Tal je Lotyš, Keres Estonec, to bylo na úvod, Vilnius na konec

Misijní činnost je jedním z pilířů našeho oddílu. Jelikož v Českém Brodě věříme, že chápeme šachy nejlépe na světě, snažíme se naši filozofii šířit nejen po celém Česku (zejména na Kolínsku), ale i po celé Evropě. Tentokrát se náš vyslanec vydal do pobaltských zemí a ve Vilniusu si bez valného úspěchu střihnul i blicák.

Osud tomu opět chtěl, abych se vydal za hranice naší země i lidských možností a podal svědectví o tom, že všude je chleba o dvou kůrkách a všude skáčou jezdci do „L“. Po norské anabázi v zemi mistra světa jsem se vydal do země mistra světa a také do země, která žádného mistra světa nemá. K tomu jsem přidal ještě jednu zemi, která nemá mistra světa, a nikdy mít nebude.

K věci. Zabloudil jsem do Estonska (Tallinn), Lotyšska (Riga) a Litvy (Vilnius). Začnu pěkně popořádku, ale vězte, že moje pobaltská cesta neskutečně gradovala a máte se na konci povídání věru nač těšit. Hrály se totiž šachy!

Tallinn, město šachu

V Tallinnu jsem nemohl nenavštívit (= mohl navštívit) památník korunního prince světového šachu Paula Kerese (1916–1975). Rodák z Narvy (kde má moc pěknou sochu, kterou jsme navštívil na internetu) má nálepku nejsilnějšího hráče, jenž se nikdy nestal mistrem světa. Hned čtyřikrát skončil druhý v Turnaji kandidátů, o titulový zápas proti Aljechinovi pak přišel kvůli druhé světové válce. Podle wikipedie je jedním ze tří šachistů historie, který porazil devět mistrů světa – dalšími jsou Viktor Korčnoj a Alexander Beljavskij.

Trochu mě zlobilo protisvětlo. Ten barák za Keresem s ním nemá nic společného.

Přemýšlel jsem, že bych zašel i na hřbitov, kde je Keres pohřbený. Nepovažoval jsem ale za příliš pravděpodobné, že by zrovna kvůli mně vstal z mrtvých, a kromě toho byl během mého pobytu státní svátek a skoro všechno bylo zavřené. Tedy včetně hrobů. Návštěvu jsem tedy odložil na neurčito s tím, že Keres mi už nikam neuteče.

Alespoň jsem tak narazil v historické části města na šachový dům pojmenovaný po Paulu Keresovi. Bohužel byl rovněž zavřený. U vstupu má Keres plaketu, kterou jsem si ale nestáhl z mobilu do počítače a teď už se mi to nechce dělat. Takže ji neuvidíte.

Riga, město šachu

Po tomto ántré jsem pokračoval v černobílé pohádce v ryze šachovém městě Rize. A tady mistra světa mají. Geniální Michail Tal (1936–1992) se stal osmým mistrem světa v roce 1960, kdy rozstřílel praotce sovětského šachu Michaila Botvinnika. Odvetu o rok později „Čaroděj z Rigy“ prohrál, místo v šachové historii mu už ale nikdo nevezme.

Pomník Michaila Tala v parku Vērmanes dārzs v centru Rigy.

Když jsem byl v Tallinnu a Rize, tak jsem si teprve uvědomil, že Keres i Tal jsou pro celou zemi skutečnými legendami, nejen pro šachisty. Vždyť o mistra světa se hraje 136 let a za tu dobu je jen 16 šampionů. V Česku máme celkem dost úspěšných sportovců, a tak nás možná nějaký ten mistr světa až tolik netankuje. V Lotyšsku a Estonsku jsou na tom ale výrazně hůř. V Estonsku, kde mají místo vlajky lékorku, se tak spokojí i se „skoromistrem světa“.

