12 epizod z letní šachové Prahy

 

Se zájmem jsem si přečetl vzpomínkové příspěvky Michala Eisnera a dalších pamětníků k tématu Mezinárodní šachové dovolené a na Honzovu žádost jsem se rozhodl přiložit své polínko do pomyslného ohně.

 

Úvodem

Ze všech vzpomínajících šachistů jsem zdaleka nejmladší a tak asi nikoho z čtenářů nepřekvapí, přiznám-li, že jsem pana profesora Pelikána, na nějž ve své stati tak pěkně vzpomněl Michal Eisner a u nějž se učil hrát šachy již můj táta, nikdy neviděl. Do šachového oddílu jsem poprvé přišel na podzim roku 1995 a onen mými kolegy spisovateli vzpomínaný poslední „českobrodský“ ročník MŠD v roce 1996 mě naprosto minul, stejně jako drtivou většinu mých spoluhráčů z mládeže, snad s výjimkou Radka Lance a Oldíka Eisnera. Zřejmě jedinou příležitost setkat se s legendou českobrodského šachu a kdysi dávno kolegou mého dědečka v profesorském sboru zdejšího gymnázia jsem pak propásl v létě roku 1997, kdy jsem se spolu s Michalem Koudelkou, Tomášem Steinbauerem a dalšími spoluhráči přihlásil na první ročník MŠD pořádaný v Praze. Bohužel jsem hned první den zaspal a pak už jsem pokládal za zbytečné do Prahy jet. Další turnaj jsem hrál až ke konci září, byly to pověstné páně Zvolánkovy mládežnické trojice, které se tehdy konaly v jakémsi výzkumném ústavu na Zbraslavi, a tam jsem se teprve dozvěděl, že pan profesor někdy začátkem září zemřel. Na zahájení turnaje se za něj totiž držela minuta ticha. Pro takové situace platí beze zbytku, že člověka většinou nemrzí, co v životě udělal, ale co neudělal…

Mezinárodní šachovou dovolenou, nesoucí již podtitul Memoriál Jaroslava Pelikána, jsem poprvé navštívil o rok později a od té doby jsem nevynechal žádný ročník. Za oněmi 12 šachovými zastaveními bych se chtěl v následujících řádcích stručně ohlédnout a zavzpomínat též na některé během nich sehrané partie.

 

1998

Svou premiérovou účast na MŠD mám ve vzpomínkách spojenou především s Michalem Koudelkou, který mě do Prahy pozval, stejně jako později na některé vážné turnaje, a jemuž vůbec po šachové stránce vděčím za mnohé – přinejmenším za to, že má šachová „kariéra“ v této době neustrnula, jako se to pak stalo některým mým spoluhráčům z mládeže. Druhým důvodem bylo to, že jsme na přelomu června a července toho roku s Michalem strávili 11 dní na šachovém táboře, pořádaném Šachovou Akademií IM Přibyla, kde jsem si uhrál 3.VT (která mi byla ovšem oficiálně přidělena až v září), a nasbírané teoretické poznatky a zkušenosti jsme chtěli zúročit v praxi. Týden v hotelu SUN na pražském Proseku, kam jsme jezdili autobusem z libeňské Harfy, k tomu byl ideální příležitostí.

Kromě nás dvou jeli do Prahy také Tomáš Steinbauer s Oldíkem Eisnerem a populární duo P+P – Veronika Popová a Gábina Pálová. S výjimkou Oldíka jsme všichni hráli rapid, v jehož nejnižší skupině se sešlo 12 účastníků vesměs s 4. a 5.VT, až na jistého Vacka, který měl již třídu třetí a byl tak favoritem skupiny. Z dalších účastníků bych jmenoval tehdy 8letého Martina Kollera, kterého jsem viděl zblízka poprvně v životě :-) V květnu toho roku zavítal sice jako host do Brodu na první ročník Memoriálu svého dědečka, ale tehdy jsem si ho nějak blíže nevšiml, protože jsem hrál v jiné věkové kategorii. Snad jen si pamatuji, že tam v nejmladší skupině obsadil tehdejší Bohemák jedno z posledních míst :-) Cizince pak v naší skupině zastupovali jen šachově neškodní bratři Monitzerové z Rakouska. Vzhledem k počtu hráčů se hrálo dvoukolově – každý se s každým střetl jednou bílými a jednou černými figurami. První den byla na programu 3 dvoukola, v ostatní dny se hrála 2 s výjimkou úterý, kdy bylo volno. Oproti vážným turnajům jsme tak zpravidla mívali „hotovo“ už kolem poledne, čehož jsme hojně využívali například k výpravám do víru velkoměsta :-)

Hlavní náplní oněch 6, či spíše jen 5 dnů však samozřejmě byly šachy. Většina z nás odstartovala celkem dobře, po prvním dnu se hned 3 z 5 brodských zástupců – Veronika, Tomáš Steinbauer a já – vtěsnala po bok favorita Vacka do vedoucí čtveřice. Naproti tomu se příliš nedařilo Michalovi, který byl stižen zdravotními problémy, a ještě hůř na tom byla Gábina Pálová, u které se to ovšem tak trochu čekalo, protože už od jara zanedbávala trénink a místo toho se s jakousi partičkou věnovala „společenským běhům po městě“, jak to nazval Michal, a to se brzy odrazilo na jejích výsledcích. Nakonec skončila s pouhými 8 body z 22 kol devátá, nechavše za sebou jen Martina Kollera a oba Rakušany. Nám ostatním se vedlo o něco lépe - Veronika, která mimo jiné urvala remízu 1:1 s favoritem Vackem, se až do konce držela na dostřel medailovým pozicím a nakonec obsadila s 16,5 body třetí místo. O bod a půl za ní zaostal na 4.místě Tomáš Steinbauer, kterého jsme se s Michalem marně snažili dohonit, když jsme s ním oba postupně místo plánovaných výher jen remizovali. Zatímco našemu kolegovi se podařilo navázat na dobrý start, my dva jsme za svými očekáváními trochu zaostali. Michalovy ambice vzaly z výše zmíněných důvodů za své už ze začátku, a mě zase hned druhý hrací den zabrzdila nečekaná prohra 0:2 s podceňovaným Ondřejem Svobodou z Peček, s kterým jsem toho roku smolně prohrál již podruhé. Ztrátu jsem se snažil smazat následujícího dne v partii s Veronikou, kdy místo abych s ní poklidně domluvil remízu 1:1, usiloval jsem o výhru a nakonec jsem odešel poražen 0,5:1,5. Zlepšenými výsledky v dalších kolech jsem se sice vydrápal alespoň na šesté místo s minimální ztrátou na Michala, který si stejně jako já pomohl hladkými výhrami nad Martinem Kollerem a oběma Rakušáky, ale v zádech mi pořád zůstával nepříjemný Svoboda. O všem tak rozhodoval můj a Michalův dvojboj s favoritem Vackem v poslední den - pokud jsme ještě chtěli pomýšlet na dotažení se k našemu kolegovi na 4.místě, museli jsme oba bezpodmínečně vyhrát, čímž bychom navíc byli pomohli Veronice k útoku na první či druhé místo. K tomuto účelu jsme se patřičně teoreticky vyzbrojili, v čemž nám pomohl i náš trenér pan Koudelka, který Vacka po celý turnaj sledoval a došel k závěru, že jeho slabinou je někdy až příliš bezhlavé útočení. Proto jsme se rozhodli zvolit spíše zavřené systémy, jako je například Pircova obrana. Bohužel naše plány dostaly trhlinu hned zkraje, když Michal podlehl takřka bez odporu v obou partiích. O něco nadějněji jsem pak rozehrál já, když se mi v první partii podařilo dokonce získat lepší pozici, jenže v rozhodujícím okamžiku jsem si nevšiml vyhrávajícího manévru a nedlouho nato jsem se definitivně pohřbil hrubou chybou. Podle toho se také vyvíjela druhá partie, kde jsem pro změnu přehlédl věčný šach a tím pádem možnost alespoň půlbodového zisku. Jak se posléze ukázalo, byla by mi tato nicotná půlka pomohla udržet alespoň šesté místo, protože Svoboda mě výhrou v posledním kole bodově dostihl a díky lepší vzájemné partii dokonce předstihl. V konečném účtování jsem tedy se 12 body obsadil až sedmé místo, zatímco Michal se díky již zmíněné výhře nad Martinem Kollerem udržel se 13,5 body na místě pátém. Na závěr zbývá ještě dodat, že ceny, které jsme si s Michalem při vyhlášení cen vybrali, nám přišly celkem vhod a vydržely poměrně dlouho – šachové zápisníky z nakladatelství Pliska jsme oba v následující sezóně využili k zapisování svých partií z přeboru oddílu dospělých či z regionální soutěže družstev, kde jsme na podzim toho roku debutovali, a kromě toho si Michal, který se ještě přihlásil do vážného turnaje na 3.turnus, vzal magnetické šachy, které měl doma již troje, a já efektní velkou svíci v podobě dámy, která se ještě dnes po letech občas uplatní, když náhodou večer vypadne proud :-)

 

1999

Na rozdíl od předchozího roku jsem tentokrát účast na MŠD neplánoval, respektive mi to ani nevytanulo na mysli. Sice jsem společně s Michalem Koudelkou počátkem července opět zavítal na šachový tábor IM Přibyla, ale hned zkraje jsme se rozhádali a 5 dní spolu nemluvili, navíc jsme tentokrát bydleli každý na jiném pokoji a také domů jsme jeli částečně každý sám (Michal jel s našimi společnými přáteli až do Prahy, zatímco já vystoupil už v Kolíně), takže na případné letní šachování v Praze nějak vůbec nepřišla řeč a já jsem koncem července s klidem odjel relaxovat na Lipno. O to jsem byl překvapenější, když mi po návratu domů Michal zavolal a zval mě na třetí turnus. Sám zde již mezitím absolvoval předchozí týden, kdy se v jedné ze skupin vedlejšího turnaje umístil na 3.místě a dostal jako cenu asi 200 Kč. Zjevně tehdy ještě neplatilo pravidlo, že vedlejší turnaj má jen ceny věcné. Každopádně jsem se nechal po roce opět přemluvit, a přestože třetí turnus začínal již den nato (1.8.), jsem s Michalem do Prahy vyrazil a oba jsme se přihlásili do vedlejšího turnaje. Zatímco Michal měl za sebou již zkušenosti z předchozího týdne a také z minulého roku, pro mne to byl teprve druhý vážný turnaj v kariéře - tím prvním byl regionální přebor jednotlivců, hraný v lednu a únoru 1999 v Pečkách, kam mě rovněž vytáhl Michal a kde jsme spolu hráli v B skupině. Pokud si pamatuji, nahráli jsme tam tehdy oba asi 3 a půl bodu z 9, ale vzhledem k vysokému počtu kontumací hráčů, kteří během turnaje onemocněli, pak nakonec výsledky ani nešly na zápočet do Ela.

No ale zpátky k mému druhému výletu do šachové Prahy - hrálo se ve dnech 1.-6.8. a dějištěm byl tentokrát hotel Tourist v Praze-Jinonicích, kam se MŠD přestěhovala na dalších 7 let. Oproti předešlému roku to sice byla klidnější lokalita, ale na druhou stranu tam zase bylo všude daleko, zejména za jakýmkoli občerstvením, i když třeba Béďu Bednaříka a další plejery to neodradilo, klidně putovali pěšky třeba 10 minut, aby mohli v ruce sevřít vytouženou orosenou sklenici :-)

Pro velký zájem hráčů byl vedlejší turnaj rozdělen na 3 podskupiny - D4A, D4B a D4C. Michal byl na základě předchozího výkonu umístěn do nejsilnějšího "áčka", zatímco já zamířil do nejslabšího "céčka". Zde se sešlo jen 7 lidí, takže se hrálo na 6 kol, tedy jedno kolo denně, s výjimkou úterý, kdy byla na programu kola dvě, a čtvrtka, kdy jsme měli naopak volno. Tedy, měli jsme mít, a většina z nás ho i měla. Mně ovšem los na poslední kolo přisoudil šachistu z anglického Leedsu, který potřeboval odjet už ve čtvrtek, a tak se předehrávalo a místo toho jsem měl volno v pátek, kdy jsem přijel až na vyhlášení výsledků. No a jak jsem vlastně dopadl? Inu, 6.místo ze 7, které jsem uhájil díky lepšímu pomocnému hodnocení, to moc slavné nebylo, přestože v naší skupině byl jediný elista a jinak dvě „trojky“ včetně mě a zbytek „čtyřky“. Už na zmíněném šachovém táboře se mi v turnaji o 2.výkonnostní třídu moc nedařilo a ani tady jsem se s formou nepotkal - jedna spíše náhodná výhra nad jistým Jiřím Veselým ze Sokola Vyšehrad, s kterým jsme se v příštích letech nad šachovnicí potkali ještě několikrát, a 5 vesměs po zbytečných chybách odevzdaných partií, to nebyla dobrá vizitka. Zejména mě mrzela předposlední partie s hráčem pražské Oázy – ač jsem hrál černými, stál jsem většinu partie aktivněji, bohužel se ale má poziční převaha postupně vytrácela, v situacích, kdy jsem mohl ze soupeře něco vytlouct, jsem zbytečně váhal a byl jsem takříkajíc „o krok pozdě“, a nakonec jsem soupeři naletěl na zcela banální léčku:

 

 

Na závěr dodávám, že Michal skončil ve své skupině, kde byl papírovým outsiderem, podle očekávání na posledním 10. místě s 0 body. Přesto mu devět absolvovaných kol v součtu s předchozím turnusem a dřívějšími zářezy z jiných podniků vyneslo k 1.9.1999 první Elo v hodnotě 1262 bodů.

 

2000

První rok, kdy jsem na MŠD cestoval sám, jak tomu potom bylo už vždycky. Michal totiž koncem června odjel na skoro měsíční jazykově-studijní pobyt na Maltu, kvůli čemuž vynechal i tábor IM Přibyla, a do Česka se vrátil jen pár dní před začátkem druhého turnusu (23. – 28.7.), na nějž jsem se v obavě z loňských srpnových veder přihlásil. Na třetí turnus, kam se Michal chystal a kam mě zval již v pohlednici, kterou mi poslal z Malty, jsem zase nechtěl jet já, protože končil 2 dny před mým odjezdem na dovolenou do Itálie. Tak se stalo, že jsme se v hotelu Tourist o týden minuli, a protože Michal začal od následující sezóny svou aktivní činnost postupně omezovat, tak jsme se už na žádném dalším turnaji nesešli…

Vedlejší turnaj, do kterého jsem byl zařazen, byl tentokrát plně a navíc o dost silněji obsazen – mezi 10 účastníky, kde kromě Čechů figurovali i 2 hráči ze Švédska a jeden Němec, bylo hned 7 elistů a žádný z nich neměl menší ELO než 1520. Podle toho také vypadaly mé výsledky - hned na úvod jsem trestuhodně prováhal možnost remízy s prvním nasazeným německým šachistou, jenž měl ELO 1639 a nakonec v turnaji obsadil poslední místo s jedním bodem, který si připsal právě za upracovanou výhru nade mnou. O výsledku rozhodla, jak jinak, moje banální chyba:

 

 

V dalších kolech jsem si bohužel škrtl ještě méně, když mě mimo dalších hráčů postupně rozdrtili také dva pražští mládežníci, byť s Elem 1525, respektive 1590. Já nevím, ale když má člověk za sebou z předešlé sezóny relativně slušné výsledky z oddílového přeboru a regionální soutěže, a pak dostane dvakrát po sobě (a bohužel ne naposledy) tak naklepáno, jak tehdy já, tak si připadá dost blbě. Aspoň já to tak cítil – připadalo mi, že to, co stačí na soupeře v oddílovém přeboru nebo na zadních deskách v regionální soutěži, je proti soupeřům z Prahy, neřku-li z ciziny, zatraceně málo. Přišlo mi jako bych byl v úplně jiném světě, v jiné lize, na jiné, vyšší úrovni, někde kde se trénuje úplně jinak a líp. Až později jsem pochopil, v čem ta příčina možná vězí, alespoň v tom srovnání “Praha vs. zbytek republiky“. Zkrátka a dobře, šachisté z metropole mají na mládežnické úrovni oproti nám maloměstským nebo venkovským borcům nejméně dvě podstatné výhody: a) větší počet oddílů, a tím i zkušených trenérů, ale hlavně, a to v nezanedbatelné souvislosti s tím počtem oddílů b) větší počet všelijakých turnajů a přeborů, na kterých zejména mladší hráči získávají cenné zkušenosti. Šachovým žargonem řečeno, mladí šachisté z Prahy či jiných velkých měst jsou v porovnání se svými kolegy z jiných krajů daleko "vyhranější". Patrné to alespoň v té době bylo zejména při pohledu na výsledky turnajů mládeže v Praze a okolí, kde se až na několik výjimek (vesměs talentů ze šachových rodin, tudíž se srovnatelným teoretickým zázemím – u nás v té době Eisnerovi a například v Lysé nad Labem Postupovi) v popředí drželi právě hráči z Prahy. Dá se s tím něco dělat? Asi těžko, vždyť i mimopražské talenty skončí často v péči pražských trenérů, např. někdejší velimská hvězdička Tadeáš Baláček by bez vedení IM Přibyla možná nebyl tam, kde je dnes. Lze jen doufat, že tito hráči na své šachové kořeny nezapomenou.

