Jan Fiala: Historie šachu v Českém Brodě
Zdeněk Chybný: kompletní historie, 2008
Jaroslav Pelikán: 50 let českobrodského šachu, 1972
Oldřich Eisner st.: 60 let českobrodského šachu, 1982
Michal Eisner: Historie trochu jinak, 2009
Michal Fokt: mládež za posledních asi 20 let, 2009
Jan Fiala: družstva dospělých 2003-2009, 2009
Vzpomínky na Vladimíra Fabiána, 2009
Vzpomínky na Mezinárodní šachovou dovolenou, 2009
Mezinárodní turnaj juniorů Dánsko 1969 (Miloš Vrabec)
12 epizod z letní šachové Prahy - Michal Fokt vzpomíná na MŠD 1998-2009 (včetně diagramů)
Vzpomíná Radovan Bednařík ml.
Vzpomíná Ondřej Matějovský
Vzpomíná Miroslav Urban
Vzpomíná Michal Eisner
Vzpomíná Jindra Kollerová
Přidám jeden postřech, který mám z MŠD: Když se podívám na poslední ročníky tak úroveň MŠD jde pomalu jistě, není to jen v kvalitě hračů, ale i počtu... Nevím kdo z vás si pamatuje první ročníky v ČB, kdy byla natřískaná sokolovna, malý sál a ja jako dorostenec jsem hrál ještě rapid u zachodů... to byla doba... dneska mi příjde, že tento turnaj je kapánek za zenitem, díky ostatnim turnajům ... možna se pletu... 8-)
Radovan Bednařík ml.
Hlásím se coby pamětník prvních ročníků MŠD! :-) V Českém Brodě jsem hrál 4x, a to v letech 1992-95, tedy ve svých 16-19 letech. Od roku 1996 se hraje v Praze, a tak jsme si ve Vlašimi začali vybírat jiné turnaje - jak správně napsal Vítek, trávit dovolenou v Praze se nám nechtělo... Radovan má pravdu, v ČB byla mnohem početnější účast (pamatuji např. 6 uzavřených turnajů a švýcar o cca 20 hráčích + rapid, tzn. přes 100 hráčů v jednom běhu...) a síla hráčů byla taky někde jinde, tehdy byl "mistrovský turnaj" opravdu mistrovský (účast i hráči s elem přes 2400). V Českém Brodě si zahráli i tehdy nadějní mladíci Sergej Movsesjan (94) a Petr Neuman (95). Asi nejsilnějším účastníkem byl v roce 1994 Bagaturov z Gruzie (elo 2500!), který si stejně jako Movsesjan paradoxně zahrál jen švýcar o 2. VT, protože oba přijeli o den pozdě... :-) Nyní je ale mnohem větší konkurence turnajů a každý si vybere ten svůj, proto je to s MŠD takové, jaké to je. Složení je slabší, hraje méně lidí, ale kouzlo uzavřených turnajů zůstalo.
Ondřej Matějovský
K historii MŠD bych měl taky jeden příspěvek, protože jsem u toho byl. MŠD se párkrát účastnil také jakýsi Rumjancev. Byl to Rus, tedy opravdový Rus. To znamená, že byl skvělý, když byl "pod vlivem" - a to byl prakticky pořád. Zkrátka chlastal jak námořník a v jeho případě platilo "nomen-omen". Na šachy měl ale talent od Boha. Elo někde kolem 2220 (bavíme se zhruba o roce 1999). Já jsem měl v té době vážný a dlouhý teoretický spor s Ivanem Pecákem- bývalým hráčem Č.Brodu- ve variantě 1.e4e5,2.Jf3Jc6,3.Sc4Jf6,4. Jg5d5,5.ed Jd4,6.c3b5,7.Sf1Jxd5,8.Je4Dh4,9.Jg3Sg4,10.f3e4..atd. Já to hájil za černé, Ivan za bílé, prvních 10 tahů bylo povinných. Jak debilové jsme na to sehráli stovky blicek, stala se z toho prestižní záležitost mezi námi, připravovali jsme "novinky"- prostě magoři. No ale asi za rok a půl jsme se propracovali někam k 19 "nejlepším tahům" při vyrovnané bilanci. Divočárna a žiletka - každému hráči průběžně visí 2 figury. Výsledek naší "práce" za jeden a půl roku jsme jednoho dne večer na MŠD předložili Rumjancevovi k posouzení, aby nás rozsoudil. Jako obvykle byl nalitý jak zákon káže. Asi 10 vteřin se na pozici kolem 20. tahu zadíval, opilecky zívnul a pravil "pozicija ravnaja". Za 10 vteřin vyřídil to, na čem jsme my dva pracovali rok a půl. Oba, já i Ivan jsme z toho byli byli dlouho špatní. Rumjancev je už po smrti, dej mu Pán Bůh šachový ráj :-).http://www.chessjournal.cz/cz/z-domova/kdo-bude-hrat-na-letosnim-czech-openu-article.html
Miroslav Urban
Moje dvouměsíční dcera nade vše zbožňuje lidský kontakt. A protože při pohledu na tu roztomilou slečnu nelze odolat jejímu přání, k surfování po netu se dostávám obvykle až pozdě v noci.
