

KM fungovala hlavně po e-mailu, kontrolovali jsme různé propozice. Naše hlavní úkoly byly zpracovávat pořadí regionu a rozesílat e-maily z KM po regionu. Občas jsme o čemsi hlasovali, spíše se však očekávalo, že to odmáváme. Výběr věcí k hlasování a otázka závaznosti hlasování pro mě zůstává záhadou. Členové byli předseda, webmaster a 5 koordinátorů. Nějaké vymezení statutu asi neexistovalo. O mém přijetí rozhodoval výkonný výbor SŠS, ale jeho členem byl pouze předseda. Při finále krajského přeboru mládeže jednotlivců se vždy konala schůze rozšířené KM.

Postupně jsem se v KM začal dostávat do střetu, brojil jsem hlavně proti KP do 8 let, možná pod vlivem názorů Evžena Gonsiora, který brojil proti mistrovstvím do 10 let. Nakonec jsem to položil v roce 2016, vleklé spory mě už unavovaly, a ještě ve srovnání s prací jsem viděl, jak je tak velké množství práce žalostně odměňováno. Zpracování každého turnaje mohlo trvat tak hodinu, do toho občas něco rozeslat a zkontrolovat, občas řešit dotaz či stížnost. Spodní odhad je 10 hodin práce za rok a dostal jsem za to 500 Kč. A to nepočítám tíhu odpovědnosti a nutnost rychlých reakcí. Za celou dobu se odměna nezvedla, až se o tom nakonec začalo jednat na můj popud. Ne že bych to dělal pro peníze, ale asi jsem si začal více vážit svého času. Nízká odměna ostatně hlavním důvodem nebyla.

Klubový hospodář (2009–2011)

Několik let jsem vedl účetnictví klubu, ale spočívalo to jen v tom, že jsem doklady od Zdeňka Chybného zapracovával do tabulky. Výplaty si řešil předseda sám. Když se jednou na schůzi odhlasoval požadavek kontroly účetnictví v průběhu klubu, pocítil jsem nedůvěru, a nakonec s tím skončil (možná jsem si to ale zavinil sám, když jsem prohlásil, že tam ty peníze fyzicky nejsou – při předání jsem ale samozřejmě vše dorovnal).

Juniorská liga (2009)

Bylo mi líto, že družstva mládeže skončila tak brzy. Je velká neschopnost ŠSČR, že skoro již ve 14 letech děti vypadávají ze soutěží družstev úplně a zbývají jim akorát soutěže družstev dospělých (a pak ničemné soutěže jednotlivců juniorů, ale co je to za KP juniorů, když na Open Říčany pomalu žádného juniora nepotkáte? A akorát pořadatelé prskají, že „musí“ vzít juniora do áčka… A polofinále je pomalu open, když na divokou kartu tam vzali i mě). I proto není divu, že před dospělostí mnoho dětí přestává hrát.

Pokoušel jsem se vytvořit jakousi juniorskou ligu, ale neměl jsem na to žádné známosti a když jsem to rozesílal na Facebooku po vrstevnících, skončil jsem ve spamu. Psal jsem i na ŠSČR, ale obsáhlá odpověď Pavla Chrze mi přišla chaotická. Nakonec jsem to vzdal. Dokud to šlo, hráli jsme juniorské rapidy, a jinak se zapojili do dospělých.

Rozhodčí (2009–)

V říjnu 2009 jsem si udělal rozhodčího III. třídy. Už nevím proč, asi kvůli béčku a turnajům. Kurzy nebyly nějak příliš kvalitní a že by z uchazečů udělaly dobré rozhodčí – tak to vůbec. Spíš se to dělá pro papír a svazy papíry hrotí.

V Kostelci 2009 jsem zažil nejodpornější šachový zážitek vůbec – Martin Homola hrál s nymburským hráčem, v časové tísni došlo k nějaké reklamaci, Tomáš Zima na mě začal řvát, že jsem zaujatý a že jsem pomohl domácímu, já řval na něj. Hrůza!

Dlouhodobě o pískání moc nestojím. Dříve tu a tam někdo reklamoval v posledních dvou minutách, že se soupeř nesnaží o výhru normálními prostředky – shazoval ho na čas (remíza z pozice síly, jak jsme říkali). Když jednou Julča Vilímová v Kouřimi reklamovala nemožný tah a chtěla přidat čas, byl jsem z toho naprosto v šoku. Jinak se to nereklamovalo a vyreklamovat si výhru tehdy neexistovalo. Později změna Pravidla FIDE zavedla, že první nemožný tah prohrává a děti to začaly reklamovat a snadno tak vyhrávaly a to přetrvalo, i když se začalo hrát podle Přílohy ŠSČR, podle které prohrává až druhý. Pro rozhodčí nastaly těžké časy, na začátku každého kola les rukou a potvrzování, že to je skutečně nemožný tah. Čas nechce přidat nikdo, ale mnoho partií končí na druhý nemožňák.

Příležitostně se podaří narazit na zajímavý spor, nejvíce hrdý jsem na retrográdní analýzu. Dokonce jsem se pokoušel sesbírat i různé spory.

Losovatel (2010–)

Losování je vlastně docela jednoduché. Do Swiss-manageru se zadají jména a výsledky, nasazení pro každé kolo určuje program automaticky. Odlosoval jsem asi 50 turnajů. Snažil jsem se poučit z chyb smíchovských i jiných turnajů a hodně přemýšlel, jak to dělat lépe.

Důležitá je příprava předem. Průběžné zadávání přihlášek (a přihlašovací e-mail na mě nebo alespoň průběžné přeposílání), uzávěrka ve čtvrtek a za pozdě přihlášené a nepřihlášené vůbec dražší startovné. Nakonec se i Tomáš Zima naučil posílat přihlášky včas, poté, co se divil, že platí nějak moc. Na prezenci se pak odfajkovávali dorazivší hráči, od konce prezence do zahájení čtvrt hodiny čas, což jsem téměř vždy dodržel.

Hráči si zapisují výsledky sami. To jsem odkoukal na benešovské Regionální žákovské lize a výborně se to osvědčilo. Za ty desítky turnajů jsem musel kvůli špatně zapsanému výsledku přelosovat kolo snad jedinkrát, kdy jeden hráč nevěděl, jak zapsat remízu, a zapsal ji jako 1-1, což jsem zapsal jako výhru bílého, protože projíždím levý sloupec. Ústní nahlašování způsobovalo chyby z přeslechnutí, což v Českém Brodě „řešili“ tak, že vždy vyvěsili výsledky z kola s žádostí o kontrolu, na což spousta hráčů kašlala. Několikrát se špatně zapsaný výsledek zjistil dodatečně a zpětně jsem opravoval výsledek.

Velkým tématem jsou prodlevy mezi koly. Dříve jsem je dělával, ale nakonec jsem dospěl k co nejrychlejšímu začátku dalšího kola. Než překontroluji výsledky, vytisknu a vyvěsím, chvíli to trvá, a i naposledy dorazivší hráči pauzu stihnou, tím spíš že nával u rozlosování chvíli trvá a pokyn ke hře dávám, až když naprostá většina hráčů už sedí. A kdo nesedí, tomu pouštím hodiny. Jakékoliv čekání hrozí zdržovat turnaj. Můžete namítnout, že hráč si potřebuje dojít na záchod nebo má zdravotní problémy. Na to odpovím, jak dlouho na něj budeme čekat? Minutu, 2, 5, 10, 15? Má na hodinách dost času a jen trochu ztratí do začátku, žádné mučení to není. Nebo má hrát rychleji. Je součástí umu hráče hrát rychle, aby měl dost času na pauzu. Ale žádné extrabuřty nemá chtít, tím spíš, pokud tím může zdržet všechny ostatní. A pokud má hráč zdravotní problémy, nechť turnaj nehraje. Tak jsou šachy sport, nebo ne? Viděli jste třeba někdy, že by cyklista požadoval přerušení závodu, aby si mohl dojít na záchod? V této souvislosti se vyhýbám vyhlášení dalšího kola, když se teprve tiskne papír. Tiché vyvěšení rozlosování dost pomůže rozložit nával.

Při losování turnajů je nejtěžší ráno. Stalo se mi, že nefungovala tiskárna, rozchodil jsem ji až na telefonickou radu spustit jako správce. Na Pelikánu 2022 mi s novým notebookem nešlo nasadit první kolo. Nakonec jsem to odlosoval přes internetové připojení. Stalo se mi, že jsem zapomněl nabíječku a celý turnaj odlosoval na baterce. Stalo se mi, že docházela barva a pořád jsem klepal s tonerem. Snažím se přijet brzy, abych měl rezervu situaci řešit.

Osvědčilo se mi rozlosovat 1. kolo a pak teprve zahajovat turnaj.

Umím i třeba prolinkovat turnaje na chess-results.

V prosinci 2012 na turnaj v Českém Brodě kvůli náledí přijela výprava z Uhlířských Janovic až na druhé kolo. Nasadil jsem je od druhého kola a jeden hráč díky tomu stoupal celý turnaj vzhůru a hrál vždy se slabými soupeři, a nakonec skončil druhý s výsledkem 6 ze 6, přičemž s vítězem a třetím až pátým v pořadí nehrál.

Na jednom cizím turnaji se stalo, že musel skončit předčasně, protože další kolo nešlo nasadit (bylo hodně kol a málo hráčů). To mě vždy trochu děsilo (vedle technických problémů).

Vedoucí soutěže (2012–2016)

V sezónách 2012/2013 až 2015/2016 jsem byl vedoucí soutěží družstev. Chtěl jsem začít Regionálním přeborem s družstvem Českého Brodu, druhou nejnižší soutěží. Ale že se začíná v nejnižší, a dostal jsem kladenskou Regionální soutěž. Sice mě to trochu zamrzelo, ale chápal jsem to a považoval za rozumný přístup. Později jsem si všiml, že mladičká Kateřina Šmajzrová se stala vedoucí 2. ligy D (s „jejím“ orlickoústeckým družstvem). Hledal jsem několik sezón zpět, které krajské pardubické soutěže vedla, ale nenašel nic!

Vedení soutěží mě bavilo, ale postupně jsem také dospěl k tomu, že to je odměňováno směšně nízko vzhledem k množství práce, odpovědnosti a nutnosti myslet na to a vyhrazovat si na to neděli večer.

V březnu 2013, tedy na konci mé první sezóny, mi Pavel Buk poděkoval hromadným e-mailem. Tím mě velmi potěšil, na druhou stranu jsem věděl, že pokud se mu mé „výkony“ líbit nebudou, nemá naprosto problém mě veřejně zkritizovat, z čehož jsem měl trochu obavy. Další podobné poděkování už jsem nikdy nedostal, naopak někteří hráči a kapitáni byli s mými rozhodnutími nespokojeni (byť si nejsem vědom žádné své chyby).

Tu a tam mi někdo volal z hospody a v půlce sezóny se ptal, jakým se hraje tempem.

Jednou někdo chtěl doplnit hráče do Regionálního přeboru po termínu, což jsem samozřejmě chtěl zatrhnout, ale sporné věci jsme konzultovali s STK, která to nařídila umožnit, že to není doplnění hráče, ale „úprava soupisky před zahájením soutěže“, která se může.

Stalo se, že jistý kapitán nahlásil výsledek namísto mně jinému vedoucímu. Ten mi to pak druhý den přeposlal, mezitím jsem sám kapitána oslovil, načež nahlásil výsledek mně. Udělil jsem mu směšnou pokutu 200 Kč (vždy jsme museli udělovat pokuty v plné výši, ale tady nebylo o čem) a on měl tu drzost se odvolat: „Je to otázka přístupu k dané situaci, výsledek byl odeslán včas, bohužel na adresu jiného vedoucího!“ Tak na takovouto tupost nejsem zvědavý! (Odvolání zamítli.)

Jindy se další kapitán odvolal proti stejné pokutě 200 Kč, protože „v hrací místnosti zkolabovalo WI-FI připojení, a tak zástupce kapitána X odeslal zápis ihned, jak se dostal do svého bydliště.“ Nevím, co dělali těch spoustu hodin předtím, nadto šlo výsledky nahlásit i SMSkou. (Odvolání zamítli.)

S vedením soutěží se pojí můj nejsmutnější šachový zážitek, kdy mi v neděli odpoledne zazvonil telefon a starší hráč mi zkroušeným hlasem popisoval, že jeho manželka má Alzheimera a on jí musí každou půl hodinu volat, a proto chodí na záchod a tam jí volá. Jenže ho tam nachytal soupeř, který reklamoval výhru, zatímco partii vyhrál telefonující hráč. Pravidlově naprosto nebylo o čem, ale lidsky mi bylo tohoto hráče strašně líto. Chvíli jsem přemýšlel, co odpovědět, a pak jsem mu řekl, že pokud bude soupeř na reklamaci trvat, výhru mu přiznám, ale že pokud se neozve mně, nechám to být. Naštěstí se neozval! Dokonce mi tento telefonující hráč zaslal i zápis o utkání: „Hráč X reklamuje telefonování protihráče na záchodě. Pan Y uvádí důvod. Manželka má vážnou nemoc Alzheimera, proto jsem musel telefon použít.“ Napsané to nezní tak hrozně jako tehdy v tom telefonu.

Jednou jsem rozesílal e-mail o změně hrací místnosti s poznámkou „Prosím o PŘEZŮVKY.“. Nato jistý kapitán cítil potřebu v hromadném e-mailu odpovědět: „A jaký je trest, když nebudu mít bačkory, 5:0 ???“

Tu a tam jsem kontumoval za příliš písmenkových hráčů, za špatné rozesazení, třešinkou na dortu byla kontumace po změně Soutěžního řádu, kdy jsem to kvalitně právně odargumentoval – mimochodem, vždy jsem dbal, aby tam byl výrok, odůvodnění a poučení. Možnost rozhodování s napětím, zda se účastníci odvolají a zda rozhodnutí obstojí na odvolačce, mi trochu chybí.

Trenér (2012?–2015)

Pokoušel jsem se trénovat, ale nakonec s tím přestal, než jsem si uvědomil, že se mám věnovat tomu, co mi jde a co mě baví. Dokonce jsem si udělal IV., III. a II. třídu trenéra v domnění, že mě tam naučí, jak trénovat, ale to jsem se zmýlil.

Někteří mí kolegové v práci upřímně nenávidí učitele. Jeden bývalý kolega prohlásil, že mají 14 platů za 10 měsíců práce, přičemž pracují 16,5 hodin týdně [(22x45)/60]. To jsou hrubě zavádějící a zjednodušující tvrzení. Také nebyly myšleny vážně, ale jako provokace. Nikdy jsem si nic takového nemyslel a vždy jsem si vážil, vážím a budu vážit učitelského povolání. Zásluhu na tom má právě to, že moc dobře vím, jak je těžké se před děti postavit a snažit se je něco naučit.

Zakladatel spolku (2015)

Hodně jsem se zapojil do odchodu ze Sokola (důvody popisuje má práce), kdy jsem měl na starosti přípravu stanov, založení a vznik spolku a zápis do spolkového rejstříku a od té doby posílám dokumenty do sbírky listin.

sepsal v srpnu 2022 Jan Fiala

 

 

 

 

Michal Fokt: mládež za posledních asi 20 let, 2009

 

Práce s mládeží byla vždy devízou českobrodského šachového oddílu. Jen za poslední zhruba dvě desetiletí se zdejším trenérům podařilo vychovat tři generace mladých hráčů. Někteří z nich již aktivní šachové činnosti zanechali, další z oddílu odešli hledat štěstí jinam, na své kořeny však nezapomínají. Zde je jejich stručný a jistě zdaleka ne kompletní přehled, členěný dle data narození hráčů.

 

1) Generace 1976-80

Zástupci této hráčské generace přišli do oddílu zřejmě někdy na přelomu 80. a 90.let; zčásti šlo o pokračovatele českobrodských šachových rodin, jejichž mládežnické úspěchy na domácí i mezinárodní scéně jsou již více méně zmíněny ve výše uvedené kompletní historii oddílu.

Pavel Urban (*1976) – držitel II.VT, jeho ELO se ještě nedávno pohybovalo kolem 1730, i když je v posledních letech jeho aktivní činnost omezena, nejspíše z pracovních důvodů.

Pavel Píša (*1978) – držitel II.VT, jeho rating v dobách účasti v mistrovských soutěžích družstev atakoval hranici 1700 bodů. V současnosti z hlediska aktivní činnosti spíše na ústupu.

Radovan Bednařík ml. (*1978) – jeho současné ELO se blíží dvoutisícové hranici. Český Brod reprezentoval zhruba do roku 2002, nyní hájí barvy Kostelce n.Č.l. v krajském a též v regionálním přeboru, kde nastupuje i společně se svým otcem Radovanem Bednaříkem starším. Zároveň působí rovněž v přeboru Prahy.

Michal Eisner (*1980) – přes hranici 1900 elo bodů se přehoupl ještě jako dorostenec, v současnosti se jeho rating pohybuje okolo 2100. K českobrodským oporám patřil do roku 2002, v současnosti reprezentuje Sokol Kolín v krajském přeboru a jako náhradník hájí jeho barvy též ve 2.lize.

 

2) Generace 1982-85

Na šachová kolbiště vstoupila většinou v polovině 90.let a kromě mládežnických akcí si někteří její členové zahráli též v mistrovských soutěžích družstev a ochutnali i atmosféru mezinárodních turnajů – zpravidla šlo o Mezinárodní šachovou dovolenou, kterou si někteří zahráli ještě v Českém Brodě a poté v Praze. Po delší době se v oddíle objevily i dívky.

Oldřich Eisner nejml. (*1984 + 2007) – nejmladší člen eisnerovské dynastie a šachově nejúspěšnější člen této generace, ozdobený vavříny z mnoha mládežnických turnajů (viz. Předešlé kapitoly historie). Nositel II.výkonnostní třídy a Ela kolem 1700 bodů. V letech 1997-8 krátce působil v Sokolu Kolín, posléze se opět vrátil do mateřského oddílu. Po roce 2004 působil v řadách Sokola Pečky.

Michal Koudelka (*1984) – pražský rodák a druhý výrazný brodský talent v rámci této generace. Od roku 1998 držitel III.VT a od 1.9.1999 druhý mládežník po O.Eisnerovi, proniknuvší na českou ELO listinu. Začínal pod vedením Jaroslava Zvolánka ještě v Praze, poté v letech 1995-2003 úspěšně reprezentoval Český Brod v mnoha mládežnických soutěžích a od roku 1998 též v mistrovských soutěžích družstev. V sezóně 2001-2002 patřil k oporám C-týmu a pomohl k vybojování senzačního a nakonec nerealizovaného postupu do meziregionálního přeboru. Od roku 2003 aktivně nehraje.

Michal Fokt (*1982) – do oddílu přišel v roce 1995 a do roku 2003 jej reprezentoval v mládežnických soutěžích, po r.1998 též v mistrovských soutěžích družstev, kde po přechodu mezi dospělé působí dodnes, v současnosti na soupisce béčka v regionálním přeboru. Od roku 2007 nastupuje též v dresu Sokola Pečky v nižší soutěži. Pravidelně se rovněž účastní vážných turnajů na Mezinárodní šachové dovolené. Od roku 1998 držitel III.VT, od 1.9.2001 třetí zástupce své generace na ELO listině ČR. V současnosti její poslední aktivně hrající člen.

Veronika Popová (*1985) – českobrodský šach reprezentovala na mládežnických turnajích v letech 1995-2002, od r.1998 nastupovala též v mistrovských soutěžích družstev. Ve druhé polovině 90.let tvořila spolu s Gabrielou Pálovou populární šachové duo P+P, které si svými výsledky na mládežnických turnajích vydobylo kladné renomé i za hranicemi českobrodského regionu. Od roku 1998 držitelka III.VT, s aktivní činností skončila po sezóně 2001-2002.

Gabriela Pálová (*1985) – druhá polovina šachové dvojice P+P, v letech 1995-2000 hájila českobrodské barvy v řadě mládežnických soutěží a od roku 1998 byla též součástí D-týmu, který byl sestaven zejména z mládeže, hrál do sezóny 2000-2001 v nejnižší mistrovské soutěži a sloužil jako výchovna talentů pro vyšší českobrodské celky. Držitelka 4.VT a řady ocenění z žákovských turnajů. S aktivní kariérou se rozloučila po sezóně 1999-2000.

Pavel Bartoš (*1982) – v oddíle působil od roku 1995, kdy sem přišel společně s M.Foktem, jehož k závodnímu šachu vlastně přivedl. Od roku 1999 držitel 4.VT, reprezentoval Č.Brod v žákovských a juniorských soutěžích, od roku 1998 patřil k oporám výše zmíněného D-týmu, po jeho zrušení před sezónou 2001-2002 přešel spolu s ostatními do céčka. Aktivní členství ukončil v roce 2002.

Markéta Bretšnajdrová (*1985) – v oddíle působila od roku 1998, po odchodu Gabriely Pálové vytvořila hráčskou dvojici s Veronikou Popovou. Svými výsledky v mládežnických soutěžích si vydobyla 4.VT a posléze byla též členkou výše zmíněného D-týmu a poté krátce C-týmu. Z oddílu odešla spolu s Veroinkou Popovou po sezóně 2001-2002.

Radek Lanc (*1983) – v oddíle působil v letech 1995-99, kromě žákovských turnajů si ještě stihl zahrát na posledním ročníku Mezinárodní Šachové Dovolené, pořádaném ještě v Českém Brodě, v sezóně 1998-99 byl též členem D-týmu v regionální soutěži družstev. Na jaře 1999 dal přednost fotbalové kariéře, později působil mj.jako trenér mládeže v českobrodském fotbalovém klubu.

Tomáš Steinbauer (*1982) – českobrodský oddíl reprezentoval v letech 1995-2002 zejména v žákovských a juniorských turnajích. Vzhledem k jisté rozštěpenosti tehdejší mládežnické základny se neúčastnil mistrovských soutěží družstev na soupisce D-týmu a poté ani C-týmu.

Milan Rataj (*1983) – členem oddílu byl v letech 1997-99, kdy se v českobrodských barvách účastnil žákovských a juniorských turnajů. Epizodně se jako jediný z tréninkové skupiny kolem Oldřicha Eisnera ml. objevil i v mládežnickém D-týmu v regionální soutěži H2.

Petr Bretšnajdr (*1982) – starší bratr Markéty Bretšnajdrové, kterou do oddílu přivedl. Sám zde působil v letech 1997-98. Poté dal vzhledem ke své vysoké postavě přednost basketbalu.

 

3) Mladší hráči (ročníky 1986 a 1987)

Vladimír Horký (*1987) – vzhledem ke svému datu narození a době působení v oddíle není zařaditelný do žádné generace. V mládežnických soutěžích nastupoval za Český Brod v letech 1997-99.

Daniel Urban – v oddíle působil mezi lety 1997-99

 

4) Generace 1988 - 1991

Na scénu vstoupila na přelomu tisíciletí a ty z jejích členů, kteří u šachu vydrželi, lze nyní v závěru jejich mládežnické kariéry bezpochyby označit za dědice úspěšné českobrodské mládeže 60. a 70.let.

Vít Moravec (1998-dosud)
Vít Hovorka (1998-dosud)
Vít Brandejský (asi 1998-dosud)
Ondřej Šedivý (asi 2002-dosud)
Jan Fiala (2002-dosud)
Michael Jirásek (2004-dosud)

Tomáš Bouzek (*1988) – začínal v Úvalech, jejichž barvy hájil na mládežnických turnajích zhruba od roku 1998, v r.2000 přešel se svým otcem do Českého Brodu. V sezóně 2001-2002 patřil k oporám C-týmu, které se zasloužily o již zmíněný postup-nepostup. V přeboru oddílu na rok 2001 si vybojoval postup do regionálního přeboru jednotlivců, kde si nahrál ELO zvíci takřka 1600 bodů a odpíchl se tak k raketové kariéře. O dva roky později se pohyboval již okolo 1750 elo bodů a tak nebylo divu, že po něm zatoužila mocná Lysá nad Labem. V jejím kádru se příliš neprosadil, a tak se vrátil do Brodu na hostování. Po sezóně 2003-2004 svou kariéru přerušil a věnoval se lehké atletice. V roce 2007 se vrátil na šachová kolbiště, jeho comeback však trval jen jednu sezónu.

Martin Koller (*1990) – vnuk prof.Pelikána začínal se závodním šachem v Praze, kde hájil barvy Bohemians. Od roku 2005 je členem českobrodského oddílu, kde oživil svou poněkud upadající kariéru – během tří let nashromáždil ELO přes 1700 a stal se oporou béčka v regionálním přeboru a posléze i áčka v přeboru krajském.

Petr Tůma (*1991) - v oddíle se objevil již někdy v roce 1998, na přelomu tisícikletí pokládán za velký talent. Po několikaleté pauze se vrátil do oddílu v roce 2004 a patřil k oporám béčka, které hrálo před rokem 2007 v regionální soutěži a z něhož se posléze stalo céčko. Od roku 2007 opět mimo šachové dění.

Jak vysvítá z oddílového archivu, byla tato generace původně ještě početnější. Ne všichni však u šachu zůstali. Jména těch, kteří na šachové cestě nevydrželi, najdeme jako pomníky v zaznamenaných výsledcích Memoriálu Jaroslava Pelikána, kde v letech 1998-2003 figurovali mezi mladšími žáky:

Martin Pop (*1992) - bratr Veroniky Popové, účastnil se ročníků 1998 a 1999
Vojtěch Pasovský (*1992) – figuruje ve výsledcích z let 2002 a 2003
Tomáš Steininger, Jan Vlček, Ladislav Meluš a Martina Melušová – hráli v roce 1999
Jiří Rahm, Vladimír Rahm a Václav Vondrášek – startovali v roce 2000

A konečně další záznamy o “padlých” nalezneme v soupiskách a výsledcích starších ročníků mistrovských soutěží družstev  Kromě již zmíněného Vojtěcha Pasovského, který se objevil v sestavě béčka pro sezóny 2003-04 a 2004-05 a céčka pro sezónu 2005-06, se zde objevují ještě dvě jména

Tomáš Gustab (*1991) – zahrál si 4 zápasy za céčko v regionální soutěži v sezóně 2005-06 a v následujícím ročníku 2006-07 ještě figuroval na jeho soupisce.

Jakub Ševeček (*1992) – v sezónách 2005-06 a 2006-07 se objevil na soupisce béčka.

 

5) Mladší hráči (ročníky 1994, 95)

Jan Čutík (*1994) – do oddílu přišel pravděpodobně v roce 2002, rok nato se jako náhradník dostal na soupisku béčka pro regionální soutěž. Více příležitostí dostává v mistrovských soutěžích družstev až od roku 2007, kdy na něj vsadil kapitán céčka pan Švec. Sázka se vyplatila a Honza se od té doby se vypracoval v jednu z opor týmu. Nadále sbírá i vavříny z mládežnických turnajů a bude-li ve svém snažení pokračovat, čekají ho jistě vyšší mety než 3.VT, jejímž je nyní držitelem.

Marek Šedivý (*1995) – mladší bratr Ondřeje Šedivého, členem oddílu je od roku 2002. Mimo turnaje mládeže dostal již též několik příležitostí v sestavách céčka a béčka. Jeho čas však teprve přijde.

 

6) Nejmladší generace (ročníky 1996 a dál)

Zatímco některé jiné oddíly v regionu mají problémy s mládežnickou základnou, daří se českobrodským trenérům i v současnosti nacházet nové talenty. O jejich dobré práci svědčí následující přehled žáků, kteří do oddílu přišli většinou v posledních 3-4 letech.

Martin Vejtruba (*1995)
Jakub Dvořák (*1996)
Pavel Buituan (*1996)
Petr Hájek (*1996)
Jakub Schmidt (*1996)
Marek Strnad (*1996)
Vojtěch Strnad (*1996)
Lukáš Kosík (*1997)
Radek Moucha (*1997)
Jan Slánský (*1997)
Robin Šícha (*1997)
Michal Lukáč (*1997)
Jan Svoboda (*1997)
Vincenc Straka (*1997)
Dominik Benák (*1999)
Martin Homola (*2000)

V tak raném věku nelze sice předvídat, kolik z mladých nadějí u šachu vydrží, výsledky jichž někteří z nich dosahují v mládežnických soutěžích nebo dokonce již jako náhradníci v dresu céčka, však dávají budoucnosti českobrodského šachu dobré naděje. Věřme že nynější silná generace kolem Víta Moravce, Jana Fialy, Ondřeje Šedivého, Martina Kollera a Michaela Jiráska bude mít v hráčích jako Martin Homola nebo Radek Moucha důstojné nástupce. Závěrem chci dodat, že ani předložené seznamy nejsou nejspíše kompletní. Pokud by mne tedy někdo z kolegů chtěl doplnit, má možnost :-)

sepsal dne 1. 5. 2009 Michal Fokt

 

 

 

 

Jaroslav Hájek: Český Brod a šachy

Svoje krátké vzpomínání rozdělím do několika celků. Nejprve obdiv Janu Fialovi, kolik podrobných výsledků shromáždil. Dlouho jsem se jimi probíral a hledal zmínky o Zaječicích, Chrudimi (kde již 55 let bydlím) a o našich hráčích. Až bude vše utříděno podle let, bude to nádherná kniha, ale jistě v digitální podobě.

Nejprve se pokusím o stručné hodnocení práce a odkazu a prof. Jaroslava Pelikána. Byla to doba (po roce 1960), kdy nebyly kroužky na školách a tak zájem dětí o šachy byl veliký. Zároveň nebyly šachové soutěže, a tak je bylo třeba uspořádat, aby děti měly kde měřit své síly. A to vše Jaroslav zvládal, navíc musel komunikovat a spolupracovat s rodiči, organizovat dopravu, stravu, ubytování a vše, co k tomu patří. Když si uvědomíme, že šachu věnoval popracovní čas přes 30 let, je to na Síň slávy.

Šachové Zaječice se zrodily v roce 1963 právě z důvodu, že turnaje pro děti nebyly, soutěže žactva končily v okresech. A já měl dětí v Zaječicích přes 30, některé šikovné, dokázaly to v roce 1967, když pátý ročník Zaječic vyhrály. Ale to předbíhám, od roku 1964 se píše éra Slavoje Český Brod, vítězí v Zaječicích až do roku 1968, s jednou výjimkou. Podrobné výsledky a fotky jsou zde: https://zajecice.chesspce.cz/

Krásným zážitkem byl pro mne Sjezd středočeských šachistů v roce 1967 v Českém Brodě. A pořádal ho, kdo jiný, než prof. Jaroslav Pelikán. Bydleli jsme na internátě školy v Liblicích a chodili procházkou každý den do Sokolovny. Z mezinárodního utkání ČSSR – Holandsko vlastním dodnes pamětní lžičku se znakem města Amsterodam. Fotky přikládám.

    

sepsal dne 12. 7. 2022 Jaroslav Hájek

 

 

 

 

Zdeněk Chybný vzpomíná

Kdy a jak jste se naučil hrát šachy? Jak jste se dostal do klubu?

Šachy jsem se naučil hrát od svého dědy, který je měl doma. Hráli jsme spolu amatérským způsobem bez nějakých pravidel. Poté jsme začali hrát šachy i s kluky z Liblic. Hráli jsme i fotbal nebo karty. Od nich jsem se dozvěděl, že někteří z nich chodí do Českého Brodu na kroužek, tréninky do šachového klubu. Nejlepší z nich byli bratři Antonín a Vladimír Fabiánové. Tak jsem začal chodit také. To bylo tak v roce 1963. Dobré bylo to, že tréninky tady probíhaly v úterý a ve čtvrtek, kdy byla odpoledne škola, asi od čtyř hodin. Šli jsme ze školy a rovnou jsme šli na trénink. To vyhovovalo přespolním, jako jsem byl já, že jsme se nemuseli vracet z domova.

Jak probíhaly tréninky?

Tréninky probíhaly tak, že nás pan Pelikán zařadil do turnaje, hrálo se ve dvou skupinách. Novější ve slabší skupině, lepší v silnější skupině. Ze slabších skupin se dalo postoupit do silnější skupiny. Pan prof. Jaroslav Pelikán se tenkrát díval a když viděl, že člověk udělal chybu, opravil ji. Jinak jsme hodně pochytili, když jsme poté hráli se silnějšími. Když člověk dostal mat, třeba šustráka, od silnějšího hráče, zapamatoval si to a věděl, že už ho nemůže dostat. V zimě probíhal okresní přebor, který se hrál pátek, sobota. V pátek hrála mezi sebou školní družstva, třeba 1. ZDŠ, 2. ZDŠ, áčko, béčko, céčko, déčko nebo jak se nazvala, a pak se postupovalo do finálových uzavřených skupin po 10, kde se hrálo o 1. až 10. místo. Asi druhým rokem jsem se dostal do finále. V pátek se hrálo místo školy. Když to lidi, kteří šachy uměli viděli, říkali: „Jé, budou šachy v pátek, tak já si půjdu taky zahrát.“ Lákalo je, že nemusí do školy. A někteří pak v sobotu nepřišli, ale většina jich přišla.

Hrálo se v Pekle. Většinou tréninky vedl Jaroslav Pelikán. Když byly dvoudenní turnaje, pomáhali mu 1 nebo 2 studenti, jinak to zvládal sám. Byl výborný organizátor a dokázal vše perfektně zorganizovat, tenkrát ještě bez počítačů.

Peklo byl sklep, dlouhý sál a nahoře byla světla. Je možné, že jsme se i někdy honili kolem stolů. Možná se tam kluci pošťuchovali.

Teorie se někdy přednášela, ale jen krátce. Že by se půl hodiny přednášelo, to ne.

Souvislejší přednášky byly až ve Voticích, šachový tábor pořádal krajský šachový svaz. Vedoucí byl pan Holeček, jezdili tam pan Pelikán, pan Stehlík, pan Haase. Probíhalo to tak, že dopoledne se hrály turnaje, krajský přebor družstev a jednotlivců a poté probíhaly přednášky. Třeba 2, 3 hodiny se přednášelo. I Vlastimil Hort tam v jednom roce přednášel. To už byly souvislejší přednášky. Samozřejmě podle výkonnosti lidí, aby se nepřednášelo o něčem, kde by účastníci vůbec neměli schopnost to pochopit. Rozdělili účastníky podle výkonnosti. Pro začátečníky třeba jak vyvíjet figurky, jak dát Legalův mat. Byli tam i pokročilejší, jezdili tam ze Středočeského kraje i z Prahy.

Na šachy chodili i starší šachisté – senioři, oblečeni v šatech, měli zlaté kapesní hodinky. Byli to pánové Šámal, Baumruk, Krahulec – dědeček Dany Votápkové, Hympl, Štička, dr. Mathon. Hráli mezi sebou a když se hrály vážnější partie, hráli jsme jako žáci s nimi. Už jsme museli zapisovat nebo byla skupina v rámci přeboru oddílu. Přebor oddílu se hrál večer a někteří jsme zůstali a dívali se, jak hrají dospělí. Okukovali jsme jejich zahájení. První hraní vážných partií bylo s těmito starými pány, ale třeba jim bylo ještě méně než mně teď (69 – pozn. JF). Dívali jsme se na ně a při volných partiích měli i hlášky. Jeden říkal „vida ho, Davida“, když zahrál tah. Nebo „teď už je to veselejší“.

Účastnil jste se Zaječic.

V roce 1964 jsem byl poprvé v Zaječicích, hrál jsem za B družstvo. V Zaječicích jsem pak hrál ještě v letech 1966, 1967 a 1968. V 66. a v 68. jsme vyhráli a v 67. jsme byli šestí. Tenkrát se to bralo jako neúspěch. Dneska bychom to asi brali. V Zaječicích se hrálo na otevřeném hřišti, asi volejbalovém. Probíhalo to ve dnech sobota, neděle, protože tenkrát ještě nebyly volné soboty. Přijelo se tam v sobotu odpoledne, večer probíhaly simultánky s mistry nebo s kandidáty mistra. Hrál tam třeba Vlastimil Hort, Jan Smejkal, Evžen Gonsior. Hrál jsem simultánku s Michalem Janatou, který byl tenkrát juniorský mistr světa. V neděli probíhaly soutěže sedmičlenných družstev, sedmá byla dívka. První ročník jsme hráli bez hodin a po hodině byl odhad. Další ročníky už se hrály s hodinami. Hrálo se vyřazovacím způsobem. Když tam bylo 32 družstev, prvních 16 postoupilo, ti hráli mezi sebou, dalších 16 hrálo mezi sebou, pak zase 8, 4 a finále. Pořád se hrálo. Ne že by někdo vypadl, když prohrál, ale hráli slabší s vyřazenými.

Po simultánce nás autobusy rozvezly do různých tělocvičen a škol, kde jsme spali. Každý si nafouknul lehátko. Spacáky jsme si asi nevozili, asi tam byly deky, ale už si přesně nevzpomínám. Různě se zlobilo. Jedné spoluhráčce jsme tropili žerty tím, že jsme jí matraci vyfoukli. Ona brečela, pan Pelikán přišel, matraci jí nafoukl a po jeho odchodu jsme jí matraci zase vyfoukli.

Účastnil jste se zájezdů do Lipska.

Tenkrát to bylo něco výjimečného. Asi díky vítězství v Zaječicích to zařídil pan Pelikán na svazu. Vybrali Český Brod. Hrálo dvanáctičlenné mužstvo proti nejlepšímu žákovskému týmu NDR. Tenkrát nebylo běžné jezdit do ciziny. Pro mě to byl úplně první zájezd ven. Bydleli jsme tam v rodinách a oni zase recipročně u nás v rodinách. Byl jsem tam třikrát, v letech 1965, 1966 a 1967. Vždy se hrála dvě utkání. Hrálo se na 12 šachovnicích, z toho 2 dívčí šachovnice. V rámci toho probíhal i další program. V roce 1966 na velkém stadionu v Lipsku pro 100 000 lidí hrálo Německo zrovna proti Chile, a tenkrát nás tam vzali. Na stadionu jsme byli na obědě a viděli jsme, že poblíž obědvali fotbalisté z Chile, a to byl pro nás zážitek. Do Lipska jsem se později dostal i pracovně na školení.

První rok jsem německy vůbec neuměl, ani slova. Domlouvali jsme se rukama. Oni že prý umí rusky, také se učili, ale moc neuměli. Přijeli jsme tam přes noc a ptali se mě, v kolik mě mají vzbudit, sraz byl ve dvě a musel jsem jim to nějak říct. Třeba při večeři jsme se snažili něco si povídat. Poté jsem se začal učit němčinu a se soupeřem jsme si chvíli i psali dopisy, ale pak jsme přestali.

První rok byl Jaroslav Pelikán jako vedoucí, Jaroslav Zajíček jako trenér a dr. Bejšovec jako lékař výpravy. Druhý a třetí rok s námi byl asi i někdo z Kolína z pionýrského domu, asi nám také něco přispívali. Něco jsme si platili sami. Byl s námi vedoucí z Pionýra, a proto jsme možná měli pionýrské šátky. Ale nebyla podmínka být v Pionýru. To byl zájezd klubu. Dřív na škole vždy byl jeden učitel, který měl na starosti Pionýr, a to byli profesionálové. Ti tam také, myslím, byli.

V rámci programu, který pro nás připravili, měla být simultánka s německým mistrem. Zrovna se hrálo fotbalové derby Lokomotiva Lipsko s někým, jako u nás Sparta – Slavia. Někteří z nás jsme místo simultánky raději chtěli na fotbal. Možná, že jsem byl iniciátor toho, že jsem řekl, že rychle prohrajeme. Asi čtyři jsme rychle prohráli. To byla úplná klukovina. Samozřejmě asi na nás byli naštvaní, že jsme jim zkazili simultánku, že jsme chtěli jít na fotbal. Nakonec jsme stejně nešli.

Pan Pelikán byl přátelský člověk, který nikdy nenadával, když někdo prohrál. To byla docela výhoda. Zažil jsem některé trenéry, kteří nadávali. Byli jsme v Praze a hráli jsme s ÚDPMJF, mysleli, že nás porazí. Porazili jsme je a jejich vedoucí jim nadával, že s takovými hráči už hrát nebude. To pan Pelikán nikdy nedělal. Ani tehdy, když jsme v Lipsku vzdali partie brzy… Ne, že by nás pochválil, ale že by nám nějak vynadal, to ne. Vždy se choval velice hezky, kázeň si ale dokázal udržet.

Jednou se v Lipsku konal turnaj mistrovských týmů, kde byly silné týmy, a za Český Brod hostoval Nun a Gonsior z Hradce Králové, které si pozvali, aby Český Brod byl silný. Hráli tam Lanč, Neckář, Vrabec, Nun, Gonsior a ještě další.

Hrál jste soutěže družstev.

Bylo dobré, že nás zařazovali do družstev dospělých a asi v 66. jsem začal hrát družstva dospělých. To člověka přinutilo, že i více studoval. Koupil jsem si Základy šachu od Františka Pitharta a trošku jsem se podíval na základní věci, které byly potřeba. Tenkrát se hrálo jiným systémem. Ještě to nebyl propracovaný systém postupů a sestupů. Myslím, že se hrálo ve skupinách. Až do roku 1968 byly pracovní soboty. Hrálo se na deseti šachovnicích, desátá byla povinná žena. Některé týmy s tím měly problémy, ale u nás byly ženy výborné. Maria Křivánková hrála i na mužské šachovnici, byla opravdu dobrá. Hrála se třeba skupina Středočeský kraj – východ a západ. Vítěz někam postoupil, hrálo se vyřazovacím způsobem, pohárově, a nejlepších 8 postoupilo do Harrachova, kde se hrálo finále.

Asi až v roce 1969 se vytvořil systém postupů a sestupů, hrálo se na osmi šachovnicích, byla zrušena ženská šachovnice, což někteří dnes kritizují, že ženský šach tím pádem není tak podporovaný.

Až když jsem v 77. přišel z vojny, hrál jsem asi dva roky 2. ligu. Nejvyšší ligu jsem nehrál, tak dobrý jsem nebyl.

Do 70. let jsme většinou jezdili vlakem. Například při cestě do Příbrami se jelo do Prahy, vlakem a potom autobusem. Až v 80. letech lidé začali mít auta. Předtím auta nebyla nebo bylo jedno. Někdy se i spalo v místě zápasu. Když jsme třeba jeli na ligu do Jindřichova Hradce, spali jsme tam, nebo i béčko v Rakovníku. Tenkrát hotely nebyly tak drahé a nebyl to finanční problém. Jinak se jezdilo vlaky, což znamenalo, že se muselo z Českého Brodu vyjet v 6 a domů ses vrátil třeba v 7 nebo v 8 večer. Tenkrát to člověk bral, že neděli máš celou na šachy. Auty se začalo jezdit až později v 80. letech, přišel Mirek Urban, který začal jezdit autem. Jiří Valtera potom jezdil, a další.

Jak klub tehdy fungoval? Kdo měl hlavní slovo?

Hlavní slovo měl vizionářem a organizátorem byl Jaroslav Pelikán, který tu organizoval spoustu turnajů. Hrály se tady krajské přebory dorostenců, i jedno finále přeboru dorostenců, pořádal tu mezinárodní juniorský turnaj. To vše organizoval pan Pelikán. Samozřejmě mu s tím někteří lidé pomáhali. Pomáhal mu Jaroslav Zajíček, to byla s ním taková druhá osoba. Pak tu také působil dr. Máčik, který byl okresní hygienik a dokázal sehnat i peníze. To byl také jeden z organizátorů. Poté i další, přišel Alois Lanč, i Jan Kalík se zapojoval. Hlavním iniciátorem byl prof. Pelikán. Byl jeden z prvních, kdo začal dělat s mládeží. V okolí nebyla mládežnická družstva, až poté se přidali Kolíňáci, Tomáš Rakušan, začal pan Suchoradský. V Praze byl ÚDPMJF, nevím, jestli to bylo na profesionální úrovni. Když byl někde dobrý žák, půjčovali jsme si ho do Českého Brodu. Jan Žížala byl z Mělníka, Hrubý byl ze Zásmuk, Tomáš Fiala z Příbrami, Jindřich Trejbal tu hrál – otec Trejbala, který byl u nás letos se synem na turnaji. Nepamatuji si, jestli hostovali, možná byli i členi.

Tehdy měl Český Brod hodně úspěchů…

V roce 1968 Lubomír Neckář vyhrál dorostenecké mistrovství republiky a poté jel na juniorské mistrovství světa. Tehdy bylo úspěchů tolik, že se to nebralo jako něco mimořádného. (úsměv) Český Brod vyhrával a mládež byla na velmi dobré úrovni. Od roku 1964 Český Brod několikrát vyhrál Zaječice, ještě počátkem 70 let se družstvo žáků umisťovalo na předních místech, generace Neckář, Vrabec, Korec, Horyna, Hůlovec, Vladimír Fabián, Dana Votápková družstvo z roku 1964, a mnoho dalších, všechny zde nemohu jmenovat a nyní si nevzpomenu. Lubomír Neckář a Miloš Vrabec byli esa v Českém Brodě, poté přišel Alois Lanč. Ale i děvčata. Paní Křivánková několikrát hrála mistrovství republiky žen. Jitka Hudcová hrála mistrovství žen, když ještě studovala vysokou školu, Jarmila Kubičková také vyhrála dorostenky.

V roce 1968 se v Českém Brodě konal mezinárodní juniorský turnaj.

60. léta byla trochu uvolněnější. V roce 1967 se hrálo v Českém Brodě mistrovství republiky dorostenek, kde Dana Votápková byla třetí. Po tomto turnaji se zde hrál juniorský turnaj.

Turnaj v roce 1968 jsem nehrál. Nastupoval jsem na Střední všeobecně vzdělávací školu. Zrovna jsem byl na chmelu. Turnaj už probíhal, nedohrál se z důvodu vpádu vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Byli tu hráči z Jugoslávie i ze západu, kteří okamžitě odjeli. Uvažovalo se o tom, že kdo si doma ubytuje někoho třeba z Dánska, bude tam moci jet. Miloš Vrabec byl poté v Dánsku na turnaji.

V Československém šachu byla otištěna mj. Vaše rychlá remíza z přeboru dorostu v srpnu 1970, kde František Pithart připojil komentář:
„Současně si však nemohu odpustit poznámku (a dokumentaci dvěma „partiemi“ ze stejné soutěže), že nedostatek správného a vhodného trenérského působení se projevuje v tom, že mnozí dorostenci si neváží příležitosti k turnajové hře se stejně silným soupeřem a – po prvních subjektivních nezdarech v turnaji – se snižují k naprosté nebojovnosti. Takové napodobování ani ne velmistrů, ale jejich epigónů z řad „bodařících“ šachistů je zarmucující. Bohužel však vykazuje vzestupnou tendenci.“
EISNER–ZDENĚK C a r o - K a n n : 1 e4 c6 2 d4 d5 3 exd5 cxd5 4 Sd3 Jc6 5 c3 Jf6 6 Sf4 Sg4 7 Da4 Sd7 8 Dc2 e6 9 Jd2 Vc8 10 Dd1. Dáno za remízu.
AXAMIT–CHYBNÝ P i r c o v a : 1 e4 d6 2 d3 e5 3 f4 Jc6 4 Jf3 f5 5 Se2 Jf6 6 fxe5 dxe5 7 exf5 Sxf5 8 0–0 Dd7 9 Jc3 Sc5+ 10 Kh1 0–0–0 11 Sg5. Dáno za remízu.

To bylo v Banské Bystrici, hrála se tam polofinále po 12, první tři hráli finále A a další finále B, C, D. V polofinále se dost bojovalo. Zrovna s Axamitem, se kterým jsem poté remizoval, jsme se dostali zase do stejné finálové skupiny C. První zápas jsem hrál asi 7 hodin a 67 tahů. Tenkrát se ještě přerušovalo. Hrálo se 2 hodiny na 40 a potom se přerušovalo. Odpoledne jsme hráli. Když jsi přerušil, večer jsi analyzoval do 10. Od 9 dopoledne se dohrávalo, skončil jsi třeba ve 12, ve 3 zase… Bylo to i docela náročné. Ne že bych to nezvládal. Tenkrát to člověk zvládal. Neflákali jsme se. V C skupině jsme měli víc bojovat, ale některé partie jsme dali za remízu. Dělalo to více lidí, náhoda je, že tam dali partie zrovna dvou Českobroďáků. Pan Zajíček mi pak říkal, že Český Brod se s vedením svazu zrovna neměl rád, už nevím proč, říkal, že je to spíš útok na trenéry tady, na oddíl než na nás, na kluky. Druhý týden už se tak nebojovalo. Samozřejmě v áčku bojovali víc, když vítěz postupoval na Mistrovství světa juniorů. Ne že by o nic nešlo, také šlo o umístění, ale už nešlo o tolik. A už to byl druhý týden za sebou a v prvním týdnu se často partie přerušovaly a bojovalo se o každý bod. Tři, čtyři partie ze dvanácti jsem přerušoval.

Už tehdy jste odebíral Československý šach?

Zrovna tento Československý šach nemám. Československý šach jsem neodebíral. Tenkrát v Praze na Václavském náměstí byla šachová prodejna, vedl ji pan Rosenblatt. Prodávaly se tam šachy a něco k tomu, hračky a hry. Tam se dal Československý šach koupit. Kupoval jsem si ho, ale ne pokaždé. Daly se tam koupit ruské časopisy Šachmaty, 64 a šachové knížky. To byla docela hezká prodejna, opravdu upravená. To se dnes vůbec nedá srovnat. Viděl jsem v Pivovarské (šachy.biz – HSH Sport – pozn. JF), jestli jsi tam byl někdy? To vypadá trošku jako sklad.

Takže jste si už tehdy kupoval šachovou literaturu a studoval ji doma…

První knížka, kterou jsem si koupil, byly Základy šachu od Františka Pitharta. Tam byla i historie, základy koncovek, přehled zahájení, nesmrtelná partie. Pak jsem ji dal někomu z žáků. Když jsem byl starší, kupoval jsem někdy i ruské časopisy a měl jsem něco od Pachmana, ale pak už nic nebylo. Když emigroval, všechny jeho knížky stáhli. Měl jsem nějaké knížky v němčině, o zahájení.

V letech 1973-1977 Jaroslav Pelikán vedl kroužek mládeže při Městském kulturním a společenském středisku.

O tom nevím.

Cítil jste vliv politiky, strany?

Doba byla jiná, vše bylo řízeno centrálně, hospodářství i sport. ČSTV měl sekce, mj. i šachovou. Když někdo jel do zahraničí na turnaj, nemohl si odjet jako teď, ale musel být nominovaný šachovým svazem. Nebylo to tak, že by si každý mohl vyjet na turnaj, kam chtěl. Přišla třeba pozvánka na šachový svaz a ten nominoval, kdo pojede. Na kluby to nemělo vliv, vliv byl spíše na vrcholové úrovni. Tenkrát byl jiný způsob financování. Peníze byly na ČSTV, až se dostaly ke Slavoji. Klub dostával peníze, přišly peníze na Slavoj a měli jsme rozpočet, který jsme museli plnit. Na rok jsme měli třeba 5 000. Slavoj nám peníze dal a pak jsme to museli proúčtovávat. Vklady do turnajů se tehdy moc neplatily. Snažili jsme se shánět i peníze navíc. Chodili jsme i na brigády, třeba když byl ples, oddíl mohl pomáhat při obsluze nebo v šatně a byly z toho peníze navíc. Asi dvakrát jsme překročili rozpočet. Tehdy nás na nějaké schůzi peskovali. Ale jelikož fotbalisté překročili daleko víc, nic se nestalo. Jednou za čtvrt roku jsem musel napsat zprávu – výkaz: hráli jsme tam a tam, zúčastnili jsme se těch a těch turnajů. Reprezentanti měli refundace z práce. Kdo hrál mistrovství republiky nebo i kraje, mzda se refundovala, u krajského přeboru to byl myslím týden a týden si museli hráči brát dovolenou.

Tenkrát byly průkazy ČSTV a později zavedli registrační průkazy, kam se lepily registrační známky. Na losovací schůzi se to kontrolovalo a stávalo se, že si někdo zapomněl vylepit registračku a už ho nechtěli pustit do družstva. Registrace stála třeba 25 Kč. Měl jsi legitimaci ČSTV a v rámci svazu do toho byla vložka, kam se psaly výkonnostní a trenérské třídy. Třídy se musely obnovovat třeba po 4 letech a byly potvrzeny razítkem. Když byla losovací schůze, musel kapitán přijít a všechny průkazy předložit a tam to zkontrolovali.

Proč se Jaroslav Pelikán stáhnul z šachového života?

Neřekl bych, že by se úplně stáhnul z šachového života, hrál i za družstva. Ale už to nebyl ten člověk, který všechno organizoval, ať už klubové přebory, turnaje, zájezdy. Myslím, že ho zaměstnávala práce, byl ředitelem Gymnázia, a asi se chtěl více věnovat rodinnému životu a nechtěl tomu dávat tolik času.

Hráli jsme také korespondenčně s Jaltou, ale to se nedohrálo. Jaroslav Pelikán byl vizionář. Některé věci nevyšly, třeba že se pojede do Anglie. K tomu byl potřeba devizový příslib, výjezdní doložka, a to se muselo schvalovat kdoví kde.

Do Anglie se opravdu mělo jet?

Mluvil o tom. Některé věci se uskutečnily. U některých věcí lidé říkali: „To je úplně v říši snů.“ Mluvil o tom, že by se mohlo jet, ale nakonec to nevyšlo. Některé věci vyšly, třeba Lipsko. Poté jezdili do Německa s hudební skupinou, ale to už nebylo do Lipska.

Když jsem chodil na gympl, měl jsem později jet na turnaj jednotlivců do Lipska. Třídní říkal, že mě na týden uvolní. Ale nakonec jsem nejel, protože tam byly problémy, uhelné prázdniny.

