V sobotu 24. září 2022 nastal den oslavy výročí 100 let od založení šachového klubu Český Brod a křtu knihy o jeho historii. Jde o vyvrcholení mnohatýdenních příprav a desítek úkolů přípravného výboru. Parkuji na náměstí a doufám, že se vše podaří. Bude to dlouhý den. V 9:30 turnaj, ve 14:00 zahájení, projev, přípitek, dort, v 15:00 křest knihy, v 16:00 promítání.

Vše je připraveno až na jedinou věc, kterou je text projevu. „Hlavně tam zmiňte záchody,“ kladli jsme řečníkovi na srdce. „Tamhle, za keř,“ bavili jsme se odpovědí na dotaz po toaletě.

Dopoledne začíná turnaj čtyř měst s účastí Čelákovic, Kutné Hory, Peček a domácího družstva. Hraje se tempem 2×20 minut bez přidávání, turnaj totiž nesmí ohrozit časový harmonogram následné oslavy.

„Ono se hraje bez přidání?“ ptá se mě udiveně Ondra. Sice má v koncovce figuru navíc, ale s osmi sekundami je prohra nevyhnutelná. Na čas domácí prohrávají ještě několik jinak vyhraných partií.

V jedné cizí partii začali hráči opakovat tahy, jeden začal zvyšovat hlas, že je to remíza, načež ji skutečně dal.

„Jsem rád, že jste se dohodli,“ oddychl jsem si. Turnaj končí, fotím vítězné družstvo na zahradě a jdu s ním na oběd.

Po návratu jsou šachy sklizeny a na stoly nosíme obložené mísy. Po krátkém dohadování rozpojujeme stoly a přidáváme židle. Do tašek vkládáme plaketu a pozvánku, vše s logem klubu. Převlékám se do obleku s Fialovou kravatou. Přichází servírka a podivuje se tichu. Na okamžik se zastavím a prohlížím celý sál. Na stolech jídlo, jinak prázdno, jen několik šachistů sedí na gauči.

Hosté mají přicházet mezi dvanáctou a druhou, ve dvě má začít samotná oslava.

Ticho před bouří.

Servírka bojuje s pípou.

Půl druhá pryč, ale hosté stále nikde.

Vycházíme na chodník a vyhlížíme přicházející hosty. Moje formální oblečení na sebe strhává pozornost.

„Ty jdeš na svatbu?“ komentuje můj šat bývalý člen.

Energickým krokem přichází elegantní dáma s fotoaparátem a neomylně zamíří rovnou ke mně.

„Jste pan Šedivý?“

K jejímu zklamání ukazuji na vedle stojícího Ondru v civilním oblečení. Moje příjmení je zjevně špatná barva.

Pomalým krokem a o berli přichází bývalá členka. Přes léto ležela měsíc v nemocnici s nohou a toto je teprve podruhé, co se po propuštění domů vydává ven. Oslavu si nemohla nechat ujít a pro nás je její návštěva ctí.

Přecházím mezi bránou a stolkem, u kterého jsou vyskládané připravené tašky s upomínkovými předměty. Ve 14:10 chci zavřít bránu, když v tom vyráží kolega rázným krokem ven.

„Všechno máme, jen na čaj jsme zapomněli.“ Nervozita ve mně narůstá. Bez spoluhráče začít nechceme! Další kolega suše oznamuje, že se jde podívat na ulici.

Minuty jsou dlouhé jako hodiny. Kolega se vrací s krabičkami čaje, volám na druhého, ten nahlédne do ulice u nádraží a vrací se zpět.

Ve 14:15 zavírám bránu a v sále dávám pokyn k zahájení. Předseda klubu si bere list papíru a mírně se třesoucím hlasem začíná číst projev. Velice důstojná slova. Poznávám pasáž z klubového webu ze stránky s představením klubu. Mé úvahy o použitých pramenech nijak nenaruší ani podivný šramot kdesi zdáli…

„Honzíku!“ upozorňuje mě kolega a nasměruje mě do chodby za má záda. Příchozí se omlouvá za zpoždění vlaku. Vítám jej předáním tašky a vracím se po levici předsedy. Vzápětí si s hrůzou uvědomuji, že předtím jsem stál po jeho pravici! Ale už nepřecházím. V průběhu projevu řečník mj. vyzve k povstání ze židlí ke vzpomenutí na zemřelé členy klubu. Následuje pět vteřin ticha. Předseda dočítá a pokračuje spatra.

„Záchody jsou v chodbě,“ zakončuje řečník.

Po následném projevu starosty města servírka rozlévá sekt, hromadně si připíjíme.

Nyní přichází čas na šachový dort. Vyndávám plech z lednice, kde dort leží na igelitu. Přichází kolegyně, která upekla korpus a u níž jsem dort dozdoboval. Společně se snažíme dort přesunout na tác, a to bez igelitu. Chceme pod dort vložit dva nože a nabrat ho tak, ale to se nedaří. Když se lehce hne bok dortu, ukončuji tyto pokusy. Nakonec plech nakláníme, necháváme dort sklouznout na tác a zároveň vyndáváme igelit. Vše samozřejmě za živého zájmu fotografky. Dort přenáším doprostřed stolu s jídlem, ale fotografka si ho vyžádá na prázdný stůl, kde ho fotí se skleničkou sektu. Mezitím na něj vyskládám šachové figurky, které jsem odlil z čokolády.

