Lužické hory, 16.–20.09.2024

I letos jsme se rozhodli s Čendou vyrazit na dovolenou. Zaujal mě článek vychvalující Lužické hory a ledovou jeskyni Naděje. Volba tedy padla na toto místo.

Ubytování jsem našel v horské chatě Luž, ležící na konci silnice pod stejnojmennou horou, která je nejvyšším vrcholem Lužických hor. Po rezervaci mě ubytovatel upozornil, že dvě noci tam budeme s výletem z gymnázia. Volbu ubytování jsme nezměnili.

V pondělí, v den odjezdu, jsem nabral Čendu doma a stavili jsme se v Kostelci na oběd. Cesta neproběhla v pohodě.

Všimli jste si toho „ne“ v poslední větě? 🙂 Ještě v Kostelci mi přišlo, že auto nejede jako obvykle, mj. píská. Při kontrole jsem zjistil, že jedno kolo je vyfouklé. Při pumpování jsem zaznamenal bublinky kolem hřebíku – píchl jsem. Kolo samozřejmě dokážu vyměnit sám, ale tady byla stejně nutná oprava a na rezervě jsem až do hor jet nechtěl. A zdálo se mi, že cestu do pneuservisu kolo po dofoukání zvládne. V pneuservisu v Kostelci nefungoval kompresor, proto jsme vyjeli do Českého Brodu. Cestou jsem několikrát zkontroloval stav kola. V pneuservisu Mates u nádraží mi kolo opravili.

Pokryju ještě další dvě témata z preview. Čenda již cestou hlásil bolest krku, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. A při jízdách autem jsem Čendu zkoušel ze znalosti značek. Čenda se totiž účastní autoškoly. Je potěšující, že v křižovatkách neudělal žádnou chybu a i většinu ostatních značek znal.

Další zastávka již byla plánovaná, a to v Jablonném v Podještědí. Zde jsem navštívil Správu CHKO Lužické hory, abych si zapůjčil klíč od ledové jeskyně. Sdělili mi, že klíč nepůjčují, protože to v jeskyni není bezpečné a kvůli mírným zimám tam už ani žádný led není.

Čenda měl „trochu, lehce“ hlad a pro jeho zahnání jsme se stavili v kavárně Teacher’s. Dali jsme si panini a koktejl. Čendovi cider tak zachutnal, že přijal můj nápad a cider koupil jako dárek.

Vyrazili jsme pěšky k zámku Lemberk. Obešli jsme jej a vraceli se kolem Černého jezírka a měli přijít ke Zdislavině studánce. Černé jezírko bylo naprostý brčálník. U jezírka Čenda ukázal na studánku. Sešel jsem k ní a obhlížel ji. Chtěl jsem se napít, ale přišlo mi to nějaké divné. Nakonec jsem si uvědomil, že to je odtok z jezírka! Napili jsme se až u skutečné studánky.

Ubytovali jsme se. Pokoj byl zařízený velice skromně, ale stačilo to. V této souvislosti Čenda v průběhu pobytu prohlásil:

„Už asi chápu, proč tu nejsou koše. Protože ta místnost je tak malá, že by se sem nevešel.“

Čenda si postěžoval na erární polštář, a tak jsem mu půjčil svůj šachový polštářek.

Povečeřeli jsme slaný štrůdl, který jsem dopoledne upekl. Poté jsme vyrazili na kratičkou procházku k německým hranicím. Čenda obdivoval syrovost prostředí.

Večer Čenda luštil šifry z Kokořínského komára. V jedné šifře se spojovaly obrázky tak, aby obě slova po přidání dalšího písmene mezi ně vytvořily jiné smysluplné slovo. Pořadí slov nebylo předem dané. U obrázků „ar“ a „bar“ Čenda vymyslel armbar, což je druh submise v MMA a dožadoval se uznání řešení. Správně je samozřejmě – barbar. Ke cti Čendy slouží, že objevil i toto řešení, načež však změnil požadavek na uznání obou řešení.

Poslouchali jsme hlášky gympláků z chodby, například:

„Ty vole, já si zapomněl pantofle!“
„Já taky,“ reagoval Čenda.

Postupně celý penzion utichal a, když jsme šli před jedenáctou spát, nebylo nic slyšet ani na chodbě.