Asi v roce 1967 jsem hrál juniorský zápas s Holandskem. Byli asi hosty Pražáků. Od těch hráčů jsme dostali suvenýrek, lžičku, kterou mám ještě doma. Bylo mi asi 14, 15 a podrobnosti jsem tak nevnímal. Hráli jsme v sokolovně na 10 nebo 15 šachovnicích. Možná se počítalo, že by mohla vzniknout družba, ale to vše bylo přerušeno 68. rokem příchodem okupačních vojsk.

Aby se dalo jet na západ, musel jsi mít devizový příslib a výjezdní doložku. S výjezdní doložkou musel souhlasit zaměstnavatel, kdybys byl v práci zlobivý… (úsměv). Jestli jsi četl Hortovu knihu Budu-li mít kliku… Hort měl stálou výjezdní doložku. Trénoval v Německu. Nejdřív to měl s vedením svazu dobrý, ale pak začal mít problémy. Bál se, že mu výjezdní doložku seberou, tak nakonec emigroval.

Proč klub ztratil Peklo?

Klub ztratil Peklo, když se začal stavět hotel Slavoj. V místech, kde bylo Peklo, potom byla kuchyň. Jídlo vozili nahoru do restaurace výtahem. Byt sokolníka na rohu Kollárovy ulice přestavěli na restauraci. Pak vznikly i spory se Sokoly. Když se sokolovna vrátila Sokolům, dohodlo se s panem Štolbou, že mu nechají restauraci za to, že on jim bude topit. Jenže pak se začali hádat a stalo se, že se v klubovně netopilo, dávali nám přímotopy, to si pamatuješ. Nakonec se rozešli a rozdělili to. Peklo je vidět z Tyršovy ulice, sklepní okénka. Muselo se tam pořád svítit. Při zábavách tam byl barový pult, kde se podával tvrdý alkohol. Dalo se tam dostat i dveřmi pod jevištěm, které byly otevřeny jen při zábavách.

Poté jsme hráli na různých místech. V klubovně sokolovny jsme nemohli hrát asi kvůli špatnému stropu. Ve sportovní hale jsme hráli v malé klubovně na balkóně, tam se vešlo 5 stolů. Poté jsme hráli na hřišti ve volejbalové klubovně, která promrzala. Hráli jsme i v místech, kde dříve bylo Divadlo pro 116 (kde mládežníci mezi 50. a 60. lety hráli divadlo), budovu dostal Slavoj a měl tam prádelnu. V této budově byla také místnost, kam jsme jeden čas chodili. Stěhovali jsme se sem a tam a také jsme přišli o nějaké šachy. Třeba nám vystěhovali šachy z místnosti na půdu a pak nám někdo volal: „Vy tady máte šachy.“ Pod střechou zatékalo a některé šachy byly zničené. To bylo asi koncem 70. let a začátkem 80.let. Po dostavbě hotelu jsme dostali asi nejlepší místnost, která byla – klubovnu, kde je dnes Matrix. Krásná přízemní prosklená místnost. Když jsi vešel do hotelu, napravo byla recepce, jako teď, šel jsi doleva, tam byly kanceláře a na konci byla klubovna. To jsme měli asi do roku 1995. Poté pan Štolba nabídl Slavoji, že jim bude za klubovnu platit nájem, a oni nám řekli, že nebudou dělat problémy, udělá se smlouva o bezúplatném převodu majetku a mohli jsme přejít k Sokolům. Sokolové nám nabídli klubovnu nahoře, kde jsme byli od roku 1995 do roku 2015. Byli jsme samostatná jednotka. Zaplatili jsme jim základní příspěvky, ale nedávali nám žádné peníze. Museli jsme si hospodařit sami. Když jsme pořádali turnaje, na nich jsme něco vydělali. V roce 1990 jsme uspořádali sjezd středočeských šachistů, dále Mistrovství Čech. Pomáhali jsme panu Pelikánovi, který pořádal šachovou dovolenou, za naši pomoc a šachy nám také dával peníze.

Dostáváme také peníze od města na turnaje a činnost v rámci dotačních programů a od ŠSČR na podporu mládeže.

Klub spolupracoval s Jaroslav Zvolánkem.

Se Zbraslaví probíhala tak trochu družba. Jaroslav Zvolánek vedl ve Zbraslavi mládež. Na některé turnaje si Český Brod zbraslavské žáky půjčoval, v té době již jsem za žáky nehrál, to byli kluci mladší než já. Vzniklo z toho i přátelství mezi Zvolánkem a Pelikánem. Zvolánek říkal, že bude hrát za Český Brod. A v době, kdy hodně lidí po pádu z extraligy i 2. ligy odešlo, Jaroslav Zvolánek byl jeden z mála, který tady zůstal. Za nás i později hráli žáci, které vychoval, ať už to byl jeho syn Libor, Karel Čapek, Pavel Čabart, Honza Majcher. Jaroslav Zvolánek sem dojížděl až ze Zbraslavi, byl obětavý. Také pořádal turnaje pro mládež. Kluci toho pak nechali a Jaroslav Zvolánek za nás hrál do poslední chvíle.

Koncem 70. let nastala krize klubu spojená s odchodem mnoha hráčů…

Tenkrát se nehrálo za peníze. Když se sestoupilo, asi už pro dobré hráče jako Jan Kišari, Jaroslav Polák, Čeněk Teichmann, Jiří Valtera nebyl motiv dojíždět hrát nižší soutěž, kterou mohou hrát ve svém bydlišti. Došlo k docela velkému odlivu hráčů.  Luboš Neckář ještě s námi zkusil hrát krajský přebor. Měli jsme hosty z Prahy a jeli jsme na první zápas krajského přeboru, že se pokusíme o postup. Ale ti dva Pražáci bez omluvy nepřišli. Luboš říkal: „Takhle hrát nemá smysl.“ Samozřejmě o něj byl v té době zájem. To byl šachista, který hrál mistrovství republiky.

Údajně Vám a panu Eisnerovi nabízeli přestup do Kolína…

Hráli jsme v Kolíně koncem sedmdesátých let okresní přebory a končili jsme v nich docela vepředu. Dokonce mě pozvali na zájezd do Rostocku, kde jsem za ně hrál turnaj družstev. Nabídli mi, že bych k nim mohl přestoupit. S Oldou jsme si řekli, že raději zůstaneme v Českém Brodě. Domluvili jsme se, že Olda, jako lepší hráč, bude dělat kapitána a já předsedu. Alois Lanč odcházel, stěhoval se pryč, a potřeboval to někomu předat. Asi mě oslovil, jestli bych to nevzal. Říkal jsem si, zkusíme to.

Postupně se někteří lidé začali vracet k šachu nebo i do Českého Brodu. Honza Kalík, Jaroslav Zajíček, Oldřich Kopecký, Jirka Doležal, který se oženil v Kolíně, ale vrátil se do Českého Brodu, přišli Zuzana a Ivan Koudelkovi z Prahy, Miroslav Urban z Kralup, Vláďa Fabián, Ivan Pecák přišel. I někteří rodiče dětí začali hrát. Přišla spousta lidí, sice ne nějak extra silných šachistů.

Jak to bylo s mládeží v 80. letech?

Začátkem 80. let vedly mládež Jindra Pelikánová s Jitkou Bláhovou, to si přesně nepamatuji. V 80. letech jsem často jezdil na školení i do zahraničí a neměl jsem čas se tomu věnovat. Udělal jsem nábor asi v 84., kdy jsem začal dělat s mládeží. Když jsem nemohl, trénoval i Mirek Urban. V 80. letech byli z žáků nejlepší Robert Novák, Josef Dudek, Marek Záveský, Jan Šindela, Pavel Urban, Pavel Píša. V devadesátých letech jsem měl zaměstnání, že jsem nemohl být někdy k dispozici, třeba půl roku jsem byl na Slovensku na projektu, tak jsem na čas práci s mládeží přerušil. Mládež trénovali Zuzana a Ivan Koudelkovi s Oldřichem Eisnerem, později se přidali Petr Čejkovský, Mirek Urban. Teď Dana Vorlíčková, Mirek Saur, Ondra Šedivý. Individuální tréninky s pokročilými žáky vedl Vítek Moravec. Takže se střídáme, což je výhoda, že na to nejsi sám. Kolikrát nemůžeš. U dětí je problém, že když tam dvakrát někdo nepřijde, potřetí z dětí nepřijde nikdo. Rodiče řeknou: „Nikdo tam nebyl, tak tam už nemusíš chodit.“ To je zavazující, když děláš s mládeží.

Hrál jste turnaje jednotlivců.

Na turnaje jednotlivců jsem moc nejezdil. Protože to znamenalo brát si dovolenou. Po škole jsem měl jen tři neděle dovolené. V zimě jsi jel na hory, v létě jsi také někam chtěl jet, vyřídit něco na úřadě, nějaký řemeslník ti přišel domů ve všední den, takže jezdit na turnaje člověk neměl moc čas.

Hrál jsem sjezdy středočeských šachistů, v 67., 71., 73., 84., 88. i v 90., v Mladé Boleslavi v 89. jsme hráli se Jaroslavem Zajíčkem, Josefem Dudkem, Vladimírem Fabiánem, Oldřichem Eisnerem, dále Mezinárodní šachovou dovolenou v Českém Brodě. V Kolíně jsem hrál turnaje O pohár SNP v roce 75, 76. S Oldou Eisnerem, Fandou Vršovským a Pepou Dudkem jsme jeli asi dvakrát na vánoční turnaj do Mladé Boleslavi. Většinou, když si člověk chtěl obnovit třídu. Dala se obnovit i v oddílovém přeboru, ale někdy se stalo, že to nešlo obnovit, protože tam nebyli lidé, aby se třída dala uhrát. Když jsi chtěl mít I. VT, potřeboval jsi určitý koeficient, třeba 1,5. Půlka dvojek, půlka jedniček. Když tam byly samé dvojky, musela tam být jedna jednička, potřeboval jsi uhrát třeba 80, 90 %.

Řekl bych, že turnajů bylo méně. Sjezd středočeských šachistů byl jednou za rok 14 dnů, sem jezdili i z Brna. 14denních turnajů moc nebylo. Víkendové turnaje nebyly skoro vůbec. Byly pracovní soboty, až od roku 1969 jsou soboty volné. Dnes se pořádá turnajů daleko víc.

Přebory oddílu.

V 60. a 70. letech se hrály přebory oddílu i okresní přebory v Českém Brodě. Koncem 70. a začátkem 80. let se přebory oddílu možná nehrály, jelikož nás bylo v oddíle málo. Jezdili jsme hrát okresní přebor do Kolína. Asi od poloviny 80. let se oddílové přebory začaly hrát, později i ve dvou skupinách. Probíhalo to tak, že říjen až leden se hrál přebor oddílu, od února do března nebo začátku dubna se hrál okresní přebor. Z okresního přeboru se postupovalo do krajského přeboru. Kdo chtěl hrát krajský nebo i okresní přebor, musel hrát přebor oddílu. Krajský přebor se hrál v rámci sjezdu, trval 14 dnů, stejně jako sjezd, týden hráčům refundovali mzdu a týden si brali dovolenou.

Jak se skládaly soupisky?

Bylo to složitější. Byly výkonnostní třídy, nebylo ještě ELO. Kandidátů moc nebylo, ale v rámci třídy, I. VT, II. VT, bylo více hráčů, ale lišili se. Byla silnější I. VT a slabší I. VT. Někdy říct, kdo je lepší a kdo je horší… Vycházelo se z přeboru oddílu i z výsledků. U některých hráčů to bylo jasné, když někdo hrál dobře na turnajích, i za družstva měl výsledky na první šachovnici, tak se vědělo. Ale někdy to nebylo tak jasné. Vím, že se zkoušely zavádět různé systémy. V Kralupech údajně zavedli, že můžeš udělat o 10 % méně o šachovnici nižší. Hrát na páté a udělat tam o 30 % méně než na osmé, to kolikrát neodpovídá.  Většinou se složení soupisek dohodlo. Když bylo více hráčů stejné úrovně, někdy to mohlo vést k odchodu do jiného oddílu, v té době ještě nebylo hostování. Třeba do Kolína odešli Teichmann s Kalíkem a Zajíčkem… Ale jaký byl důvod k jejich odchodu, to přesně nevím, byl jsem v té době na vojně.

Velká cena ČSSR.

V 80. letech jsme se toho účastnili. Nevím, jestli tím Jaroslava Pelikána někdo pověřil. V 60. letech prakticky žádné žákovské turnaje nebyly. Ani žáci nehráli jako dnes v kategoriích H10, H12, H14, H16. Až dorostenecké přebory se hrály okresní, krajské a republikové. Žáci hráli jen Zaječice, a to nebylo zpočátku moc oficiální. Jak narůstal počet oddílu s žáky, udělali Velkou cenu. Jaroslav Pelikán byl ředitel Velké ceny, shromažďoval výsledky z turnajů, které mu byly nahlašovány, a pak z toho vycházela listina s výsledky a pořadím Velké ceny. Fungovalo to tak, že turnaje byly bodované. Už nevím, jestli se z jednotlivců složilo družstvo. Možná, že v Prešově bylo finále pro nejlepší mužstva. Také jsme pořádali festivalový turnaj, H10 asi v roce 85.

Jaký vliv měla Sametová revoluce?

Společenskou změnu jsme vnímali, většina lidí to přivítala. Šachové soutěže běžely dál. Zrušily se kraje. Nevěděli, co s tím. Okres a rovnou republika. Miloš Mazura vyhrál okres a rovnou hrál jako dospělý přebor Čech. Vznikly tzv. regiony. To měly být jakoby kraje, přeboru regionu říkali divize. Udělali to trošku jinak než kraje. Byli jsme region H2, H3. Patřil tam Havlíčkův Brod, Chotěboř, Kutná Hora, Kolín. Polohou jsme byli na okraji, bylo to náročnější na dojíždění. Pak je zrušili a přešlo se zase ke krajům. Možná vznikaly i nové soutěže jednotlivců. Začaly se pořádat turnaje pro dospělé i pro děti, jako jsou pro dospělé, krajské přebory, M Čech, M ČR. To dříve nebylo, ani rapidy. Došlo k rozvoji turnajů a možnosti hrát turnaje a týmové soutěže i v zahraničí. Družstva musela více shánět peníze, ať už přes různé granty a příspěvky.

Jezdili jste na Slaník.

Slaník byla chalupa, bývalá hospoda Ivana Pecáka, jezdilo se tam na tři dny od pátku do neděle. Hráli se blicáky, rapidy, jednou také přátelák se Strakonicemi. Probíhaly i sportovní aktivity na fotbalovém hřišti. Grilovalo se maso a přitom se popíjelo, hlavně pivo, někdy také do pozdních hodin, což bylo náročné i když jsme tenkrát byli ještě poměrně mladí. Byly i úsměvné historky. Jednou se stalo, že když se ve 4 hodiny ráno kopaly desítky, někdo upadl na zem dříve, než doběhl ke značce pokutového kopu.

V 90. letech mládež dosáhla úspěchů.

Pepa Dudek hrál někdy na kraji. Na celostátní úrovni dosáhli úspěchů Michal a Oldík Eisnerovi. Na republikových přeborech se tenkrát také setkali s Davidem Navarou a Olda vyprávěl, jak David jako malý žák pořád mluvil o šachách a něco zapomínal, třeba šálu.

Michalovi a Oldíkovi se Olda věnoval, i Radkovi Bednaříkovi mladšímu, asi si je trénoval sám.

Později jste začali jezdit na M Čech vy, ty jsi jezdil, Vítek Moravec, Jaroslav Boháč, Stanislav Ježek, Jan Čutík. Později hráli na přeborech Čech Martin Horák, Martin Homola a Adéla Burianová

Vždy se hrála „tabulka“, i v 80. a 90. letech?

Myslím, že ano.

Vždy se děti vyzývaly? Za nás to bylo tak, že vyhrával ne ten, kdo má nejvíc výher, ale kdo má nejvíc partií; obehrál ty, kteří tam přišli jednou za měsíc.

Systém 2 partií s bílými a černými se hrál již od mých žákovských let, v konečném výsledku vyhrál ten, kdo hrál dobře a byl i pilný, sehrál hodně partií.

Jak to bylo s tím, jak se stal Ivan Koudelka kapitánem áčka? Údajně jste to Petru Čejkovskému a Ivanu Pecákovi, kteří vedli áčko předtím, vůbec nenabídli.

V té době tu začalo být dost lidí. Rozpadly se Úvaly, přišli silní hráči Josef Mažgut s Františkem Hájkem, najednou tu začalo být dost lidí stejné výkonosti. Usilovali jsme o postup do vyšší soutěže, což se nezdařilo, možná proto, že jsme měli A i B družstvo v jedné soutěži čímž se tříštily síly. Ivan Pecák s Petrem Čejkovským převzali A-družstvo, sami nehráli, dělali nehrající kapitány, podařilo se jim sestavit tým z nejsilnějších hráčů a postoupit.

S tím Ivanem… Jako teď i tehdy se vždy na schůzích volili kapitáni týmů, když bylo více zájemců, tajně se o nich hlasovalo. Neřekl bych, že se jim to nenabídlo. Přišel Ivan Koudelka, byl tenkrát zdaleka nejsilnější hráč, ELO přes 2000. Asi to byla idea Mirka Urbana. Ivan nenastupoval pokaždé, protože se přistěhoval, možná sem i ze začátku dojížděl. Říkali jsme si, že by mohl být hrající kapitán, byl by více zapojen v A-týmu. Ne že by Ivana Pecáka chtěl někdo odstavit. Myslím, že jsem s ním o tom mluvil. On to asi viděl jinak. Nepamatuji si, zda byl na schůzi. Kdyby tam tenkrát byl… Ivo Píša se později stal kapitánem béčka, obešel si lidi, přesvědčil je, aby pro něj hlasovali. Neurčovali jsme, že by to někdo určil striktně: „Ten bude kapitánem.“ A že by tam byly děti, kterým někdo řekl, jak mají hlasovat, to také není pravda. Ještě ve Slavoji bylo, že od 15 let se mohli zúčastňovat schůzí, takže tam byli asi 3 nebo 4 patnáctiletí, ale těm nikdo neříkal, jak mají hlasovat. Vždyť vy jste také potom přišli na schůzi a někdo by řekl, že hlasujete… Řekl bych, že v tomto ta demokracie byla možná až příliš velká. Jsou oddíly, kde se o tom nehlasuje.

V Českém Brodě se pořádal krajský sjezd 1990 a Mezinárodní šachová dovolená v letech 1991 až 1995.

V roce 1990 nám na kraji nabídli uspořádat sjezd středočeských šachistů. Nebyl o to velký zájem. Krajský přebor v 90. se ještě losoval ručně kartičkami. Bylo i pravidlo, jak se to má dělat. Rozhodčí byl Pepa Vagenknecht. Nakonec to byl poslední sjezd, protože kraje zanikly. V rámci toho se hrály uzavřené kandidátské, hlavní a vedlejší turnaje. To teď kopíruje šachová dovolená. Potřebovali jsme tady mít rozhodčí na skupiny, doplňovali jsme je také jako hráči. Udělali jsme si rozhodčí, Jaroslav Pelikán nás vyškolil. Ze sjezdu šly peníze jenom do klubu, nebyly obrovské. Platily se vklady, ale byly finanční ceny. Jaroslava Pelikána napadlo, že by udělal Mezinárodní šachovou dovolenou, byl opravdu vizionář a organizátor. První ročník chtěl tři neděle. Byl to od něj risk. Jako klub jsme do toho nešli, protože to nebyly naše peníze, abychom riskovali klubové peníze. Tehdy ještě nebyly maily. Rozeslal dopisy na různé svazy, objednal hotel. Jako oddíl jsme mu pomáhali, večer jsme drželi služby, kluci jezdili na nádraží pro frekventanty nebo jsme i hráli, postavili jsme stoly, dělali jsme cedulky k partiím na stoly. Vždy nám za to dal nějaké peníze, částku, jak jsme se dohodli. Byl organizátor a byla to jeho akce. To byla idea, že s hráči přijely i manželky, byl tu pro ně program. Jindra Kollerová znala řeči, průvodkyně, pro ně připravila program. V Českém Brodě to bylo naposledy v roce 1995. Mezinárodní šachová dovolená se od roku 1996 hraje v Praze, důvodů asi bylo víc, ale u toho jsem nebyl.

Pořádali jste Mistrovství Čech juniorů.

To se hrálo v roce 1995. Svaz sháněl někoho, kdo to bude pořádat. Nevím, s kým pan Burda mluvil, se mnou přímo ne. Na mě se obrátil až později. Nabídli jsme se, že bychom M Čech uspořádali. Nebylo na to ani moc peněz. První ročník se hrálo v malém sále, to bylo zadarmo, ubytování bylo v hotelu. Miloš Vrabec dělal hlavního rozhodčího, Jaroslav Pelikán rozhodčího, jako trenér tam byl Evžen Gonsior, dále jako organizátoři Zuzana a Ivan Koudelkovi, Ivan dělal i turnajový bulletin. Svaz nám dal málo peněz, něco se na tom dalo vydělat, město nám něco přidalo. Problém byl, že na ubytování jsme měli 300 nebo 200 na osobu, již přesně nevím. Dohodli jsme se se panem Štolbou, že budou účastníci v hotelu, ale nebudou tam ručníky, abychom se vešli do ceny za pokoj. Příští rok mi říkal, že už to nechce. V roce 1996 bydleli účastníci na internátě v Liblicích. První den jsme pro ně objednali a zaplatili autobus, aby lidé, kteří přijeli s kufry, se dostali autobusem. Ale stalo se, že tam byl méně pohyblivý kluk, který měl problém s chozením a byl pro něj problém dojít do Českého Brodu. Došel, ale přestali jsme se zajímat o pořádání, protože nebylo ubytování. Tenkrát tam ani nikdo z Českého Brodu nehrál, z našich nebyl zájem hrát.

Pořádáte Memoriál Jaroslava Pelikán.

Zuzana Koudelková byla iniciátorka. Prof. Pelikán zemřel v 97. a říkali jsme si, že by bylo dobrý uctít jeho památku a tohle byl dobrý nápad. Zuzana stála u počátku turnaje a byla jedním z hlavních organizátorů. Turnaj se daří zvládat díky širokému zapojení členů oddílu, těch lidí bylo hodně, v posledních letech se již zapojila i tvoje generace, letos to byl již 23. ročník. Do roku 2014 jsme hráli v sokolovně, potom v hotelu Apeyron a poslední ročníky ve školní jídelně. Jestli se první ročníky losovali ručně, už si nepamatuji, ale myslím, že to bylo již na počítači předchůdcem Swiss-managera.

Údajně v prvních ročnících byl v bufetu Standa, který skončil v mínusu.

To si už nepamatuji. Asi tam byl Standa, bufet byl jednoduchý, brambůrky prodával…

V dalších ročnících zabezpečovaly bufet členky Sokola, to už byl bufet bohatší, párky apod.

Údajně u toho usnul a děti si braly sladkosti zdarma.

To nevím, to je možná vymyšlené… Já tomu nevěřím… (úsměv)

To říkal Jirka Čihák… (úsměv)

Znáš také Jirku, občas si popíchne a zveličí to. Třeba byl Standa opřený a byl nepozorný… Některé zážitky se zveličují.

V roce 2001 jste údajně zakázali postup céčka?

To bylo trochu jinak. Vždy se na schůzi řešilo, jestli uděláme dvě mužstva, nebo tři mužstva.  Tenkrát někdo řekl: „Jestli chcete platit pokutu, tak udělejte tři.“ Vždy se s hráči mluvilo a většinou na schůzi přišli lidé, kteří chtěli hrát. Řešilo se, jestli bude dost lidí. Byly i špatné zkušenosti z minulých let, kdy jsme přihlásili dvě družstva do jedné soutěže a A-družstvo nepostoupilo, neboť jelo nekompletní v sedmi lidech, tenkrát do Potěh. Vždy se zvažovaly i tyto věci. Nebylo to tak, že by to někdo někomu chtěl zakazovat.

Když kolem roku 2002 začínala naše generace, tušil jste, že z nás něco bude a že u toho vydržíme?

Jednak jste byli v šachách dobří a také jste byli docela dobrá parta, a to mělo myslím vliv i na to, že jste u toho zůstali. Někdy děti, když k sobě nemají kamarády, nechají toho. Vy jste byli od začátku šikovní. Už jako mládež jste byli dobří. Dalo se tušit, že se budete rychle zlepšovat. Věděli jsme, že vám to jde. I na Smíchově jste většinou skončili vepředu. Sice vám ze začátku pomáhal Tomáš Bouzek. Že u šachů zůstanete jsme tušili, ale jinak se to dá těžko předpovědět. Řada dětí tady bylo dobrých a potom odešli třeba na školu nebo na vojnu a přestali hrát. Třeba Pepa Dudek byl do vojny nadšenec, jezdil i s dospělými, bojovník, pak se vrátil z vojny, začal hrát šipky a úplně se změnil, už neměl takový zájem. Martin Homola měl také talent. S Martinem Horákem, který je dnes Mistr FIDE, hráli zpočátku na stejné úrovni. Potom ho to přestalo bavit. Říkal pan Homola, že na krajský přebor nakonec jel, ne z donucení, ale z přemluvení.

Pamatuji si, že jste závodili na eskalátorech. Trochu jsem se o vás bál, ale nechal jsem vás. Samozřejmě jsem měl obavu, člověk měl strach.

Pamatuji si, jak jeden kluk vystoupil z narvaného vagónu metra v jiné stanici, jak jsem se vyděsil, zařval jsem na něj: „Proč jsi vystoupil?“ On se chudák taky leknul. Naštěstí se mně podařilo podržet otevřené dveře a on mohl přistoupit. Vy jste se smáli. Pak přestal chodit.

Vzpomínám, jak jsme jednou šli ve skupině z Anděla, ty jsi šel kousek před námi, asi 10 metrů, přijelo metro, ty jsi do něj nastoupil a jel jsi napřed. Už ti bylo 14, celkem jsem byl klidný… Ne klidný, ale věděl jsem, že se ti nic nestane. Řekl jsem ti, že příště to dělat nemůžeš, kdyby se ti náhodou něco stalo. Nebyl jsi úplně malý, ale přece jen, nikdy nevíš, na koho můžeš narazit.

Jednou ve Zbraslavi jsme už stáli na odjezdu a teď jste někdo zjistil, že jste něco zapomněli, samozřejmě nám všechno ujelo.

Jednou na Smíchově, s mladší generací, tam jeden kluk zapomněl bundu. Zjistili jsme to až v Českém Brodě. Říkám: „Jak je to možný? Ty nemáš…“ Nepřipadalo mi, že je špatně oblečený, protože měl silný svetr. On najednou řekl: „Ježiš, já jsem měl bundu!“ To bylo v sobotu. V pondělí ráno jsem zavolal do práce, že přijdu později, dojel jsem na Smíchov. Uklízečka říkala, že ta bunda tam byla, našla se.

Jak jste vlastně zvládal, ke svému zaměstnání, vést klub, tréninky, v pátky hrát přebor oddílu, o sobotách jezdit s dětmi a v neděli hrát za dospělé…?

Někdy do bylo náročné skloubit s nešachovými aktivitami, ale dalo se to zvládnout, v klubu bylo a je řada schopných a ochotných lidí, nedělal jsem vše sám.

Když se ohlédnete zpět, jste spokojen s tím, jak jste vedl klub? Mrzí Vás něco, udělal byste zpětně něco jinak?

Nechci hodnotit sám sebe, samozřejmě že něco šlo udělat jinak a lépe, snažil jsem se dělat pro klub co nejlépe dle svých možností a schopností. Jsem rád, že v klubu vyrostla tvoje generace, a tak vím, že nemusím mít starost o jeho budoucnost.

Měl jste sen? Stát se mistrem světa?

To jsem neměl, tak ambiciózní jsem nebyl a znal jsem své limity, bral jsem šachy také jako společenskou záležitost, na šachách jsem poznal řadu příjemných a zajímavých lidí.

Co považujete za svůj největší úspěch? Kterou partii považujete za svou nejlepší?

Nejlepších výsledků z hlediska umístění jsem dosahoval v žákovském věku, jako úspěch považuji to, že stále hraji a můžu pomoct družstvu. Partií jsem sehrál hodně, nevzpomenu si, která byla nejlepší. Asi v polovině 80 let jsme hráli pohár proti favorizovanému družstvu Slavia VŠ Praha a mně se podařilo porazit mistra Františka Pitharta, byl to asi hráč s nejvyšším elem, nad kterým jsem vyhrál, ale to byla výjimka.

 

 

Mohl byste zavzpomínat na některé hráče, kteří prošli klubem?

Rudolf Šámal

To byl holič, který chodil na žáky se staršími pány. Chodili v šatech nebo měli alespoň sako. Měl brýle se zlatými hodinkami, hodinky v náprsní kapse. Hráli mezi sebou nebo s námi, ale za družstva ne, ani přebor oddílu.

Josef Třmínek

Je známé jméno, měli cukrárnu.

Čestmír Mrázek

Znal jsem ho podle vidění. Dělal tajemníka Slavoje a přišel jsem s ním do styku, když jsem na Slavoji potřeboval něco vyřizovat. V té době už šachy nehrál.

Rudolf Hympl

Chodil se staršími pány. Byl prý docela silný šachista, bývalý předseda klubu.

B. Štička

Také si ho pamatuji, také tam chodil. Pomáhal panu Pelikánovi s mládeží, když třeba nemohl, otevřel dětem klubovnu.

Karel Sommer

Toho si pamatuji matně, asi tam také chodil.

Schönfeld

To byl učitel češtiny, učil mě na devítiletce, nepamatuji si, že by chodil na šachy.

Oldřich Kopecký

V té době to byl jeden ze silných šachistů. To byla generace Zajíček, Kopecký, Mathon, ale Mathona jsem vůbec neznal, v Českém Brodě už nebyl. Docela dost kouřil. Pamatuji si, když jsem se na něj díval. Na konci 60. let šachu nechal, asi z pracovních důvodů. V 80. letech, když šel do důchodu, se vrátil a hrál za nás přibližně v letech 1980 až 1990. Tenkrát jsme se snažili o postup, vrátili se Pelikán, Zajíček, Kopecký. l.

Ladislav Trachta

Nepamatuji si ho. To byl dědeček Petra Čejkovského a Petr od něj měl knížku o šachu v němčině.

František Baumruk

Vysoký hubený pán. Jako žák jsem po každém tahu odešel od partie. Říkal mi, že bych měl také přemýšlet na čas soupeře. A dnes to plně dodržuji, neuvěřitelné.

Dobroslav Bureš

Generace Zajíček, Bureš, Kopecký. Nepamatuji si ho. Možná hrál za družstva, ale do klubu už nechodil. Mám dojem, že bydlel v Pardubicích.

Ivan Kravčenko

Generace Zajíček, Pelikán, Kravčenko. Pak se odstěhoval a hrál za Kladno, asi v 70. nebo v 80. letech jsem s ním dokonce hrál. Jeho rodiče bydleli v Českém Brodě.

Jaroslav Polák

Jeden z předních hráčů kraje, kandidát mistra, z Říčan. S panem Kišarim přednášeli v Houšce na dvoudenním školení trenérů. To bylo asi v roce 1985, kdy už nebyl v Českém Brodě. Když tady byl Lubomír Neckář, Miloš Vrabec, ti byli hodně silní, pak se sem přiženil Alois Lanč, chtěli, aby tito lidé nešli jinam, tak se k nim sháněly posily. Přišli Polák, Kišari, Valtera, Michálek, Teichmann, Jedlička…  Když se sestoupilo, vrátil se zpátky do Říčan.

Václav Drábek

Toho si pamatuji, také tam hrával.

Milan Koman

Hrál asi za áčko v 60. letech.

Oldřich Eisner st.

Znal jsem ho velmi dobře. Poprvé jsem ho viděl, když jako dospělý hrál přebory oddílu. Jezdil s námi s žáky, protože Oldovi bylo teprve asi 9, 10, když jsme jeli do Lipska, jel s námi, nepouštěl ho tam samotného. Byl s námi v Zaječicích a všude možně. Hrál i za družstva.

Maria Křivánková

V 60. letech hrála přebory žen, byla opravdu dobrá, měla I. VT a hrála i na mužské šachovnici. Slyšel jsem z vyprávění, že když začínala jako holka, na ženské šachovnici prohrávala. Někdo prý říkal, že to je škoda, že ani nemusí jezdit, že by se ušetřilo za vlak. (úsměv) A nakonec ona byla jedna z předních žen, končila na přeborech žen na předních místech. Pamatuji si, že jezdila na zápasy. Z doslechu vím, že učila na průmyslovce v Kolíně a měla problémy s uvolňováním z práce.

Stanislav Stehno

Pamatuji si ho. To byl pán, kterého si každý všimnul. Výrazný typ.

Vladimír? Sajdl

Pamatuji si, když hrál přebor oddílu. Drobnější pán z Úval.

Vladěk Vopařil

Hrál do pozdních let, silná I. VT, hrál i za A družstvo. Hrál hodně ostrý, útočný šach. I v 70., 80. letech ještě hrál. Za družstva pak už tolik nehrál, ale do klubu chodil, hrál přebor oddílu. Začalo mu vadit, když se začalo hrát na rychlejší tempo, že třeba spadl na čas. Potom mi napsal, že už nechce hrát, že to je na něj moc rychlé tempo.

Lída Bednaříková

Manželka pana Bednaříka staršího. Chodila na šachy jako dorostenka. Moc si na ni nepamatuji.

Radovan Bednařík st.

Je o 10 let starší než já. Viděl jsem ho v klubovně, když byl jako mladý dospělý. Neznali jsme se. Až když se po letech vrátil k šachu, přivedl k němu i syna Radka, hrál za A i B družstvo.

Pavel Hůlovec

Byl ve vítězném družstvu v Zaječicích. Když jsem chodil na výšku, půjčoval mi knížky. Akorát končil, když jsem začínal na ekonomce. Dělal zahraniční obchod. Potom se odstěhoval do Prahy. Bydlel v Českém Brodě, oženil se, nevím, kde nyní žije. Ještě hrál možná jako dorostenec, ale jako dospělý už nehrál.

Jan Korec

Vyučil se jako malíř pokojů. To byl přírodní talent. Nechal toho, když se oženil.

Vladimír Fabián

O něm víš hodně. To byli ti kluci, kteří mě přivedli do klubu. S nimi jsme hráli v Liblicích jen tak cvičně, s nimi jsem začal chodit na šachy, i s jeho bráchou. On byl dobrý, hrál v zaječickém družstvu. Jakékoliv hry, i karty hrál dobře. Hrál ještě krajský přebor dorostenců a asi v 17, 18 toho nechal, možná do vojny. To už hrál sporadicky. Měl jiné zájmy, rodinu. Poté se vrátil asi po 15 letech.

S Vláďou jsme se občas vídávali v Liblicích. V 80. letech jsme potřebovali každého. Dali jsme se do řeči, a že by se zase vrátil a zase by si zahrál. Docela se tomu věnoval vehementně, hrál všechno, jezdil na turnaje, dělal rozhodčího. Na sjezdu v Mladé Boleslavi jsme byli spolu, s Jaroslavem Zajíčkem jezdili na turnaje do Nymburka. Šachy nejsou tak viditelné na výkonnosti, ale i ta výkonnost jde pořád trochu dopředu. Když odcházel, byl lepší šachista než já, a když se vrátil, byli jsme nastejno nebo možná jsem byl o něco lepší.

Miroslav Franěk

Jsme s ním na fotce, když jsme v 66. vyhráli Zaječice. Kudrnatý kluk. Také toho pak nechal.

Ivan Pecák

To je také známá osobnost. Jako žák hrál i Zaječice, nechal toho asi v 18, v dorosteneckém věku. Věnoval se sportům, fotbalu a dalším. Také se v 80. letech vrátil, když se někteří lidé vraceli. Potkal jsem ho v Praze na nádraží. Bavili jsme se, a že by zase hrál. Později přestoupil do Kostelce, kde obnovil činnost šachového klubu.

Jan Ledeč

Doktor medicíny. Jeho tatínek byl primářem v Českém Brodě a také v Kolíně. V 66. byl ve vítězném družstvu v Zaječicích.

Jan Bejšovec

V roce 1968 byl v Zaječicích v družstvu, které je vyhrálo, potom se věnoval basketbalu. My jsme spolu i kamarádili ve škole, chodili jsme do 5. třídy. Jeho táta, dr. Bejšovec, byl s námi v Lipsku. Vystudoval stavebnictví, stavební fakultu a měl firmu v Českém Brodě. Vždy jsem se na něj obracel, když jsem potřeboval na baráku udělat stavební práce. Teď je problém někoho sehnat Bohužel už také zemřel, náhle, na rakovinu, během dvou, tří měsíců byl pryč.

Alena Klossová

Byla z Úval a hrála za žákovské družstvo v Zaječicích a hrála i krajské dorostenecké přebory. Mám dojem, že si za manžela vzala IM Sikoru a jmenovala se Sikorová.

Oldřich Eisner

Pan Eisner, jeho táta, ho přivedl asi v 6 letech, začal hrát večer a porážet dospělé a ti s ním nechtěli moc hrát. Když tenkrát Olda někoho porazil, všichni koukali. Byl opravdu talent. Hodně jsme spolu byli na žákovských turnajích, hrál v Zaječicích 1967 a 1968, byli jsme spolu na dorosteneckém přeboru v Banské Bystrici, jako dospělí jsme byli v Mladé Boleslavi na vánočním turnaji, na sjezdu v Příbrami a Mladé Boleslavi. Byl opravdu talentovaný a dostal se do finále přeboru dorostenců v Českém Brodě, které tenkrát vyhrál Ftáčnik. Asi také víš, že asi ve 30 letech prodělal onemocnění. Potom se k šachu vrátil, a i když se zlepšoval, už se nedostal do té formy, kde byl. Je obdivuhodné, že hrál pořád dál a nevadilo mu, že hráči, které dřív porážel, ho teď porazili. Někdo by to třeba neunesl.

Jitka Hudcová/Žatečková

To byla souputnice Dany Votápkové. Dana byla asi o trošku lepší. Jitka hrála i déle. Také vystudovala Vysokou školu ekonomickou, Zahraniční obchod. Hrála i přebory republiky žen. Později toho nechala, začala chodit do práce, vdala se a už se k tomu nevrátila. O šachové dění se zajímá.

Jarmila Kubičková/Plačková

Šachový talent. V 70. letech hrála v Zaječicích. Vyhrála přebor dorostenek. Později se vdala a nechala toho.

Vratislav Tichý

Jako žák byl s námi v Lipsku, asi v 66. nebo v 67., byl o dva nebo o tři roky mladší než já. Tenkrát se v rámci propagace šachu kolem roku 1967 proběhla rozhlasová simultánka s týmy, Český Brod byl jedním z nich. V neděli vysílali pořad S mikrofonem za sportem, kde hlásili, jak hrají fotbalová družstva. Poté nastoupil Vlastimil Hort a hlásil tahy soupeřům. Hort třeba řekl: „Český Brod. Hraji proti nim Je4.“ Vráťa to měl na starosti a telefonoval mu protitah, prý se snad radil s Lubošem Neckářem… Zapojen jsem do toho nebyl. Až když jsme jeli do Prahy dohrávat. Jeli jsme s panem Pelikánem a Vráťou. Hráli jsme v rozhlasovém studiu, byl tam reportér, asi Miroslav Holman, dohrálo se to a poté byla beseda s Hortem. Pamatuji si, že když jsme hráli dva, bylo to horší, než kdyby hrál jeden. Dohadovali jsme se, který tah udělat. Jednou jsem přemluvil já jeho, abych udělal tah, jednou on mě. Takže jsme samozřejmě prohráli. Pamatuji si, že Vlastimil Hort říkal: „Pokud jste to hráli sami, tak to bylo dobrý.“

Jan Kalík

Kolíňák, který hrál dlouho za Český Brod, pomáhal také panu Pelikánovi i při pořádání turnajů. V době, kdy v Kolíně nebyly šachy na výši, sem jezdil s panem Vondráčkem. Také jeho dcera je velmi dobrá šachistka. Později přestoupil do Kolína, tenkrát odešel se Zajíčkem a Teichmannem. Poté se vrátil zpátky, hrál pravidelně i přebory oddílu. Věnoval se také mládeži v DDM Kolín, jezdili jsme tam na turnaj Velikonoční Beránek.

Václav Kratochvíl

Byl kněz. Pamatuji si ho, když hrál přebory oddílu.

Jan Žížala

Hrál za nás v Zaječicích. Byl z Mělníka.

Jaroslav Hušek

Byl z Liblic. S ním jsem hodně kamarádil. Přišel na šachy o něco později než já, bylo mu asi 13, 14. Ale tak se do toho zakousl a udělal obrovský výkonnostní skok. V 69. jsme spolu byli na krajském přeboru dorostenců a on se probojoval do polofinále přeboru ČSSR v Chomutově. Kamarádili jsme spolu i mimo šachy, jezdili jsme spolu na zábavy nebo na čaje do Radimi. Po vojně šachy nechal, oženil se, bohužel již také zemřel.

Luboš Batela

Hrál jako kluk, byl v Zaječicích. Poté se věnoval basketbalu.

Stanislav Neyburský

Hrál přebory oddílu. Měl obrovské časové tísně. Říkali, že snad byl sir.

Tomáš Fiala

Byl z Příbrami. Hrál za nás v Zaječicích, byli jsme spolu na turnaji v Banské Bystrici a byl s námi i v Lipsku.

Krupička

Byl asi z Mladé Boleslavi.

Vojta Plíva

Byl z Rakovníka, hrál také za naše žákovské družstvo. Byl trochu mentálně zaostalý. Neznal hodiny. Dělali jsme si z toho legraci. Hrál strašně rychle, na celou partii spotřeboval třeba 10 minut. Tím soupeře přiváděl k šílenství. Slyšel jsem, že když na mezinárodním juniorském turnaji v Českém Brodě hrál s Rumunem, který hrál s Lubošem Neckářem na MS juniorů, prý Rumun prožíval už druhou časovou tíseň, a on měl spotřebováno 10 minut. Přemýšlel jsi 10 minut, udělal jsi tah a on se podíval a udělal tah hned. A dobře. Také jsem s ním hrál a jednou i prohrál. Čím dál víc stárnul, začal hrát pomaleji a zhoršoval se. Když se dorostenecké krajské přebory konaly v Českém Brodě, mohl tady hrát, protože tu měl příbuzné. Nikde jinde nemohl hrát. Nemohl sám bydlet, sám by se ztratil.

Vladimír Šenkýř

Kandidát mistra, byl jeden z těch, kteří vyčnívali nad ostatní. Byl asi o čtyři roky mladší než já. Vyniknul i mezi dorostenci a dospělými. Když jsem ho potkal na vojně, byl trochu zklamaný, protože nehrál pravidelně za A družstvo, v té době byla v A-týmu velká konkurence. Když se vrátil z vojny, oženil se, potřeboval byt, tak šel do Kralup, hrál za Kralupy, a dokonce se přestěhoval do Havlíčkova Brodu. Viděl jsem ho, když jsme hráli v Havlíčkově Brodě.

Jan Kišari

Jedna z posil pro A-družstvo, když chtěli hrát ligu. Byl z Brandýsa nad Labem, velmi sympatický pán. Jeho syn také hrál v Zaječicích. Byl s námi v Zaječicích jako jeden z vedoucích. Dlouho dělal vedoucího trenérské komise na kraji, zažil jsem ho na školení trenérů. Byl velký sportovec, atlet, skočil do dálky 6 metrů. Do Votic přijel také, jeho kluk tam byl také. Dopoledne se hrály šachy, odpoledne se hrál fotbal nebo dělala atletika. A když člověk viděl, že tam někdo skočil 6 metrů… My jsme jako kluci skákali 3, 4 metry.

Jiří Valtera

Přivedl ho sem Jaroslav Zajíček. Jiří Valtera byl voják, hrál na armádním přeboru, kde se seznámili. Zajíček ho do Českého Brodu vzal jako posilu. Když sem přišel, hrál i přebor oddílu, aby dokázal, že patří do áčka. Poté za nás hrál dost dlouho. Když se sestoupilo, odešel do Kralup, asi se mu nechtělo dojíždět. Poté chvilku hrál za Český Brod, dokonce i sem přestoupil a po nějaké době odešel. To byl silný šachista, dosáhl úspěchů také v korespondenčním šachu.

Vladimír Vondráček

Byl z Kolína. Hrál přebory oddílu a za družstva asi v šedesátých letech.

Jindřich Treybal

Posila v žákovském družstvu z Velvar. Jeho syn tu byl se svým synem na Memoriálu prof. J. Pelikána, pracoval ve výkonném výboru Středočeského šachového svazu. Už asi nehraje, neslyšel jsem o něm. Viděl jsem ho na nějaké schůzi, už je to asi 15 let. Jeho dědeček byl mistr Treybal umučený nacisty.

Luděk Vinohradník

Byl z Peček, asi za nás hostoval v žákovské kategorii.

Vlastimil Klíma

Byl z Prahy, asi to byl bratr Elišky Klímové.

František Vršovský

Byl z úspěšné generace žáků. Když ELO začínalo, hrál i zápasy za áčko a měl ELO kolem 2000. Asi v 89. jsme s ním, s Pepou Dudkem a Oldou Eisnerem byli na vánočním turnaji v Mladé Boleslavi. Byl talentovaný na všechno možné, na jazyky, i na hudbu, hrál na housle. Po gymnáziu šel studovat do Lipska grafickou školu, která u nás nebyla. Po studiích se vrátil, začal za nás hrát, dělal kapitána A družstva, s Mirkem Urbanem docela kamarádili, Mirek mu dělal zástupce. Zemřel v 92., bylo mu 32. Sháněl jsem ho do družstva, volal jsem k nim domů, tenkrát telefonů bylo málo a najednou to vzal pan Vršovský, říkám: „Chtěl bych mluvit s Fandou.“ „Fanda umřel.“ Někdo říkal, že si vzal prášky na spaní a udusil se zvratky. To byla škoda, to byl velký talent.

Jan Máčik

Hrál za žáky, patřil také do úspěšné generace, jako dospělý už tolik nehrál. Byl trochu svéráz. Když se v Českém Brodě konala Mezinárodní šachová dovolená, přišel s živým koněm do sokolovny do sálu. Když prohrál, někdy to těžce nesl. Pracuje v Anglii, jezdí každým rokem dělat rozhodčího na Mezinárodní šachovou dovolenou.

Miloš Janeček

Byl z Kolína. Silný hráč, hrál za žáky Českého Brod.

Gabriel Máčik

Brácha Honzy. Hrál za nás, ale Honza byl lepší. Také toho nechal. Tenkrát nás vezl do Kralup, když jsme tam hráli, a vezli jsme zpátky Mirka Urbana.

Jiří Doležal

To byl také jeden z úspěšných žáků, v Českém Brodě má rodiče. Když vystudoval stavební vysokou školu, oženil se a hrál za Kolín. Když jsme obnovovali hráče v A-družstvu, vrátil se a přestoupil zpátky do Českého Brodu.

Jeho manželka pracovala v zemědělství. V Horních Krutech dostali nabídku na byt, přestěhoval se tam. Jezdil na přebor oddílu. Buď jel na kole, nebo v zimě jel do Peček a z Peček šel pěšky do Horních Krut, třeba v 11 večer. Byl svědomitý, když hrál za družstvo, připravoval se na partie, hrál většinou na 2. šachovnici.

Libor Zvolánek

Jeden z dětí, které vynikly, syn Jaroslava Zvolánka. Český Brod potřeboval posílit žákovské družstvo, spojil se se Jaroslavem Zvolánkem ze Zbraslavi, který tam vedl mládež. Hrál i za družstva dospělých. Nevím, jestli dělal vysokou školu, pak se oženil, odstěhoval se na Moravu a od té doby jsem o něm neslyšel. Hraje za Grygov.

Jan Majcher

Také byl ze Zbraslavi a patřil k lepším žákům. Hrál za nás i za dospělé.

Jiří Čihák

To byl žák, chodil na gymnázium v Českém Brodě. Jednu chvíli nehrál. Pak zase začal hrát. Byl z Běchovic. Tři, čtyři roky zkoušel hrát za áčko. Začal jezdit s jídelními vozy a přestal hrát.

Vítězslav Nechanický

Byl z Nymburka, kandidát mistra, posila pro A-tým. Hrál dobře i go.

Vladimír Jedlička

Byl z Kutné Hory. Jezdil s námi na tábory do Votic. Dva dobří Kutnohoráci byli Jedlička a Králíček. Hrál také za áčko.

Čeněk Teichmann

Kolíňák, kterého zlanařili do Českého Brodu jako posilu pro A-tým. Potom odešel do Kolína, v současné době je v Sendražicích.

Štefan Buch

Byl strojvedoucí na dráze. Chodil na šachy, ale nikdy moc nehrál. Pocházel ze Slovenska, říkal, že měl slovenského mistra, ale myslím, že neměl, tady měl asi III. VT. Dříve se musely třídy obnovovat, a tak když někdo dlouho nehrál, mohla mu třída spadnout až na nejnižší úroveň. Tenkrát se vyprávěla historka, že mistr Herink v jednom roce ze III. VT udělal mistra sportu. Myslím, že předtím musel být alespoň kandidát mistra, asi mu spadla VT. Hrál přebor Prahy, z něj postoupil do polofinále mistrovství republiky, a dál do finále, tam skončil třetí a získal mistra sportu. Nemyslím, že by se někdo dokázal během jednoho roku takto zlepšit. Poté zavedli, že třída mohla spadnout jen o jeden stupeň. Když jsi měl I. VT, mohl jsi mít poté doživotně II. VT, což se mi zdá rozumnější. Když se někdo vrátí třeba po 10 letech, aby kandidát začínal jako IV. VT někde na turnaji…

František Michálek

To byl nejlepší hráč z Peček, když se posilovalo, hrál za Český Brod. Pak se vrátil do Peček, později se na chvilku vrátil do Českého Brodu a později šel do Kolína hrát ligu. To byl příjemný člověk, nikdy se nevytahoval a vždy spolehlivě nastoupil.

František Zuklín, Alois Kýhos

Když nastal odliv hráčů, byli jedni z Pražáků z VŠ Praha, kteří tu asi dva roky hráli.

Pavel Čabart, Karel Čapek

Oba byli ze Zbraslavi. Hráli za žáky a několik let let pravidelně za áčko v 80. letech.

Pavla Čabarta jsem viděl, když tu byl před třemi lety na rapidu.

Luděk Brill

Žák Jaroslava Zvolánka, byl zde registrovaný, ale myslím, že za nás moc nehrál.

Jaroslav Zvolánek

Nevím, jak se seznámili s Jaroslavem Pelikánem. Možná jsme potřebovali posily pro žákovské družstvo. Dlouho vedl žáky ve Zbraslavi, pořádal tam turnaje pro mládež. Nejdřív za nás hráli jeho žáci, a když byla nouze, sám hrál za áčko a jezdil sem ze Zbraslavi. Byl obětavý. Ještě nebylo metro béčko. Slyšel jsem, že Pelikánovi slíbil, že by z Českého Brodu neodešel, tak tu zůstal.

Miroslav Urban

Hráli jsme v Kralupech, ještě s Aloisem Lančem, vezl nás tam Gábik Máčik. Mirek hrál za Kralupy, kde tenkrát bydlel, i když je z Klučova. Přestěhoval se tam, když se oženil. Jeho manželka je Broďačka, byla zrovna v Českém Brodě. Když jsme jeli zpátky domů, ptal se, jestli bychom ho nevzali autem do Českého Brodu. V autě říkal, že se bude stěhovat do Českého Brodu. Viděli jsme, že to je dobrý hráč, a tehdy jsme potřebovali každého dobrého hráče. Když jsme zjistili, že je v Českém Brodě, šli jsme s Oldou Eisnerem za ním. Říkal, že by stejně přišel. Začal hrát, stal se stabilním hráčem A-družstva, dělal zástupce kapitána, rychle se zapojil i do dění klubu, trénuje mládež a patří mezi hlavní organizátory všech akcí klubu, byl také v Okresním šachovém svazu, ve výboru regionu H2, H3.

Josef Píta

Přišel jako starší mezi dospělé.

Bohumil Vaněk

Byl učitel, chvíli hrál, ale ani nehrál za družstvo.

Josef Dudek

Na nábor přišel ve 14 letech. Asi za rok začal hrát i přebor s dospělými, jezdil s námi i na Slaník. Během tří let se zlepšil a měl I. VT, byl bojovný. Poté šel na vojnu, začal hrát šipky a ztratil bojovnost, bohužel tragicky zemřel.

Petr Čejkovský

Jako žák sem chodil jeho bratranec Robert Trachta, bylo mu asi 14. Zeptal se, jestli sem může přivést svého bratrance. Petra zaujala dědečkova německá knížka psaná švabachem. Shodou okolností to byla knížka o šachách. Petr byl talent, přišel asi v 17 letech a během roku hrál v áčku. Petrovi se nechtělo hrát v létě. (úsměv) Šachy mu šly, ale nechtěl se tomu tak věnovat, aby dosáhl vyšší výkonnosti. Říkal, že posouvá dřevíčka… Ale když hrál, byl bojovný. Jeden čas dělal hospodáře a vedl mládež.

Miloš Mazura

Pracoval v Úvalech na dráze jako výpravčí. Kamarádil s Broďáky, nešachisty. Nevím, jak se o šachovém klubu dozvěděl, možná přes Ivana Pecáka. Vypracoval se a měl ELO okolo 2000, vyhrál regionální přebor, který jsme pořádali, a postoupil z něj na přebor Čech. Později se odstěhoval do Žamberka, odkud pochází, pak se tam oženil. Dělá v Žamberku už asi 26 let předsedu oddílu. Vedl tam i žáky a jezdil s nimi na turnaje.

