Jan Fiala: Historie šachu v Českém Brodě
Zdeněk Chybný: kompletní historie, 2008
Jaroslav Pelikán: 50 let českobrodského šachu, 1972
Oldřich Eisner st.: 60 let českobrodského šachu, 1982
Michal Eisner: Historie trochu jinak, 2009
Michal Fokt: mládež za posledních asi 20 let, 2009
Jan Fiala: družstva dospělých 2003-2009, 2009
Vzpomínky na Vladimíra Fabiána, 2009
Vzpomínky na Mezinárodní šachovou dovolenou, 2009
Mezinárodní turnaj juniorů Dánsko 1969 (Miloš Vrabec)
Ač vystudovaný historik, nikdy jsem nepřivykl terminologii typu letopočet a událost. Momenty kolem nás, ať již jde o historii návštěvy restauračního zařízení, či o historii šachového klubu, se nikdy nepočítají jen na: „Lojza udělal deset piv, či Pepa uhrál kandidáta v roce 2005“. Důležité je vždy i to, že „Jirka se zúčastnil ( i když na mattonce) a že Honza byl také členem, ač měl jen 4. VT“.
Proto bych rád na základě vlastních vzpomínek přispěl dílkem do mozaiky střípků z výkladní skříně dějin brodského šachu.
Šachu mě naučil táta okolo šesti let. I přes veškerou jeho snahu jsem až do deseti zatvrzele odmítal návštěvy oddílu, na rozdíl od bráchy, který poslouchal rodiče na slovo. Větší bratrova tvárnost vedla k tomu, že na rozdíl ode mne velmi dobře ovládal jemnosti zahájení (tato „nevědomost“ mne zdobí dodnes – dle Štěpána Formana jsem jediný KM u nás, který často neví v třetím tahu, co praví teorie:-))a v sedmi letech zvítězil v polofinále přeboru Čech, kde mimo jiné porazil i začínajícího Davida Navaru!
O legendách typu Neckář či Lanč i o dvojnásobné účasti malého městečka v extralize (bylo mi prezentováno s tím, že hned následoval pád) jsem slýchával od malička. Co má paměť sahá, Brod se statečně pral v KP.
Dodnes si vybavuji řadu momentek z návštěv oddílu. Několikráte jsme měnili klubovnu, nežli zvítězila sokolovna - pamatuji si, že jsme jeden čas hrávali ve sportovní hale a s Radkem Bednaříkem jsme často namísto šachu trávili hodiny sledováním basketbalu.
Také jsme, světe div se, měli klubovnu v místech, kde je nyní noční klub Matrix (nejednou jsem v „lehce odhmotněném stavu“ krmil kdejakou slečnu historkami typu: „a tam jak jsou ty automaty, tam jsem hrál vážnou partii se Láďou Fabiánem, kerej sedí támhle...“:-))
Konečným vítězem se ale stalo první patro sokolovny, místo, kde za starých dob ve vitrínách sedaly tuny prachu na tlusté komunistické tituly, místo, kde se pravidelně hádali pánové Pecák a Zajíček, místo, kde sedával Honza Máčik (obvykle s lahví), místo, kde tak rád pomlaskával Láďa Fabián, aby všechny nakonec přemlouval k návštěvě hospody...
Brodský šach zažil v posledních patnácti či dvaceti letech dvě velké erupce mládežnické generace – jedna probíhá právě nyní a jejími hlavními aktéry jsou Vítek Moravec, Honza Fiala, Martin Koller a další, ta předchozí proběhla v devadesátých letech a jejími zásadními představiteli jsou povětšinou synové dodnes aktivních hráčů (Urban, Bednařík, Eisnerovi) + někteří další (Píša, Červený, Dudek atd.).
Současně je třeba jmenovat několik obětavých starších hráčů, kteří těmto hráčům pomohli a pomáhají – pánové Chybný, Urban, Eisner, Bednařík, Koudelka či Valtera se významně zasloužili o růst obou generací.
Jak již bylo uvedeno, Český Brod dlouhá léta hájí své pozice v KP. O to, že může pobývat v elitní skupině, se nestarají pouze sportovní opory týmu, ale také hráči, kteří jsou zároveň i srdcaři.
Bohužel na některé již nelze než vzpomenout.
Největší ikonou týmu až donedávna byl Ladislav Fabián. Láďa pro šach žil. V hlavě nosil tabulky a výsledky snad každého hráče KP, jeho snahu reprezentovat A tým by si mohli vzít k srdci minimálně mnozí naši fotbaloví reprezentanti. Pověstný byl jak nadšením pro šach, tak útočením na soupeřova krále a také láskou k pivu.
Pepík Dudek byl velkým šachovým talentem. I on byl pověstný láskou k pivu a mírumilovností. Dodnes si vzpomínám na jednu hádku v liďáku (Pepy ani mě se netýkala), kdy se barmana zastal jeden host a podnapilého útočníka rázně vyprovodil. Deset minut poté si Pepík všiml, že se cosi dělo a pronesl směrem k barmanovi památnou větu: „Pokavá by teda bylo potřeba, tak já se jako poperu, i když já se prát neumim, a dáš mi eště pivo? Mám vás všechny rád“
Oldík šachy miloval. O partii se byl ochoten bavit kdykoli a kdekoli. Nejednou mě probudil ve tři ráno po příchodu z restaurace, a poté co jsem dle něj dostatečně probral, řekl „ A co střelec d3? No? A bylo to vyhraný...“ Stejně tak přistupoval k životu – nejdůležitější věci probíral zásadně s bráchou a zásadně v noci. Bohužel už mě nikdy nevzbudí...
Brod má naštěstí i živé věrné – pánové Chybný, Urban, Koudelka či Valtera by mohli vyprávět.
Historie klubu sahá údajně do roku 1922. Tehdejší prvorepublikové členy již známe pouze podle jmen. Má paměť sahá k panu Vopařilovi a jeho nejlepšímu příteli – mému dědovi. Doteď v živých barvách vidím, jak se oba sklánějí nad šachovnicí, oba s vědomím, že musí uvolnit místo mladším, a přesto oba vídám v představách zarputilé, bojující do posledního dechu. Stejně tak si pamatuji i Láďu, Pepu i Oldíka.
Ať si vzpomenu na současnou klubovnu v jakémkoli stavu, ať již je to ta s vitrínami plnými sokolských knih, ta, kde sedí Láďa Fabián, Honza Máčik a můj maličký bráška, nebo ta současná, se soustředěnými mladíky, stále vidím před sebou obrázek běžce, který tam již léta visí na zdi, běžce, který již umdlévá vyčerpáním, ale stále běží a vždy znova pochopím, že je třeba bojovat, prát se až do konce, a to nejen v šachu. Přeji brodskému klubu do dalších let stejnou sílu a odhodlání.
Michal Eisner