Šachová pohádka
roky: 2011 2013 2014 2016 2017 2018 2019 2020 2021 2022 2023
Bylo nebylo. Dvě sousední království dlouho žila v míru a na rozlehlých loukách se v poklidu pásli koně.
V Bílém království vládli král Patoslav a královna Dyrodura. Prostý lid miloval krále a nenáviděl královnu, zatímco u vojáků tomu bylo naopak.
Patoslav vyřizoval korespondenci. Zrovna se chystal zapečetit dopis, když vtom se prudce rozrazily dveře.
"Válečná porada!" v očích Dyrodury viděl Patoslav oheň.
"Vždyť přece neválčíme," namítl.
"Neodmlouvej! Pohyb!"
Patoslav odložil pečetidlo na stůl a následoval svou manželku. Nikdy neodporoval, již odmala byl zvyklý poslouchat a dělat, co mu řekli. Neprotsetoval ani, když mu rodiče vybrali nevěstu, tu energickou a dominantní válečnici.
"Plníme rozkazy z minulé porady," zahájil poradu generál Matimír, "navyšujeme stavy vojska, cvičíme nové rekruty k pěchotě, lučištníkům a jezdectvu, budujeme válečné vozy, kováři připravují nové zbraně."
"Černé království je nejbohatší ze všech," promluvila Dyrodura, "mají truhlice plné zlata a drahého kamení! Až je dobyjeme, stanu se nejbohatší a nejmocnější královnou!"
"Dobyjeme?" podivil se Patoslav.
"Zničíme je, pozabíjíme, bude to bleskovka..."
V Patoslavovi se začíná vařit krev. Příliš dobře si uvědomuje krutost a neštěstí, které válka všude rozsévá. Nevydrží to už déle poslouchat, nemůže si vzít odpovědnost za takové zlo. Ne, nesnese to. Musí se ozvat! "Dost! Válčit se nebude! Porada končí!" Zatímco všichni přítomní překvapením zmlkli, Patoslav odešel do podhradí. Kolem cvičiště lukostřelců došel do stájí, kde se zapojil do jejich úklidu prováděného služebnictvem.
Krále si všimla Ťaňuška, líbezně se na něj usmála a přitočila se k němu: "Zase na tebe byla zlá?"
"Byla."
"Měl bys ji opustit a najít si nějakou hodnější."
Všiml si, jak zrudla v obličeji. Pokračovala: "Co provedla tentokrát?"
"Chce válčit proti Černému království."
"Naši mě donutili přihlásit se do armády," rozplakala se.
"To bude dobrý," pohladil ji ve vlasech.
Později se Patoslav při návratu zpět obtížně prodíral mezi poddanými pobíhajícími sem a tam, kteří místy museli uhýbat pochodující armádě. Na hlavním rynku četl vyvěšenou listinu:
Já, král Patoslav, vyhlašuji válku Černému království a předávám veškerou moc královně Dyroduře.
A pod těmito slovy viděl svou vlastní královskou pečeť! Spěchal do hradu, ale dovnitř ho nepustili.
"Odkliďte toho patolízala do těch jeho stájí!" zasmála se Dyrodura v plné zbroji, až se okenní skla zachvěla, "ať ho hlídá válečný vůz a vojáci!"
Stáje byly obehnány mřížemi. Po celý den se nikdo neobjevil, až za tmy zarachotil klíč v zámku.
"Nesu ti něco z armádních zásob. Přidělili mě ke strážím stájí, dřív to nešlo," v tlumeném hlase Patoslav poznal Ťaňušku, "zásobování armády funguje. Ale běžní lidé hladoví."
Válka pokračovala. Nejenže se Dyroduře nedařilo zlomit odpor napadených, kteří se statečně bránili, ale dokonce Černé království získávalo převahu. Jak se bojová linie přibližovala k Bílému království, posílala královna do boje další a další vojáky a oslabovala stráže stájí. Díky tomu Ťaňuška trávila s Patoslavem čím dál tím více času. Nakonec se Dyrodura sama zapojila do boje zuřícího přímo pod hradbami nedaleko stájí. V tu dobu byla zrovna Ťaňuška u Patoslava.
"A proč nedezertuješ?" zeptal se jí.
"Nemůžu, vojenská čest mi to nedovolí. Slíbila jsem, že budu plnit rozkazy."
"Stejně je porušuješ, když chodíš ke mně."
Ve tváři Ťaňušky se mísilo překvapení s rozčarováním.
"Táňo! Jdi na konec, získej válečný vůz a pomsti mě!" smrtelně vykřikla Dyrodura.
"Neee!" volal Patoslav, ale Ťaňuška již byla po kvapném rozeběhu v dáli. Vyrazil za ní, ale nemohl jí stačit. Překračoval mrtvoly na polích a loukách zbrocených krví. Když se konečně přiblížil k Černému království, navzájem se zahlédli s černým králem. Nezbyla mu už vůbec žádná armáda a sám byl znavený válkou. Oba se shodli, že chtějí konec bojů. Vtom si uvědomil - "Ale co poslední rozkaz...?"
"V době míru válečné rozkazy neplatí!" usmála se líbezně Ťaňuška v bílých šatech s vlečkou a závojem na Patoslava, a stvrdila tak mír.
A žili šťastně až do smrti.
Jan Fiala