Sobota

Jizerky a Krkonoše s Honzíkem známe, takže jsme se rozhodli jet na túry a turnaje do Krušných hor. V termínu 16. 9. – 21. 9. jsme byli ubytovaní na Komáří Vížce blízko Teplic. Vyjížděli jsme v sobotu odpoledne, protože se Honzík účastnil losovací schůze, přijeli jsme až večer a žádný výlet se ten den nekonal. Pokoj, ve kterém jsme byli ubytovaní, byl malý, a to tak malý, že i kdyby byl dvakrát větší, pořád by byl malý. Na druhou stranu odpovídající ceně. V místnůstce byl i sprchový kout, ale nevyužívali jsme jej.

Honzík se styděl a já jsem zase nechtěl, aby mi Honzík záviděl mé vybaveníčko.

Chodili jsme do společné socky, kde se člověk mohl zavřít. Jednou se stalo, že se Honzík šel sprchovat první a když se vrátil, řekl jsem, že jdu taky. Honzík na to odvětil překvapivé – myslím, že tam zrovna někdo sere. Naivně jsem se ho zeptal, jestli někdo sere ve sprcháči? Později mě ještě napadlo, že buď někdo sere ve sprcháči, nebo se Honzík sprchoval na hajzlu.

Do restaurace na večeři jsme nemuseli, protože Honzíkova přítelkyně připravila slané šneky. Byl jsem rád, protože to chutnalo v pohodě a hlavně jsem za večeři nemusel platit.

 

Neděle

Jak se později ukázalo, čekala nás královská etapa celého pobytu. Etapa to byla hezká, bohužel opravdu náročná, takže jsem se hned u prvního výletu oddělal a zbytek výletů pak celkem fyzicky trpěl. Mobil ukázal 26,7 km. V Liberci jsme poslední den ušli dokonce 28,5 km, ale tam nebyl tak náročný profil jako tady, kde byla náročná stoupání i klesání.

Sestoupali jsme do Krupky a poté šli do Teplic. Cestou Honzík mluvil o knihách, které četl, vzpomínám si jen na Kabinet matematických kuriozit profesora Stewarta, název je asi vypovídající – prostě matematické zajímavosti a paradoxy. Já zase mluvil o Zenovém kompasu, asi by se dalo říci, že populárně naučná kniha o Buddhismu. Zrovna když jsem o ní povídal, měli nějací místní problémy s autem – pomohli jsme jim ho roztlačit, čímž jsme získali dobrou karmu 🙂 . Před odjezdem na Ústecko jsem v Maurerovi vytipoval pár restaurací a zpětně si myslím, že výběr se opravdu povedl. Jako první gastro zážitek nás čekal oběd v Teplickém pivovaru Monopol. Prostředí bylo opravdu krásné a prvorepublikový styl mi vyhovoval. Pivo bylo v cajku a zajímavostí je, že jej vařila žena. Jídlo super.

Následoval výšlap na Doubravskou horu, kde jsme trochu orazili u piva (v Honzíkově případě vždy u vody), pokochali se hezkým výhledem

a mohli začít klesat, abychom pak znovu stoupali k Teplické hvězdárně. Dovnitř do hvězdárny jsme nešli.

Takže nás čekala cesta na nádro, které nás přiblížilo do Krupky a pak se dostat k lanovce na Komáří Vížku, která měla jet naposled v 17:30. Vlakem jsme přijeli před pátou, ale bylo potřeba zvládnout ještě prudké stoupání. Byl jsem už hodně zničený, a začínal mít vážné obavy, že to do půl šesté nestihnem, ale vzhledem k tomu, že opravdu nevím, jak bychom se dostali na pokoj, bez oné lanovky, tak jsem se musel překonat. S velkou úlevou jsem to zvládl ještě asi s desetiminutovou rezervou. Honzík ten byl v pohodě, minimálně si během celého pobytu nestěžoval. Večeřeli jsme na Komáří Vížce, kde také vaří velice dobře a mají i zasloužený certifikát od Plzeňského Prazdroje za péči o pivo. Večer jsme koukali na televizi, fungují tam jen kanály České televize a pak pár německých stanic, takže výběr byl značně omezen, stejně tak telefonní signál a data občas nefungovala – Ústecko je prostě vyloučená lokalita 🙂 . Nakonec jsme na ČT2 zvolili western Velký souboj, nijak zvlášť nás nezaujal.

 

Pondělí

V noci se mi spalo mizerně, protože jsem zvyklý spát jen na bocích a dost mě bolely kyčle, patrně z toho zvládnutého převýšení. Když se mě Honzík ráno zeptal, jak na tom jsem, odpověděl jsem pravdivě, takže naplánoval kratší výlet do Adolfova. Šli jsme poblíž větrné elektrárny Habartice a Honzík zmínil, že by chtěl přímo pod větrník, protože slyšel, že když člověk stojí pod ním, začne ho bolet hlava.

Na to jsem mu doporučil rozeběhnout se hlavou proti zdi, to mi přijde jednodušší, k úspěchu by ho dovedlo i pořádně se ožrat, to ale není hned a navíc chlast dost leze do peněz.

