Další celotýdenní dovolenou jsme tentokrát situovali do Ostravy a Beskyd. S Honzíkem jsme teď vzali i Branďáka – no a nebyla to ideální volba. Ten člověk hrozně remcá, nic se mu nelíbí a sám s žádnou iniciativou nepřijde. Plánování bylo plně v režii Honzíka a mě. Ostravu jsme vybrali, protože v Praze a Brně už jsme byli, takže Ostrava je pro kvízaře jasné doplnění této logické řady. Taky jsme se chtěli podívat do divadla Mír, do Energylandie a ideálně i zažít něco s členy podcastu Kvíz Please!. Quest s Kvíz Please! se nepovedlo splnit, ale třeba divadlo jsme dali již první den.

 

Neděle – Honzík nás ráno nabral svým pomalu se rozpadajícím vozem a vyrazili jsme směr Ostrava. Kolegové cestou samozřejmě sbírali Bushmany, což je taková obdoba achievementů ze Steamu, pouze s tím rozdílem, že na konci nedostanete ani barevný obrázek a celé je to tedy ještě zbytečnější.

A protože když už mám někde zastavovat kvůli Bushmanovi, chci z toho něco mít i já, naplánoval jsem oběd v Jihlavě. Vyhlédl jsem si italskou restauraci Trattoria Don Vito, která měla v nabídce šafránové krémové rizoto.

Honzík zastavil přímo na jihlavském náměstí. Náměstí bylo pěkné. BYLO.

Sedí si takhle panáci na jihlavském výboru a jednají: „Soudruzi, podařilo se nám posrat průmysl, ekonomiku a svobodu slova. Co dál?“

Jeden z nich vstane, přejde k oknu a zadívá se ven. Jihlavské náměstí mělo jednu zásadní chybu: bylo hezké. Naštěstí tu byl socialismus, aby podobné nedostatky odstranil.

„Co třeba náměstí?“

Návrh byl jednomyslně přijat a zařazen do následující pětiletky. Původní plán: zkurvit náměstí na 100 %. Budovatelé však prokázali mimořádné pracovní nasazení, doprostřed historického náměstí mrdli obří betonovou kundovinu jménem Prior a plán splnili dokonce na 150 %.

Soudruzi mohli být spokojení. Serou nás dodnes. A nejenom v Jihlavě…

 

Prošli jsme se tedy po Jihlavě, kolegové posbírali drahocenné Bushmany a následně jsme konečně zamířili do Trattorie.

Tam jsem dostal své vysněné šafránové rizoto.

A bylo luxusní 👌😋.

Po obědě jsme pokračovali směrem na Ostravu. V Ostravě začalo Honzíkovo auto vydávat nové a doposud nepoznané zvuky. Přesto nás nakonec statečně dovezlo až k Veronice na Mírovém náměstí, blízko divadla Mír. Veroniku zná Honzík důvěrně ze služebních cest a rád se do ní vrací. O jejich vztahu víme jen to, že probíhá hlavně v noci a ráno za něj zaplatí.

Mírové náměstí. Kostel svatého Pavla

Honzík vystoupil z auta, pohlédl směrem k budově a v jeho očích se na okamžik objevil výraz člověka, který se vrací někam, kde už prožil nejednu noc.

Bylo vidět, že mezi nimi něco je.

Veronika čekala.

Stále na stejném místě.

Stále připravena ho přijmout.

Stále za peníze.

 

Před představením nám zbývalo ještě trochu času na večeři. ChatGPT mi doporučil asi tři restaurace v okolí, jednu jsem vybral, zadal adresu do Map a vyrazili jsme. Došli jsme na místo. Nic tam nebylo.

Tak jsem do Map zadal přímo název restaurace a zjistil, že jsme celou dobu šli v podstatě přesně opačným směrem.

Inu, i mistr Čenda se někdy utne.

Na restauraci už to nevycházelo. Rozhodl jsem se nakonec pro kebab poblíž Veroniky.

Zvenčí podnik nevypadal příliš přesvědčivě. Vešli jsme dovnitř. Prázdno. Zdání tentokrát nezklamalo. Kebab byl průměrný. Branďák prohlásil, že hrozný, čímž zahájil několikadenní sérii stížností na prakticky všechno, co se během výpravy objevilo v jeho zorném poli.