Se zájmem jsem si před chvílí (1.50 ráno) přečetl nejen výsledky známých hráčů, ale i Ohlédnutí Michala Fokta.
A při té příležitosti jsem si nedokázal nevzpomenout na vlastní zážitky z této velkolepé akce. O některé z nich by se s vámi rád podělil.
Pana profesora Pelikána pamatuji osobně, dodnes jej vidím před sebou zcela jasně, vždy pečlivě upravený, vždy způsobný a přesto mírně rozevlátý, s věčným úsměvem na tváři. Jeho radostná nálada a životní optimismus prudce neladil s pojetím šachu – pan profesor byl jako divoká bouře, jeho šach byl plný obětí a šokujících nápadů a gejzír fantazie ustával obvykle až s matící kombinací.
Po zápase však (stejně jako po bouři se zase rozední) ochotně rozebíral prohry i výhry a pokaždé byl přichystán nějakou tu figurku obětovat.
Oběť každoročně podstupují i paní profesorka Pelikánová a její dcera Jindra Kollerová – ač samy šachy nehrají, přesto se díky jejich nadšení (a zčásti i nešachovému programu) podařilo kvalitní turnaj udržet v nezměněné podobě „třítýdenní masáže“.
To, že nadále naplňují odkaz pana profesora, sám osobně cením metou nejvyšší, kdo nikdy nepořádal turnaj, jen těžko dovede posoudit míru zodpovědnosti a především obrovskou spoustu práce, kterou je třeba odvést daleko před tím, než hráči poprvé usednou za šachovnice.
Sám se podobné práce účastním na Zásmuky Open a i když plním hlavně roli „kreativce“ (názvy cen atd.), každoročně si připomenu, kolik dřiny to dá upořádat takové klání (a to v daném případě pouze jednodenní).
První ročníky MŠD hostil Český Brod a jak již bylo na diskuzním fóru vzpomínáno, ratingově byl turnaj daleko silnější než nyní.
Již tehdy vznikla poměrně silná členská základna pravidelných účastníků, kterým byl na přihláškách přiřknut status „stammgast“ (osobně jsem tento titul krom MŠD obdržel ještě mnohokráte, žel již nikdy u královské hry:-)).
Přiznám se, že tohle období MŠD bylo mým nejmilejším. Nostalgii brodské sokolovny poté vystřídala šeď pražských sídlišť, limonádu a koblihy od táty jsem vyměnil za pivo a housky se salámem a společně se šachovým zlepšením nastala doba krutějších zkoušek v kandidátských a mistrovských turnajích. Také tempo se zrychlilo – dnes je ideální umět dobře teorii a zvládnout přemýšlet rychleji, úsporněji a povrchněji (za to ale nemůže MŠD, nýbrž doba).
Tím nejlepším na MŠD pro mne vždy byli přátelé. Nemuselo se ani tolik dařit, hlavní bylo po zápase zajít na pár drinků, popovídat, rozebrat příčiny prohry či oslavit výhru. Držel jsem se zásady „pivko si dám, ale vždy až dohraju“.
Jednou jsem však daný scénář hrubě porušil…
Před několika lety jsem hrál poměrně slušně obsazený kandidátský turnaj, v té době jsem byl rozehraný a věřil jsem si.
Po čtyřech odehraných kolech jsem na tom byl víc než dobře a mohlo být ještě lépe, vždyť na mě čekal soupeř takřka sedmdesátiletý, jehož rating 1990 už zdaleka neodpovídal výkonnosti.
Vrásky mi dělaly jen černé figury, pojal jsem však záměr partii řádně takticky přiostřit s důvěrou v to, že starší soupeř se ve spleti kombinačních variant nedovede tak dobře orientovat jako já.
Na oběd jsem šel se Zdeňkem Charouzem, který se na rozdíl ode mě tvářil jako hromádka neštěstí. Ve vedlejším turnaji měl dle předpokladů uhrát minimálně padesát procent, ale ouha, jeho konto zdobily čtyři nuly. Náladu mu příliš nezlepšil ani odpolední soupeř, který s ratingem okolo 1800 patřil mezi nejvýše nasazené. Figury měl Zdenda stejné jako já, tedy černé…
Zatímco mě k pivu Zdeněk nezlomil, sám stihl čtyři kousky. Ohledně jeho pátého zápasu jsem měl velmi zlé tušení.
