Český Brod – Odolena Voda: den a dalších pět dní poté

Jelikož jsem nemocný a jsem celé dny doma, zanalyzoval jsem si z dlouhé chvíle partie ze zápasu s Odolenou Vodou. Jak ukázala i velmi hutná a povedená tiskovka, hrály se nesmírně zajímavé šachy.

Nechť tedy následující ukázky slouží jako doplněk k Honzíkově článku, který je mnohem důležitější než jeho výhra (což je mimochodem vynikající vtip, najmě se znalostí kontextu).

Úplným úvodem bych ještě rád zmínil to nejdůležitější – výhrou 6,5:1,5 jsme zaznamenali nejvyšší triumf v sezoně a bodově jsme dotáhli vedoucí Kralupy. V nesmírně vyrovnané tabulce jsme tedy znovu na postupové příčce! Je pravda, že tentokrát jsme byli v zápase jasnými favority, ale i to se musí potvrdit – vyprávět by o tom mohly konkurenční Zdice i zmiňované Kralupy, které zaváhaly podruhé za sebou.

Pro milovníky statistik jsem dohledal, že v Krajském přeboru jsme takovým rozdílem zvítězili poprvé od 14. března 2004, kdy jsme smetli 6,5:1,5 Benešov B. Pokud svazová databáze nelže, tak tehdy naše Áčko odehrálo všech 11 zápasů ve stejné, základní sestavě, což mi přijde naprosto neuvěřitelné.

Pojďme k ukázkám, které se budou týkat zejména dvou koncovek. Po dlouhé době jsem se rozhodl oprášit elektronickou tužku, nikoliv v Chessbase, ale ve starém dobrém Fritzovi 8. Ten umí skutečně poctivé základní barvy, tak snad z toho nikdo nechytne epileptický záchvat.

Zajímavou a z větší části i kvalitní partii sehrál Honza Pecka na čtvrté šachovnici.

Pavel Komprda (2007) – Jan Pecka (2032), pozice po 12. Vac1, ČNT.

Soupeř nedbal žádných vopiček a v klidu se vyvíjel, následující směnný obchod pro něj ale nebyl výhodný. 12…c4! 13.Sxe7 cxd3 14. Sxd8 dxc2 15.Sxf6 Vxc3.

Pavel Komprda (2007) – Jan Pecka (2032), pozice po 15… Vxc3, BNT.

Tady vydechneme, rozhlédneme se a zahrajeme ještě pár tahů: 16. Se7 Vfc8 17. Sb4 V3c7 18.Vfe1.

Pavel Komprda (2007) – Jan Pecka (2032), pozice po 18. Vfe1, ČNT.

Tak. Co to vlastně vzniklo? Hlavní otázkou je, zda je volný pěšec na c2 slabý, nebo silný. Honza správně odhadl, že je především hrozbou. Ačkoliv to vypadá, že to snad ani není možné, není snadné ho napadat – jezdec by se k němu vytočil leda přes e1, tam ale stojí věž, kterou rovněž bude zásadním způsobem omezovat Sa6. Na tiskovce nás napadal za bílé jediný plán, který ale také není tak jednoduše uskutečnitelný – zahrát postupně někam „a“ pěšcem, pak Va1, Vec1 a Va2. Na to ale reálně nikdy moc čas nebude.

Pozice s pěšcem na c2 mi připomíná naši taktiku ze školních fotbalových a florbalových turnajů, tzv. na bukače. Pánčíl vždycky říkával: „Získám míč, a už koukám, kde je bukač!“ Bukač byl útočník, který měl v popisu práce dávat góly a nebránit. Nikdy se neměl vracet dál než na půlku a maximálně s posledním obráncem soupeře. Každý první míč měl mířit na něj, aby ho buď podržel, nebo zahrozil z brejku. A hlavně – nikdy nebránil! Asi nemusím ani dodávat, že pozici bukače jsem měl v podstatě předplacenou.

Zpět k partii – Honza to hrál na bukače (c2), kterému zajistil dostatečnou podporu a zároveň skvěle vytvářel další hrozby. Přišlo 18…a5 19.Sa3 Jf6 20.Je5 Sa6 21.f3 a4.

Pavel Komprda (2007) – Jan Pecka (2032), pozice po 21… a4, BNT.

Nenápadný tah pěšcem na kraji šachovnice, za kterým se ukrývá ideové bohatství (alespoň jak já to chápu). Z nákresů je to jasné, ale pro jistotu – oslabení pěšce na b3 je klíčové, protože třetí řada se stane přes pole c3 (zelená) další slabinou + tahem bxa4 (červená) se nepříjemně oslabí bílému „a“ sloupec (žlutá). Uvolněné pole c4 (žádná barva) jen podtrhuje sílu Sa6, který naprosto dominuje na bílých polích a paralyzuje bílé figury.

Hrálo se 22.bxa4 Je8 23.a5!?

Pavel Komprda (2007) – Jan Pecka (2032), pozice po 23.a5, ČNT.