Po gastrozážitku, který se na rozdíl od jihlavského rizota do historie nezapíše, jsme se převlékli a vyrazili do Divadla Mír.

Lístky jsem kupoval dlouho dopředu, protože mizely poměrně rychle a v den představení web hlásil vyprodáno.

Před začátkem jsem si chtěl dát aperol nebo něco podobného, ale nic takového neměli. S Branďákem jsme tedy skončili u IPA.

0,33 litru. 82 Kč 🤯

Pivo bylo absurdně drahé, ale zároveň opravdu výborné. Dokonce i Branďák byl spokojený, což lze vzhledem k předchozímu vývoji večera považovat téměř za mimořádnou událost.

Co se divadla týče, moje dosavadní zkušenosti nebyly zrovna oslnivé. Se školou jsme kdysi absolvovali několik Shakespearů a nestálo to za moc. Pak jsme v Koutech seděli přímo na pódiu, to taky nestálo za moc, ale člověk aspoň zadarmo vymlasknul několik piv. Představení Divadla Mír s názvem Klíčovou dírkou stálo za hodně (890 Kč), ale pro mě zatím ten největší divadelní zážitek, fakt jsem se nasmál. Branďák se nasmál tak, že to později vyhlásil nejlepším bodem celého týdne a dokonce vyjádřil zájem divadlo znovu navštívit. To Honzík se nebavil, a to až tak, že představení ohodnotil známkou 2/10. Já bych dal tak 8/10 – fakt jsem se bavil, bláznivá komedie byla plná hlášek, omylů a narážek, akorát v druhé půlce tam byly situace, které byly skutečně až příliš crazy a chaotické. I herecký soubor je sympatický. Jana Posníková ukázala, jak velká to je herečka. Svým zjevem dala vzpomenout na nejsilnější léta Heleny Růžičkové. Není divu, že Albert Čuba vybírá peníze na nové divadlo. Divadlo Mír se totiž v posledních letech potýká nejen s otázkami kulturními a ekonomickými, ale při současném složení souboru zřejmě stále častěji také se stavebně-technickými.

Po představení jsme šli brzo spát, protože mě a Branďáka druhý den brzy ráno čekala náročná cesta do polské Energylandie.

 

Pondělí – V 5:00 budíček, abychom na nádraží stihli FlixBus do Katowic a tam navazující Energylandia bus, do zábavního parku i s vostrejma horskýma dráhama.

Jde si člověk takhle v 5:30 ráno v klídku Ostravou, hledí si svýho, a vtom mu znenadání přijde esemeska – FlixBus 70 minut zpoždění, pičo 😡! No ty vole, co teď? Den sotva začal a už se sral. Po googlení a AIování nakonec nezbylo než počkat na FlixBus a v Katowicích si vzít tágo, protože navazující Energylandia bus už jsme neměli šanci stihnout. FlixBus jel totiž až z Chorvatska. V Polsku Branďák přes Bolt zajistil odvoz, čímž zároveň odemkl achievement „Vlastní iniciativa“. Řidič byl nějaký mladý Ukrajinec Maxim se starou Dacií. Dost možná bylo vozidlo starší než sám Maxim.

Seděl jsem vzadu vpravo a z pravých dveří se při jízdě ozývalo pravidelné čvachtání vody. Zpočátku jsem při každé zatáčce instinktivně uhýbal, abych to neschytal. Pak mi došlo, že jsme vlastně ušetřili za první atrakci – Energylandia začala už v Dacii.

Nakonec jsme se ale zdárně dostali až na místo 💪.

V zábavním parku už jsem byl kdysi dávno ve Švédsku se spolužáky ze střední. Byla tam velká dřevěná horská dráha, která ve mně zanechala velký dojem. Chtěl jsem si ten úžasný pocit připomenout, tak jsem vymyslel právě Energylandii, možná nejvýznamnější park s horskými dráhami v Evropě.

Člověk by si to asi více užil při opakované návštěvě, protože při té první musí i hodně zjišťovat, co kde je a jak ten park vlastně funguje. Vstup stál asi 210 zlotých, samotné jízdy už byly v ceně. Nejdřív bylo nutné koupit náramek na skříňky, kam si člověk vždy odloží věci, aby mu na dráze neodletěly do hajzlu. V rozlehlém parku nám chvíli trvalo, než jsme se začali orientovat.