Dosti však filozofických úvah, vraťme se k onomu mnou tak bídně rozehranému turnaji, kde to se mnou po 5 kolech s nulou vypadalo už dost na pováženou. Šanci na vylepšení skóre mi přineslo 6.kolo, kdy jsem za soupeře dostal mládežníka s 3.VT z jihočeského Řemdihu Strmilov; v partii jsem bílými stál lépe, dokonce se mi podařilo pomocí soupeřem nepřijaté oběti černopolného střelce na g6 ukořistit již v 18.tahu pěšce a koncovka V + 2 S a 6 P proti V + S + J a 4 P vypadala nadějně. Ovšem to bych nebyl já, abych si dobře rozehranou pozici sám nezkomplikoval:

 

V partii se dále stalo: 38.Kh3 Vb2 39.Sf5 h6 40.c5 Vb4 41.Sd7 Vc4 42.c6 b7xc6 43.Sxc6 Sb6 44.Vc8+ Kg7 45.Sd7 Vd4 46.Vb8?! (příznivější mohlo být 46.Sb5) Sc7! Teď jsem bohužel zpanikařil v domnění, že jsem vyhranou pozici zkazil a bez střelce svého postupujícího pěcha neprotlačím. Přitom se ale nebylo čeho bát! (viz.diagram)

 

Zbytečně ztracený půlbod, ale holt chybami se člověk učí a snad i já se od té doby přece jen něco přiučil. Jenže tenkrát to se mnou vypadalo bledě – další dvě kola se mi opět nevyvedla a před poslední partií jsem stále setrvával na poslední příčce tabulky, o půl bodu zpět za překvapivě neúspěšným německým šachistou. Abych se dostal alespoň o stupínek výš, musel jsem nutně bodovat. A nakonec se podařilo – můj soupeř, pan inženýr Šavel z ČZ Strakonice snad i vzhledem ke svému věku (ročník 1927) nějak přehnané útočné choutky neměl, a protože jsem se tentokrát celkem úspěšně snažil vystříhat chyb, skončila partie nakonec remízou. Jeden bod v celkovém účtování byl sice stejně hubené skóre, jako o rok dříve, i když tentokrát v silnější skupině, přesto mi však opět stačil alespoň na předposlední místo, když jsem na BuchHolz předčil prvního nasazeného Němce Becka. Ten sice k značnému údivu nás všech nashromáždil též pouze jeden bod, avšak jeho pomocné hodnocení činilo jen 1,5 bodu oproti mým 3,75. I tak ale přiznávám, že jsem sám sebe 9.příčkou i předvedenou hrou celkem zklamal. Jediným plus bylo, že turnaj končil přesně v den mých 18tin, a tak jsem kromě věcné ceny v podobě šachového trička dostal od organizátorů turnaje i speciální dárek v podobě magnetických šachů. Jak to ovlivnilo načasování mé účasti na MŠD v příštích letech, jsem již psal jinde ;-) a najdete o tom ještě něco i níže. Na závěr téhle kapitolky jen dodávám, že jsem s očekáváními vzhlížel k vydání následující, tzn.zářijové Elo listiny, neb jsem splnil předepsaný počet partií pro výpočet prvního Ela. Bohužel jsem ale zjistil, že mé dosavadní výsledky byly příliš slabé, než aby se můj osobní koeficient vyšplhal přes magickou hranici 1250 bodů potřebnou pro zařazení do žebříčku.

 

2001

Léto toho roku bylo pro mě především časem zaslouženého odpočinku a relaxace po náročném jaru, které bylo vyplněno nejprve maturitou, přičemž přípravě na ni padla za oběť většina šachové sezóny 2000-2001, a poté neméně stresovou sérií přijímacích zkoušek na vysokou školu. První i druhé se podařilo a tak jsem se nakonec s čistou hlavou mohl vydat do horkými letními paprsky spalované Prahy a vybral jsem si jak jinak než druhý turnus. Ten se tentokrát konal ve dnech 29.7.- 31.8. a oproti předešlému roku se sešlo méně účastníků, takže jsem ve vedlejším turnaji poprvé zažil švýcar o 12 lidech, což je soutěžní formát, který jak jsem již psal jinde, ve vážných turnajích příliš nemusím, protože člověk nikdy dopředu neví, s kým bude hrát, vše se odvíjí od jeho aktuálních výsledků. Co se ovšem nezměnilo, byl počet kol a systém jejich rozhození do celého hracího týdne. Z dvanácti startujících hráčů, vesměs z ČR, byli včetně mě jen 4 neelisté, rating zbylých sedmi hráčů se pohyboval od 1368 do 1580 bodů. S třemi ze soupeřů jsme se znali ještě z táborů IM Přibyla, další známí a přátelé se objevili v ostatních skupinách, a tak jsem se na rozdíl od předešlého roku v pauzách mezi koly rozhodně nenudil :-)

I to byl mimochodem jeden z důvodů, proč jsem pak na MŠD dál jezdil i v dalších letech, když už zbytek mé generace s aktivním hraním skončil – jak jsem už možná někde napsal nebo řekl, šachy pro mě nikdy nebyly jen o hraní, boji, partiích a výsledcích, ale i o celkové atmosféře, lidech okolo, o pokecu s kamarády, známými a přáteli, ať již v oddíle nebo na turnajích a soutěžích, kterých jsme se společně účastnili. Když jsem pak později zůstal v oddíle z generačního hlediska vlastně osamocen, udrželo mě u šachů mimo jiné i to, že jsem částečnou náhradu našel právě v přátelích a známých ze šachové Prahy, a snad nebude znít moc kacířsky, když řeknu, že několik následujících let jsem v oddíle zůstával do značné míry i proto, abych měl možnost na MŠD dál jezdit (navíc s výhodným startovným) a s těmito přáteli a známými se rok co rok potkávat. Až když jsem předloni šel hostovat do Peček, našel jsem zase část toho, co mi tak dlouho v Brodě chybělo. Ale to spíš jen tak na omluvu a vysvětlení pro některé mladší spoluhráče, kteří nechápali a asi doteď nechápou, proč jsem do Peček šel. Vraťme se opět do doby, kdy to všechno zlé, o čem píši v předchozích řádcích, bylo ještě v nedohlednu. Kromě výše uvedené příjemné změny byl tento ročník pro mě důležitý ještě kvůli něčemu jinému – z hlediska výsledků by se dal označit jako „bod zlomu“, protože po dvou hubených letech se mi konečně podařilo uhrát ve vážném turnaji lepší výsledek než tradiční předposlední místo.

Přitom to ze začátku na nějaký velký úspěch nevypadalo, protože po úvodní prohře s jistou pedagožkou z Příbrami jsem ve druhém kole zbytečně pokazil partii proti Pepovi Ernekerovi, hráči pražské Bohemky, který byl tehdy stejně jako já „jen“ 3.třída bez Ela a k úspěchům, které jej čekaly, se měl teprve odpíchnout, mimo jiné právě tímto turnajem, kde nakonec obsadil pěkné 5.místo. Mou omluvou snad mohl být jen fakt, že jsem byl tehdy ve fázi obměny repertoáru zahájení, a jeden ze systémů, které jsem tehdy zvažoval za bílé hrát, byl právě dámský gambit, který jsem poprvé vyzkoušel právě v této partii a parádně jsem jej zvoral hned ze začátku. Když se mi nepodařilo bodovat ani ve třetím kole proti nezdolnému seniorovi panu Schánilcovi (*1929) z pražské Oázy, s kterým se na MŠD rok co rok potkáváme dodnes a o jehož šachové síle mi tehdy mí přátelé z Kobylis referovali ve smyslu „jestli neporazíš jeho, tak už nikoho“, viděl jsem to zase na klasické předposlední, ne-li horší místo. Jenže už v dalším kole se karta začala obracet, podařilo se mi totiž nečekaně zvítězit nad prvním nasazeným hráčem, který sice v prvním i třetím turnusu bodoval, ale druhý se mu vůbec nepovedl a skončil v něm nakonec poslední. Naproti tomu pro mě byla výhra, dosažená proti třípěšcovému útoku v Pircově obraně velice důležitá, protože mě jednak vynesla ze spodních pater průběžného žebříčku hned o několik míst vzhůru, ale hlavně mě nakopla psychicky, protože z dalších dvou partií jsem udělal bod a půl. Hned v té první jsem měl navíc o motivaci postaráno - mým soupeřem byl totiž Martin Plesnivý řečený Zombie (též Ghúl nebo Plíseň), můj starý rival z mládežnických turnajů a táborů IM Přibyla. Mač ostrý jak přestřelka mafiánů z Palerma nakonec skončil nerozhodně, ale vzhledem k jeho průběhu se dá říct, že jsem se vlastně sám připravil o vítězství, protože v jednu chvíli jsem dokonce propásl možnost vlepit soupeři jednotahový mat. Ostatně posuďte sami.

Michal Fokt (III.VT) - Martin "Zombie" Plesnivý (1434) – MŠD 2001, 5.kolo

Sicilská: 1.e4 c5 2.Jf3 Jc6 3.Jc3 e6 4.Sc4 Jge7 5.d4 d5 (už teď vzniká dost ostrá pozice, snad i vlivem toho, že jsem vlastně teorii sicilské za bílé přesně neznal) 6.Sb5 a6 7.Sxc6 Jxc6 8.e4xd5 e6xd5 9.0-0 Sd6 10.Ve1+ Se6 11.Jxd5 (teď jsem se v duchu radoval, že budu mít pěcha navíc, ale Plíseň to vymyslel rafinovaně) Sxh2+ 12.Jxh2 Dxd5 13.d4xc5 Dxc5 14.Se3 Db4 15.b3 0-0 16.a3 Dh4 17.Df3 Vad8 18.Vad1 De7 19.b4 Je5 20.De4 Vxd1 21.Vxd1 Df6 22.Dxb7 (černý ani po zamýšleném útoku střelce na mou věž tam nic nemá, a tak jsem s klidem po pěšci skočil) Sg4 23.Vd2 Sc8 24.De4 Sf5 25.Dd4 h6 26.Sf4 Jg6 27.Dxf6 (samozřejmě, udělám soupeři nevýhodného dvojpěcha a ještě jednoho pěšce vydělám,i když vlastně jen na chvíli) g7xf6 28.Sxh6 Vc8 29.f3 Sxc2 30.Jg4 Kh7 31.Se3 f5 32.Jf6+ Kg7 33.Jh5+ Kf8 34.Sh6+?! (šach měl jednoznačně přijít z c5, kdy by mi soupeř musel odevzdat kvalitu, aby zabránil ztrátě střelce) Ke7 35.Ve2+ Kd6 36.Vd2+ Ke5 37.f4+ Ke4 38.Kf2 Vc3

39.g3?? (partie okamžitě končila tahem Jf6, jak mě ostatně po zápase upozornil sám Plíseň) Vf3+ 40.Kg1 Sd3 41.Vf2 Vxf2 42.Kxf2 Kd4 43.a4 Kc4 44.b5 a6xb5 45.a4xb5 Kxb5 (teď už to bohužel zas nevypadalo líp než na remízu) 46.Kf3 Sc2 47.Jg7 Kc4 48.Je8 Se4+ 49.Ke3 Kd5 50.Jf6+ Ke6 51.Jxe4 f5xe4 52.Kxe4 f5+ 53.Kf3 Kd5 54.Sg5 Kd4 55.g4 f5xg4 56.Kxg4 57.Kxf4 remíza.

 

Zbytečná ztráta půl bodu mě sice mrzela, přesto to jsem remízu pociťoval jako jistou satisfakci za své dřívější prohry s tímto soupeřem na Vánočním kaprovi v roce 1997 a na turnaji o 2.VT během tábora IM Přibyla tři roky poté. Dobrá nálada mi vydržela i pro následující den, kdy jsem zkřížil zbraně s dalším starým známým - Matyášem Turským z Hostivic u Kladna, který mě na Memoriálu Jaroslava Pelikána v Českém Brodě v květnu roku 2000 díky lepšímu pomocnému hodnocení připravil o vytouženou bronzovou medaili, po níž jsem už už sahal a které jsem byl tehdy nejblíž za svou mládežnickou kariéru. Odplata se stoprocentně vydařila, i když, jak mi můj soupeř připomněl, tu medaili mu již nevezmu, i kdybych ho porazil třeba desetkrát. To měl bohužel pravdu a to, že mi doma z turnajů mládeže visí pouze ceny za čtvrtá a podobá místa, je bohužel jedno z velkých traumat, které si nejspíš ponesu až do konce svého šachového působení. Nicméně můj vzestup tabulkou dále pokračoval a to byl rozhodně důvod k optimismu. Série 3 partií bez porážky byla pak sice v 7.kole utnuta, ale rychle jsem se oklepal a vše jsem napravil odpoledne vítězstvím nad další známou tváří, Jiřím Veselým ze Sokola Vyšehrad, a před posledním kolem, v němž mě čekal již jistý vítěz turnaje – David Brenner (*1984), hráč Sokola Kobylisy a můj spoluhráč z již zmíněných šachových táborů, jsem osciloval okolo středu tabulky. Mé postavení nebylo bohužel příliš pevné, protože za jistých okolností mě ještě minimálně dva hráči mohli předstihnout. Proto jsem v závěrečné bitvě potřeboval neprohrát, což se nakonec podařilo, byť za velice dramatických okolností – nejprve jsem hloupě ztratil pěšce a jezdce, a pak mi David podobně zbytečně „podhodil“ věž, a přestože v koncovce 2 V + S proti V + S + 2 J měl jako majitel oněch dvou jezdců pořád ještě mírně navrch, tak mi, nejspíše ve znechucení ze ztráty věže, nabídl remízu, která pro něj z hlediska již jistého turnajového vítězství nic neřešila, ale mně se rozhodně hodila, protože mě udržela mimo dostřel žebříčkových konkurentů. Jak jsem bohužel až při pozdější analýze zjistil, David zřejmě věděl, co dělá, protože ve výsledné pozici jsem jej mohl o jednoho z jeho jezdců připravit a vznikla by tak koncovka 2 V + S proti V + J + S, v níž bych mohl bojovat i o více než půl bodu. Buď jak buď, s konečným výsledkem turnaje jsem nemohl být než spokojen – 4 body z 9 znamenaly celkově 7.místo z 12, a přestože ze 3 hráčů bez Ela, kteří kromě mě v turnaji startovali, skončili dva (třetí Petr Křepelka ze Sendražic a pátý Pepa Erneker) přede mnou, byl to pro mě dosud nejlepší výsledek ve vážném turnaji na MŠD a určitě to mělo svůj vliv na to, že jsem pak do Prahy přijel i za rok a objevoval jsem se zde i v následujících 7 letech. Dopadnout jako v předchozích dvou letech, byl bych se možná na další ročníky už vykašlal, a tím možná časem i na šachy vůbec. Místo toho jsem si dokázal, že mám na to přece jen něco občas uhrát, a snad i proto jsem u hraní zůstal dodnes. Je to holt stará pravda, že o našem životě a cestami, jimiž se ubírá, rozhodují mnohdy nepatrné a zdánlivě nevýznamné maličkosti a náhody. Jednou takovou ostatně bylo i to, že jsem onoho roku startoval v druhém turnusu. Původně jsem s ohledem na datum svých narozenin plánoval turnus první, ale do plánů mi zasáhla dovolená v Řecku (17.-27.7.), za jejíž termín jsem dodatečně děkoval své matce, která jej vybírala - po nahlédnutí do kompletního souhrnu výsledků ročníku jsem totiž zjistil, že někteří z mých soupeřů startovali i o týden dřív a dařilo se jim o dost lépe než v týdnu následujícím, nemluvě o jejich dobrých výsledcích v týdnu třetím. Takže mimo jiné i díky šťastnému matčinému zásahu jsem do soutěže zasáhl právě tehdy, když si někteří z těchto soupeřů vybrali jakousi slabší chvilku. I když daleko spíše mi asi pomohlo, že jsem se konečně vymanil z vlivu hypermodernistických zahájení, které jsem pochytil od Michala Koudelky, v jejichž duchu se nesla většina mých partiích v letech 1997-2000, a která byla povětšinou spíše efektní než efektivní. Buď jak buď, znamenal ročník 2001 začátek nové etapy mého účinkování na MŠD, a to i proto, že jsem díky dosaženým výsledkům konečně pronikl na českou Elo listinu a v závěru své mládežnické kariéry jsem si tak splnil jeden z cílů, které jsem si při svém vstupu do závodního šachu vytkl.