 

 

V úterý jsem při snídani zaznamenal diskuzi o poštípaných gymplačkách. Svítili při otevřeném okně, pomyslel jsem si. Po snídani se na chodbě řešil nákup nábytku, což mi přišlo divné, a toužil jsem se dozvědět více. Od učitelky jsem se dozvěděl, že gymplačky měli poštípat zrzaví broučci s velkým zadečkem, údajně i vyfocení. Měly to být štěnice. Nezaznamenal jsem žádnou vyslovenou pochybnost, přesto na mě atmosféra půsbila dojmem nedůvěry, jestli to není výmysl. Každopádně se vedení chaty rozhodlo daný pokoj zcela převybavit.

Došli jsme k Sirnému pramenu. Název vychází z domnělého výskytu síry – ta se však v pramenu nenachází. Zbarvení je důsledkem přítomnosti bakterií. Místo mi přišlo opravdu kouzelné, na fotkách to ale bohužel nevynikne, protože se ve vodní hladině zrcadlila obloha.

Také jsme potkali bunkr (řopík) a vlezli do něj, byl tam ale jen nepořádek. Odbočku k ledové jeskyni jsme si odpustili, když je tedy uzavřená. Prošli jsme kolem vodní nádrže Naděje a vrátili se k chatě.

Pokračovali jsme výstupem na horu Luž.

Po nedávných deštích se masivně vypařovala voda, což ztěžovalo rozhled do krajiny. Vystoupali jsme i na rozhlednu, kde dost foukalo.

Překročili jsme hranici a vstoupili do Německa, kde jsme se chtěli naobědvat.

Nejprve nás zaujal luxusní horský hotel Hubertusbaude, ale ceny byly příliš vysoké.

Druhou volbou byla restaurace Rübezahlbaude, pod kterou mimochodem patrně spadá i zmíněný hotel. Neměli jsme žádná eura, takže bylo samozřejmě nutné nejprve zjistit, zda berou karty. Zmobilizoval jsem zbytky své němčiny a i díky pomalé a zřetelné mluvě servírky jsem zvládl jak tuto záležitost, tak i objednávku, placení a dokonce i její otázky. Pivo si Čenda zvládl objednat sám.

V jídelním lístku mě zaujalo slovo „Pfífferling“, což vypadalo jako sezónní potravina. Na něj tam byla jednak stránka s povídáním, tak i další stránka jak s polévkou, tak s hlavními jídli. Přemítal jsem, co to tak může být. V místě nebyl signál, takže jsme nemohli využít online překladač, a slovníky jsme neměli stažené. Nakonec jsme si oba objednali denní menu. Až pozdě jsem se při opakovaném listování pozorněji zadíval na onu stránku s povídáním, kde jsem již dříve očima přeskočil nějaký malý ilustrativní obrázek. Na obrázku byla liška (houba), což je skutečně překlad slova „Pfifferling“.

„Myslel jsem, že nám západní gastronomie ujela dál,“ zhodnotil Čenda jídlo.
„Nemůžeš hodnotit podle poledního meníčka,“ namítl jsem.

Čenda později doplnil, že zde je vlastně východní Německo. 🙂

Pokračovali jsme ke skále Falkenstein (v češtině se jmenuje Sokolík, což není překlad) a vrátili se zpět.

Cestou jsme se velmi přiblížili lesní zvěři.

„Dva koloušci,“ komentoval Čenda.

Pokoje v penzionu se nacházely v patře. Záchody a sprchy byly v patře i v přízemí. Využil jsem sprchu v patře, protože byla blíž. Zde byl obvyklý sprchový kout, jen tedy ve stejné místnosti se záchodem. Z toho důvodu Čenda využil sprchu v přízemí a pak živelně popisoval, že tam nebyla žádná bariéra a celá místnost se zaplavila vodou!

Večer jsem Čendovi na večeři v chatě dal kvíz. Později na nás zřejmě omylem zaťukali gympláci:

„Tam bydlí cizí týpci,“ promluvil vzápětí dívčí hlas. Zprvu mě to označení zarazilo, ale vzápětí jsem si uvědomil, že to je ještě dobrý, že nejsme „dědci“.