Jiří Průcha

To byl učitel matematiky. Nejdřív sem chodil jeho kluk, který toho pak nechal. Jirka hrál. To byl talent samorost. Neznal teorii. Dokázal vymyslet takové kombinace… Kdyby se tomu víc věnoval a uměl trošku víc strategii, mohl být ještě lepší. Také se pak odstěhoval.

Josef Mažgut, František Hájek

Když se rozpadl klub v Úvalech, přestoupili k nám. To byly dvě silné I. VT, které nám docela pomohly. Franta Hájek hrál i přebor oddílu a měl ELO okolo 2000. Byl spolehlivý, Mažgut byl méně spolehlivý. Hájek pak přestal hrát, říkal že ho to zmáhá, že ho potom bolí hlava. Možná čekal, že bude mít lepší výsledky. Už je to delší dobu, kdy jsem ho potkal ve vlaku a říkal, že nás sleduje.

Jan Mazura

Strýc Miloše. To byla silná I. VT. Tenkrát byla doba, že tu bylo málo hráčů na dvě mužstva a moc na jedno, takže vznikla dvě družstva, která hrála stejnou soutěž. Miloš Mazura a Ivan Pecák k sobě sháněli posily, takže sehnali Jana Mazuru. Myslím, že byl doktor práv. Nakonec hrál i za áčko.

Pavel Šindelář

Přišel z Kostelce, hrál za A-družstvo, silná I.VT. Nevím, jak se sem dostal, myslím že ho do Českého Brodu přivedl Ivan Pecák. V jednu chvíli v Kostelci, když pan Novák zemřel, šachový klub nefungoval. Z Českého Brodu odešel do Říčan, nyní hraje opět za Kostelec.

Ivan Koudelka

Ivan bydlel s manželkou Zuzanou v Praze. Znal jsem ho podle vidění. Zuzana Koudelková měla v Českém Brodě rodiče, přestěhovali se sem za nimi, tím pádem do klubu přišel Ivan. Byla to pro nás obrovská posila, měl ELO přes 2000. Nejen že hraje, ale dělá i kapitána A   -družstva. Společně se Zuzanou vedli i mládeži. Na šachy chodil i jejich syn Michal. Byli jedněmi z hlavních iniciátorů a organizátorů turnajů v Českém Brodě. I když se přestěhovali zpět do Prahy, stále se aktivně podílí na dění klubu.

Jindřich Herčík

Chodilo sem jeho dítě a chvilku sem chodil jako dospělý.

Vladimír Klindera

 Když jsme se začali scházet v sokolovně, začali sem chodit i lidé, kteří tolik nehráli, ale přišli si zahrát přebor oddílu nebo si zablicat. To byl jeden z nich. Měl spoustu jiných zájmů, hrál i tenis, byl myslivec, také již nežije.

Bohumil Ptáček

Asi před měsícem jsem ho potkal. Chodil sem jeho syn. Nehrál za družstva, ale chodil si do klubu zahrát. Pomáhal i na turnajích, při Mezinárodní šachové dovolené.

Miroslav Saur

Dostal se do klubu přes Vladimíra Klinderu. Jeho manželka a manželka Klindery spolu učily na liblické škole. Asi ta řekla: „Můj manžel by chodil.“ „Vždyť ten můj sem chodí, tak ho přiveď.“ Hrál za družstva, za dospělé, přebory oddílu, pár let už vede žáky.

Vladimír Mrňa

Možná hrál za nějaké družstvo, nevím. Když se v Českém Brodě konal juniorský přebor, volal mi pan Čermák: „Bude tu Mrňa, je trochu problémový, můžete ho klidně vyloučit, nebudu se zlobit, kdyby něco prováděl.“ Náhodou nic nedělal.

Thomas Johnsson

Jezdil do Českého Brodu na Mezinárodní šachovou dovolenou, byl ze Švédska, také snad za nás hrál. Byli tu nadšení hlavně z piva, které je tu asi 10x levnější.

Stanislav Herdin

Byl z Úval. Hrál za dospělé, spíše přebory oddílu.

Jan Bouzek

To byl táta Tomáše Bouzka, hrál s námi přebor oddílu, aby Tomáš nemusel domů jezdit sám.

Daniel Pařík

Odněkud se přistěhoval. Měl to být talent. Psal mi jeho trenér, abychom ho podchytili, ale poté vůbec nechodil.

zpovídal v červnu 2022 a sepsal Jan Fiala

 

 

 

 

Michael Jirásek vzpomíná

Kdy a jak ses naučil hrát šachy?

Šachy mě naučil děda, když mi bylo asi 11 let, těsně před gymplem. Rozjelo se to, až když jsem začal chodit do šachového kroužku. Uměl jsem tahat figurkami, ale až v kroužku mě to začalo bavit a začal jsem hrát pořádně. Nepamatuji si, proč jsem začal chodit. Nejspíš to souviselo s někým z gymplu, možná s tebou, Vítkem Moravcem, Tomášem Gustabem. Musíš udělat vzpomínkový rozhovor s nimi, abys to zjistil.

Podle mě jsem tě přivedl já.

Tak výborně.

Chodil jsi na tréninky…

Byl jsem hodně malý, ale bavilo mě to. Považoval jsem to za samozřejmost. Teď si uvědomuji, že se o to zasloužili vedoucí, hlavně Chybný, Koudelka, Urban, Čejkovský. Ti to táhli. Díky tomu tréninky fungovaly a považoval jsem to za něco dlouhodobě zaběhnutého a zorganizovaného, jako kdyby to bylo financované, přitom to táhli tito pánové. Bylo to trochu divoké, nešlo o nějaké lekce. Znali jsme se dobře s Vítkem a Branďákem a znali jsme se spolu. Učil jsem se za pochodu od lepších hráčů. Neučil jsem se příliš z nějakých lekcí. Tohle hraní pak katalyzovalo to, že jsem se pak učil sám. Koupil jsem si knížku a četl jsem si o zahájeních, která jsem se pak stejně pořádně nenaučil. Bylo to fajn.

Ty jsi tedy studoval šachy i doma?

I když to nevypadá, tak ano. (smích) Zahájení. Protože zjevně když tě soupeř rozdrtí během šesti, osmi tahů, celou partii se pak už jen trápíš. Nakonec jsem se snažil dokonvergovat k něčemu nudnému, co vždy přežiju. Snažil jsem se najít bezpečné zahájení, které není divergentní; mám jistých svých osm tahů – dámský gambit, francouzská. Tam je také hodně variant, ale přišlo mi to tehdy bezpečnější, že nevzniknou divočiny nebo neudělám hrubku. To byla chyba, teď, když se k šachům trochu vracím a hraju víc a víc, snažím se hrát otevřená zahájení a nebát se něčeho, co má milion variant, jako sicilka.

Koupil jsem si Nimcoviče, jeho systém, a nikdy jsem ho v tom věku pořádně nečetl. Přečetl jsem sem tam kapitolu. Přišlo mi to zvláštně psané, neobvyklý styl. Až po deseti letech, kdy se mi válela doma, jsem ji přečetl pořádně.

Ono je to těžké na naši úroveň. Četl jsem ho už tehdy a moc jsem ho nepobral.

Ty jsi s tím přišel a propagoval ty myšlenky. My jsme si z toho dělali srandu, ale pak jsem si to koupil a četl.

Mohl bys vzpomenout na některé osobnosti?

Byli tam silní hráči, stálice, jako Ivan Koudelka nebo Mirek Urban, i Zdeněk Chybný. Hodně si pamatuji na excentrické hráče jako Vláďa Fabián nebo Honza Máčik. Historicky o nich moc nevím. Až teď, když jsi vydal knížku, jsem v ní listoval a zjistil jsem, jak dlouho hráli a jak vážně brali šachy. Tehdy mi přišli jako veselé figurky z města.

Pamatuji si, že sis na tréninky často přinesl rohlík a salát a jedl to při šachách…

Je to možné. Měl jsem šílenou životosprávu.

Hrál jsi přebory oddílu dospělých…

Nešlo mi to. Na to jsem byl příliš slabý. Je dobře, že člověk hraje se silnými soupeři, ale bylo to – hlavně přežít a neskončit poslední.

Jezdil jsi na turnaje…

Všechny vzpomínky se mi slily do jednoho průměrného turnaje. Bylo to zábavné, jezdili jsme na spoustu turnajů. Nechápu, kde na to Zdeněk Chybný vzal tolik času, a nedokážu si představit, jak uhlídal děti v tom věku. Bylo nám asi 14. Teď mám děti a čím jsou starší, tím jsou nezvladatelnější. Představa, že mám teenagery, kteří jsou jako urvaní ze řetězu, a teď se někde jezdí po Praze… Úplně šílené.

Šachově to bylo dobré. Byla tam spousta šachistů a tvořili vtipnou komunitu, protože na různých místech byli stejní lidé. K šachům jsem se připojil příliš pozdě na to, abych vyhrával cenu za nejmladšího hráče. To mě mrzelo. A ještě jsem nebyl dost dobrý na to, abych opravdu vyhrával. (smích) Sem tam se zadařilo a vyhráli jsme něco jako družstvo.

Někam cestovat bylo napůl dobrodružství. Jeli jsme hromadnou dopravou, někam do Zbraslavi, strašná díra, než tam dojedeš autobusem. Bylo tam spousta srandy. Velmi pěkně strávený den.

V Zaječicích jsme se zasekli a ujel nám autobus. Zdeněk Chybný mi připomínal Marka Ebena, takový světec. Tehdy byl úplně v šoku a až tam jsem ho tehdy slyšel říkat sprosté slovo, řekl něco jako „Do prdele!“. To muselo být úplně šílené, když řekl toto.

Fajn byl Pelikán, kterého jsme organizovali. Člověk viděl, jak se během půl hodiny dá zařídit sál – ze sokolovny je herna, a jak to všichni zvládli uspořádat.

Maraton byla dobrá akce v Pardubicích. To je správně nešachová akce, to s šachami vůbec nesouvisí. Hrát 24 hodin šachy je šílenost. Přijeli jsme několik hodin dopředu, šli jsme do KFC, kde byl bezedný kelímek a tam jsme se prolévali kolou, abychom nabrali sílu a kofein na celou noc a den. Špatně jsem to zvládal, už někdy v noci jsem musel odpočívat a vůbec to nešlo.

Hrál jsi Mezinárodní šachovou dovolenou a tam jsi zajímavě uplatňoval znalosti němčiny, pamatuji si tvoji hlášku „Plichten Sie, bitte“…

To je určitě vymyšlený! (smích)

…„Wie viel haben Sie Elo?“

Zkoušel jsem mluvit německy o přestávkách a byl jsem překvapený, že jsem s nimi schopen prohodit věty, které si předpřipravím. Měl jsem totiž na gymplu čtyřky, pětky. Moc jsem na ni nejezdil, protože na mě byla těžká, nebyl jsem dostatečně dobrý hráč. Byl jsem asi na dvou.

Typicky na Zbraslavi jsi pořád chodil do sámošky pro rohlíky a salát a v půlce turnaje jsi prohlásil, že už tě tam znají.

Turnajové bufety byly téma. Dneska bych si mezi každou partií dal kafe, tehdy jsem si dal mezi každou partií párek.

Jednou jsem ti prodal remízu za marokánka a ty jsi tvrdil, že to je carokánnek…

(smích) Spíš si pamatuji, že jsme na finále KP dali remízu a měli jsme za to výstražný pohovor, že podle pravidel hráč musí usilovat o výhru. (smích)

Hrál jsi přebor škol…

Ten byl výrazně jednodušší než přebory mezi opravdovými šachisty. Zdálo se mi, že mezi školské přebory se dostalo dost povalečů, kteří se chtěli jen ulít ze školy. Když uměli tahat, někam se kvalifikovali. Tam jsme zazářili, dostali jsme se na celostátní kola. Ta se mi ale kryla s chemickými olympiádami, které pro mě byly důležité a ve kterých jsem byl docela dobrý.

Jednou s námi jela i Kačka Müllerová. Až po letech jsem zjistil, že to je sestra Verčy, kterou mám za ženu už spoustu let. Když jsem s ní chodil, už jsem to samozřejmě věděl, ale tehdy jsem si ji vůbec nespojil.

Vymyslel jsi zahájení Míšaxler.

Nepamatuji si tahy. Mám je někde napsané.

Stal ses kapitánem céčka. Jak ses k tomu dostal?

Nedostatek lidí. Selhal jsem i jako kapitán. Nebyl jsem schopen utelefonovat dost lidí. Musel jsem přemlouvat, jestli někdo může, jak se tam dostaneme, kdo bude řídit. Zjevně mi taková funkce ani nepatří do ruky. Zapomínal jsem, někam jsme jeli ve čtyřech, hrozná ostuda. Jednou mi i volal Standa Švec, že jsem se tam ani neobjevil. Hrozný. Takové činnosti bych neměl dělat. To patří více lidem, kteří mají rádi organizování věci. Byl vždy problém mít dost lidí.

Branďák vzpomínal, že když se v neděli hrálo, přišel jsi v pátek na šachy, řekl jsi „Jsme dva“ a teprve jsi začal shánět děti.

Ano, to že nás bylo málo, možná souviselo s tím, že jsem nebyl příliš organizovaný. Museli jsme sehnat Peťana nebo někoho, komu se moc nechtělo nebo ani moc nehrál. Jenom aby tam přijeli lidi. Nebylo to ono. Bylo tam tvrdé jádro dvou až tří lidí.

Kdy a proč jsi přestal hrát?

Kolem roku 2010. Byla to taková kombinace v tom věku, asi ženský a alkohol. Měl jsem jiné zájmy, dojížděl jsem za přítelkyní, začala mi univerzita a byl jsem ponořený do chemie a práce. V roce 2016 jsem se odstěhoval do Velké Británie a od té doby jsem pořád někde pryč. Přestal jsem hrát aktivně, protože jsem byl příliš velký, abych chodil na úterní a páteční šachy. Na nedělní zápasy jsem nechodil kvůli jiným zájmům.

To je trochu škoda. Snažím se k šachům vrátit. Měl bych se vrátit k turnajům, na rapid a na blicky. Vážnou partii jsem dlouho nehrál.

Univerzita Glasgow má klub, kde jsem se s hráči neformálně sešel. Hraji s jedním kolegou, který je výrazně slabší. Jinak hraji spíš online. I v Oxfordu jsem hrál v místním šachovém klubu, ale to byly vždy blicky. To trochu připomínalo českobrodské úterky a pátky. Sešli jsme se na hodinu v kolejním baru a na osmi šachovnicích jsme hráli blicky s různě silnými hráči. Půlka mě drtila a půlka byla na stejné úrovni. Nejsem zatím organizovaný.

V roce 2017 jsem se zjevil na silvestrovském blicáku a dařilo se mi, ne nic hrozného.

Poslední rok, dva jsem začal hrát Fischerovy šachy. To mi připadá jako šílenost, ale člověk zjistí, že ho to nutí myslet trochu jinak.

Při dlouhodobém srovnání mě překvapuje, jak jsme všichni zůstávali tak nějak stejně silní, alespoň relativně. Vítek byl nejsilnější, tys byl trochu silnější než já, Ondra byl stejně jako ty, já byl trochu slabší, Branďák byl stejně jako já, Standa byl trochu slabší než já. To se během let neměnilo. Neumím si vysvětlit, čím to je, že hráči jsou stabilně mezi sebou relativně stejně silní.

Nikdo jsme tomu nevěnovali čas. Kam jsme se dohrabali v prvních dvou letech, tam jsme zůstali. (smích)

Fascinuje mě, jak je brodské áčko teď silné. Všichni si mohou gratulovat, skoro se dostali do druhé ligy. Když vidím ta ela.

Pravidelně sleduješ náš web…

Sleduji. Kdybychom měli srdíčka, srdíčkoval bych nebo dával palce nahoru. Vím, že „Kdo napíše článek?“ je podobné utrpení, jako když jsem sháněl lidi do céčka. Spolu jsme stránky dávali dohromady. Líbí se mi od všech články. Od Čendy, od tebe, od Vítka, ten píše opravdu pěkně. Mrzí mě, že tam nejsou komentáře přímo k článkům, protože se fakt směju nahlas, ale nevím, jak to přenést zpátky. Autoři neví, že se články líbí.

Pamatuji si, že jsem tam vídával více lidí než jen brodských šachistů. Sledují to lidé z různých míst a z různých oddílů. A je dobrý nápad, že máme Twitter. Sem tam, když se někdo přestěhuje do Českého Brodu, upozorní ho to i tak. Kdoví, jaký algoritmus ho nasměruje do „našeho“ klubu.

Plánuješ se někdy vrátit do klubu?

Rád bych. V následujících letech se plánuji vrátit do ČR, plánoval jsem to už dřív. Takže jestli se vrátím někam kolem Prahy… Jsem rád, že klub dobře udržujete, a že Zdeněk Chybný dostal ocenění od města. To je držák, který udržel kontinuitu klubu, který žije dál.

zpovídal dne 23. 4. 2023 a sepsal Jan Fiala

 

 

 

 

Jan Kalík vzpomíná

Šachy mě naučil hrát táta, když jsem chodil do druhé třídy obecné školy. Hra se mi zalíbila a zůstal jsem věrný až do pozdního věku. Na pedagogické škole v Pardubicích jsem hrál asi rok za KÚNZ Pardubice. Pak jsem startoval asi tři roky za Spartak Polička.

V roce 1962 jsem přešel do Českého Brodu, kde byla atmosféra příjemná. Na jedné učitelské schůzi jsem se potkal s panem profesorem Pelikánem, slovo dalo slovo a já jsem přestoupil. Hlavní postava českobrodského šachu byl pan profesor Pelikán. Ale patřil k němu neodmyslitelně vojenský stratég Jaroslav Zajíček, který měl hlavní podíl na úspěších. Ti dva spolu tvořili jádro klubu. K nim se pak přidali další pomahači, jako např. p. Eisner, já a jiní. Scházeli jsme se v bytě pana profesora, který byl rozvedený a dal nám byt k dispozici. Tam se konala přátelská posezení, plány. Hlavní slovo měl pan Zajíček. Věčně usměvavý profesor byl muž na svém místě. Atmosféra v klubu v sokolovně byla výborná. Vzpomínám na pány Vopařila, Kubičku, Sajdla, Mathona, Vondráčka, Kopeckého, a další. Byla tam také děvčata. Jarmila Kubičková, Jitka Hudcová, Dana Votápková a Maria Křivánková. Dva mladíci: Neckář a Vrabec.

Jednou, když jsme pořádali Mistrovství ČSSR dorostenek, vyháněla moje manželka pana Hausnera z ubytovny v domnění, že je to nějaký chuligán. Přebory oddílu jsem hrával, byly dobře řízené, korektní, spravedlivé. O prázdninách jsem hrával na Sjezdech středočeských šachistů. Jednou jsem dokonce vyhrál. Bylo to v roce 1968 v Mladé Boleslavi. Také jsem hrával v Pečkách Zadinův memoriál, v Pardubicích, v Sendražicích. Tam byla také dobrá atmosféra díky panu Uhlířovi. Ze zahraničí si vzpomínám, jak jsme jeli jako Českobroďáci v Lipsku. Jinam to nebylo možné.

Také jsem jezdil jako pomocný vedoucí do Zaječic. Jednou jsem měl s sebou psa. Byl to špic. Eva Repková ze Slovenska ho pořád hladila. Říkali jsme ji, aby ho nehladila, že ji kousne. Neposlechla a on ji kousl. Tak jsem ho musel v noci odvézt do Kolína. Druhý den se ně maďarský vedoucí ptal: Sabački nět? Také jsem byl ředitelem Mistrovství ČR dorostenek. Šajtar mi na to dal 10 000 Kčs. Zajistil jsem hrací místnost, ubytování a stravování. Děvčata bydlela v chatkách na Podvineckém rybníku. Dostala stravenky a bylo to domluveno s jedním obchodem, že si tam mohou vyzvedávat potraviny. Také jsem byl rozhodčím třetí třídy. Pomáhal jsem na plese českobrodských šachistů. Měl jsem hlavní kasu. Prodával jsme párky s rohlíkem a když nám o půlnoci došly párky, prodávali jsme samotné rohlíky s hořčicí. Pak jsem přestoupil do Lokomotivy Kolín, už ani nevím proč. Pak jsem se zase vrátil do Českého Brodu.

Slábl mi zrak, a tak jsem přestoupil ke slabozrakým. Jednou jsem se dokonce stal přeborníkem republiky. Se slabozrakými jsme toho hodně procestovali. Hráli jsme ve Švédsku, ve Španělsku, v Polsku, v NSR a hodněkrát ve Slovinsku. Tam jsem se cítil dobře mezi stejně postiženými. Oční vada mě silně omezovala v osobním životě a také při hraní šachu. Zrak se mi stále horší. V současné době hraju jen na počítači, ale jen tak pro radost. Za svůj největší úspěch považuji 16 turnajů O velikonočního beránka od roku 2004 do roku 2019.

sepsal dne 2. 7. 2022 Jan Kalík

 

 

 

 

Ivan Koudelka vzpomíná

Kdy a jak jste se naučil hrát šachy?

Doma ve 13 letech.

Jaká byla Vaše šachová kariéra před příchodem do Českého Brodu?

Hrál jsem v několika pražských klubech.

Kdy a jak jste se dostal do klubu?

V roce 1990 jsem byl se Zuzanou na obědě ve Slavoji a u vedlejšího stolu seděl profesor Pelikán s Vláďou Fabiánem a Jardou Zajíčkem a řešili nějakou šachovou záležitost. Zuzana se s panem profesorem znala z nějakých kulturních akcí, a tak ho šla pozdravit a při té příležitosti sdělila, že manžel taky hraje šachy.

Věděl jste o klubu předtím?

O jeho existenci jsem věděl, ale nic víc.

Jaká byla atmosféra v klubu?

Jedním slovem skvělá.

Pamatujete si MŠD? Jaké to bylo tehdy v Českém Brodě?

Byla tam úžasná atmosféra. Vzpomínám na rok 1994, kdy jsem hrál v posledním kole partii se Sazonovem. Byl to dost nesympatický člověk, kterého nikdo neměl rád a potřeboval vyhrát, aby dosáhl finanční ceny. Partie byla dramatická, celý sál na ni koukal a fandil mi, včetně ostatních Rusů. Partii jsem nakonec vyhrál a byla i uveřejněna v Československém šachu.

Velkými talenty tehdy byli Michal a Oldík Eisnerovi, také jste je trénoval? Měli jste velké naděje od této generace? Všichni však již šachy přestali hrát…

Ne, Michala s Oldíkem jsem netrénoval. Na jejich šachovém růstu má zásluhu jejich otec, možná i děda. To, že děti u šachů většinou nezůstanou, je fakt, se kterým je nutné počítat. Velice talentovaní byli Veronika Popová a Radek Lanc.

Jak to bylo s tím, že jste se stal kapitánem áčka? Údajně jste o to stál a údajně jste tehdy tolik nehrál a byl to způsob, jak Vás udržet v oddíle a abyste hrál více? Údajně to bylo jako hotová věc a Petru Čejkovskému a Ivanu Pecákovi se to nenabídlo.

Tak tohle slyším poprvně. Určitě jsem o to nestál. Bral jsem to jako volbu nekonfliktní osoby; navíc tenkrát, při vší skromnosti, jsem byl v oddíle jednička. Situace nebyla taková, že by někdo někomu něco nabízel. Jak znám kluky (kolegy?), tak Petr by o to nestál a Ivan by se nenechal odstrčit. Je už to dlouho, můžu se mýlit, ale mám pocit, že mě oba přemlouvali, abych toho kapitána vzal.

Mohl byste se vyjádřit k situaci mezi sezónami 2001/2002 a 2002/2003?

Situace vznikla tím, že B mužstvo vyhrálo svoji soutěž a postoupilo do stejné skupiny jako A mužstvo a domáhalo se (přesněji řečeno někteří členové) svého práva hrát tuto vyšší soutěž. Ale někteří hráči A týmu hráli jako volní hráči v B týmu, a naopak řada hráčů B týmu jako náhradníci A týmu. Hráčská kapacita oddílu nebyla tak veliká, abychom mohli postavit dva týmy do jedné soutěže. Někteří hráči to však odmítli akceptovat, a tak došlo k rozporu v oddíle. Někdo odešel do jiného oddílu (nejvíce do Peček), Ivan Pecák obrodil šachový život v Kostelci.

Hrál jste i přebory oddílu.

Dříve jsem hrával, několik jsem i vyhrál. Byla při nich taková pohodová atmosféra. Po partiích jsme šli do hospody a tam jsme mluvili o nich a řadě dalších věcí.

Když kolem roku 2002 začínala naše generace, tušil jste, že z nás něco bude?

Doufal jsem, ale je fakt, že vaše generace byla vysoce nadprůměrná, co se týče výdrže i hráčské úrovně.

Co považujete za svůj největší úspěch? Kterou partii považujete za svou nejlepší?

Těžko říci, snad dávné vítězství v přeboru Prahy juniorů (1972). Nejlepší asi není, ale vzpomněl bych partii se Sazonovem kvůli jejímu prostředí, viz výše.

Studoval jste i doma? Jste znám jako velký teoretik.

Dříve ano, v době covidové jsem toho nechal, možná zase začnu. Snažím se inspirovat, zejména v zahájení šachem před 100 až 150 lety. Dosti často to vyjde.

písemně zpovídal dne 12. 8. 2022 Jan Fiala

 

 

 

 

Dimitrij Mathon vzpomíná

V roce 1939 jsem začal hrát šachy jako samouk v Českém Brodě. Po roce 1954 jsem pak pokračoval v hraní šachu v Kolíně až do roku 1965. Až podnes hraji za SK Přerov.

Pokud bych měl zmínit nějaké šachové zážitky, uvedl bych zejména turnaje, které jsem po roce 1997 absolvoval v cizině. V roce 1997, 1998 a 1999 jsem hrál turnaje nižší výkonnosti v Hastingsu. Tam jsem zjistil, že se ten ostrovní šach hraje jiným způsobem, než na který jsem byl zvyklý. Hrál jsem pětikolové turnaje a získal jsem maximálně vždycky dva body. Pokud jde o samotný Hastings, tak je to překrásné jméno a dá se říci, že to je město v zeleni a zeleň v městě. Fakt je ten, že tam začaly britské dějiny, v roce 1066, kdy se tam vylodili Normané a od té doby vládli několik staletí celé velké Británii. Jen tak mimochodem, dost lidí se mě ptalo „To máš tolik peněz, že si můžeš letecky zajet do Hastingsu?“ Věc je asi taková. Musí se vědět jakým způsobem. Pochopitelně, nejlepší je letecky a musí se najít nízkonákladová letecká společnost a potom to opravdu je laciné, a pokud jde o stravování, bydlení a tak dále, zas není tak veliký rozdíl mezi Velkou Británií a mezi tím, jak bydlíme doma.

Byl jsem tímto způsobem života navnaděn a další tři roky jsem jezdil do Gibraltaru. To bylo ale poněkud komplikovanější. Jezdil jsem s jedním kolegou, museli jsme přespat vždycky v Anglii, v Londýně, poněvadž nebylo přímé letecké spojení. K tomu chci podotknout jen takovou maličkost, že jak se říká, že se přistává přímo z moře, je to ve skutečnosti tak, že se vlastně natočíte kolmo proti gibraltarské skále a letíte jako proti ní a tam dole je malý proužek letiště. Vždycky jsme si říkali, jestli se strefíme na to letiště, ale naše filozofie byla asi taková, když se strefí letci a celá ta posádka, tak těm určitě také záleží na tom, aby zůstali naživu, tak jsme se strefili vždycky. Nebylo tomu tak ale vždycky. Za druhé světové války tam havarovalo jedno vojenské letadlo a tam se zabil s celou posádkou slavný generál Sikorski, který byl zapojen v odbojové činnosti proti Německu. Všichni se tehdy zabili kromě letce a ten letec byl Čechoslovák. Dodnes není vysvětleno, proč se tak stalo, ale uvažuje se o tom, že některé dveře vzadu byly nedopatřením otevřeny.

Turnaje v Gibraltaru se vůbec nedají srovnávat s Hastingsem co do počtu a pokud jde o kvalitu hráčů. Vidět 50 nebo 60 velmistrů na jednom místě, to se hned tak nepodaří. Poštěstilo se mi tam vidět i Korčného, který tam jezdil pokaždé, a dávno už to nebyl takový bouřlivák, jak to bylo kdysi ještě za jeho slavné šachové kariéry. Bylo tam dosti mých kamarádů, například jeden z mých největších kamarádů byl Sergej Movsesian, se kterým se znám od jeho 16 let. V Gibraltaru žije také trvale Monika Neumanová, která je původem z Plzně. Turnaje v Gibraltaru mají tu výhodu, že jsou velmi dobře dotovány, poněvadž sám Gibraltar je střediskem mezinárodních společností, které mají obrovský kapitál, a není jim proto zatěžko turnaje dotovat. Vždycky se tam v různých turnajích různých úrovní sejde 200 až 250 účastníků. Mimochodem posledně chtěl můj syn jet se mnou a vymyslel přímé spojení z Prahy do Malagy. Z Malagy jsme letěli smluvním letadlem až do Gibraltaru, čili jsme nemuseli jako obvykle přespávat někde u Londýna.

V Přerově jsme hrávali vždycky nejvýše Krajský přebor, teď jsme končili v Krajské soutěži. Šachy jsou v Přerově obecně na úbytě a ze dvou klubů jsme udělali jeden – Spartak. Osobně už funkcionaření mám dost, a proto už šach hrát nebudu. Ale zúčastňuji se přesto velice rád turnajů tady v České republice na úrovni seniorské. Velmi rád jezdím do Rychnova nad Kněžnou, už proto, že tamní turnaj je výborně organizován. Dále hned u ruky mám Olomoucké šachové léto, kde se mi z Přerova, v němž dnes žiju, velice dobře dojíždí. Rovněž si nemůžu stěžovat na organizaci Léta, spíš naopak. Když to shrnu, se dá říci, že v roce se zúčastňuji několika turnajů. Především turnaje ve Vysokých Tatrách, konkrétně v Tatranských Matliarech, kde se koná seniorský turnaj Slovenské republiky. Na podzim jezdím do Piešťan na lázeňský turnaj, který má svůj začátek v roce 1908 a s nějakým přerušením se koná až podnes. Rád také jezdím na šachový turnaj v Tatranských Zrubech. Sice jsem teď měl desetiletou přestávku, ale chci ho opět sehrát. Tyto slovenské turnaje mají vysokou úroveň. Organizuje je inženýr Šturc a jeho organizace je opravdu na úrovni. Víceméně se dá říct, měl-li jsem vůbec nějakou šachovou kariéru, tak že už končí. Nebudu již pracovat funkcionářsky, ale budu se zúčastňovat těch slovenských turnajů a také turnaje v Rychnově nad Kněžnou. Jsem sice zván opět do Gibraltaru, ale to ponechávám těm mladším, poněvadž jsem byl snad první Čech, který se Gibraltarského turnaje zúčastnil a nyní se tam vždycky najde pár lidí, kteří ten Gibraltarský turnaj hrají. Byl jsem jeden z prvních, ale dá se říci skoro druhý, kdo se zúčastnil toho Hastingského turnaje a přede mnou tam byl několikrát Hort, který se jednou, pokud se pamatuji, dělil o 1. místo.

V Českém Brodě, jak již jsem uvedl, jsem hrál od roku 1939 a opravdu se mi tam po té šachové stránce velice líbilo. Pochopitelně jsem teď asi nejstarší Českobroďák. Měl jsem tam spoustu kamarádů a přátel a zjistil jsem, že ještě někteří tam účinkují. Musím jmenovat dva kamarády, se kterými jsem se stýkal nejvíce. Byl to zejména Dobroslav Bureš, který vystudoval komerční inženýrství, a Jaroslav Zajíček, se kterými jsme byli opravdu nerozlučná trojka. Kolikrát se stalo, že jsme u Burešů začali hrát v sedm hodin večer a končili jsme v sedm ráno, ale ne že bychom hráli blicky nebo něco podobného, ale analyzovali jsme partie. Pamatuji se, že tehdy snad hrál Schlechter mistrovství světa s Emanuelem Laskerem, pokud se nemýlím. Všechny jejich partie jsme měli u sebe a všechny jsme přehrávali a velice jsme je obdivovali. Osobně se mi podařilo přitáhnout do Českého Brodu na návštěvu podplukovníka Hromádku, který mě později, v roce 1944, pozval, abych se šel podívat na turnaj v Palace hotelu, kde hrál mezi jinými Aljechin či Junge. Turnaj, pokud se pamatuji, skončil smírně, oba měli stejně bodů. Jako obrovskou čest jsem považoval, že mě Hromádka seznámil s Foltysem, který mě seznámil s Paulem Keresem, Estoncem, který patřil ke světové špičce. Samozřejmě že naše poznání spočívalo v tom, že jsme si podali ruce, prohodili pár německých slov, popřáli jsme si a tím to končilo. Nedá se ale říct, že by bylo mnoho lidí, kteří by si podali ruku s Keresem. Což se mi jen tak mimochodem podařilo i v roce 1943 s Aljechinem, když jsem proti němu hrál simultánku v Pečkách – samozřejmě že jsem prohrál.

Později jsem pozval na simultánku do Českého Brodu Luďka Pachmana. Simultánka se hrála naslepo, snad o šesti partiích, přičemž Pachman jednu partii prohrál, jednu remizoval a bylo to obecně velice zajímavé utkání, poněvadž mnozí z nás se poprvé setkali s šachem naslepo. S Pachmanem jsme se později setkávali při různých šachových turnajích a byli spolu ve velmi přátelském šachovém vztahu. Velmi pikantní bylo, když jsem se seznámil se svojí budoucí ženou, svatba byla tehdy víceméně na spadnutí, prohodil jsem několik šachových jmen, aby věděla, že si bere šachistu. A padlo také jméno Pachman. Ona zpozorněla a říkala: „Tý, já s jednou Pachmanovou dělám na ministerstvu.“ Potom jsme zjistili, že šlo o ženu Luďka Pachmana, a že ještě než jsem se s ním seznámil, moje žena už se znala s jeho ženou. To je jen taková bych řekl trochu kuriozita. Léta jsme bydleli za Protektorátu na Slovensku, pochopitelně i za první republiky, a je zajímavé, že tam jsem se k šachům vůbec nedostal, teprve až v Českém Brodě jsem začal hrát šachy.

zpovídal dne 21. 8. 2014 a zapsal Jan Fiala

Míťa, jak mu říkali kamarádi, mi nabídl tykání s odůvodněním, že není o tolik starší (jeho ročník narození byl 1927, zatímco můj 1991). Vzpomínal i na některé tehdejší českobrodské hráče (zapracoval jsem do práce) a velkým zážitkem pro něj bylo setkání s mistrem světa Aljechinem během jeho simultánky v Pečkách na záchodě, kdy podle svých slov "moje chcanky se mísily s ušlechtilou močí mistra světa". (pozn. JF)

 

 

 

 

Miloš Mazura vzpomíná

Kdy a jak jste se naučil hrát šachy?

Doma v rodině. Tam hráli šachy všichni. Děda, strejda, teta, bratranec, bratr a samozřejmě táta. Naučili Vás tahat a dokud jste neporazili babičku, tak Vás jako šachistu nevzali na vědomí.

Jaká byla Vaše šachová kariéra před příchodem do Českého Brodu?

Taťka vedl šachový kroužek při ZDŠ ve Slatině nad Zdobnicí. Vytvořil družstvo, se kterým jsme hrávali turnaje Velké ceny ČSSR žákovských družstev a korespondenční ligu. A docela úspěšně. Pamatuji si např. dvě třetí místa z turnajů v Kopidlně a ve Svitavách, v konkurenci družstev z celé republiky. Vybojovali jsme rovněž (ještě jako žáci) postup do Krajského přeboru družstev mezi dospělými. Individuálně jsem vyhrál několikrát Okresní přebor žáků a dorostu a pravidelně se účastnil finále Krajského přeboru žáků, dorostu a ještě jako dorostenec i Okresního přeboru dospělých. Již jako žák jsem nastupoval v Krajském přeboru II. tř. družstev za Sokol Slatina nad Zdobnicí a poté i o soutěž výše za Sokol Javornice. V obou týmech hráli i můj otec a strýc, kteří předtím (ale i potom) hráli mnoho let i za Žamberk. Se soutěžním šachem jsem ovšem skončil v maturitním ročníku na jaře 1982 a znovu jsem začal hrát právě až po příchodu do českobrodského oddílu.

Kdy a jak jste se dostal do klubu?

Pracoval jsem jako výpravčí v Úvalech, kde pro ukrácení chvíle většina kolegů hrála o nočních směnách šachy. Na takové hobby úrovni, konkurenceschopný tam byl tehdy jen pan Kracík. Do klubu mě přivedl Ivan Pecák, který bydlel v sousedství s mým bývalým kolegou Martinem Kratochvílem. Zmínil se mu, že jsem hrával závodně a Ivan nedal jinak, než že mě musí přivést do klubu. Do Českého Brodu jsem se přistěhoval v březnu 1988 a zřejmě jsem pak na podzim již hrál oddílový přebor.

Měl jste kontakt s klubem předtím?

Nikoliv. Znal jsem jen jméno profesora Pelikána coby pořadatele řady dětských turnajů. A trochu Miloše Vrabce, který hrával v Rychnově nad Kněžnou kandidátské turnaje, kterých se pravidelně zúčastňovali můj strýc a otec. A já v roli diváka. Pamatuji si, že mi Miloš předával medaili a diplom po mém vítězství na nějakém žákovském turnaji v Rychnově.

Jaká byla atmosféra v klubu?

Parádní. Scházeli jsme se každé úterý a pátek k tréninkům a na pivu, o víkendech se hrálo. Byl to zajímavý mix velmi zkušených šachistů (Kopecký, Zajíček, Vrabec, Valtera) s mladšími, kteří tomu dávali energii a parta moc dobře fungovala. Vedly se i všelijaké filozofické debaty, lidé byli názorů různých, měli jsme mezi sebou spory věcné, ale nikoliv mezilidské. Na každou chvíli strávenou u šachovnice nebo u piva jsem se vždy těšil. Zajímala mě nejen historie oddílu, ale vůbec všechny zážitky, o které se ti starší byli ochotni podělit. Na svoje působení v klubu rád vzpomínám. A ještě víc jsem rád tomu, že jsem si odtud odnesl několik přátel, se kterými se potkávám dodnes.

Mohl byste vzpomenout na některé hráče z té doby a zážitky s nimi?

Samozřejmě na Vláďu Fabiána. Jak ho bylo všude plno a jaký šířil optimismus. Na Jirku Doležala, který chtěl, abych mu pomohl se zabíjačkou v Horních Krutech, a přitom se ukázalo, že jsem vlastně hlavní řezník. A tím jsem tedy opravdu nebyl, ale všechno dobře dopadlo. Na Honzu Máčika a Pepu Dudka jako na „pábitele“. Podobně i na Ivana Pecáka. Nebo na kamarády, šachisty, co mi ochotně pomohli přestavět na dvoře u Jardy Zajíčka dřevěnou kůlnu na garáž. A nezapomenutelné zážitky mám samozřejmě ze soustředění, která se konala na chalupě Ivana Pecáka na Slaníku u Strakonic. Kromě šachů jsme tam mastili karty a fotbal a „užívali“ si hojně i strakonický Nektar. Co vím, tak došlo i na kankán tancovaný na stolech triem ve složení Zajíček, Urban, Mazura. Opravdu bylo a je na co vzpomínat.

Hrál jste soutěže družstev.

U soutěží družstev se musím zmínit o tom, že jsem to byl právě já, kdo vystrnadil pana profesora Pelikána ze sestavy A družstva. A hned první partiií, ve které jsem dostal přednost v sestavě, jsem prohrál. S panem Venerou z Neratovic. Ale poté se mi asi dařilo lépe, protože jsem pak hrával za áčko celkem pravidelně. Nevím, kdo byl tehdy kapitánem, ale vím spolehlivě, že Petr Čejkovský s Ivanem Pecákem vedli družstvo v době, kdy jsme vybojovali postup do vyšší soutěže.

Zažil jste situaci, kdy se kapitánem stal Ivan Koudelka?

Ano, ale myslím, že již jen krátce. Myslím, že už jen v mojí poslední sezóně (1993/1994), kdy jsem již na zápasy dojížděl ze Žamberka.

Hrál jste soutěže jednotlivců.

Bylo to moc fajn, všechny ty výlety byly do míst, která jsem předtím neznal. A samozřejmě super turnaj přímo v Českém Brodě, to byla Mezinárodní šachová dovolená pod taktovkou profesora Pelikána. I když se mi tam herně příliš nedařilo, pamatuji si to jako super společenskou akci. Moc rád vzpomínám i na jeden zajímavý turnaj v Praze. Jednalo se bleskový turnaj tuším čtyřčlenných družstev, který se pod názvem „Smíchovský soudek“ konal v historickém sálu ve smíchovském pivovaru. Absolvoval jsem několik ročníků a točil se tam opravdu skvělý staropramen, nálada byla vždy výborná.

Hrál jste i přebory oddílu, vyhrál jste např. 1991.

Oddílové přebory měly tehdy velice silné obsazení, hrály se až tři výkonnostní skupiny A, B a C. Tehdy nebylo tolik příležitostí ke hře, jako mají šachisté dnes. Na kvalitním oddílovém přeboru tak mnohem více záležela sportovní výkonnost celého oddílu. Ano, podařilo se mi vyhrát oddílový přebor a postoupil jsem tak do okresního přeboru, ale nejlepším hráčem jsem rozhodně nebyl. První šachovnici za družstva hrál tehdy Franta Vršovský, později pak Franta Hájek. Jejich šachy se mi moc líbily, byla radost koukat se, jak dokázali čistě utahovat šrouby a kosit soupeře.

Mohl byste vzpomenout i na Vašeho strýce?

Ano. Strejda byl vystudovaný právník, ročník narození 1931. Vášnivý šachista, zkušený a nekompromisní šachista s originálním stylem hry. Byl silný hráč I. výkonnostní třídy, dnes bychom mohli říci úrovně KM. Často nehrál tahy nejsilnější, nýbrž ty, které dle jeho úsudku nejvíc vadily soupeři. Psychologické pojetí boje a různé triky, to bylo jeho. Ovšem v době, kdy jsem jej přiměl hrát za Český Brod, to byl pro něj návrat za šachovnici po delší sportovní odmlce. Hrál za Brod pak ještě minimálně další sezonu i poté, co já jsem definitivně odešel.

Proč jste pak z klubu odešel?

Myslím, že v létě 1993 jsem ještě odehrál turnaj na Mezinárodní šachové dovolené, kde startoval i můj otec a poté jsme se s manželkou odstěhovali do Žamberka. Tam jsme zakoupili domek. Já jsem již od ledna 1993 pracoval v Letohradě, v březnu se narodil syn Ondra a denní dojíždění nebylo dál únosné. Ale odehrál jsem za družstvo ještě celý soutěžní ročník 1993/1994, protože jsme předtím postoupili do vyšší soutěže a také jsem nechtěl klub a kamarády tak rychle a definitivně opustit.

Nadále jste udržoval styky s Českým Brodem? Hrály se přátelské zápasy se Žamberkem, jak ten nápad vznikl? Údajně jste prohrál se Švédem Johnssonem a ostatní pak tak dlouho zpívali „Severní vítr je krutý“, až Vás naštvali?

Nápad to byl můj. A bylo to hned na podzim 1994, konkrétně 8. 10. 1994. Chtěl jsem, už coby žamberecký šachista, sehrát před sezonou zápas na rozehrání. Pozvali jsme tedy Broďáky do Žamberka a uspořádali víkend s pobytem u Pepy Kalouse na jeho chatě v Liticích nad Orlicí. Akce se vydařila po všech stránkách, snad jen kromě výsledku, zápas totiž skončil 2,5:5,5 ve prospěch Českého Brodu. Odveta se hrála hned příští rok v dubnu v Českém Brodě. A se stejným výsledkem, společensky vydařená akce a vítezství Českého Brodu. Zájezd k Pepovi Kalousovi jsme opakovali i další rok. A snad právě v tomto přátelském utkání jsem prohrál se švédským soupeřem (Johnsson) a nebyl jsem naštvaný na ten popěvek, ale na sebe, jak jsem partii pokazil. Večer na chatě byla píseň o severním větru velice populární. Nevím proč, mě zas tak legrační nepřipadala :-). Pamatuji se ještě na další zájezd brodských šachistů k nám do východních Čech. Ubytovali jsme je na Pastvinách a sehráli přátelský zápas, bleskový turnaj a tuším, že i nohejbalové utkání. Na přelomu milénia jsme pak v Žamberku uspořádali devět ročníků velice populárního celonočního turnaje v bleskové hře pod názvem Žamberecký kanec, kterého se pravidelně účastnili i někteří šachisté z Českého Brodu. A také se mi podařilo přesvědčit Miloše Vrabce a Jirku Valteru a později Ivana Pecáka, kteří nám svým hostováním pomáhali v utkáních SK Žamberk v přeboru Východočeského kraje. A i nyní se pravidelně vídám se Zdeňkem Chybným, s Mirkem Urbanem, Mirek Saurem a Ivanem Pecákem na „soustředění“, které každoročně pořádá Petr Čejkovský na chalupě na Svratouchu.

V Žamberku se pořádá Mishmash.

Zajímavostí je, že inspirací pro uspořádání turnaje formátu Mishmashe mi byla někdejší účast na turnaji v Rakovníku, kde jsem dvakrát startoval za Český Brod. Tam se právě kombinoval fotbal, nohejbal, bleskový a rapid šach. Zmínil jsem se o tom synovi, kterého ta myšlenka nadchla. Na první ročník pozval kamarády a kamarádky z Palučinské šachové školy a začala se tak tradice docela oblíbeného turnaje. Myslím, že již hned na druhý ročník přijelo družstvo z Českého Brodu, ve kterém figuroval i Míra Chaloupka, syn Mirka a Ivy Chaloupkových, našich přátel z Brodu a Ondrův kamarád.

Nelákalo Vás někdy vrátit se do Českého Brodu?

Jak už jsem zmínil, zpočátku jsem se tam vracel na zápasy družstev. Přijel jsem vždy o den dřív, přespal u Ivana Pecáka a v neděli se hrálo. Další sezónu jsem pak ovšem začal hrát za Žamberk a do Brodu se vydával méně častěji. Ale vracíme se tam pravidelně, máme tam dodnes řadu kamarádů. Prožili jsme tam hezké časy a Ondra se narodil právě ještě v Českém Brodě.

Co považujete za svůj největší úspěch? Kterou partii považujete za svou nejlepší?

Asi právě účast na polofinále přeboru republiky poté, co jsem vyhrál přebor okresu Kolín.
Žádnou „ikonickou“ partii v paměti nemám, byť v několika případech slepé kuře zrno našlo.
Od roku 1999 jsem se věnoval trenérsky mládeži a na moje šachy již tolik času ani energie nezbývalo. Z té doby za největší úspěch považuji dvě druhá místa družstva SK Žamberk v 1. lize mladšího dorostu a třeba i několik individuálních medailí mých svěřenců z Mistrovství Čech či dalších turnajů. Cením si hlavně toho, že se mi podařilo ukázat tuto hru několika dalším, kteří u ní zůstali a dnes hrají i na ligové úrovni. A samozřejmě mám radost i ze syna, který působí ve vedení Palučinské šachové školy a pomáhá organizovat šachové tábory a další různé víkendové akce pro mladé šachisty.

Studoval jste šachy i doma?

Nijak systematicky, těžil jsem spíš z toho, že jsem v mládí měl poměrně dost herních příležitostí, ale pak jsem soutěžního šachu asi na sedm let úplně zanechal. Snad jen, když jsem trénoval úspěšné žákovské a dorostenecké družstvo, musel jsem pracovat i na sobě. Nejvíce partií jsem sehrál mezi lety 1990 až 2005, posledních 15 let pak hraji maximálně šest až osm partií za družstva, a to je vše. Šachu se věnuji spíš v různých organizačních funkcích, coby předseda oddílu, kapitán družstva, pořádáním turnajů, sháněním prostředků na činnost apod.

Měl jste sen, stát se mistrem světa?

Tak to rozhodně popírám!

písemně zpovídal dne 1. 8. 2022 Jan Fiala

 

 

 

 

Lubomír Neckář vzpomíná

Kdy a jak jste se naučil hrát šachy?

V osmi letech při pozorování výuky šachu mého staršího bratra mým otcem.

Jak jste se dostal do klubu?

Byl prováděn nábor žáků ze škol.

Jak probíhaly tréninky a kdo je vedl? Brzy jste byl nejlepší žák, věnovali se Vám víc, měl jste individuální tréninky?

Tréninky prováděl hlavně profesor Jaroslav Pelikán, učil běžná zahájení a koncovky, pak i různé obraty ve střední hře. Žádné individuální tréninky jsem neměl, ale díky velkému množství žáků a tím i partií jsem (i ostatní žáci) získal relativně velkou praxi.

V Pekle hrávali i starší šachisté, údajně se u Vás ujala hláška „teď už bych to za remízu nedal“.

Tato hláška „teď už bych to za remízu dal“ občas zaznívala ve volných partiích pánů Šámala a Krahulce (už starých pánů). Mně se tato hláška líbila, protože většinou pozice toho hráče, který tuto hlášku vyslovil, byla už velmi špatná.

Byl jste členem vítězného družstva v Zaječicích 1964 a 1965. Bylo to překvapení?

Překvapení to asi nebylo tak velké, protože naše družstvo bylo velmi silné. Zážitek pro mne byla simultánka s velmistrem Hortem, mým velkým šachovým vzorem.

Účastnil jste se zájezdů do NDR. Uměl jste německy?

Od svých 13 let jsem se učil německy a na gymnáziu jsem měl povinnou němčinu, takže v pozdějších letech jsem neměl problém se německy domluvit. Zájezdy mi otevíraly pohled na svět, získal jsem tam i několik známých, ke kterým jsem se (hlavně v Lipsku) rád vracel i na šachové turnaje.

Účastnil jste se táborů ve Voticích.

Tábory ve Voticích byly pro mne i ostatní mé kolegy velmi uvolněné, hodně koupání, fotbalu i šachu.

Hrál jste kontrolní turnaje na Čiháku. Probíhaly tam i přednášky?

Na Čiháku jsem hrál několik kontrolních turnajů, pro mne byl nejdůležitější kvalifikační zápas s Milanem Babulou na jaře 1969 o start na Mistrovství světa juniorů ve Švédsku. Přednášky a analýzy tam probíhaly pouze před nějakým mistrovstvím reprezentačních družstev.

Brzy jste začal hrát v mistrovských soutěžích družstev dospělých.

Byla to tvrdá škola, pamatuji si (snad první vážnou partii) s panem Kopeckým, kterou jsem pěkně vyhrál po dlouhém boji a uvědomil si, že se s nimi dá hrát.

Měl jste úspěchy v přeborech dorostenců. Jaká tehdy byla konkurence?

Konkurence byla značná, řada soupeřů už z mých žákovských let, k tomu i silní hráči ze Slovenska. V roce 1968 jsem hrál doma v Českém Brodě a chtěl jsem vyhrát – další důvod byl, že vítěz bude hrát na mistrovství světa juniorů ve Stockholmu (i když byly potom různé machinace na svazu, aby jel Milan Babula – protěžován moravským svazem).

Na Mistrovství světa juniorů ve Švédsku 1969 jste skončil 6. Jaké to bylo na západě?

Pro mne byl tento turnaj i pobyt šok. Švédsko tehdy mělo nejvyšší životní úroveň na světě, vše k dostání i ne drahé – přes mé velmi omezené devizové prostředky. Podporu od svazu jsem neměl vůbec žádnou ani nabídku velmistrů, žádal jsem pouze a jedině profesora Pelikána, kterému jsem naprosto důvěřoval a vzhledem k jeho perfektním znalostem jazyků jsem neměl nejmenší problémy s domluvou. Tehdy se ještě partie přerušovaly a dohrávaly příští den – tzn. že mi pomáhal analyzovat tyto přerušené partie i sledovat partie mých příštích soupeřů. Pomohl mi neskutečně! S Karpovem jsem hrál bohužel už 1. partii ve finále, potom měl 8 bodů z 8 partií a ostatní krátce doremizoval. Ta partie s ním byla pro mne velmi inspirující (i přes prohru), hlavně analýza po partii – co on skutečně viděl, bylo neuvěřitelné.

Vyhrál jste mezinárodní turnaj juniorů v Bratislavě 1970.

Na ten rád vzpomínám, hráli jsme ve vysokoškolském klubu, hezká muzika, hezké dívky i velmi slušný šachový výkon.

Vyhrál jste vysokoškolský přebor 1971.

Jestli si dobře vzpomínám, musel jsem hrát s Pavlem Votrubou rozhodující dvojzápas, který jsem vyhrál.

Účastnil jste se také přeborů Prahy v bleskovém šachu – jaké to bylo hrát na diktát?

Hra na diktát byla zajímavá i stresující, protože mnozí hráči netahali přesně na diktát, a tím vznikaly různé třenice.

Hrával jste Černou kočku.

Černou kočku jsme hráli hodně na Čiháku i na soustředěních v Harrachově, hlavně díky trenérovi Františku Pithartovi.

Na vojně jste hrál za ÚDA 1. ligu a armádní turnaje.