Bílý oplácí stejnou mincí a i on bojuje o pole na „c“ sloupci (zelená), navíc zavírá citlivé „áčko“. Jak se ale ukáže, náš hráč i tuhle operaci odhadl lépe.

Partie pokračovala 23…bxa5 24.Sc5 (podle počítače mělo přijít 24.e4 s nějakou protihrou v centru) 24…f6 25.Jg4.

Pavel Komprda (2007) – Jan Pecka (2032), pozice po 25.Jg4, ČNT.

Bílý zdánlivě vyřešil všechny problémy, jenže tohle bylo v plánu: 25…Vxc5! BUM! 26.dxc5 Vxc5.

Pavel Komprda (2007) – Jan Pecka (2032), pozice po 26…Vxc5!, BNT.

Během zápasu ani při prvním přeťukání kvůli partiovému bulletinu jsem ani zdaleka nedocenil, jak silná to byla oběť kvality. I motor hlásí černému velkou, takřka rozhodující výhodu.

1) Černé figury stále paralyzují své protějšky. Věže jsou jasné, ale pohleďte na Jg4 – na klíčové pole d4 to má nejdelší cestou ob dvě pole. Se zapojením veškeré fantazie to může trvat čtyři tahy (Jf2-h1-g3-f5/e2). A to už bude pozdě.

2) Proč je pole d4 tak důležité? Protože je klíčem k jednoduchému vítěznému plánu (aha, dobrý vysvětlení). Sledujeme žlutou – černému stačí zaktivizovat jedinou dosud nehrající figuru a po Jc7-e6 zahrát d4. Bílý nemůže dovolit dva volné spojené pěšce, po exd4 Jxd4 ale začne vytvářet hrozby sám jezdec. Tomu stačí jakkoliv napadnout věž na c1 a je vyhráno.

3) Ten rozdíl ve kvalitě figur je obrovský (zelená) a bohatě kompenzuje rozdíl ve kvalitě materiální (rum).

V partii se stal plán z bodu 2. Nicméně od té chvíle začal hrát Honza trochu bohorovně a minul snad desítky vyhrávajících tahů. Pod dojmem, že vyhrává cokoliv, šel sice stále po vítězné stezce, ale na můj vkus trochu hrbolaté. Laxnost se mu mohla vymstít.

Pavel Komprda (2007) – Jan Pecka (2032), pozice po 45…a4??, BNT.

V partii se stalo chybné 46.Kb4?. V pozici na diagramu ale bílý může zachránit z původně ultraprohrané pozice remízu. Řešení se zobrazí po označení následujícího řádku: 46.Jh5!.

Pavel Komprda (2007) – Jan Pecka (2032), varianta po 46.Jh5, ČNT.

Vzít koně nejde, to by přišel vítězný průlom g6 a dáma (žlutá). No a když černý nebude reagovat, tak si jezdec nerušeně doskáče pro pěšce na h7 (červená).

Co to znamená pro naši budoucnost? Porážku překvapivě ne! I přes ztrátu klíčového h7 a hrozivě vyhlížející formaci pěšců je pozice remíza. Jen připomínám, že jsem takový pocit měl i během tiskovky, kde jsem za svůj názor sklidil pouze posměch. Řešení jsem holt nedokázal vymyslet. Tak tady to máte.

Proleťme matrixem, ve kterém by se prostě tak či onak dospělo do pozice níže.

Pavel Komprda (2007) – Jan Pecka (2032), varianta.

Bez ohledu na to, kdo je na tahu, postavil černý pevnost. Sc6 bude stát na místě, aby zamknul jezdce a kryl pěšce a4. Tempa bude dělat černý králem (Kf8-f7). Bílý král nemůže opustit čtverec, v tu ránu by utekl černý pik do dámy. No a jezdec nevyskáče! Pojďme ještě do grafiky.

Pavel Komprda (2007) – Jan Pecka (2032), grafický román.

Jestli někde hrozí zmíněný epileptický záchvat, tak u tohoto diagramu. Pevnost je to ale nádherná! Doplním, že po tahu h7 se černý stáhne Kg7 a bude tempovat Kg7-h8. Nic se nezmění.

Bílý šanci nevyužil, dostal ale další. Poslední třetina partie se Honzovi opravdu nepovedla a je to velké poučení, že hrát se musí na plný plyn až do konce. A že i koncovky jsou nabité taktikou.

Pavel Komprda (2007) – Jan Pecka (2032), pozice po 55…f3, BNT.

Bílý na tahu remizuje. Řešení se zobrazí po označení následujících řádků: 56.Je7! Jednoduchá, ale krásná cesta k remíze. Byť i trochu nečekaná. Černý nevymyslí nic lepšího než jít do dámy 56…f2 57.g6 f1 (D) 58.g7 a pozice je remíza!.

Pavel Komprda (2007) – Jan Pecka (2032), varianta po 58.g7, ČNT.