 

 

Ve středu už Čenda jevil známky nachlazení, přesto jsme vyšli na zříceninu hradu Tolštejn. Až nahoru jsme nešli, protože se nám nechtělo platit 40 Kč za vstup. Ve zřícenině je kromě turniketů pro výstup usazená i restaurace, přišlo mi to docela jako bizár.

Další zastávkou byla hora Jedlová. Po dlouhém táhlém stoupání jsme se zastavili u altánku, odkud vedla odbočka na vrchol. Čenda na vrchol nechtěl, zato chtěl stihnout vlak. Po krátkém odhadování délky trvání zbývající trasy jsem usoudil, že výšlap nahoru stihnu. Čenda se rozhodl počkat v altánku pod vrcholem.

Sám jsem tedy vystoupal nahoru na horu. Na vrcholu se nachází parkoviště, restaurace, lanové centrum, pomník Friedricha Schillera, vysílač a chata, která těsně přiléha k vysílači. A právě tato chata byla na prodej. No nekupte to. Krátce jsem se rozhlédl do krajiny. Na rozhlednu jsem nestoupal, protože se mi nechtělo platit 40 Kč za vstup (nestoupal bych tedy ani zdarma) a Čendovi jsem přinesl pivo.

Obešli jsme kopec a sešli na Křížovou horu. Od konce jsme prošli křížovou cestu, kterou Čenda znesvětil pochcáním. Na dolním začátku křížové cesty se pak Čendovi povedlo pořídit fotku jednotlivých zastavení s prosvitujícím sluníčkem, které si velmi cení.

V cíli na železniční stanici Jiřetín pod Jedlovou jsem hladil kocourka.

„Dva kocourci,“ komentoval Čenda.

Následoval přestup v Jedlové, kde zaujme krásná nádražní budova a velkorysá restaurace… uprostřed ničeho. Kolem dokola jen lesy.

V Novém Boru se Čenda stavil v lékárně pro něco na nachlazení. Příležitostně jsme pak oba užívali bonbony.

Dali jsme si pozdní oběd ve vietnamské restauraci BEP, doporučené v gastroprůvodci od Hejlíka. Čenda již v předstihu studoval jídelní lístek a mj. ho zaujalo Wagyu, což je velmi osvalené japonské plemeno skotu, ze kterého se připravují luxusní steaky. Hned si vzpomněl na jeden seriál, kde jistá snobská společnost toto jídlo jedla stále. Rozhodování vzhledem k ceně, jestli do toho jít, byl nakonec Čenda ušetřen, protože tyto pokrmy na místě v nabídce chyběly. Nicméně znalost tohoto pojmu se Čendovi vyplatila na kvízu, kde na to byla otázka.

Zpět k restauraci. I přes užší nabídku tento vynikající zážitek rozhodně stál za to. Poznali jsme originální chutě a moc nás to potěšilo. Obzvlášť u Asie, která dost trpí na to, že se všude nabízí stejná jídla, která i chutnají stejně, nás to příjemně překvapilo. Nebylo tam žádné Kung-pao ani nic takového. K tomu krásné prostředí (a vzhledem k času i prázdné) a ochotná obsluha a rozhodně nejlepší gastrozážitek dovolené!

Autobusem jsme dojeli do Dolní Suché – až sem autobus zajel jen kvůli nám. Pěšky jsme vystoupali k chatě. Na večeři jsem dal Čendovi další kvíz a poté jsme zvládli dvě epizody podcastu Kvíz, please!

 

 

Ve čtvrtek na snídani už byly připraveny dva talíře – paráda. Měl jsem obavu, aby jen kvůli nám dvěma nepřipravovali celý švédský stůl. Když jsme šli vrátit nádobí, všimla si nás pracovnice, rozsvítila nám a ukázala nám na stůl, kde máme připravné snídaně. Vtom se zarazila, když si všimla, že jsou talíře víc prázdné než plné! 🙂

Prošli jsme Mléčnou cestu a poté naučnou stezku Brazilka. Po návratu jsme si pustili další díl podcastu Kvíz, please!

Autem jsme vyjeli do Cvikova, kde jsme se naobědvali v pivovaru. Čenda byl s jídlem hrubě nespokojen.