Cestou byly k vidění hezké rozlehlé pláně. Honzík mi dával hádanky ze šifrovaček, velice mě zaujala tato.

Spojte to, co je vlevo, s tím, co je vpravo

V Adolfově žádná restaurace otevřená nebyla, tak jsme se rozhodli vyrazit ještě do Telnice, kde dle internetu jedna restaurace mít otevřeno měla. K velkému zklamání měla zavřeno. Obrátili jsme to a šli na oběd zpátky na Komáří vížku, vzhledem k tomu, že měl být ten večer kvíz speciál na devadesátá léta, cestou jsme vzpomínali na devadesátky. Probrali jsme všechno – politiku, sport, hudbu a hlavně televizní pořady. Na mobilu jsem se na CSFD na některé pořady i podíval – třeba na Peříčko. Pamatoval jsem si, že v jednu dobu jej uváděla Belohorcová, ale na ostatní uvaděčky jsem zapomněl. V galerii jsem viděl fotku Jany Štefánkové

do večera jsem její jméno zvládnul zapomenout, otázka na ní náhodou fakt padla, takže jsme byli o bod kratší 🙁 .

Po obědu na Komáří vížce jsem si šel na chvíli lehnout, když mi to v noci moc nešlo. Skóre pondělního výletu – 16,2 km. Cestou na kvíz do Teplické Luny 07 jsme ještě koupili nějaké petky s pitnou vodou, protože na Vížce pitná nebyla.

Na kvízu jsme byli jen ve dvou, což je nízký počet, lze být až v osmi, takže jsme byli nejméně početným týmem. Honzík změnil název týmu užitý v Liberci – Šachový klub Český Brod na méně explicitní ŠK Český Brod, aby si z nás lidé nedělali srandu. Před vypuknutím kvízu jsme mluvili s moderátorkou, byla v pohodě, i kvíz dirigovala dobře, ale zrovna představování našeho týmu úplně pomotala: ‚‚Až z Liberce k nám přijeli Šachisté Český Brod, vítejte u nás v Praze!‘‘

Jedno z témat bylo Daniel a Daniel. O Hůlkovi a Landovi. První otázka byla, který z nich je starší. Nepište mi prosím Daniel, zavtipkovala moderátorka. Vzal jsem to na sebe, napsal Landu s tím, že půjde o chyták, že Hůlka díky bílým vlasům vypadá starší, ale jen proto, že je vyžilejší. Ve skutečnosti je Hůlka starší než Landa. Jeden ze soutěžících z jiného týmu tuto informaci okomentoval slovy: ‚‚Hůlka, jo? To je ale čůrák!‘‘ Myslím, že se tento soutežící mýlil, čůraci jsou to totiž oba.

Slovo čůrák bylo k slyšení i později. Měli jsme doplnit hlášku z filmu Poslední skaut. Začátek byl: ‚‚Nikdo tě nemá rád. Všichni tě nenáviděj. Posereš to.‘‘ A nyní bylo třeba doplnit závěrečná tři slova. Nevěděli jsme to, ale napadl mě citát od Becketta, který se mi k tomu celkem hodil: ‚‚Poser to lépe.‘‘

Hádanka – který známý tenista má vytetovaný tento Beckettův citát?

Správně to nebylo, ale moderátorku to pobavilo, tak naší hlášku poslala do éteru. Správně bylo: ‚‚Usměj se čůráku!‘‘

Když jsme se později s Honzíkem bavili, napadlo jej nazvat článek Dva čůráci v Teplicích. To mě hodně pobavilo, ta představa, že by někdo rozklikl náš web a na hlavní stránce by tam zeleně zářilo Dva čůráci v Teplicích, no prostě paráda! Honzík, říkal, že by na web musel dát tlačítko pro vstup od 18+. Říkal také, že pan Chybný naše články tiskne a vystavuje na nástěnkách a protože je čtou i děcka a veřejnost, tak sprostá slova začerňuje, tak tady by s nadsázkou musel začernit třetinu textu. Nakonec jsem od toho upustil, zdálo se mi to až moc.

Zábavné bylo hledání jmen sportovních hvězd ukrytých ve větách. Honzík byl pyšný, když našel Steffi Graf, ve větě, kde bylo prostě slovo graf, celkem chyták.

Když jsme si nebyli jistí a museli tipovat, moc úspěšní jsme nebyli, neměli jsme štěstí. Co se čistě tipovacích otázek týče (dává se vždy jedna po dvou kolech + jedna úplně na závěr), Honzík to nechával spíš na mě, což neměl dělat 🙂 . Mé tipy jsou vždy optimistické a s každým pivem se velikost tipu násobí. V závěrečné tipovačce šlo o nejvyšší počet lidí, kteří najednou tancovali Macarenu. Nějak jsem si to v hlavě spojil s obřími koncerty v Riu, kde na Stonech nebo Rodu Stewartovi byly miliony lidí. Napsal jsem 16000000. Správná odpověď byla něco málo přes 2000, trochu jsem se seknul no. A ‚‚naši‘‘ odpověď moderátorka opět poslala do éteru.