Do Rigy jsem dorazil navečer, ve vlaku jsem si ale zjistil, že ve městě existuje šachová hospoda pod vlajkou Riga Chess Clubu. Přišel jsem půl hodiny před zavíračkou, dal si pivo Pochčijseskopce (nebo tak nějak) a sedl si na zahrádce za šachovnici se standardním plánem, že když nikdo nepřijde, zaplatím a půjdu do prdele. Sotva jsem ale dosedl, začaly se kolem míhat stíny. Místní Vontové nakonec vyslali svého zástupce, aby zjistil mé úmysly. Rozhovor vám přinášíme exkluzivně v českém překladu.

„Zdarec, chceš si zahrát?“
„Jo.“
„Jaký máš Elo?“
„Nevím, lehce pod 2200.“
„Na Chess.com nebo na Lichess nebo…“
„V opravdickém životě.“
„Ty krávo! Tak to si zahraj s mým trenérem.“

Přeskočil jsem všechny úrovně rižského šachového tetrisu a k šachovnici rovnou nakráčel závěrečný boss. Seběhli se kibicové a mohlo se začít.

Členové klubu spřádají plány. Případné kritiky upozorňuji, že pivo jsem bez pěny už dostal.

Soupeřem mi byl Igors Smorodinskis, jehož šachová síla mi byla představena jako něco kolem 2300. Podle grafu na FIDE měl nejvíc 2364, dneska má 2212. V lotyšském žebříčku je mezi aktivními hráči na 27. místě.

Vyrovnaný souboj skončil remízou 2,5:,2,5. Soupeř těžil hlavně z tempa 3+2, protože hrál hodně nenáročně, ale rychle, takže obě prohry přišly po mých chybách až s velkým nedostatkem času (jak překvapivé). Na ukázku přikládám jednu svou výhru, kterou jsem si zapamatoval.

Vít Moravec – Igors Smorodinskis (přátelská blicka 3 m.+2 s./tah, Riga)

Během partií a hlavně v hluchých místech při stavění figurek jsem prohodil pár vět s přítomnými. Připomínalo mi to šachový klub Balto z mého oblíbeného románu Klub nenapravitelných optimistů (velmi doporučuji!), kde tvořili osazenstvo pařížské hospody emigranti z východního bloku. Pokud jsem to z lámané angličtiny svých spolustolovníků pochopil, tak to byli často původem lidé z Ruska, kteří ale žijí dlouho nebo i skoro celý život v Lotyšsku.

„Ty seš z Gruzie?“ zeptal se mě postarší sympatický vtipálek, kterého jsem později vydrtil v Královském gambitu.
„Ne.“
„Tak proč to máš napsaný na triku?“ ukázal na nápis „Giorgio“. Všichni se notně nasmáli.

Ukázalo se, že někteří hráli v minulosti turnaje v Pardubicích a vtipálek byl párkrát v Praze, kde má prý i nějaké kamarády. Jeho rodina pochází z Kamčatky, a proto o sobě prohlašuje, že není Lotyš ani Rus, ale Japonec. To mi přišlo docela vtipné.

Další pocta géniovi, na kterou jsem náhodně narazil při procházce městem.

Kibicové se občas s mým soupeřem bavili během partie o nějakých tazích, ale docela jsem jim rozuměl. Házeli typické hlášky jako vystřižené ze starých sovětských šachových učebnic. Ty mi často pohotově překládali.

„Tuhle variantu hrával i Aljechin, krásně v ní porazil Bogoljubova.“
„V téhle pozici by Karpov zahrál Jg6.“
„Obětuješ kvalitu? Jako Petrosjan nebo Lasker…“

Pátého srpna oslaví šachový klub pět let. Jestli jsem tomu správně rozuměl, tak hospodu Victory Pub vlastní nějaký příbuzný Svěšnikova, ale nechci kecat. Právě legendární lotyšský velmistr u nich dokonce hrál pár turnajů, stejně jako třeba Alexej Širov.