 

2002

Poučen z předchozího roku jsem se i tentokrát přihlásil na druhý turnus, probíhající ve dnech 28.7.-2.8. a bohužel stejně jako o rok dříve nepříliš početně obsazený. Účastníků přijelo asi ještě méně, protože vedlejší skupina nebyla vůbec vypsána a místo toho jsem poprvé v životě hrál hlavní turnaj, respektive jakousi směsici vzniklou z jeho B-skupiny, kde se sešlo jen 9 lidí, a která byla obohacena právě o nás socky z nevypsané vedlejší skupiny. Suma sumárum startovalo v této směsici 21 lidí, jejichž ELO oscilovalo zhruba mezi třinácti sty a sedmnácti sty padesáti, pouze dva hráči nedisponovali ratingem žádným. Vzhledem k lichému počtu účastníků dostával vždy jeden hráč volno, což platilo až do doby, než ze zdravotních důvodů (astmatický záchvat) odstoupila po 5.kole Tereza Soukupová z pražské Oázy. Hráčům, kteří již předtím volno dostali, však body zůstaly. I tentokrát jsem mezi účastníky objevil známé tváře, z nichž ovšem většina hrála už ve vyšších skupinách. Tam se také objevil další českobrodský zástupce, kterým byl pan Ivo Píša, jenž obsadil ve vyšší skupině hlavního turnaje 5.místo z 10 účastníků.

První kolo začalo pro mě dosud nepoznanou situací - můj avizovaný soupeř, pan Charous z Peček se o takřka hodinu a půl opozdil, přičemž podle pravidel má být partie kontumována, nedostaví-li se soupeř do hodiny po začátku. Nabízela se sice možnost zápas přece jen rozehrát s pouhou půlhodinou na straně bílého, jenže pohled na soupeřův skoro o tři stovky vyšší rating udělal své a já s kontumací souhlasil, veden vidinou zadarmo získaného bodu, který se sice nepočítal na ELO, ale do tabulky ano. Jak jsem ale záhy zjistil, bylo by pro mě bývalo asi výhodnější domluvit se na remíze, která by se do osobního koeficientu počítala a jejíž nabídka by se byla, jak mi po turnaji řekl pan Michálek, nepsaný „vedoucí“ pečeckých šachistů, setkala s kladnou odezvou. Namísto toho mě kontumační bod vynesl hned zkraje na špici tabulky, kde jsem se pak po několik dalších kol setkával se soupeři výrazně silnějšími než já. Podle toho to také s mými výsledky vypadalo – nejdřív mě v Pircově obraně třípěšcovým útokem krutě vyučil Tomáš Viktorin z Kobylis, jehož jsem na táborech IM Přibyla pravidelně porážel, ale který pak během dvou let stačil nashromáždit Elo takřka 1700 bodů, a následně mi byl znovu nalosován můj soupeř z kola prvního. Podle vysvětlení rozhodčího se totiž naše kontumovaná partie sice počítala do tabulky, nikoliv však do rozlosovávání dvojic pro další kola soutěže. A tak jsem nakonec přece jen musel zkřížit zbraně s jedním z favoritů a pozdějším vítězem turnaje, jemuž jsem se tolik chtěl vyhnout. Nezačal jsem sice bílými špatně, jednu chvíli jsem dokonce stál o něco lépe, jenže nakonec to dopadlo podle předpokladů. Náladu jsem si spravil odpoledne, kdy jsem s Davidem Brennerem, Tomášem Viktorinem a Pepou Ernekerem zamířili do smíchovského McDonaldu, kde se odehrávala zajímavá akce: hráč Oázy Praha a další můj známý Olda Vedral (v té době asi nejotylejší mladý šachista Prahy a okolí) se vsadil se svými spoluhráči Mirkem Formanem mladším, Martinem Rmoutilem a Milanem Matějkou, že za hodinu spořádá 20 cheesburgerů, když mu je oni tři zaplatí (v případě neúspěchu měl oněch asi 400 Kč platit on sám). Kromě hlavního aktéra a zainteresovaných osob se k nám připojila ještě Tereza Soukupová, která hodlala celou akci fotograficky zvěčnit. Olda podle svých slov v rámci tréninku držel od předešlého dne hladovku, přesto však po nadějném startu, kdy již za 5 minut měl v sobě 4 kusy, nakonec po osmé porci vzdal - asi ten start opravdu přepálil. Zbylé cheesburgery jsme si rozdělili my ostatní a na zklamaného Oldu zbylo placení :-)

Bohužel další dny již tak veselé nebyly. Pro čtvrté kolo, před nímž jsem v tabulce zaujímal 14.pozici, jsem při rozlosování, doufaje ve starého známého Matyáše Turského nebo v nepříliš přesvědčivého Němce Wilfrieda Polifku (naši západní sousedé zde hráli celkem tři), dostal asi nejhorší možnou variantu - ctižádostivého reprezentanta pražské Mahrly pana inženýra Jakuše, který dnes na MŠD působí jako rozhodčí. Partie byla dramatická a v závěru velice emocionálně vypjatá, poprvé během celé své kariéry jsem se během partie se soupeřem pohádal. Ve vyrovnané pozici se mi černými podařilo na přechodu do koncovky získat dva pěšce, bohužel však byli seřazeni do dvojpěšce a než se mi je podařilo nějak zezadu zajistit, tak je soupeř pomocí četných výměn sesbíral. Výsledná koncovka V + 5 P na každé straně, přičemž každý měl jednoho pěšce volného, vyhlížela přesto vesměs remízově, a tak jsem celkově již potřetí nabídl smír, doufaje, že soupeř s přihlédnutím ke svému horšímu času (102 minut oproti mým 80) konečně roztaje. Reakce byla ovšem nečekaná – pan Jakuš mi začal nadávat, abych si laskavě remízu nabízel na svůj čas (přitom jsem nabídku učinil vždycky ještě předtím, než jsem zmáčkl hodiny), a že ať mu remízu nenabízím, když vidím, že ji nechce. Odpověděl jsem, že jsem nevěděl, že chce tu partii tak moc vyhrát (do té doby jsem měl s hráči důchodového věku spíše opačné zkušenosti), což mi pro změnu vyneslo obvinění, že jej přesvědčuji, že tu partii nemůže vyhrát. Nakonec hádku přerušili hráči od okolních stolů s tím, abychom je nerušili při hře. Partie tedy za oboustranného naštvání dál pokračovala dál, ale bohužel jsem byl tak rozhozen, že jsem koncovku pokazil a můj soupeř se mohl radovat z bodu, ke kterému mu slovy "No vy jste snad kouzelník!" gratuloval i rozhodčí pan Fischl, což bohužel příliš nesvědčilo o jeho nestrannosti, tím spíše že předtím celý ten spor dobře viděl a nezasáhl. Proto asi nepřekvapí, že jsem k tomu zabručel "Jestli není spíš hajzl", protože není příliš čisté soupeře nejdřív rozhodit a pak využít jeho psychického rozpoložení ve svůj prospěch. Zvedl jsem se k odchodu, ale pan Jakuš po mě metl jakousi uštěpačnou poznámku, že nemám dost slušnosti ani mu podepsat partiář, a to mě už doopravdy dožralo. Takže jsem mu stručně sdělil, že za to, co při partii předvedl, mu zápis rozhodně podepsat nehodlám, a že bych si vzhledem ke svému věku vyprosil to tykání z jeho strany. Na to mi rozhořčeně odvětil: "To by ses nejdřív jako dospělej musel chovat, a ne jako kluk, co si o sobě moc myslí." Vzhledem k tomu, že některé dvojice ještě hrály, jsme se poté rozešli, abychom na sebe bohužel zanedlouho narazili v hotelovém parku, kam jsme si oba přišli odpočinout a vyhnat z hlavy vztek. Následkem toho, že si pan Jakuš rozložil ručník a jal se opalovat jen pár metrů od lavičky, na níž jsem svačil, neodpočinul si doopravdy asi ani jeden z nás, což se záhy projevilo při odpoledním kole. Připočtete-li tropické vedro, které v ten den panovalo, a navíc fakt, že jsem dostal stůl u okna, kam to nejvíc pražilo (takže jsem během partie vypil skoro celou 1,5 litrovou láhev vody), nelze se divit, že jsem v souboji s vyslancem Sokola Pečky panem Nigrinem dopadl opět neslavně – jak vyplynulo z pozápasové analýzy, dělali jsme sice hloupé chyby oba, ale těch mých bylo bohužel zase o něco víc.

Porážka mě srazila na předposlední 20.příčku. Od pádu na úplné dno žebříčku mě sice uchránila odstoupivší Tereza Soukupová, měl jsem však po loňském dobrém výsledku přece jen vyšší ambice než jeden kontumační bod, a naštěstí se mi podařilo k němu něco přihodit hned následující den - v repete souboje z r.2000 jsme s panem inženýrem Šavelem ze Strakonic navlas zopakovali dva roky starý výsledek, a tentokrát to bylo ještě za kratší dobu, snad že panu inženýrovi panující vedra opravdu nesvědčila. Předposlední hrací den pak pro mě začal nadějně výhrou nad starým rivalem Matyášem Turským - ten toho času odešel z Domu Armády Praha a sháněl nové angažmá, pročež se ho přes pana Nigrina pokoušely zlanařit Pečky a mými ústy také Český Brod. Nakonec jsme neuspěli nikdo a Matyáš zamířil do Sokola v rodných Hostivicích u Kladna. Partie byla, jak už bylo v našich soubojích tradicí, velmi dlouhá, nakonec jsem však Matyáše v 87 tazích přetlačil a na konto mi tak přibyla první regulérní výhra.

Před posledními dvěma koly byl souboj o vyhnutí se potupnému předposlednímu místu stále ještě otevřen, když se mezi sebou včetně mě pralo celkem 5 lidí. Těsné rozestupy na chvostu pelotonu mi velely ve zbylých partiích především neprohrát, jenže hned v té první jsem se nechal hloupě unést vidinou materiálu:

 

 

Jako na potvoru skoro všichni mí konkurenti ze dna tabulky v tomto kole bodovali a tak jsem byl před poslední partií konfrontován s nutností alespoň remizovat, ještě lépe však vyhrát. Jenže to zase nedopadlo - i přes ne zrovna dobře sehrané zahájení stál v sicilské bílými poměrně dlouho vyrovnaně a chvíli i lépe, jenže jsem se, snad i při vědomí tlaku, který na mně spočíval, opět v závěru nevyvaroval chyb, které mě v důsledku stály celý bod. Vzhledem k tomu, že můj úhlavní sok Matyáš Turský ve své partii bez problémů remizoval, spadl jsem opět na předposlední 20.místo. To bohužel při vyhlášení výsledků nestačilo na lepší cenu, než na šachové tričko, ale na druhé straně jsem od pořadatelů dostal knížku „Znal jsem Capablanku“ od Genny Sosonka jako dárek k 20tinám. Pokaženou náladu mi to ovšem příliš nespravilo - po dobrém výsledku z předchozího roku nebylo 2 a půl bodu, z toho jeden kontumační, dobrou vizitkou. Sice šlo bodově přece jen o lepší výsledek než v letech 1999 a 2000, ale bohužel se v něm odrazilo, že jsem v uplynulé sezóně z důvodu vysokoškolského studia odehrál jen dvě soutěžní partie. Kromě toho se zde seběhlo i několik dalších nepříznivých faktorů, počínaje kontumačním bodem v prvním kole, který mi bohužel spíše uškodil než pomohl, pokračujíce výše zmíněným incidentem v polovině turnaje a konče tlakem, který na mě vytvořily následné špatné výsledky a potřeba v závěru turnaje vyhrát. Bohužel nejsem hráč, který by se mohl chlubit odolnými nervy, ba naopak mé výkony dost často závisí na psychické pohodě, a ta mi v onom ročníku bohužel chyběla. Nezbývalo než doufat, že to za rok bude lepší…

 

2003

Ve snaze vyhnout se vedrům, jaká panovala počátkem srpna v předešlém roce, jsem se tentokrát přihlásil hned na první turnus, což se ovšem bohužel neukázalo jako nejlepší nápad. Hrálo se totiž ve dnech 19.-25.7., takže se začínalo už necelý týden po mém návratu z tábora IM Přibyla, který se konal po tříleté odmlce tentokrát na Slovensku ve dnech 5.-13.7. a jeho účastníci dostali jako bonus právo účasti na mezinárodním turnaji Pohorelá Open, hraném 11.-13.7. na 9 kol. Tam se mi sice v silné konkurenci celkem dařilo a s 3,5 body jsem dělil 62.-72.místo z 82 hráčů, přičemž většina kolegů z tábora zůstala za mnou, jenže k mému zklamání mi turnaj nebyl započten na Elo, stejně jako dalším českým hráčům, a náročné partie mě navíc stály mnoho sil a času na regeneraci před dalším turnajem nebylo mnoho. Podle toho také vypadaly mé výkony.

Oproti minulým dvěma ročníkům se do Jinonic sjelo dostatečné množství lidí, aby bylo možno rozdělit všechny do skupin po deseti a hrát uzavřené turnaje systémem každý s každým. Turnajů bylo celkem šest - 1 mistrovský, 2 kandidátské, 2 hlavní a 1 vedlejší. Já jsem jako každoročně startoval ve vedlejším turnaji D4. Mými soupeři bylo postupně sedm Čechů (většinou z Prahy), jeden Němec a také jeden Holanďan. Plná polovina hráčů neměla ELO. Ve skupině tentokrát nebyli žádní mí známí nebo přátelé, protože většinou už hráli ve vyšších turnajích. Zato jsem se seznámil s jistým Ondrou Peisarem, hráčem Kobylis, s nímž se od té doby na MŠD potkáváme skoro každou sezónu.

