V klubu máme akutní nedostatek symbolů. Máme logo – ale co pak? Nemáme motto, hymnu, vlajku, maskota, klubovou přezdívku ani jméno arény. Nemáme ani haku před zápasem, ani vyřazená čísla dresů visící v Arénně… no prostě nic!

A co je klub bez symbolů? Klub bez symbolů je jako pozice bez pěšce: technicky snesitelné, ale jinak velkej kýbl marnosti!

Jako největší oddílová hvězda jsem se rozhodl jít příkladem a tuto tristní situaci řešit. Jak jste mohli vidět, jednu věc už jsem vyřešil: považoval jsem za svou povinnost povýšit Annu na Arénnu. Konečně má náš svatostánek jméno, které si zaslouží.

 

Ale teď to hlavní: klubový maskot.

Napětí…

Tadá!

Tohle je Šembeera. Byla tu dávno před Stockfishem, dávno před první domluvenou remízou s Kostelcem, dávno před námi všemi. Nikdy nevznikla – byla tu odjakživa ve světě idejí, stačilo si na ni jen rozpomenout.

A mně se to jednou povedlo: ZJEVENÍ! Celé roky jsme si mysleli, že hrajeme šachy a rozhodujeme sami. Že 17…Jd7 je „náš nápad“. Směšné. Šembeera celou dobu skrytě řídí naše kroky. I ty, co vypadaly jako blundery. Předurčila mě, abych se stal největší hvězdou oddílu. Nemohl jsem s tím nic dělat. Osud je osud.

Šembeera nad námi bdí ve dne v noci: hlídá tep, peristaltiku… a čistí meridiány. Kdo by ji chtěl pokládat za pouhého maskota, ten zjevně nepochopil dosah její moci. O něm svědčí četná svědectví tradovaná po generace, jejichž pravdivost se neodvažuji zpochybnit.

Jedni říkají, že brodskému hráči v horší pozici proměnila čaj v termosce na pivo, a náš borec pak protihráče úplně přejel. Jiní říkají, že když už máš na hodinách jen pár vteřin, rozmnoží ti čas, abys nepřišel o možnost zahodit vyhranou partii vlastní rukou. A další říkají, že dokáže dotykem vyléčit šachovou slepotu. My víme jen to, že se jmenuje Šembeera. A také to, že jejím atributem je půllitr. To víme jistě. Sám jsem jej ve zjevení zcela jasně spatřil a jeho obsah následně ověřil vlastním hrdlem. Přiznávám ovšem, že k ověřování podobných obsahů došlo několikrát už před samotným zjevením, což s ním možná není bez souvislosti.

Ano, půllitr! V kostele je to víno – symbolicky krev. U nás je to pivo – symbolicky… ehm… pivo. Ne proto, že bychom to tak chtěli. Šembeera prostě rozhodla.

A nebylo to naposled, co mi bylo dopřáno stanout v přítomnosti Šembeery. Jednou, veden jakýmsi těžko vysvětlitelným vnitřním puzením, jsem u Českého Brodu vystoupal na cosi, co by se při velmi vstřícném pohledu dalo označit za vyvýšeninu – spíš však šlo o terénní nerovnost. Právě tam mi byla jako důstojné završení celého tohoto výkladu darována slova modlitby…

Šembeeru následujícím způsobem uctívati budeš:

 

Šembeero naše, jež tečeš pod Arénnou,

posvěť se hořkost tvá,

přijď říz tvůj,

buď pěna tvá,

jak v krýglu, tak i v tupláku.

 

Pěšce našeho dej nám dnes,

a odpusť nám naše hrubky,

jako i my odpouštíme Stockfishovi,

který nám je připomíná.

 

A neuveď nás v pokušení rychlé remízy,

ale zbav nás od ega i nízkého Ela.

 

Amen.

 

Tímto budiž základ klubové liturgie položen. Naučte se to; budu to zkoušet!

Jan Čermák