Opět se ukázalo, že jsem skvělý hráč, který občas udělá ostudu v cizí zemi. Tentokrát z toho bylo krásné deváté místo na rapidu v Bruselu.

Osud tomu zas a znovu chtěl, abych se vydal na další, v pořadí již čtvrtou krizovou výpravu, a podal svědectví vám, kůžím líným, jak se hrají šachy za hranicemi Věčného města i naší republiky.

Po Londýně, Oslu a Vilniusu mi tentokrát přihrála náhoda do cesty náhodný rapid v Bruselu. Moc jsem se po tomhle velkém a ošklivém městě motat nechtěl, ale co se dalo dělat – během svého pobytu v Beneluxu jsem na nic lepšího nenarazil.

Začnu zeširoka a připomenu některé významné hráče a okamžiky belgického šachu.

Tak to bychom měli historickou vsuvku a teď už pojďme střemhlav do debaty. Turnaj se hrál v Palais du Midi nedaleko tamtoho velkého nádraží, na kterém jsem už párkrát přestupoval, a pořádal ho klub Le Cercle Royal des Echecs de Bruxelles, který byl založen snad už roku 1895. Tento královský klub se na webu honosí titulem nejstarší aktivní šachový klub v Belgii. Tomu se dá věřit.

Hrálo se pouze na pět kol a tempem 15 minut+10 vteřin za tah, ovšem přidával pan Bronstein. To znamená, že přídavek nelze kumulovat a vždy vám to přidá maximálně do tolika času, kolik jste měli na začátku tahu. Než tohle patempo bych preferoval snad i hru na diktát, jako za starých časů. A to navzdory tomu, že by šlo o tzv. bruselský diktát.

Jak to probíhalo? Hladce. První kolo jsem porazil soupeře 1400, pak jsem dostal přes držku a byl jsem ze hry. Aspoň jsem si ještě zahrál v souboji dvou největších papírových favoritů proti prvnímu nasazenému, po slibném zahájení mě ale nakonec vysušil jak polder. Tak jsem porazil další dva hráče 1400 a šel jsem do prdele.

Sice jsem byl už před turnajem zmačkanej jak pikao, ale na únavu bych to nesváděl. Prostě jsem měl smůlu. Houby mi byl platný titul dvojnásobného vicemistra blicáku ve Slušticích u Šedivých na zahradě pod rozkvetlou třešní. Potvrdilo se, že jsem jako anglické fotbalové týmy – dobře hraju jenom doma a v Anglii.

Johannes Bertram (1860) – Vít Moravec (2205), ČNT.

Už po zahájení jsem stál úplně na výhru, dokonce jsem minul jednu okamžitou. Bohužel jsem pak trochu natikal a soupeř zablafoval po 1…Vf8 tahem 2.Vd7!?. On bílý ani nemá moc co hrát jiného, tah jsem navíc viděl, s dvěma minutami jsem ale trochu zazmatkoval a vůbec jsem nenašel nejlepší řešení. Na diagramu níže si to můžete zkusit, já zahrál 2…Vxf7 s přechodem do prohrané koncovky.

 

Johannes Bertram (1860) – Vít Moravec (2205), ČNT.

Co měl černý zahrát? Řešení se zobrazí po označení následujícího řádku: 1…Dxd7! Nejhorší je, že mě ten tah snad i napadl, ale měl jsem pak totální výpadek mozku. Po 2.Dxf8+ Sxf8 3.cxd7 Sxd7 je černý na hraně výhry, byť samozřejmě bude ještě muset hrát.

Johannes Bertram (1860) – Vít Moravec (2205), varianta.

Turnaj proběhl ve velmi přátelské atmosféře. Pěkně to odsejpalo a za tři a půl hodiny bylo hotovo (začínalo se až v 15:00). Celkově to dopadlo jako vždycky – prachy brali Holanďan a dvě děti.

Koniáš se dívá do díry.