První hrací den proběhl poměrně přijatelně, ke spokojenosti jsem však měl daleko – dvě remízy s neelisty jsem nemohl brát jinak než jako ztrátu, tím spíše, že v obou partiích jsem stál celkem dobře. Soupeři – nejprve Holanďan a pak právě Ondra Peisar - se však dobře bránili, a je celkem na místě dodat, že právě nizozemský hráč se posléze stal vítězem turnaje a také většině ostatních neratingovaných hráčů se na úkor nás elistů poměrně dařilo. Kromě toho uhraný bod po prvním dnu se mi líbil víc než kontumační před rokem. Zato den druhý, kdy mě čekal další mládežník – kladenský Václav Růžička ml. (dnes již s Elem přes 2000), dopadl katastrofálně. Partie byla dlouho vyrovnaná a nakonec dospěla do pozice na diagramu:

 

 

Smolná prohra s nejmladším účastníkem skupiny rozhodla o lecčems - zatímco talentovaný mládežník, nakopnutý šťastně získaným bodem, vyhrával partii za partií a skoro až do konce sahal po celkovém vítězství, já se dostal do hluboké psychické krize a mé výkony byly v následujících pěti kolech víc než matné. Už v následující partii jsem po dobrém začátku musel proti dalšímu neratingovanému hráči, jinak ovšem svému vrstevníkovi, horko těžko zachraňovat remízu, v důsledku čehož jsem se v tabulce začínal nepříjemně propadat. To přede mne stavělo povinnost v dalších zápasech bodovat, jenže jak to tak bývá, když se „musí“, tak to jak na potvoru nejde. Přesvědčil jsem se o tom hned v další partii proti zástupci spřízněných Peček Vlastimilu Kotroušovi, kterého pan Švec, prohlížejíce si pak na zářijové valné hromadě turnajové výsledky, nazval "šachistou z leknutí". Jeho výkon sice skutečně nebyl oslnivý, já však hrál ještě hůř - nejprve jsem zbytečně odevzdal kvalitu, pak jsem propásl možnost vynutit si ji zpět a nakonec jsem projel koncovku s osamocenou dámou proti dvěma věžím a jezdci. V dalším kole jsem pro změnu spadl ve vyrovnané pozici a oboustranné kysně na čas. Tři kola před koncem už to se mnou vypadalo zle - od posledního místa, kde se usadil další z neelistů a opět můj de facto vrstevník, mě stále dělil jediný bod, a tak jsem hodlal do dvou partií z předposledního hracího dne vrhnout všechny síly. Mým prvním soupeřem v předposlední hrací den byl starší pán z Německa, který s Elem 1437 patřil v naší skupině do té silnější části, což bohužel také potvrdil. Zatímco slabí hráči nabídnou zpravidla soupeři hned několik šancí, tady se vyskytla pouze jedna a bohužel při ní zaúřadovala moje tradiční „podělanost“, a pak mě už soupeř celkem bez problémů přejel. Mezitím můj konkurent v souboji o předposlední deváté místo, který se po třídenní zdravotní pauze vrátil na bojiště, senzačně porazil nadějnou smíchovskou Janu Sochorovou (ročník 1991, Elo tehdy 1339, dnes již přes 1900) a snížil tak svou ztrátu na pouhého půl bodu. Už proto jsem před naším soubojem, který byl naplánován na poslední kolo, potřeboval nutně alespoň remizovat a získat tak lepší výchozí pozici. Vyrovnaná partie, v níž jsem měl černé, dospěla posléze do následující pozice:

 

 

Můj tabulkový sok v předposledním kole naštěstí prohrál též, a tak jsme v poslední hrací den turnaje zasedli k šachovnici s minimální půlbodovou výhodou na mé straně. I remíza mi tedy mohla stačit k udržení předposlední pozice, já však chtěl víc, touže napravit alespoň jednou výhrou svou pošramocenou reputaci. Nakonec se povedlo, a to celkem rychle, soupeř hrál totiž černými ve hře 4 jezdců dost pasivně, jako by mu stačila remíza - nakonec však nezískal ani tu a skončil s bodem a půl poslední, s bodovou ztrátou na mě. I přes výsledkovou mizérii jsem tak byl tentokrát rozhodně spokojenější než před rokem, protože mi bilanci nekazil žádný bezcenný kontumační bod. Kromě toho se v uzavřeném turnaji počítaly do Ela i partie s neelisty, takže hrozba velkého poklesu se nakonec nevyplnila.

 

2004

Po dvouletém období podprůměrných výsledků konečně úspěšný ročník, kdy jsem si poprvé odnesl něco cennějšího než tričko nebo šachovou knížku :-) I tentokrát jsem se přihlásil na druhý turnus, který se konal 25.-30.7. přičemž do skupiny turnajů "D" se přihlásilo 70 lidí, a tak se hrály dva turnaje mistrovské, dva kandidátské, dva hlavní a jeden vedlejší - vše po deseti lidech. Ve vedlejším turnaji se snad i proto tentokrát sešla poměrně sociální sestava - nikdo z hráčů neměl ELO nad 1500. Na druhé straně zde byl pouze jeden neelista, takže se očekávaly vyrovnané souboje. Jako každý rok jsem i letos v hotelu potkal řadu známých tváří - ve hlavním turnaji startoval Martin Plesnivý, propuštěný po roce z psychiatrické léčebny, se mnou ve skupině hráli kromě Ondry Peisara také staří rivalové Matyáš Turský, Jiří Veselý a pan Schánilec, a po několika letech jsem také znovu narazil na Martina Kollera :-) Zahraničí zde kromě jednoho Slováka reprezentoval jeden Němec a dva Švédové - otec a syn. A ještě je třeba dodat, že původně jsem byl přihlášen na turnus první, ale kvůli vlně veder jsem svou účast o týden posunul, což pořadatelům nadělalo vrásky, neboť nevěděli, zda se vejdu do vedlejšího turnaje, resp.na poslední volné místo ve skupině byli dva zájemci - já a jistý pan Zikmund. Ježto jsem ale na zahájení turnaje přijel dříve, byl jsem do D-čtyřky zařazen já, zatímco dotyčný druhý uchazeč se posunul o skupinu výše, neboť jeho Elo bylo o něco vyšší než moje. Zřejmě se mu ale příliš nedařilo, protože z turnaje po několika kolech odstoupil…

Oproti minulým letům jsem turnaj zahájil vítězstvím. Mým soupeřem byl starší ze zmíněné švédské rodinné dvojice, pan Hans Erik Vaarala, jehož příjmení vzbuzovalo dojem, jako by byl spíše reprezentantem sousedního Finska. Buď jak buď nekladl mi příliš velký odpor a podobně se mu vedlo i v dalších kolech, kdy kromě dvou remíz porazil jen Martina Kollera a nakonec s dvěma body obsadil předposlední místo právě před budoucím členem našeho oddílu. Těžší to bylo odpoledne, kdy mě čekal první nasazený Jiří Veselý, jehož Elo se toho času pohybovalo na 1473 bodech. Byl to již náš třetí zápas během posledních pěti let a dosavadní bilance hovořila 2:0 v můj prospěch, takže jsem k partii nenastupoval s nějakým přehnaným respektem. Štěstí však tentokrát přálo více mému soupeři, ale vzhledem k tomu, že jsem měl na další den nalosovaného nejslabšího člena skupiny - Martina Kollera – jsem se z porážky nijak nehroutil. Martina jsem další den skutečně celkem rychle porazil a pošetřil tak síly pro další fázi turnaje.

Dva body po třech kolech, s tím se už jinak dýchá, než se třemi nulami, kteroužto zkušenost jsem měl z dřívějších let též důvěrně zažitou. Nicméně bylo třeba zůstat nohama na zemi, neboť v dalších dvou kolech mě čekali tvrdí soupeři. Jako první se představil starý známý Matyáš Turský, kterému podle jeho Ela (nárůst z 0 na 1434 během dvou let) angažmá v rodných Hostivicích zjevně prospělo. Celý bod jsem z něj tentokrát nevydoloval, i když v jednu chvíli byla výhra blízko:

 

 

Po čtyřech kolech vypadala situace v tabulce následovně: v čele se překvapivě usadil páně Vaaralův syn Eric s 3,5 body, následovaný dvojicí Turský a Peisar, které se podařilo uhrát body tři. Za touto vedoucí trojicí se seřadili další tři hráči s 2,5 body - favorit Veselý, Slovák Šafárik a já. Nevyzpytatelný německý šachista Stieg byl zatím s 1,5 body na 7.místě, vzhledem k jeho lehčímu losu pro další kola se ale dalo čekat, že se na nás postupně dotáhne. Poslední tři plejeři - pan Schánilec, Vaarala starší a Martin Koller - již tyto naděje příliš nevzbuzovali. Přesto byla situace, kdy se o prvenství stále ještě prala víc než půlka hráčů, na turnajích tohoto typu vcelku ojedinělá - alespoň já jsem ji zažil poprvé. Vzhledem k vyrovnanosti našich výkonů bylo jasné, že sebemenší zaváhání může pro každého z nás znamenat konec nadějí. Možná i proto převažovaly mezi výsledky remízy - dopadla tak i má partie 5.kola se slovenským hráčem, jenž sice podle svého Ela (1426) patřil k favoritům, přesto si však dovolil ztratit půl bodu remízou s Martinem Kolerem. Proti mně však žádnou chybu neudělal, a tak jsme se po třiadvaceti tazích rozešli nerozhodně.

Závěr třetího hracího dne přinesl to, co jsme očekávali - Němec Stieg porazil Martina Kollera a přiblížil se tak první šestici, z jejíhož čela vystrnadil malého Vaaralu výhrou ve vzájemné partii Turský. Na druhém a třetím místě se drželi právě někdejší lídr společně s Ondrou Peisarem, následovaní trojicí tříbodových - Veselého, mně a Slováka, jimž na záda dýchal Stieg. Na středu určil los proti sobě mně a Ondru Peisara, a protože se ten den mělo hrát jen toto jedno kolo, dohodli jsme se již v úterý odpoledne na remíze, čímž jsme získali den volna na relaxaci a teoretickou přípravu. Když jsme se ve čtvrtek ráno opět objevili v hotelu, zjistili jsme, že naše očekávání se vyplnila - Němec se další výhrou dotáhl do vedoucí, teď už sedmičlenné skupiny, na jejíž vrchol se po bok Turského opět dočasně prodral malý Vaarala zásluhou vítězství v rodinném derby se svým otcem. Také favorit Veselý konečně zabral a se čtyřmi body stanul spolu s Peisarem na děleném 3.-4.místě. Sedmičku vyvolených jsem uzavíral já a těsně za mnou Stieg, jehož mi na distanc drželo jen lepší pomocné hodnocení. Bylo mi jasné, že po třech remízách potřebuji s panem Schánilcem nutně vyhrát, chci-li ještě pomýšlet na některé z prvních třech míst. Vzhledem k dosavadním slabým výkonům mého soupeře se zdálo, že mám slušnou šanci. Jenže dopadlo to katastrofálně – na partii jsem vinou zmeškaného vlaku přijel skoro o půl hodiny později, a čas mi potom chyběl ve vyrovnané koncovce, která, jak ukázala pozdější analýza, byla skutečně remízová. Jenže to bych si býval musel vzpomenout na pravidlo o reklamaci remízy u rozhodčího, kdy se myslím hráči přidávají dvě minuty, což by mi bývalo mohlo na dobudení smíru mohlo i stačit. Inu, nevědomost sice hříchu nečiní, ale neznalost neomlouvá, řečeno s Ivem Jahelkou.

Jak se záhy ukázalo, bylo právě sedmé kolo pro vývoj v turnaji rozhodující, protože v předposlední hrací den se vedoucí skupina definitivně roztrhala. Favorit Veselý potřetí v řadě zvítězil a dostal se tak do čela společně se stejně úspěšným Peisarem, zatímco v závěsu o půl bodu zpět se drželi malý Vaarala, Turský a Stieg, a o další půlbod zpět slovenský hráč. Zato já se vinou porážky propadl až na 7.pozici, a ani ta ještě nebyla docela jistá, protože pan Schánilec byl díky výhře nade mnou jen o bod zpět. Naštěstí jsem se z depky rychle otřepal a na osmé kolo v sobě nalezl netušené rezervy. Malého Vaaralu jsem bílými v sicilské doslova rozmlátil, až jsem se nepoznával, protože útočný styl mi nebývá příliš vlastní.

Na první místo jsem před posledním kolem už pomýšlet nemohl, protože má ztráta činila bod a půl, ale o to druhé nebo třetí, maximálně páté jsem se chtěl rozhodně poprat, neboť se roznesla šeptanda, že hodnotnější věcné ceny (soupravy ozdobných sklenic se šachovými motivy v honosných krabičkách) jsou jen pro prvních pět. Nakonec se podařilo bez výraznější námahy, protože můj soupeř, kterým byl výše zmíněný německý šachista, nebyl příliš bojovně naladěn a již ve 13.tahu mi nabídl remízu. Šel jsem nejprve skouknout pozici mých ostatních konkurentů, a pak jsem souhlasil. Bylo totiž evidentní, že nikoho s pěti a více body bych výhrou nepředstihl. Tak proč se zbytečně trápit. Mé pomocné hodnocení mi i tak zajišťovalo pohodlný náskok před dalšími dvěma soupeři, malým Vaaralou a německým šachistou, a tím i páté místo z 10, což byl do té doby můj nejlepší zdejší výsledek Za cenu jsem dostal dvě zelené sklenice s emblémem věže, uložené v ozdobné krabici vystlané měkkou látkou. Whisky z nich chutná opravdu výborně :-)

 

2005

Pro změnu ročník s největším následným elovým nárůstem – zatímco o rok dříve jsem si za 5 uhraných bodů připsal do Ela jen +9, tentokrát mi za skóre o bodík menší na kontě přistálo hned +20. Mohl za to především podstatný nárůst síly skupiny, kde jsem hrál – na druhý turnus, hraný ve dnech 23.-30.7., se totiž sjelo jen 57 šachistů, a proto bylo rozehráno pouze pět turnajů - dva mistrovské, jeden kandidátský a především dva hlavní, z nichž do toho druhého bylo kromě devíti vyšších elistů s ratingem nad 1600 zařazeno také 8 hráčů, kteří byli původně nahlášeni do vedlejší skupiny.

Podruhé v historii mé účasti na MŠD mi tak bylo umožněno hrát hlavní turnaj. To je sice už delší dobu můj cíl, jenže si ho představuji trochu jinak - chtěl bych si jednou, až se dohrabu k 1500 Elo-bodům, zahrát klasickou desetičlennou skupinu, kde se počítají do Ela všechny partie. Naproti v takovémto kombinovaném hybridu hlavního a vedlejšího turnaje nejenže si člověk připadá jako chudý příbuzný, který oněm hráčům s Elem 1600 a více vlastně kazí průměr, ale navíc se mu ani nepočítají všechny sehrané partie. Zde se sice neelisté sešli jen čtyři, takže pravděpodobnost střetu s nimi byla menší, přesto se mi "podařilo" během turnaje schytat tři z nich. Kromě účastníků z Česka zde hráli dva Němci, dva Švédové, jeden Švýcar a jeden Slovák. Hrálo se tehdy ještě tradičním tempem 2 hodiny na partii, přičemž původní plán organizátorů byl, že vždy bude šestnáct lidí hrát a jeden dostane volno. Jenže už na první kolo se nedostavil pan Dobiáš starší z Peček, který byl nakonec po třech kolech vyškrtnut, protože na druhé nedělní kolo sice přišel, ale pak se už v Praze neobjevil. Takže ve výsledku se hrálo pouze na osmi stolech. Ze známých tváří jsem se po delší době setkal v jedné skupině s Martinem Plesnivým a také s Oldíkem Eisnerem, nechyběli ani oba Vaaralovi nebo Václav Růžička i se svým otcem, a mezi dalšími startujícími byli také pan Schánilec nebo pan inženýr Jakuš. Na toho jsem, pravda, neměl právě pozitivní vzpomínky, ale vypadalo to, že na již na všechno zapomněl, i když ani tentokrát s ním nebylo lehké pořízení, jak uvidíte níže. Další povědomí plejeři se objevili též ve vyšších skupinách.

Stejně jako v předešlém roce se mi vcelku povedl start – na úvodní kolo jsem vyfasoval pana Schánilce a na třetí pokus jsem to konečně zvládl a jeho Aljechinovu obranu jsem bílými pokořil, i když mi to zabralo 66 tahů. Zhruba podobný počet, i když v o dost kratším čase, jich zabrala partie druhého kola, kde mi los přisoudil Václava Růžičku, který mě kdysi černými v sicilské tak šťastně porazil. Teď, o dva roky zkušenější a o nějakých čtyři sta Elo bodů silnější, zvolil proti mně navlas stejné zahájení jako tehdy. Stejný byl bohužel i výsledek, o kterém rozhodla minimální převaha jednoho pěšce. Toho jsem ztratil na přechodu do střední hry okolo 14.tahu a i když jsem si pak dával setsakra pozor, abych neudělal nějakou hrubku jako tehdy, tak pěšcovka s pěšcem míň byla prostě prohraná.