Mně to nepřišlo špatné ani dobré ani vůbec nějaké. To už se totiž známky nachlazení projevovaly i u mě, takže o nějakém gastronomickém zážitku nemohla být řeč. Prostředí se mi jinak velmi líbilo a zejména pak v kontrastu s tmavým lokálem vynikaly bíle laděné záchody.

Čenda koupil jako dárek balení makronek. Po zbytek dne pak řešil jejich ochranu proti roztátí, takže jsme je různě zakrývali v autě alufólií.

Popojeli jsme do Svojkova. Vystoupali jsme k Modlitebnímu dolu, jenž mě zaujal při hledání cílů. Za mříží byly různé papírky, podrobně jsem je neprohlížel. Všiml jsem si účtenky a usoudil, že to je nepořádek. Ne tak Čenda. Na kus papíru napsal své přání.

„To je tajný,“ prohlásil Čenda, abych se ani nezkoušel ptát. Po napsání hodil papír za mříž a již jsme o tom nikdy více nepromluvili. Přeji mu, ať se mu přání splní.

Sešli jsme zpět a došli ke zřícenině hradu Svojkov. Pokoušel jsem se vystoupat po strmých schůdkách.

„Neznám Vaši krevní skupinu, tak radši jdu,“ prohlásil člen odcházející skupinky turistů. Přitom ještě před chvílí vtipkoval, že dolů to půjde rychle. Také zmínil, vloni že ještě vystoupal až nahoru, ale to že tam bylo lano. Nakonec byl několikátý schůdeček tak malinký, že jsem neriskoval a slezl dolů.

Zbývalo ještě dost času, zaimprovizoval jsem proto a pokračovali jsme k lesnímu a skalnímu divadlu. Za jevištěm se nacházejí propojené chodby ve skalách.

Vrátili jsme se k autu a popojeli kousek za obec Svitavy, kde jsme se nedostali do Pekelných dolů, kam jsem se chtěl podívat. Po zavolání na vyvěšený telefon mě ujistili, že v pátek otevřeny budou. Popošli jsme k velké jeskyni, kterou jsme si prošli. Stavili jsme se ještě v další, u které mi ale přišly schody strmé a kluzké, takže do ní sestoupil jen Čenda.

Zaujala mě výstavka keramiky ve vitrínce v plotě osamoceného stavení. Šlo o výrobky akademické sochařky. Koupil jsem si u ní hrneček a přitom jsme obdivovali její dílnu. Ještě nám stihla dát rychlou nalejvárnu o výrobě a používání. Čenda se při té příležitosti pochlubil sochou hlavy Buddhy, kterou nedávno vytvořil.

Přejeli jsme do Nového Boru, kde jsme šli na kvíz na sedmou. Abychom se v klidu najedli, vešli jsme do restaurace již po půl šesté. Zaujalo mě, jak rychle se restaurace v takovém předstihu zaplnila a že jsme začali třičtvrtě hodinu předem. Posléze se ukázalo, že kvíz začíná už v šest.

U tématu Krávy Čenda prohlásil, že nám půjde, protože s nimi máme hodně zkušeností. Zmínil to i v preview. Spíše jsem se však těšil, že v preview zazní něco o tématu Pobaltí. V otázce na druhé největší město Estonska (kde je i univerzita) jsem vytrvale navrhoval odpověď Kunda, ale Čenda věděl, že je malá, a tak jsme odpověděli Pussi. Nejenže to samozřejmě není správná odpověď (tou je Tartu), navíc to ani není správně napsané, protože to je Püssi. Na Kundu ale přecejen došlo, protože v tipovačce se hádal počet obyvatel města Kunda. K tomu doplňuji zajímavost, že moderátorka neměla podprsenku.

Čenda se velmi těšil na téma Filmy, kde hlavní hrdina zemře. Na toto téma se při jedné snídani připravoval, a to tak, že projížděl nejlepší filmy na ČSFD a zmiňoval ty, ve kterých je daná podmínka splněna. Trochu problém je samozřejmě vůbec posouzení, kdo je hlavní hrdina. U Zelené míle jsme se ještě shodli, že sem nepatří. U Kmotra I jsme se již rozešli – Čenda považoval za hlavní postavu Al Pacina, načež jsem upozornil, že Oscara za hlavní roli získal Marlon Brando.