Brusel je až takovou mekkou byrokracie, že si spousta hráčů zapisovala i rapid. Já dal na svou paměť a pro vaši zábavu i poučení jsem až z daleké západní Evropy dovezl exkluzivní úlohu.

Tagumpay Gravidez (1852) – Filippos Raptis (1960), ČNT.

Černý na tahu vyhraje. Řešení se zobrazí po označení následujícího řádku: 1…Dh1+ 2.Kg3 Vg1+! Odlákání bílého koně od pole h4. 3.Jxg1 h4 mat.

Neuweriteľný šport

V duchu minulé cesty po pobaltských zemích jsem byl připravený zdokumentovat veškerý šach po cestě, bylo ho ale pomálu. A to i v Nizozemsku, které se dá považovat za šachovou velmoc. Mistra světa nemá mnoho zemí (Max Euwe, 1935–1937), a do absolutní světové špičky patřil svého času i Jan Timman nebo aktuálně Anish Giri.

Černobílé cameo ve městě Sneek. Šachová horečka se po roku 1935 ve Frísku zjevně nekonala.

Pravda, pohyboval jsem se výhradně po Frísku, kde lze nějaké šachové relikvie těžko očekávat. I když v Leeuwardenu se v historii několikrát konalo mistrovství Nizozemska. Jenže Frísko je kraj odlehlý, poměrně řídce osídlený bez větších měst, kterému dominuje hlavně ospalý, ale neuvěřitelně klidný venkov. Kromě nizozemštiny zde dominuje fríština (či přesněji asi západofríština), pozoruhodný jazyk, kterému se znalostí angličtiny můžete místy dokonce rozumět, jelikož si z ní dost bere (sem tam kus věty, ne celé konverzace). Frís je člověk hrdý na své kořeny, a tudíž i svérázný, jak dokazuje místní národní sport fierljeppen.

Fierljeppen jsem navštívil na závodech ve městečku Buitenpost. Neptejte se mě, jak jsem na to přišel, prostě se to stalo. Pokud jsem to správně pochopil, byly to závody druhé nejvyšší kategorie, takže jsem čekal i slušné výkony. Ty ale nepřišly – vítěz měl nakonec jen něco přes 16 metrů. Světový rekord je 22,11 m. Bohužel vyhořel můj favorit Jesper Demme, bývalý juniorský mistr Fríska, jak jsem zjistil z jejich databáze výsledků s pomocí translatoru. Kromě Fríska je tenhle sport populární ještě na Utrechtsku, odkud pochází světový rekordman Jaco de Groot.

O čem to ale vlastně celou dobu melu, říkáš si? Věc se má tak:

1) Závodník si nejprve srovná pomocí precizně označkované hůlky přesný úhel tyče i vzdálenost od mola. Nalepí si rovněž barevný papírek do výšky, kde chce v běhu tyč zachytit. Navíc instruuje brigádníka pod sebou, který tyč upevní.

2) Následuje chvilka soustředění a pak sprint k tyči. Za atletem běží i jeho trenér – nepochopil jsem, proč také běhají. Klidně by mohli stát bokem s pivem v ruce. Asi aby se dokázali vžít do situace. Trenér má totiž poměrně klíčovou úlohu – jakmile usoudí, že se tyč překlápí špatným směrem a nevystačí na břeh, včas křikne na atleta, aby se pustil a zahučel do vody, tedy do měkkého.

3) Zde vidíme už nadějného dorostence, jak visí na tyči a snaží se došplhat co nejvýš, aby dopadl co nejdál. V této fázi teprve divák pochopí, jak náročný je to sport. Ideální je totiž, aby se tyč přehoupla jen pomalu a závodník stačil vylézt vysoko. Jenže pohyb tyče se často zastaví, případně při pomalém pohybu nabere špatný směr do strany. A kdyby se závodník nerozběhl dost rychle, nevyskočí dostatečně vysoko. Takže musí rychle, pak ale zas strašně tyč nakopne… Je to fakt extrémně náročná disciplína, zkouška všestrannosti.

