Cenzura v šachové literatuře
Před lety jsem si koupil skvělou knihu Psychologický průvodce šachovou partií od Jiřího Veselého a přečetl ji. Později jsem ji daroval a nedváno si ji znovu koupil a přečetl. Při druhém čtení jsem narazil na ukázky z partií Vlastimila Horta. Měl jsem zato, že kniha je z konce 80. let, tedy již z doby po jeho emigraci (na samotnou emigraci podrobněji vzpomíná Miloš Vrabec). Emigranti se v očích státu stávali nepřáteli a nepsalo se o nich. Tiráž však jako rok vydání uvádí rok 1981. Záhy jsem zjistil, že jsem si pozdější období přesto pamatoval správně, protože z roku 1989 pochází druhé vydání. K prvnímu vydání jsem si tedy dokoupil i druhé, abych si je obě porovnal.
Tato souhra okolností dává nahlédnout, jak v praxi ČSSR fungovala cenzura. Je přitom vcelku jedno, jestli šlo o vynucený zásah státu, anebo o autocenzuru autora z důvodu, že by zásah stejně přišel.
Na stranách 62 až 63 autor v prvním vydání cituje komentáře Vlastimila Horta k partii Hort–Geller, Praha 1966, ve druhém vydání postřehy Oldřicha Durase k turnaji ve Vídni 1907.
Na straně 142 autor v prvním vydání komentuje partii Bisguier–Hort, Hastings 1975/76, ve druhém vydání partii Opočenský–Pelikán, Poděbrady 1936.
Na straně 209 se uvádí v prvním vydání:
„Dnešním králem je československý velmistr Vlastimil Hort; 23. dubna 1977 sehrál v Reykjavíku současně 550 partií(!) a dosáhl z nich 508½ bodu a jen 41½ bodu ztratil. Simultánka trvala 21½ hodiny, což je fantastické tempo. Znamená to, že se Hort u každé partie zdržel v průměru něco přes 2 minuty(!!!).“
a ve druhém vydání:
„Dnešní simultánky, to jsou často i bombastické atrakce. Jsou hráči, kteří se najednou střetávají ne s desítkami soupeřů, jak tomu bylo v minulosti, ale se stovkami; simultánka v Rekjaviku v roce 1977 si vyžádala bezmála čtyřiadvacet hodin, šachovnic bylo více než půl tisícovky. Úctyhodný bývá přitom i mistrův chodecký výkon.“
(Pro úplnost doplňuji, že jsem zaznamenal ještě změnu na straně 118, kde byla partie Botvinnik–Pomar, 1962, nahrazena partií Kasparov–Karpov, Moskva 1985 (11. partie).)
Okolní text přitom zůstal nedotčen, i umístěním na stránce, takže nový text se musel přesně vejít do vymezeného místa.
Co se stalo, nedá se odestát, praví se ve filmu 12 opic. Zamlčovat nebo přepisovat historii nebo k tomu nutit jiné je hloupé.
Jan Fiala