Jednoroční pobyt v armádě – Dukle mi šachově velmi pomohl. Mé dopolední i odpolední zaměstnání v Dukle Praha byla individuální šachová příprava v Domě armády na Dejvickém náměstí. Můj nadřízený trenér byl kapitán Vlastimil Jansa (velmistr), kterého jsem viděl za celý rok tak dvakrát – tzn. že vše záleželo na mně, jestli chci šachově tvrdě pracovat nebo tento čas prozahálet. Měl jsem k dispozici pracovnu s některými šachovými časopisy (hlavně ruskými). Jako jediný voják vybraný k šachu v Dukle Praha jsem po úspěchu – 3. místě v mistrovství republiky dospělých v Rimavské Sobotě – měl automaticky zajištěnu účast na turnaji spřátelených armád v Leningradě. Setkal jsem se tam s řadou vynikajících hráčů – např. velmistr Tukmakov…

Na finále Přeboru ČSSR 1974 jste byl 3. V Československém šachu uvedli: „Triumf armádného šachu dovršil klubový kolega prvých dvoch víťazov Lubomír Neckář, ktorému vyšla nezvyčajná turnajová taktika. Bielymi staval spoľahlivé pevné ‚domčeky‘, zatiž čo čiernymi volil často najostrejšie varianty sicílskej obrany. Svedomitá príprava a dobrá orientácia v časových tiesňach mu vyniesla krásne 3. miesto, ktoré je zatiaľ najväčším úspechom mladého finálového debutanta.“

Chtěl jsem vyhrávat – proto jsem s černými volil ostré pozice, které mi velmi vyhovovaly. S bílými mi se silnými hráči mnohdy stačila remíza (např. s Hortem)

Hrál jste na vysokoškolském MS ve Štýrském Hradci 1972 a v Teeside 1974. V Teeside bylo špatné jídlo a byli jste se podívat na 1. železnici světa.

V Grazu bylo vše perfektní, hrál jsem tam velmi zajímavé šachy – viz partie s Hjertenesem, zato v Teeside jsme bydleli u pastvin v bývalém vojenském americkém táboře a každý den nás vozili autobusy do Stocktonu-Darligton, takže něco z té železnice jsem viděl. Jídlo bylo opravdu strašné – pro zhubnutí přímo ideální (to jsme tehdy ještě ale nepotřebovali!).

Kdo řídil klub, vedl mužstva, jaká byla atmosféra v klubu?

Atmosféra v klubu byla výborná, při utkání družstev jsme si navzájem fandili. Klub řídíl hlavně profesor Pelikán, určoval soupisky i po poradě s dalšími hráči (Zajíček, Lanč, …). Bez profesora Pelikána by úspěchy v Českém Brodě nebyly!

V Pásmovém turnaji MS ve Vrace 1975 jste byl 11. a o půl bodu Vám unikla norma IM. Měl jste sekundanta?

Sekundanta jsem neměl. Bohužel se mi nedařilo v časových tísních, kde jsem několik partií úspěšně nedokončil. V poslední partii s černými jsem byl velmi nervózní – stačila remíza, ale uviděl jsem, jak se hrají turnaje! Velmistr Ree z Holandska, ač mu vůbec o nic nešlo, hrál tvrdě na výhru. Tak se to má hrát!

Hrál jste i za reprezentaci dospělých.

Jako pro každého šachistu pro mne byla čest reprezentovat. Největší zážitek pro mne byl při mistrovství Evropy družstev v Moskvě, kdy při pohovoru s našimi hráči na chodbě hotelu přicházela ruská suita v čele s mistrem světa Karpovem a k úžasu všech zamířil ke mně a podával mi po 8 letech(!) od Stockholmu ruku. To tehdy bylo skutečné gesto.

Dostával jste se do časových tísní.

Časové tísně byly můj velký problém, snažil jsem se vše spočítat a to žádalo hodně času. Lituji, že tehdy nebyly současné možnosti – za každý tah půl minuty navíc.

Hrál jste družební turnaj v Balašiche u Moskvy 1977.

V Balašiche jsme viděli skutečný život Rusů, přemíra alkoholu, prázdné pulty v prodejnách, ale i nádhernou podmoskevskou přírodu. Vodku jsem nepil, ale po simultánce v ruské škole jsem musel vypít rychle sklenici koňaku, protože zjistili, že jsem učitel. Byla to koňská dávka! Dívek tam bylo hodně. Zajímavá byla závěrečná recepce na dače v lese, kde jsem poprvé i naposled viděl šachovou legendu – Botvinnika.

Dvakrát jste se Českým Brodem hrál 1. ligu, jaké to bylo v konkurenci elitních velmistrů…?

Pro mne byl největší zážitek výhra s černými s velmistrem Filipem (i když mnoho let poté, co hrál turnaj kandidátů).

Trénoval jste mládež v Českém Brodě?

Mládež v Českém Brodě jsem netrénoval.

Jak jste zvládal skloubit šachy s rodinným a pracovním životem?

Na prvním místě byla rodina s malými dětmi. Problém bylo moje zaměstnání – učitel matematiky a fyziky, uvolnění ze školy bylo provázeno samozřejmě s velkým nesouhlasem ostatních učitelů (suplování).

Studoval jste šachy doma? Měl jste trenéra?

Šachy jsem doma samozřejmě studoval, sháněl jsem hlavně ruské Šachmatnyje bjuletiny i studoval starší a staré partie světových velmistrů. Trenéra jsem žádného neměl.

 

Má vybraná nejútočnější partie:

Lubomír Neckář – Oystein Hjertens
Studentské mistrovství světa družstev 1972 Graz
[B89] 1.e4 c5 2.Nc3 d6 3.Nge2 e6 4.d4 cxd4 5.Nxd4 Nf6 6.Bc4 Be7 7.Bb3 Nc6 8.Be3 0–0 9.Qe2 Na5 10.0–0–0 Nxb3+ 11.axb3 Bd7 12.g4 a6 [12...d5! 13.exd5 Nxd5 14.Nxd5 exd5 15.Nf5 Bxf5 16.gxf5 Bf6 17.Qf3 Qa5 18.Kb1 Rad8 19.Bd4 s malou výhodou bílého] 13.g5 Ne8 14.Rhg1 b5 15.Qh5 g6 16.Qh6 Ng7 17.Rg4 Nh5 18.Rh4 Re8 19.Rxh5 gxh5 20.Nf5! Bf8 21.Qxh5 exf5 22.Nd5 Bg7 23.Bb6 Qc8 24.Nf6+ Kf8 25.Rxd6 Be6 26.b4! h6 27.Bc5 hxg5 28.Rxe6+ Qxc5 29.Rxe8+ Rxe8 30.Nd7+ 1–0

písemně zpovídal dne 16. 8. 2022 Jan Fiala

 

 

 

 

Ivan Pecák: Vzpomínky na šachové mládí (50. a 60. léta)

Někdy na konci padesátých let jsem se naučil tahat figurkami od otce a strýce. Brzy jsem je porážel, a tak jsem se přihlásil do šachového klubu Slavoj Český Brod. To byla šťastná volba, neboť v té době vedl kroužek prof. Pelikán. To byl úžasný člověk plný energie, humoru a porozumění pro mládí. Zhruba 10 let jsem pravidelně docházel do klubu, hrál soutěže, jezdil po turnajích a v létě na šachové tábory!

Klubovna Slavoje bylo magické místo. Peklo se jí přezdívalo. Pro nás přítmí suterénu sokolovny, kde se kde se odehrávaly nejlepší šachové souboje, ale i rvačky s protivníky a později i první schůzky s děvčaty! Nádherné to časy! No a později jsem v Pekle chodil na panáka při tancovačkách!

Zpět k šachu! Složení členstva klubu bylo ideální! Na dnešní poměry bylo tehdy hodně žáčků a žákyň, něco málo dospělých a početná skupina seniorů. U nich se chvíli zastavím. Nejstarší byl pan Baumruk (přes 80 let), potom následoval holič pan Šámal a další. Pro nás děti bylo úžasné sledovat jejich partie a průpovídky, např. vida ho Davida. No a když jsme dosáhli určité úrovně, dostalo se nám té cti, že jsme mohli s nimi hrát! To byla síla dnešní III. a II. třídy. Nás to bavilo a velmi jsme se považovali, že senioři s námi rádi hráli. Vše to sledoval prof. Pelikán s laskavostí a nadhledem. Nikdo nás netrápil s nezáživnou teorii. Jen občas někdo ukázal nějakou teoretickou fintu zájemcům, či talentům. A prof. Pelikán chodil mezi námi a čas od času utrousil například: „Hele, když spojíš dvě věže na sloupci, to je síla“. Nebo upozornil na nepříjemné vazby střelcem či dámou i na možnosti koně „skákat do el“ (odtažný šach atd.).

No a když se objevil velký talent jako Luba Neckář nebo Miloš Vrabec, tak těm se věnovali více. To byli dva největší talenti, kteří to také dotáhli nejdál. Další byli Korec, Horyna, Hůlovec, Chybný, Fabiánové, Franěk, malý Oldík Eisner a snad i já. Skupina děvčat nebyla tak šachově výrazná, kromě mladičké Jarmily Kubíčkové, zato to byla děvčata velmi pohledná! Pamatuji na Hanky Procházkovou a Vránovou, Ivanu Kmochovou, Naďu Markovskou a později Alena Sikorová Klosová, jejíž dcera je MM a je přebornicí republiky v korespondenčním šachu. Nesmím zapomenout na Danušku Votápkovou, účastnici mistrovství republiky (!) a její manžel byl Lojza Lanč mm (hraje slovenskou ligu). Následovali další mladší žáci a žákyně, kteří proslavili Český Brod několika tituly ze Zaječic.

Vzpomínám na jednu simultánku s nějakým juniorským mistrem NDR. Nastoupil proti žáčkům Českého Brodu v počtu asi 12 kusů. První šachovnice Neckář, dále Vrabec atd. Ten chudák vyhrál snad 1 nebo 2 partie, asi 4 prohrál a ostatní byly remízy! Jen nevěřil svým očím a říkal: Ja gut!

K výhodám nás aktivních šachistů patřily různé školní, okresní, krajské a jiné přebory – účastníci se ulili 1 až 3 dny ze školy. Hurá!

Na pionýrské tábory jsem nejezdil rád, ale na šachové ano! Bohužel trvaly jen týden. Já zažil dva na Bucku (rybník) a v Americe u Votic. Náplň byla úžasná! Ráno 2 hodiny zajímavé teorie – nepovinné. Někdo chodil kouřit (Korec), někdo koupat – většina, někdo (šprti) hltali teorii. Po obědě – výlet, lodičky, atletika atd. V podvečer turnaj normálně každý s každým. Po večeři táborák, večer válečný šach, holanďan, karty atd. – nádhera. Musím připomenout „vedoucí“ a „lektory“. Hlavní vedoucí pan Holeček – úžasný chlap. Lektoři páni Hass, Pelikán a Stehlík. Neuvěřitelná sestava bezvadných chlapů, kamarádů!!!

U pana Stehlíka (profesora z Kutné Hory) se zastavím. Ostatní jsou už bohužel na pravdě Boží, jen on je plný elánu a v 82 letech stále hraje krajský přebor. Říká o sobě, že je KK (ne KM), což znamená kandidát krematoria!

Byla to doba hnusná, plná komunistické zvůle, ale naštěstí v ní bylo místo i pro šachy a pro lidi jako profesoři Pelikán a Stehlík a já měl to štěstí, že jsem je znal a oni byli mými vedoucími i přáteli. Díky jim!

No a jaký byl konec mé juniorské éry? V 16 letech jsem vyhrál dobře obsazený turnaj, získal II. třídu a zanechal šachu na dlouhých 16 let!

sepsal asi v roce 2009 Ivan Pecák

 

 

 

 

Hana Pelikánová a Jindra Kollerová vzpomínají

K životu Jaroslava Pelikána

HP: Narodil se v roce 1927 v Chomutově, po Mnichovu v roce 1938 se musela celá rodina přestěhovat k rodičům do jižních Čech, maturoval v Kladně.

JK: Vystudoval francouzštinu, angličtinu a jeho první místo byla umístěnka na Základní škole v Ohařích.

HP: Co tam asi mohl učit, když vystudoval francouzštinu, angličtinu?

JK: Byl obětí té doby.

Hana Pelikánová – začátky spolupráce s klubem

HP: Do Českého Brodu jsem přišla v roce 1963, kdy jsem začala učit na druhém stupni základní školy při Střední všeobecné vzdělávací škole v budově gymnázia. Jsem nešachistka, ale jak chodí figury, to vím. Šachový klub tady existoval a šachy se tady hrály. V té době, v roce 1963 na podzim, se můj manžel Jaroslav Pelikán pokoušel navázat styky se zahraničím. Byla jsem přítomna jednání mezi Českým Brodem a pravděpodobně šachovými vyslanci z Lipska. Jednání bylo spojené s občerstvením. Jeden ze dvou Němců byl patrně pan Seifarth. Do toho přišlo těhotenství a narození dcery, takže jsem se šachisty začala spolupracovat až v roce 1966, když dospělí českobrodští šachisté vyjeli do Německa k šachovému utkání. Tenkrát šachisté v Německu bydleli v rodinách, a když jsme byli jejich hosty, vzali nás na výlet k Baltskému moři. Bydleli jsme v rodině lékaře pana Zuhra a organizačně se o nás staral pan Jahr. V srpnu 1968 se konal velký šachový turnaj v Českém Brodě i s účastníky ze západní ciziny. Přišla okupace a Českobroďáci se o všechny šachisty postarali a včas je dostali z republiky.

JK: Takže ty a šachy jsou v podstatě ty a šachové styky s Německem.

Tréninky, styky s Lipskem

HP: V Pekle jsem se byla podívat. Když se hrálo, bylo ticho, a když se nehrálo, řádilo se za sokolovnou na dvorečku. Ale pan Zajíček i pan Pelikán měli dostatečně silné hlasy, takže malé šachisty vždycky zkrotili. Oba dva měli velkou autoritu a hodně dětí se do šachových kroužků hlásilo, protože to pro ně byla nová a zajímavá hra. Oba učili hrát šachy poutavým způsobem. Tenkrát chodilo na šachy hodně dětí.

JK: Táta kdysi vyprávěl, že jedna maminka, už nevím která, přišla do Pekla a hledala své dítě se slovy „Kde je ten můj zlobil?“
A táta povídá: „Támhle sedí.“
„Prosím? Sedí? A jak dlouho sedí? A je zticha?“
Takhle to tam vypadalo.
V Pekle se hrálo asi do roku 1979, kdy se začal stavět hotel.

HP: Při tréninku se mluvit nesmělo. Pokud tam byl slyšet nějaký hlas, tak to byl hlas trenéra, pana Pelikána nebo pana Zajíčka. A oba dva měli smysl pro humor, takže když byla situace hodně napjatá, řekli něco na odlehčení, děti se zasmály a jelo se dál.

JK: Jsem zářivý příklad toho, že se neučila teorie. „Hrajte.“ Neuměla jsem jediné zahájení, takže když jsem potom hrála na turnaji a někdo na mě zkusil zahájení, byl dost konsternovaný, protože jsem hrála úplně něco jiného, ale podařilo se mi i vyhrát. Ale táta neučil zahájení. Pak se to hráči učili později. Ale za mě, v 70. letech, se zahájení neučilo.

HP: Ale při hře procházeli kolem a vysvětlovali.

JK: To ano.

HP: Ukázali ten tah, který byl správný. Trénovalo se dokonce dvakrát týdně, v úterý a ve čtvrtky. Manžel chodil do škol, do tříd a přímo dětem nabízel, že je naučí hrát šachy, aby se přihlásili, zájemců měli skutečně hodně. Pokud se pamatuji, 20-25 dětí hrálo. Nepamatuji si, že by se konaly náborové dny v pátek a v sobotu. Pamatuji si, že přišli do školy, domluvili se s ředitelem na půlhodině, hodině náboru, s tím se neztratilo tolik času, ale určitě to v sobotu nebylo.

JK: Úterky a čtvrtky byly pro děti.

HP: Ty byly odpoledne. Pokud hráli dospělí, hráli večer.

JK: Když jsem chodila já, byly tam jen děti.

HP: Manžel spolupracoval se všemi a byl předsedou oddílu. Až později jsem si zvykla odlišovat, že pro děti byly tréninky v úterý a čtvrtek a poté vzájemné zápasy v rámci přeborů. Některé večery, možná pátek večer, hráli dospělí přebory oddílu, přebory kraje. Jezdila jsem také jako řidič. Když dospělí šachisté hráli soutěž, jeli jsme do jižních Čech v bouřce. Okresní a krajské přebory se hrály o víkendu. Za Český Brod hrávali například pánové Kišari, Klindera, Lanč, Plíva, Valtera.

JK: Nejstarší pan Eisner byl malíř pokojů. Než jsme se přistěhovali do tohoto bytu (ul. Palackého – pozn. JF), což byl družstevní byt táty, celý obývák byl vymalovaný šachovými kobylami.

HP: Když jsem přišla do obýváku a viděla jsem těch 6 nebo 7 kobyl v řadě na stěně, málem jsem omdlela. Takže zřejmě předtím, než jsme začali v Brodě společně hospodařit, fungoval patrně tento byt trošku jako šachová klubovna.

JK: Z vyprávění znám, že když vyjeli do zahraničí, pan Zajíček byl trochu legrační, a překročili hranice do Dederonska, říká mému tátovi: „Teď si tady můžu říkat co chci, protože mně tady nebude nikdo rozumět, ani ta baba, támhleta průvodčí, už sem jde.“ A ona otevřela dveře a povídá: „Tak jestli já u tebe babá, tak ty u mě dedék.“ A to táta vyprávěl, že s panem Zajíčkem, který byl jinak výřečný, nebyla vůbec řeč, celou tu dobu, co byli na cestě, nepromluvil.

HP: To byla samozřejmě Němka, která rozuměla česky. Ale jinak se oba trenéři vzájemně doplňovali. Nevím, který z nich byl přísnější a který byl mírnější, ale…

JK: Pan Zajíček byl bývalý voják, že.

HP: …jeden z nich byl přísnější a jeden mírnější. Asi se to měnilo zápas od zápasu. Ne že by se domluvili, ale oni se tak vyvažovali. Když jeden spustil bandurskou, ten druhý to mírnil. A příští zápas to mohlo být obráceně. Je fakt, že oba byli šachisté dobří a zarputilí, měli rádi děti a chtěli je něco naučit a dařilo se jim to. Tréninky v té době vedli jen oni dva. Můj ředitel ze základní školy, který jinak mého manžela docela uznával, vždy říkal: „Prosím tě, můžeš mi říct, jak profesor z gymnázia (a později „ředitel z gymnázia“) trénuje děti šachy? Copak má na to zaprvé čas a zadruhé trpělivost?“ To můj ředitel tehdy nepochopil. Ale když manžel začal ředitelovat na gymnáziu, tak musel šachovou činnost omezit. Hrál šachy dál, ale už nic neorganizoval a mám dojem, že už také ani netrénoval.

JK: Hrál soutěže družstev dospělých.

JK: Rarita byla v tom, že Český Brod není velké město, a přesto v šachách patřil na špičku.

HP: Nadějný hráč, jako byl František Vršovský, který měl dobré šachové výsledky, šel nakonec studovat do Lipska polygrafii. Možná se v Lipsku cítil docela dobře, protože tam několikrát byl s panem Pelikánem na šachách.

JK: Tenkrát za Dederonska partnerským městem Lipska bylo Brno, protože obě města byla veletržní. A přes šachy mělo Lipsko za partnerské město Český Brod. A tehdy bylo Lipsko druhé největší město ve východním Německu. Šachové partnerství Lipsko – Český Brod, to byl unikát.

HP: Naši byli docela dobře přijímáni tam a hráči z Lipska tady. I na radnici, i v oficiálních kruzích. To něco znamenalo.

HP: Manžel zřejmě spolupracoval i se studenty gymnázia. Buď se na gymnázium dostali už jako šachisté, nebo je získal pro šachovou hru až na gymnáziu. Nic na tom nemění fakt, že je pořád vychvaloval ve sborovně. Jeho kolegyně, paní profesorka Tonarová, která tam učila češtinu, přišla jednou do sborovny a povídá: „Teda Jardo, teď jsem proklepla ty tvoje šachisty a musím ti říct: nic moc. Pět, pět.“

JK: „Možná, že umějí šachy, ale češtinu neumějí.“

HP: On byl z toho nešťastný a říkal: „Že jsem hubu nedržel.“

JK: A to byli Lubomír Neckář a Miloš Vrabec.

HP: Ti kluci to dotáhli daleko výš než ona.

Údajně konec styků s Lipskem souvisel s klesající šachově-výkonnostní úrovní Českého Brodu?

JK: Konec styků s Lipskem byl patrně zaviněn ředitelskou prací. To nebylo o výkonnosti.

HP: V roce 1974 byl tábor v Kácovci, vedoucí z Lipska H. H. Seifarth a P.  Malecki, a další rok byl tábor v Lipsku. V r. 1976 ještě tábor ve Starém Hraběcí v Lužických horách za účasti Lipských i Českobrodských. Můžeš mít pravdu v tom, že při pozdější ředitelské práci už na to organizování nebyl čas. Dohry styků s Němci byly asi dohry hudební.

Údajně se plánoval zájezd do Anglie?

HP: V roce 1969 byl manžel na Mistrovství světa juniorů ve Stockholmu, kde doprovázel Lubomíra Neckáře. Možná v té době se mohlo mluvit o možném zájezdu do Anglie, ale nic o tom nevím.

JK: Hlavně to padlo v souvislosti s okupací. Byl turnaj tady a byl rozprášený (1968).

HP: Aktivit Českého Brodu v 90. letech s Anglií se můj muž neúčastnil. Jednak byl v penzi, nebyl zdravý a těchto aktivit se ujal nejdřív Dr. Haubert a poté Ing. Urban.

JK: Šlo o akce se Southwellem a to byla akce města.

HP: To už do toho manžel nemohl moc mluvit. Sice jsme v roce 1995 byli v Anglii a oni u nás, ale to byla čistě soukromá záležitost a nešlo o šachisty.

JK: Tato akce byla vyloženě přes město a táta se s nimi seznámil, když byl v Southwellu s městem. To nemělo se šachem nic společného.

Údajně mělo být vybudováno šachové středisko ČSSR v Českém Brodě?

HP: Nevím o tom.

Konec trénování a výkon funkce ředitele Jaroslava Pelikána

HP: Vedení kroužků ukončil patrně kvůli tomu, že už na to neměl čas.

JK: A pak už možná také ani zdraví, které měl chatrné.

HP: Manžel se stal ředitelem 1. 9. 1976. Později se šachy začaly trochu kombinovat s hudebními aktivitami. V době manželova ředitelování jsem začala spolupracovat s českobrodským dětským orchestrem, který vedl pan Vraštil. Měli hudební repertoár a já jsem odpovídala za mluvené slovo. Děti chtěly prodat to, co se naučily, takže se organizovala různá setkání. Děti navštěvovaly domov důchodců, město je zvalo na různé oslavy. Jejich hrané skladby bylo třeba spojit slovem. Tehdy se spojili šachisté a muzikanti, a to i na mezinárodní úrovni. Proběhlo společné soustředění šachistů a muzikantů v Zehlendorfu. Borgsdorf a Zehlendorf jsou obce v okrese Oranienburg blízko sebe. V Borgsdorfu byl šachovohudební tábor a v Zehlendorfu byla dechovka dospělých a s nimi začal pan Vraštil spolupracovat a mého muže získal jako tlumočníka a spoluorganizátora. Manžel jako ředitel gymnázia a profesor cizích jazyků byl muzikantům nápomocen. Jejich vzájemná setkání probíhala asi od roku 1977 a i to mohl být jeden z důvodů, proč přestal s šachy, měl totiž více zájmů.

JK: Byl posedlý organizací čehokoliv, a ještě s jazyky dohromady. Jak mohl získat kontakty, hned je využil, ať pro šachy, nebo pro hudbu. Společné se šachisty bylo jen první soustředění. Poté muzikanti navázali kontakt s Zehlendorfem, navštěvovali se a provozovali hudbu. To byly nešachové akce.

HP: Manžel nemluvil o tom, že by mu úřady doporučily omezit šachovou činnost v souvislosti s tím, jak se stal ředitelem.

JK: Spíše už na to neměl čas. Myslím si, že díky koníčkům, hlavně šachovým a tím, že se věnoval mládeži, se chtěl vyhnout různým politickým tlakům. A když byl poté jmenován ředitelem, z čehož máma nebyla nadšená, vyplynulo z toho, že na trénování už nebude mít čas, protože měl i jiné starosti. Asi to tedy nebyl tlak na omezení činnosti, ale tlak na ředitelskou funkci. S tím se pojilo, že vše nemohl časově zvládat. Nemohl si říct, že by se ředitelem nestal.

HP: Nemůžu říct, že by o to nestál. Zřejmě byl v určité tehdejší komunistické nomenklatuře a tomu se neodporovalo.

JK: Myslím si, že se k ředitelské funkci nehodil. Nebyl vedoucí pracovník v tom, aby dokázal lidem říkat nepříjemné věci. Vyrostl z pedagogického sboru a všichni si ho vážili.

HP: Ano, můj manžel měl vytříbený smysl pro spravedlnost, byl čestný a obětavý, netoužil po politické kariéře. Uznání získával činností pedagogickou a sportovní, byl humanista.

JK: Leckterý z jeho nástupců dokázal být na své kolegy i na studenty přísnější, ale táta to nedokázal a pak na to doplatil.

HP: Šlo o studium na vojenských vysokých školách. Gymnázium Český Brod za ředitelování mého muže neplnilo kvóty náboru pro toto studium a on se z toho musel zodpovídat. Nikoho nahoře nezajímalo, jaká nálada tehdy v Českém Brodě byla. V Českém Brodě byly v té době poměrně brzy za sebou dva vojenské pohřby. Na hranicích při ochraně republiky byl zastřelen dvacetiletý českobrodský chlapec Jiří Kukla. Druhý případ byl vynikající žák českobrodské základní školy Jaroslav Staněk, který šel studovat vojenskou školu, ale bohužel ne z gymnázia, a při plnění svých úkolů bylo jeho letadlo zasaženo, údajně nad územím Bundesrepublik Deutschland, a údajně mu bylo nařízeno, že se musí s letadlem vrátit jako jeho pilot na naše území, a jakmile dosedl v Žatci na letiště, letadlo explodovalo. Tyto události byly v rozmezí několika let, a dělejte nábor na vojenskou vysokou školu v takovém prostředí. A tím se muž hájil, ale úplně ho smetli. Ale že by mu zakazovali… Jednou se manžel zmínil v době, kdy ještě ředitelem nebyl, že se údajně někdo ptal vedoucího školského odboru na kraji, kdo bude po bývalém řediteli Jiráčkovi ředitelem.
A on měl údajně odpovědět: „Kdo jiný než ten šachista.“
„Myslíte Pelikána?“
„Ano, šachista Pelikán.“
I na kraji se tedy vědělo, že ředitelem gymnázia bude šachista. Takže si myslím, že šachová hra jeho ředitelování určitě nevadila, alespoň ne ze začátku.

Údajně měl Jaroslav Pelikán učit na Sorbonně?

HP: Nevím o tom, že by měl manžel jít učit na Sorbonnu. Udržoval si živé znalosti anglického a francouzského jazyka a účastnil se minimálně dvakrát v Anglii a minimálně dvakrát ve Francii intenzivního kurzu.

JK: To bylo v 60. letech, před rokem 1968.

HP: To bylo v době, kdy byl ještě rozvedený. Byl náruživým učitelem jazyků a krví snad odmalička kosmopolita. Chtěl a snažil se o to, aby mohl vyučovat český jazyk v Pekingu, patrně v roce 1975. Jela jsem s ním na jednání. Řekli mu, že nikam do ciziny nevycestuje, protože se s ním počítá pro ředitelování.

JK: To si pamatuji, ať žádné takové choutky nemá.

HP: Nakonec jsme byly rády, že to tak dopadlo, protože se časem ukázalo, že nemá v pořádku srdíčko, a proto by Čína (o Peking prokazatelně stál) pro něj vhodná nebyla. O Sorbonně nevím.

Velká cena ČSSR

HP: Velká cena ČSSR byla korespondenční záležitost.

JK: Něco zapisoval, měl to tu rozložené, družstva mu to posílala, kompletoval to a někam to odesílal. To byla vyloženě administrativní záležitost, mravenčí práce.

HP: Můj muž měl šachové myšlení, takže mu tohle asi nevadilo.

Jaroslav Pelikán jako rozhodčí

HP: Když byl odejit, dva roky pracoval v Kolíně na ekonomické škole a pak začal marodit. Nevím kdy, ale postupně si dodělával zkoušky na šachového rozhodčího. Patrně v roce 1988 byl hlavním rozhodčím v Prešově na mistrovství republiky dorostenek. Byla jsem tam s ním, byl hodně populární na Slovensku, velmi si ho tam považovali. Svoje první léta v penzi, kde byl od roku 1987, trávil šachově jako rozhodčí.

HP: K činnosti šachového rozhodčího nepochybně patří mistrovství v Halle v roce 1995, kam byl manžel pozván jako mezinárodní rozhodčí, a i přes zdravotní problémy se zúčastnil. Považoval to za čest. Pravděpodobně ho pozvali němečtí funkcionáři, protože se velmi dobře znal s panem Kildalem z Lipska a Hochgräfem z Lipska (později z Rostocku) a spolupracoval s nimi.

Z pozdější doby

HP: Jednou jsem vezla Martina z Prahy na zápas do Českého Brodu a byla tak hustá mlha, že jsem nevěděla, kde přesně odbočit. V místech, kde jsem tušila odbočku, jsem Martina vysadila a řekla mu, aby se šel podívat, kde je silnice, a ukázal mi, abych nesjela do příkopu.

Jindra Kollerová – šachové začátky, trénování

JK: Začala jsem hrát šachy asi v 8 letech, kdy jsem ještě bydlela v Kozovazech. Táta a máma ještě nebyli sezdaní. V úterky a čtvrtky si mě táta půjčoval a vozil mě do Pekla na tréninky. To mohlo být tak v roce 1972, kdy jsem byla v druhé třídě, kdy jsem se trochu naučila číst a psát. Od září 1974 už jsem byla tady a táta už mě nevozil. Neučila jsem se teorii. Otec mi řekl „Hrát! Hrát! Hrát!“ Měl představu, že děti mají hrát, aby si mezi sebou vyzkoušely různé možnosti, a poté třeba rozebral partii. Nevím, jak ostatní hráči, ale nenaučila jsem se jedinou sicilskou, a ani nevím, jak se všechna ta zahájení jmenují. Byly jsme tam jen čtyři holky, asi stejně stará Jitka Bláhová a o něco starší Jana Johnová a Jana Hollerová z Úval. Když hrálo družstvo na 8 šachovnicích, předposlední 7. šachovnice byla dívčí a poslední byla nejmladší a tam jsem většinou hrála. Když potom Jany odešly, posunuly jsme se s Jitkou na dívčí šachovnici a za námi bylo mrně. Hrála jsem asi do roku 1978. Byla jsem v Zaječicích, v Německu, na Oříškách na dívčím turnaji, v Kopidlně. Nebyly to jen úterky a čtvrtky, ale i víkendy. V Zaječicích bylo bezvadně, byla jsem tam několikrát, vždy tam pršelo a pamatuji si na ty stany. :-) Pršelo do nich. Atmosféra tam byla výborná, a protože Broďáci byli úspěšní, nálada tam byla dobrá.

HP: Byla jsem s vámi jenom jednou, přijeli jsme a zase odjeli ten den a určitě jsme tam nespali.

JK: Na jednom česko-německém zápase jsem hrála na poslední šachovnici a na prvních šachovnicích hráli Vršovský a Hynek. Uměli dobře šachy, já méně. Měli jsme možnost, když soupeř nabídl remízu, zeptat se jich, jak to vidí. Tenkrát mi kluci řekli: „Máš to vyhraný.“ Chtěla jsem remízu, ale stačila jsem to prohrát.

JK: Šachy jsem trénovala jsem jeden školní rok. V roce 1981/1982 jsem byla ve čtvrťáku a pro vysokou školu bylo žádoucí, abychom měli nějakou aktivitu spočívající v práci s dětmi. Šachy jsem hrála jen na základní škole. I když jsem celé gymnázium, od prváku od roku 1978/1979 šachy už téměř nehrála, dělali jsme na základní škole nábor a skutečně jsme získali děti a vedla jsem šachový kroužek. O šachovém kroužku při Městském kulturním a společenském středisku nevím. Hotel postavili v roce 1980 a tím Peklo zaniklo, protože Peklo je podzemí sokolovny. Peklo tam mohlo být do roku 1978, 1979, než se začal stavět hotel. Pak jsme byli nahoře v sokolovně. Chodilo tam hodně dětí.

Mezinárodní šachová dovolená (MŠD)

JK: MŠD začínala v době, kdy se ještě hrály uzavřené turnaje. Při organizování MŠD se jich táta přidržel. Před otevřením hranic rozvíjel česko-německé vztahy s východním Německem. Když se naskytla možnost jet do dalších zemí, byla to první možnost od roku 1968. Když jsem jako malá hrála, maminka někdy jezdila, někdy nejezdila, s paní Vršovskou, ale nudily se tam. Četly knížku nebo pletly. Tátova představa, sen, byla udělat šachovou dovolenou tak, aby tam bylo něco, co by zajímalo i ty, kteří nehrají, aby rodina nemusela být rozdělená. Prvotní impuls tedy byl, aby rodina mohla trávit čas spolu a nemusel tatínek s dítětem jezdit sám a maminka zůstávat doma. To byl první motiv pro vznik šachové dovolené, a proto byla i nazvaná šachovou dovolenou, a ne šachovým turnajem. Ze začátku měl táta různé diskuze s rozhodčími, tenkrát byl pan Wagenknecht a ještě jeden, nevím, jestli se už tenkrát tak hrávalo, ale chystalo se, že turnaje budou koncipovány tak, že se bude hrát odpoledne, od nějaké 15. hodiny, jako se běžně hraje teď. Ale on to nechtěl. On chtěl dopoledne. Tím pádem jsme omezili kategorie účastníků. Zvolil si prázdniny, protože v té době ještě učil, a prázdniny byla jediná část roku, kdy měl volno. Proto se hraje MŠD v této době a hraje se dopoledne. Ještě jsme to nikdy neporušili. Teď už to na mě nikdo nezkouší, ale zezačátku se někteří snažili, ať to přesuneme, ať dopoledne je volno a hrají odpoledne.

JK: Když MŠD byla v Českém Brodě, bylo tu i mnoho Čechů z různých měst i z Moravy a Slováků, protože tu bylo levné ubytování, takže bydleli v kempu, v cukrovaru, než ho zbourali, v Liblicích. Když se MŠD přesunula do Prahy, sami hráči z Prahy mi napsali, že pro ně pozbývá smyslu účastnit se šachové dovolené. I oni chtěli dovolenou ne turnaj. Táta uměl nalosovat švýcar i bez počítače. Když zemřel, Miloš Vrabec napsal článek do Československého šachu, kde uvedl něco, co jsem tenkrát dost dobře nechápala, ale až teď postupem času mi to došlo: že založil tyto turnaje, které se hrají kruhovým způsobem, a že tímto způsobem se hrají jen velmistrovské turnaje, takže pro lidi, které mají šachové turnaje jako hobby, je to rarita hrát uzavřený turnaj. A to napsal už v roce 1997. A v pohřební řeči řekl, že vymyslel turnaje, na které budou lidé vzpomínat. Švýcar je jednodušší v tom, že je jedno, jestli se někdo odhlásí, neodhlásí, přihlásí, nepřihlásí, dohraje, nedohraje, ale hráči sami mi říkají, že když se hraje švýcar, že na to doplácí hlavně ti lepší hráči a že už v zahraničí (u nás to ještě není) zažili turnaje, kde ti lepší hráči začali až od třetího kola, aby nemuseli hrát se slabými. Lepší hráči s vyšším ELO tvrdí, že první dvě tři kola jsou ve švýcaru úplně zbytečná, ale až postupně ta další do devíti kol jsou s jejich ELO srovnatelná. Uzavřené turnaje v MŠD sestavuji já, a to jsem nešachistka. Vím, kdo s kým chce a nechce hrát. Když přijedou kamarádi, zeptám se jich, zda chtějí hrát ve stejné skupině. Když se uzavřený turnaj povede, lidé to mají rádi. Ale také se často stane, že hráč je v uzavřeném turnaji nespokojen. Buď je turnaj na něj moc slabý, a tak třese se, aby s někým neremizoval, nebo je na něj moc silný, prohrává a také ho to nebaví. Vím, že se uzavřené turnaje už nehrají, a o to víc je hráči u nás chtějí hrát, ale má to svá úskalí.

JK: Na MŠD se podílím od začátku. V roce 1991 jsem byla na mateřské dovolené. Táta začal tak, že dostal od šachového svazu adresy českých klubů, napsal německému svazu, od kterého dostal knížečku s adresářem, kterou jsme dostali asi třikrát po sobě. V době, kdy nebyl internet ani počítač, rozesílal dopisy na všechny světové strany. Některé se vrátily zpět, některé byly doručeny. Tak se dostala MŠD do povědomí, například Peteru Dallingovi ze Švédska. Ten dostal do ruky dopis od cizího člověka. V euforii v roce 1991 si říkal, že vždycky se chtěl do Československa podívat a po roce 1989 že je to možné, a tak přijede. Jezdí dodnes – letos po třicáté. A vždy přiveze další Švédy. Oslovovaní lidé byli neznámí. Nevěděli jsme, kam píšeme, adresy se měnily. Třeba Rakušani hráli a dodnes hrají v hospůdkách, Gasthof se jim říká, a tam posílat nějaké propozice vůbec nemělo smysl. Jediný člověk, kterého táta znal z roku 1968, byl Švéd Friese. V prvním roce přijelo několik Holanďanů, asi se chtěli podívat, jak to vypadá za železnou oponou, jinak si to neumím vysvětlit. V letech 1991 a 1992 se hrály dva turnusy. V roce 1992 to dopadlo tak, že jeden turnus byl prázdný a jeden byl přeplněný, a proto jsme se rozhodli pro tři turnusy, které dnes už zase nezvládáme. S příchodem internetu je korespondence už jednodušší.

JK: Pamatuji si historku od Martina, který s MŠD vyrostl. Když mu bylo 10, na základní škole se vyptával dětí: „Také máte v létě šachovou dovolenou?“ Protože on nic jiného neznal. Někdy to bylo náročné, protože mamka ještě pracovala, a z osm týdnů prázdnin byly tři týdny MŠD. Když se začínalo začátkem července, spadlo to na celý měsíc, někdy i na déle. Za korony pravá MŠD nebyla, byla tak jenom trochu, takže všichni byli doma a Martin: „Co budeme teda dělat touhle dobou?“. Historka, s natřískanou sokolovnou, že se hrálo i u záchodů, je pravdivá, a je to z roku 1992, kdy byl jeden týden prázdný, protože oba týdny se neovlivní. Lidé mi píšou, že je bezvadné, že máme dva týdny. Berou to za bezvadné v tom, že si mohou vybrat. Když počet je optimální a lze vše finančně zajistit, je to v pohodě. Právě natřískaná sokolovna byla impulzem k tomu, aby byly týdny tři. Proto jsme udělali tři týdny, aby se to rozložilo. Chápu, že když lidé hrají jen jeden týden, nevidí ten druhý a nevědí, jak je obsazen ten týden, ve kterém se neúčastní. Broďáci ale museli vidět, že jeden týden byl prázdný.

JK: Táta měl jako důchodce živnost na zprostředkovatelskou činnost v oblasti kulturních a sportovních potřeb, která už neexistuje. Byl garantem MŠD. V letech 1991 až 1994 používal hlavičku Slavoj Český Brod a v r. 1995 hlavičku Slavoj Český Brod – Sokol Český Brod. Sokolovna byla Sokolů a nájem jsme platili jim. S klubem byla dohoda, že za poplatek zapůjčí šachy. Šachisté z klubu ochotně jezdili autem pro hráče do Prahy, za příspěvek na benzín. Vypomáhala jsem spíše s nešachovým programem. Se zajištěním, organizací, kalkulací a s domluvou s hotelem jsem tátovi začala pomáhat až asi od roku 1994, 1995. Táta byl bezvadný ekonom, protože v cukrovaru domluvil ubytování, pak se tam změnilo vedení a on přišel zkroušený, že mu jednou tolik zvýšili ceny. V původní objednávce se totiž uvádělo: „Vážení, tohle si přeji, všecko velká uctivost“, akorát že chyběla cena. A když se pak vedení změnilo, říkali „my nemáme co dodržet, protože tam nic nebylo“, a platily vyšší ceny. Od té doby jsme řekli, že se na to musíme dívat i my, co vlastně podepisuje a domlouvá, abychom v tom neprohráli byt. Klub podle mě nebyl vůbec organizátorem. Spolupráce byla spíše v oblasti pomoci než organizace. Poté jsem MŠD převzala já jako živnost.

HP: Je to tradice. Tak byla MŠD založena a tak se v ní snažíme pokračovat.

JK: K přestěhování MŠD jsme dospěli v roce 1995. Bylo to úspěšné. Byla to tátova iniciativa a asi mu to lidé řekli, protože asi toužili po Praze. V roce 1995 už jsem se hodně angažovala a vypravovali jsme dva autobusy do Prahy a organizovali celodenní výlet Tismice, Kostelec, Kouřim. Lidé nebyli tak nadšení z hotelu. Já jsem v hotelu jako studentka kdysi pracovala, byl postaven v roce 1980 a při prvním ročníku MŠD v roce 1991 lidé nevěřili, že hotel je něco přes 10 let starý. Nevím, jestli byl nezařízený, nebo vybydlený. Nedávno jsem se tam byla podívat, ale čas se tam zastavil. Lidé říkali tátovi: „My přijedeme, ale chceme do Prahy.“ Přemýšleli jsme o jednom z nápadů udělat 2 turnusy v Českém Brodě a 1 v Praze nebo naopak. Ale pak to táta zavrhnul. V roce 1996 jsme na Střížkově získali věžák Lunu a vedle školu, kde se hrálo. Ve škole to bylo pěkné. Hrálo se ve třídách, v jídelně jsme si mohli udělat bufet, zahrada byla k dispozici. Hotel byl jednoduchý, šlo o panelák. Nebylo to moc podařené, protože lidé chtěli do hospůdky, ale tam to nebylo možné. V Českém Brodě se jim to svým způsobem líbilo, byly tu hospůdky, je to město, není to žádné sídliště. Ale chtěli do té Prahy. V 90. letech byla euforie podívat se, jak to vypadá za železnou oponou, byli lidé ochotní přijet kamkoliv. Ale postupem často se to vytřibovalo a chtěli do hlavního města. Někteří, například Holanďani Schoenmakerovi, o něco starší než já, si pamatují, že když jsme do Prahy jeli autobusem, absolvovali odpoledne prohlídku, večer bylo divadlo a v noci jsme posledním vlakem flamendrákem jezdili do Českého Brodu. To bylo asi nerealizovatelné pro další roky. Tenkrát jsem dělala i prohlídku Českého Brodu, takže opravdu jsem do této činnosti byla zanícená.

JK: Další vývoj nastal takový, že chtěli do hlavního města. I já jsem se přestěhovala do Prahy, takže to bylo více důvodů dohromady. Přitom za posledních 30 let vznikly a existují i na malých městech krásné hotýlky, dobře zařízené, s vkusem. Není vyloučeno, že třeba někdy půjdeme i mimo Prahu, protože Praha je teď dost nezaplatitelná. Je to docela boj. Ty jsi rád, že už nejsme v tom hotelu, kde jsme byli, protože to byly katakomby. Ty jsi vždycky říkal: „Jéžišikriste, zase v tomhle pekle.“ Ale byl tenhle hotel v centru! A když to vezmu s ohledem na ty, kteří tu dovolenou zaplatí... Rozpočítala jsem si to a šachy jako takové jsou ze startovného nezaplatitelné. Bez toho, aby to bylo formou šachové dovolené, to nejde. Za loňský rok jsem poprvé dostala dotaci z Šachového svazu ČR, 1650 Kč. Amarilis nám vyhovoval, protože to byla dřív banka, pak to byla vysoká škola a pokoje provozovatelé hotelu nezmenšili. Nově postavený Iris, který je městský hotel, má pokoje malé. To Amarilis nebyl. Ale změnil se majitel a změnila se turistická sezóna. V Praze vždycky byla sezóna jaro, podzim. Teď je v létě, protože jenom v létě lidé teď nemají strach cestovat. Nezůstal kámen na kameni. Díky Novoborskému šachu jsem se dostala do hotelu Don Giovanni. Uzavřené turnaje snad budeme pořádat dál, i když švýcar by byl jednodušší.

JK: Jednu z účastnic MŠD, paní Hartlaub z Německa, získal táta tak, že mí rodiče byli na opeře ve Veroně. Seděli vedle diváků, kteří mluvili německy. Můj otec nelenil a zeptal se jich:
„Nehrajete náhodou šachy?“
„My ne, ale známe paní, která je vášnivě hraje.“ A to byla paní Hartlaub, která dohromady s panem Ruthsatzem přijela v roce 1993 a jezdili, dokud oba nezemřeli. Tak získával šachisty.

HP: A oni doporučovali další.

JK: Ano. Vyloženě MŠD jde přes ústní a písemnou propagaci. Vloni za korony, v době, kdy se normálně propagace dělá, byly uzavřeny okresy, jsem se vůbec neodvažovala posílat pozvánky, protože bych byla považovaná za blázna. Když jsme si koncem května řekli, že zkusíme týden, bylo to spíše na naléhání jiných než nás. Protože lidé chtěli přijet a chtěli, abych to zkusila. Takže vloni (2021 – pozn. JF) se účastnili jenom štamgasti. Nebo štamgasti přivezli známé, to byl někdo nový. Nebo jsme tam měli rodinu, která přijela na popud jiného štamgasta. Čistě nový nebyl nikdo, protože nebyla vůbec možnost udělat propagaci v novinách nebo rozesílat pozvánky. Je to týdenní dovolená a lidé si plánují termín kolem Vánoc, aby dostali dovolenou v práci. Termín se orientuje kolem prázdnin dětí, v Německu je má každá spolková země jinak. Začít dělat propagaci až v květnu je nerealistické.

HP: Na některém ročníku MŠD byl všechny 3 týdny Japonec Nišimura. Poté jsme ho vezli i na turnaje do Českých Budějovic a do Karlových Varů. Ptal se: „Proč to pro mě děláte, když to nemůžu vrátit?“ Manžel odpověděl: „Mně bude stačit, když přivezete nebo pošlete nějaké Japonce.“

zpovídal dne 27. 3. 2022 a zapsal Jan Fiala

 

 

 

 

Oldřich Suchoradský: Pan prof. Jaroslav Pelikán

Poznali jsme se osobně na podzim roku 1968, na turnaji v Tatcích u Kolína. Ale věděl jsem o něm už o několik měsíců dříve. Stalo se tak na turnaji o Stříbrný klíč v Kulturním domě v Pečkách.

Konal se tam žákovský turnaj 4členných družstev na počest Dne dětí. Přijelo na něj asi 12 družstev z okolí, mezi nimi i moji svěřenci ze ZDŠ v Městci Králové, které jsem vedl v zájmovém kroužku necelý rok. Byl to náš vůbec prvý turnaj a hned velmi úspěšný. Ten vlastně rozhodl o mém dalším šachovém působení… Vyhráli jsme tam, co se dalo. Soutěž družstev, ale i jednotlivé šachovnice. Ani jsme nemohli všechny ceny unést, protože byl velmi těžké. Vyrobil je v tamním závodě Tona Pečky, z poctivého ušlechtilého železa. Vítězný klíč nebyl klíčem do zámku, ale klíč na utahování matic na stříbrné kovové desce. Moc pěkná cena. Náš výsledek tehdy způsobil senzaci a teprve dodatečně jsem se dozvěděli, že to byla vlastně náhoda, protože nejlepší žákovská družstva hrála v tom samém čase na celostátním a tehdy největším šachovém turnaji mládeže turnaji v Zaječích a do Peček přijela většinou záloha, tedy slabší garnitura, nebo opravdu slabá družstva, která na Zaječice tehdy neměla.

Prověrkou naší skutečné výkonnosti se měl stát následující turnaj v Tatcích u Kolína, kde už přijela družstva v nejsilnějším složení. Mezi nimi také Slavoj Český Brod, vedený prof Jar. Pelikánem. Tam jsme se prvně setkali tváří v tvář a měli možnost si spolu promluvit. Od prvého setkání jsme si byli blízcí. Jak by ne, oba jsme byli kantoři, se stejným zájmem o šachy. Samotný turnaj byl očekáván s velkým napětím. Nejen z naší strany, ale i soupeřů, kteří byli zvědaví na nováčky, kteří na turnaji v Pečkách tak nečekaně a dobře uspěli. A dá se říci, že moji mladí šachisté z Městce Králové znovu nezklamali a uspěli i na tomto turnaji, organizovaném učitelem panem Janem Kalíkem, který tehdy na málotřídní škole v Tatcích působil jako řídící učitel. Turnaj zcela jasně vyhrálo družstvo Slavoje Český Brod, ověnčené opakovaným vítězstvím v Zaječicích, tehdy určitě nejlepší družstvo z celého Československa. A naši na turnaji skončili hned za nimi, na 2. místě. V zápase s Č. Brodem jsme sice neuhráli ani bod, ale většina partií byla dlouho vyrovnaná a po skončení zápasu mne přišel vedoucí Č. Brodu „pogratulovat“ k prohře a vyslovil se tak, že pokud budeme takto trénovat a rychle postupovat vpřed, můžeme se pro ně za nějakou dobu stát brzy soupeři. Nabídl mi spolupráci a pomoc, při vedení mých šachových svěřenců.

Já bohužel na škole v Městci Králové působil jen 2 roky. Pak jsem přešel do Kopidlna, které však bylo ve Východočeském kraji a na čas jsem spojení se Středočeskými šachisty docela ztratil. Protože na Jičínsku nebyli pro nás soupeři a do centra Hradce a Pardubic bylo daleko, stále jsme byli zváni a jezdili jsme hrát do Středočeského kraje, zvláště do Kolína, Českého Brodu, Cerhenic, Poděbrad, kde byla početná a výkonnostně silná základna mládežnického šachu, díky činnosti prof. Pelikána.

Co jsem se od pana Pelikána při vedení mladých šachistů naučil? Byla to hlavně organizace činnosti v kroužku a příprava různých turnajů a aktivit, které žáky bavily a držely je trvale při činnosti. Vzpomenu na některé z nich. Vím, že se vedle turnajů družstev hrály turnaje jednotlivců, tehdy vždy spojené pro všechny věkové kategorie, dohromady chlapce i děvčata. Už tehdy pan profesor znal „švýcarský“ systém hry v turnaji o větším počtu účastníků a naučil mně ho používat. Zkoušeli jsme pak oba různé systémy pomocného hodnocení při nasazování hráčů se stejným počtem bodů, nebo při konečné dělbě bodů. Byly to docela zajímavé experimenty, které ztratily smysl až s příchodem počítačů, které to samozřejmě uměly rychleji a přesněji. Námi vymýšlené systémy se některé ujaly, jiné se ukázaly jako nepřesné, či vyloženě špatné a zanikly. Ale byla to velká škola organizování. Pan profesor mne naučil, že je potřeba organizovat a registrovat hráče, takže jsme postupně vstoupili s dětmi do Šachového svazu a začali hrát o výkonnostní třídy. Neměli jsme v Kopidlně založený oddíl, takže jsme hráli pod hlavičkou školy. V tom jsme byli dlouho v republice rarita. Navíc všichni naši hráči byli zpočátku z jediné malé školy. Naši hráči byli lanařeni do větších oddílů a bylo jim ledacos slibováno (hlavně rodičům). Ale v těch letech se od nás nikdo netrhnul. I to bylo tehdy zcela výjimečné. Účastnili jsme se opakovaně i na turnaji v Zaječicích, s dětmi ze ZDŠ Městec králové 2x. V roce 1969 jsme skončili přesně v polovině konečného pořadí, byli jsme 20. ze 40 účastníků. Už za pouhý rok, v roce 1970, jsme ale pronikli do prvé desítky a skončili na 8. místě.

Na Zaječice mám v souvislosti s prof. J. Pelikánem několik dalších zajímavých vzpomínek. Tehdy se na noc jezdilo spát skoro 40 km autobusem do pionýrského tábora na Seč, kde jsme spali ve stanovém táboře na louce. Byl začátek června a většinou tam byla po ránu ve stanech pěkná „kosa“. Protože jsem při naší prvé účasti znal jen málo vedoucích, pan profesor Pelikán nás vzal „pod křídla“ a tak jsme byli ubytovaní v táboře vedle sebe, ve stanech po dvou a čtyřech dětech. Byl jsem šokovaný, jak neukáznění byli svěřenci pan Pelikána. Řádili celou noc jako při karnevale, takže se vedle nich spát prostě nedalo. Jen pan profesor klidně v tom binci v pohodě spal. To jsem vzpomenul jen poroto, abych jeho obraz vykreslil docela realisticky a ve všech barvách. Zatímco naši hráči byli druhý den turnaje (v neděli dopoledne v Zaječicích) po probdělé noci zcela mimo, Českbrodští už sice tehdy celý turnaj nevyhráli a skončili na 3. místě, ale vzhledem k tomu, co se tam v noci dělo, to byl vlastně zázrak. Oni už nikdy svá prvenství z 60. let později neobhájili.