Nastala třetí hodina odpolední, tehdejší hrací sály byly ještě plné tikajících hodin, které se po zavelení rozhodčího daly líně do pohybu. Odehrál jsem rychle několik prvních tahů a šel se podívat ke Zdendovu stolu. Zatímco soupeř, který již dávno učinil první tah, seděl soustředěně nad šachovnicí, Zdeněk nikde. Jal jsem se kamaráda hledat v obavě, že pozapomněl na start duelu. Našel jsem ho, jak jinak, v hotelovém baru.
„Natoč mu na mě taky jedno“ pokynul Zdenda číšníkovi, jen mě zahlédl. Marně jsem se vymlouval, pivo jsem vypít musel, jinak bych byl „hovno kamarád“.
Zbytek příběhu je i po letech dost drsný, zcela jsme rezignovali na své zápasy a trávili jsme daleko více času v baru nežli u partie. Po čtvrtém pivu jsem změnil taktiku, přestalo se mi chtít jít do ostrého teoretického sporu (jednoduše jsem si uvědomil, že by mě soupeř mohl přepočítat), souboj se přesunul do nudné popotahovací pasáže, ve které jsem dle svého názoru kladl důmyslné taktické pasti (v reálu šlo o primitivní hrozby, které soupeř s přehledem pokryl).
Zdenda na tom byl ještě hůře, přece jen měl zmíněné čtyři půllitry náskok. Ironií osudu v oboustranně ostré partii stál více než dobře, útočil pěšci královského křídla alá královská indická, po každém tahu však vesele zvolal: „Seš v prdeli“.
Neskutečné se stalo skutkem, ač jsme oba vypili osm piv, můj soupeř v pěšcové koncovce dostal školu na téma vzdálený volný pěšec, Zdeněk ( v té době již obklíčen diváky a s pivem v ruce) dotáhl útok až do nádherného matového konce, vůbec si nedovedu představit, jak se jeho protivník musel cítit ve chvíli, kdy se vzdal a Zdeněk v momentě podávání rukou nešťastnému hráči vesele oznámil: „A to mám 12 piv“…
Michal Fokt ve svém článku vzpomenul na pečeckou ikonu pana Františka Michálka. Já mám tu čest již léta sedávat poblíž něj, a to díky soutěžím družstev. Není tomu zas tak dávno, co jsme spolu válčili i v turnajích MŠD. Pan Michálek totiž není jen ikonou pečeckého či brodského (ano, i tady hrával) nebo kolínského šachu, ale je i významnou personou, co se MŠD týče. Výčet jeho úspěchů v „třítýdenních bězích“ by byl velmi dlouhý, úroveň memoriálu pana Pelikána pozvedá již jen účast takovýchto osobností.
Upřímně se přiznám, že MŠD mám velmi rád, dvou kol v jednom dni se však velmi bojím, stejně jako řada mých vrstevníků.O to více mě překvapuje, že v turnajích válí právě pan Michálek, o tolik starší nežli já. Leccos to totiž značí. Minimálně to, že koncepce MŠD ve stylu dvě kola/1den rozhodně není přežitá, to že i když nastupuje nová mladá generace s Vítkem v čele, stále staří pardálové mají šanci, to, že hra pana Michálka i v tomto věku stále stimuluje nejen mě, ale i řadu dalších a v neposlední řadě i to, že když člověk chce, dokáže cokoli.
Upřímně přeji jak MŠD, tak panu Michálkovi mnoho štěstí v dalších letech, a to nejlépe pospolu.
Michal Eisner
Milí šachoví přátelé,
děkuji Vám za Vaše příspěvky ke vzpomínkám na Mezinárodní šachovou dovolenou. Jsem Vám vděčná za všechny podněty, za slova uznání, za veselé příběhy i za konstruktivní kritiku. Je vidět, že MŠD je stále živá, pokud se o ní šachoví přátelé zajímají. Jako pořadatel bych ráda reagovala na některé názory.
Především bych chtěla uvést k příspěvkům pana Matějovského a pana Bednaříka ml. správné informace. V 1. turnuse 2. ročníku MŠD v roce 1992 se opravdu hrálo 6 uzavřených turnajů. Ale žádný švýcar o cca 20 hráčích se nehrál. Hrály se 3 rapidy o celkovém počtu 49 hráčů. Celkem hrálo v tomto prvním běhu 109 hráčů. Zato ve 2. turnuse stejného roku 1992 však hrálo pouze 34 hráčů a hrál se open. A dále se hrály 2 rapidy o 20 hráčích. 3. turnus tenkrát ještě nebyl zaveden. Takže dohromady se 2. ročníku MŠD v roce 1992 účastnilo 163 hráči. Tímto počtem se ovšem 2. ročník zařadil mezi nejslabší ročníky!