Na příkladu několika otázek z kvízu si můžete vyzkoušet své znalosti. Řešení následuje pod zadáním.

Čenda dosáhl největšího úspěchu v již zmíněném tématu filmů se smrtí hlavního hrdiny. Indicie u dané otázky zněly, že v tomto filmu měl hlavní roli hrát River Phoenix, ten ale zemřel. Tom Cruise si řekl o příliš velký honorář. Zvažován byl Matthew McConaughey. Nakonec roli získal jiný mladičký herec – kdo?

Mně se nejvíce zadařilo přesnou odpovědí, kolik kostí phalanges má zdravý dospělý člověk na horní končetině.

Největším Čendovým neúspěchem je přepsání mé správné odpovědi u otázky, který pobaltský stát je nejvíce lidnatý.

A konečně mým největším neúspěchem je špatná odpověď u otázky, jaký pohon má auto, u kterého se vyskytuje tato kontrolka (na výběr: LPG, zážehový, vznětový, hybrid).

Řešení:

Leonardo DiCaprio (jde o film Titanic)
14 (jde o kosti na prstech rukou, k čemuž mě dovedl pojem falanga používaný v šachu pro lavinu pěšců)
Litva (Čenda si prosadil Lotyšsko)
vznětový (jde o kontrolku AdBlue)

Celkové 5. místo z 11 hodnotíme ve dvou jako úspěch.

Moderátorka naši účast okomentovala: „Myslím si, že by bylo vhodné vypíchnout i výkon našich návštěvníků z Českého Brodu, kteří si v rámci dovolené přišli vyzkoušet jak se u nás hraje hospodský kvíz a ve dvou předvedli parádní výkon o 30,5 bodech, který jim přinesl krásné 5. místo! Velká gratulace a díky za návštěvu. Doufám, že se Vám u nás líbilo 0-)“

Po návratu jsme si pustili podcast Kvíz, please! a šli spát později než obvykle.

 

 

V pátek byl na snídani opět švédský stůl, protože v chatě nocovali další ubytovaní. Po snídani jsme plánovali dát ještě malou procházku, avšak Čenda šel ještě spát.

Při placení jsme vydali téměř všechnu hotovost, protože jsem zapomněl vybrat v bankomatu. Ve skutečnosti jsme měli ještě rezervu, protože v placené částce je zahrnuta i Čendova koupě likéru jako dárku. Na oběd jsme chtěli do Farmy Hvozd, ale na webu ani u vjezdu se nezmiňovali o možnosti platby kartou. Sjeli jsme do Cvikova a vybrali v bankomatu.

Na druhý pokus jsme navštívili Pekelné doly a prošli si jeskyně – bývalou nacistickou podzemní továrnu Nautilus. Dnes je zde soukromý motorkářský klub. Natáčela se tady pohádka S čerty nejsou žerty. Prostředí je velmi atmosférické. Měli tam i občerstvení, ale Čendu nezaujalo.

Naobědvali jsme se v pivovaru v Novém Boru, Čenda si koupil piva a vyjeli jsme. Aby Čenda piva co nejdříve dal do lednice, nešli jsme již na žádnou procházku.

Z výletů se Čendovi nejvíce líbil Sirný pramen, mně hora Jedlová.

Cestou jsme mluvili o zhlédnutých filmech a seriálech za poslední rok. Čenda vyhlásil nejlepším filmem Posedlost a nejlepším seriálem šestou řadu Koruny. Za mě byla nejlepším filmem Poslední leč a nejlepší knihou (o kterých jsem také mluvil) Proč spíme: Odhalte sílu spánku a snění. Pro úplnost doplňuji, že seriál jsem neviděl žádný.

Z děl, o kterých Čenda mluvil, mě nejvíce zaujal seriál 1670. Tam jedna postava bojuje proti globálnímu oteplování, za což je ostatním postavám k smíchu. Pobavila mě scéna, v níž je jedna postava unesena a má Stockholmský syndrom. Čenda napodoboval, jak daná postava ukazuje luxusní místo, kde pobývala během svého únosu, přičemž kamera zamíří na dané místo, kde není nic víc než trochu slámy na tvrdé zemi.

Celkově jsem spokojený, i počasí vyšlo, škoda jen nachlazení.

Jan Fiala