Byli jsme panem profesorem zváni na „čtyřutkání", kdy si on často a rád do Č. Brodu pozval nějaké dobré družstvo a v rámci setkání se tam hrál turnaj 4družtev, většinou v „zaječické“ sestavě družstva: 6 chlapců a jedno děvče. Během dne každé ze zúčastněných družstev sehrálo 3 zápasy (každý s každým). Vzpomínám si na takové klání za účasti tehdy výtečného družstva Žatce a jindy slovenského Martina. Nevzpomínám si však na nějaký tradiční českobrodský turnaj s delší tradicí. Přesto se tam hrálo tamní sokolovně velmi často. Většinou přebory kraje žáků. My jsme v Městci také zahájili tradici turnajů v „zaječické“ sestavě - Poháru SRPŠ, ve které jsme pak pokračovali v Kopidlně. Prvé 3 ročníky vyhrálo vždy družstvo Českého Brodu, ale 4. ročník jsme už vyhráli my. Tam jsme prvně porazili své velké vzory a v neuvěřitelně napínavém utkání, které pro nás znamenalo mnoho. Nejvíce však vzpomínám na památné utkání o „bronzové“ medaile v Zaječicích v turnaji v roce 1973. Tehdy vyhrála Plzeň a my měli nakročeno k senzaci, když jsme přehráli Prahu i Brno, slovenský Martin. Nakonec nám k postupu do finále chybě 1 bod. Ale v boji o 3. místo jsme Českému Brodu podlehli 3:4. Byl to náš nejlepší výsledek v Zaječicích. Hráli jsme tam 20 roků po sobě. Tady je tabulka nejlepších v tehdejším roce:

1. ŠVS Plzeň	4 : 3	Adámek F. ing	Sobotka 5,5 Kopřiva 6,5 Pšenčík Vejvoda 5 Bílek 7 Adámek 7 Adámková 7
2. KDPM Un. Brno	3 : 4	Rokos, Nekvapil	Daněk 4 Wimmer 6 Ramík 7 Čech 7,5 Orel 6 Komenda 5,5 ---------
3. Slavoj Český Brod	4 : 3	Pelikán Jar.	Šenkýř 5,5 Doležal 6,5 Zvolánek 7,5 Máčik Vršovský 7 Majcher Hollerová 6,5
4. POSSM Kopidlno	3 : 4	Suchoradský	Hnát 6,5 Čapek 5,5 Růžička 7 Vavroušek 7 Havíř Šafler 6 Šaflerová
5. Lok. Pardubice	4 : 3	Záhorovský	Pačovský 5 Sikel Outulný Hulec 6 Picka Rousek 6,5 Záhorovská L.8
6. ÚDA Praha	3 : 4	Přikryl Frant.	Polášek 6 Korec Vokáč 7 Čemus Troníček Klíma 8 Klímová 7
7. Baník Sokolov	4 : 3	Krabec Jar.	Krabec 7Gruss 7 Kousal Zítek Ertel 7,5 Makaj 7 ----------
8. Sp. ZEZ Rychnov n/N	3 : 4	Zemín, Janda	Rychtář 6,5 Zelenka 7,5 Kokman Zemín L.5,5 Miler L.5,5Zemín J. Zemínová 6
9. Strojárne Martin	4,5	Kuchtovi	Košík Hudec 6,5 Belko Salai Matta 6 Rybárik Hudecová
10. Šk. Č.Budějovice	2,5	Luniaczek P.	Havlíček Řežábek Stašek Janků 5,5 Ludačka Sýkora Vaněčková 7

Ještě jedna vzpomínka na klání s Českým Brodem. To jsme si někdy v roce 1975 objednali celý autobus a se 40 svými hráči vyjeli k velkému zápasu do Českého Brodu, který jsme v takto početném obsazení vysoko porazili. Ale ve výsledku na prvých 10 šachovnicích byl Brod stále ještě lepší a porazil nás. Odpoledne jsme se pak přesunuli do Kolína a sehráli stejné utkání na 40 šachovnicích s tamní Lokomotivou. Vyhráli jsme také, ale jen o pouhý jeden bod. A tam jsme naopak měli drtivou převahu na prvých 10 šachovnicích. Kolínské vedl vynikající Tomáš Rakušan, další ze žáků pana prof. J.Pelikána. Toto družstvo jen o rok později vyhrálo Zaječice a povedlo se mu to v dalších letech několikrát. Stalo se nástupcem a pokračovatelem úspěchů Středočechů, tedy Českého Brodu, který postupně ustupoval ze svých pozic, ale nahradili ho jiní, odchovanci p. Pelikána.

Stalo se tak proto, že pan prof. J. Pelikán dostal šanci vyučovat ve Francii, na pařížské Sorboně. Působil tam několik let a když se vrátil, svoje aktivity při vedení šachové mládeže v Českém Brodě předal svým nástupcům. Ještě jednou se vrátil jako organizátor tehdy velmi populární soutěže Velké ceny ČSSR žákovských družstev, která zahrnovala několik desítek turnajů hraných během školního roku po celé republice. Měla zvláštní systém hodnocení, o který se stále vedly spory. Pokusil se je vyřešit právě pan prof. Pelikán, který se stal ředitelem této soutěže a už jako důchodce ji hodně let řídil, vydával Zpravodaj a vymyslel spolu s několika vedoucími (Jaroslav Hájek-Chrudim, Jiří Daniel- Rychnov n. K. a několika dalšími- i mojí maličkostí) docela efektivní systém, který se osvědčil a přivedl k šachu stovky hráčů po celé republice.

Kdy pan prof. zemřel si už nepamatuji. Ale vím, že se na něj vzpomínalo a vzpomíná dodnes. Mám-li připojit pár osobních postřehů, tak pan prof. Pelikán byl velmi skromný člověk, nikdy mě nedával najevo, že jsem jako kolega pouhý učitel základní školy. Byl to moc přátelský člověk. Rád se dělil o své zkušenosti. Byl to takový nenápadný společník. Měl vysokou autoritu mezi vedoucími i trenéry šachu. Stejně tak ho milovali jeho svěřenci. Uměl jednat s jejich rodiči, ze kterých si vychoval postupně pomocníky – Ing. Eisnera, Ing. Zvolánka. Z jeho hráčů si myslím, že největších úspěchů dosáhl Neckář, který se dostal až do reprezentace. Ale třeba jsem na další zapomněl. Svěřenci pan profesora byli tak jako on vstřícní, kamarádští a naši hráči měli mezi nimi mnoho dobrých přátel.

Pan prof. Pelikán byl nezapomenutelnou legendou mezi průkopníky žákovského šachu a mne osobně velmi inspiroval. Jeho zásluhou jsem se začal šachovému organizování naplno věnovat a našel v něm dlouhodobou motivaci. Díky jemu založil dívčí turnaje o Prstýnky, který byl v té době prvým nemistrovským turnajem pro tam mladé šachistky v republice. A především pak Turnaj špuntů pro děti od 4 let věku, nejdříve pořádaný v Jičíně, později v Kopidlně a Rožďalovicích. Na všechny tyto turnaje v počátcích pan profesor se svými svěřenci jezdil a byl mně dobrý rádcem i oporou v hledání nových cest, při organizování šachového života pro nemladší generaci.

sepsal dne 2. 8. 2018 Oldřich Suchoradský

 

 

 

 

Miroslav Urban vzpomíná

Kdy a jak jste se naučil hrát šachy?

Otec mě naučil hrát šachy, když jsem byl malý kluk. Trošku mě to začalo bavit, ale nikdo jiný to nehrál, do klubu jsem nechodil. Otec byl naprostý začátečník, ani to nikdy nehrál. Učili jsme se pravidla oba najednou. Asi v 10 letech jsem udělal frajeřinku. Říkal jsem tátovi: „Když tu dámu dáš sem, já ti tady koněm dám vidličku a seberu ti ji.“ On se na mě tak podíval a stejně to tam dal, protože jsme se učili dotčeno-taženo. Velkomyslně jsem mu to chtěl odpustit, ale nechtěl. Jako kluk jsem vzal koně a takhle jsem tu dámu vycvnrkl ven jako v kuličkách. Načež otec vztekle sklapnul šachovnici a víckrát jsme šachy nehráli. Nicméně když jsem byl na vojně, koupil mi v antikvariátu Alechinův šachový odkaz, staré vydání. Byl jsem na vojně ve Varnsdorfu na PŠ (podůstojnická škola). Tam jsme často mívali služby. Protože jsme byli mladí, měli jsme služby od 2 do 6 do rána, takové ty nejhorší. Byl klid, všichni spali, rozložil jsem si šachy a začal si z knížky přehrávat. Po pár dnech jsem si říkal, ten táta koupil nějakou špatnou knížku, šetřil a koupil v antikvariátu něco laciného. Tam byla plná notace a jak jsem se v ní nevyznal, po pár tazích jsem zjistil, že mám na šachovnici jinou pozici, než mají na diagramu v knize. Protože noci byly dlouhé, celou jsem si ji přehrál sem a tam. To bylo na jaře 1972, kdy se hrál zápas Fischer-Spasskij. Velitel roty na PŠ byl sám šachista, jinak byl přísný, ale šachy toleroval a po večerce nás nechával dívat se na televizi. Komentoval Filip. Na to jsme se mohli dívat, trvalo to 20, 30 minut po desáté hodině.

Jaká byla Vaše kariéra předtím, než jste se dostal do klubu?

Když jsem v Kralupech začal dělat, kluci se mě ptali. „Jo, šachy umím, samozřejmě.“ Tak jsem přišel do klubu a hrál jsem v Kralupech. Když jsem poprvé přišel do klubu v Kralupech, nebylo to: „Tady budeš hrát první manšaft.“ Tenkrát nebyla ela. Seděli tam dědkové, kteří se tam scházeli dvakrát, třikrát týdně. Hráli volné partie. Dali mě k prvnímu dědkovi, toho jsem porazil, dali mě k druhému, toho jsem také porazil. A když jsem porazil dědky, dali mě do přeboru C, ten jsem vyhrál, postoupil jsem do přeboru B, tam jsem byl druhý. Začal jsem si myslet, že jestli to takhle půjde dál, budu brzy mistr světa. Byl jsem tam nedlouho a pořád to šlo nahoru. Tenkrát nebyla ela, tak se to takhle testovalo.

Věděl jste o klubu předtím? Jakou měl klub pověst?

Vůbec. O Českém Brodu jsem vůbec nevěděl. Nebo věděl jsem, chodil jsem sem do školy, manželka je z Českého Brodu. Za to může Luboš Batela. Chodili jsme na basketbal a docela jsme ho dělali intenzivně. Měli jsme basket na základce, v osmičce, devítce. Luboš ještě kromě toho chodil na šachy do Pekla. Protože mě to táta naučil, ptal jsem se, jestli bych tam mohl přijít. (napodobuje hlas Luboše Bately) „Tam vůbec nechoď, to bys vůbec… to nemá cenu.“ A jak jsem byl blbej, tak jsem tam nešel. A pak jsem šel na průmyslovku, jezdil jsem do Prahy a bylo to mimo.

Kdy a jak jste se dostal do klubu? Údajně Vás prosili na kolenou…

Po vojně jsem pracoval v Kralupech nad Vltavou v rafinérii. Měl jsem chemickou průmyslovku a při zaměstnání jsem si udělal Vysokou školu chemicko-technologickou. Manželka je z Českého Brodu. V Kralupech jsme dostali byt, tak to dřív chodilo, že když ses oženil, měl jsi větší šanci na byt. To samozřejmě nebyl hlavní důvod svatby. (úsměv) Tam jsme bydleli osm let a když jsem dodělal školu, jsem inženýr, čekal jsem, že mi fabrika dá lepší místo než směnového mistra. Měl jsem zhruba 2300, 2400 měsíčně. To bylo na tu dobu, rok 1981, slušné, tam byly příplatky za směny, za noční. A oni mi nabídli něco za 1700, někde v konstrukci, už si to nepamatuji. Nakonec jsme se rozhodli odstěhovat. Navíc mě to v Kralupech nebavilo. Vyrostl jsem v baráku, manželka vlastně také. Bydleli jsme v bytovce v 5. patře. Jednou jsem v Kralupech přišel z odpolední, bylo teplo, měl jsem jen trenky a tílko, otevřel jsem si pivo, zapálil cigáro, uvařil kafe, rozhlédl jsem se a o 50 metrů vedle stál úplně stejný věžák a úplně ve stejném patře, ve stejné kuchyni seděl chlapík, také měl tílko, také měl pivo před sebou a kouřil. Tak jsem se na to tak podíval a říkal jsem si, přece nejseš králík v králíkárně. Ten barák mi chyběl, kus pozemku. Tak jsme se přestěhovali sem do Českého Brodu.

První šachový kontakt s Českým Brodem byl pravděpodobně v roce 1981 v posledním zápase sezóny Kralupy – Český Brod. V Kralupech jsem nastupoval vzadu, sedmá, osmá. Už jsem měl auto, každých 14 dnů, když jsem měl na víkend volno, jsme jezdili k babičce, ke tchýni do Českého Brodu. Tam už nikdo nebydlel, ostatní děti vyletěly a babička byla v baráku sama. Nějak to vyšlo, že manželka jela sama a já jsem neměl dopravu, ale nějak jsem se domlouval s Broďáky, že mě vezmou, až pojedou zpátky. Také mě vzali. Už tehdy jsme se nějak domlouvali, že se stěhuji do Českého Brodu. To bylo dost dlouho před sezónou.

Z toho zápasu si pamatuji skvělou scénku. Na první hrál Lanč s Pšeničkou. Pšenička byl na moje poměry dost silný hráč, dnes asi 2000. Byl to velký koumák, myslitel, hrál i korespondenčně, šachy se zabýval a šlo mu to. Já odehrál myslím nějakou neslavnou remízu, to mi vypadlo, ale pozoroval jsem partii Pšenička-Lanč. Ta probíhala tak, že Pšenička naprosto korektně rozehrál složitou pozici, měl to v paži. Lanč se k tomu stavěl takovým způsobem, že když byl na tahu, přišel k partii, takhle se na to kouknul, něco zahrál, rychle to zapsal a odešel vedle ke stolku, kde měl rozložené papíry, vyplňoval cesťáky, pořád do toho koukal a pořád psal. Za chvíli se ukázalo, že je na tahu, zase vstal, zase tam otráveně udělal tah. Zkrátím to. Už jsem byl dohraný, tato partie se dohrávala mezi posledními a byla i rozhodující. Lanč stál pěkně blbě. Oba už začínali být v kisně. Teď i já, proti němu slabší hráč, jsem viděl, že Lanč je ztracený, Pšenička ho vydrtí. Přitáhlo to pozornost, všichni koukali, načež Lanč nechal papírů a konečně si k partii sednul. Seděl u toho tři minuty, čtyři minuty, stále se nic nedělo, minuty ubývaly, načež tam vrazil celou věž. Celou věž obětoval. Byla to složitá pozice, tak komplikovaná. Ani nevím, jestli byla oběť korektní, možná že ne, ale Pšeničku tak rozhodil, že to vyhrál.

Věděl jsem, že přijdu do klubu a budu hrát za Český Brod. To už mě šachy držely. Měl jsem s tím i trochu problémy v manželství. Jak jsme jezdili do Českého Brodu každých 14 dní, když mi vyšly směny, jednoho krásného dne, možná už v roce 1981, jsem prohlásil, že se musím učit na zkoušku, ať do Českého Brodu jede sama s klukem. Tak jela. Vracela se někdy v neděli odpoledne, asi ve 3, ve 4, za světla, aby nepřijela za tmy. A já nikde ne, natož abych se učil. Netrvalo dlouho a došlo jí to a šla do šachové klubovny na hlavní ulici, to bylo pár kroků, a samozřejmě mě tam našla. A to jsem se celou sobotu učil do školy, žádné šachy jsem nedělal, ale za den jsi tak vycucaný. Nádherně jsem si na šachách při zápase, kde mě narychlo potřebovali, odpočinul a v pondělí nebo v úterý jsem zkoušku krásně udělal.

Přistěhovali jsme se asi v červenci. Když se stěhuješ, máš spoustu krámů po celém baráku. Barák plný, spousta starostí, co tady, co támhle, občanka, kde bude tahle postel. Na dvorku jsem něco přemisťoval. Tito dva hoši, Zdeněk Chybný s Oldou Eisnerem, přiklusali, jestli bych hrál za Český Brod. „No jasně, já bych stejně přišel.“ „Jé, to je výborný!“ A když jsem viděl, jak jsou nadšení. Měl jsem tenkrát dvojku. Ne že bych dnes hrál o moc lépe, ale určitě jsem nehrál lépe než dneska. Říkal jsem si, takového packala, a oni jsou z toho nadšení. To nebude veliký manšaft. Nadšení byli. Také jsme pak sestoupili až úplně do okresu. Takhle jsem přišel do Českého Brodu.

Jak to v klubu vypadalo při Vašem příchodu?

Zažil jsem úplný rozpad. To byla poslední sezóna Lanče v Českém Brodě, další sezónu už tam nebyl. Už tehdy to byla cizinecká legie. Ještě tam byly pozůstatky. Dva Pražáci. Zuklín a Kýhos. Hráli velmi dobře, asi rok. Pak následoval pád. Na rozdíl od Kralup v Českém Brodě nikdo nedělal s dětmi. Ani oddílové přebory se nehrály. Jenom jsme se scházeli na zápasy.

Mohl byste vzpomenout na tehdejší hráče?

Byl tam starý pan Eisner, to byl svérázný chlapík, šachový nadšenec, který všechno hrál, nikdy neprotestoval. Řekl bych, že to byl vesnický koumák. Občas se nad některými věcmi rozčiloval. Ale takoví dědkové jsou v klubu potřeba.

Hlavní osobnost je Zdeněk. To je tahoun, bez kterého by klub opravdu nebyl. Vážně. To neříkám, že bych někomu pochleboval, to nemám ve zvyku. Bez něj by klub vážně neexistoval. Byl neúnavný, nevzdával se, i když byly okolnosti šílené.

Jaroslav Pelikán přesně v roce 1981 aktivní nebyl, protože mi kluci říkali, že se oženil a nemá čas. V průběhu 80. let přišel a hrál. Už jenom hrál.

Franta Vršovský byl v Českém Brodě nejlepší v té chvíli. Chvíli dělal kapitána, dělal jsem mu zástupce. Vždy přijel z Prahy, kde dělal zástupce německé fotografické firmy. To byl bezvadný kluk a měl obrovský přirozený talent, myslím, že šachy nestudoval.

V roce 1981 Jaroslav Zajíček v klubu vůbec nebyl. Přišel daleko později, až po Pelikánovi. Zasloužil jsem se o to, aby hrál za Český Brod. Byli jsme sousedé, bydlel naproti. Zajíček byl v hospodě dost často. Znali jsme se, mluvili jsme spolu i mimo šachy. Pamatuji si, nevím, kdy přesně, předtím, než za nás začal hrát, dělali jsme věci na baráku a chodil jsem po obědě se džbánkem pro pivo. Věděl jsem, že Zajíček je dobrý, silný šachista, dokonce tu hrával a že hraje v Kolíně. Šel jsem do hospody. Říkal: (napodobuje hlas Zajíčka) „Sedni si. Musíš si sednout a dát si se mnou panáčka.“ Několikrát se stalo, že jsem šel pro pivo a přišel jsem za dvě hodiny a trošku jsem vrávoral. Neříkám, že jen tímto přemlouváním, se podařilo, že se vrátil. Hrál dobře.

Jarda Zajíček, když byl ještě hodně mladý, hrál s nějakým starším člověkem, který se k němu celou partii choval dost arogantně. Partie vyvrcholila tím, že oba tahali po krajních sloupcích pěšce do dámy, a šlo o to, kdo dotáhne první. Zajíček zahrál tah, zmáčknul hodiny. Arogantní soupeř obcházel stoly, neseděl u partie, vrátil se a sprostě se na Zajíčka obořil: „Vy jste mi pacholku, neřek, že jsem nezmáčknul hodiny!“, prásknul do svých hodin a odešel se dál procházet. Jarda Zajíček se rozhodl, že tohle je moc a že když je znova na tahu, že ten tah udělá. Tím pádem ten závod vyhrál, akorát měl pak šílený problém se zápisem, protože ten nešel úplně legálně sesmolit, ale něco tam prý napsal.

Zajíček byl agent STB. Vedli jsme protistátní řeči, ale nikdy nás neudal. Když už jsi na to narazil, trochu znám jejich historii. Bylo to ze strachu. Jeho otec měl opravnu kol, motocyklů, v tom baráku, kde Zajíček bydlel. Jeho strýc vlastnil auto-moto naproti béčku. V 50. letech to bylo tak, že když někdo měl takovou provozovnu, znárodňovali ji. Záleželo na všem možném, na pár metrech, ty předpisy neznám. Ale znárodnili i holiče. Hrozilo, že je znárodní. Copak znárodnění, to by nevadilo, ale že by jim vzali i barák se znárodněním. O to podle mě měli velikánský strach, a proto dělal tohle. Ale opravdu nevím, že by někdy někomu ublížil. Měl jako voják průšvih, ožrání v 68. v Mladé Boleslavi, to jistě k tomu přispělo. Primárně si ale myslím, že tam bylo tohle. Nejsem si jistý, ale podle mě byl registrovaný dřív než v 68.

Honza Máčik byl fakt slušný hráč. Určitě šachy nedělal, ale měl přirozený talent. V oddílovém přeboru, nahoře v sokolovně, se mi podařilo ho přehrát. Měl jsem bílé a princip přehrání spočíval v tom, že jeho kůň uvázl na a8 a nemohl se kvůli pěšcům nikam hnout. Klidně jsem hrál. Bylo tam ještě dost ostatních figurek, on hrál vlastně bez koně. Nebyl tam žádný převrat, ale jeho pozice se pořád zhoršovala, protože hrál s figurkou méně. Pořád se to zhoršovalo a zhoršovalo, nikde se nic nelepšilo, každá výměna hrála pro mě. Honza nakonec v jednom momentě takhle seděl, vzal toho koně a říká (tomu koni): (napodobuje hlas Honzy Máčika) „Ty svině jedna bolševická, zasraná!“ a mrsknul s ním do kouta, vstal od partie, nepodal mi ruku, nezastavil hodiny, nepodepsal partiář a odešel.

Asi v roce 1991, 1992 kuvajtské dorostenecké fotbalové reprezentační družstvo v Českém Brodě s trenérem trávilo soustředění. V sokolovně to měli s ubytováním a jídlem. Hotel byl obsazený. Normálně jsme chodili na šachy a po šachách jsme chodili v pátek večer na pivo do hospody, takže jsme je tam viděli. Oni pít nesměli, ale asi Zajíček říkal jejich trenérovi: „Musíš si se mnou dát.“ Byl to takový globetrotter. Nakonec ho přemluvili, dali nad něj ubrus, aby to Alláh neviděl, a tam si cvakli. V šatně měli zřízenou modlitebnu. Muslimové se pořád musí modlit. Honzík se ožral, to často dokázal, a poblil jim modlitebnu. Z toho byl veliký incident. Kuvajťani byli prasata. To byli mladí kluci, chodili v bílých hábitech, trénovali na Kutilce nebo kde, jestli je někam vozili, už si nepamatuji. Viděl jsem, jak vypadal stůl po snídani. To si nedovedeš představit. Jedli jak divoši. Házeli zbytky na zem. Fakt. Na zem. Vyloženě na zem. Neskutečné.

Jak jsem říkal, že v červenci přišli Zdeněk s Oldou, někdy v září, ještě, než začala sezóna, přišli, že na rozehrání se někde v Praze hraje blicák na diktát. Jestli se chci přidat. Tak jsem říkal: „Dobře, abych zapadl do klubu, tak pojedu.“  Přestože na blicáky jsem nikdy nebyl. Ne že bych to úplně zavrhoval, ale nikdy jsem v tom neexceloval a nevyhledával jsem to. To byl asi poslední blicák na diktát, co byl, pak už se to od té doby nehrálo. Jeli jsme do Prahy a teď oba za mnou přišli a říkali: „Hele, doktor Zvolánek tady není z Českého Brodu, ale bude tady. Využijeme toho, že jsi tady nový, a seznámíme tě.“ Myslím, že to byl Olda, pacholek, (úsměv) a říká: „Prosím tě, ale on doktor Zvolánek je doktor a potrpí si na to, aby se mu říkalo „pane doktore“.“ Říkal jsem: „To je prostě normální. Já vím, že je doktor, tak bych mu tak říkal stejně. Jsem slušně vychovaný.“ První kolo bylo ve spěchu a v druhém kole už byla přestávečka. Kluci mě k němu hned vedli, podali jsme si ruce, představili jsme se a říkal jsem: „To jsem rád, pane doktore, že jsem Vás konečně poznal.“ A on hned: (napodobuje hlas Zvolánka) „Soudruh! A ty, soudruhu, buď vítán taky!“ Načež jsem spustil svou obvyklou litanii na soudruhy, že nejsem žádný soudruh. „No počkej, jseš v odborech?“ „No to asi jo, ale soudruh nejsem. Soudruzi byli Achilles a Patrokles. Devět let v jednom zákopě, dělili se o ženský, o kořist, o jídlo. Až teprve když se Achilles rozhádal s Agamemnónem, Patrokles si půjčil jeho zbroj a Hektor ho zabil, teprve Achilles vyrazil do boje, pomstil ho a Hektora zabil. Tak to byli soudruzi, v Troji.“ To jsem vždycky takhle říkal soudruhům, protože ne všichni, ale většina nic nevěděla nic o Troje a Illiadě. Zvolánek byl bolševik, ale zloun nebyl, tak to vyřešil: (napodobuje hlas Zvolánka) „Víš co, tak si budeme říkat, já jsem Jarda a ty jseš Mirek.“ „Tak jo.“ Přestože byl o dost starší než já. Už tehdy dlouho držel ruku.

Jan Friese jezdil s Petrem Dahlingem a Thomasem Johnssonem, jezdila celá banda Švédu, 5, 6, 7 lidí. Jezdili pravidelně na šachové dovolené. Frieseho si pamatuji, byl to hubený vytáhlý týpek. Na první dva ročníky Friese přijel s nimi v bandě a nehrál v žádném turnaji. Ale bylo vidět, že chodí mezi šachovnicemi, byl nemluvný, s nikým se moc nebavil. Protože jsem chodil pořád kouřit ze zadních dveří, viděl jsem ho, jak tam takhle přecházel, a bylo vidět, že o něčem přemýšlí. Nereagoval na žádné „nazdar“. Bylo vidět, že dumá. Bavili jsme se s ostatními Švédy, že šachy hraje, ale nechce, že prý se stydí. Na třetím ročníku začal hrát a hrál dobře. Zvláštní člověk.

Friese se pak na důchod přestěhoval do ČR a normálně za nás asi 2 sezóny dobře hrál. Kdybys odhadoval, kdo z klubu nejhůř mluví anglicky, asi bys na první dobrou tipnul Vláďu Fabiána. Vláďa s tím vyhrožoval a skutečně ho překecal, že spolu přestoupí do Peček. Friese odešel do Peček, všechno si zařídil, ale Vláďa tam nepřestoupil. Friese tam pak hrál.

Historka s rozhovorem ho charakterizuje úplně přesně. Končila sezóna, nevím která, poslední zápas, šli jsme do hospody, tam jsme se bavili. Bavil jsem se s ním asi nejvíc, protože angličtinu umím. Vedli jsme docela složitý rozhovor o celém světě, něco zásadního, hodiny tikaly, musel jít na vlak a rozešli jsme se. V říjnu začínala sezóna, po zápase jsme si sedli, dali jsme si pivo a normálně pokračoval a úplně plynule navázal na poslední větu, která byla řečená v dubnu. Takhle jsem na něj koukal, než mi to došlo, o čem mluví, proč to říká. Chytrý, ale zvláštní. Připomínal mi… jestli jsi koukal na Vikingy…

Ne.

Nekoukal jsi na ten seriál Vikingové? Vůbec ne. Aha, tak to je zbytečné.

Možná čtenáři koukali.

Čtenáři koukali? To víš, to je těžké. To má asi 14 dílů, ale je to docela podle historie, i když je to podle mě nablbý, všichni jsou učesaní, nikdo nic nedělá. Oni třeba dobývali Paříž, výboje do Anglie a tak. A tam byla figura Lokiho. Loki se jmenoval. To byl stavitel lodí a takový mudrc. Také takový týpek. Maličko napůl šílený. To si myslím, že byl Friese.

Jak to bylo s mládeží v 80. letech?

Mám to zamatněné. Ze začátku jsem u mládeže nebyl. Myslím, že ze začátku to dělal Olda Eisner, jak měl dva malé kluky a myslím Koudelkovi. Olda se jim začal věnovat. Pak asi se přidal Zdeněk. Začal jsem až později. To už nás bylo víc a střídali jsme se, abychom to pokryli. Chodili jsme do práce. Vždyť jsi mě sám musel zažít.

Začali jste zase hrát i přebory oddílu a scházet se?

Asi v roce 1986, 1987.

Hrál jste soutěže jednotlivců. Postoupil jste do krajského přeboru?

Myslím, že krajský přebor jsem nikdy nehrál. Podle mě jsem ani nikdy neměl nárok. Nevyhrál jsem nikdy okresní přebor. Ani jsem po tom netoužil. Okres jsem hrál, to je pravda. Hrálo se v Kolíně. Jednou jsem měl kontroverzi s Fandou Michálkem. Tenkrát tu chvíli působil talentovaný Tomáš Bouzek a spolu s ním jsme hráli okresní přebor. Bylo to dopředu deklarované jako okresní přebor a že se započítá na elo. Měl jsem tam spor s Fandou Michálkem. Trochu to i řídil a z nějakého důvodu pak řekl, že se to na elo nezapočítá. Říkal jsem, že to je nespravedlivé, ten kluk měl první turnaj, kde si mohl něco uhrát, a hrál tam slušně, a pak mu to zruší. Tak jsem Fandovi napsal ošklivý dopis. Fanda byl rozumný a férový člověk, uznal to a schválili mu to.

Hrál jste soutěže družstev.

Za mě už jsme jezdili auty. Kolín, Pečky se objelo vlakem, ale jinak jsme jezdili auty. Měl jsem zelenou škodovku. Jednou jsem měl drobný incident, při kterém došlo ke zranění Zajíčka. Probíhala řepná kampaň, kdy na silnici byly řízky a tekutina z nich. Nebyl šílený mráz, ale přimrzalo. Vyrazili jsme, nabral jsem nějaké lidi, Zajíček seděl vedle mě vepředu. Přijeli jsme pod železniční most a uvědomil jsem si, že nemám s sebou řidičák. Měl jsem strach, jezdit bez řidičáku nešlo, zapomněl jsem ho doma. Usoudil jsem, že se ještě stihneme otočit. Tak jsem to otočil. Jak jsem pospíchal, v zatáčce na náměstí u jedničky a lékárny před kostelem, jak je esíčko, jsem dostal smyk na řízkách, až jsem předkem narazil do lampy. Auto bylo pojízdné, jen byl promáčklý předek. Škodovka měla motor vzadu. Všechno svítilo. Akorát Zajíček, jestli nebyl připoutaný nebo jsme se tenkrát nepoutali, nevím, narazil hlavou do skla a měl drobnou ranku, nic vážného. Průšvih. Přemýšleli jsme, co s tím. Zajíček říká: „Mám známého.“ Šel kolem policista, hned to s ním vyřídil, že nic, tak jsme mohli odjet na zápas.

Jak sem Zajíček přišel, lidí přibylo, měli jsme béčko, to předtím vůbec nebylo. Dělal intriky. Nebo intriky… Dnes je to jednoduché, máš elo a je to celkem bez diskuzí. To tenkrát nebylo a vedly se sáhodlouhé debaty. „On ten Franta ale porazil támhletoho.“ To ho vyzývalo k intrikám, které dělal.

V 90. letech se v Českém Brodě hrála Mezinárodní šachová dovolená. Pořádal ji klub nebo Pelikán?

To byl právě ten problém. Pořádal to Pelikán, všechno zařídil. S Jindrou samozřejmě. Využíval k tomu, že jsme měli zadarmo místnost a sál. Nápad to byl vynikající, ale byl v tom problém. Dopředu do toho investoval dost peněz. To my jsme nebrali. Byl úžasný v tom, že rozeslal dopisy různě do federací, do všech zemí, někdo odpověděl, někdo ne. Za to utratil docela dost peněz. Pak domlouval ubytování. Myšlenka byla, ať přijedou s rodinami, je to kousek do Prahy, tak se dělaly výlety do Prahy. Bylo to pěkné, bylo to nové, ti cizinci tu tenkrát tolik nebyli. Bylo to prima. Jako klub jsme fungovali, že někteří si chtěli zahrát, připravovali jsme šachy, a hlavně jsme doplňovali turnaje. Měli myšlenku, že zásadně dělali uzavřené turnaje, což má nějakou přitažlivost. Když někdo chyběl, šel jsem hrát, přestože jsem netoužil po tom, hrát turnaj. Tak jsem tam hrál.

Nevzpomínám si, že bychom vozili hráče. Oni to měli jako cestovka. Chodili jsme do práce a musel jsem si vzít dovolenou. Měli tři běhy, tři neděle, střídali jsme se. Dopředu jsme se vždy dohadovali o penězích, že nám dá peníze do klubu. Částku si nepamatuji, bylo to asi 14, 15, 16, tisíc, což tenkrát bylo docela dost peněz. Konflikt nastal a byl to asi jeden z důvodu, ne hlavní důvod, proč to pak Jindra začala dělat v Praze, že po skončení dovolené řekli, že domluvená částka neplatí, že jim to nevyšlo.

Bylo to pěkné. Občas jsem tam trochu sloužil jako tlumočník, s angličtinou.

Jednou přišel Honza Máčik do sokolovny s živým koněm. Nevím, proč. Snad ho chtěl vzít i nahoru do klubovny.

Jeden čas jsme se s Ivanem Pecákem zbláznili a stále jsme blicali jednu a tu samou variantu (Fritzův útok ve dvou jezdcích). Prvních 10 tahů bylo povinných: 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sc4 Jf6 4.Jg5 d5 5.exd5 Jd4 6.c3 b5 7.Sf1 Jxd5 8.Je4 Dh4 9.Jg3 Sg4 10.f3 e4. Odblicali jsme stovky partií, jenom spolu, s nikým jiným jsme nehráli. Kupodivu jsme to promakali tak dobře… Pořád jsme se dohadovali, kdo stojí líp. Vždy jsme to opravili. Já měl černé, on měl bílé. Vždy někdo přišel: „Tak už jsem to našel! Tak už jsem to vymyslel!“ Nová varianta v 16. tahu. Brali jsme to oba vážně. Ve vaně jsem si pořídil prkýnko, tam jsem si dal šachy, ležel jsem ve vaně a cvičil jsem na něj variantu. Vůbec to nemělo žádný smysl, ale blbli jsme. Na MŠD hrál silný Rus, asi 2300, Rumjancev, byl už trochu nalitý, ale to nevadí, silný šachista to byl. Tak jsme ho poprosili, jestli by se nám podíval na pozici. To bylo asi po 20. tahu, divoká pozice, figurky rozházené, každému visely dvě figury. Chvíli se na to díval a říkal: „Pozícija rovnaja.“ Byli jsme spokojení.

Účastnil jste se soustředění na Slaníku.

Tam bylo spousta zážitků. Největší zážitek byl: Párkrát někdo přitáhl kus prasete a točilo se na ohni. Tenkrát s námi byl i Vláďa. Vedle byla hospoda. Vláďa měl období, že zrovna hodně chlastal. Chlastal furt, ale tehdy měl období, kdy chlastal fakt hodně. Byl nalitý a otravný, něco mu vězelo v hlavě: (napodobuje hlas Vláďy) „Děláte to blbě, furt ty děti…“ Už nevím důvod. A pořád otravoval, byl nalitý a protivný. A už s ním nikdo nechtěl mluvit. Pořád nutil Zdeňka pít. Pořád mlel dokolečka. Střídali jsme se u točení, to bylo na tři hodiny. Nevím, jak to vyšlo, asi třičtvrtě hodiny jsem měl točit. Samozřejmě přišel Vláďa a začal do mě hučet tyhle jeho řeči a fakt byl nalitý a hnusný. Najednou, asi po 15, 20 minutách říká: „Já jsem ňákej vospalej, musim si jít lehnout.“ Byl nalitý jak bomba. Říkal jsem si, sláva, konečně si jde lehnout. Zapálil jsem si cigárko, v klidu jsem točil a říkám si, ještě čtvrt hodinky a půjdu za kluky do hospody. Uplynulo 10 minut a Vláďa přišel, že už je vyspalý!

Určitě bylo už po půlnoci a kopali jsme penalty na bránu. Vláďa nebo Zajíček se rozeběhli a nedoběhli k mičudě, protože upadli.

Hrála hudba. Občas tam stavěli vodáci, kteří sjížděli Otavu. Do hospody, bivakovali. Slyšeli hudbu, přišli s holkami a skončilo to tak, že u Ivana v baráku jsme já se Zajíčkem tančili na stole. Byl jsem ještě mladý.

Šachy hrál i Váš syn Pavel…

Na turnaje s dětmi jsem nikdy nejezdil. Ne že bych se tomu vyhýbal. To dělal vždy Zdeněk. Párkrát se stalo, že řekl, že nemůže, tak jsem jel, ale moc toho nebylo. Také jsem dělal náročnou práci, a hlavně kvůli manželce, to by doma neprošlo. Náš mladý nehrál špatně, ale nechytilo ho to. Chodil tam s Pavlem Píšou, se kterým se kamarádili a kamarádí do dneška. Možná to přispělo k tomu, že jsem začal chodit na děti. Myslím, že dělat s dětmi je důležité.

V 90. letech byli talenti Michal a Oldík Eisnerovi, trénovali jste je individuálně?

Občas na ty děti chodíš, tak víš, jak to vypadalo. Chodí tam některé děti, které tam rodiče pošlou na hodinu pryč, aby mělo splněno, a ty děti to kolikrát ani nezajímá. Najednou vidíš kluka, kterého to zajímá a vidí docela dost věcí, tak s ním samozřejmě strávíš víc času. Ale že bychom s ním speciálně dělali to, co dělá třeba Vítek Moravec, to ne.

Michal byl dobrý. I Oldík. Starý pan Eisner občas něco vymyslel, hrál dlouho a pomalu, hra ho bavila, byl vášnivý šachista. Olda (jeho syn) byl jednička. Dnes to tak nevypadá, ale když jsem sem přišel do klubu, vodil si mě po šachovnici jak malého uličníka. Vůbec jsem neměl šanci.  Hrál pozičně. Spíše jsem hrál své otevřené hry, ale nepustil mě do toho. To má v sobě dodnes. Michal byl podobný, podle mě měl i ambice, i to dost dělal, hrál podobně jako táta. Oldík, když přišel – královský gambit a šel po králi okamžitě. Ve třetím tahu přemýšlel, jak ti uloví krále. To byl bystrý kluk. Bylo to jako z jiného hnízda proti tátovi a dědovi. Toho byla škoda. Pak už o ty šachy trošku ztratil zájem, než zahynul.

Jak to bylo se zvolením Ivana Koudelky kapitánem A družstva? Předtím A družstvo vedli Petr Čejkovský a Ivan Pecák a oba zmiňovali Vás.

Zmiňovali mě správně. Skutečně to dělali a dělali to dobře, o tom není pochyb. Tenkrát jsme postoupili. Nevím, jak to přišlo… Koudelkovi bydleli tady. To jsem nebyl jenom já, ale myslel jsem si, že by bylo dobré tady Ivana kapitánováním udržet. Z rozhovoru bylo jasné, že k tomu i projevoval ambice. Takhle jsme o tom mluvili a říkali jsme, že to na schůzi zvolíme. Už si to moc nepamatuji, ale vím tu zásadní věc, že na tu schůzi nepřišli. Když chceš dělat kapitána a nepřijdeš na schůzi, kde se o tom bude rozhodovat… Věděli, že to chceme udělat, a nelíbilo se jim to, to je jasné. Muselo tam být ještě něco dalšího s Ivanem Koudelkou. Jestli byly spory, jak bývají, jak s béčkem, jak se sestavami, to bylo asi ještě v době, kdy elo moc nebylo. To se dávalo dohromady za velikých diskuzí.

Jak jste přišli na nápad pořádat Memoriál prof. Pelikána?

Děti jsme měli a vozíš je na turnaje a říkáš si, když tam máš 4, 5, 6, 7 dětí, které by se mohly zúčastnit, že bys to mohl udělat. Ale k tomu se nehlásím, to je určitě Zdeňkova práce. Že bych já přišel s tím, abychom dělali turnaje, to určitě ne. Nemohu vyloučit, že nás musela překecávat Zuzana Koudelková.

Turnajů jednotlivců se moc neúčastníte.

Hrál jsem v Chotěboři, která byla asi víkendová. Dvakrát jsem hrál v Říčanech. Nechci se vymlouvat, ale na Říčany jsem si dovolenou brát nechtěl. Hrálo se od pěti. Normálně jsem dělal do pěti, a tak jsem to musel nějak udělat, abych ve čtvrt na 5 vypadnul. Není to úplně ono. Už od roku 1993 jsem dělal šéfa výroby a málo platné, práce pro mě byla priorita. Ne že by se mi nechtělo, ale stejně mě vždy více bavilo hrát za družstva než individuálně. Asi od té doby, kdy jsem pochopil, že se mistrem světa nestanu. Za družstva je to lepší. Když si vezmu třeba minulou sezonu (2021/2022 – pozn. JF), také se mi dost nedařilo, ale naštěstí to vyšlo tak, že manšaft vyhrál…

Nejlepší bylo, jak jste spadnul na čas.

To byly Sendražice. Já jsem nespadnul. Čas mi došel. Dokonce dvě nebo tři minuty mi došly. Věnoval jsem všechno úsilí tomu, abych koukal do šachovnice, aby se soupeř nepodíval na hodiny, a on se na ně nepodíval.

Mezi sezónami 2001/2002 a 2002/2003 došlo k rozepři (dvě 8členná družstva v 1 soutěži).

Tenkrát byla situace… Ivo Píša byl pod vlivem Zajíčka. Byl v tom Zajíček, Fabián: „My si uděláme béčko tady, vy si s áčkem dělejte, co chcete. A tohohle vám nedáme.“ Ani nevím, jestli se hrálo ve stejné soutěži, možná že ne, už nevím. Pojal jsem myšlenku, že vzbouřence je potřeba popravit, nebo povýšit. Jiné řešení to nemá. Protože jsem hodný, propagoval jsem jeho povýšení na kapitána áčka. Že na něj dopadne zodpovědnost. Alespoň já to tak mám. To je to, co děláme všichni – podle sebe soudím druhé. Když jsem ve fabrice začal dělat šéfa, seděla mi za krkem zodpovědnost za lidi a všechno. Předtím jsem dělal kusovku a necítil jsem to. Říkal jsem si, že to na něj zapůsobí, a každého to změní. Ale jak bylo vidět, nezměnilo ho to. Nebo spíš Zajíček byl v tomhle intrikán non plus ultra. To nebyl první takový akt. Bohužel jsem vsadil na špatného koně. Nakonec jsme ho stejně museli popravit. Bylo to dramatické, protože to bylo asi ve čtvrtek, když v sobotu byla losovací schůze. To byla finální intrika Zajíčka, kdy zbuntoval Píšu, aby dva dny před losovací schůzí oznámil, že Ivo Píša, jak bylo dohodnuto, kapitána dělat nebude, a nabídl jiné řešení (my si uděláme béčko podle nás a se zbytkem si dělejte co chcete) a myslel si, že už nám nic jiného nezbude. Skončilo to tím, že s Píšou jsme rozvázali styky. Zajíček z toho zase nějak vyklouzl, že on byl ten vzadu, on nic. Byl to takový intrikán.

Proč došlo k tomu, že předtím Ivo Píša zakázal Eisnerovi hrát, to nevím. Nezakázali jsme jim hrát. Předělali jsme soupisku tak, že tam Ivo Píša nikde nebyl.

Jaké máte zajímavé zážitky z trénování mládeže?

Zajímavý zážitek mám, že tam někdo vytáhl kudlu. Hlavní zážitek je, že jsem občas na konci dával hádanky. Postavil jsem nějakou pozici. Pamatuji si přesně, vy jste tam seděli a na úplném začátku byl Branďák suverénně nejlepší, byl starší než vy. Byl nejbystřejší, nejdřív to viděl. Jsem si říkal, ty jo, ten je dobrý a ostatní stojí za prd. Zanedlouho to bylo jinak.

Tréninkové plány… Petr Čejkovský se mi vždy smál, že nejdůležitější je, aby si koněm nevypíchli oko. „Ňákej tréninkovej plán…“ Myslím, že není potřeba se toho držet úplně přesně, ale nějaké schéma je správně, kor když se střídáme. Není to zásadní věc, která by ve výcviku dělala převrat.

Jednou jste s námi jel na Kosmonauty, …

To jsem jel.

…pak jsme jeli taxíkem a údajně jste to schválně naplánoval tak, že jsme jeli později, abychom mohli jet taxíkem.

To si vymyslel Vítek Moravec (úsměv), ale proč si to vymyslel, to nevím. Znova opakuji, že jsem na turnaje moc nejezdil. To bylo výjimečné, protože Zdeněk nějak nemohl. Tak dobře, aby se to nezkazilo, jel jsem. Teď zodpovědnost za děti. Už nevím, jestli bylo zpoždění nebo jsem špatně odhadl vlak. Rozhodně kategoricky popírám, že kvůli tomu, abych jel taxíkem. (úsměv)

Tam byl kosmonaut Gubarev…

Ano.

…a on údajně minutu mluvil, odpovídal rusky na nějakou otázku a Vy jste nám to přeložil ve zkratce pěti slovy.

To je možné. Nutili nás učit se rusky, tak jsme rozuměli. To, co Gubarev říkal, nebylo moc zajímavé, nebylo to vzrušující. Tam vykládal: „Tady jsme něco naložili, otevřeli a potřebovali jsme támhlecto,“ on nebyl žádný vypravěč. Také v ruštině nejsem zběhlý. Nebylo to nic extrovního.

Když kolem roku 2002 začínala naše generace, tušil jste, že z nás něco bude?

Ano, jasně. Vynikali jste. Byli jste parta, která vyčnívala nad ostatní děti. To bylo jednoznačné.

Máte teorii 1 z 50…

To mi řekl Tomáš Rakušan, který s dětmi dělal úplné zázraky v Kolíně. Ten mi říkal „Musí Ti projít rukama 50 dětí, aby z toho zůstal jeden, který bude mít alespoň dvojku (2VT) a zůstane u šachů.“ Nevěřil jsem mu, ale praxe ukázala, že je to přesné. Do dneška z něj Kolín žije. Ještě za komunistů vždy někdo musel jednou za čas na ČSTV, na okres. A protože jsem dělal v Kolíně, napařili to mně. Jezdil jsem tam. To se odehrávalo v sokolovně. Jednou jsem tam čekal, než to začne, a Rakušan tam měl děti, asi ne úplně ty nejmenší. Měl toho hodně. Celý týden trénoval. Měl tak bezvadně připravenou hodinu. Nikdo tam nezlobil, on neřval. Vůbec si to nedovedu představit. To byl úžasný talent, kantorsky. Jeden kluk tam začal poletovat, v půlce hodiny, a on mu říká: „Františku, prosím tě, seber se a běž, příště přijď, ale teď běž.“ Úplně tichým hlasem. On se sebral a odešel. A to jich tam bylo 20 nejméně. Byl obětavý, dělal v muzeu, skončil v muzeu, šel nakoupit Kofolu a nějaké limonády, protože tenkrát v sokolovně netekla voda. Takhle to dělal pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, v sobotu s nimi jel na turnaj a v neděli ještě sám hrál, protože měl jedničku a hrál dobře. Když děti učil, nebylo to, že by říkal: „Tak teď musíš jezdcem sem…“ Nechal je, aby to samy vytvořily. Úžasný. Nikdo z nás mu ani na ponožky nedosáhne. To je výjimečné. Také by to normální člověk, který byl ženatý, nemohl dělat.

Mohl byste se vyjádřit k odchodu ze Sokola…

Myslím, že tu není žádný rozpor. Byli jsme u toho oba. Ten člověk je… Petr Čejkovský ho znal z gymplu a varoval nás dopředu, že to je takový týpek.

Příležitostně píšete i na web klubu…

Teď už moc ne. Je pravda, že už jsem dlouho nic nenapsal. Vidím, píšeš ty, píše velmi pěkně Vítek Moravec, tak se snažte také. Myslím, že je to dost velká věc. Ne že by se tam denně něco odehrávalo, ale je naživu, jsou tam články, tak necítím potřebu. Až tam bude třičtvrtě roku mrtvo, nějaký článek napíšu.

Studoval jste i jiné knihy, než Alechinův šachový odkaz?

V Kralupech jsem hrál korespondenční turnaj. Měl jsem nebo možná ještě mám doma knihu Panov, Estrin, už je to dnes staré. Studoval jsem otevřené hry, Italskou, Španělskou. To byla výhoda s ruštinou. Knížky byly laciné a byly ve své době nejlepší. Dnes už je to všechno na webu, je to jinak. Mám jich pár, ale spíše jsem si četl, než že bych studoval. Z toho korespondenčního turnaje mám jeden zvláštní zážitek a kdyby mi ho někdo jiný vyprávěl, asi bych mu nevěřil. Tahy chodily na koresponďákách a byl myslím týden nebo 10 dní na odpověď. V jedné z partií mi přišel tah a bylo třeba odpovědět. Ostrá pozice se mi zdála skvělá, ale dlouho jsem nemohl přijít nato, jak zavěsit. Jeden večer jsem nad pozicí seděl (termín se blížil) a dumal skoro 2 hodiny a ne a ne to najít. Byla už půlnoc a ráno jsem musel do práce, tak jsem šel otráveně spát. Kolem půl čtvrté v noci jsem se najednou vzbudil a ten tah jsem věděl. Partii jsem rychle vyhrál. Lidský mozek je zvláštní stroj.

Jaký je Váš největší úspěch? 10 z 10 za áčko? Jaká je Vaše nejlepší partie?

Žádný obrovský úspěch asi nemám. 10 z 10 byla náhoda, hrál jsem za béčko se slabšími soupeři. Z čeho jsem měl radost, že jsem porazil Baláčka, byl tehdy ještě mladý. Ani ta partie není špatná. Ještě nebyl na vrcholu, pak se ještě zlepšil, ale už hrál za kolínské béčko, s kterým jsme hrávali. Hráli jsme na druhé šachovnici. Moje oběť kvality byla sice nekorektní, ale rozhodil jsem ho a vyhrál. Strašně mě překvapilo, že za mnou přišli dva Kolíňáci blahopřát: „To je dobře, žes ho porazil! To je dobře!“ Že prý je nafoukaný a je dobře, že jsem ho sejmul. Koukal jsem jako blázen. Ta partie není špatná. Ale že bych byl na něco úplně pyšný. Dostal jsem tolikrát do držky…

[Event "KPB SSS 09/10 C.Brod - Kolin"]
[Site "?"]
[Date "2010.04.11"]
[Round "11.2"]
[White "Balacek, Tadeas"]
[Black "Urban, Miroslav"]
[Result "0-1"]
[ECO "C14"]
[WhiteElo "2133"]
[BlackElo "1917"]
[PlyCount "74"]
[EventDate "2010.??.??"]

1. d4 Nf6 2. Nc3 d5 3. Bg5 e6 4. e4 Be7 5. e5 Nfd7 6. Bxe7 Qxe7 7. f4 c5 8. Nb5 O-O 9. Nc7 Nc6 10. Nxa8 cxd4 11. Nf3 Qb4+ 12. Qd2 Qxb2 13. Rd1 Nc5 14. Bd3 Bd7 15. Nc7 Rc8 16. Nxd5 exd5 17. O-O Bg4 18. Qe2 Bxf3 19. Qxf3 Nxd3 20. Qxd3 Qxa2 21. Qf5 Rd8 22. Qg5 Qxc2 23. f5 h6 24. Qg3 Re8 25. Rc1 Qd2 26. Rce1 Qg5 27. Qf3 Rxe5 28. Rxe5 Nxe5 29. Qxd5 Qe3+ 30. Kh1 Qe2 31. Rb1 d3 32. Qb5 a6 33. Qe8+ Kh7 34. Qa4 b5 35. Qb3 Nc4 36. h3 d2 37. f6 Ne3 0-1

Cestou na zápas jste srazili srnu.

To si pamatuji. To se zase projevil Ondra. Jeli jsme v neděli ráno na zápas do Lysé nad Labem a kousek před mostem přes Labe je lesík. Jel jsem Jaguárem a vyskočila srna, viděl jsem ji, brzdil jsem a auto brzdilo dobře a došlo jen k ťuknutí. Zastavil jsem, vylezl jsem a na autě nebylo nic, žádné chlupy, ale srna tam ležela. Začal jsem trochu zmatkovat, za 10 minut začínal zápas, teď tady srna, správně bych měl volat policisty a myslivce, tak jsem tam nerozhodně stál. Načež se Ondra naštval, tehdy ještě nebyl vystudovaný lékař, vystoupil z auta a pravil: (napodobuje hlas Ondry) „Co chcete dělat? Chcete ji oživovat a dávat umělé dýchání?“ Tak jsme ji skopli do škarpy a jeli na zápas.

zpovídal dne 8. 7. 2022 a zapsal Jan Fiala

 

 

 

 

Dana Vorlíčková vzpomíná

Šachy mě učil doma dědeček /Jaroslav Krahulec/ zhruba v roce 1960. Když jsem ho začala doma porážet, vzal mě do sokolovny, „do Pekla“, kde byla spousta dětí různého věku a tam jsem se začínala otrkávat. O nějakém věhlasu místního šachového klubu jsem neměla ani ponětí. V Pekle visela na zdi vpravo od dveří velká nástěnná šachovnice, kde nám prof. Pelikán sem tam ukazoval nějaké šustrmaty, zahájení a další šachové základy, ale na to si už moc nevzpomínám, hráli jsme většinou mezi sebou. Do Pekla chodili hrát i starší šachisté, jako byli pánové Šámal, Douša, Dr. Mathon, Štička a dědeček Krahulec. S nimi jsme hrávali velice rádi, protože často něco přehlídli a svou partii velice prožívali a komentovali, což nás bavilo. V těch komentářích vynikal zejména pan Šámal. Jeho hláška „teď už bych to za remízu nedal“ se ujala zejména u mých spolužáků Neckáře a Vrabce.

