Dne 30.11. jsme vyrazili na zápas do Vlašimi.  Dvěma auty, abychom se vešli… V prvním autě s manželem Dušan Lebeda, pan Záběhlický a Tiborek Hrebíček, v druhém autě Standa Švec a já s čubinou, která nemohla zůstat sama doma. Vyrazili jsme se zpožděním, Standa si trochu přispal…. V Kouřimi před Lonzou měl čekat Tiborek, měl přisednout do prvního auta k manželovi. Do auta zajel jak myš do špajzu,  ale já to vůbec nepostřehla a myslela jsem, že nejede, že jsme ve čtyřech.

Cesta byla hrozná,  mlha jako mlíko, že by se dala krájet, vidět bylo maximálně na 10 metrů po převážnou část cesty. Počasí nám „přálo“, neklouzalo to. Dorazili jsme do „srdce Podblanicka“ včas, těsně před desátou.

Sestava: Dušan Lebeda,  pan Záběhlický,  Tibor Hrebíček,  Standa Švec a z důvodu nedostatku nadějné omladiny (Fanda Lebeda, Dan Tutunaru, Vítek Štěpánek) nastoupila jsem já… Ve Vlašimi mi vypadlo jedno sklo z brýlí a rozšklebila se obruba, takže sestavu do orig. Zápisu (měla jsem ji na papíře připravenou z domova) – napsal ochotný pan rozhodčí z Vlašimi.

Zahájili jsme. První 3 partie jsem nebyla schopná sledovat, protože jsem s brejlema koukala na jedno oko a byla jsem ráda, že vidím figurky na naší šachovnici a zvládám zapisovat a mačkat hodiny. První prohrál Tibor, potom vyhrál Dušan Lebeda a pak prohrál pan Záběhlický. Následně jsem vyhrála já a vše záviselo na Standovi Švecovi.  Pojedeme zpátky s výhrou nebo s prohrou?  Standa měl bílé, o 2 pěchy více ve věžové koncovce. Zvládl to, vyhrál. Cesta za volantem  mu musela dát v té mlze,  kdy chvílema viděl s bídou silnici a pár metrů před sebe,  pořádně zabrat.

Takže 3:2 jsme vyhráli a jeli domů, opět převážně v mlze, velice spokojení.