Jeden bod ze dvou po prvním hracím dnu - je to hodně nebo málo? Možná jsem vzhledem k průběhu druhé partie na víc, ale i tak jsem neměl důvod k nespokojenosti, protože před rokem jsem zde odstartoval úplně stejně, abych nakonec obsadil výborné páté místo. Naděje na slušný výsledek mi ostatně vydržely i přes třetí kolo, kde jsem dokázal vybojovat cenný půlbod proti prvnímu nasazenému Švýcarovi (Elo 1682). Po dvou hracích dnech jsem vzhledem k síle soupeřů mohl být s bodem a půl spokojen. V průběžném pořadí mi patřilo desáté místo se ztrátou pouhého půl bodu na třetí pozici. Bohužel už následující den začaly mé ambice na umístění do desítky dostávat první trhliny – proti dalšímu z papírových favoritů, šachistovi s Elem 1671, kterýžto do Prahy přijel ze Saské Kamenice v německém příhraničí, jsem totiž úspěch z třetího kola nezopakoval, a i když partie trvala přes 50 tahů, pokazil jsem si ji už poměrně na začátku.

Jako na potvoru skoro všichni mí tabulkoví konkurenti bodovali, a tak jsem se v pořadí, jemuž se 4 body vévodil Martin Plesnivý, následovaný Oldíkem Eisnerem a dalšími, propadl na 12.místo, které jsem navíc před další trojicí hráčů držel jen o pomocné hodnocení. Ukazovalo se, že naše skupina je i přes značné rozdíly Ela jednotlivých hráčů poměrně vyrovnaná - stačila jedna blbá prohra a člověk už se propadal kdoví kam. Při plném vědomí tohoto nebezpečí mi bylo jasné, že v dalším kole potřebuji nutně bodovat. A osud mi byl milostiv - přihrál mi totiž do cesty nejspíš nejslabšího ze skupiny, jedenáctiletého neeelistu Bobisuda z pražské Bohemky, který zatím kromě remízy s otcem Vaaralou uhrál jen kontumační bod proti odstoupivšímu Dobiášovi. Podle toho také vypadala naše partie, která netrvala ani celou hodinu, což mi nejen pomohlo ušetřit cenné síly, které všem hráčům v parném počasí valem ubývaly, ale získaný bod mě také udržel v kontaktu s první desítkou. Průběžnému pořadí vévodil nadále Plesnivý s plným počtem bodů, za nímž se zformovala dvojice pronásledovatelů – Oldík Eisner se 4 a jeden z Němců s 3,5 body. Za těmito třemi, kteří se nakonec také podělili o stupně vítězů, se pral takřka celý zbytek bodově velmi vyrovnaného hráčského pole, v němž jsem zatím dělil 7.-12.místo. Vzhledem k minimálním rozestupům mezi většinou z nás záleželo doslova na jakémkoliv drobném úspěchu nebo ztrátě, a proto jsem k partii 6.kola s dalším neelistou Janem Veselským z ŠK Smíchov nastupoval s cílem vyhrát. Jenže se opět ukázalo, čeho jsem byl i na MŠD sám několikrát svědkem, že totiž ta 4 čísla nemusí nutně vypovídat o síle hráče ani o tom, co hráč zná. Vyrovnaná partie dospěla nakonec do koncovky nestejných střelců, kde jsem měl pěšce navíc:

 

 

Nebudu zastírat, že jsem byl z téhle půlky rozladěn. Vzhledem k vyrovnanosti tabulky mi bylo jasné, že tahle ztráta mě bude ještě hodně mrzet. Výhra by mě totiž byla vynesla na lichotivé páté nebo šesté místo, stále ještě na dostřel medailovým pozicím, zatímco remíza mi sice pomohla udržet se na hranici první desítky, ale v pozici nepopiratelně vratké, neboť ve středu tabulky se stále ještě rvalo dalších pět hráčů a každá výhra či prohra mohla tento chumel nadobro roztrhat, k radosti jedněch a zlosti druhých. Proto jsem v předposlední hrací den nechtěl nic nechat náhodě. Pravda, los mi příliš nepřál, nadělivše mi o mnoho staršího (ročník 1945) ale i silnějšího Slováka pana Hovančíka, ale na druhé straně jsem v té době už přece jen dokázal občas ukořistit nějakou tu remízu i proti silnějším hráčům. Jenže můj soupeř nenastoupil k partii o nic méně odhodlán, a přestože jsme se v přetahové francouzské přetahovali velice dlouho, tak se nakonec dopracoval k zisku jednoho pěcha, kterého následně ve střelcovo-věžové koncovce úspěšně protlačil do dámy.

Smolná prohra mi notně zkomplikovala život - v průběžném pořadí jsem klesl na 12.místo. Navíc při pohledu na rozlosování odpoledního osmého kola mi do smíchu moc nebylo – rozhodčí mi ze dvou možných soupeřů, kteří mi bodově vycházeli, určili namísto tehdy ještě neelisty Martina Veseckého, jehož jsem doufal porazit, protivníka mnohem těžšího kalibru - pana inženýra Jakuše. Ten sice nejspíš na naše čtyři roky staré dramatické střetnutí dávno zapomněl, přesto mně hned na úvod nepříjemně popíchl blahosklonně přezíravou otázkou "Ty asi nemáš Elo, viď?" Nejde ani tak o to tykání, protože v oholeném stavu skutečně vypadám i dnes mladší, ale skutečnost, že k hráčům bez Ela nepatřím, mohl zjistit pouhým pohledem do startovní tabulky, vedle níž jsme přes uličku seděli. Přijde mi už u pana inženýra trochu symptomatické, že hráči, kteří mají Elo nižší než on, popřípadě žádné, jako by pro něj ani neexistovali. Jak se ovšem onoho horkého červencového odpoledne přesvědčil, takové podceňování se někdy nevyplácí, i když musím čestně uznat, že to, jak naše historicky druhá partie dopadla, byla do značné míry spíš náhoda.

 

Ing.Lubomír Jakuš (1547) – Michal Fokt (1343) - MŠD 2005, 8.kolo

Pircova obrana - útok tří pěšců: 1.e4 d6 2.d4 Jf6 3.Jc3 g6 4.f4 Sg7 5.Jf3 0-0 6.Se3 c6 7.Dd2 Jbd7 8.Sd3 Ve8 9.0-0-0 e5 10.d4xe5 d6xe5 11.f5 b5 12.f5xg6 f7xg6 13.Sh6 Sf8 14.Sxf8 Vxf8 15.Dg5 Jh5 Chtěl jsem vyměnit soupeřovu aktivní dámu a pokoušet se využít uvolněný f-sloupec k dosažení remízy, jenže pan Jakuš odpověděl strašlivou hrubkou:

16.Jxe5? Dxg5+ a bílý se vzdal. Budiž panu Jakušovi ke cti, že se i přes svou pověstnou nezlomnou vůli po vítězství nepokoušel hrát dál. Hotovo bylo za pouhých 58 minut.

Domů, kde mě čekala oslava mých třiadvacetin, jsem odjížděl navýsost spokojen - brzká výhra mi ušetřila spoustu času i sil, a navíc mě katapultovala zpět na rozhraní první a druhé desítky. Na poslední kolo mi bodově i barevně vycházel jediný hráč – můj pozdější spoluhráč z Peček Martin Vesecký. Vzhledem k situaci v tabulce mi mohla výhra zajistit pohodlné umístění okolo sedmého až osmého místa, což by bylo bývalo víc, než jsem očekával. Dokonce i remíza by mi bývala stačila na udržení se v první desítce, což, jak jsem doufal, mohlo jednak pomoci mému chudobnému Elu a také přesvědčit kapitány obou tehdejších českobrodských týmů, že moje výkonnost je konečně na vzestupu, a že by tedy bylo radno dávat mi více prostoru jakožto opoře "béčka" a náhradníkovi v "áčku". Jenže už to, že dotyčný pečecký talent nasbíral na mládežníka úctyhodné čtyři body, mi asi mělo v hlavě spustit poplašný systém. Navíc se na mně nejspíš dopodrobna připravil, protože proti mně vyrukoval pěkně zhurta a naprosto bez respektu. Už v zahájení mě ve hře čtyř jezdců zaskočil nezvyklou obětí jezdce po 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Jc3 Jf6 4.Sc4 Jxe4!? 5.Jxe4 d5! – ta mu sice ještě nevyšla, protože jsem prostě jen tahem 6.Sxd5 (i když by bývalo bylo lepší třeba 6.Sd3 d5xe4 7.Sxe4) odevzdal zpátky figuru a černý nevydělal ani toho pěšce, ale bohužel jsem byl tak rozhozen, že se mi nepodařilo ani v dalším průběhu hry nějak svou pozici zaktivizovat a to mě záhy stálo figuru:

14.d4? (mnohem lepší pokračování bylo třeba Sg5, kdy by očekávané f6 aspoň oslabilo pozici černého krále s pokračováním 15.Sh4 Vae8 16.d4 a buď e5xd4 17.Dxe7 Vxe7 18.Jxe4 Jxe4 19.Vxe4, nebo 16. ...e4 17.Jd2 e3 18.Dxe3 Dxe3 19.f2xe3 Vxe3 20.Jd5 Ve7 s vyrovnanou pozicí) e4 15.d5? (po Jg5 bych ztratil jen pěcha na d4) e4xf3! 16.Dxe7 Jxe7 Teď se teprve ukazuje, že celá ta kombinace, počínající 15.tahem a založená na předpokladu Vxe7, byla špatně spočítaná. Sice sehrálo ještě dalších asi pětatřicet tahů, ale bez figury to dopadlo, jak muselo.

Vlastním sebevědomím zaviněná porážka mě s konečnou platností vyvrhla z desítky privilegovaných. A to jsem ještě mohl být za dvanácté místo rád, protože kromě pana Schánilce, který mě mocným finišem předstihl na pomocné hodnocení, za mnou díky témuž kritériu zůstal ještě pan Veselský. Za cenu jsem od hlavního rozhodčího pana Vrabce, který mě počastoval narážkou "Letos je to nějak slabší", dostal velký půllitr zdobený šachovými motivy, takže do kompletní sbírky mi ještě scházely červené skleničky s jezdcem a bílé se střelcem :-) Elo, do nějž se mi naštěstí nepočítala ona porážka v posledním kole, mi k prvnímu září vystoupalo na hodnotu 1363 bodů. Paradoxně i když se mi tolik nedařilo, vyrostlo o větší sumu (20 bodů), než před rokem, kdy jsem dosáhl lepších výsledků a vylezlo mi jen o devět :-)

 

2006

První z načaté druhé desítky let mého působení v českobrodském šachovém dění. Pamětliv vzrůstajícího tlaku mládežníků kolem Vítka Moravce a Honzy Fialy na mou pozici v základní sestavě českobrodského béčka, přihlásil jsem se na dva turnusy, abych toho mohl více udělat pro další vzestup svého Ela, což by mi mohlo zajistit větší prostor v béčku a zároveň případně umožnit po několikaletém čekání nahlédnout i do sestavy áčka v regionálním přeboru. Vzhledem k tomu, jak byly stanoveny termíny jednotlivých turnusů, jsem si z nabídky organizátorů vybral týden první a druhý. Kromě toho tu byla i další změna - z důvodu rekonstrukce hotelu Tourist se celý podnik přestěhoval do tříhvězdičkového hotelu Opatov ve stejnojmenné pražské čtvrti, jinak součásti páté městské části.

První skupina turnajů se konala ve dnech 16.-21.7., hrálo se ve společenském sále, situovaném v nejvyšším 19.patře hotelu. Vzhledem k menšímu počtu účastníků se hrál jen 1 mistrovský turnaj, 1 kandidátský, 1 hlavní a 1 vedlejší, ve kterém se sešlo 17 lidí, takže si asi domyslíte, že se hrálo švýcarským systémem na osmi šachovnicích a jeden hráč měl vždy volno. Ve skupině jsem se po roční odmlce shledal s Martinem Kollerem i dalšími známými tvářemi, počínaje Ondrou Peisarem nebo pány Veselským či Schánilcem a konče panem inženýrem Jakušem, který byl s Elem 1602 nasazenou jedničkou. Kromě toho zde startoval i další českobrodský hráč Ondra Šedivý a dále nás doplnilo 5 Němců, jedna Slovenka a ještě 3 další Češi, vesměs z Prahy.

Na úvod mi los přisoudil papírově nejsilnějšího z pětice Němců (ročník 1955), který byl v turnaji čtvrtý nasazený. Partie probíhala hlavně zásluhou mé ne úplně korektní oběti, k níž jsem inspiraci našel v partiích Michaila Tala, dost divoce, ale více štěstí jsem měl v závěru přece jen já.

Michal Fokt (1364) – Heinz Larscheid (SRN, ELO 1560) – MŠD 2006, 1.kolo

Hra čtyř jezdců: 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Jc3 Sc5 4.Sc4 a6 5.a4 d6 6.d3 h6 7.0-0 Jf6 8.h3 g5 (teď jsem se opravdu zamyslel, protože takhle ostrý nástup už v zahájení není zrovna obvyklý; došel jsem k závěru, že nesmím černé pěšce nechat dále postoupit - protože třeba po černého g4 by následovalo 10.h3xg4 Jxg4 a černý by má otevřený h-sloupec; proto jsem se také nakonec rozhodl k na mé poměry dost riskantnímu kroku)

9.Sxg5!? (pravda, není to sice zcela korektní, ale za dva střelce budu mít tři pěšce a věž a k tomu odhaleného černého krále; to by v tom byl čert, říkal jsem si, aby tam někde nebyl matový útok) h6xg5 10.Jxg5 Vg8 11.Sxf7+ Kf8 (plán postupuje přesně, jak jsem si spočítal, ale bude to stačit?) 12.Sxg8 Kxg8

13.Df3?! (zde mělo bezpochyby jít Jd5! - po černého očekávaném Jxd5 jde 14.Dh5! a černý by měl tři možnosti, jak čelit útoku - dvě by vedly k mé výhře a jen jedna jediná k remíze: a) 14. ...Jf6 15.Dg6+! Kf8 16.Df7 mat, popř. 15. ...Kh8 16.Jf7+ se ziskem dámy; b) 14. ...Se6 15.Dg6+ Kh8 16.Dh7 mat, popř. 15. ...Kf8 16.Jxe6+ se ziskem dámy; a konečně jediná spása c) 14. ...De7 15.Dg6+ Dg7 16.De8+ Df8 a remíza věčným šachem. Je třeba dodat, že při pozápasové analýze s Ondrou Peisarem, Pepou Ernekerem a také Martinem Kollerem tu možnost Jd5 neviděl nikdo z nás - objevil ji až náhodný přihlížející - nemytý a smradlavý mezinárodní mistr, jak jsem později zjistil, který se přišel na turnaj podívat - říkali jsme mu Starý Smrďa Rum podle slavného žebráka z knížek Terryho Pratchetta) Df8 14.Dg3 (naivní pokus o odtažný šach, který soupeř samozřejmě vidí) Dg7 15.Kh2 Je7 16.f4 Jh5! (po očekávaném e5xf4 bych stál opět dobře, s tímhle jsem nepočítal) 17.Dh4 Jxf4 18.Vxf4 (neviděl jsem jinou možnost, jak zabránit hrozbě Jge6 a po ústupu na Dg3 následnému Jh5 s hrozbou ztráty krytí jezdce, tak jsem vrátil kvalitu) e5xf4 19.Dxf4 Jg6 20.Df3 Sd7 21.e5 Jxe5 22.Dd5+ Kh8 (až teď jsem zjistil, že plán s Jf7+, na němž jsem pracoval od 21.tahu, nejde kvůli trvající přítomnosti černého jezdce; takže jsem se snažil zajistit si alespoň krytí svého jezdce na g-sloupci) 23.Jce4 (nepočítal jsem ovšem dost důkladně - šlo také Dxb7 a teprve po ústupu věže pokrýt koně) c6 24.Db3 Se3 25.Dxb7 Vg8 26.h4 (pokrytí koně a zároveň obrana před matem) d5 27.Ve1 Jg4+ 28.Kh1 d5xe4 29.Vxe3 Jxe3 30.d3xe4 Vf8 31.Dxa6

Dxb2? (teď je černý nemístně materialistický - daleko lepší bylo Vf1+! s následujícím postupem: 32.Kh2 De5+ 33.g3 Jg4+ 34.Kg2 Vf2+ 35.Kg1 Dxg3+ 36.Kh1 Dh2 mat, v případě 35.Kh1 prostě Vh2+ 36.Kg1 Dd4+ 37.Kf1 Df2 mat a při 34.Kh3 pak Vh1+ 35.Kg2 Vh2+ 36.Kg1 Dxg3+ 37.Kf1 Je3 mat. Díky jeho zaváhání jsem se stačil s dámou vrátit a tomu všemu zabránit, aniž bych ji musel odevzdávat, což by byla druhá možnost po zmíněném Vf1+) 32.De2 Vf1+ 33.Kh2 De5+ 34.g3 Vf2+

Teď to se mnou navzdory předchozímu zaváhání mého soupeře vypadalo již velice špatně a usuzoval na to i jeho krajan z vyšší skupiny, který ho již uznale plácal po zádech. Jakmile se však vzdálil ke své partii, napadlo mě zajímavé řešení:

35.Dxf2 Jg4+ (teď už jsem jasně viděl, že plán, s nímž jsem si v hlavě pohrával, vyjde, a tak jsem bleskově odpověděl, zdánlivě smířen s osudem) 36.Kg2 Jxf2 (černý si asi myslel, že má definitivně vyhráno, jenže teď přijde nečekaný úder) 37.Jf7+! (a černý s hrůzou zjišťuje, že kromě dámy mu visí i dvě figury) Kg7 38.Jxe5 Jxe4 39.Jxd7 Jc2 40.a5 Jb5 41.Jb8 c5 42.a6 Ja7 (to už je však marná lásky snaha, s třemi pěšci méně a zablokovaným koněm nemá černý šanci) 43.Kf3 a černý se vzdal, před zraky svého krajana, který mu chvíli předtím přišel gratulovat k bodu a namísto toho teď nevěřícně zíral na výslednou pozici.