Jezdec kryje pole proměny zpoza rohu, takže dáma ho nikdy nevyšachuje současně s tím, aby zabránila proměně. Hezké!

Inu, výživná partie. Zajímavá i poučná zároveň, jak to máme rádi.

Abychom zase trochu vydechli, vložím sem partii Ríši Mládka s Ondřejem Skýpalou. Pěkný vítězný diagram už je v Honzíkově článku, předchozí průběh ale byl celkem šílený. Na tiskovce jsme se do toho zamotávali solidně, na analýzu téhle partie ale nemám sílu ani kvalifikaci. Tak ji sem aspoň dám, hlavně z toho důvodu, abych si po delší době zase připomněl, jak se vkládá do článku celá partie.

 

 

Jdeme dál, a to na de facto závěrečnou pozici duelu Mirka Krejčíka na osmé desce. Ten čelil mladému soupeři, který vypadal tak na dvanáct a bylo mu třináct. Po výhře nad soupeřem 1700+ si proti Mirkovi připsal i ve druhé partii v KP bodový zisk. Nehrál vůbec špatně, přesto si Mirek vypracoval pěšcový náskok.

Erik Rössler (1360) – Miroslav Krejčík (1784), pozice po 42.Va7, ČNT.

Černý zahrál 42…h5 a soupeři se shodli na remíze. Od oka jsem měl při zápase pocit, že to mohl černý bez obav zkoušet klidně ještě tři hodiny. Což o to, bez obav asi ano, otázkou ale je, jak by to měl udělat.

K praktickým problémům pozice se ještě vrátím. Jako teoreticky nejnadějnější pokus zde vidím 42…g5. Uvažuji takto:

1) Jezdcovka 4 na 3 na jednom křídle je teoreticky vyhraná (samozřejmě vyloučíme-li specifické případy). Netvrdím, že se to v partii povede, ale zkrátka s touto znalostí můžu směřovat takřka kdykoliv do výměny věží. Tah g5 bojuje o prostor a v jezdcovce nám neuškodí, ba naopak.

2) Věžovka 4 na 3 je teoretická remíza. Pokud slabší strana postaví hradbu pěšců f2-g3-h4, kde je pouze jediná slabina, jediný nekrytý „základní kámen“ (pěšec f2), je to remíza víceméně jasná, byť je potřeba pochopitelně dávat pozor. Nelze pak vytvořit dvě slabiny a pěšci jedné strany se i po postupu černých pěšců drží v jednom bloku (viz příklad g5, hxg5, hxg5 v dalším diagramu).

Teď ale pojďme na případ věžovky 4 na 3, ve kterém máme zahráno ono g5.

3) Pokud slabší strana NEpostaví hradbu pěšců f2-g3-h4, je to remíza víceméně NEjistá. Dokonce by se dalo napsat, že velmi obtížná, tuto koncovku už jsem viděl prohrát nejednoho hráče světové špičky. Důvod je ten, že pěšec na h3 je další nekrytou slabinou. Dá se např. postupně zafixovat a pak napadat. Pěšec na h3 také nebojuje o prostor. A pokud by bílý sám zahrál h4, vznikají dvě nekryté slabiny. A to je velký progres pro silnější stranu (viz následující diagram).

Taková je teorie, teď ale k praktickým problémům. Za Mirka totiž nebylo až tak snadné pokračovat v nějakém plánu, natož dosáhnout výměny nějaké figury. Ano, g5 zahrát mohl, ale dál by se vymotával jen těžko. Bílé figury byly totiž příliš aktivní a bod f7 pro ně hrál i takticky.

Erik Rössler (1360) – Miroslav Krejčík (1784), pozice po 42.Va7, ČNT.

Černá věž momentálně kryje braní Jxe6 přes vazbu, a ani černý král kvůli obranným povinnostem moc nikam na výlet nemůže. Obtíže hezky ilustruje varianta po zdánlivě nevinném tahu 42…Vc6? Přijde totiž 43.Jd3! a najednou se nedá pěšec f7 vůbec pokrýt! Hrozí jak obyčejné Je5 s dvojitým napadením slabého bodu, tak i obrat Vxf7 Kxf7 Je5+ a vidle s dobráním věže.

A na závěr tu mám ještě epesní vítězný tah ze své partie. Soupeř na mě vyrukoval tahy 1.e3, 2.Je2, 3.g3, 4.Sg2, načež se v sedmém tahu zamyslel na 52 minut a v osmém následně přidal dalších deset. Netřeba vysoké matematiky, abychom si udělali obrázek o stavu na hodinách. Ve 27. tahu jsem tak vyhrál na čas, ačkoliv pozice byla vyhraná i na šachovnici.

Robert Petrák (1997) – Vít Moravec (2203), pozice po tahu 27…Kd7, 0:1.

Proč to sem dávám? Protože jste se tomu tahu na tiskovce zase smáli, až jste se za břicha popadali! Podle kompu o PARNÍK nejlepší tah v pozici!!! A máte to! Vy pitomci.

Vítek M.