Náhodně jsme procházeli parkem a jako první volba padla na Draka.

RMF Dragon

Lehce jsem se připravoval dopředu a vzhledem k tomu, že jsem o této dráze nečetl, považoval jsem ji za méně intenzivní, jenže hned začátek mě vyvedl z omylu – byl brutální, dost jsem se bál, a hned se mi v hlavě vyrojily pochyby, jak vůbec zvládnu ostatní „horší“ dráhy, když jsem sotva dal nějakého Draka. Šlo však spíš o počáteční šok, po ostrém úvodu jsem se asi adaptoval a zbytek dráhy mi nepřipadal až tak intenzivní a celkem jsem si ho užil. Pak jsme šli na ostřejší Mayan, který Branďák vyhlásil jako nejlepší dráhu z toho dne.

Mayan Zero Limitów

Celkem dost chcalo, takže jsme šli na oběd.

Po obědě jsem to přepálil. Dali jsme v rychlém sledu tři horské dráhy – nejprve Formula (ta byla zase nejlepší za mě a moc jsem si ji užil).

Pak jsme šli na Choco Chip Creek, který působil dětsky, ale no ty vole, bylo to dlouhý, rychlý a dlouhý.

Když jsem šel pryč z jízdy, nějak jsem se necítil dobře, pocítil jsem slabost, asi z návalu adrenalinu a jak mi pořád dokola bušilo srdce z té intenzity a strachu. Měl jsem si dát pauzu, což jsem neudělal, protože jsme měli jít na jednu z nejintenzivnějších drah v parku jménem Abyssus, tak jsem očekával dlouhou frontu a že mě to během čekání přejde – nepřešlo.

Abyssus mě dodělal, fakt jsem se necítil dobře. Musel jsem si jít asi na hodinu sednout do restaurace, popíjel jsem Birella a čekal, než mě úzkost přejde.

Odeznělo to, a pak jsem šel ještě na dvě mírnější dráhy. To Branďák toho zkusil víc, i nějaké minihry, kde bylo možné vyhrát věcné ceny. Nakonec za pár desítek zlotých vyhrál celkem velkého Bulbasaura, což se vyplatilo, protože pak jsem toho samého plyšáka viděl v obchoďáku v Ostravě a stál asi 2000 kč.

Cesta zpět proběhla celkem v pohodě. V Katowicích jsem si koupil nějaké pivní speciály, zatímco Branďák nějakého klasického Lecha, kterého navzdory zákazovým cedulím na pankáče otevřel přímo na nádraží.

V Ostravě jsem nechtěl jít zpátky do hotelu přes rozkopanou hlavní ulici, kde nám to ráno přišlo nebezpečné, tak jsem zvolil drobnou zacházku. Branďák na to hrozně brblal, že se vůbec nepřibližujeme a samý další kecy. Ale může mi být vděčný, cestou jsme viděli úplně vybydlenou obří bytovku, jak vystřiženou z Černobylu, to bylo hodně syrové.

Co se Honzíka týče, můžeme si pouze domýšlet, co celý den dělal. Tvrdil, že byl s autem v servisu a pak sbíral Bushmany. Zdvořile jsme jej vyslechli. Když ale dostane chlap možnost strávit s Veronikou nejen noc, ale i celý den, je „servis“ poměrně chatrné alibi.

 

Úterý – Po namáhavém pondělku (především pro Honzíka) jsme chtěli oddechovější úterý. Vstali jsme bez budíka, a když jsme byli ready, vyrazili jsme poznávat Ostravu a posbírat další Bushmany, což vůbec nebylo jednoduché.

Pokus o odlovení Bushmana

Honzíka dělil od dalšího životního úspěchu přibližně metr. A zeď…

Hrozně chcalo, takže jsem procházku městem moc neužil. Navštívili jsme radnici s nejvyšší radniční věží v ČR a také největší dřevěný řetěz, který byl zároveň pravděpodobně i nejzbytečnější.

Pak konečně přišlo něco i pro mě – Hogo Fogo Bistro, další vynikající gastrozážitek, kde jsme si s Branďákem dávali Slovanský Burger s brynzou a borůvkovým dipem.