Měl jsem nepochybně z prdele kliku, ale bod je bod a pro začátek jsem si rozhodně nemohl stěžovat, i když jsem si v duchu říkal, že tyhle parádičky si příště radši důsledněji propočítám. Na druhé straně, oběť mi v konečném účtování přinesla zisk v podobě umístění mezi sedmi vyhravšími hráči, takže spokojenost, která převládala i po odpolední remíze. Po prvním hracím dni se v čele překvapivě usadil Martin Koller s 2 body, následovaný 13letým německým mládežníkem Schreyerem, dalším překvapením turnaje. Teprve za nimi se seřadili s půlbodovou a větší ztrátou další hráči včetně mě. Skupina se tedy zatím vyvíjela dost zajímavě, a bohužel také vyrovnaně, k čemuž přispíval fakt, že za volno se fasovalo po bodu. I proto jsem pro další den doufal v nějakého přijatelného soupeře. Jenže jak už to bývá, osud reprezentovaný krutým počítačovým programem mi na třetí kolo přidělil asi nejhorší eventualitu v podobě pana inženýra Jakuše, u kterého jsem kromě jeho pověstné vůle po vítězství věděl i o tom, že chce tenhle turnaj vyhrát, aby se příští týden dostal do skupiny D3, kam podle svého Ela, které pro jeho výši přirovnával k míli, víceméně patří. Protože ve druhém kole dostal ošklivě naklepáno od malého Schreyera, bylo mi jasné, že bude chtít ztrátu co nejrychleji napravit, a že tudíž nemůžu očekávat dohodnutí se na remíze. Kromě toho jsem věděl, že když jsem teď měl dvakrát bílé, budu mít zítra určitě černé, pročež jsem se hodlal na zítřejší boj připravovat výhradně za tuto barvu. Bohužel jsem se spokojil s tím, že vloni jsem proti panu Jakušovi úspěšně použil pircovku, aniž bych si byl ovšem vzpomněl, jak netypicky můj soupeř toto zahájení hrává, a že i v oné předešlé partii měl převahu a nakonec prohrál na hloupou chybu. To se mi nakonec vymstilo, protože i tentokrát mě pan inženýr hned zkraje zatlačil a iniciativu si držel většinu našeho historicky třetího a zatím posledního vzájemného střetnutí. Zaváhal jen jednou a bohužel z mé strany to zůstalo bez odezvy:

 

 

Ještě větší katastrofou pro mě skončilo čtvrté kolo. Což o to, počítač mi sice za soupeře vybral neelistu Ladislava Výsmeka (ročník 1992), hráče pražské Bohemky, který dosud uhrál jedinou remízu a dostal bod za volno, ale to bych ho byl musel také porazit. Místo toho jsem se po nadějném úvodu musel černými potupně snažit o remízu, a ani na tu jsem nakonec s pěšcem méně nedosáhl. Za této situace jsem dospěl k názoru, že by bylo lepší z turnaje, v němž jsem figuroval na 12.-14.místě, odstoupit. "Když jsem nedokázal porazit ani neelistu, tak s elisty mi to teprve nepůjde", uvažoval jsem během polední pauzy. Když mi pak cestou na oběd do Delvity Ondra Peisar spočítal prognózu mého Ela v případě dalších proher, kdy mi hrozil pokles až o několik desítek bodů, bylo rozhodnuto. Zdůrazňuji, že jsem si u pana rozhodčího Fischla nejprve ověřil, že dosud odehrané partie se mi do Ela započítají, a že moje odstoupení díky dosud lichému počtu hráčů nikoho nepoškodí, ba že dá se říct naopak prospěje regulérnosti turnaje, protože už nikdo nebude dostávat body zadarmo. Takže jsem se po obědě všemi spoluhráči srdečně rozloučil a odjel domů.

Po návratu domů jsem zbytek týdne pilně trénoval, abych to na druhém turnusu nedopadlo jako v tom prvním, čili jinými slovy, jak říkal Ondra Peisar, abych zase nepřijel jen na čtyři partie. Jenže v sobotu večer mi najednou přišel mail od paní Kollerové se sdělením, že vzhledem k tomu, že o mně nemá žádné zprávy a tudíž neví, zda jsem už zdráv (oficiálně jsem odstoupil ze zdravotních důvodů, přesněji řečeno pro psychické a vůbec celkové vyčerpání – což byla i pravda), tak mně do vedlejšího turnaje nezapsala. Obratem jsem odvětil, že pan rozhodčí Fischl byl o mém úmyslu v neděli zase přijet rozhodně zpraven, a že tedy chyba asi vznikla na jeho straně. Paní Kollerová pak uvažovala, že by mě do tam přece jen dodatečně dopsat mohla, jenomže zase žádala záruku, že tentokrát turnaj dohraju. Důvodem byla skutečnost, že tentokrát mělo jít o standardní uzavřený turnaj o deseti lidech, protože několik lidí se odhlásilo, resp.přehlásilo až na třetí turnus. Vzhledem k mé složité situaci v B-týmu Českého Brodu, kdy záleželo na každém Elo-bodu, zda mě kapitán pan Švec bude stavět nebo nebude, jsem takovou záruku dát nemohl. Rapid turnaj, kde ještě nějaká volná místa byla, jsem rozhodně hrát nechtěl, a tak jsme se nakonec - ovšem v přátelském duchu - dohodli na vrácení příslušné části startovného, tedy 100 Kč. Přijel jsem si pro něj v úterý během odpolední pauzy do hotelu, poklábosil jsem s přáteli a pak jsem šel na pivo s nedaleko bydlícím kolegou historikem z olomoucké univerzity, na čemž jsme byli dávno předem domluveni. A ještě pikantní dovětek na závěr - zmíněný turnaj nakonec probíhal úplně jinak. Paní Kollerová totiž zapomněla na jakési manžele z jižních Čech, kteří byli též přihlášeni, a tak nakonec hrálo dvanáct lidí včetně Martina Kollera, který, jak mi sdělil, původně vůbec hrát neplánoval a chystal se až na třetí turnus (doslova mu prý bylo nejprve řečeno, že hrát nebude, pak v neděli ráno že bude, načež opět že nebude, aby mu nakonec o deváté ráno bylo telefonicky sděleno, ať co nejdříve dorazí na první kolo :-) Ještě dodávám, že k 1.9.2006 mi Elo o 12 bodů stouplo, takže má sázka na odstoupení se tedy nakonec přece jen vyplatila.

 

2007

Historicky asi nejúspěšnější a zároveň za poslední roky nejpohodovější ročník a také první ze zatím tří, které pro mě měly řekněme nádech loučení. Toho roku jsem totiž dodělal vysokou školu, a od té doby nikdy předem nevím, jestli budu moci přijet i příští rok, takže se pokaždé snažím užít si ten týden v šachové Praze a bez všedních starostí, jako by byl poslední. S tím souvisel i pocit, s kterým jsem tentokrát na turnaj jel, že totiž pokud to má být derniéra, tak by to chtělo konečně něco pořádného uhrát. Další důležitou věcí pak bylo pokusit se tentokrát turnaj dohrát - stále ještě se totiž nade mnou vznášela loňská "aféra" a s ní i hrozba, že mne v případě dalšího odstoupení už na další ročník nepozvou. To by mi sice vzhledem k výše zmíněným faktům nemuselo až tak dělat starosti, ale na druhou stranu tu ještě pořád zůstávala možnost, že bych se třeba mohl na MŠD podívat i za rok, a tuhle vyhlídku jsem si nechtěl nějakou blbostí pokazit. Suma sumárum, věděl jsem, že musím odehrát celý turnaj, a že bych ho měl odehrát pokud možno dobře, pokud nechci, aby mi klesl rating...

Do hotelu Opatov jsem 22.7. ráno přijížděl s cílem trochu se během nadcházejícího týdne odreagovat, zapomenout na starosti ohledně shánění práce a ponořit se zase na chvíli do báječného, magického světa turnajových šachů. Jako vždy jsem v hracím sále a přilehlých "kuloárech" narazil na celou řadu kamarádů a známých v čele s Ondrou Peisarem, Pepou Ernekerem, Martinem Kollerem a Martinem Plesnivým, k nimž se pro letošek přidal i můj souputník z výše zmíněného slovenského šachového tábora Jarda Hejl, takto reprezentant Veselí nad Lužnicí, s kterým jsme se dobré dva roky neviděli, a který tentokrát přijel do Prahy i s mladším bratrem. Dále se zde objevili i pan Schánilec s panem inženýrem Jakušem, který se však oproti loňskému roku upgradoval na pomocného rozhodčího. Pokud jde o rozdělení do kategorií, hrál se tentokrát jeden turnaj mistrovský, jeden kandidátský, dva hlavní a jeden vedlejší, přičemž ve dvou skupinách D3 byli k vidění i hráči, kteří původně chtěli hrát v nižší skupině. Dva papírově nejslabší z nich měli Elo jen 1425, takže se dá říct, že nikdy předtím ani nikdy potom nebyla pro mě možnost zahrát si hlavní turnaj tak blízko, chybělo mi mizerných 39 Elo bodů.

Asi už si domyslíte, jak potom vypadal vedlejší turnaj - první nasazený pan Schánilec, který si oproti loňsku polepšil na 1388 elo-bodů, v závěsu já s ratingem o dva body nižším a na dalších pozicích postupně dalších 5 papírově nepříliš silných elistů (2 Němci, 2 Švédi a 1 Čech) a 3 neelisté - mladší bratr Jardy Hejla Vojtěch, jeho kamarád David Vodák a jistý pan Němeček, po panu Schánilcovi další zástupce pražské Oázy, takže čísla hovořila jasně - pokud mi Elo má vůbec stoupnout, či spíše pokud mi aspoň nemá klesnout, budu muset uhrát aspoň 7 bodů z 9 kol. Snad poprvé v kariéře jsem se dostal do role, kdy se ode mě čekalo, že budu jen vyhrávat a útočit na špici tabulky. Asi nemusím dodávat, že mi tahle role nikdy moc neseděla - v soutěžích družstev jsem radši, když sedím na šachovnicích od poloviny níže, a na MŠD jsem až na zhruba 3 výjimečné roky hrál ve vážných turnajích spíš stylem "slabé porazit a se silnějšími sem tam uklovnout nějakou tu remízu" - a teď jsem byl najednou skoro za favorita. Největší otázkou tak bylo, zda se s tím tlakem dokážu vyrovnat.

Úvodní hrací den mi vyšel podle předpokladů, i když zejména v prvním kole jsem se vlastní vinou s outsiderem dost zapotil:

 

 

Namísto matového útoku jsem tak náhle měl o věž méně, kterážto materiální výhoda byla ovšem naštěstí pro mě na straně černého znehodnocena jednak zcela zavřenou věží na dámském křídle a zadruhé takřka chyceným jezdcem. Reálná ztráta tak v zásadě činila pouze kvalitu, a jedinou otázkou bylo, zda dokážu svou aktivní pozici přetavit v rozhodující faktor partie. Což se naštěstí, i s přispěním soupeře, povedlo:

 

 

Na jednu stranu jsem byl za upocenou výhru celkem rád, zároveň jsem si ale nadával za promarněné příležitosti, které partii, jež byla prakticky vyhraná už po necelé hodině, protáhly takřka na dvojnásobek. Obával jsem se, že mě ty zbytečně vynaložené síly budou ještě mrzet, protože už v dalším kole mě čekal první nasazený. Naštěstí jsem se napodruhé kiksů už vyvaroval a pana Schánilce jsem černými anglické poměrně přesvědčivě zdolal, i když to opět trvalo dost dlouho. Dlužno ovšem dodat, že můj protihráč se pokoušel zvrátit nepříznivý vývoj i ne úplně čistými prostředky - zhruba kolem 15.tahu mi vytkl, že si do partiáře zapisuji tah předtím, než ho udělám, a že podle nových pravidel se má tah nejprve udělat, a pak teprve zapsat. Když jsem se hájil, že to takhle dělám celé roky, že to tak dělali i velikáni jako Michail Tal, a že si nikdy nikdo nestěžoval, a zeptal jsem se ho, zdali to nedělá proto, aby mě rozhodil, zavolal si na mě dokonce rozhodčího pana inženýra Jakuše, podle jehož vyjádření to prý opravdu tak nová pravidla stanovují. Tomu už jsem se musel podřídit, ale v duchu mě to na pana Schánilce mrzelo – znali jsme se v té době z turnajů už roky, celkem čtyřikrát jsme do té doby zkřížili zbraně a nikdy předtím mi nic takového nevytýkal. Že by přílišná motivace (před zápasem řekl, že mě chce porazit a odčinit tak porážku z našeho posledního střetnutí)?

Buď jak buď, po prvním hracím dnu jsem spolu s Němcem Stiegem, s nímž jsme se znali již z ročníku 2004, a s překvapením skupiny panem Němečkem, vévodil s 2 body průběžnému pořadí. V následujícím kole mě čekal právě druhý jmenovaný z dvojice konkurentů v boji o zlato. Nejspíš mě mělo varovat už to, jak hladce zdolal v úvodním kole pana Schánilce, ale na druhou stranu jsem si říkal - já ho přece porazil taky. Přesto jsem do zápasu šel s cílem hlavně neprohrát, protentokrát bych se byl spokojil i s remízou. Bohužel ani ta mi tentokrát nebyla souzena, i když dlužno dodat, že jsem si to zčásti pokazil zase sám – nejprve jsem v přetahové francouzské bílými získal pěšce, když můj soupeř příliš optimisticky otevřel pozici přes sloupce G a F, jenže pak do tohoto otevřeného prostoru s mým laskavým svolením nacpal své dvě věže a výsledkem byl tvrdý útok na mého krále, posléze ztráta kvality a nakonec prohra na čas. Na svou obhajobu musím říct, že jsem o nabídnutí remízy přemýšlel ve chvíli, kdy jsem měl o pěšce víc, jenže to bylo ve 12.tahu a já si říkal, to asi nevezme, je to moc brzo, a tak jsem nabídl smír až později, když už se ale ta moje materiální výhoda začala rozplývat ve stísněné pozici. Ostatně pan Němeček, když jsem mu vytknul, že kdyby řekl hned ze začátku, že to hraje tak silně, ač nemá Elo, tak bych mu nabídl remízu už v tom 12.tahu, odvětil s bezelstným úsměvem, že by ji nejspíš stejně nevzal, protože si chtěl zahrát až do konce. No řekněte, nezabili byste ho, za takový řeči? :-)

Buď jak buď, situace po dvou dnech vypadala tak, že jsem se propadl za vedoucí duo Němeček-Stieg a dotáhli se na mě oba Švédové a také mladičký Daniel Dobiáš z Prahy, jeden z těch tří slabších elistů. Bylo zřejmé, že potřebuji v dalších kolech pokud možno plně bodovat. Hned na úvod se mi ale do cesty postavil starý známý Karsten Stieg, který ovšem od našeho předešlého setkání značně změnil image - tehdejšího ježka vyměnil za dlouhé háro a plnovous, což v kombinaci s typickými brýlemi dávalo dohromady takřka lennonovský vzhled. Jak jsem podotkl po zápase, nasadil každý z nás odlišný trend - zatímco já měl nejprve dlouhé vlasy a teď krátký letní sestřih, šel můj protihráč přesně opačnou cestou. Každopádně naše partie nebyla dlouhá, Stieg se držel tradice a nabídl mi opět remízu, a vzhledem k tomu, že jsme hru čtyř jezdců rozehráli opravdu ostře a nebylo vůbec jasné, komu to prospěje, jsem šel radši na jistotu.