Vyžádám si předsedu k prvnímu řezu. Položí nůž náhodně na dort.

„Podle políček!“ tiše žadoním. Předseda upraví polohu nože.

„Každému dvě políčka,“ komentuji, jak budu krájet dort.

„Každý dostane dvě políčka,“ zopakuje k mému zděšení předseda do mikrofonu.

Konečně rozkrájený. Dívám se na hodiny a 14:55 – křest knihy následuje již za pět minut!

Jdu za kmotry knihy, kteří jsou připraveni. Vyžádám si tři skleničky, donesu knihu a konzultuji s fotografkou, kde budeme stát. Fotografka je očividně zklamaná, že nebudeme polévat knihu.

Stoupám si mezi oba kmotry a začínám mluvit. Úmyslně jsem si nic nepřipravoval a vymýšlím svůj projev za pochodu. Díky tomu mluvím pomalu a mám pauzy mezi větami. Zhušťuji předmluvu do několika vět a připojuji hromadné neadresné poděkování. Domluvím, otáčím se doprava na svého bývalého učitele dějepisu z gymnázia, který mi pohledem naznačí doleva, načež předávám slovo bývalému řediteli gymnázia.

Ten mluví dlouho a krásně, s pohádkovým podobenstvím. Poté druhý kmotr čte svou předmluvu z mé knihy. Následně si přiťukáváme.

Mezitím mi kolega rozbalil a vyskládal knihy na stůl. Odškrtávám si vydané knihy, přijímám peníze a píšu věnování. Při podepisování mě fotí fotografka, cítím se trapně za hromadu bankovek na stole. Krasopisně sepisuji věnování a své jméno a jen málokdy odhadnu vycentrování textu. Několik málo z kupců mi přesně diktuje, co mám psát. Bohužel se mi u předsedy „podařilo“ napsat rok 2020. Polilo mě horko. Nulu jsem přeškrtl jednoduchou vodorovnou čarou a napsal dvojku. Zkroušeně jsem mu nabízel novou knihu a hluboce se styděl za svou chybu. Naštěstí se toto věnování nedostává mezi vyfocené.

Chvilička pauzy, dívám se na hodiny – 15:40. Rychle představuji překvapení – novodobou kroniku klubu od roku 2015. Další knihy. Kupují si ji i ti, kdo si ji neobjednali, a dokonce i kmotři a starosta, přitom sami nešachisté. S větším zájmem jsem počítal a přivezl jich víc.

Všímám si, že přišla maminka kolegy a lákám ji na promítání, že tam jsou fotky, kde je její syn slavný. Přitom si dávám pozor, abych ho neoslovil přezdívkou, nýbrž jménem.

Zastavuje mě pamětník a chce doupřesnit své písemné vzpomínky. Ale sotva se rozmluví, fotografka se ptá, jak dál. Měla ve čtyři odjet. Žádám ji, jestli může zůstat déle a pořídit několik fotek z promítání. Mezitím zapínám počítač, připravuji flash disk a stahuji rolety. Krátce po čtvrté začínám promítání historických fotek – každý snímek stručně uvedu, ale že by se nějak rozproudila diskuze ve stylu televizního pořadu historie.cs, to ne.

Při každé fotce se dívám na hodiny s obavami, aby fotografka stihla svůj další program. Nakonec se v průběhu promítání rozloučí. Původně plánované dvouhodinové promítání končím v 16:40.

Hurá! zaraduji se s koncem oficiálního programu. Zbytek dne již pokračuje v uvolněném duchu.

Bavím se s některými hosty, nabírám si jídlo a přisedávám k pamětníkům. Některé šachové historky již znám ze vzpomínek v knize, hovor se stáčí k cestování a různým tématům. Střídám svou přítomnost u skupinky současných členů na zahradě. Mezitím stíháme i fotografii „staré gardy“.

Postupně dochází pivo, ale jídla z mís neubývá.

„Sebral jsi krále,“ slyším žertovnou výtku. Zděsím se, protože to je nejen proti pravidlům, ale také že všechny šachy z dopoledního turnaje jsou sklizeny. Avšak to jen malý syn bývalého člena vzal čokoládovou figurku z dortu.

Kolegyně, která pekla perníčky – šachové figurky (vykrajovátka jsem ji zapůjčil) připravuje odcházejícím hostům balíčky s sebou.

Stmívá se a hosté se pomalu loučí. Servírka douklízí kuchyň, přesouvá jídlo na méně táců, kterých stejně zbývá pět. Jeden vnutíme servírce, které zároveň se slovy chvály vkládám do ruky bankovku.

Převlékám se z obleku a zbylé tašky odvážíme ke kolegovi. Zamyká, vrací se k autu a vtom oznamuji:

„Mám špatnou zprávu, nemám tašku.“ Ale návrat pro ni odmítám.

Čtyři tácy jídel a nenačatý sekt dávám do kufru. Tento kolega pak v hospodě akci zhodnotil: „Mělo to jen jednu malinkou chybičku. Honza nemá plaketu.“

Jan Fiala

Se zveřejněním článku písemně souhlasila pořadatelka Šachliterární soutěže Kamila Steinová dne 23. 12. 2022.