Bernardi

Soukromí při chcaní zde bylo zajištěno prostřednictvím zavěšených kabátů

Pak jsme ještě chvíli brouzdali po Ostravě, byli jsme i chvíli shoppovat. Do kina se nám nechtělo, ale vzhledem k tomu, že prudce Lilo a Stitch, museli jsme někde uschnout.

Chtěl jsem jít na chválený Resident Evil, ale vzhledem k tomu, že ten film měl pouze dvě hodiny, a to bychom uschnout nestačili, padla volba na tříhodinovou Odysseu.

Honzík se deště nezalekl. Po předchozích dnech už měl na vlhké podmínky evidentně vybudovanou určitou toleranci, a tak vyrazil alespoň na hodinu a půl dlouhou Dívku v oblacích.

Odysseu bych ohodnotil tak na 8/10. Vizuálně jsem čekal ještě trochu víc, ale příběh byl povedený, komplexní a dobře pracoval se starořeckými představami o bozích a jejich zákonech. Škoda jen závěrečného souboje Odyssea s nápadníky, který mohl být natočený lépe. Každopádně svůj hlavní účel film splnil – po třech hodinách jsme byli konečně suší.

Večer jsme šli do Hasičárny Blesk na Hospodský kvíz. Po jednom kole jsme dokonce vedli, ale po asi dvou podprůměrných kolech jsme se nakonec propadli až na čtvrté místo. Z otázek si toho moc nepamatuju. Zato si pamatuju, že měli mizerný pivo. Skoro se nedalo pít, takže jsem ho ani moc nevypil. Tak šest.

Večer jsme si pak na pokoji pustili první díl třetí řady 1670. Normálně jsem ho celý viděl. Akorát mi ho druhý den musel Honzík převyprávět, protože jsem si z něj nepamatoval vůbec nic. Ale jinak jsem byl úplně v pohodě.

 

Středa – Nastal čas opustit Ostravu a přesunout se do Beskyd. Přišlo také nejtěžší loučení celé výpravy. Honzík musel opustit Veroniku. Tři společné noci, jedno podezřelé volné pondělí a najednou bylo po všem. Zůstaly jen vzpomínky. A účet.

Auto už žádné podezřelé zvuky nevydávalo, což je divné, když jsme věděli, že Honzík v žádném servisu nebyl. Jediné logické vysvětlení tedy bylo, že se auto opravilo samo.

Cestou jsme se ještě stavili u Haldy Emy a zdolali její vrchol ve výšce 306 metrů nad mořem. Uvažovali jsme také, jaký vztah musel mít Jan Nepomuk Wilczek ke své ženě, když podle ní pojmenoval… haldu.

Sidequest s Kvíz Please! nevyšel. Až když jsme měli zamluvené ubytování, zjistil jsem, že Vojta moderuje jen ve středu večer. No co se dá dělat, budeme se muset do Ostravy vypravit znovu.

Oběd jsme měli v restauraci Miura v Čeladné, kterou má Hejlík ve své knize v kapitole Fine dining. Rezervaci jsem i zde dělal dlouho dopředu a zabookoval i degustační menu. Restaurace se nachází ve stejnojmenném moderním hotelu. Z restaurace byl výhled na golfové hřiště, takže jsme mohli hodnotit umění hrajících borců… tedy spíš neschopnost.

Honzík s Branďákem se obávali ryby v degustačním menu Chuť Beskyd, proto zvolili vegetariánské menu. To já si Beskydy dal. Bylo to mé první degustační menu a dal jsem si k němu i vinné párování. Vzhledem k množství chodů jsme tam strávili asi dvě hodiny. A můj dojem byl velice pozitivní. Vysedávání v kvalitním podniku mě baví, ale na první místo gastrozážitků bych to nedal. Navíc pak přišla neděle, která všechny dosavadní gastronomické zážitky naprosto převálcovala.

Pak jsme se přesunuli mimo civilizaci na chatu v Nižních Ježonkách, na pozemek mezi lesy nějaké babky s dědkem.

Honzík při výběru argumentoval výhodnou polohou pro pěší výlety a dostupností hromadné dopravy. V teorii šlo o velice dobře zvolené místo. Praxe se ovšem s teorií příliš neztotožnila.