Také si ještě ráda vzpomínám na úterní šachové „rozcvičky“, bleskovky na hodiny, po roce 1965, Luboše Neckáře a Miloše Vrabce. Vybrušovali si na nich jak své šachové umění, nastudovanou teorii, taky i svůj smysl pro humor. Tyhle komentáře typu „teď už bych to za remízu nedal“ pronášené třesoucím se hlasem a tahy prováděné třesoucíma se rukama, to bylo něco pro přihlížející čumily… Těch vtipů tam padalo víc, ale tohle mi uvízlo v paměti nejvíc…

Krajského přeboru žáků jsem se zúčastnila poprvé v roce 1962, v Americe u Votic, kam jsem jezdila pak každoročně a ráda. A to bylo něco jiného než třeba tábor od školy ve Strážném. Šéfovali pánové Jaroslav Pelikán, Bedřich Haas, Jiří Stehlík a Vladimír Holeček. Ráno nás seřadili do řady před vchodem do ubytovny, asi nás přepočítali, řekli, co a jak ten den bude, a pak už se jelo podle foršriftu. Bylo to mnohem volnější než na pionýrských táborech, což jsme si všichni náležitě užívali. Třeba ráno jsme se někdy chodívali mýt dolů do potoka a jaký to pak byl kopec nahoru, zpátky do tělovýchovného střediska, si možná někteří pamětníci vzpomenou.

Vzpomínám si také na zážitek z Ameriky u Votic, to bylo v mém raném šachovém mládí, snad 1962 nebo 1963, když jsme se odpoledne vraceli zřejmě z votického hřiště zpět na základnu, a to byla pěkná vzdálenost, vedoucí nás zřejmě chtěli utahat, aby byl večer klid, a cestou zpět se nám do zorného pole připletlo pole hrachu, akorát zralého… Vedoucí se plahočili někde hodně, hodně vzadu, a my jsme to pole, navíc s různými druhy hrachu, vzali útokem… Když se odněkud vynořili zemědělci a začali nám nadávat, tu některý z vyspělejších puberťáků zavelel ke zpěvu… Zasedli jsme tedy na cestu mimo pole a zpívali a zpívali… Posléze k rozzuřeným zemědělcům dorazili i upachtění vedoucí, a jak se jim ten konflikt podařilo zahladit, nevím. Třeba by si vzpomněl pan Vladimír Holeček, pokud ještě žije.

Zaječice v roce 1964 byly podruhé. A Brod vyhrál, což byla senzace. Všichni tam odjeli v sobotu, hrálo se v neděli. Já s nimi jet nemohla, protože jsem musela absolvovat akademii od ZŠ, na které jsem cvičila. A tak pánové Pelikán a Zajíček ukuli plán, že by mě tam Zajíček v neděli ráno odvezl na motorce. Plán dobrý, ale problém byl zlomit moji matku, aby to dovolila. A to nebyl oříšek, ale ořech. Máma věděla, že se Zajíček rád napije, a když přišel vyjednávat, tak to bylo něco. Nejdřív ji musel přesvědčit, že je opravdu nutné, abych tam byla, a pak začalo to hlavní, cesta tam na motorce… Zajíček musel uplatnit vše, co měl připravené – osobní kouzlo, přesvědčovací talent, dušovat se, že si nedá pivo ani den předem a pojede pomalu a opatrně. Asi po hodině vyjednávání mámu zlomil. Takže v neděli ráno jsme vyrazili. Z celé cesty si pamatuji jenom to, že ani jednou nezastavil, kolem silnice zrály třešně a v zatáčkách jsem se mu odkláněla na opačnou stranu, než se zatáčelo. Jakmile jsme v pořádku dorazili do Zaječic, letěl shánět telefon a nahlásit, že úkol byl splněn. Já vím, že mu odlehlo. Ten den jsme hráli venku v terénu v 30stupňovém vedru a k překvapení všech vyhráli.

Hráli jsme v sestavě Neckář, spolužák pak z gymplu, na jedné fotografii má zacpané uši, tak byl soustředěný, na druhé šachovnici Vrabec, také spolužák pak z gymplu, ten má pro změnu přes krk a kus hlavy ručník, na třetí Jan Korec, a u toho bych se chtěla pozastavit. To byl můj spolužák z devítiletky. Ve škole lajdák, ale šachy mu šly. Do 15 let šachy hrál, pak se šel učit na malíře a na šachách jsem ho už neviděla. Cigarety, chlast a v mladém věku konečná. Na čtvrté šachovnici Jan Horyna, pozdější spolužák z gymplu, nadaný na matematiku, po maturitě studoval VŠ v Liberci a po šachové stránce o něm už nic nevím. Na páté šachovnici, ten s krabicí od šachů na hlavě, Pavel Hůlovec. Pohotovej, vtipnej, srandista. Také šel na gympl, ale o rok dřív než my. Šachy hrál dobře, z Pekla v brodské sokolovně si odskakoval s Pepou Boháčkem /rovněž šachista/ vždy v úterý a ve čtvrtek zahrát pinčes. Po gymplu VŠ a šachy už asi nic. Na další šachovnici Vladimír Fabián, vyučil se truhlařinu a na šachy nezapomněl. A na poslední šachovnici je moje maličkost. Bez následků z jízdy na motorce jsem tam vyhrála snad s každou, která si proti mně sedla. Jedna remízka tam ale asi byla.

Na další fotografii je vidět náš tým sice vítězný, ale zničený vedrem. Každý z nás se o něco či o někoho opírá.

Z roku 1965 si pamatuju jen to, že jsme museli narukovat ve svazáckém. Obhájili jsme 1.místo, radost byla veliká. Místo Hůlovce nastoupil druhý Fabián, Antonín.

Od roku 1963 jsem se zúčastňovala pravidelně každoročně Krajského přeboru žen. A na to také ráda vzpomínám, hlavně když se hrálo mimo Český Brod. Poprvé jsem na něm byla v Kralupech nad Vltavou. Měla mě tam mít na starosti Maruška Křivánková, se kterou jsem byla i na pokoji. Nechala mi volnost, viděla, že jsem pokaždé včas ve své posteli, pokaždé včas u partie a kdybych měla hlad – tak to byla moje starost být včas u jídla, a toho bylo dost. Tam jsem se poznala s Alenou Klossovou – Sikorovou, na dalším s Lídou Povondrovou – Medunovou, Štěpánkou Vokřálovou, začala jezdit i Jitka Hudcová – Žatečková. Tam nám program nikdo neorganizoval, to jsme si zvládly ve volném čase samy a bylo to moc príma. Kluci, dorostenci, natož dospěláci nás vůbec nezajímali.
Maria Křivánková a pak Štěpánka Vokřálová, to byly už hvězdy, Štěpánka vycházející.

Na Čiháku jsem byla na vánočním soustředění 1966, líbilo se mi tam, hrála jsem ve smíšeném turnaji s kluky, ale výsledek neznám.

V Krajském přeboru dorostenek 1967, 1968 to šlo, ale v přeboru ČSSR dorostenek 1967, 1968 to už žádná sláva nebyla. Chyběla mi znalost teorie hlavně v zahájení. Kluci, Luboš a Miloš, si tu teorii dokázali nastudovat sami, já chytala základy z knížky Šachista začátečník od Zmatlíka, odebírala jsem sice ČS šach a měla doma nějaké Pachmany, ale neměla jsem v tom systém a snaha vítězit už nestačila… Potřebovala bych bývala soustavné vedení. Takže rok 1966, Mistrovství republiky dorostenek a výsledek tam, byl opravdu můj vrchol. Celou dobu jsem vedla, pak přišly na řadu Davidová s Vokřálovou, a ty byly nad mé síly. Obě měly v té době trenérské vedení. Remizovala jsem pak už jen s Evičkou Hojdarovou – Možnou, na losování o 3.místo si pamatuju jen matně.

Ještě bych chtěla připomenout rok 1967, dodatek ke Krajskému přeboru dorostenek. Vyhrála jsem ho, ale bez účasti hlavní favoritky Štěpánky Vokřálové. Tak jsme pak hrály rozstřel - 2 partie o postup na Mistrovství republiky dorostenek. První v Americe u Votic v den, kdy právě tam končil r. 1967 pochod Praha – Prčice, kterému vévodil chodec Puci. A řečnil v naší hrací místnosti tak dobře, že jsem tuto partii nad Štěpánkou vyhrála. To byla moje první a poslední výhra nad ní.
Druhou partii, hranou v Brodě, v bytě prof. Pelikána, jsem už prohrála, ale na mistrovství ČSSR dorostenek, konaném v Č.B., jsem hrála, zahrála si ho poprvé i Jitka Hudcová – Žatečková.

V roce 1969 jsem hrála už jen Krajský přebor žen v Kutné Hoře a pak ještě Vánoční turnaj v Gottwaldově, ale to už byla de facto konečná.

Já se šachu dále víc věnovat nemohla, na zdravotní nástavbě tomu nikdo nefandil. Ale to už byl také na scéně Lanč.
A to jen ve zkratce, tohle téma nemám ráda.
Začal si mě všímat od 31. 3. 1967, byl to poslední den na Krajském přeboru dorostenek v Americe u Votic, kde se hrál souběžně i kandidátský turnaj mužů. Řadu měsíců /let/ jsme si víceméně jen psali.
Vzali jsme se 10. 7. 1970 a rozvedli 4. 11. 1980.
Tohle nebyla šťastná etapa mého života. Lojza byl /a je/ vynikající šachista, ale byly to šachy, kterým jsem nerozuměla. Já viděla tak maximálně 2-3 tahy dopředu, on daleko víc. Když se nám narodil syn Petr, r. 1972, začal od září 1972 studovat dálkově na VŠ v Brně, a všechno to, Tebou Honzíku popisované, je pravda, tj. turnaje v průběhu roku, korespondenční šachy, zápasy za družstvo, reprezentace ČSSR – v Anglii, také v Moskvě, později funkcionaření, to všechno poznamenalo náš vztah, natrvalo.
O šachy a šachové dění jsem přestala mít zájem, musela jsem zvládat hyperaktivní dítě, domácnost, od r. 1975 též zaměstnání...

Roky 1980 – 2011 byly úplně bez mého sledování šachového dění kdekoli.

Po tomto roce – 2011 – přišel jakýsi zlom. Byla jsem už ve starobním důchodu, měli jsme po opravě domu a já hledala nějaké uplatnění ve volném čase. A tak jsem jednou zavítala do sokolovny, podívat se na šachový trénink dětí. A uvízla jsem drápkem. Nedokážu divy, ale ukazovat dětem základní tahy, jak se matí, okoukávat od Zdeňka Chybného, jak se s dětmi pracuje, to se mi zalíbilo.
Těší mě, když se objeví nějaký nový talent – např. Tiborek Hřebíček, Adam Benda, Adéla Burianová –, mrzí mě, když někdo zahodí svůj talent od „pána Boha“ a jde místo šachů např. věnovat se boxu – s figurou křehkého intelektuála – nikoliv nabušené mlátičky…
Hrát oddílový přebor nebo za družstvo, to jsem si zpočátku netroufala, měla jsem 40letou pauzu. Veškeré, byť i chatrné základy teorie byly fuč… Ale postupem času jsem si zahrála jak oddílový přebor, pak jsem začala fungovat i na „své“ parketě – 5. šachovnici za B, někdy na 4., vrcholem byla šachovnice třetí!!! Příjemné bylo potkávání starých známých.
Návrat k praktickému šachu byl bolestný – nic z doby minulé co se týče zahájení jsem si nepamatovala, každý soupeřův tah jsem nedůvěřivě zkoumala, bála jsem se přehlédnutí čehokoliv, byl to spíš stres než radost ze hry. Ale postupem času jsem se začínala otrkávat a zjišťovat, že s tou teorií ve družstvech, specielně na mé šachovnici, to není slavné u nikoho ze soupeřů, a že je to zase o tom, kdo udělá první a poslední chybu…
Také musím vzpomenout na svoji účast na Seniorském mistrovství světa družstev v březnu 2020, jehož konec zhatil covid. Pánové Koudelka, Urban, Chybný, Nigrin mě přijali kamarádsky mezi sebe, ač jim bylo jasné, že žádný excelentní šach nepředvedu. Takže, páni inženýři, díky!!!
Cítila jsem se v této partě dobře a navíc – v Praze jsem se potkala se spoustou dávných známých, a se všemi bylo co probírat, i s Vlastimilem Hortem, který mi podepsal dávnou fotografii – ze Zaječic z roku 1964.

sepsala v červnu 2022 Dana Vorlíčková

 

 

 

 

Jiří Valtera vzpomíná

Kdy a jak ses naučil hrát šachy?

Asi ve 3. třídě, když jsem chodil do družiny, tam to kluci mastili. Hráli to blbě, protože měli pravidlo, že když je král v šachu, nemusí uhýbat o jedno pole, ale může odskočit o kolik políček chce. Až v pubertě jsem se tomu začal věnovat v Bratislavě, na Vojenské škole Jana Žižku. Dokonce jsme se jeden rok přihlásili do nejslabší soutěže. Tam bylo málo mužstev, tak nás přeřadili do vyšší soutěže. Všichni se těšili, jak si budou na Žižkovcích vylepšovat skóre, ale v soutěži jsme skončili asi 4. Tehdy byly hodiny asi na prvních dvou šachovnicích. Na ostatních se hrálo bez hodin a nikdo tenkrát nespoléhal na to, že přestane tahat, když stojí na prohru. V Bratislavě jsem si uhrál III. třídu. Když jsem pak jako voják z povolání šel sloužit do Hradce Králové, uhrál jsem si II. třídu. Poprvé jsem hrál polofinále přeboru armády v roce 1965 v Praze, kde jsem udělal asi 50 % bodů.

V roce 1968 jsem si v šachové prodejně koupil knížku Mezipásmový turnaj Portorož, který se hrál v 58. V Německu vydali knížku a v obrodném procesu se tyto knížky začaly objevovat v Česku. Stála 150 Kčs. Koupil jsem si ji a pomalu jsem si partie přehrával. A jak říkal Vítek Moravec: „Valtera to má v krvi, to pokládání pozice.“ To jsem se naučil z té knížky.

Jak ses dostal do Českého Brodu?

O Českém Brodu jsem slyšel poprvé v roce 1969, když jsme se s Jardou Zajíčkem, který byl voják z povolání, potkali na polofinále přeboru armády. Hrálo se na Klínovci na chatě Zámeček, která patřila podniku Válcovny trub a železa Chomutov. Přišel jsem tam jako nositel II. třídy. V prvním kole jsem prohrál s Vítem Kupkou, bráchou Slavoje. Slavoj byl mezinárodní mistr. Jsem si říkal, to to pěkně začíná. Pak jsem udělal 8,5 z 9. Měl jsem výhodu, to víš, nadporučík. Záklaďáci, když viděli nadporučíka, byl jsem jako červený hadr. Všichni si mysleli, že ho musí šmiknout. Měl jsem to z knížky vychozené, kluci hráli nesolidně a většinou jsem to schytal. Poslední tři kola všichni nabízeli remízu a mně to stačilo, abych postoupil do finále. Jarda Zajíček nepostoupil a tenkrát mě zlanařil: „Nechceš za nás hrát?“ „Jo, chci za vás hrát.“ V Hradci jsem si to vyřídil. Tenkrát hrálo 9 hráčů a 1 žena. V Hradci jsem hrál devátého nebo jsem byl náhradník. Uvolnili mě bez problémů a přestoupil jsem do Českého Brodu. Ve finále jsem žádnou díru do světa neudělal. Skončil jsem dole, moc bodů jsem ve finále neudělal.

Hrál jsi soutěže družstev…

Byl jsem jedním z těch, kdo porazil Zajíčka. Když jsem v roce 1969 na podzim přestoupil, řekl mi, že musím hrát přebor oddílu, abych měl jisté místo. Přebor oddílu jsem hrál, a dokonce jsem ho vyhrál, udělal jsem 9 z 9. Hrál jsem i s Jardou Zajíčkem, on hrál svého draka. Něco jsem přehlédl a přišel jsem o pěšce. Ve vítězném opojení střelcem z g7 vzal mého jezdce na c3, že dobyde druhého pěšce, ale potom umřel na slabá černá pole kolem krále a porazil jsem ho. A od té doby jsem asi také měl nárok hrát před ním.

Když jsem hrál oddílový přebor, po práci jsem vyjel, v Českém Brodě jsem byl asi v 5 hodin, do 9 jsem hrál, zase jsem musel rychle zpátky, poněvadž poslední autobus z Prahy mi jel ve čtvrt na 11. Když mi ujel, chodil jsem z Prahy pěšky.

Jarda byl diplomat. Vždy se stavěl až za nás. Třenice začaly, až když přišel Lojza Lanč. Protože Lojza byl osobnost a nenechal si do toho kecat. Když se někomu nedařilo, Jarda ho poklepal: „Neboj, příště to bude lepší.“

Když jsme postoupili do ligy, bylo to jasné. Lanč, Neckář, Vrabec, Polák. Poprvé to bylo bez Vláďy Jedličky. Jestli byl Nechanický, Kišari, já, Teichmann, Olda Eisner a Vláďa Šenkýř. Sestava byla jasná. Akorát nás v lize bylo asi 9, když jsme poprvé postoupili, a říkalo se, že když někdo z posledních tří dvakrát prohraje, nastupuje náhradník a ten, kdo dvakrát prohrál, odstoupil. Jarda Zajíček pak v 1. lize nehrál.

Po postupu do ligy Jarda Zajíček v prvomájovém průvodu nesl transparent: Vybojovali jsme vám 1. ligu.

V 1. lize hráli velmistři na prvních čtyřech. Dál už to byli takoví, na které jsme si mysleli, že můžeme stačit. Poprvé jsme něco vyhráli, udělali jsme nějaké body, ale moc úspěšní jsme nebyli. Pak se to doplnilo Jedličkou.

V Olomouci hrál Nechanický s Beilem, to byl tenkrát velký moravský talent. Nechanický hrál přijatý dámský gambit a držel pěšce na c4. Beil si s tím nevěděl rady. Pak měl Nechanický dokonce dva pěšce a figuru navíc. Hrálo se 50 na 2,5, oba dva moc času neměli a pořád se hrálo. Nechanický ohlásil mat 2. tahem! Když v 1. lize ohlásíš mat 2. tahem, to bylo zděšení. Samozřejmě tu figuru navíc obětoval, a tím jedno pole uvolnil králi na ústup, ale pořád to se dvěma pěšci stačil vyhrát.

Na zápasech jsme spali jak kdy. Spalo se třeba při dvojzápase Třinec, Olomouc. Jeli jsme v pátek, spali jsme v Třinci, přejeli jsme do Olomouce a spali jsme v Olomouci. Z toho mám příhodu při návratu z Olomouce. Nechanický byl na koruny a měl auto – Octavii: (napodobuje hlas Nechanického) „Kluci, já vás vemu, dejte mi každej… 30 korun!“ Tak jsme mu dali každý 30 korun. „No musíme se zastavit na večeři.“ Ve Svitavách jsme si každý platili sám. „Kluci, já vás ještě rozvezu domu!“ A on byl z Nymburka. Místo aby jel blbec sám domu, musel by platit sám za benzín. Myslím v 1. lize se platil autobus a v divizi si platil každý sám. Jeli jsme kolem závor a viděli jsme náš rychlík, jak jel do Prahy, a my jsme teprve po večeři. „A nechceš, za 30 tě odvezu do Klecan?“ Pak bylo 11 večer a říkám: „Tak mě odvez do Klecan.“ 30 měl v kapse, tak mě sem odvezl. Takhle jel 50, 100 km navíc. Nějakých pár korun nám v lize dávali. 20, 30 korun. Tenkrát jsme za béčko v divizi jeli do Příbrami a Jardovi Zajíčkovi jsem říkal: „Zaplatíš mi ten autobus?“ „Ne, to je jen pro áčko.“ Bral jsem to jako normální.

Tehdy šlo hrát za áčko i za béčko. Byli jsme tzv. vata. Když jsme hráli 1. ligu, Franta Vršovský byl daný jako vata, a ta vata musela sehrát alespoň 1 partii. Tenkrát byl Ftáčnik talent a zrovna Franta Vršovský na něj vycházel, tak jsme Frantu obětovali na Ftáčnika. My, kteří jsme byli náhradníci, jsme mohli střídavě hrát za áčko i za béčko.

Několikrát jsem přespával u Pelikána. Třeba jsme jeli do Pardubic na ligu, tak jsem u něj spal, Miloš Vrabec také. Ráno jsme sedli na vlak a jeli jsme. Vyhráli jsme tam 5,5:2,5. Miloš Vrabec hrál na třetí s Navrátilem. Navrátil překročil čas a spadl mu praporek. Načež přikvačil domácí rozhodčí, krajský Němeček (ve Východočekém kraji byli dva Němečkové: krajský Němeček a okresní Němeček hradecký), koukl na hodiny: „Ještě je tam půl vteřiny.“ Pískal na nás penaltu. Ale stejně to bylo jedno, stejně jsme vyhráli. Poté jsem měl auto a z Kralup se jezdilo auty.

3. března 1974 jsem za béčko v zápase s Kutnou Horou hrál s Buňkou. V jednom okamžiku byla pozice, kde měl De4, Jf3, Kg2 a měl odskok Jh4, nebo Je1. Hrál odskok Jh4, který prohrával. Po zápase jsem mu to ukazoval. Pak jsme seděli v Kutné Hoře na pivě a Jirka Stehlík říkal: (napodobuje hlas Jiřího Stehlíka) „Kdyby tam Buňka odskočil správně…“ „No počkej, to neříkej „kdyby odskočil správně“, protože správný odskok jsem viděl akorát já, ale ne on.“

6. dubna 1975, utkání v Českých Budějovicích, po lítém boji jsem udržel remízu s Tužilem. Má to hezký vstup. Hrálo se po obědě a vlak vyjížděl z Prahy v 8 hodin. Našel jsem si že, ve čtvrt na 7 pojede autobus z Klecan. Autobus nejel. Pak jsem tu stopem chytil nějaké kluky, kteří mě vzali až na Výstaviště do Veletržní ulice. V sobotu ráno tramvaje jezdily jednou za půl hodiny, tak jsem běžel celou cestu na hlavní nádraží a před vchodem už stál Jarda Zajíček a komentoval to slovy: „Vidím, žes mě nezklamal.“ Měl jsem tričko, svetr, teplou bundu, bagáž. Jak jsem doběhl do vlaku, byl jsem úplně propocený. V kupé jsme tričko a svetr pověsili a než jsme přijeli do Českých Budějovic, uschlo mi to.

Když jsme sestoupili z ligy, hrál za nás Jaroslav Zvolánek. Ze zápasu s Kladnem v Krajském přeboru 22. února 1981, kdy jsem studoval třetím rokem vysokou školu, mám dobrou příhodu. Zvolánek měl střelce a dva pěšce a soupeř jezdce (nebo jezdce a dva pěšce a soupeř střelce). Vždy, když byl Zvolánek na tahu, byl vyhraný, a když udělal tah, byl remízový, poněvadž soupeř mohl za dva pěšce obětovat figuru. Soupeř, když udělal tah, byl prohraný. Trvalo to asi čtyři tahy, vím, že jsme z toho rostli. Nakonec to myslím dopadlo tak, že Zvolánek vyhrál, odbočil z toho.

S áčkem jsme jeli do Kněževse na divizi. Na druhé jsem hrál s Kohoutem. Z Českého Brodu se jelo ve 4 ráno a o půl 6 jel vlak z Prahy do Lužné u Rakovníka a tam se ještě přestupovalo na motoráček – courák do Kněževse. Jak se dostanu o půl 6 do Prahy? Ve 2 hodiny jsem vstal, nasnídal se, ve 3 jsem vyšel, ve 4 něco jsem byl v Kobylisích. Tenkrát žádné metro nejezdilo, tak jsem musel sjet tramvají do Prahy. Asi ve čtvrt na 6 jsem čekal, než přijede vlak z Českého Brodu a jeli jsme dál. V Kněževsi byla venkovská hospoda a bylo tam jeviště. Hrálo se na jevišti, tam byly dřevěné desky. Od 9 se hrálo. 50 na 2,5. Dařilo se, vyhrávali jsme 5,5:1,5. Byli dva Kohouti. Jeden byl kantor a druhý byl zemědělec. Hrál jsem s tím kantorem, něco jsem tam přehlédl, tak jsem to pak vzdal a oni se na něj vrhli, jako by rozhodl zápas. Od 9 se hrálo a od 12. se už místní začali trousit do hospody a o půl 2 už tam byl takový rachot, že nebylo vlastní slovo slyšet. Se zemědělcem Kohoutem hrál Honza Kalík. Tento Kohout stavěl bílými i černými kamennou zeď: c3, d4, e3, f4. Honzovi jsme říkali: „Zahraj Sa6, vyměň jeho dobrého bělopolného střelce a tvého špatného.“ Také postavil kamennou zeď, jako on. Jenže co čert nechtěl, zahrál Sa6, to bylo všechno dobře, jenže vázlo to na Da4 šach. Všichni jsme lomili rukama. Jenže Kohout to neviděl a Kalík pak vyhrál střelcovku s dobrým černopolným střelcem proti špatnému. A pak asi v 9 večer jsem byl doma.

Jednou jsem hrál bílými s doktorem Měřičkou. Měl jsem minutu na tři tahy. Stihl jsem to, udělal 40. tah a procházel se. Kroužil jsem kolem jako sup. Měřička měl 5 minut, ale spadl. Říkám: „Spadl jste.“ „Už je 40 tahů.“ „Já udělal, ale Vy ne, pane doktore.“

Lojza Kýhos byl chartista. S ním jsme po partii v hospodě vedli řeči. (napodobuje hlas Kýhose) „Nó, to víš, to jsou tam dva.“ Už tenkrát tam chodil. „Jeden je hodnej a druhej je ten zlej. A ten hodnej tě provokuje, že se vožereš, a pak tě ten zlej zmydlí.“

Tenkrát byl Český Brod elita. Nikdo nám nešahal po kotníky. Pak začal Rakušan, strýc dnešního Rakušana (ministra vnitra – pozn. JF), v Kolíně to rozhýbal. Dokonce jsem jednoho Jirovského porazil ve věžovce s a pěšcem.

(při pohledu na svou registračku) Jsem byl mladý a hezký. Dneska už jsem jenom mladý.

Turnaje jednotlivců jsi příliš nehrál…

Nehrál jsem. Ani jsem nemohl. Voják z povolání. Měl jsem dvě, pak tři děti, člověk užíval dovolenou.

V roce 1970 jsme s Jardou Zajíčkem jeli na další polofinále přeboru armády na Modravě v Krušných horách. Postoupili jsme oba do finále a zase jsme oba skončili za polovinou. Z toho mám hezkou příhodu. Tam hrál Pepík Novotný. Záklaďáci ho neměli moc rádi, ale ke mně a Jardovi vždy byl slušný. Jarda hrál jednu skupinu a já druhou. Zjistili jsme, že když mě Pepík Novotný v posledním kole porazí, postoupí do finále. Tenkrát už jsem odebíral Informátor a vytáhl jsem jednu partii z něj a že to podle ní sehrajeme. Co čert nechtěl, ten blbec Pepík někde asi v 28. tahu odbočil. Jarda, diplomat, muselo se to dohodnout, aby se to zase srovnalo do té pozice. Pak postoupil a Jarda také postoupil. Jarda tam má pěknou příhodu. Hrál s Tomkovičem a měl kvalitu méně. Tenkrát se přerušovalo. Hrálo se odpoledne a ráno se dohrávalo. Analyzovali jsme to. Tomkovič skládal úlohy. Skončili jsme slovy: „Jardo, vždyť je to úlohář, ten se určitě někde splete.“ Samozřejmě se spletl, přišel o figuru a Jarda s ním vyhrál. Také jsem měl přerušenou partii se Sokolem, absolventem Matematicko-fyzikální fakulty v Praze. Přerušili jsme v pěšcovce, kde jsem měl pěšce víc. Sokol se ze mě snažil vymámit, co jsem pečetil. To byl Slovák: (napodobuje hlas Sokola) „Keďže ste spravili tento tah, okamžite sa vzdávám.“ Samozřejmě jsem pečetil něco jiného a říkal jsem: „Prosím tě, nech si to ukázat.“ Šli jsme do hospody, analyzovali jsme to a říkal jsem: „Jardo, já to snad nevyhraju.“ A co čert nechtěl, u partie mě osvítil Duch svatý, uviděl jsem tah, který jsme v analýze neviděli, a nakonec jsem vyhrál. Dokonce jsem na to téma složil studii a v čísle 3/1971 Československého šachu mi ji uveřejnili.

Jiří VALTERA

Klecany u Prahy

Bílý remizuje

Oba dva jsme postoupili do finále a co čert nechtěl, zase jsem hrál s Pepíkem. Že by mi to vrátil, to ho ani nenapadlo. Hráli jsme Vídeňskou. Udělal jsem tah, který čtyřtahovým obratem ztrácel pěšce. Když jsem to uviděl, říkal jsem si, to je pěkný. Sáhnul na pěšce, teď to zjistil, pěšce položil a sáhl na figuru, že udělá kombinaci. Říkám: „Pepíku, tady jsi sáhnul…“ A byl slušný, že to uznal. Partie měla vyrovnaný průběh. Tenkrát jeho kamarád byl známý karlínský sapér Vodička. To byl major Státní bezpečnosti. Jako šachista byl perfektní. Tehdy se říkalo, že karlínským průšvihářům občas i pomohl. Šachisti byli většinou dobrodruzi. Vodička odešel do služby a Pepa okamžitě pokazil pozici, poněvadž neměl za sebou poradce.

Když jsme v 70. hráli finále přeboru armády, hrál i podplukovník Zajíc, silný šachista, také někdy v roce 1962, 1963 hrál finále přeboru republiky. V 70. už začínala normalizace. Bavili jsme se o politice. Jirka Zajíc nám vysvětlil, jak to všechno bude, že přijdou na ministerstva političtí čističi, kteří až to vyčistí, odstoupí a pak teprve přijdou ti, kteří tomu rozumí.

Z přeboru armády 1970 mám 15 minut slávy. Vyhrál Honza Smejkal a udělal 100 % bodů. V Československém sportu byla kolonka Přebor armády v šachu. V jednom kole se psalo: výsledky, výsledky a Valtera bílými přerušil se Smejkalem. Druhý den dohrávky a celá pražská elita se chodila dívat, který to ten Valtera je. (úsměv) Samozřejmě jsem prohrál. Tenkrát jsem hrál Tajmanovu/Paulsenovu variantu v sicilské s e6, kůň se dává na e7 a bere se Jxd4, hrávalo se Sxd4, Jc6, Se3. Honza Smejkal zahrál Jxd4 a já neznalý poměrů Dxd4, on dal Jc6 a já dal Dd2 a najednou jsem měl o tempo víc. Nějak mě tam ošvindloval obětí kvality na c3. Skončilo kolo a já, on, Slavoj Kupka a Jindra Trapl jsme chodili do Dejvic do hotelu Intercontinental na minigolf. To byli absolventi vysokých škol a že jsem důstojník, nevadilo, na rozdíl od záklaďáků. A kdo prohrál, všem ostatním platil Plzeňské. Smejkala jsem potkal nedávno a pořád se ke mně hlásil, že si mě pamatuje.

Nikdy jsem necítil, že bych to měl vyšším důstojníkům pustit. Jirku Zajíce jsem v 70. připravil o pěšce a s odřenýma ušima to pak zremizoval. Byli tam vojáci z povolání, ale spíš jsme si házeli remízky.

Nenutili mě hrát za ÚDA. Nikdy jsem nebyl tak silný, aby o mě měli zájem.

Jarda měl malér v Mladé Boleslavi, kde se hrál Durasův memoriál. To už tady byli Rusové, to bylo asi v roce 1971. Spali jsme v hotelu a česká děvčata tam chodila za sovětskými důstojníky. Když jsme šli spát, Jarda se někde picnul a na sovětského lampasáka něco vykřikl. Samozřejmě nic, ale udal ho recepční. Pak měl soud, dostal podmínku, musel jít do civilu. Pak jsme se z Cibulkových seznamů dozvěděli, že také byl ve Státní bezpečnosti. Jako šachista se vždy choval slušně. Sami jsme si mezi sebou řekli, co jsme mohli.

V Lipsku jsme byli v roce 1970 nebo 1971. To byl velký turnaj. Jeli s námi i Pepík Nun a Evžen Gonsior. S Lubošem Neckářem jsme se stali mistry světa v Černé kočce. Jelo se zpátky a hráli Nun a Gonsior proti mně a Lubošovi. Kdo vyhraje, bude mistrem světa v Černé kočce. Měl jsem nejvíc bodů a Luboš nejméně, tak jsem začal hrát, abych to hrál blbě, abych měl bodů co nejvíce. Oba dva to do mě solili, tak jsem bral a bral. Skončila hra, počítalo se to a říkám: „Jsme mistry světa!“ „Jakto?“ „No Luboš má nejméně bodů, tak jsme mistry světa.“ Ti se chytali za hlavu. (smích) Jeli jsme zpátky. Celnice, celní prohlášení. Kišari jel s paní a opravdu nic nevezla. Byla to padesátnice, a to už měli celníci vysledované, že tyto ženy toho vozí nejvíc. Opravdu nic nevezla a říkali jsme jí: „Paní Kišariová, nemáte šanci, voni vám stejně prohrabou kufr.“ „A proč, když nic nevezu?“ „Vy jste ten typ frontový bojovnice.“ Ona taková srandistka, tak se neurazila. Samozřejmě to tak dopadlo. My jsme mastili Černou kočku, viděli čtyři chlapy, dobrý. Kdybych vezl kilo zlata, provezl jsem to. Honza, její manžel vyprávěl: Samozřejmě jí prohrabali celý kufr a pak jí celník říká: „No Vy opravdu nic nevezete.“ „No já jsem Vám to říkala, že opravdu nic nevezu.“ „To jste první.“ To byl velmi silný turnaj. Žádnou díru do světa jsme neudělali. A jeden z Lipska pak šel pracovat až k Baltskému moři do Rostocku, takže pak jsme byli hrát turnaj až v Rostocku. Nun i Luboš Neckář byli oba dva dobří parťáci, byla sranda. V Lipsku jsme bydleli v penzionu, kde paní pronajímala pokoje. Honza Kišari uměl z války dobře německy a dohodl s ní, že nám bude dělat snídaně za 3 Marky.

V 72. jsem hrál v Mladé Boleslavi krajský sjezd, ale tam jsem moc bodů neudělal. Zrovna když se hrál zápas Fischer – Spasskij.

Spíše jsem hrál armádní turnaje. Později už se polofinále nehrály. Dukla České Budějovice a Dukla Žatec byla dvě družstva, která to vždy organizovala. V normalizaci důstojníky, kteří se šachem zabývali, vyházeli z armády, a už to neměl kdo dělat. Několikrát jsem hrál finále přeboru armády, vždy když generál Hradil zavolal našemu náčelníkovi štábu: (napodobuje hlas náčelníka štábu) „Volá generál Hradil, prej je jich lichej počet. Soudruhu kapitáne, máte čas?“ Takhle jsem několikrát hrál finále. Velké výsledky jsem neudělal. V 77. byl na vojně Jarda Sobek a Pepa Michenka. Pepa teď (2022 – pozn. JF) umřel. V Praze pro záklaďáky neměli volná místa a několik záklaďáků tady sloužilo. Tehdy jsem hrál přebor armády a Jarda Sobek to tenkrát vyhrál. To byl silný přebor, hráli Rückschloss, spousta Pražáků, Hausner, Jedlička. V přeboru posádky Klecany jsem skončil na 2. místě. S oběma jsem remizoval a Sobek porazil Michenku.

Přebor Prahy bleskových družstev se hrál na diktát, postoupili jsme a byli jsme až 3.

Na Zadinovi se ještě také diktovalo. Hráli jsme ve skupině s Nechanickým, projeli jsme to oba dva, tak v posledním kole jsme to dali za remízu. „Chceš?“ Říkám: „Oba dva postupujeme.“ Pak se hrálo finále. Ošvindloval jsem ho o pěšce. Po 5 vteřinách bylo: „Bílý teď. Černý teď.“ Koukal na to jako vůl, tak jsem ho nechal, ať na to kouká. Po 10 minutách byl odhad, už jsem viděl, že mám vyhranou pozici, pak něco ještě táhl a pak to vzdal. Nemohl to vydýchat. Myslel si, že je lepší než já.

Na vojně tu byl Eda Prandstetter, pak se stal přeborníkem republiky. Sice říká, že to není pravda, ale je to pravda. Tenkrát jsem si kupoval sovětské Šachmaty a Rižské šachmaty, které byly pod záštitou Tala. Tam se objevovaly dobré analýzy zahájení. Tenkrát Gutman v Sicilské v módní variantě 1.e4 c5 2.Jf3 d6 3.d4 cxd4 4.Jxd4 Jf6 5.Jc3 a6 6.Sg5 e6 vyanalyzoval za černé, že se to dá hrát. Přerušil vysokou a musel na dva roky vojnu. Hradil ho potřeboval do Dukly, tak mu vyjednal, že nesměl sloužit v Praze, ale sloužil v Klecanech. Tenkrát jsme byli kamarádi. Šachově byl o dvě třídy výš než já. Analýzy jsem mu dal, připravil si to a v přeboru republiky s touto variantou černými udělal 5,5 ze 6. Všichni se ho snažili porazit, jenže on varianty znal a jen to tahal, jak se to má nejlépe. Říkali: „Nějaký Prandstetter, záklaďák někde, nic moc.“ Ale pak se stal přeborníkem republiky, jezdil i na spřátelené armády, a dokonce porazil Liberzona, sovětského velmistra, který pak emigroval do Izraele. Dokonce když šel do civilu, bavili jsme se a on říká: „Člověče, 730 dní jsem měl vojny a z toho 117 dní jsem byl na šachách.“ On byl radiodálnopisec, musel mít třídu odbornosti a říkal jsem mu: „Hele, hlavně si udělej tu třídu odbornosti.“ Celkem mu to šlo, Morse, i psaní na dálnopise a I. třídu měl. Když Břeťa Modr vydával Šachinfo, tenkrát tam bylo něco proti Jansovi, plukovník Jansa jak škodil za socialismu, takové kecy. Břeťa Modr se tehdy naštval. Eda měl fotku z vojny: I. třídu odbornosti, vzorné družstvo, odznak, byl vzorný voják. Tu fotku tam uveřejnili. A pod to napsal: „Tak škodil Eda Prandstetter minulému režimu.“ Dělali si z toho srandu.

ÚDA vydávala šachový bulletin, to byl tříměsíčník. Partie tam nebyly, ale vždy tam byly výsledky armádních turnajů.

V krajském přeboru jednotlivců 1973 jsi byl 14. a měl jsi 4 kontumace.

Tenkrát jsem postoupil a z kasáren mi dali jen týden dovolené. Říkal jsem si, budu hrát, ale když jsem si to vyřizoval: (napodobuje cizí hlas) „Nemáte nárok, soudruhu kapitáne, nemáte nárok.“ Tak jsem druhý týden nedohrál. To jsou ty kontumace.

Proč Jaroslav Pelikán omezil svou šachovou činnost?

Tehdy do toho šlápnul Jarda Zajíček. Co bylo od něj špatné, že celé šachy v Českém Brodě rozboural. Přestoupil do Kolína a zlanařil i Teichmanna a takové. Luboš Neckář, ten zůstal. Miloš Vrabec šel do Prahy. Lojza se rozvedl a šel na Moravu. Luboš také, když jsme sestoupili z ligy, přestoupil. Jarda odtáhl Teichmanna, Šenkýře, mladého Oldu Eisnera. Pak se to nějak dalo do kupy a divize se držela. Druhá možnost je… Jarda Pelikán pak už musel z toho odstoupit, protože měl Jindru s manželkou doma, takže je pravděpodobnější, že to Jarda omezil. Když jsme jeli do Pardubic, spali jsme u něj, Kišari tam spal, otevřela se flaška vína, sedmička, každý si dal dvě deci, Miloš Vrabec jako neplnoletý dostal deci. Sedělo se, kecalo se, pak se spalo, druhý den jsme měli snídani a jelo se. Mně se v 70. v lednu narodila dvojčata v pondělí. Ve středu jsem měl přijet na oddílový přebor, tak jsem nepřijel. V sobotu jsme hráli doma 2. ligu s Dvorem Králové. Vyhráli jsme. „Kluci, nemůžete mě zkontumovat. Dvojčata.“ Pak se šlo k Jardovi Pelikánovi, tam se to oslavilo a druhý den jsem šel ženě přát pod okno do Brandýsa k dvojčatům.

Hrál jsi korespondenčně.

Ve finále 1978 jsem skončil 6. V letech 1979-1980 jsem hrál blbě, protože to mi šlo do studia ve škole. S Frantou Michálkem jsme to měli domluvené, že kterému se bude dařit, že ten druhý mu pustí bod. Tak jsme ani nehráli. Opsala se partie z Šachmatů. Hrál jsem také za Kralupy, skončili jsme 2. V korespondenčních turnajích jsem skončil dvakrát 3. v polofinále. Tenkrát byl Polák velký šachový korespondenční funkcionář. Pak jsem mu říkal: „Helejte se, nešlo by to, že bych mohl být náhradník do finále.“ Jak jsem skončil 6., vzal mě do finále. Pak se mi to pletlo s vysokou školou a přestal jsem to hrát. Pak jsem se dostal do českého finále, když byla rozdělená republika. Tam jsem se také udržel a pak jsem to přestal hrát. Jak začaly počítačové programy, dnes už to se šachem nemá nic společného. Lexa byl dvakrát za sebou přeborník ČR v korespondenčním šachu. Dvakrát jsme byli s Milošem Vrabcem hrát turnaj v Klatovech, asi 2001, 2002. Lexa tam hrál B turnaj a když jsem se díval na jeho partie, vůbec nerozuměl šachu. Kdyby to alespoň nějak stavěl jako v korespondenčním. Ne, vůbec nerozuměl šachu. Říkal jsem si: „Kristepane.“ Pak jsem s ním hrál za Kralupy v družstvech. Samozřejmě byl odhad. Totálně rovná pozice, a on pořád dokazoval, jak to má vyhrané. Musel jsem se odvolávat a odhadci samozřejmě jeho nesmysly smetli ze stolu. Od té doby už to nehraju.

Kartotéku s lístečky jsem neměl. Měl jsem informátory a ty jsem využíval. Samozřejmě když tu byli kluci záklaďáci na vojně, občas jsem za nimi přišel. Korespondenční šach mi pomohl třeba tak, že tenkrát jsme jeli z Brna z 1. ligy a měl jsem pozici. Žádné šachové programy nebyly. Cestou do Prahy jsem si v hlavě celou pozici vyanalyzoval a tak se pak partie hrála dál.

Mám 15 minut slávy v korespondenčním šachu. Za Kralupy jsme hráli družstva 1989-1990 nebo 1990-1991. Ještě byla federální republika. Porazil jsem Banducha z Trnavy, několikanásobného mistra republiky. Zahrál na mě 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sb5 Jd4 4.Jxd4 exd4. Znal to, ale pak tam bylo nějaké d3 a f4 se tam hrálo. Někdo našel rozbor, že na f4 musíš f5, jinak černý stojí špatně. Neznal to, pak jsem přetáhl f5. Někde mi nabízel remízu, tak jsem mu napsal, že si myslím, že stojím lépe, jako že jsem stál lépe, a pak jsem ho porazil.

V roce 1974 jsme se s Polákem napsali článek do Československého šachu. Pak nám to kamarádi vyvraceli.

Proč jsi přestoupil z Českého Brodu?

1980/1981 jsem měl na 2. šachovnici +5 nebo +6. Pak to bylo ve srabu. Dva Pražáci tam hráli, to byli takoví dobrodruzi. Kralupy mi nabídly 1. šachovnici a šel jsem k nim. Měli kanadské bodování. Postupně jsem spadl až na 4.

Později ses do Českého Brodu vrátil.

Ani nevím, proč jsem se vrátil. Už se hrálo nahoře nebo v zadním sále. Jestli tam byly spory se Sokoly, to šlo mimo mě. Co mě vždy rozčilovalo, že Ivan Koudelka, kapitán, přišel k partii minutu před zahájením nebo minutu po zahájení. Mně to nevadilo, přijel jsem vlakem. Pokud Mirek Urban nepostavil šachovnice v pátek večer, stavěli jsme je spolu. Pak jsem říkal: „Počkej, tak já půjdu dolů.“ Už jsem byl asi 4. a jednou jsem přijel na partii. „Budeš hrát druhýho.“ „To mi to někdo nemohl říct? Zatelefonovat?“ To ještě nebyly mobilní telefony, ale už jsem měl domů pevnou linku. Ivan to nedělal dobře. Neříkám, že bych kvůli tomu odešel, ale vím, že jsem tenkrát Zdeňkovi řekl: „Hele, leze mi to do prachů.“ Vlaky začaly jezdit blbě, že bych musel jezdit hrozně blbě, a začal být drahý benzín. Tak jsem přestoupil do Kralup, že to mám blíž. Teď hraju za Odolku, postoupili jsme. Zase se utkáme spolu. Nasadili mě jako obětního beránka na 4. šachovnici. Udělal jsem samé remízy a 1 prohru. Ty, kteří mají vyhrávat, máme Ondru Skýpalu, který udělal 10 z 10. Hrál 1. ligu za Kobylisy, spadli a může za nás hostovat.

Jsi znám pevným pozičním stylem, a že jsi málokdy prohrával. Neomezovalo tě to v tom, že jsi možná neměl příliš výher?

Ne. To je takový styl. Je pozice a vím, že některý tah nemůžu udělat, protože nepatří do pozice. Kdybych ho udělal, že by mi to pomohlo k výhře, ale neudělám ho. To mám právě z knížky Mezipásmový turnaj Portorož. To mezinárodní mistři a velmistři umějí. Dařilo se mi v 1. lize a když jsem v roce 1978 začal 6 roků dělat vysokou, už jsem se do toho nedostal.

Jsi známý zdravou životosprávou, sportuješ, jsi i fotbalový rozhodčí. Pomáhalo ti to i při šachové hře?

Pomáhá to. Do 40, 50 ti to nevadí. Pak to začne vadit. Když začneš být fyzicky unavený, odejde ti i duševní kondice. V tom to pomáhá.

Co považuješ za své největší úspěchy?

V korespondenčním šachu 6. místo ve finále přeboru a v praktickém šachu, že jsme hráli 1. ligu, ale to není jenom moje zásluha. Ještě mám druhých 15 minut slávy. To jsem ještě hrál v Českém Brodě 1. šachovnici. Zrovna se mi moc nedařilo, měl jsem asi -3. Jeli jsme do Říčan a mladý Doležal, tenkrát měl elo 2400, nevím, jestli už byl mezinárodní mistr. Tak jsem říkal: „No do pytle, to zase bude hra.“ Tak jsme hráli, hráli, on začal hrát výměnný dámský gambit, a to je ten můj poziční styl, že vím, jak to stavět. Pořád neměl žádnou výhodu, pak dokonce vyměnil těžké figury, takže opožděný pěšec na c6 byl jako v peřince. Tehdy se nepřidávalo. Pak na mě zkoušel fintu, že šel do časové tísně. Myslel si, že budu tahat rychle, ale tahal jsem pořád stejně. Pak jsme 4:2 prohrávali, ještě někdo hrál a já hrál, pak to bylo 5:2 a někdo říkal: „Prosím tě, dej to za remízu.“ Dal to za remízu, nemohl to vydýchat. Pak říkám starému Doležalovi: „Prosím tě, řekni mladýmu, tváří se na mě kysele, že s takovým salátem nevyhrál, že když si hrál v uhláku na horníky, dva roky jsem hrál federální šachovou ligu, takže taky něco umím.“ Někde v hospodě v Říčanech za mnou po půl hodině přišel, usmál se a podal mi i ruku.

Kterou partii považuješ za svoji nejlepší?

To jsem nikdy neuvažoval. Asi jich bylo víc. Své partie jsem neanalyzoval. Občas některou hodím do počítače a akorát se děsím, jak jsme to hráli blbě. Možná partie s Krňávkem. Tu když si přehraješ, to je partie z jednoho kusu. Tenkrát začal Svěšnikov, tak to na mě zkoušel. To byla teprve tvorba. Vím, že tam bylo Sxf6, kdyby šel Dxf6, já bych vzal na d6 a měl bych pěšce víc, tak vzal gxf6. Po partii jsme se bavili, říkal: „Co kdybych vzal dámou na f6 místo g?“ „Já bych to vzal.“ „Mám Vd8.“ „Mám Da3. Tak bych chvilku trpěl a měl bych pěšce.“ Pak jsme se shodli, že by tam nic neměl. Hrál jsem s ním dvakrát, pak jsem s ním hrál finále armády v 77. Hráli jsme variantu, kterou hrál Smejkal s Karpovem v Leningradě na mezipásmáku, to byl také Paulsen. Tenkrát jsem to ještě znal. Stál jsem trochu lépe a pak mi nabídl remízu, tak jsem ji přijal. A pak s ÚDou jsem ho šmiknul.

Pamatuji si, že když se ještě přerušovalo, hráli jsme s béčkem v Příbrami. Hrál jsem s Hlaváčkem. Přerušoval jsem. Zachraňoval jsem pěšec a král proti věži a králi.

Byl jsem v pohodě, že jsem to i hezky psal. Tenkrát byla móda, že Isaak Boleslavskij tvrdil, že se musí psát plný zápis. Dnes jsou ty partiáře tak malinké, že by se to tam nevešlo.

Na turnaji ve Francii na Open Cannes jsem udělal 4 z 9. Nic moc. V posledním kole jsme už potřebovali odjet, tak jsem zahrál nesolidní variantu. První partii si pamatuji. 1.Jf3. Musím hrát solidně. Teď on 1…c5. Žádné posunování, zahrál jsem 2.e4 a teď jsem viděl, jak soupeř ztuhnul. Á, trefil jsem se. Tak jsem ho šmikl. Pak jsem od 3. do 5. partie třikrát prohrál. Pak jsem to i s obětí dámy dostal na 4 z 8 a poslední kolo jsem prohrál.

Jsi znám i svými průpovídkami před začátkem zápasu. Říkal jsi, že u mobilů v Českém Brodě platí pravidlo, že domácí se napomínají…

…a hosti kontumují. To jsem pak občas říkal i v Kralupech.

zpovídal dne 25. 6. 2022 a zapsal Jan Fiala

 

 

 

 

Miloš Vrabec vzpomíná

Kdy a jak jste se naučil hrát šachy?

To bylo asi v 5., 6. třídě. V Kostelci nad Černými lesy, kde jsem chodil do školy a bydlel, jsme si hráli s kluky venku. Jednoho dne bylo špatné počasí a byli jsme u někoho doma. On vytáhl šachy. Samozřejmě jsem nevěděl, co to je, on rozložil tu hru, postavil figurky. Říkal jsem: „Já to neumím.“ „To nevadí, já tě to budu učit. Můžeš táhnout třeba takhle.“ Tak jsem táhnul. „Tak třeba zase takhle.“ A dal mi mat asi ve třetím tahu, šustrmat. Chvilku jsme takhle hráli, samozřejmě jsem každou partii prohrál velmi rychle. Doma jsem si říkal: „To není úplně to pravý ořechový.“ Tak jsem si opatřil knížku nebo měl možná otec doma – Zmatlíka a tím jsem se prokousával. Otec hrál šachy amatérsky. Otec samozřejmě vyhrával, když jsem začínal. Mělo to tu výhodu, že když vyhrál, vysmál se mi. Jako malému klukovi mi to přišlo líto. Tak jsem se do toho zakousl, přehrával jsem si Zmatlíka, různé kombinace, partie, koncovky. Začal jsem pak v Kostelci chodit se starými pány v neděli dopoledne do hospody – do restaurace Na plácku. Chodila tam místní honorace – učitel, právník. Matka mi vždycky dala nějaké koruny na limonády. Oni si dávali třeba dvě deci vína, kafe. Dopoledne jsme hráli a na oběd jsme se odebrali domů. Můj soused, bývalý právník, hrál docela dobře a chodili jsme spolu domů.

Jednoho dne Kostelec postavil školní tým a hráli jsme v Českém Brodě. Tam si profesor Pelikán všimnul, že mi to docela jde, tak mě zlanařil, abych hrál za Český Brod, protože v Kostelci žádný tým nebyl. Pomalu jsem se prokousával jednak doma přes otce, což se mi podařilo záhy. Moc to neuměl, hrál to opravdu amatérsky. Chtěl jsem mu to vrátit, když jsem byl lepší, tak jsem se mu vysmál, ale pak jsem si uvědomil, že to je blbost, tak jsem se na to vykašlal. Snažil jsem se ho zlepšit, ale nešlo to, protože už měl nějaký věk a svoji hlavu, svoje zaběhané systémy a nechtěl to měnit. Hrál ještě s jedním kolegou z práci a někdy začali večer a končili třeba v 6 ráno. To byly hrozné boje. V hospodských kláních jsem postupně pokračoval, porážel jsem nejslabší, až jsem se postupně prokousal mezi špičku. Mezitím jsem hrál za Český Brod za žáčky. Bylo to nevýhodné v tom, že z Kostelce do Českého Brodu je špatné autobusové spojení, obzvlášť o víkendu tam nic nejede. Nakonec to dopadlo tak, že se mě ujal profesor Pelikán. A abych nemusel jezdit brzy, přespával jsem u něj, protože byl v tu dobu svobodný. Bydlel v Českém Brodě a poskytl mi azyl. Šachové klání s Českým Brodem pokračovala, to už máš v kronice. Hráli jsme žáky, Zaječice – hráli jsme první ročník jako neznámí borci, pak už známí, vyhrávali jsme to. Z naší generace byl Luboš Neckář, který to hrál lépe než já, pak Honza Korec, který si nešťastně sáhnul na život, Pavel Hůlovec, Ivan Pecák, Oldřich Eisner, Vláďa Fabián, Dana Votápková, Jitka Hudcová, Honza Horyna Tvořili jsme takovýto tým. Nějak jsme se prokousávali, hráli jsme žákovské a dorostenecké přebory.

