„Semire, v okolí Bayerisch Eisenstein se potuluje drogový dealer, vypadá jako terorista bez domova. Bude s ním jeho pasák árijského vzhledu. Chyťte je!“
„Jasně, šéfová!“

***

V pondělí ráno jsme vyšli do Alžbětína a kolem repliky sklářské pece prošli část naučné stezky Sklářská. Poobědvali jsme v restauraci Šumava. Navázali jsme malým okruhem kolem Železné Rudy, zaujaly nás Kneippovy lázně a vrátili se skrz lyžařský areál Belveder. Ve městě jsme se ještě stavili v obchodě, kde si Čenda koupil alkohol a velmi tím zaplnil svůj batoh.

Vraceli jsme se po hlavní silnici, když vtom nás na hranicích zastavili němečtí policisté.
Nevěřícně si prohlíželi naše občanky. Na zmínku o penzionu Šumaváček se tvářili, jako že tyhle pohádky jim povídá každý.
Lámanou češtinou se nás jeden z nich ptal: „Máte u sebe nějaké nože… pistole… marihuanu…?“
„Marihuanu?“ nadšeně reagoval Čenda.
„Pojďte se mnou,“ policista přísně pokynul Čendovi, který ho následoval do buňky. Čenda následně líčil, že mu trochu prohledávali batoh, ale alkohol mu nechali. Po chvíli nás nechali jít dál.

Následně jsem to zhodnotil, že Čenda neměl tak nadšeně reagovat na zmínku o marihuaně a také že se měl před dovolenou oholit.

Povečeřeli jsme v Grenzglashütte. Tato restaurace se nachází na německé straně blízko hranice, je tam česká obsluha i český kuchař a za mě to byl nejlepší gastronomický zážitek dovolené!

 

V úterý jsme si dali pochod výhradně po německé straně Šumavy. Zastavili jsme se u jezera Groβer Arbersee, kde zrovna procházel nějaký školní zájezd.

Následně jsme zdolali horu Groβer Arber (Velký Javor) – 1456 m. n. m. Při okruhu kolem vrcholu panovala hustá mlha. Pod vrcholem jsme si v Eisensteiner Hütte dali i oběd, se kterým však Čenda byl nespokojen. Při návratu jsme dlouze využili i neznačenou cestu.

Tento výlet Čenda hodnotí jako nejlepší.

Po předešlých Lužických horách měli na Čendu spolupracovníci kecy, to že nejsou žádné hory. Tak snad jim po této dovolené zklapne!

Večeře byla opět v Grenzglashütte.

 

Ve středu jsme kolem železniční stanice (již ne po hlavní silnici) přešli do Železné Rudy, vystoupali prudkou křížovou cestu a dále stoupali. Zastavili jsme se u pramene Řezné, kde je lesní osvěžovna. Lahváče se chladí v korytách, kam je svedena tekoucí voda. Dojem rušilo jen velké množství prázdných lahví.

Pokračovali jsme dál až k odbočce doleva k vrcholu Pancíře (1214 m. n. m.). Jak se zhoršovala cesta, zhoršovalo se i počasí, a nakonec z toho byl náročný výšlap v kluzkém a prudkém terénu – po pěšině ani památky!

Na vrcholu už byla cesta po rovině, kterou jsme došli k lanovce, jíž jsme sjeli na Špičák.

V restauraci Avalanche nás čekal vynikající oběd. Po restauraci Sůl a řepa z prvního dne to byl pro Čendu nejlepší gastronomický zážitek. Vrátili jsme se do Železné Rudy a podél kolejí došli zpět.

Navečeřeli jsme se v Zájezdním hostinci U Larvů v Alžbětíně – velmi v devadesátkovém stylu, ale přišlo mi to spíše průměrné.

 

Ve čtvrtek jsme se podívali k Černému a Čertovu jezeru. Prvně jmenované nás zaujalo mnohem víc – jak se trouchnivějící dřevo ztrácelo v mlze. I tento den byl velmi atmosférický, mrholilo, cesty klouzaly a místy to bylo také náročnější.

Od jezer jsme pokračovali jsme přes Bílou Strž (zde jsme vynechali příkrý sestup k vodopádu) až prudkým stoupáním k železniční stanici Hamry – Hojsova Stráž. Odtud jsme se vlakem vrátili až do Alžbětína a na německé straně nádraží dali pozdní oběd v restauraci Vo’gunders. Čekali jsme dlouho a velikostně šlo spíše o podprůměrné porce.

K večeři jsme si nechali přeshraničním rozvozem dovézt pizzu a gnocchi z železnorudské Café Sněhurka.

 

V pátek nás čekal méně náročný výlet na němcké straně ke Schwellhäusl, kde jsme se i naobědvali. Čenda byl s jídlem nespokojen. Obdivovali jsme také hezké sluneční hodiny. Celý den vládlo krásné počasí.

Tento výlet nakonec považuji za nejlepší, především díky počasí.

Večeře opět proběhla U Larvů.

 

V sobotu ráno se nám naskytl nádherný výhled do okolních lesů! Fotku použil Čenda ve svém článku.

Vrátili jsme se domů a dovolenou zakončili obědem v Nostalgii u hrnčíře.

 

Celkově výborná dovolená!

Ušli jsme přes 100 km a nastoupali 2829 výškových metrů.

Závěrem ještě filmové vyhodnocení. Čenda nejlepším filmem vyhlásil Víly z Inisherinu a nejlepším seriálem/minisérií Mr. McMahon; komentářm „za zmínku stojí“ ohodnotil seriál Metoda Markovič: Hojer. Z Čendova povídání mě nejvíce zaujal film Substance, na který jsem se o několik měsíců později podíval, ale zklamal mě a závěr mi přišel mimořádně nechutný, snaha šokovat tam byla příliš očividná. Jako nejlepší film jsem vyhlásil Co děláme v temnotách a jako nejlepší seriál/minisérii 1. řadu 1670 (nebyl to jediný seriál, který jsem viděl).

Jan Fiala