Na týdenní dovolenou jsme v poslední době většinou volili podzim, což má i své výhody, ale tentokrát se ukázaly i nevýhody, protože tady v té oblasti byl na konci září problém najít kupříkladu vhodné stravování. Projevilo se to již první den v Beskydech. Když jsme se ubytovali a začali zkoumat možnost večeře, ukázalo se, že je téměř vše zavřené. Jeden stánek u Bílého kříže zavíral kolem šesté a Honzík pochyboval, že to stihneme. Řekl jsem, že pokud vyrazíme hned, tak to musíme stihnout, což se nakonec potvrdilo.

Ještě v poledne jsem si dopřával degustační menu s vinným párováním. O několik hodin později jsem stál u stánku s klobásou. Byl to rychlý návrat do reality. Servis také nedosahoval kvalit Miury ani mnoha jiných (horších) restaurací. Honzík prohlásil, že už sem znovu nepůjde. To já s Branďákem jsme stánku později ještě dali šanci.

Zátiší s Branďákem

Večery na chatě měly svůj ustálený program. Zatopil jsem dřevem v kamnech, otevřel kvalitní českou whisky Gold Cock a pustili jsme si 1670. Po seriálu jsme ještě soutěžili v kvízech z knížky, kterou jsem přivezl.

 

Čtvrtek – Čekala nás první pěší túra a nebyla moc zajímavá. Šli jsme opět za Bushmanem, tentokrát k nějaké automobilce, a nebyl to ničím zajímavý cíl. Celkem významná část trasy vedla po silnici, což je na hovno, když kolem vás projíždějí motoristé.

Jako při našich předchozích týdenních výpravách jsem i tentokrát vytáhl svůj seznam filmů a seriálů a začal kolegy vzdělávat v oblasti kinematografie. Když jsem po několika hodinách vyčerpal své znalosti i hlasivky, převzal štafetu Honzík, vytáhl svůj seznam a pokračoval ve výkladu. Branďák tak měl o kulturní program postaráno, ať chtěl, nebo ne.

 

Vodní nádrž Morávka

V Morávce jsme se chtěli naobědvat, ale všechny podniky otvíraly až za několik hodin. Tak jsme si koupili občerstvení v Coopu. Viděl jsem i něco, co jsem zatím nikdy neviděl. Honzík si koupil hotovku, nějaké plněné knedlíky. Vždycky jsem si myslel, že je nutné to ohřát v mikrovlnce, ale evidentně ne! Honzík to rozdělal a syrové začal jíst. Uplynulo několik týdnů a Honzík pořád žije, takže asi dobrý.

Počkali jsme na autobus do Nošovic, něco pochodili, sebrali Bushmana a šli na večeři do Radegastovny Za Vodou, s tankovým pivem.

Byl jsem opravdu hotový, protože život je hořký, asi i z nových bot, ze kterých mě bolely nohy. Vzhledem k tomu, že autobus zpět jel až za několik hodin, kluci dali ještě bowling, já chudák bolavej, jsem se většinu času jen díval. Vyhrál Honzík.

Večer opět ve znamení 1670, whisky a kvízu.

 

Pátek – Další túra již byla zajímavější. Vyrazili jsme k nejvýchodnějšímu bodu Moravy. A cestou jsme šli střídavě Českem a Slovenskem. No a věřte nebo ne, bylo to úplně poprvé, co jsem byl na Slovensku.

Cestou jsem opět mluvil o filmech a seriálech ze seznamu. Za nejlepší film posledního roku jsem vyhlásil film Jedna bitva za druhou. Ze seriálů za mě byla nejlepší závěrečná série Stranger Things.

To u Honzíka vyhrál Béé team na stopě a ze seriálů pak kultovní Ajťáci.

Jinak nevím moc, co bych k pátku řekl. Na jídlo jsme šli s Branďákem opět ke stánku u Bílého kříže, protože po cestě prostě nic jiného nebylo. Honzík však dostál svému středečnímu prohlášení, že už do toho podniku nikdy nevkročí, a raději tři čtvrtě hodiny postával venku. Prokázal tak mimořádnou zásadovost. Jeho bojkot měl na provoz stánku patrně zcela zanedbatelný vliv.