Právě po zkušenostech z roku 1992, kdy byl jeden turnus přeplněný a druhý poloviční, se rozhodli pořadatelé rozšířit MŠD na turnusy tři a to trvá dosud. Umím si představit, že pro hráče je atraktivnější, pokud je turnus obsazen cca 100 hráči, ale z organizačních důvodů MŠD takový počet zvládnout nemůže. Po té, co je MŠD organizována v Praze, je to i z kapacitních důvodů.
Nevím, jestli jsme již tenkrát posílali každému hráči zprávu o celém ročníku tak jako v současné době. Nevím tedy, jestli pan Matějovský dostal kompletní informace o MŠD 1992, neboť se účastnil právě jen toho turnusu prvního. A internet tenkrát nebyl. Ale pan Bednařík ml. jako Českobroďák kompletní informace o počtech znal. Buď hrál, nebo byl v sokolovně jako divák. Opravdu netuším, ve kterém roce mohl pan Bednařík ml. hrát u toalet, protože ve zmiňovaném turnusu o 109 hráčích vůbec nehrál! A další turnusy v dalších letech byly celkem rovnoměrné. V tzv. „vážných turnajích„ hrálo od 40 do 60 hráčů a rapidy byly 2 – 3. Takže kapacita velkého i malého sálu sokolovny postačovala. Je ovšem možné, že dětský rapid byl v šatně u WC, aby měli dospělí v obou sálech na hru klid. Pokud pan Bednařík ml. zapomněl, jak byly ročníky 1991 – 1995 obsazeny, měl si informace zjistit dříve, než uvedl informace chybné a tím zavádějící „o natřískané sokolovně, kdy hrál ještě rapid u záchodů“.
Ročníky jsou slabší i silnější. Ročník 2009 patří k průměrným ročníkům. V letošním roce to však není velké překvapení. Ať chceme nebo ne, koníčky jako šachy nebo cestování jsou potřeby zbytné. A pokud musí lidé šetřit, tak omezí to, co nepotřebují bezprostředně k životu. Upřímně řečeno, já jsem vůbec ráda, že se všechny tři běhy uskutečnily. I když následujcí informace šachisty příliš nezajímá, šachová dovolená je dovolenou i pro doprovod šachistů, pro který je připraven speciální program. Je to jedna z dalších charakteristik MŠD. A v současnosti by doprovod svým počtem vydal na 4 uzavřené turnaje.
Jsou hráči, kteří dovolenou v Praze trávit nechtějí. A jsou hráči, kteří dovolenou v Praze vyhledávají. Mezinárodní šachová dovolená musí být organizována tam, kde jsou pro ni vytvořeny podmínky. Protože na turnajích nehrají pouze místní a dojíždějící, jedná se především o podmínky ubytovací.
Co se týče složení, kvality, síly hráčů, neměla Mezinárodní šachová dovolená od založení ambice vytvořit turnaj pro silné hráče. Samozřejmě nás těší, když získáme pro mistrovské turnaje silnější hráče, turnaj se tím stává zajímavější. Ale silní hráči na našich turnajích nemohou očekávat vysoké finanční ceny. Cenový fond sice nízký není, v současné době se pohybuje kolem 100 000 Czk, ale koncepcí MŠD je připravit cenu finanční nebo věcnou pro každého hráče v každém turnaji MŠD. Finanční ceny jsou připraveny pro první tři místa v turnajích mistrovský, kandidátský, hlavní, rapid A a bleskový turnaj. Pokud v každém turnuse jsou tyto turnaje zastoupeny, finanční cenu dostane 45 hráčů. Samozřejmě by šlo rozdělit 100 000 Czk pouze na první tři místa mistrovských turnajů a pak by tyto finanční ceny byly pro silné hráče lákadlem. Obávám se však, že by MŠD ztratila jednu ze svých charakteristik, která ji odlišuje od turnajů jiných.
Na turnajích MŠD hrají hráči všech výkonností, kteří mají rádi uzavřené turnaje a kteří si chtějí zahrát turnaj s mezinárodní účastí. Na turnajích MŠD vyrostli takoví hráči jako Lukáš Černoušek, Olda Vedral nebo Pepa Erneker. Poslední jmenovaný hraje na MŠD i v současnosti pravidelně.
Mezinárodní šachová dovolená je financovaná z vlastních prostředků, vydělá si na sebe. Za 19 let existence neměla sponzora. Pokud budou hráči na turnajích MŠD hrát a pokud se bude nešachový doprovod dále zajímat o krásy České republiky a hlavního města, pak bude Mezinárodní šachová dovolená existovat.
Srdečně zdraví
Jindra Kollerová