Chodil jste i na tréninky do Pekla?

Začínali a vyrůstali jsme pod sokolovnou, v místnosti, kde nebyla okna. Svítilo se tam ve dne v noci, protože tam žádné světlo nebylo. Tam se hrály zápasy a probíhaly tréninky. V zimě jsme tam s profesorem Pelikánem chodili asi o hodinu dřív, abychom roztopili malé plynové těleso, aby se tam dalo vegetovat. Stejně tam byla zima, ale pak se to zadýchalo. Nahoře v klubovně jsem nehrál. Peklo bylo mým nástupním prostorem.

Tréninky vedli profesor Pelikán a Jaroslav Zajíček. Pelikán nás učil základy: figury dopředu, rošáda před útokem, kombinace. Zajíček byl silnější a spíše nás pak učil nějaká zahájení, sám hrál draka a Italskou, to bylo jeho oblíbené. Zároveň se hrál oddílový přebor, kterého se museli účastnit všichni příchozí do Českého Brodu, a Zajíček, který je většinou vyhrával, říkával, že kdo ho porazí, může hrát před ním. To byl Luboš a pak jsem ho porazil i já, tak jsme se před něj dostali. Nesl to celkem statečně, protože věděl, že už jsme byli lepší.

Tehdy se ještě při šachu mohlo kouřit. Vzpomínám, že tam hrál vášnivý kuřák Kopecký. Partie byly zahalené kouřem a pomalu jsi neviděl na šachovnici. Sice to nefoukal do obličeje, ale nad sebe, ale stejně. A občas kuřácký kašel. Bylo to dost těžké. Tam jsem dostával tu správnou školu šachového života. Kdo to dole neznal, tam když se to zahulilo, nebylo tam vidět, natož dýchat… Ale jako žákovi mi to nevadilo. Byl jsem vychovaný z domova, protože otec také doma kouřil, docela hodně, asi 70 lib denně. Měli jsme dvě místnosti, kouřil i v té, ve které jsme spali, u televize vleže. Jak to televize prosvitovala, vznášely se takové modré mraky kouře, bylo to jako na nebi. Teorii dělal asi víc Luboš Neckář. Také jsem trochu dělal teorii, u žáků jde o základní zahájení a kombinace, kde soupeře přetlačíš a přehraješ, když je slabší, nebo se někde splete. Když postupuješ dál, tam už je to těžší. Platí to i do současnosti, jak jsem zjistil. Musíš nechat soupeře hrát. Když ho nutíš, dělá ty nejlepší obranné tahy, které nachází. Když ho necháš hrát, většinou najde nějakou blbost, když je slabší. Říkám i klukům v oddíle, nechat soupeře hrát, aby vymyslel něco špatného, což se většinou podaří, když je slabší.

Probíhaly individuální tréninky?

Individuální tréninky spočívaly v tom, že když jsme jezdili na zápasy družstev, v předvečer jsme většinou blicali s profesorem Pelikánem a Zajíčkem. Občas tam přespávali i lidé, kteří to měli daleko, jako Jirka Valtera nebo Honza Kišari. Hrály se takové turnaje, chodil tam i Luboš. To byly tréninky spíše v blickách. Když tam byl ještě Jaroslav Polák, to byl takový teoretik, vnášel do toho teoretický řád, protože byl korespondenční šachista. Nebyly počítače a muselo se všechno analyzovat. U variant, které hrál, nás učil jemnosti. Přiznám se, že nemám tak dobrou paměť na teorii, takže jsem většinu rychle zapomněl. Luboš si pamatoval víc.

Při přespání vypili lahev a Vám také dali.

Ano, vyrůstal jsem tam na červeném víně. Když tam byli jen dva, Pelikán se Zajíčkem, chvíli se hrálo nebo diskutovalo. Ze sedmičky každý vypil tři deci a to liché, sedmé deci, jsem dostal já, abych se pomalu naučil vnímat chuť alkoholu. To jsme vypili za večer, takže nevím, jestli to na mě zanechalo nějaké stopy, možná že ne.

V Pekle hrávali i starší šachisté z Českého Brodu.

Hrávali tam starý Eisner, Kopecký, Vopařil byl známá figura, zdárně tam hrával. Když je člověku 14, 15, když jim bylo 40-50, pro mě to byli staří chlapi, komu bylo přes 50, to už byl dědek, tak teď to vidím opačně, teď to vidí mladí kluci na mně. Oddílový přebor se hrál většinou každý s každým nebo se rozdělil na áčko, béčko, nebyly švýcary. To byl prubířský kámen mezi soutěžemi družstev. Turnaje jednotlivců tehdy moc nebyly a švýcary ještě svět neznal. Konaly se klasické mistrovské postupové turnaje, přebor žáků, okresní, krajský, polofinále, finále, u dorostenců podobně a u mužů okresní přebor, krajský přebor, polofinále, finále. Těchto turnajů nebylo moc. Pak Středočeši přišli s dobrou myšlenkou – Spartakiádou středočeských šachistů. Sjezd. Nazývali to různě. O prázdninách se hrálo v některém středočeském městě. Vyučování už neprobíhalo a většinou se to hrálo na internátu, ve školních místnostech. Hrál se tam krajský přebor mužů a další skupinové turnaje o třídy, kandidátský turnaj, o I. třídu, o II. třídu. Tam si člověk zahrál se Středočechy a mohli tam být i mimokrajští hráči. Tam člověk získal šachové ostruhy i kamarády.

Hrál jste turnaje…

Jaroslav Pelikán tehdy někde našel, že se pořádají Zaječice, neoficiální přebor žákovských družstev. Vyhrál to tehdy Martin ze Slovenska. Že se tam přihlásíme. Tam to pořádal chrudimský Hájek, který měl hendikep, že se mu nenarodil žádný kluk, narodily se mu tři dcery. Nutil je do šachů a sice to hrály díky tátovi, ale když přišlo období zrání, zanechaly toho. Hrálo se venku. Sluníčko tam pralo, tvrdé podmínky. Občas se zatáhlo a pršelo a musel ses schovat pryč a nechat tam šachy. Bylo to takové spartánské. Tehdy jsme tam překvapili tím, že jsme porazili družstvo Martina s Achimským. Pak jsme to opakovali víckrát. Hrál jsem tam dvakrát, pak už jsem byl starý a opakovali to moji následníci. První ročníky se hrály bez hodin a pak se odhadovalo. Odhady byly i v korespondenčním šachu, ale ten jsem nehrál. Jeden z odhadců byl Polák, který za nás hrál a měl analytické zkušenosti. I v krajských blickách byly odhady. To se vždy svěřilo nějakému mistrovi, který na to koukl a řekl: „Bílý vyhrál.“ nebo „Černý vyhrál.“ Občas někdo protestoval. Určitě se v začátcích hrálo bez hodin, protože nebyly nebo jich bylo málo. Spali jsme v tělocvičně na žíněnkách, mytí někde na záchodech. Pro nás děti to bylo ale v pohodě.

Hráli jsme v Lipsku. Profesor Pelikán navázal družbu s Němci. On byl podnikavý a napsal tam a oni mu odepsali, že ano. Začal s nimi korespondovat a začali jsme s nimi hrát. Vyjeli jsme tam a oni pak hráli u nás. Hráli jsme i žáčci. Za Lipsko hráli tehdy ještě neznámí Knaak a Vokt, pozdější velmistři NDR a my jsme tam hráli s Lubošem jako neznámí borci. Hrálo se na mnoha šachovnicích a Němci neměli kvalitu na dalších šachovnicích, kde byli slabší. Poráželi jsme je a oni z toho byli smutní, protože si mysleli – nějaký Český Brod, to pomalu ani nemohli najít na mapě. Občas se stalo, že vyhráli, a to byli v sedmém nebi, ale pak jsme si to vzápětí vzali zpátky. Probíhala družba i s dospělými, se kterými jsme tam hráli, a to jsme se posilovali i mimobrodskými, protože tolik nás nebylo. Když se tu hráli veteráni, hrál jsem s Knaakem poslední kolo. Pamatuji si ho z Lipska. Když jsem s ním překvapivě remizoval, ptal jsem se ho, jestli si pamatuje. Přiznal, že si pamatuje Neckáře a mě, že jsme tam hráli v Lipsku. Nedělal, že si nepamatuje. Akorát, že hrál trochu lépe, ale co se dá dělat.

V Americe u Votic se o prázdninách pořádaly, dnes by se dalo říci výcvikové tábory. Kromě šachů se tam plnil odznak zdatnosti, házelo míčkem, běhalo. A hrály se i šachy – krajský přebor. Pořádal to Holeček. Člověk se poznal s lidmi z okolních oddílů. Kolín tehdy ještě moc nehrál. V Kutné Hoře byl Králíček a Jedlička, dále Rakovník, Kladno. Český Brod tehdy v kraji udával tón, protože měl největší a nejsilnější členskou základnu a nejlepší žáky. Ostatní na to neměli.

V dorosteneckých kategoriích mi to moc nešlo. Ve Středočeském kraji to bylo těžké. Luboš Neckář vždy postoupil bez problémů a občas tam byli konkurenti, kteří mě vytlačili z postupových míst, např. Jaroslav Přibyl z Prahy nebo Hlaváček z Příbrami. Polofinále bylo také těžké. S teorií jsem úplně nebyl kamarád. Vzpomínám na Pepu Přibyla, který měl tehdy tu teorii asi nejlepší z dorostenců. Na tom stavěl a na tom i získával i body. Luboš měl také dobrou teorii. Tehdy ještě nebyly encyklopedie, takže se teorie chytala z časopisu. Nebo když bylo módní zahájení, všichni se na to vrhli, pak zase bylo jiné. U žáků je problém, že chceš najít ty nejlepší tahy, abys soupeře porazil co nejdřív. Dnes už vím, že to tak není. Normálně se to dá hrát i jinak. Nechat soupeře přemýšlet a pak ho někde ošvindlovat jinak. Tehdy jako žáci a dorostenci jsme se soupeře snažili převálcovat v teoretické rovině. Dobrý byl v tomhle brácha Pepy Přibyla, Jarda. Pepa ho naučil teoretické zahájení, on to třeba uměl 15 tahů a když skončila teorie, skončil i on. Další první tah, který udělal samostatně, byl většinou slabý. Stačilo vydržet s ním teoretický duel a pak ho nechat hrát. To už pak většinou šlo za soupeřem. Mezitím to bylo horší. Je dobré něco vědět, ale dnes velmistři hrají tak, že téměř popírají základy toho, co jsme se kdysi učili.

Doma jsem občas studoval z nějakých knížek nebo když člověk někam jel, na něco se podíval. Když jsem byl v dorostencích, František Pithart, tehdy metodik svazu a sekretář Českého svazu, začal pořádat soustředění na Čiháku v Orlických horách v zimě, v Harrachově v Krkonoších v létě. Tam nás kromě teorie učil i strategii. Jezdili tam třeba i velmistři Vlastimil Hort nebo Jan Smejkal a ti se nás snažili šachově více vzdělávat. Mnohdy člověk nerozuměl tahům, které dělali. Strategie je dobrá, ale musíš pochopit záměr. Když to nepochopíš, můžeš tam dělat, co chceš. Ale i slepé kuře najde občas zrno.

Před 21. srpnem 1968 profesor Pelikán pořádal mezinárodní juniorský turnaj, uzavřený o 12 lidech. Hráli jsme tam my s Neckářem, cizinci Dánové, Švédové. Podařilo se mi v prvním kole remizovat s Lubošem a pak jsem nějakého soupeře porazil, takže jsem vedl. Bohužel po třech kolech přijeli Rusové a turnaj se skrečoval. Cizinci měli velký strach. Pelikán je odvezl do Prahy a z Prahy jeli domů. Reciprocita byla navázána, později jsem jel do Dánska.

V roce 1969 jsem hrál turnaj v Dánsku v Naestvedu, kde jsem byl pátý. Hráli tam Dánové, a dokonce jsem hrál i simultánku s Bentem Larsenem, tehdy známým dánským velmistrem. Bydlel jsem tam v rodině v daleké vesnici ještě s borcem z Faerských ostrovů. Vozili nás na zápasy a zpátky. Člověk zjistí, že ostatní šachisté z jiných zemí hrají třeba jiné zahájení, nahlížejí na šachy z jiných pozic a tam se člověk učí. Někdy se to nenaučí za celý život. Potřeboval jsem výjezdní doložku, tu jsem dostal, a minimální devizový příslib a vyrazil jsem. Když jsem tam byl, nabízeli mi, jestli tam nechci zůstat. Ale tehdy jsem ještě byl mladý a nerozumný, a tak jsem se vrátil. Možná, že kdybych tam zůstal… Teď je Dánsko na špici žebříčku v pocitu štěstí. Ale v 18, 19 letech mi to tak nepřišlo. Nic jsem neuměl. Ze školy jsem uměl německy, ale ta školská němčina… Rukama nic, dánsky také nic. Šachově tam byli lepší. Tuhle možnost jsem vypustil. Kdybych ji nevypustil, dnes jsme spolu nemluvili. Rozdíl v životní úrovni jsem vnímal. Bydleli jsme u borce, který měl tři děti a byl normální dělník. Měl sice auto, ale žili normálně. K snídani byl sýr, mléko, máslo. Müsli, to tady ještě nebylo. Byla tam větší pohoda a více barev. Tady oblečení bylo šedivé, modré, ale tam byly i žluté a jiné barvy. Svět i reklamy tam byly barevnější. Samozřejmě byl rozdíl i ekonomický, dánská koruna byla silnější než česká. Podle toho známého vtipu, který mě naučil jeden zkušený vekslák. Jaký je rozdíl mezi korunou a dolarem? Jeden dolar. Nevěřil jsem tomu, proč jeden dolar? Protože korunu venku nikdo nevezme, a dolar ti vezme každý. To je ten jeden dolar. Dokonce jsem tam vyhrál peníze, které jsem tam nechal. Nevyhrál jsem moc, asi 100 dánských korun, to bylo tehdy asi 100 marek. Bál jsem se vézt to zpátky, tak jsem to nechal u jedné paní. Měl jsem to tam delší dobu a když ledy odtály, poslala mi to. Měl jsem takové zahraniční „devizové konto“, ale opravdu minimální. Tehdy se vyjíždět nemohlo. Příslib a výjezdní doložka. Případně se dalo vyjíždět sportovně, možnosti byly přes dělnické organizace, což ČSTV preferoval. Ve Francii to bylo FSGT a ve Finsku TUL, kde mohli vyjet sportovci recipročně.

V dospělých kategoriích se mi v polofinálech moc nedařilo. Polofinále byla silná a tam jsem většinou skončil. Do finále postupovali první a tam byl už těžký chleba. Lidé to většinou už uměli více než já a už to nebylo na švindly. Někteří borci mají své zahájení, které stabilně hrají za bílé i za černé, mají je propracované a nic jiného nehrají. A pak jsou lidé jako já, kteří nemají žádné zahájení a hrají všechno a nic. Pak musíš mít buď široké znalosti, nebo se v tom musíš orientovat, což je vždy těžké. Asi převážila stránka lidí, kteří to zahájení mají zmáknuté a hrají jedno nebo dvě.

Dostával jsem se do časových tísní. Byl to asi můj celoživotní problém. Když člověk pořádně nezná zahájení, vymýšlí, čas mezitím běží, pak z toho vylezeš a dostaneš se do normální pozice, ale zase nemáš ten čas. Ve vrcholných časových tísních člověk ztrácí nervy a když je soupeř zdatný, něco mu i nastaví a v časové tísni partii zahodí. To jsem samozřejmě věděl, ale nemohl jsem si pomoct, vždy jsem se toho dostal. Teď už to na stará kolena není tak horké a časové tísně už nemám takové. Je to možná i tím, že člověk hraje se slabšími hráči. Ale třeba když jsem hrál s Knaakem, překvapivě byl v časové tísni on. To je výjimka. Časovky mě pronásledují a zaházel jsem v nich dost bodů. Znáš to sám, že časovka nepřidá. Tehdy se ještě nepřidával čas, a tak to padalo bez slitování. Možná, že kdybych tehdy hrál s přídavným časem, bylo by to lepší. Třeba Honza Smejkal měl také časovky, ale chodil do nich systematicky a hrál v nich jako z partesu. Já ne.

Hrál jsem také zápas 1975 Praha – Moskva. Tam jsem asi hrál se Svěšnikovem, ale už si na to nevzpomínám.

V akademických mistrovstvích se mi nějak zadařilo a pak jsem byl nominovaný na akademické mistrovství světa do Teeside v Anglii. Tam jel Pithart jako kapitán. Postavil mě v 1. kole, prohrál jsem s Rusem Romanišinem, pak mě postavil ještě jednou, kdy jsem prohrál s Francouzem Giffardem, kterého vídám na veteránech a hlásí se ke mně. Ukázalo se, že na ty borce, kteří tam hráli, nestačím. Pak už mě nestavěl, potřeboval, aby také někdo bodoval. Stavěl lidi, kteří bodovali. Zúčastnil jsem se a sice jsme postoupili do finále, ale byl jsem spíše v pozici diváka. Viděli jsme Anglii a ukázalo se, že není všechno zlato, co se třpytí. Angličané pojali mistrovství velmi úsporně. Hráli jsme ve městě Teeside a odvezli nás autobusy na vysokoškolskou kolej, kde nás ubytovali a stravovali nás v menze. Jídlo naší školní jídelny je proti tomu hotelová strava. To se nedalo pořádně jíst. Dokonce tam chlapci zorganizovali protestní petici, myslím Adorján, maďarský velmistr, a další, že strava je mizerná. Sešlo se tam kolegium, myslím ještě Jaroslav Šajtar, který zastával významný post ve FIDE, a dali nám tam sendviče, jako dnes prodává Crocodile. Dostali jsme sendviče a nazdar. Dostali jsme kapesné. Poblíž byla benzinová pumpa a tam jsme si koupili sendviče a pití, jinak tam nic nebylo, žádný obchod. Zorganizoval jsem, že jsme s kluky vlakem jeli podívat na první železnici světa Stockton-on-Tees – Darlington a tam jsme si dali konečně kuře s hranolkama, najedli jsme se asi za 1 libru. Takhle bychom tam mohli jezdit každý den. Co se dá dělat, přístupy jsou různé. Byli jsme jako na Strahově v kolejích, ale bez města. Mohl jsi někam odjet vlakem, ale pěšky ses nikam nedostal, všude bylo daleko. Možná s námi jel i očko z ČSTV, ale staral se o sebe, aby měl co pít. Když hráli kluci v 69. na akademickém turnaji v Drážďanech Německu, nastoupili proti Rusku s vlaječkami na botách. Ale tady už to byl 1974, to už bylo bez vlaječek. To bylo asi moje poslední šachové vzepětí a pak už jsem se dal na funkcionářskou činnost.

Jeli jsme do Balašichy u Moskvy. Tehdy byla družba Středočeského kraje a Balašichy, což je jakoby kraj u Moskvy. V Rusku je všechno veliké. Je to taková velká vesnice. Byl tam mezinárodní turnaj v šachu. Krajský národní výbor to měl na starosti. Když je požádali o šachisty, jel Luboš Neckář, tehdy už MM, s Lojzou Lančem a já jsem s nimi jel jako vedoucí. Do Ruska nikdo moc nechtěl, co si budeme povídat. Vyrazili jsme tam a hrál se mezinárodní turnaj, hráli tam Rusové jako Čaplinskij, který údajně vyrůstal společně se Spasskim. To byli nadějní talenti, Spasskij se pak věnoval šachu. Čaplinskij se pak začal více věnovat alkoholu, ale jinak talent měl. Dokonce pak odstoupil z turnaje, nějaký Maďar se zašprajcoval, že ne, že jinak odjede z turnaje, tak ho zase vrátili do hry a turnaj se dohrál ve vší počestnosti. Lojza Lanč si tam uhrál bal mezinárodního mistra. Luboš už mezinárodního mistra měl. Lojza ve vzájemné partii pěkně porazil Luboše, v koncovce obětoval střelce a pěšcem šel do dámy. Já jsem dělal vedoucího výpravy, protože každá výprava musela mít vedoucího. Tam byl rozhodčí Bulhar a když zjistil, že umím také šachy a znám pravidla, udělal mě nějakým asistentem. Potřeboval si také občas odskočit nebo tam nebyl, takže jsem dělal asistenta, ale ne nějak výrazného. Hrálo se v divadle, ale diváci tam žádní nebyli. Po práci tam nějací přišli. Tehdy se ještě přerušovalo a pečetilo. Bylo to docela dlouhé. Vždy se hrála tři kola, volno, když byly dohrávky, tak tři kola, dohrávky, dvě kola, dohrávky, volno. Trvalo to asi 14 dnů. Tam každý poznal, jak je Rusko veliké. Když jsem měl čas, šel jsem pěšky. Jinak nás tam vozili autobusy. To bylo skoro 5 km. To byla taková vesnice, zahrady, malé nízké domy, pak teprve byl sál, kde se hrálo. Cesta trvala hodinku. To už bylo po 68. Poznal jsem, že pokud se to nehne v Rusku, u nás se to také nehne, protože to nejde. Bydleli jsme a stravovali se v takovém sanatoriu, které bylo daleko, někde v lesích. Dostali jsme na cestu nějaké rubly. A když jsme šli pěšky, po cestě byla taková dřevěná bouda a tam prodávali alkohol. Postavili jsme se tam. Tam bylo takové zajímavé řešení. Lidé přicházeli k pultu, tam stála báryšňa, která prodávala, když ses dostal na řadu, hmátla za sebe, bez ohledu na cokoliv, podala lahev, dotyčný ji zaplatil a jestli to bylo víno, tvrdý alkohol nebo pivo… to jí bylo jedno, nesmlouvalo se. A venku si to pak lidé vyměnili. My jsme tam přišli, viděli jsme frontu, oni nás pustili, viděli cizince. Uměli jsme rusky, ale mizerně. Dostali jsme se tam, chtěli jsme vodku. Pak zjistila, že jsme cizinci, tak nám dala vodku. Divil jsem se, proč Rusové i ve vedru chodili v saku. A to bylo díky tomu, že sako má náprsní kapsu a tam můžeš dát lahev a není vidět. To byl hlavní důvod. Jinak se chovali slušně a pohostinně. Při prvním večírku jsem musel utéct, protože jinak bych tam skončil… Stakany vodky, to se nedalo vypít, tak jsem nenápadně zmizel, na záchod… Kluci se mi smáli, říkal jsem jim: „Jděte to tam vydržet.“ (úsměv) Hrál tam třeba Ratmir Cholmov, známý borec, který tu a tam nějakou partii hrál pod vlivem alkoholu. Hrál s Lojzou, skoro na to neviděl, ale Lojzu deklasoval asi ve 20 tazích. Druhý den vystřízlivěl a hrál s Lubošem a pod dojmem kocoviny s ním prohrál. Ale jak byl v deliriu, Lojza neměl šanci. V divadle, kde se hrálo, se diváci chodili dívat. Demonstrovali tam partie ti, kteří šoupali figurkami. Ti, kteří tomu rozuměli, to sledovali, někteří se přišli jen podívat. Nic jiného tam nebylo. Byl to asi jediný kulturní program, takže tam bylo lidí dost.

Životní úroveň… Jídlo jsme tam měli. Jinak jsme se do rodiny nedostali. Jednou jsme byli na návštěvě. Byli pohostinní. Měli vodku, okurky, špek, rajčata, zeleninu. I dámské oblečení bylo jednodušší, chlapi měli saka. Byli jsme tam dokonce na diskotéce, ale brzy jsme odešli. Převažovaly tam ženy, chlapi většinou byli na vojně nebo u policistů. Děvčata hodně kouřila, a ne že my jsme chodili pro ně tančit, ale ony chodily pro nás tančit. Museli jsme dávat pozor, abychom rychle zmizeli, protože na to jsme nebyli zvyklí. Překvapivě jsou spokojení a skromní. Taková skromnost u nás nebyla. Díky té skromnosti mají v sobě energii, že jsou schopní všechno překonat. Jim to ani nepřišlo. Byli tam předsedové národních výborů, kteří pronášeli oslavné projevy, to je stejné jako u nás, ale tím to končilo. Na recepci se pila vodka ze stakanů a k jídlu byla kuřata. Byl to zážitek. V Moskvě jsme se byli podívat v památníku Vladimíra Iljiče. Byla tam fronta jako blázen a průvodkyně nás tam vzala dřív, mimo frontu. Tam je takové přítmí, schody a musíš dávat pozor, aby ses tam nerozbil, a Vladimír Iljič tam leží v obleku ve skleněné rakvi a je vidět jen do pasu. Jsou tam strážní a musel jsi pořád postupovat, nezastavovat se. Tady koloval vtip, který také asi neznáš, říkal mi ho Josef Ratolístka, takový vtip, jak se tehdy říkalo „o zlatou mříž“. Francouz, Angličan a Američan si vypráví, kde byli na dovolené. Francouz někde na ostrovech, jak to bylo bezvadné, Angličan v Indii, střílel lvy a Američan byl v Rusku. „A jaké to tam bylo?“ „Dobrý, byl jsem tam autem, jedu po Moskvě a najednou vidím, že mi dochází olej. Pumpa nikde, ale najednou vidím nápis Maus-oleum. Tak jsem tam zastavil. Fronta jako blázen. Stoupl jsem si do fronty a čekal. A představte si tu smůlu, když na mě došla řada, ten pumpař už byl mrtvý.“ Aby ses naučil nějaké fóry. Prošli jsme to tam, metro mají docela pěkné. V jednom metru nás obtěžoval nějaký ožrala, Lojzu, chudáka. Lojza říká: „Já mu dám do držky!“ „Prosím tě, neblbni!“ Tak jsme přestoupili, tak zase. Pak jsme mu zmizeli. Chtěl se s námi napít vodky. Tam je zvyk, že si koupíš láhev napůl a piješ to bez žádných skleniček. My jsme nechtěli. On zjistil, že nejsme Rusové a pořád nás otravoval. To bylo v květnu a také jsme se zúčastnili 1. máje na tribuně. Byli jsme jako hosté, cizinci – Maďar, dva Jugoši, dva Češi, Bulhar. Nás šest vyvezli a stáli jsme na tribuně. Průvod jako blázen. U nás to bylo krátké. Balašicha má asi 800 tisíc lidí, taková vesnice, nemá žádné centrum. Defilovali před tribunou. Po těch x hodinách už na některých bylo vidět, že se posílili alkoholem, protože to nevydržíš. Defilovali, tancovali, byly tam alegorické vozy.

Hrál jste soutěže družstev…

Tehdy se mi zdál každý protivník slabý a většinou ho chtěl člověk porazit a domníval se, že ten dědek za šachovnici nepatří. Dnes je to opačně. Teď jsem v pozici dědka já a dovedu se do toho vžít. A nemám s tím samozřejmě problém, protože vím, že mladí to berou jinak. Tehdy tolik žáků nebylo. Dnes jsou žáčci ještě menší, hrají třeba 10letí, 12letí. K soupeřům jsem se snažil chovat šachově.

Tehdy manšaft byl docela dobrý, ale bohužel se nám nepodařilo udržet v 1. lize. Nevyhráli jsme poslední zápas a spadli jsme. Soupeři, ÚDA Praha, nastoupili v silné sestavě: Smejkal, Filip, Hausner a hráli jsme s nimi 4:4 a bylo to málo. Lanč porazil Smejkala, Neckář remizoval s Filipem, já jsem prohrál s Hausnerem. Tehdy jsme měli posily: Poláka, Valteru, Kišariho, nevím, jestli už za nás hrál i Jedlička. Hráli jsme samozřejmě za hubičky. Nebyly tam žádné bonusy. Nanejvýš jsme měli zaplacené jízdné. Když jsme hráli venku, měli jsme diety podle předpisů. To bylo opravdu amatérské. Když jsme podruhé spadli, padali jsme až úplně dolů, protože pád nešel zastavit, lidé odcházeli. Manšaft už se nedal dohromady, nebyly ani finance. Když lidé dojíždějí, je dobré jim zaplatit alespoň cestu. Pelikán se oženil a už to bylo těžké, nemohl ubytovat lidi u sebe a nešlo u něj přespávat. Ztrácíš opory a pak už to není, co bývalo. Bylo to nejlepší období Českého Brodu. Dnes se to omladilo. Tehdy ve Středočeském kraji, když se hrál výběr kraje, dali jsme dohromady třeba osmičku. Ale že bychom dali dohromady třeba dvacítku dobrých, to ne…

Jednou jsem v Pardubicích hrál ligu s Navrátilem a pískal to domácí Němeček. A jak se říká, že rozhodčí v šachu nejsou na nic, ukázalo se, že občas na něco jsou. Tehdy tam byly bakelitové hodiny s malou hodinovou ručičkou uprostřed. Ve 38. tahu soupeřovi spadnul praporek. Reklamoval jsem, že mu to spadlo. Přišel Němeček, správně zachoval domácí tvář a řekl: „Já tam vidím ještě půl minuty.“ Což je volovina, protože žádné hodiny nenastavuješ úplně přesně. „Hrajte dál.“ A odešel. Čímž mě samozřejmě rozhodil. Měl jsem postouplého pěšce, přišel jsem o něj a místo výhry jsem remizoval, možná jsme i prohráli. Rozhodčí je dobrý na takové blbosti. To se dnes dost dobře nedá, když je tam přídavek a digitály. Tam se to okecává hůř.

Tehdy byly třídy a sestava se skládala podle tříd. Většinou to stavěl Zajíček, zkušený diplomat. Postavil to tak, že žádné spory nebyly, že by někdo chtěl hrát výš. Většinou lidé byli spokojení s tím, co hráli. Zajíček dával přednost nám, mladším, takže upřednostňoval Luboše a mě, abychom hráli před staršími a oni to vzali. Dnes by se dalo říct, že to byla dohoda napříč šachovým spektrem. Nebyly žádné třecí plochy, že by chtěl někdo výš, nepřicházelo v úvahu. Spíše to bylo jako dnes, že všichni chtějí hrát 8. šachovnici, ale ta je jenom jedna. Tak to vidím v našem manšaftu.

Tehdy se jezdilo vlakem z Českého Brodu. Do některých na mapě blízkých míst je mizerné železniční spojení. Vzpomínám, že jsme jezdívali prvním vlakem po 4. hodině, abychom někam do Mladé Boleslavi chytili přestup, abychom tam byli o hodin dřív, v 8, když se hrálo v 9. Vzali jsme si s sebou svačiny a pak jsme se postupně vraceli vlakem zpátky. Přespával jsem u Pelikána. Když se odjíždělo někam ve 4 nebo tak, spali tam třeba Valtera, který to má z Klecan daleko, nebo Kišari ze Staré Boleslavi, když to bylo na trati, přistoupili. Jednou Honza Korec zaspal a Zajíček mu dal důtku – dištanc, že nebude 1 utkání hrát. Regulérně se v pátek někde ožral. Bohužel pak svůj šachový život zkrátil. Jinak za Lubošem a za mnou by si třetí pozici určitě zasloužil. To bylo docela drsné.

Později se začalo jezdit auty, třeba Polák měl auto. Jezdilo třeba 1 auto a ostatní vlakem a už to bylo lepší.

Kdo řídil klub?

Duchovní otec byl profesor Pelikán, který se staral o mládež, komunikoval s tělovýchovnou jednotou a místními orgány. Jako profesora gymnázia v Českém Brodě ho uznávali. Účastnil se schůzí, snažil se pro šachisty něco vyzískat. Příspěvky řešil také on. Zajíček působil spíše jako libero. Domlouvali se s Pelikánem o některých věcech. Sháněl hráče a dával je dohromady, aby nebyly třecí plochy. Občas něco přiučil i mladé, ale vedoucí úlohu sehrával Pelikán, bez něj by to nefungovalo.

Doktor Máčik jeden čas figuroval v oddíle, když začaly hrát jeho děti, Honza a Gabriel. Gabriel je někde v jižních Čechách a Honza ve Skotsku. Spíše se snažil sehnat peníze od jednoty nebo národního výboru, abychom měli třeba autobus nebo abychom mohli zaplatit výjezd. Šachově to nebylo valné. Staral se o synky, které dal do oddílu, a oni hráli šachy.

Proč Jaroslav Pelikán omezil svou šachovou činnost?

Pelikán byl svobodný, seznámil se se svojí budoucí ženou a později s ní měl dceru – Jindru, která se stala později pokračovatelkou jeho tradice. Jeho žena bydlela v Kozovazech a Jaroslav Pelikán bydlel v garsonce. Tam měl jednu místnost, záchod byl na chodbě, taková malá cimra, přesto tam často chodil Zajíček a já tam občas přespával. Pak dostal byt v Palackého, v roce 1966, tam už to bylo lepší. Tam jsme my šachisti měli větší pré. V garsonce jsem se vešel já a možná ještě někdo na zem. V Palackého to bylo 3+1. Později se Pelikán oženil a jeho žena se i s dcerou přestěhovali. Tím pádem jsme skončili. Pelikán také dostal trochu jiné úkoly, k tomu měl i zdravotní problémy, a hlavně se musel věnovat rodině a už to nebylo ono a nefungovalo to tak jako dřív. Stal se i ředitelem gymnázia. Měl vystudovanou angličtinu a francouzštinu a naučil se i německy. Jeden čas se na Ministerstvu školství zúčastnil výběrového řízení na stáž půl roku na Sorbonně. Školství řeklo: „V pořádku.“ A teď nám pořád říkal: „Až já pojedu do té Francie, musíte to půl roku beze mě vydržet.“ Pořád nás tím krmil. Čas běžel a pořád se nic se nedělo. Říkal: „Teď jsou prázdniny, to až po prázdninách. Oni tam mají jiný školní rok.“ A nic se nedělo. Teprve když se stal ředitelem, dozvěděl se, že předchozí ředitel mu to zatrhl. To víš, lidská závist je lidská závist. Bylo to trochu smutné. Ukazuje se, že my Češi jsme v tomto dobří. Závist v nás hlodá.

Kolem roku 1990 jste se vrátil do Českého Brodu.

Už ani nevím, co mě tam přivedlo. To už se pořádaly šachové dovolené, které jsem většinou pískal. Tak mě tam asi oslovili borci, jestli bych za ně nechtěl hrát. Tehdy asi Urban, Čejkovský. a Zdeněk Chybný, který dělal předsedu oddílu. Že by potřebovali vyztužit mužstvo, abych za ně hrál. Už si přesně nevzpomínám.

Pak jste v 90. letech přestoupil z Českého Brodu.

Když jsem byl v Kostelci, zjistil jsem, že tam kluci šachují, chodí hrát do Zeleňáku. Zlákali mě hrát za Kostelec. Ivan Pecák mi také něco říkal. Zašel jsem se tam podívat. Bylo tam mužstvo, že bych za ně mohl hrát, tak jsem na to kývnul. V Kostelci mám dvě sestry, takže mi to nedělalo problémy, mohl jsem tam spát a nemusel jsem tam dojíždět. Tak jsem přestoupil z Českého Brodu. Když jsem přestupoval, byli tam Urban a Čejkovský. Paradoxní bylo, že mi Urban říkal: „A když chceš přestoupit, tak my bychom na tebe chtěli nějaké odstupné.“ Nevěřil jsem svým očím. Říkal jsem: „Co blázníš, Mirku? Vždyť já tady byl, když tys tu ještě vůbec nehrál. Tak jaké odstupné?“ Tak jsem se dohodl se Zdeňkem Chybným, který to považoval za volovinu. Obzvlášť Urban po mně nemůže chtít žádné odstupné, když tam přišel do klubu až dlouho po mně. Takže jsem přestoupil do Kostelce. Tam jsme postupně hráli a pak to Vláďa Suchý sponzoroval. Hráli jsme v hospodě a sice tam hraješ, ale musíš jim také zaplatit útratu. Vláďa jim něco pustil, takže nás nechali hrát v Zeleňáku. Tam jsme hráli i družstva. Pak šel Zeleňák do kopru. Vláďa mezitím v Zásmukách postavil hospodu, takže jsme se přestěhovali a hráli jsme u něj v hospodě. Zjistil, že někdo se o klub musí starat, tak jsem kumuloval všechny funkce, které tam jsou. Nedělám kapitána céčka, jinak dělám skoro vše.

Byl jste funkcionář…

K tomu jsem se dostal jednoduše. Když jsme byli v roce 1974 v Teesidu, ještě byl Pithart sekretářem Českého šachového svazu. Ještě byl federální svaz a tam byl sekretářem Šajtar. Sídlily Na Poříčí, v ČSTV. Jednoho dne mi Pithart říkal, tím svým klasickým hlasem, ty to neznáš: (napodobuje hlas Pitharta) „Já půjdu asi brzy do důchodu, tak ty bys to mohl po mně dělat.“ „No mistře, to vůbec nepřipadá v úvahu, co já tady…?“ To jsem ještě končil školu. „Á, to bys mohl dělat.“ Zviklal mě a po vojně v 76. jsem šel na ČSTV. Pithart končil a čtvrt nebo půl roku jsem tam byl s ním, kdy mě zaučoval. Přešel jsem na pozici sekretáře Českého šachového svazu. Federálním zůstával stále Šajtar. Pithart odešel do důchodu a já jsem tedy sekretařil v domnění, jak se šachy pozvednou. Myšlenka každého mladého, ale na stará kolena už vím, že to tak není. Pithart měl docela pozici ve straně a vedoucí byl mladší, tak na něj nechtěl nakládat, ale jakmile odešel a byl jsem tam já jako mladík, hned mi přidal nějaké sporty. Kromě šachů jsem dělal horolezectví, softball, baseball… „No, ty jseš mladej, ty to zvládneš.“ Už to nebylo, jak to měl Pithart, že se staral jen o šachy a když někam vyjel, měl to placené, tak to ne. Po mně chtěli, abych si vzal na šachy dovolenou. To bylo horší. Nějak jsem se to snažil pytlíkovat, zaběhl jsem se v systému a dělal jsem to asi až do roku 1993, kdy jsem přešel na federální svaz. Kanceláře s Šajtarem jsme měli naproti sobě. Tady byl český svaz, naproti byl federální svaz. Šajtar, který (napodobuje hlas Šajtara) vedl federální svaz, měl zase jinou rétoriku. A zase mě naučil jiné grifty. Pithart byl šachově zapálený a šachy žil. Ani ho nezajímalo, jestli venku svítí sluníčko nebo prší. Prostě šachista, klasika. Zajímal se o šachouny a brali ho i velmistři jako Smejkal, Jansa, Hort, takže to fungovalo. Dělalo mu to i dobře. Jako každý správný šachista byl rozvedený. (úsměv) Měl dceru, vyšší, byla podobná jemu, sice šachy uměla tahat, ale nepřeháněla to. On bydlel na Letné, kde měl garsonku a pořádal tam šachové dýchánky. Byl jsem se tam párkrát podívat. Když jsem přišel na svaz, snažil jsem se v ČSTV najít systém, řád. Říkal jsem si: „Asi jsem blbej, musim se zeptat.“ Tak jsem se zeptal: „Mistře, já tady asi tomu nerozumím. Je tady nějaký řád?“ „Ano! Neřád!“ Myslel jsem si, že to nemůžu uchopit, ale ono to nešlo uchopit. Ty to znáš z ministerstva, ono to vypadá, že tam je systém, ale ono to tak úplně není. To bylo stejné. Zjistil jsi, že to vlastně funguje, ale musíš si najít cestu, není to jasné, že to je zelené nebo červené. Přežil jsem tam a naučil jsem se pracovat v systému, který byl. Byl tam výkonný výbor a předsednictvo. A to jsem dělal do té doby, než jsem přešel na federál.

Cítil jste tlak od politiků nebo ze strany?

Tlaky od politiků ani ze strany jsem necítil. Politici se o nějaké šachy nezajímali. Dobře to říkal Ruda Baťa, rozhodčí hokeje, dělal sekretáře hokeje a pak přešel na fotbal a dělal dlouhá léta sekretáře fotbalu: „Sport, to je fotbal a hokej. A ostatní je tělovýchova.“ Měl pravdu. Vem si, že téměř ve všech vesnicích je fotbalové hřiště. A i když je to horní, dolní, žádné jiné vyžití tam není a kluci a holky musí hrát fotbal, protože tam nic není. Hokej, ten tedy potřebuje led… Ale že by tam byly šachy nebo jiný sport, to musí být nějaký blázen, který to vede. Fotbal je všude. Když jsme byli na nějaké konferenci v Dánsku, nějaká aktivistka ze Skandinávie s těžkým srdcem přiznala, že fotbal je fenomén, protože se hraje po celém světě. I v Africe hodíš klukům balon a někde na písku hodí dvě trička jako branku a hrají to. Ostatní sporty sekundují.

Když jste byl sekretář, byl jste ve straně?

Straně jsem se dlouho snažil vyhýbat. Samozřejmě existovaly tlaky. Pithart byl ve straně, Šajtar byl ve straně. Byl jsem mladý, tak dobře, nevadilo. Žádné tlaky překvapivě nebyly. Přišel jsem tam po škole, účastnil jsem se dálkového studia tělovýchovných zaměstnanců a tam byli různí tajemníci a sekretáři krajských svazů, kteří neměli tělovýchovné vzdělávání, to trvalo 3 roky a byl jsem z obliga. Pak jsem si na fakultě dělal trenérskou školu na I. třídu, to trvalo 3 roky a byl jsem také z obliga. Ale mraky se stahovaly, a nakonec to dopadlo tak, že už jsem neměl kam ustoupit. Přišly řeči, jako se dělalo běžně „Ty seš mladej, mladý lidi potřebujeme,“ a takové kecy. „Kdo by to dělal.“ Mazali mi med kolem pusy. Vedoucí, že to potřebovali, a takové kecy. Naštěstí na Praze 1 byl nedostatek dělnických profesí ve straně. Byly kvóty. Tam byli hlavně úředníci a těch bylo moc. Nakonec jsem s těžkým srdcem tlaku podlehl a kývnul jsem na to, stát se kandidátem strany. Pak mě nechtěli přijmout, a nakonec to dopadlo. Pak jsem ještě dokonce začal chodit do VUMLu (Večerní univerzita marxismu-leninismu – pozn. JF), ale byli jsme tam asi 3x nebo 4x a naštěstí přišel listopad 89 a už to skončilo. VUML by byl asi o játra. Vedle byla totiž dobrá hospoda, kam jsme se chodili o přestávkách posilovat. Ještě že přišel ten listopad.

Doprovázel jste týmy na olympiádu.

V roce 1984 jsme byli v Řecku v Soluni a tam byly i ženy, Franta Blatný jel jako trenér. Říkali jsme si, manšaft je stejný, skoro silnější jako v Luzernu, ale bylo to horší. Pak to bylo v Dubaji, kde to pořádaly Spojené arabské emiráty. Tam jeli jenom naši chlapi. Trenér tam byl Evžen Gonsior a já tam byl jako vedoucí manšaftu. To byla třešnička na dortu. V Soluni to byl masový podnik. Tam jsem se seznámil s Lubošem Kaválkem, který odešel. Luboš znal naše reprezentanty, jak to chodí, a vylíčil mi, že když se hraje s Ruskem, že když má někdo černé, necítí se. Ptal jsem se: „A jak je to u vás?“ „U nás chtějí všichni hrát.“ Amerika má jiný přístup. „A jak stavíte manšaft?“ Dáme do klobouku jména, je tam 6 lidí. Vytáhneme 4 lidi a ti hrají. A další 2, ne že by byli naštvaní, ale chodí tam, fandí, nosí jim kafe a drží jim palce. Proto je Amerika vždy v medailích. U nás to tak jednoznačné bohužel nebylo. Proto nejsou výsledky. Kdežto Amíci, pokud někdo zrovna neumřel, chtějí hrát, obzvlášť proti Rusku. To je trochu jiný přístup. Ale i ostatní národy, třeba Islanďani, sice malý národ, ale chtějí hrát. Do Ameriky z Ruska utekl Džindžichašvili a Kaválek říkal, že dostali nabídky od sponzorů. Sponzor, který dal nejlepší nabídku, chtěl, aby Džindžichašvili hrál první desku. Tehdy vyhrál přebor USA Seirawan. Dohodli se, že když tam je nejvíc peněz, Džindži bude hrát prvního, a Seirawan má bohužel smůlu, takže nehrál. V Americe to funguje jinak. Nevím, nikdy jsem tam nebyl. Džindži na první desce udělal asi 8 z 10, docela zářil a pochvalovali si to. Dal nejvíc peněz, tak pustili Džindžichašvili na první desku. Je to otázka peněz. Že někdo vyhrál přebor USA? A u nás, znáš to. Ten byl první, Hort má nejlepší Elo. Kecy! Kaválek mě naučil dobrý citát, když tu ještě byli Rusové. Aby ses zase trochu pobavil. „Já to znám u vás…“ Přijel v 68. Hráli na turnaji v Polanici Zdroj v Polsku a on jel zpátky a říkal, že hranice byly všude volné, tak jel. Měl tátu v hlasu Ameriky někde v Německu, tak jel až do Německa. A říkal: „Sovětský svaze, ty obře, je nám s tebou dobře.“ Mělo to něco do sebe.

Museli jste jako Češi pouštět partie Sovětskému svazu?

Ne, partie se normálně hrály. Rusové byli lepší a naši se jich spíše báli černými. Bílými jo, ale když měl někdo černé, tak se mu do toho nechtělo. Byl tam zajímavý moment. Ftáčník hrál s Karpovem koncovku. Karpov měl věž a on koně. Smejkal to pozoroval a byla tam kritická pozice a s koněm šel ne na kraj šachovnice, ale ke králi, a to byla ta chyba. Měl jít od krále, aby se tam vrátil a koně uchránil. Jak šel ke králi, Karpov to vymanévroval a o koně ho připravil. Smejkal říkal: „Já mu budu muset promluvit do duše.“ Skončili, Smejkal tam přišel a analyzovali. Díval jsem se na to z povzdálí. To víš, Karpov tehdy, mistr. I když už tam hrál Kasparov, ale stejně. Analyzovali a Karpov měl zajímavou analýzu. Karpov vždy koukal a třeba vzal střelce z e2 na f1: „No možno tak.“ Teď naši zjistili, že to je dobrý tah, tak zase něco jiného. „No možno tak.“ Zase třeba vzal koně odněkud a zase zjistili, že to dobrý tah. Pak přišel Smejkal: „No jo, ono se s ním fakt nedá hrát s tím Karpovem, protože vidí víc než ostatní.“ Takže to přiznal a Ftáčnikovi nic neříkal. Protože když soupeř vidí víc, je to těžké. Takže Rusů se trochu báli, což mi jako laikovi připadalo, že by to nemělo být. Ale když je někdo o x stupňů výš, nemůžeš mu radit, to je blbý. Když měl někdo ty černé…

Vzpomínám si na jednu šachovou moudrost, kterou pronesl Hort při analýze přerušené partie se Šubou a která je nadčasová. Já jsem při analýze zkoušel různé tahy, jako správný nýmand, ale Vlasta mě poučil slovy: „Buď to to v té pozici je, nebo to tam není.“ A to je myslím hluboká pravda, takže pokud to tam je, tak to musíš umět najít. Počítače nám to sice ukáží dneska rychleji, ale v koncovkách ještě nemají úplně jasno. A tak analyzoval přes noc onu přerušenou se Šubou a našel tam za soupeře při přesné hře remízu a tím ta partie také skončila.

V Tunisu 1985 Vám emigroval Hort.

Už jsem to napsal Vítkovi, použil to jako nějakou diplomovou práci. Hort mě delší dobu nekontaktoval, ale teď už mě občas i zdraví, když se vidíme. Neptal jsem se ho na to. Jestli měl strach, když jsme byli v Tunisu… Měl ambice, že postoupí, což se nepodařilo. Vyžádal si, že mě tam chce s sebou jako sekundanta. Jinak bych se tam nedostal. Že chce mě. Předsednictvo, že rozumím prd šachu, že by s ním měl jet někdo jiný, kdo tomu rozumí lépe. Ale když chtěl mě, bylo to blbý. Tak si vzal mě. Předtím jsme spolu komunikovali. Měl chatu v Louňovicích, bydlel na Praze 2, u I. P. Pavlova. Soused mu zemřel a on by rád získal jeho garsonku, protože jeho mu byla malá. Psal jsem mu dopisy na národní výbor, že to potřebuje. Oni mu to povolili. Mohl jsem sice odmítnout jet do Tunisu, ale znáš to, velmistrovi těžko. Tak jsme vyjeli. Jako sekundanta mě nepotřeboval, rozuměl tomu, vždyť hrál o možnost vyzvat mistra světa.  Nedařilo se mu. Měl pracovní povolení v Německu až do konce měsíce. Turnaj skončil asi 14 dní předtím a kdyby se normálně vrátil, měl i letenku, a odjel do Německa a zůstal tam, nic se neděje. Jestli se bál, že už se tam nedostane, pohnutky mi nesdělil. Když jsme končili, že už pojedeme domů, napsal dopis, že nemůže, končí atd. a zmizel. Předtím nás přijali na ambasádě. To víš, nuda, tak tohle pro ně bylo zpestření, jeli se podívat na šachy. Hort. Tam bylo očko, o kterém věděli. Vyměnili ambasadora, že tam lidé předtím utíkali, a měl tomu zabránit. A jako na potvoru… Nechal mi tam dopis. „Tak co s tím budu dělat?“ Povinnost velí, hlásit se to musí. Zavolám na ambasádu. A oni, co by s ním mohli dělat na letišti? Dám mu čas, pak jsem zavolal na ambasádu. Hned tam byli, velvyslanec s očkem. Vzal si papír, vyzpovídali mě. Byli jsme objednaní u nějaké rodiny na večeři, tak jsem tam pak šel. Říkali mi: „Ty jsi nějakej smutnej.“ Tak jsem řekl, co se stalo, a trochu jsem se tam opil, abych na celou věc zapomněl. Letěl jsem sám domu a říkal jsem si: „Přiletím na letiště a asi mě tam zatknou.“ Přiletěl jsem, vyzvedl jsem si kufr, jdu halou a najednou mi někdo zezadu poklepe na rameno: „Půjdete se mnou.“ Rezignovaně jsem se otočil, co můžeš dělat… A on to byl švára, který pro mě přijel na letiště. Pak jsem mu v autě říkal: „Ty vole, to se ti povedlo.“ Už jsem byl připraven, že půjdu do vězení. Odvezl mě, dobrý. Musím přiznat, že mě na ČSTV vyslýchal nějaký borec, očko. Pak mě pozvali do Bartolomějské a chovali se ke mně slušně. Musím přiznat, i když bych si mohl nyní vymýšlet. Když jsi vlezl do Bartolomějské, zaklaply se mříže, šel jsi do patra, pak tě zase museli vzít zpátky, aby ti otevřeli, jinak ses nedostal ven. O Hortovi asi věděli své, už tam byl asi 5 let. A jak jsem mu asi mohl zabránit? Fyzicky? Dopadlo to normálně. Prošel jsem výslechem bez ztráty kytičky, neubližovali mi. Musím přiznat, že to proběhlo hladce. Dokonce, když jsem se loučil, borec říkal: „No, žádné na shledanou.“ Dodnes nevím, co se honilo Hortovi hlavou. Neříkal mi to, ani jsem se ho na to neptal. Zas tak moc se nevidíme. Když jsme se viděli na olympiádách, obcházel mě. Poslední tři, čtyři roky, když jsme byli na turnaji v Rakovníku a když se vidíme, zdraví mě. Mohl to udělat elegantněji. Pak mi volal Jansa: „On tam zůstal.“ Pak ani Jansovi nebral telefon. Bylo to zvláštní, nepochopil jsem to. Nakonec velmistrovské tahy nejdou pochopit. Něco podobného jsem vylíčil Vítkovi. To už je docela dlouho a tehdy to bylo takové… Teď už mě Hort zdraví. Je mi to jedno. Neříkám nic špatného. Hort se k tomu nevyjádřil. Žádným způsobem jsem ho nepodrazil, ba naopak jsem ho ještě chvíli podržel. Možná už mohl být v letadle, ale ještě jsem ho chvíli podržel, než jsem povolal borce. Očko říkal: (napodobuje hlas očka) „Na letišti ho zadržím!“ Jak ho můžeš zadržet, na to nemáš právo, jsi na cizím letišti, to je volovina. To bys musel být domorodec, domorodá policie. Budeš ho někde chytat, střílet po něm? Blbost. To jsou takové naše představy.

Jste i rozhodčí.