Večer klasicky 1670, Gold Cock a kvízy.

 

Sobota – Čekal nás vrcholový den s výšlapem na Lysou horu.

Přibližně 10 kilometrů tam, 10 zpátky a k tomu asi 700 metrů převýšení. S Honzíkem jsme asi dva roky zpátky vylezli na Sněžku, ale Lysá mi tedy přišla horší. Vlastně asi nejtěžší výstup, který jsem dosud absolvoval.

Po pondělní Energylandii, kde jsem přecenil své síly, jsem se tentokrát rozhodl nic nepodcenit. Ke snídani jsem si dal sušenku a na dvacetikilometrový výšlap si vzal trochu vody. Přípravu jsem tedy zvládl na jedničku.

To byla první chyba.

Kluci byli při stoupání rychlejší než já, takže když někde čekali, tak si tím zároveň dávali pauzu.

Já jsem šel v podstatě celý výšlap v kuse bez přestávky, což byla má druhá chyba. Horu jsme zdolali a šli na oběd, kde byla fronta.

Ve frontě jsem opět pocítil slabost, nebylo mi dobře a měl jsem pocit, že se začnu klepat, asi z dehydratace, nedostatku živin a vyčerpání. Sednul jsem si, dal jsem si oběd, pak jsme ještě dlouho seděli venku na lavičce, sledujíce jiné chudáky při zdolávání Lysé hory, a postupně má slabost odezněla.

Lidí tam bylo fakt hodně, nechápu proč neseděj doma na prdeli. Takhle se dobrovolně trestat, to si snad nikdo nezaslouží.

Z kopce se mi šlo mnohem líp než do něj.

Cestou jsme se ještě občerstvili v jednom hotelu ve Visalajích, kde byl velice bodrý výčepní.

Vysála je…

Večer dávali Oktagon, ale po vyčerpávající túře jsem nechtěl být vzhůru třeba až do půlnoci, tak jsme nakonec sledovali fotbal – první vystoupení repre pod španělským trenérem Deniou. Prohra s Chorvatskem 1:2.

 

Neděle – Poslední den dovolené. Sbalili jsme si. Rozloučili jsme se s babkou a jeli směr Olomouc, k Forejtovi.

Kluci cestou opět sbírali Bushmany. Honzík si ovšem usmyslel, že musí vysbírat i Olomouc. Času bylo málo, protože jsem měl rezervaci v Entrée, ale to Honzíka nemohlo zastavit. Zaparkoval v centru a nasadil tempo, za které by se nemusel stydět ani profesionální chodec. Historické centrum Olomouce je opravdu nádherné. Alespoň těch několik rozmazaných obrazů, které jsem během Honzíkova pochodu stačil zaregistrovat.

Úspěšně jsme to stihli a vyrazili do michelinské restaurace. Já si dal degustační menu 1 s vinným párováním, Branďák bez párování. Honzík si dal degustační menu 2, v němž kromě jednoho chodu navíc dostal ještě asi tři amuse-bouche, zatímco já s Branďákem jsme dostali jen jeden amuse-bouche.

Opravdu jsem se hodně těšil, no a restaurace moje očekávání dokonce ještě předčila. Jednou za čas do nějaké lepší restaurace vyrazím, ale toto byl zdaleka nejlepší gastrozážitek. V popisování jídla a chutí jsem strašný, tak bych jen řekl, že si skoro ani neumím představit, že by jídlo vůbec ještě mohlo chutnat lépe než zde, fakt luxus.

Za mě nejdelikátnější chod 👆 – chorizo, kuřecí srdíčka, kukuřice, holandská omáčka

 

Za mě tedy bylo to nejlepší na závěr. I cestu domů jsem si užil. Po vínu v Entrée jsme si u benzínky koupili s Branďákem pár plechů, aby nám cesta po dálnici rychlejc utíkala, což byl skvělý nápad. Cesta pak byla velice uspokojující.

Dovolená měla světlé okamžiky i ne tak dobré momenty. Se Shakespearem jsem si nikdy příliš nerozuměl, ale tentokrát mu musím dát za pravdu. Konec dobrý, všechno dobré.

Čenda Čermák