Na jednu stranu jsem byl spokojen, že jsem splnil svůj ranní cíl - neprohrát, ale zároveň jsem věděl, že odpoledne s Dobiášem musím vyhrát. Protože šlo o velice mladého hráče, rozhodl jsem se po delší době opět oprášit svou kdysi oblíbenou Pircovu obranu, vycházeje z předpokladu, že ji mládežníci zpravidla neznají (jak jsem se přesvědčil např. s Tadeášem Baláčkem), a sázka se skutečně vyplatila. Rozhodovalo se na dámském křídle, kde se mi podařilo vytvořit si velkou převahu opírající se o dva spojené postupující pěšce. Bílý se je sice snažil zadržet, ale příliš se mu to nedařilo, stejně jako jeho pokusy o protihru na druhé straně. Otázkou ovšem zůstávalo, jak aspoň jednoho z pěchů protlačit a rozhodnout tak boj definitivně ve svůj prospěch. Ač jinak neplatím za hráče, který by se příliš pouštěl do obětí, udělal jsem tentokrát po čase opět výjimku a pokusil jsem se odlákat soupeřovu dámu. Stejně jako o rok předtím se risk vyplatil:

 

 

Poprvé po dvou dnech jsem měl ze své hry opravdu radost děkoval jsem tam nahoru panu Pachmanovi za jeho skvělou knížku, která se mi stala zdrojem inspirace. Na spánek na vavřínech však nebyl čas, a situace v tabulce k němu ani nevybízela. Na čele průběžného pořadí se uhnízdila 4členná skupina v sestavě pan Němeček, Stieg a oba Švédové, všichni se 4 body, v těsném závěsu jsem byl já s 3,5 body a zbytek hráčského pole měl již více než bodovou ztrátu. Zda se mi podaří dotáhnout se do vedoucí sestavy, záviselo na výsledku nadcházejícího švédského dvojboje. Nejprve jsem se střetl se sličnou Emmou Thomassonovou, která byla z této dvojice papírově silnější a dokazovala to i na šachovnici, kde jsme na sebe postupně zkusili několik chytáků, a když se žádný neujal, dali jsme bojovnou partii za remízu. Sice jsem chtěl původně hrát na výhru, jenže zaprvé jsem se ve výsledné pozici necítil příliš jistě, zadruhé se švédští hráči z jakýchsi mně neznámých důvodů na české Elo nepočítají, a za třetí jsem věděl, že jak Emma, tak i její spoluhráč už mají všechny soupeře ze spodních pater tabulky za sebou, zatímco mě ještě většina z nich čeká. To jsem ostatně řekl i Stiegovi, když se nad výsledkem partie podivoval a ptal se, jestli jsem opravdu Čech, protože podle jeho zkušeností Češi remízy dávají dost neradi. Odpověděl jsem mu, že podle mě to závisí jednak na situaci v partii, a jednak na soupeři, s kterým člověk hraje. Právě němečtí hráči totiž dost často hrají slaběji, než čemu by odpovídalo jejich někdy i dost slušné Elo. Naproti tomu Švédové jako jedni z mála západních šachistů jsou elově spíše podhodnoceni a hrají silně. O tom ostatně svědčí i moje tuhá bitva s druhým ze švédské dvojice v předposlední den turnaje, kde jsem si sice dokázal černými vybudovat lepší pozici, ale která nakonec opět skončila bez vítěze. Přesto mi dvě remízy stačily na to, abych se dotáhl mezi medailové aspiranty.

Už po 6.kole se dosud vyrovnaná vedoucí skupina začala postupně diferencovat - v čele se osamostatnil Stieg s 5 body, následovaný Emmou, která měla o půl bodu méně, a trojicí, v níž kromě mě byli také její spoluhráč Viktor Lundberg a pan Němeček, který po prvních třech výhrách zprvu remízoval partii za partií a nakonec v 6.kole prohrál s Vojtou Hejlem, jenž se navíc se 4 body dotáhl na půl bodu za nás. Stejné rozestupy se uchovaly i po čtvrtečním dopoledním kole, protože jsme všichni remizovali, a tak se všechno mělo rozhodnout až odpoledne. Zatímco vedoucí Stieg v tuhé bitvě zdolal se štěstím Lundberga a vystavil tak definitivní "stop" jeho medailovým ambicím, sličná Emma nečekaně prohrála s Dobiášem a naplnila tak mé předpoklady, vyklidivše pozici pro pana Němečka, jenž hladce vyhrál nad slabým Vodákem, a pro mě, když jsem celkem jednoznačně přehrál paní Raupachovou z Německa a stačila mi na to bílými proti Philidorově obraně sotva hodinka.

Před závěrečným kolem už bylo jasné, že Stieg své prvenství uhájí, neboť měl v čele jednobodový náskok přede mnou a panem Němečkem. Už v předstihu se dal navíc slyšet, že v poslední partii dá paní Raupachové remízu. Zato o druhé místo se dal ještě čekat tuhý boj. Nejlepší výchozí pozici jsem měl alespoň podle papírových předpokladů já, protože mým soupeřem byl Vojta Hejl, který sice se 4,5 body příjemně překvapil, ale v zásadě mu už o nic nešlo, stejně jako Lundbergovi, zatímco pan Němeček měl proti sobe krásnou Emmu, s kterou jsem během turnaje konverzoval v angličtině a která ještě pořád měla teoretickou šanci i na druhé místo. V napínavém boji nakonec skutečně zvítězila a já jsem v partii s Hejlem, který si ke mému jménu do partiáře jako poznávací znamení poznamenal "Str.Zel" podle stranického trička, jež jsem nosil během první poloviny turnaje (nepodařilo se mi ovšem ani u něj, ani u jeho staršího bratra zjistit, zda to bylo myšleno pozitivně nebo negativně) nepřipustil žádné komplikace, když se mi už podruhé v turnaji vyplatilo vytáhnout z rukávu Pircovu obranu –tentokrát sice bílý buď nějaké povědomí o tomto zahájení měl, nebo prokázal větší smysl pro pozici než jeho předchůdce, ale ani jemu se nevyhnuly chyby, které mu v konečném důsledku přivodily porážku a mně postup na konečnou stříbrnou pozici.

Se svým výsledným umístěním, dosud nejlepším v historii mé účasti na MŠD, jsem byl celkem spokojen, asi stejně jako třeba Dobiáš, který se po špatné střední části turnaje ještě dokázal propracovat zpět nahoru na 5.místo, a na rozdíl od pana Schánilce, který konečným osmým místem rozhodně nesplnil, co se od něj jako od prvního nasazeného čekalo. Vadily mi jen dvě věci - jednak to, že jsem si během turnaje ani jednou nezahrál některou z indických výstaveb, na které jsem se před turnajem během dovolené na Krétě obzvláště připravoval a nakonec jsem s tím jediným soupeřem, o němž jsem bezpečně věděl, že hraje 1.d4, měl bílé, a zadruhé zde byl problém mého Ela. Pokud by se totiž započítaly všechny partie, tak by mi paradoxně vzhledem k nízkému průměru soupeřů kleslo, i když ne o moc. Jediný způsob, na kterém bych vydělal, by bylo započítání jen partií s elisty. A to se nakonec skutečně stalo a k dvěma velkým zeleným sklenicím na víno či šampaňské, popř i na pivo, jsem se zpožděním dostal příjemný bonus – na příští Elo listině jsem se našel s novým ratingem v "závratné výši" plných 1401 bodů. Po 6 letech snažení jsem tedy konečně zdolal kýženou první metu, již jsem si vytkl při svém vstupu na český elový žebříček. Nezbývalo než doufat, že splnění těch dalších postupných cílů (1500 a výš) nebude trvat tak dlouho :-)

 

2008

Se svou účastí jsem tentokrát příliš nepočítal, především kvůli nesnázím se sháněním práce a také s přípravou na přijímací řízení k doktorskému studiu na olomoucké katedře historie. Jelikož však nebylo zřejmé, zda v době konání turnaje bude již známo, zda jsem se svým projektem disertační práce uspěl či nikoli, rozhodl jsem se nakonec vyplnit ono dočasné existenční vakuum a zkusit přece jen ještě jednou své šachové štěstí. Navíc se turnaj po 2 letech opět stěhoval a já byl zvědav na novou lokalitu.

Nový azyl pro třítýdenní sérii turnajů našli organizátoři v tříhvězdičkovém hotelu Slavia poblíže Kubánského náměstí na Praze 10 - Vršovicích. Budova byla součástí rozsáhlého rekreačního areálu, obklopeného zelení, který se přitom nacházel blízko několika tramvajových zastávek, ale především nedaleko nového svatostánku mého oblíbeného fotbalového klubu - pražské Slavie, dominujícího celé lokalitě. Nacházela se tu rovněž prodejna McDonald’s a nákupní centrum Tesco, takže ani hráči, kteří si neplatili obědy v hotelu, se nemuseli obávat hladovění.

Na nedělní zahájení turnaje jsem musel cestovat o něco dříve, právě z toho důvodu, že byla neděle a to jezdí méně vlaků. Většinu cesty vlakem jsem tak proklimbal, zatímco poměrně dlouhou, takřka dvacetiminutovou jízdu tramvají jsem strávil konverzací s vyslancem spřátelených Peček panem Michálkem, který startoval v mistrovském turnaji. Kam budu zařazen já, na to jsem si musel počkat až po zahajovacích projevech a rozlosování vyšších skupin. V přihlášce jsem sice zaškrtl vedlejší turnaj, ale v koutku duše jsem doufal, že by se mohla opakovat situace z loňska, kdy bylo ve hlavních turnajích málo hráčů, a tak museli být doplněni několika "čtrnáctistovkami". Mezi ně jsem teď už patřil, a tak jsem si v duchu maloval skupinu, kde bych byl sice za "socku", ale kde bych mohl sem tak uklovnout nějaký ten bodík a vylepšit si tak své Elo podstatně rychleji než vyhráváním mezi slabými soupeři. Nakonec se ale v hlavním turnaji hrála jen jediná skupina, a ta se obešla jak beze mě, tak bez jakýchkoli hráčů s ratingem pod 1500. Zato vedlejší turnaj se rozdělil hned na 3 skupiny a já se dostal do té první, nejsilnější, která obsahovala 6 elově celkem vyrovnaných hráčů - za švédskou juniorkou Lindbergovou (1504) a holandským veteránem Draaismou (1473) se seřadila čtveřice českých borců. Té vévodil z Arménie pocházející talentovaný mládežník Zanikov (1437), následovaný mou někdejší spoluhráčkou z šachového tábora IM Přibyla - pražskou rodačkou Oxanou Litvínovou (1433), mou maličkostí (1417) a dalším starým známým - bohemákem Ladislavem Výsmekem (1411). Zbytek osazenstva představovali neelisté, mezi nimiž poutal pozornost hlavně další zástupce arménské šachové školy - teprve 10letý Murad Abelyan, vlastník 5. výkonnostní třídy, který ovšem v předešlém týdnu zvítězil ve smíšeném hlavním a vedlejším turnaji se 7 body z 9. Další 2 účastníci, oba s 3.VT, byli jeho vrstevníky, zatímco poslední člen téže skvadry, jistý Tomáš Kympl, již dosáhl Kristových let. Ve zbylých dvou skupinách, které byly rovněž sestaveny v přibližně stejném klíči, ale byly celkově o něco slabší co do síly hráčů, se mimo jiné objevili jiní mí známí mimo jiné pan Schánilec spolu s Danem Dobiášem a Miroslavem Němečkem, a hlavně půvabná Emma Thomasson, s níž jsem se přivítal obzvláště rád :-) Další známé tváře se objevily také ve vyšších skupinách a konečně roli jakéhosi organizačního "děvčete pro všechno" plnil Martin Koller, jenž si po prvním týdnu, kdy se odvážně přihlásil do kandidátského turnaje, aby zde nakonec s 3,5 body skončil předposlední, dopřával trochu kýženého odpočinku :-)

Skupina, do níž jsem byl nalosován, byla sice ve srovnání s tou loňskou papírově o něco silnější, přece jen mi však valné šance na výraznější navýšení mého Ela neslibovala, zvláště v případě, že bych nějaké bodíky cestou poztrácel. Po prvním hracím dnu jsem ovšem mohl být celkem spokojen – dopolední souboj bílými se smíchovským mládežníkem Josefem Krupičkou, který se vytasil s pro svou věkovou kategorii ne úplně obvyklým zahájením, totiž tzv. českým systémem, trval sice o něco déle, než bych si byl vzhledem ke své nevyspalosti představoval, přesto se mi nakonec podařilo rozhodnout jej ve svůj prospěch, a podobně to po pauze, během níž mě mj. snad v důsledku nevyspání postihlo menší krvácení z nosu, dopadlo odpoledne černými s panem Kymplem, i když jsme hráli až skoro do šesti hodin. Soupeř se totiž houževnatě bránil a navíc prokázal, že ho k šachu přivedl pan Němeček, protože mi po partii řekl, že projetou koncovku nevzdával, protože si chtěl potrénovat.

Dva body ze dvou kol byl velice sympatický start do turnaje, v jehož průběžném pořadí jsem se následně našel na děleném 1.-3.místě. Druhý hrací den měl na programu pouze jedno kolo, v němž mi byla nalosována švédská reprezentantka a novopečená papírová favoritka naší skupiny. V tabulce byla totiž původně zapsána bez Ela, které jí bylo rozhodčím doplněno až poté, co jsem jej upozornil na fakt, že si do partiáře napsala výše zmíněných 1504 ratingových bodů a na můj dotaz odpověděla, že jde skutečně o její národní Elo. Jak se posléze ukázalo, byla to skutečně pravda. Nic to však neměnilo na tom, že její dosavadní výsledky nebyly příliš přesvědčivé. To ostatně potvrdila i v partii se mnou, když nejprve sice využila mého nepřesného propočtu v ostře rozehraném otevřeném zahájení a dostala se do tlaku, ale dál to nesehrála nejpřesněji a vytěžila ze všeho nakonec pouze pěcha, kterého jsem po výměně dam vytloukl záhy zpět, a vlivem bezplánovité střední hry jí nakonec v koncovce zbyly pouze oči pro pláč:

 

 

Po druhém hracím dnu zůstali v čele turnaje už jen dva hráči s plným bodovým ziskem - Zanikov a já. Zdálo se tedy, že souboj o prvenství se rozhodne nejpozději v 5.kole, kdy jsme měli hrát proti sobě. Ostatní hráči na nás totiž ztráceli již bod a více. Mezitím nás však v třetí hrací den čekalo ještě kolo čtvrté. V něm čekala mého konkurenta, jenž dosud přejížděl své soupeře s pozoruhodnou lehkostí, naše společná pronásledovatelka Litvínová, jež za námi byla o bod pozadu, zatímco já jsem měl zkřížit zbraně s prvním nasazeným holandským veteránem. Ten dosud nasbíral pouhého půl bodu, a proto jsem k partii přistupoval s cílem zvítězit, protože pokud jsem hodlal soupeřit se Zanikovem o první místo, nic jiného mi ani nezbývalo. Jenže se ukázalo to, co jsem tušil už od samého začátku turnaje, že totiž moje forma není ani zdaleka tak oslnivá, jako u mého tabulkového soka - na rozdíl od něj jsem se na ta dosavadní vítězství nadřel poněkud více, zejména v partii třetího kola. Navíc se štěstí, které mi předtím přálo, ke mně tentokrát otočilo zády, a tak se o turnajovém vavřínu rozhodlo již v tomto kole. Moje premiéra v oblasti indických výstaveb mi totiž vůbec nevyšla, především kvůli časové tísni, která vznikla v důsledku toho, že soupeř hrál jinak, než jsem se učil z knížek. Časovou kontrolu jsem sice přežil, ale jak to tak bývá, v časovce je větší pravděpodobnost chyby, a to se bohužel potvrdilo - koncovka s kvalitou více už pak mému soupeři nedělala větší problémy.