Vilnius, město šachu

Moje krasojízda dále vedla do Vilniusu. V autobuse jsem zadal do Googlu „Vilnius chess“, a světe div se, vyskočil na mě blicák, každé úterý večer. To zrovna můžu.

Klání se klanělo v Užupio kaviné, což je podnik v samozvané republice Užupio. To je taková až recesistická část Vilniusu, která má i vlastní ústavu a vládu. Tato nikterak velká část hlavního města je především sídlem různých umělců, šprýmařů a volnomyšlenkářů. Státní svátek je 1. dubna.

Vlevo je vidět restaurace, ve které se hrálo.

Turnaj se konal v pěkném salónku a je velmi sympatické, že se ho pravidelně účastní kolem 40 šachistů. Nejsou to členové jednoho oddílu, prostě přijde každý, kdo si chce zahrát. Ani nevím, jestli máme něco takového v Praze.

Startovní listina neslibovala valnou úroveň, když jsem ale viděl večer výsledky na chess-results, nechtělo se mi těm ratingům moc věřit. Jasně, soupeře jsem nakonec nějak přehrával, ale hráči s Elem 1400–1500 by teda mohli hrát i trochu hůř. Na každou výhru jsem se nadřel, nikdo mi rozhodně nedával figurky zadarmo.

Kamenem úrazu pro mě bylo hrací tempo 3 minuty + 2 vteřiny za tah. Na internetu je to ok, ale naživo mi to nikdy nevyhovovalo a i tentokrát jsem se dostával pod časový tlak. Naopak všichni soupeři to měli v ruce a tahali vesměs velmi rychle, byli na to zvyklí. Stala se tak dost paradoxní věc, že jsem v žádné partii v podstatě ani na okamžik neměl z hlediska pozice problémy (pouze při remíze mohl soupeř pokračovat v lepší pozici a nedat věčňák), ale přesto jsem udělal jen 7,5 bodu z 11. Pokaždé jsem totiž nechal s minimem času stát dámu, koně nebo střelce… Jako druhý nasazený jsem tak skončil čtvrtý s velmi slabým výkonem, ale myslím si, že čistě hra nebyla špatná.

Se stoprocentním bodovým ziskem zvítězil první nasazený Aras Vardanyan, celkem pravidelný vítěz turnaje. Toho jsem naprosto přehrál, z mé strany to byla na blicku opravdu nádherná partie z jednoho kusu. Když ale nevyhraju (a navíc prohraju) bílými tuhle koncovku, nemůžu pak očekávat žádné zázraky…

Takřka totožný průběh měla i partie s druhým v pořadí Andriusem Paulauskasem, energickým hlavním pořadatelem. V průběhu turnaje často něco žbleptnul litevsky a lidé kolem se smáli, takže to taky bude nějaký žertéř. Moje litevština ale na humor, ironii či nadsázku ještě nestačí, takže nemůžu sloužit. A tak jsem ze tří silnějších soupeřů zdolal jen Ukrajince Alexandra Zozuliu.

Pohled na přední desky v prvním sále.

Pohled na zadní desky v druhém sále.

Atraktivní koncovka mezi Arasem Vardanyanem (vlevo) a Alexandrem Zozuliou.

Velmi přijemný turnájek, který se hodnotil do dlouhodobého seriálu včetně soutěže městských částí Vilniusu. Já reprezentoval Senamiestis (Staré město). Ani nevím, proč mi přidělili zrovna tenhle tým. Marně jsem vysvětloval, že nejsem z Uherského Hradiště… Klání netrvalo s přestávkou ani tři hodiny, vše šlo jako na drátkách. A nebyly žádné spory, jelikož v litevštině se stejně žádná hádka vyřešit nedá, naopak se ještě prohloubí. Hráči už vědí, že v tomhle žvatlavém jazyku to nemá cenu.

Takové to tedy bylo.

 

Vítek Moravec