Zjistil jsem, že po šachové stránce už to dál nedotáhnu. Říkal jsem si, že se to hodí, být rozhodčí, můžeš odpískat nějaké turnaje, někam se dostaneš. Tak jsem si udělal kurz rozhodčího. Teď už stejně pískám akorát dovolenou a naše kostelecká družstva. Občas mě někdo zláká, ale už se mi pískat nechce, překvapivě ani za peníze ne. Ti šachisti… vždyť je znáš, to je těžké s nimi. Kurz rozhodčího jsem absolvoval. Jak jsem ti říkal, to byl i jeden z důvodů, proč jsem dlouho odolával tlaku na stranickou legitimaci. Nejdřív trenérský, pak rozhodcovský kurz. Jsem to oddaloval a pak už to oddálit nešlo, tak jsem tam spadnul. Rozhodčí je dobrý v tom, že zjistíš, že šachisté si překvapivě myslí, že znají pravidla, ale neznají. Nejvíc se hádají ti, kteří šachy umí nejhůř. Pravidla překvapivě neznají ani někteří vyspělí hráči, špička. Kolega Pavel Votruba mi říkal, že oni někdy netuší, jak to je. Rozhodčí je dobrý, ale nedělám z toho vědu. Zažil jsem i některé rozhodčí, kteří si myslí, že jsou jen pravidla. Je tam však i otázka etická. Někdy podle pravidel ani rozhodovat nemůžeš. Například když jsme byli s Blatným na Mistrovství světa mládeže v Portoriku, jeli jsme tam s Evou Repkovou a s Martinem Mrvou, Eva hrála šestnáctileté a Martin osmnáctileté kategorie. Blatný dělal trenéra a já vedoucího. Tam mě dali, abych pískal čtrnáctileté holky. Tam se ještě pečetilo. S hrůzou zjistíš, že neznají pravidla. Mluvilo se tam španělsky, to jsem neuměl. Byli tam tlumočníci, ale to byli Španělé, kteří když viděli, že tam jsem, zmizeli, mañana, rozumíš a nebyl tam nikdo. A pak tam byly holky, které neznaly pravidla. Přišel jsi k partii a koukáš, každá maže pěšcem do dámy a jedna stojí v šachu a vůbec jim to nevadí. Tak to dáme zpátky. Daly to zpátky před šach a pokračovaly dál. Neuměly pečetit. Vůbec, nevěděli, co to je. To byly čtrnáctileté holky, neuměly to ani moc hrát. Stalo se, že nenastoupila domorodkyně proti Rakušance, která vyhrála kontumačně. Druhý den podali domorodci protest, že byla nemocná. Co s tím? Partie je partie. Blatný přišel na dobrou myšlenku: „Tak to uděláme tak, že ta má tu výhru, tu ji nemůžeme vzít. Ale ta byla nemocná, to je objektivní, tak dostane půl bodu.“ Všichni byli spokojení – ta má výhru, ta má půlku. Nevím, jak to pak zapracovali do výsledků. Byl tam Lim Kok-Ann, tehdy to byl sekretář šachové federace FIDE, a říkal, že to je bezvadné řešení. Pravidla to neumožňují, ale musíš to někdy řešit diplomaticky. Kdybys to měl řešit podle pravidel, dostaneš se do průšvihu. Ta dostala půlku, ta vyhrála, z jednoho bodu byl bod a půl a všichni byli spokojení.

Pavel Votruba říkal, že jednou pískal turnaj ve Wijk aan Zee, a přišel se ho zeptat Radjabov, jestli může udělat velkou rošádu, protože na a8 a b8 mířily dva střelci. Pavel říkal: „Co bys nemohl?“ A teď si říkal, kurva, Radjabov, tak se šel podívat do pravidel. To tě zviklá. Zjistil, že to jde. Udělal si rošádu s šachem a vykompenzoval to. Když ti tam míří dva střelci, vypadá to, jako že to nejde, ale nejdeš přes šachované pole. Jindy v jedné partii kisna, nějaké tahy a spadly hodiny. Teď to vyndali a jeden praporek byl dole. Teď říkal, co s tím? Možná nějaké vteřiny tam byly, ale na těch hodinách, jak to nastavíš? Jeden byl v lepší pozici, druhý měl něco méně. Tak se mazaně zeptal, jestli to nechtějí dat za remízu, oni s tím souhlasili, podepsali to a bylo to v klidu. Novináři, to víš, kecy. To bys to musel postavit na vlastní čas, jsou tam vteřiny, to nedáš.

Když jsme hráli družstva, Švec, který přestoupil z Českého Brodu, hrál s malým klukem. Pískal jsem to, hrálo i céčko, a klučík za mnou přijde (napodobuje hlas klučíka): „Pane rozhodčí, on tady jakoby udělal…“ „Co tady?“ Standovi dal Sb5 šach v sicilce a Standa si hned mazaně udělal rošádu. A přitom Standa má rozhodčího III. třídy. Říkal jsem: „Kurva, to jseš rozhodčí?“ „No, já jsem uhnul ze šachu.“ „To nejde.“ Tak jsem se ptal klučíka, jestli to chce vrátit, on na tom netrval, že to je dobrý, už měli zahrané asi dva tahy. Tak jsem to nechal. A ten klučík pak chudák ještě prohrál. Pro dobrotu na žebrotu. Vidíš ty lidi. Standa na mě tak koukal a povídám: „Se musíš naučit pravidla, to nejde, ze šachu…“

Jindy mu soupeř opakoval tahy a teď to reklamoval u něj, ale ne u mě. A teď najednou, že to je třikrát. „Von to furt vopakuje! To je remíza!“ Nic jsem neříkal a šel jsem pryč. A ten říkal: „No ne, to ještě ne.“ Pak to nakonec dali remízu. Takže neznají pravidla.

Neuvažoval jste, že byste se hraním šachu živil profesionálně?

To ne. Věděl jsem, že na to nemám. Ani naši velmistři. V tu dobu jedině Hort se tím živil. Smejkal a ostatní se tím přiživovali, ale chodili do práce nebo někde měli vedenou práci. Možná Plachetka na Slovensku se tím živil. Musíš být pořád v cenách, to nejde. Výhry, to je úplná volovina. To vůbec nejde se živit šachy. Musíš trénovat nebo mít kroužky, které by tě platily. Ale živit se tím, že budeš v cenách, to je nesmysl. Na úrovni, co jsem hrál, to nešlo. Neuvažoval jsem o tom ani okamžik. To bych asi skončil brzy, pošel bych hlady. Někteří se tím jakoby přiživují. Navara jednou vystupoval u Šípa a říkal, že občas něco vydělá, bydlí u matky, máš zázemí, nemusíš nic platit, máš postaráno o jídlo, můžeš si občas zahrát turnaj a něco vydělat.

Kterou partii považujete za svou nejlepší?

Partii s Knaakem, se kterým jsem remizoval. Přece jen je to velmistr. Jinak těžko říct. Partie si nepamatuji a neschovávám si je. Převratné partie jsem nehrál. Někdy se člověku povede kombinace, ale že by to bylo geniální, z toho už jsem vyrostl. V normální partii v Klatovech jsem porazil Lechtýnského. Dokonce jsem mu dal mat. Kluci, kteří u toho stáli, z toho měli srandu. Nevěřil jsem tomu. „To je mat!“ A Lechtýnský to zboural. To byly dvě partie s velmistry. Když někoho porazíš, většinou ti ten dotyčný musí pomoct. A když jsi objektivní a když ti pomůže, nemůžeš se vytahovat, že jsi ho přehrál.

Šachisti jsou taková kategorie. Nechtěl bych je pomlouvat, protože k nim patřím. Ale jsou takoví, že jsou něco výjimečného, ale to si myslí všichni sportovci. Ale ono to tak není. Tomáš Ježek, autor privatizace, jednou napsal v knížce, že byl v Rusku a zjistil, že tam všichni hrají šachy. Nejen inženýři, ale i dojičky v kravínu. A že hrají docela dobře, tak z toho byl vedle. Zamyslel se nad tím a definoval to tak, že jsou to účelové hrátky z nudy. V Rusku nebylo nic moc co dělat, cestování neexistovalo, nějaký sport, dobře, ale šachy jsou relativně levné – figury, desku. Jsou tam krásné kombinace, ale nic netvoříš, nemá to hlubší význam, nemaluješ obrazy. Správně to pojal jako účelové hrátky z nudy. Ta definice se mi líbila. Jestli by na to někteří šachisti přísahali, to nevím, asi těžko. Protože někteří si myslí, že tomu rozumí nebo že to pochopí. Má to výhodu, že díky notaci si můžeš přehrát stoletou partii. Třeba u tenisu, když nebyl film, to nejde. Teď, když už jsou záznamy, už to jde. Ostatní sporty už nás dohonily. Když tomu někdo nerozumí, nějaká kombinace mu nepřipadá, že by to něco mělo být. Kdežto když se podíváš na obraz nebo poslechneš písničku… Možná u ostatních sportů, když posuneš hranici, 100 metrů, máš historický význam.

Jak do toho vlezlo Elo, možná se to zapouzdřilo, protože se díváš, když remizuješ se silnějším, jestli sis uhrál nějaké body. To kdysi nebylo. Když jsem kdysi hrál krajský přebor, s Mario Matoušem, kdysi legendárním skladatelem, sahali jsme pro titul kandidáta. Ale aby nám ho přidělili, museli jsme oglosovat nějaké partie. Tak jsme glosovali partie a pak je použili v Československém šachu. Tehdy nebyly počítače a musel jsi na šachovnici. Okomentovali jsme a dostali jsme kandidáta. Teď je Elo a tím to končí. Někdy to je na škodu. U nás je Elo mezinárodní a národní, která se sblížila. Slováci na to přišli už dávno, hned ho odrazili, ale chápu Čechy, že chtějí z českého Ela mít peníze, tak ho drží. To jsme my Češi. Co bychom se učili od Slováků takovou volovinu. My se neučíme od nikoho jiného. Slováci přišli na to, že to je blbost. Mezinárodní Elo stačí. Stejně když jedeš ven, potřebuješ mezinárodní Elo, domácí ti je naprd. Tady za to dvakrát platíš, když ta Ela jsou téměř stejná. Není v nich velký rozdíl. Za mezinárodní Ela se platí stabilní poplatek. To bylo už za mě. Každá federace platila maximálně 2000 švýcarských franků. Jestli jsi měl 100 hráčů nebo 1000 hráčů, bylo to pořád stejné. Když inkasují poplatky z mezinárodních turnajů, co je nad 2000 franků, je svazu. Víc jak 2000 nezaplatíš, navíc máš národní a z toho máš příjem. V současnosti, když je dotace od Národní sportovní agentury větší, než bývala, je to jedno.

Ještě když jsem dělal sekretáře Českého svazu, objevil se nenadále v Praze Florencio Campomanes, Filipínec, mezinárodní mistr a předseda mezinárodní federace FIDE. Bylo to v 80. letech před volbami nového předsedy a on objížděl svět a sháněl pro sebe hlasy. Navštívil také obě naše svazové kanceláře a žasl. Byly to takové špeluňky. A aby si nějak ukrátil čas, chtěl si zahrát šachy a Šajtar mu předhodil mě. Za černé na mě hrál zahájení, kterému říkal Campo-cann (parafráze na Caro-cann), ale já jsem ho párkrát porazil. Potom nás večer pozval na večeři do čínské restaurace (dnes již neexistuje) ve Vodičkově ulici, tehdy vyhlášené. Zúčastnili jsme se se Šajtarem, Filipem a Jansou a pozval taky mého syna. Asi jsem na něj udělal šachový dojem.

zpovídal dne 22. 6. 2022 a zapsal Jan Fiala

Jak jsem dvakrát rozhodoval mistra světa

Poprvé to bylo v roce 1998, kdy uspořádal Bessel Kok, prezident společnosti Eurotel, přátelský zápas mistra světa Garryho Kasparova s Holanďanem Janem Timannem.

Nabídku rozhodovat dostal původně Pavel Votruba, ale ten nemohl, tak navrhl mě. Byl jsem z toho trochu vyplašený, ale šel jsem do toho, taková příležitost se nenaskytne každý den. Zápas se hrál v divadle Archa v Praze ve dnech 6.–13. září na pět partií a vítěz obdržel 65 000,- dolarů a poražený 35 000,-.

Kasparov vystupoval sebejistě, jako pravý mistr světa, jeho angličtina byla velmi dobrá a všude ho bylo plno.

Kasparovi však pořád něco vadilo a na něco upozorňoval, až mi to připadalo nepatřičné. Teprve po zápase jsem si uvědomil, že vlastně nemůže jinak, musí pořád takzvaně „zlobit“ a být viděn, protože je to přeci jen mistr světa.

Zápas probíhal korektně, oba aktéři měli přece dopředu zajištěny slušné peníze, jediný zádrhel se stal při třetí partii, kdy v celém divadle vypadl proud. Když jsem předtím v divadle všechno kontroloval, zeptal jsem se i na tuto možnost, ale bylo mi řečeno, že se to ještě nikdy nestalo. Naštěstí jsem měl po ruce baterku, takže jsem oba hráče bezpečně doprovodil do odpočinkové místnosti a za nějaký čas hra pokračovala. Ale jak nastavit čas na hodinách, které se vynulovaly? Naštěstí jeden z diváků si vše pečlivě zapisoval, a tak jsem mohl nastavit čas a pokračovat ve hře. Mistr světa dokonce přiznal, že měl na hodinách o pár minut více. Teprve při pohledu na průběh partie jsem si uvědomil, že si to mohl dovolit, byl totiž vyhraný.

Ještě jedna humorná příhoda, když bylo Kasparovovi na podiu chladno. Na podiu, vedle šachovnice, stála jako dekorace vysoká květina a pod ní se skrýval vývod vzduchu. Tím, jak se květina lehce třásla, bylo znát, že vývod vzduchu funguje. Mistr světa si stěžoval při jedné partii, že je mu chladno. Co s tím? Nemohl jsem opustit podium, ale podařilo se mi odchytit jednoho pořadatele v zákulisí a řekl jsem mu, aby vzkázal do velínu, že je Kasparovovi zima, aby se pustilo více tepla. A byl jsem v pohodě. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se vrátil na podium a kytka se doslova třásla. Naštěstí Kasparov právě remízoval a s kletbami opustil hrací sál. Když jsem později pátral po příčině a dostal jsem se až do řídícího centra vzduchotechniky, bylo mi řečeno, že onen posel vzkázal, že je tam horko, ať se přidá studený vzduch. Inu vše odvisí od komunikace.

 

Podruhé to bylo v roce 2001, kdy hrál Garry Kasparov 2x simultánku proti Českému týmu, který byl reprezentován Sergejem Movsesjanem, Zbyňkem Hráčkem, Vlastimilem Babulou a Tomášem Oralem. Hrálo se 16.–21.října v Míčovně Pražského hradu. Naše sestava byla nabita zvučnými jmény a slibovala, že svou „kůži“ neprodá lacino. Bohužel mistr světa předvedl svou dominanci.

Tým ČR měl na 50 tahů 2 hodiny a 30 minut, Kasparov 3 hodiny, neskončí-li zápas do 50. tahu, dostane každý ještě 30 minut do konce.

Vítěz získá 40 000,- USD. Kasparov vyhrál 5,5:2,5. Z hotelu po mně chtěli před zápasem šachovnici, aby mohl analyzovat, tak jsem mu přinesl klasické české klubovky, ale on, že chce stauntonky. Znovu jsem si uvědomil, že je mistr světa, a tak jsem mu je koupil v šachové prodejně a byl klid. Zápas s týmem si vyloženě užíval, ostatně věděl, že cena mu nemůže uniknout. Po zápase, když jsem chtěl jít na raut, mě přepadla ruská TV a chtěla po mně vyjádření k zápasu. Když jsem začal něco koktat v ruštině, byli celí bez sebe, chtěli, abych pokračoval rusky, to se jim moc líbilo. Bohužel jsem se zdržel asi půl hodiny a tím propásl i celý raut. A zároveň setkání se svoji budoucí ženou, která se přišla na zápas podívat. Já jí slíbil šampaňské a slib jsem nemohl kvůli televizi uskutečnit, naštěstí mi dala ještě jednu šanci a prožili jsme spolu pár báječných let. Bohužel zákeřná choroba mi ji předčasně vzala.

sepsal dne 3. 3. 2023 Miloš Vrabec

 

 

 

 

Jaroslav Zajíček: Organizovaná šachová činnost v Českém Brodě (20. – 70. léta)

Organizovaná šachová činnost začala být provozována v Českém Brodě počátkem 20. let minulého století, založením šachového klubu, který se stal členem tehdejší Ústřední jednoty československých šachistů a byl zařazen do Středolabské oblasti. Z toho vyplývá, že nejčastějšími soupeři byly kluby z Kolína, Nymburka, Poděbrad a Brandýsa nad Labem.

Předsedou byl zvolen známý místní lékař Dr. Růžička. Jednatelem Ing. E. Černý. Z dalších významných členů možno uvést ředitele cukrovaru Ing. Holuba, učitele E. Kováře, prok. G. Šorma, rolníka K. Skalického, holiče R. Šámala, ředitele spořitelny K. Kubičku. Později k nim přibyli: strojvůdce R. Hympl, soudce Dr. Felix, ředitel továrny AKO Ing. Krupička, soudní úředník Mácha a další.

Klubová činnost byla vyvíjena postupně v místních hostincích. Kromě hraní šachů (turnajů) byly schůzky i společenskou událostí, na což byl tenkrát kladen značný důraz. To se také projevilo za války, kdy byla zastavena činnost mnoha organizací a lidé si alespoň přišli „zahrát“ šachy. Členská základna se tak značně rozšířila.

Po válce v ní došlo ke značným změnám. Z různých důvodů (věk, stěhování, zaměstnání, jiné zájmy a další) přerušila šachovou činnost řada členů. Na druhé straně, povzbuzena příkladem studentů D. Bureše, D. Mathona a J. Zajíčka, kteří v té době dosahovali dobrých šachových výsledků v rámci klubu i mimo okres, hlásila se do klubu řada mladých šachistů. Ti doposud hráli neorganizovaně volné partie po restauracích apod. Mezi nimi byl i B. Novák, který se osvědčil jako dobrý organizátor a koncem 40. a začátkem 50. let řídil činnost klubu a později šachového oddílu TJ Slavoj Český Brod, která byla v tomto období omezena v rámci okresu. Hlavní důraz byl kladen na přebor oddílu a Memoriál Dr. Felixe (zahynul v nacistickém koncentračním táboře). Družstvo hrálo v regionální soutěži a nedosahovalo výraznějších úspěchů.

K oživení činnosti došlo v polovině 50. let příchodem mladého středoškolského učitele gymnasia J. Pelikána. Do Českého Brodu se také vrátil J. Zajíček, který přechodně šachově působil v Mladé Boleslavi a na vojně v Praze. Tito viděli hlavní prioritu v soustavné práci s mládeží a vybudování silného družstva, které by důstojně reprezentovalo ve vyšších soutěžích. Tato jejich snaha narážela na konzervativní vedení oddílu (předseda G. Šorm a B. Novák). Situace byla vyřešena přestupem B. Nováka do Kostelce n. Č. l. a zvolením nového předsedy (nejprve na 1 rok R. Hympla a posléze na přání jeho i členské základny J. Pelikána). Tím začala nová éra českobrodského šachového oddílu.

J. Zajíček v poměrně krátké době, za plné podpory předsedy, dal dohromady dosti silné družstvo. Kromě hráčů, kteří hráli již ve 40. letech (Hympl, Mácha, Bureš) přivedl zpět do oddílu O. Kopeckého, jehož nadějnou šachovou kariéru přerušila tragická událost koncem 30. let. Po rozpadu šachového klubu v Úvalech přestoupili do Brodu dva silní hráči (Sajdl a Miler). Jako hrající kapitán s tímto družstvem (doplněným dalšími hráči) postoupil do krajského přeboru mezi nejlepší krajské týmy a Český Brod se umisťoval na předních místech v kraji. Kromě oficiálních soutěží hrálo družstvo i přátelská utkání, například Turnaj čtyř měst pořádaných každoročně v Poděbradech na účasti Poděbrad, Českého Brodu, Kutné Hory a Peček. Často vítězilo. Dále bylo pravidelně zváno na „Durasův memoriál“ v Kladně, kde hrála vždy čtyři nejlepší mužstva kraje, případně i zahraniční účastník.

Pravidelně se hrál oddílový přebor jednotlivců, vítězové postupovali do přeboru okresního. Přeborníkem okresu Český Brod (do roku 1961) se několikrát stal J. Zajíček, který se tím probojoval do krajského přeboru, kde dosahoval dobrých výsledků. Byl několikrát nominován do krajského družstva. Z jednotlivců ve své kategorii nejvíce vynikla dorostenka M. Křivánková, která se umisťovala do 3. místa v kraji a byla i oporou družstva v období, kdy na poslední šachovnici hrála povinně žena.

Jaroslav Pelikán zahájil svou činnost pravidelnými nábory v českobrodských školách a jako pedagog měl v tomto směru značné úspěchy. Přihlásila se řada dětí různého věku i šachové dovednosti včetně úplných začátečníků. Rozdělil je do kategorií, aby měl každý možnost někdy vyhrát. Organizoval pro ně turnaje nejprve v rámci oddílu a později pro ty nejlepší zájezdy na turnaje v jiných místech. Samozřejmě je zábavnou formou učil jak základy, tak i taktiku a strategii šachové hry. V tom mu pomáhali i další členové oddílu (J. Zajíček, O. Eisner, a další). Pelikánovou metodou bylo, aby se děti bavily a nepokládali šachové schůzky za „druhou školu“. Proto také byla účast ve hracích dnech velmi vysoká a bylo tam někdy velmi „rušno“.

Soustavná dlouhodobá práce s mládeží se projevila hlavně v první polovině 60. let. Začali se prosazovat nejlepší z žáků Neckář, Vrabec, Korec, Votápková, Hudcová a další, a to nejen v oddíle, ale i v okrese a kraji. Český Brod se stal jedním ze středisek žákovského šachu v kraji. Vrcholem byla vítězství na neoficiálním mistrovství republiky žákovských družstev v Zaječicích na Chrudimsku.

Vzhledem k uvedeným úspěchům bylo žákovské družstvo vybráno i k reprezentaci za hranicemi. Byly navázány dlouhodobé šachové vztahy se šachovým střediskem v Lipsku (bývalá NDR). Utkání se uskutečňovala střídavě v obou městech a českobrodští žáci v nich vítězili.

Největších úspěchů bylo dosaženo koncem 60. let a v první polovině 70. let. Neckář se stal dorosteneckým přeborníkem republiky (1968) a byl nominován na juniorské mistrovství světa ve Švédsku (1969), kde se mimo jiné utkal s pozdějším mistrem světa Karpovem, dále s pozdějšími velmistry Andersonem, Urzicou a dalšími. Jeho šesté místo bylo vynikající. Jarmila Kubíčková vyhrála na Slovensku mistrovství republiky dorostenek. Členové oddílu Lanč, Neckář a Vrabec se probojovali do polofinále přeboru ČSR mužů. Oddíl uspořádal v roce 1968 mezinárodní turnaj dorostenců za účasti hráčů ze Švédska, Dánska, Maďarska, Jugoslávie a ČSR. Tento však byl po týdnu přerušen sovětskou okupací.

Družstvo posílené úspěšnými dorostenci postoupilo do II. ligy. Vedení oddílu usoudilo, že pokud chce udržet všechny přední mladé hráče, zejména Neckáře a Vrabce, je nutno uvažovat o dalším posílení „A“ družstva a vytvořit silné „B“ mužstvo. Do Brodu se „přiženil“ hráč mistrovské úrovně Lanč (vzal si Danu Votápkovou). Byli získáni krajský přeborník J. Polák z Říčan, Jan Kišari z Brandýsa a postupně další. Posilování bylo prováděno tak, aby počet mimobrodských hráčů nepřesahoval 50 %. Tím bylo dosaženo, že „A“ družstvo se několik let umisťovalo na předních místech ve II. lize, a dokonce 2x postoupilo do celostátní ligy. „B“ družstvo hrálo v krajském přeboru do třetího místa. V té době byl Český Brod nejsilnějším mužstvem v kraji. Zúčastňoval se kromě oficiálních soutěží i dalších turnajů v republice i v zahraničí (bývalá NDR). Nejvýznamnější byl turnaj v Lipsku (NDR), kde kromě místního družstva hrály týmy Sofie (BLR), Varšavy (PLR), Halle (NDR) a Českého Brodu. Dále byl v Českém Brodě uspořádán turnaj za účasti Lipska, Berlína, ligového Hradce Králové a Českého Brodu. Český Brod byl několikrát pořadatelem krajských sjezdů a přeborů dospělých i dorostu.

Českobrodští funkcionáři zastávali i významné funkce ve vedení okresu i kraje (Pelikán, Zajíček). Podíleli se i na činnosti TJ Sokol Český Brod. Dvakrát byl v Českém Brodě hrán i přebor ČSSR dorostenců.

K podstatným změnám ve vedení oddílu došlo koncem 70. let. Profesor Pelikán byl dosazen do funkce ředitele gymnázia a pověřen i dalšími tehdy významnými veřejnými funkcemi. Nadřízenými orgány mu bylo doporučeno, aby omezil svou šachovou činnost a věnoval se plně svým funkcím. To také udělal a rezignoval na funkci předsedy oddílu. Krátce na to přestoupil do Kolína J. Zajíček. Tím začala další éra českobrodského šachu.

sepsal asi v roce 2009 Jaroslav Zajíček

 

 

 

 

Vzpomínky na Vladimíra Fabiána

Krátký nekrolog
Vzpomíná Michal Eisner
Vzpomíná Michal Fokt
Partie Fiala - Fabián

22.dubna zemřel náhle ve věku 59 let dlouholetý člen našeho oddílu, spoluhráč a kamarád Vladimír Fabián. Jako talentovaný žák hrál v týmu, který zvítězil v roce 1964 v prestižním turnaji žákovských družstev v Zaječicích. V kategorii dospělých byl nositelem I.VT a dosahoval velmi dobrých výsledků na mnoha turnajích, kterých se zúčastňoval. Svou příkladnou bojovností a nasazením byl oporou českobrodských družstev. Působil i jako rozhodčí a zapojoval se také do organizátorské práce v šachovém oddíle, několik let byl členem výboru oddílu a Okresního šachového svazu. Bude nám chybět.
Čest jeho památce !

sepsal dne 26. 4. 2009 Zdeněk Chybný

 

Před několika málo minutami jsem se dozvěděl velmi smutnou informaci a nedá mi to, abych se nepodělil o trochu těch vzpomínek na jednu z ikon českobrodského šachu.

K šachu mě přivedl táta, okolo šesti jsem se naučil tahat, na půdu brodského šachového klubu jsem však až do svých deseti zatvrzele odmítal vstoupit. Velmi živě si pamatuji jednu z prvních návštěv místní klubovny – Vláďa seděl u jednoho ze stolů, blical jako o život a pak navrhoval návštěvu restauračního zařízení. Tehdy jsem takové politice nerozuměl – na lásku ke královské hře a k pivu jsem zkrátka ještě nebyl dost zralý, však si to teď vynahrazuji. :-)

Ještě o pár let později jsem byl přesvědčen, že Vláďa je prostě jen pivař, který příliš prožívá šachové soutěže.
Jenže právě takový Vláďa byl, zarytý fanda šachu, klubista každým coulem a nadšenec do hry a útočení. Do všeho šel naplno, ať měl bílé či černé, viděl jen soupeřova krále a bez ohledu na materiální ztráty atakoval monarchu protihráče. Vítězství nebo nic, tím se řídil, ať již hrál s amatérem či zkušeným hráčem.
Stejným způsobem bral i klubové soutěže – vždy přesně znal umístění „svého“ týmu i výsledky jednotlivců a vždy dělal vše pro to, aby Brod skončil co nejvýše.

Ti mladší z nás, ti, na které větší úspěchy za šachovnicí teprve čekají, si Vláďu budou pamatovat asi jen jako šachového nadšence. Ale my ostatní, kteří jsme s ním řadu let hráli za jeden tým, ať již u šachovnice či pozápasovém sezení u piva, my si jej budeme pamatovat především jako dobrého člověka, srdcaře a kamaráda.

Ať už teď někde v nebi Vláďo popíjíš s Pepou Dudkem pivo, nebo hraješ s Oldíkem šachy, budeme vzpomínat.

Čest Tvé památce!

sepsal dne 23. 4. 2009 Michal Eisner

 

Michale lépe bych to nenapsal. Jako mladičký žáček jsem měl z pana Fabiána trochu strach, když jsem proti němu hrál na jakémsi turnaji družstev a musel jsem si od něj vyslechout řadu hlasitých a peprných komentářů k mé hře, a mé první pocity z něj byly zhruba podobné jako ty tvé. Když jsem byl starší, párkrát mi vynadal kvůli malichernostem - např. že jsem si místo stavění figurek před zápasem šel nadepisovat partiář. Ale i to, jak jsem postupně pochopil, prostě patřilo k jeho naturelu. Hráče jako byl on, který nikdy nevynechal zápas, ať šlo o áčko nebo béčko, by do týmu chtěl každý kapitán, a bude velmi těžké díru po něm zacelit. Pokud to vůbec půjde. Sice se říká, že každý je nahraditelný, ale v případě pana Fabiána si nejsem zdaleka jist, ten byl opravdu jen jeden. Zažil jsem sice i situaci, kdy prohrál vyhranou partii, protože už zřejmě víc myslel na to, jak půjdou s panem Zajíčkem na pivo, ale zažil jsem i spoustu partií kde bojoval jako lev a dokázal otočit i pozici, která se pro něj moc dobře nevyvíjela a kterou by jiný hráč dávno zremizoval nebo dokonce vzdal. Takové partie by se měly demonstrovat žáčkům, aby viděli tu nezměrnou vůli po vítězství, ty důmyslné útoky spojené často s obětmi, které sice ne vždy vyšly, ale když vyšly, byl z toho teror na šachovnici (např.předloňský zápas béčka v Brandýse), prostě styl který je často na hranici sebevražedného rizika a který je vlastní málokomu. Třeba já jsem tak nehrál nikdy, nehraju a asi ani hrát nebudu, protože to se nedá naučit, to je prostě v osobnosti hráče jako genetický kód, ale o to více mám slov obdivu pro hráče, kteří se nebojí a jdou do toho. Pan Fabián mezi ně bezesporu patřil. Čest jeho památce, i když nevíme, jak k jeho zvěčnění vlastně došlo. Mám pocit, že letošní simultánka s IM Hausnerem bude trochu smutná - bylo vždycky veselé, jak se dva staří rivalové ze Zaječic 60.let srdečně zdravili a vzpomínali, aby se pak nemilosrdně pobili na šachovém poli. Letos nám nezbyde než dát smutnou odpověď, až se pan Hausner bude ptát... A ani památné pivní "tiskovky" po zápasech áčka a béčka nebudou již asi co bývaly, bude jim totiž chybět jejich ústřední postava a nejspíše i zakladatel této novodobé oddílové tradice. Sám jsem byl jako člen základní sestavy béčka do "Liďáku" či "Besedy" několikrát pozván, ale bohužel jsem ani jednou nemohl přijít - buď jsem spěchal na nedělní oběd nebo jsem neměl ze svého hlediska příliš co slavit. Říkal jsem si, že jednou se tam určitě podívám a s panem Fabiánem si si přiťuknu, ale stále jsem to odkládal, až je teď nakonec pozdě a nezbývá než mu připít na památku. Třeba na některé příští "tiskovce" a nebo na podzimním turnaji, který by se mohl napříště stát jeho memoriálem.

sepsal dne 24. 4. 2009 Michal Fokt

 

Připojuji se k výše napsanému, je to velká ztráta. Byl velmi obětavý a spolehlivý řidič a hráč. Také proslul svými hláškami při hraní, a proto jako vzpomínku zveřejňuji naši vzájemnou partii:

Přebor oddílu jednotlivců 2004
Český Brod, 19.11.2004
Bílý: Fiala      Černý: Fabián

komentář Jan Fiala, listopad 2004

1.e4 c5 2.Jf3 d6 3.d4 cxd4 4. Jxd4 dál už tu sicilku neznám (já ji nehraju, zatím) 4…e6 nemělo by se náhodou hrát Jf6? 5.Jc3 a6 pravděpodobně brání Sg5+ 6.Sd3 dál to nešlo, hrozí b5 6…Jf6 7.0-0 Se7 8.Ve1 Dc7 9.Jce2 raději si ho pokryji, co kdyby… 9…Jc6 a je to tady 10.Jxc6 bxc6 tak jsem Fabiánovi udělal hezký centrum, no a co, já nehrál na výhru (to jsem si myslel pouze na začátku), ačkoliv jsem měl za výhru od Švece slíbenou čokoládu (čímž opětoval slib Fabiána, že když Moravec porazí Švece, dostane čokoládu, Moravec Švece porazil a Fabián mu koupil tatranku, protože čokoládu neměli – když to zjistil, prý v bufetu dost nadával…) 11.Jg3 0-0 12.De2 Sb7 13.e5 už jdu do něj 13…Jd5 vzít pěšcem to nemohl, do koncovky by měl dvě pěšcové slabiny 14.De4 g6 když on měl jenom dvě piva a radostně prstem dloubnul doprostřed pole h8 15.Sh6 Vfe8 16.a3 c5 17.Jh5 a Fabián teď řekl: „přijdeš o figurku“. 17…Jf6 18.Jxf6+ Sxf6 Chybný říal, že zde možná šlo i exd6 19.Df4 Se7 škoda, škoda, že nevypil víc 20.exd6 Sxd6 jo, aspoň něco 21.Df6 Sf8 ještě to zachránil 22.Sf4 De7 23.Se5 Dxf6 24.Sxf6 a mě nevadí, že se ty dámy vyměnily, alespoň se zklidnila hra, on má rozpojený piky, tak co 24…Vac8 25.Se4 to možná nebyl nejlepší tah 25…Sd5 26.Sd3 c4 27.Se4 Sxe4 28. Vxe4 já si myslim, že to neměl brát, akorát mi rozehrál věž 28…Sh6 29.Vd1 Sg7 k čemu? 30.Sxg7 Kxg7 31.Vd6 jdu mu na slabiny 31…c3 32.b3 Kf6 Fabián se usmíval na vedle sedícího Dudka a ukazoval na pěšce a6, Dudek asi nechápal o co jde, já ale za tím nic neviděl a v klidu si ho dobral 33.Vxa6 Ved8 34.Ve1 Vd2 35.Vc1 Vcd8 tady to prý chtělo abych zahrál králem na f1, a možná to bylo i lepší 36.g3 Vd1+ 37.Vxd1 Vxd1+ 38.Kg2 Vc1 jen ať si toho pěšce vezme 39.Vc6 Vxc2 40.Kf3 asi teď Fabián odešel na svůj čas nejspíš do bufetu s tím, že počká na koncovku, aby nemusel zapisovat (já už dva tahy nezapisoval – zbytek partie jsem uhrál za pět minut) a v partiáři mu chyběly poslední tři jak moje, tak jeho tahy a to měl do konce asi půl hodiny! já se s tím pochlubil a Chybný se Saurem (s nímž hrál Dudek) mu připoměli, že musí zapisovat a protože já pak hrál rychle a Fabián zapomínal zapisovat, připoměl mu to párkrát i Dudek, o pár tahů později zapsal a na čtvrt hodiny odešel do bufetu – tak využil drahocenný čas 40…Ke5 41.Ke3 tak jsem se trochu přiblížil králem 41…f5 42.a4 už mažu, prý už jsem mohl mazat dřív 42…Kd5 43.Vc8 e5 44.a5 f4+ a už jde do mě 45.gxf4 exf4 46.Kxf4 Vxf2+ 47.Ke3 jdu do středu 47…Vxh2 48.Kd3 jsem v té rychlosti zapoměl toho pěšce vzít věží 48…Va2 49.b4 c2 50.Vxc2 Vxc2 51.Kxc2 Fabián řikal, že jsem to teď prohrál a žbrblal něco o lepším králi a mým špatným králi, ještě jsme chvíli tahali a pak se řeklo, že je to remíza a než jsem dořekl souhlas, spadl mi praporek, Fabián se chlubil, že prý měl ještě hodně času, ale když jsme mu pustili hodiny, asi po 5 sekundách mu spadl taky ½ : ½

Budeme vzpomínat!

sepsal v roce 2009 Jan Fiala

 

 

 

 

Vzpomínky na Mezinárodní šachovou dovolenou, 2009

12 epizod z letní šachové Prahy - Michal Fokt vzpomíná na MŠD 1998-2009 (včetně diagramů)

Vzpomíná Radovan Bednařík ml.
Vzpomíná Ondřej Matějovský
Vzpomíná Miroslav Urban
Vzpomíná Michal Eisner
Vzpomíná Jindra Kollerová

 

Přidám jeden postřeh, který mám z MŠD: Když se podívám na poslední ročníky, tak úroveň MŠD jde pomalu jistě, není to jen v kvalitě hračů, ale i počtu... Nevím, kdo z vás si pamatuje první ročníky v ČB, kdy byla natřískaná sokolovna, malý sál a ja jako dorostenec jsem hrál ještě rapid u zachodů... to byla doba... Dneska mi příjde, že tento turnaj je kapánek za zenitem, díky ostatnim turnajům... Možná se pletu... 8-)

sepsal dne 29. 7. 2009 Radovan Bednařík ml.

 

Hlásím se coby pamětník prvních ročníků MŠD! :-) V Českém Brodě jsem hrál 4x, a to v letech 1992-95, tedy ve svých 16-19 letech. Od roku 1996 se hraje v Praze, a tak jsme si ve Vlašimi začali vybírat jiné turnaje - jak správně napsal Vítek, trávit dovolenou v Praze se nám nechtělo... Radovan má pravdu, v ČB byla mnohem početnější účast (pamatuji např. 6 uzavřených turnajů a švýcar o cca 20 hráčích + rapid, tzn. přes 100 hráčů v jednom běhu...) a síla hráčů byla taky někde jinde, tehdy byl "mistrovský turnaj" opravdu mistrovský (účast i hráči s elem přes 2400). V Českém Brodě si zahráli i tehdy nadějní mladíci Sergej Movsesjan (94) a Petr Neuman (95). Asi nejsilnějším účastníkem byl v roce 1994 Bagaturov z Gruzie (elo 2500!), který si stejně jako Movsesjan paradoxně zahrál jen švýcar o 2. VT, protože oba přijeli o den pozdě... :-) Nyní je ale mnohem větší konkurence turnajů a každý si vybere ten svůj, proto je to s MŠD takové, jaké to je. Složení je slabší, hraje méně lidí, ale kouzlo uzavřených turnajů zůstalo.

sepsal dne 30. 7. 2009 Ondřej Matějovský

 

K historii MŠD bych měl taky jeden příspěvek, protože jsem u toho byl. MŠD se párkrát účastnil také jakýsi Rumjancev. Byl to Rus, tedy opravdový Rus. To znamená, že byl skvělý, když byl "pod vlivem" - a to byl prakticky pořád. Zkrátka chlastal jak námořník a v jeho případě platilo "nomen-omen". Na šachy měl ale talent od Boha. Elo někde kolem 2220 (bavíme se zhruba o roce 1999). Já jsem měl v té době vážný a dlouhý teoretický spor s Ivanem Pecákem- bývalým hráčem Č.Brodu- ve variantě 1.e4e5,2.Jf3Jc6,3.Sc4Jf6,4. Jg5d5,5.ed Jd4,6.c3b5,7.Sf1Jxd5,8.Je4Dh4,9.Jg3Sg4,10.f3e4..atd. Já to hájil za černé, Ivan za bílé, prvních 10 tahů bylo povinných. Jak debilové jsme na to sehráli stovky blicek, stala se z toho prestižní záležitost mezi námi, připravovali jsme "novinky"- prostě magoři. No ale asi za rok a půl jsme se propracovali někam k 19 "nejlepším tahům" při vyrovnané bilanci. Divočárna a žiletka - každému hráči průběžně visí 2 figury. Výsledek naší "práce" za jeden a půl roku jsme jednoho dne večer na MŠD předložili Rumjancevovi k posouzení, aby nás rozsoudil. Jako obvykle byl nalitý jak zákon káže. Asi 10 vteřin se na pozici kolem 20. tahu zadíval, opilecky zívnul a pravil "pozicija ravnaja". Za 10 vteřin vyřídil to, na čem jsme my dva pracovali rok a půl. Oba, já i Ivan jsme z toho byli byli dlouho špatní. Rumjancev je už po smrti, dej mu Pán Bůh šachový ráj :-).http://www.chessjournal.cz/cz/z-domova/kdo-bude-hrat-na-letosnim-czech-openu-article.html

sepsal dne 1. 8. 2009 Miroslav Urban

 

Moje dvouměsíční dcera nade vše zbožňuje lidský kontakt. A protože při pohledu na tu roztomilou slečnu nelze odolat jejímu přání, k surfování po netu se dostávám obvykle až pozdě v noci.
Se zájmem jsem si před chvílí (1.50 ráno) přečetl nejen výsledky známých hráčů, ale i Ohlédnutí Michala Fokta.
A při té příležitosti jsem si nedokázal nevzpomenout na vlastní zážitky z této velkolepé akce. O některé z nich by se s vámi rád podělil.

Pana profesora Pelikána pamatuji osobně, dodnes jej vidím před sebou zcela jasně, vždy pečlivě upravený, vždy způsobný a přesto mírně rozevlátý, s věčným úsměvem na tváři. Jeho radostná nálada a životní optimismus prudce neladil s pojetím šachu – pan profesor byl jako divoká bouře, jeho šach byl plný obětí a šokujících nápadů a gejzír fantazie ustával obvykle až s matící kombinací.
Po zápase však (stejně jako po bouři se zase rozední) ochotně rozebíral prohry i výhry a pokaždé byl přichystán nějakou tu figurku obětovat.

Oběť každoročně podstupují i paní profesorka Pelikánová a její dcera Jindra Kollerová – ač samy šachy nehrají, přesto se díky jejich nadšení (a zčásti i nešachovému programu) podařilo kvalitní turnaj udržet v nezměněné podobě „třítýdenní masáže“.
To, že nadále naplňují odkaz pana profesora, sám osobně cením metou nejvyšší, kdo nikdy nepořádal turnaj, jen těžko dovede posoudit míru zodpovědnosti a především obrovskou spoustu práce, kterou je třeba odvést daleko před tím, než hráči poprvé usednou za šachovnice.
Sám se podobné práce účastním na Zásmuky Open a i když plním hlavně roli „kreativce“ (názvy cen atd.), každoročně si připomenu, kolik dřiny to dá upořádat takové klání (a to v daném případě pouze jednodenní).

První ročníky MŠD hostil Český Brod a jak již bylo na diskuzním fóru vzpomínáno, ratingově byl turnaj daleko silnější než nyní.
Již tehdy vznikla poměrně silná členská základna pravidelných účastníků, kterým byl na přihláškách přiřknut status „stammgast“ (osobně jsem tento titul krom MŠD obdržel ještě mnohokráte, žel již nikdy u královské hry:-)).
Přiznám se, že tohle období MŠD bylo mým nejmilejším. Nostalgii brodské sokolovny poté vystřídala šeď pražských sídlišť, limonádu a koblihy od táty jsem vyměnil za pivo a housky se salámem a společně se šachovým zlepšením nastala doba krutějších zkoušek v kandidátských a mistrovských turnajích. Také tempo se zrychlilo – dnes je ideální umět dobře teorii a zvládnout přemýšlet rychleji, úsporněji a povrchněji (za to ale nemůže MŠD, nýbrž doba).

Tím nejlepším na MŠD pro mne vždy byli přátelé. Nemuselo se ani tolik dařit, hlavní bylo po zápase zajít na pár drinků, popovídat, rozebrat příčiny prohry či oslavit výhru. Držel jsem se zásady „pivko si dám, ale vždy až dohraju“.
Jednou jsem však daný scénář hrubě porušil…

Před několika lety jsem hrál poměrně slušně obsazený kandidátský turnaj, v té době jsem byl rozehraný a věřil jsem si.
Po čtyřech odehraných kolech jsem na tom byl víc než dobře a mohlo být ještě lépe, vždyť na mě čekal soupeř takřka sedmdesátiletý, jehož rating 1990 už zdaleka neodpovídal výkonnosti.
Vrásky mi dělaly jen černé figury, pojal jsem však záměr partii řádně takticky přiostřit s důvěrou v to, že starší soupeř se ve spleti kombinačních variant nedovede tak dobře orientovat jako já.
Na oběd jsem šel se Zdeňkem Charouzem, který se na rozdíl ode mě tvářil jako hromádka neštěstí. Ve vedlejším turnaji měl dle předpokladů uhrát minimálně padesát procent, ale ouha, jeho konto zdobily čtyři nuly. Náladu mu příliš nezlepšil ani odpolední soupeř, který s ratingem okolo 1800 patřil mezi nejvýše nasazené. Figury měl Zdenda stejné jako já, tedy černé…

Zatímco mě k pivu Zdeněk nezlomil, sám stihl čtyři kousky. Ohledně jeho pátého zápasu jsem měl velmi zlé tušení.
Nastala třetí hodina odpolední, tehdejší hrací sály byly ještě plné tikajících hodin, které se po zavelení rozhodčího daly líně do pohybu. Odehrál jsem rychle několik prvních tahů a šel se podívat ke Zdendovu stolu. Zatímco soupeř, který již dávno učinil první tah, seděl soustředěně nad šachovnicí, Zdeněk nikde. Jal jsem se kamaráda hledat v obavě, že pozapomněl na start duelu. Našel jsem ho, jak jinak, v hotelovém baru.
„Natoč mu na mě taky jedno“ pokynul Zdenda číšníkovi, jen mě zahlédl. Marně jsem se vymlouval, pivo jsem vypít musel, jinak bych byl „hovno kamarád“. Zbytek příběhu je i po letech dost drsný, zcela jsme rezignovali na své zápasy a trávili jsme daleko více času v baru nežli u partie. Po čtvrtém pivu jsem změnil taktiku, přestalo se mi chtít jít do ostrého teoretického sporu (jednoduše jsem si uvědomil, že by mě soupeř mohl přepočítat), souboj se přesunul do nudné popotahovací pasáže, ve které jsem dle svého názoru kladl důmyslné taktické pasti (v reálu šlo o primitivní hrozby, které soupeř s přehledem pokryl). Zdenda na tom byl ještě hůře, přece jen měl zmíněné čtyři půllitry náskok. Ironií osudu v oboustranně ostré partii stál více než dobře, útočil pěšci královského křídla alá královská indická, po každém tahu však vesele zvolal: „Seš v prdeli“.
Neskutečné se stalo skutkem, ač jsme oba vypili osm piv, můj soupeř v pěšcové koncovce dostal školu na téma vzdálený volný pěšec, Zdeněk ( v té době již obklíčen diváky a s pivem v ruce) dotáhl útok až do nádherného matového konce, vůbec si nedovedu představit, jak se jeho protivník musel cítit ve chvíli, kdy se vzdal a Zdeněk v momentě podávání rukou nešťastnému hráči vesele oznámil: „A to mám 12 piv“…

Michal Fokt ve svém článku vzpomenul na pečeckou ikonu pana Františka Michálka. Já mám tu čest již léta sedávat poblíž něj, a to díky soutěžím družstev. Není tomu zas tak dávno, co jsme spolu válčili i v turnajích MŠD. Pan Michálek totiž není jen ikonou pečeckého či brodského (ano, i tady hrával) nebo kolínského šachu, ale je i významnou personou, co se MŠD týče. Výčet jeho úspěchů v „třítýdenních bězích“ by byl velmi dlouhý, úroveň memoriálu pana Pelikána pozvedá již jen účast takovýchto osobností.

Upřímně se přiznám, že MŠD mám velmi rád, dvou kol v jednom dni se však velmi bojím, stejně jako řada mých vrstevníků.O to více mě překvapuje, že v turnajích válí právě pan Michálek, o tolik starší nežli já. Leccos to totiž značí. Minimálně to, že koncepce MŠD ve stylu dvě kola/1den rozhodně není přežitá, to že i když nastupuje nová mladá generace s Vítkem v čele, stále staří pardálové mají šanci, to, že hra pana Michálka i v tomto věku stále stimuluje nejen mě, ale i řadu dalších a v neposlední řadě i to, že když člověk chce, dokáže cokoli.

Upřímně přeji jak MŠD, tak panu Michálkovi mnoho štěstí v dalších letech, a to nejlépe pospolu.

sepsal dne 12. 8. 2009 Michal Eisner

 

Milí šachoví přátelé,
děkuji Vám za Vaše příspěvky ke vzpomínkám na Mezinárodní šachovou dovolenou. Jsem Vám vděčná za všechny podněty, za slova uznání, za veselé příběhy i za konstruktivní kritiku. Je vidět, že MŠD je stále živá, pokud se o ní šachoví přátelé zajímají. Jako pořadatel bych ráda reagovala na některé názory.

Především bych chtěla uvést k příspěvkům pana Matějovského a pana Bednaříka ml. správné informace. V 1. turnuse 2. ročníku MŠD v roce 1992 se opravdu hrálo 6 uzavřených turnajů. Ale žádný švýcar o cca 20 hráčích se nehrál. Hrály se 3 rapidy o celkovém počtu 49 hráčů. Celkem hrálo v tomto prvním běhu 109 hráčů. Zato ve 2. turnuse stejného roku 1992 však hrálo pouze 34 hráčů a hrál se open. A dále se hrály 2 rapidy o 20 hráčích. 3. turnus tenkrát ještě nebyl zaveden. Takže dohromady se 2. ročníku MŠD v roce 1992 účastnilo 163 hráči. Tímto počtem se ovšem 2. ročník zařadil mezi nejslabší ročníky!

Právě po zkušenostech z roku 1992, kdy byl jeden turnus přeplněný a druhý poloviční, se rozhodli pořadatelé rozšířit MŠD na turnusy tři a to trvá dosud. Umím si představit, že pro hráče je atraktivnější, pokud je turnus obsazen cca 100 hráči, ale z organizačních důvodů MŠD takový počet zvládnout nemůže. Po té, co je MŠD organizována v Praze, je to i z kapacitních důvodů.

Nevím, jestli jsme již tenkrát posílali každému hráči zprávu o celém ročníku tak jako v současné době. Nevím tedy, jestli pan Matějovský dostal kompletní informace o MŠD 1992, neboť se účastnil právě jen toho turnusu prvního. A internet tenkrát nebyl. Ale pan Bednařík ml. jako Českobroďák kompletní informace o počtech znal. Buď hrál, nebo byl v sokolovně jako divák. Opravdu netuším, ve kterém roce mohl pan Bednařík ml. hrát u toalet, protože ve zmiňovaném turnusu o 109 hráčích vůbec nehrál! A další turnusy v dalších letech byly celkem rovnoměrné. V tzv. „vážných turnajích„ hrálo od 40 do 60 hráčů a rapidy byly 2 – 3. Takže kapacita velkého i malého sálu sokolovny postačovala. Je ovšem možné, že dětský rapid byl v šatně u WC, aby měli dospělí v obou sálech na hru klid. Pokud pan Bednařík ml. zapomněl, jak byly ročníky 1991 – 1995 obsazeny, měl si informace zjistit dříve, než uvedl informace chybné a tím zavádějící „o natřískané sokolovně, kdy hrál ještě rapid u záchodů“.

Ročníky jsou slabší i silnější. Ročník 2009 patří k průměrným ročníkům. V letošním roce to však není velké překvapení. Ať chceme nebo ne, koníčky jako šachy nebo cestování jsou potřeby zbytné. A pokud musí lidé šetřit, tak omezí to, co nepotřebují bezprostředně k životu. Upřímně řečeno, já jsem vůbec ráda, že se všechny tři běhy uskutečnily. I když následujcí informace šachisty příliš nezajímá, šachová dovolená je dovolenou i pro doprovod šachistů, pro který je připraven speciální program. Je to jedna z dalších charakteristik MŠD. A v současnosti by doprovod svým počtem vydal na 4 uzavřené turnaje.

Jsou hráči, kteří dovolenou v Praze trávit nechtějí. A jsou hráči, kteří dovolenou v Praze vyhledávají. Mezinárodní šachová dovolená musí být organizována tam, kde jsou pro ni vytvořeny podmínky. Protože na turnajích nehrají pouze místní a dojíždějící, jedná se především o podmínky ubytovací.

Co se týče složení, kvality, síly hráčů, neměla Mezinárodní šachová dovolená od založení ambice vytvořit turnaj pro silné hráče. Samozřejmě nás těší, když získáme pro mistrovské turnaje silnější hráče, turnaj se tím stává zajímavější. Ale silní hráči na našich turnajích nemohou očekávat vysoké finanční ceny. Cenový fond sice nízký není, v současné době se pohybuje kolem 100 000 Czk, ale koncepcí MŠD je připravit cenu finanční nebo věcnou pro každého hráče v každém turnaji MŠD. Finanční ceny jsou připraveny pro první tři místa v turnajích mistrovský, kandidátský, hlavní, rapid A a bleskový turnaj. Pokud v každém turnuse jsou tyto turnaje zastoupeny, finanční cenu dostane 45 hráčů. Samozřejmě by šlo rozdělit 100 000 Czk pouze na první tři místa mistrovských turnajů a pak by tyto finanční ceny byly pro silné hráče lákadlem. Obávám se však, že by MŠD ztratila jednu ze svých charakteristik, která ji odlišuje od turnajů jiných.

Na turnajích MŠD hrají hráči všech výkonností, kteří mají rádi uzavřené turnaje a kteří si chtějí zahrát turnaj s mezinárodní účastí. Na turnajích MŠD vyrostli takoví hráči jako Lukáš Černoušek, Olda Vedral nebo Pepa Erneker. Poslední jmenovaný hraje na MŠD i v současnosti pravidelně.

Mezinárodní šachová dovolená je financovaná z vlastních prostředků, vydělá si na sebe. Za 19 let existence neměla sponzora. Pokud budou hráči na turnajích MŠD hrát a pokud se bude nešachový doprovod dále zajímat o krásy České republiky a hlavního města, pak bude Mezinárodní šachová dovolená existovat.

Srdečně zdraví

sepsala dne 20. 9. 2009 Jindra Kollerová

 

ŠK Český Brod

Aktuality O oddíle Historie Přebory oddílu A tým B tým C tým Staré sezóny Turnaje Různé Diskuze Odkazy