Teprve po skončení partie jsem se dozvěděl, že úsudek, který jsem si o svém soupeři udělal na základě jeho dvou nul z úvodních kol, byl mylný, neboť jeho prohra v 1.kole byla kontumační. Holandskému matadorovi totiž při partii zazvonil mobil. Faktem zůstává, že jsem měl v partii minimálně remízu, i když ani ta by mi na udržení se v boji o titul asi nestačila. Můj dosavadní konkurent v boji o celkový primát totiž dle očekávání bez problémů zvítězil a osamostatnil se tak v čele pelotonu. Odpolední kolo pak znamenalo definitivní stop mým ambicím na výrazné zvýšení Ela - zápas s lídrem tabulky trval sice více než 30 tahů, jeho výsledek však byl dán již po prvních zhruba deseti. Tak hnusně (a bleskově - celkem jsme nehráli ani celou hodinu) jsem snad ještě v sicilské, již jsem dosud pokládal za spíše klidnější až remízové zahájení, naloženo nikdy nedostal.

 

Michal Fokt (1417) - Melikset Zanikov (ŠK Smíchov / ELO 1437, ročník 1994), MŠD 2008, 5.kolo

Sicilská: 1.e4 c5 2.Jf3 d6 3.d4 c5xd4 4.Jxd4 Jf6 5.Sd3 g6 6.Se3?! (zde mělo jednoznačně přijít c4 - už předchozí soupeřův tah mi měl naznačit, že situace v centru bude ostrá, čemuž by bylo záhodno přizpůsobit vývin svých figur; partie mohla po černého Sg7 pokračovat následovně - 7.Jc3 Jc6 8.Jxc6 b7xc6 9.Sd2 0-0 10.0-0 Sb7 11.Vc1 c6 12.b3 d5 a už to jede normálně - černého Jg4, jímž rozhodl partii, teď bije do prázdna) Sg7 7.0-0 0-0

 

8.c4?! (tady mělo jednoznačně přijít 8.h3 jako poslední záchrana před tím, co přijde) Jg4! 9.Dd2 (jediná možnost, která se zdála zabraňovat hrozící ztrátě materiálu - při jakémkoli ústupu střelce mi visí jezdec, při jiném tahu než dámou vymění černý na e3 a opět visí jezdec; pořizovat si dvojpěšce v centru mi nebylo po chuti, i když nakonec by to asi bývalo bylo nejmenší zlo) Jxe3 10.Dxe3 Db6! (černý ihned tahá z rukávu další bič - při ústupu jezdce např.na c2 sebere černý střelec na b2 s následným ziskem věže) 11.Jb5 Sxb2! (čekal jsem 11. ...Dxe3 s pokračováním 12.f2xe3 Sxb2 13.Jc7 a bylo by to jen za pěšce a dvojpěšce, černý byl ale ještě chytřejší) 12.Dxb5 a6xb5 (a teď už můj plán s Jc7 nevychází, protože černá věž z napadení snadno uteče, na rozdíl od té mé) 13.Jbc3 Sxa1 14.Vxa1 Ja6 15.Jd5 Se6 16.Jbc7 Jxc7 17.Jxc7 Va3 18.Jxe6 f7xe6 19.Se2 Vfa8 20.Sg4 e5 21.c5 (pokus o chyták - kdyby teď černý zahrál 21. ...Vxa2, tak mám po 22.Se6+ kvalitu zpátky, i když vzhledem k počtu pěšců bych byl stejně stál pořád ještě hůř) b6xc5 22.Vb1 (znovu pokus o zmíněnou léčku, černý mi však nenaletěl) Kg7 23.Vxb7 Vxa2 24.g3 (nejde 24.Vxe7 pro 24. ...Kf6 a visí věž, protože hrozí dalším tahem Va1 mat) Kf6 25.Vb3 Va3 26.Vf3+ Vxf3 27.Sxf3 c4 28.Kf1 c3 29.Sd1? (omyl! po 29.Ke1 c2 30.Kd2 bych pěcha chytil) Va2 30.Ke1 c2 31.Kd2 c2xd1->D 32.Kxd1 Vxf2 a bílý se vzdal.

 

Zdrcující porážka mě srazila na 4.místo v průběžném pořadí, protože Abelyan i jeho přemožitelka z prvního dne Veronika Macková své partie vyhráli. Navíc se ke mně již zezadu blížila dvojice Výsmek a Draaisma s 2,5 body. Nic však ještě nebylo ztraceno - jakýkoli bodový zisk z následujícího hracího dne mne ještě mohl udržet blízko medailových pozic i elového nárůstu. Jenže vědomí dvou porážek a nutnosti bodovat nejde z hlavy jen tak vyhnat, a podle toho to v partii s Oxanou Litvínovou vypadalo –zbytečné váhání už na začátku v pozicích, které za jiných okolností hrávám černými v přetahové francouzské bez obav, dalo by se říct, že jsem snad viděl duchy, lépe řečeno hrozby, které vlastně nebyly, a když jsem propásl jednu nebo dvě šance, jak partii aspoň zremizovat, bylo zle – začít bojovat, až když máte po přežití časové tísně na přechodu do koncovky dva pěchy méně, to je bohužel zpravidla už pozdě.

Tři porážky v řadě, to už zavánělo katastrofou. Nešlo ani tak o umístění v tabulce, kde jsem se sice udržel na 4.místě, i když se na mě dotáhli má pokořitelka a Výsmek, a na čelné příčky jsem ztrácel již 2 body, ale daleko naléhavější byla otázka mého Ela, které teď v případě, že bych již na turnaji nebodoval, hrozilo spadnout až někam ke 1370 bodům. Zhruba 2-3 roky trpělivé mravenčí práce by tak přišly vniveč jediným nepovedeným turnajem, nemluvě o možných důsledcích na mou pozici v oddíle, kde jsem si chtěl udržet místo v základní sestavě béčka, nebo aspoň mezi čelnými náhradníky. Zkrátka a dobře, bylo potřeba v posledních 3 kolech zabrat a pokusit se ještě zachránit, co se dá. První příležitost napravit svou lehce pošramocenou reputaci mi přinesl souboj s medailovou aspirantkou Mackovou, jež jako neelistka patřila k překvapením soutěže. V sicilské jsem se tentokrát již za bílé zaskočit nenechal, přesto jsem byl nakonec spokojen jen zčásti – soupeřka rozehrála Paulsenovu variantu sicilské dost pasivně a bylo několik situací, kdy jsem mohl hrát razantněji a pokusit se vytěžit z pozice víc. Namísto toho byla nakonec výsledkem remíza, která sice znamenala přetržení nepříznivé šňůry tří zápasů bez bodu, ale vlastně nic neřešila – lídři průběžného pořadí Zanikov s Abelyanem se ve svém souboji rozešli rovněž smírně, a tak má dvoubodová ztráta na čelo zůstala beze změny. Za mnou se pak se stejným ziskem seřadili Litvínová a Draaisma, o půl bodu za nimi zaostal Výsmek, jenž byl oproti předchozím letům jen stínem své někdejší výkonnosti a nasvědčoval tomu i sestup na elovém žebříčku, kde se ještě vloni pohyboval okolo 1550 bodů. A právě s tímto soupeřem jsem zkřížil zbraně v odpoledním 8.kole, které bylo zároveň reprízou předloňského turnaje, z nějž mě smolná prohra právě s tímto tehdy ještě neelistou přiměla předčasně odstoupit. Tentokrát jsem mohl být o poznání spokojenější - po většinu partie jsem byl v přetahové francouzské sice pod tlakem, když se soupeři podařilo vybudovat silné pěšcové centrum postupující vpřed, zachránil jsem se však naprosto geniální léčkou přesně ve stylu starého židovského přísloví přirovnávajícího člověka k olivě, jež byvše drcena vydá ze sebe to nejlepší:

 

 

Upřímně řečeno, když jsem vymýšlel plán, jenž mi v partii zachránil půlbod, dělalo mi největší starost, abych jej vůbec stihl realizovat v časovém limitu. Změna tempa z původních 2 hodin na partii na hodinu a půl do časové kontroly po 40 tazích a poté další půlhodinu do konce, ke které toho roku došlo, kvalitě mých partií rozhodně neprospěla, zejména ve 4. a 6.kole, i když je třeba přiznat, že pozice v obou partiích byly špatné již předtím. Každopádně se čtyřmi body z 8 partií, tj.přesně s 50% ziskem, se mi již v tabulce dýchalo o něco lépe a také hrozící propad Ela byl víceméně zažehnán. K partii závěrečného kola s dosud poměrně suverénním Abelyanem jsem tedy nastupoval již s o něco chladnější hlavou a namísto výše zmíněných elových obav byla mou motivací možnost zajistit si po krachu medailových nadějí alespoň čtvrté místo, které se mnou zatím sdíleli Draaisma a Litvínová. K tomu jsem potřeboval uhrát s nadupaným mládežníkem aspoň remízu, což se zdálo být těžkým úkolem, neb jediným vyvoleným, s nímž můj soupeř body dělil, byl již jistý turnajový vítěz Zanikov, nepočítám-li samozřejmě jeho úvodní prohru s Mackovou; ta na 2.příčku ztrácela půlbod, což hrálo do karet mým nadějím, že by můj protivník mohl být remíze přístupnější. Mé výpočty se nakonec vyplnily, o kýžený půlbod jsem však musel tvrdě bojovat a pomohla mi k němu i trocha štěstí, jež mi konečně ukázalo příznivější tvář:

Michal Fokt (1417) –Murad Abelyan (5.VT / Bohemians Praha), MŠD 2008, 9.kolo

Francouzská - přetahová varianta: 1.e4 e6 2.d4 d5 3.e5 c5 4.c3 Jc6 5.Jf3 Sd7 6.Se2 Db6 (znovu zbytečné přemýšlení nad pozicí, ve které jsem předchozí dva roky hrával nejprve Je7 a v dalším tahu c5xd4, a v níž mě stejně jako v partii s Litvínovou trápila otázka, co se stane, pokud bílý po dočasně nechráněném c-pěšci skočí; v 6.kole jsem se pokusil problém vyřešit předřazením pěšcové výměny před vývin jezdce, což se nakonec neukázalo jako správná cesta, a tak jsem to tentokrát zkusil jinak – sice víc systémově, ale přesto zbytečně, jak jsem později prozkoumal, bílý po vzetí pěcha na c5 minimální materiální převahu nebude schopen udržet, takže se nedá moc čekat, že by po pěšci vůbec skákal) 7.0-0 Jge7

(teď už se k výměně pěšců v centru otevřeně chystám, soupeř mě však předešel) 8.d4xc5 Dc7 (nejde 8. ...Dxc5, protože po 9.Se3 musím dámou uhnout na a5 a po 10.b4 bych se musel se ztrátou pěcha stáhnout na c7 nebo d8; navíc ten pěch mi neuteče) 9.Sf4 Jf5 10.Sd3 Sxc5 11.Sxf5! (bílý odvážně mění střelce za jezdce s cílem získat průlom na mého krále) e6xf5 12.e6 Dxf4 13.e6xd7+ Kxd7 14.Dxd5+ Sd6 (stačilo několik tahů a vypadám naprosto zdechle, sázka na útok se zdá bílému vycházet; vzápětí však šance na výhru neprozřetelně zahodí) 15.Dxf7+ Je7 16.Dxg7? (přesně v to jsem doufal! teď rozjedu odpověď, na jejímž konci budu mít za 2 pěchy soupeřovu lehkou figuru) Vhg8! 17.Dd4 Dxf3! 18.g3 Dd5 (šlo teď samozřejmě hrát třeba Jc6, vyhnat bílou dámu a pak krále uklidit na b8, ale bílé figury stojí pořád ještě dost aktivně a navíc půlbod mi celkem stačil, tak jsem nabídl rychlý smír) remíza.

Závěrečné kolo rozluštilo tajenku na 4.-6.místě. Nejprve se zdálo, že se na něm usadí veterán Draaisma, jehož partie s Lindbergovou byla zprvu zapsána jako remíza (ve výsledné pozici měla Švédka krále a dámu proti králi a věži), což by Holanďana vyneslo s 5 body přede mě i Litvínovou, posléze však bylo zjištěno, že se rozhodčí zmýlil, a skutečným výsledkem bylo Švédčino vítězství. Takže jsem i přes mizérii ve střední části turnaje obsadil nakonec 4.místo s vyrovnanou bilancí 3-3-3 a ziskem 4,5 bodu. Pravda, měl jsem původně vyšší ambice, ale vzhledem k tomu průběhu jsem ještě mohl být spokojen, a ani Elo nakonec nebylo moc dotčeno, na příštím vydání listiny mi vyjel pokles jen o 7 bodů.

 

2009 – Závěr

Svou zatím poslední účast na MŠD jsem podle svého názoru již dostatečně okomentoval ve speciálním článku, takže jen telegraficky – o něco silnější skupina než před rokem a navlas stejný bodový výsledek 4 a půl bodu, znamenající 8.místo z 15 účastníků směsi hlavního a vedlejšího turnaje, když se mi bohužel nevyhnulo několik zaváhání v partiích,které byly rozehrány minimálně na půlku a nebo dokonce na výhru. Předvedenou hrou jsem sám sebe příliš nenadchl – jako bych většinu turnaje hrál se zataženou ruční brzdou. Víceméně spokojen jsem vlastně mohl být jen se 3 partiemi, což byly dvě výhry a remíza s Němcem Wundahlem, celkovým vítězem turnaje. Všechno ostatní byly spíše ztráty, které mě mrzely tím spíše, že každý ze soupeřů, které jsem tu potkal, byl celkem k poražení. Únava z časného vstávání, v kterémžto ohledu byli pražští hráči a cizinci bydlící v hotelu jasně ve výhodě, mi není nejspíše omluvou, mám však za to, že v mistrovské soutěži družstev bych byl schopen většinu z nich porazit. Vyvstává proto otázka, zda to v Praze dotáhnu do roku 2010 a zakončím své zdejší působení proslulým číslem 13, jak jsem si kdysi naplánoval, a zda si místo toho nedám jiný turnaj, třeba v Pardubicích nebo v Olomouci, kde je sice asi silnější konkurence, ale hrát se začíná většinou až odpoledne. Ale co bude za rok, to se teprve uvidí, a tak nezbývá než se na závěr pokusit své dosavadní účinkování na MŠD celkově shrnout.

Když se za svými letními výlety do šachové Prahy zpětně ohlížím, beru je určitě jako velkou školu, kde jsem mohl přičichnout k zase o něco jinému prostředí a stylu hry, než s jakými jsem se setkával zprvu na turnajích mládeže a později v regionu za dospělá družstva. Často to bylo srovnání bolestivé, zejména v prvních letech, ale dnes jsem docela rád, že jsem to tehdy nevzdal a díky tomu dnes už Českému Brodu nedělám v Praze ostudu, aspoň ne takovou, jako jsem dělal kdysi :-) A kdybych se snad už na MŠD nikdy v budoucnu nepodíval, budu na celý ten šachový cirkus, na ten svět sám pro sebe, se zvláštní, neopakovatelnou atmosférou, do níž patří jak líté boje na šachovnici, tak stovky bleskovek s přáteli a známými o přestávkách mezi koly nebo posezení při obědě, vzpomínat jen v dobrém. Děkuji panu profesorovi za nápad, který se založením této tradice měl, děkuji paní Kollerové, že na odkaz svého otce navázala, děkuji zato, že jsem mohl v šachové Praze strávit dvanáct krásných letních týdnů a přeji MŠD vše dobré do budoucna a plné sály hráčů z Čech i ciziny :-)

 

Michal Fokt

 

ŠK Český Brod

Aktuality O oddíle Historie Přebory oddílu A tým B tým C tým Staré sezóny Turnaje Různé Diskuze Odkazy