4) Nakonec to dal na břeh, i když jen těsně, takže to bylo nějakých 11 metrů. V závodě má každý tři skoky, větší část pokusů nicméně končí ve vodě. Běhá se naboso a každý má svou dopadovou nohu hodně zatejpovanou. Je to fakt morda, když se dopadne z té výšky do písku. Docela jsem obdivoval i borce a borkyně v dětských kategoriích, když tam posílali šipky.

 

Udělal jsem pět fotek z celého závodu. Shodou okolností právě sledujete vítězný pokus vítěze, jehož jméno jsem zapomněl a nechce se mi hledat.

Přítomno bylo tak 50 diváků a atmosféra byla asi jako v Brodě na nohejbale – fandilo se až od stavu 8:8. Celkově mi tam chyběly emoce. Atleti předváděli zaryté soustředění, rituály a předstartovní rutiny, pak poslali neskutečnou mrdu z výšky do písku, a i když se třeba dostali do vedení, vůbec nijak to nedávali najevo. Ani neúspěch, ani úspěch.

Aby se fierljeppen stal globálním sportem, je nutné do něj dostat emoce. Buď by vodní příkop měl být širší, nebo naopak by první pruh měl být písek a až za ním voda. Nebo místo vody oheň a za ním písek. Nebo by se na soutěžící mohlo střílet ze vzduchovky. Zkrátka jakákoliv drobná úprava by dodala sportu dynamiku a větší náboj. Stačí jen chtít.

Není to málo?

Je. V placené části článku se pokusím přidat ještě pár postřehů (dva), které by mohly členy našeho oddílu zajímat. Tak za prvé chci říct, že ta silná belgická piva vůbec nejsou k zahození a velmi rychle jsem si na ně zvykl. Dávám do placu návrh uspořádat putovní oddílové soustředění po belgických pivovarech.

V oddíle máme minimálně tři cyklistické fanoušky. To už je dost na to, abych sem plácnul pár fotek z tohoto ranku. Motal jsem se totiž ve Flandrech a okolí, tedy na svaté půdě jarních klasik. A tedy i dvou slavných monumentů: Paříž–Roubaix a Ronde van Vlaanderen.

Legendární Koppenberg, jedno z řady těžkých stoupání na kostkách během Ronde, které má i dost krvavou minulost a několik let bylo dokonce zakázané (v dešti jsou to jatka). Kopec má pouhých 550 metrů, průměrný sklon je ale 11 procent a zhruba uprostřed stoupání je pasáž prudká 22 procent (tu právě sledujete). Co čert nechce, zrovna v ní jsou i nejvíc rozbité kostky. Je to fakt šílený povrch. Můj tip je, že bych to na jeden zátah spíš nevyjel (tipuju tak 65 na 35 v můj neprospěch).

Rozhodně bych to nevyjel na silničce, tak jako jako třeba slavný Tom Boonen na tomhle krásném kole při vítězství v roce 2006. Slušná žiletka, laik vážně žasne, jak na tomhle mohou vyjet takové tankodromy. Foto je z muzea Ronde van Vlaanderen v Oudenaarde, kde aktuálně závod každoročně končí.

Překvapivě vesnickou záležitosti je legendární velodrom v Roubaix. Člověk tam prostě přijde, nikomu to nevadí, může si vlézt na tribunu, obejít celou dráhu… Podle mě není problém si to projet i na kole, možná i traktorem. Byl tam akorát správce, kdesi v rohu areálu sekal trávu, dva bezdězové na tribuně a nějací trampové ve dvou stanech. Je to de facto ruina, byť samozřejmě s velkým kouzlem L’Enfer du Nord.

Misijní cesta byla opět úspěšná. BRODIES!

 

Vítek M.