Jinak jsme skončili 9. z 12 se ziskem 24,5 bodu z 55, což jsme ve dvou lidech považovali za solidní.

 

Úterý

Ponurost a nízká životní úroveň Ústeckého kraje nás už hrozně deptala, tak jsme se rozhodli vyrazit do Německa.

Cestou tam se mi líbila drsná surová krajina s pastvinami. Při přechodu hranic jsem čekal, že vzduch bude čistší, tráva zelenější a lidi árijštější. A jako jo, udržovaný to tam mají. Šli jsme přes Fürstenau do Geisingu.

Tam jsme nenašli žádnou restauraci, tak jsme šli do Altenbergu.

Vodopád před Altenbergem

A to mě právě zklamalo, čekal jsem, že i v pohostinství budou v Německu dále, možná to tak není nebo to jen byla smůla, ale co se gastro zážitků týče, restaurace v Altenbergu byla jednoznačně nejhorší. Už piva nic moc, jak tmavé, tak především světlé. Jak můj řízek, tak Honzíkovy plněné knedlíky uzeným, také špatný. Jediným pozitivem byl český číšník, takže jsme se bez problému domluvili.

Kolíčkem do Německé rakve byla bezpochyby životní úroveň kachen. Na vlastní oči jsem viděl, v čem tam musej plavat!

Myslím, že český kachny jsou na tom mnohem líp!

Honzík ještě sháněl Nutellu, pro přítelkyni, která chtěla vysloveně Německou, patrně kvůli dvojí kvalitě potravin. V nošení batohů jsme se střídali po dnech a ten den jsem nosil já. Když mi to řekl, tak jsem se zeptal, jestli se náhodou neposral, abych patnáct kiláků nesl domů kilovou Nutellu kvůli jeho přítelkyni. Ať si kvůli ní trpí on! Naštěstí ji v Německu nesehnal 🙂 .

V Altenbergu jsme ještě nebyli ani v půli túry, přesto už mě tam dost bolely nohy, takže už jsem nebyl schopný vnímat krásu přírody a ztotožňoval jsem se se svou bolestí. Po přechodu hranic chtěl Honzík do obchodu a já dostal vynikající nápad, za který se zpětně mohu poplácat po ramenou. Nařídil jsem Honzíkovi, ať mi na cestu koupí jedno chlazený. Honzík namátkou koupil tmavý Budvar, protože se mu líbil obal, ale musel ukázat občanku, že mu je 18. Budvar jsem měl zařazený jako jedno z piv, která mi příliš nejedou, ale toto tmavé mi bodlo, mnohem lepší než ta německá! Bohužel Honzík koupil i sadu sedmi malých Nutell, takže jsem místo něj nakonec přece jen trpěl. S pivem v ruce se ale bolest a utrpení dařilo zvládat lépe a nějak jsem zvládl dojít na pokoj 🙂 . Skóre – 22,8 km.

Večer dávali na ČT2 dokument od předního českého dokumentaristy Klusáka a od Pecháčkové – Velké nic o covidu-19. Přišel mi to dobrý program, nic jiného na výběr nebylo. Honzík měl ale předsudky a říkal, že se dívat nebude. Myslel jsem, že se bude na pokoji dívat do počítače a něco si tam dělat, jeho antipatie ale byly větší, než jsem si myslel. V osm se zvedl, oblékl a prostě odešel. Když jsem se později ptal, kde byl, řekl, že v autě. To mě pobavilo a už jsem v hlavě vymýšlel, co napíšu do článku – Honzík seděl sám v noci v autě a cosi nespecifikovaného tam dvě hodiny dělal. Pak z něj ale vypadlo, že nebyl celou dobu v autě, chtěl se jít někam projít, ale bylo hrozně větrno a tma, tak šel na večeři (na druhou ten den) a pak v autě telefonoval.

 

Středa

Šli jsme opět do Teplic, tentokrát ale jinou cestou než v neděli. Absolvovali jsme velice táhlé klesání, přes zříceninu hradu Kyšperk.

Poté jsme šli přes památník obětem pochodu smrti a zříceninu kostela sv. Prokopa. Zde nám Honzík způsobil špatnou karmu a znesvětil kostel pochcáním.

Karma se ale špatně podepsala na mně, v Teplicích mě začla bolet moje pravá noha – kůstka na pravém chodidle. Bolelo to při každém došlápnutí a už jsem se těšil, až orazíme v restauraci Beethoven, doufal jsem, že mě to přejde.

Zatímco třeba Monopol byla restaurace klasičtějšího ražení, Beethoven měl asi lehký náběh k fine-diningu.

Tohle jsem viděl jen ve filmech!

Honzíka jsem přesvědčil, ať si dá jako předkrm citrónové krevety, dal si a kromě toho ještě polévku.

Houbový krém

Já si k hlavnímu chodu dal Telecí roládu se šafránovým rizotem. Honzík pak Beethovenovy nudle se sýrem Grana Padano. V Beethovenovi měli i vlastní pivo svrchňáč Mistr lázeňský a ležák s názvem Ležák lázeňský.

Na závěr jsme si dali drink. Honzík si dal Pina Coladu, já si dal Diamond Fizz.

Jídlo řadím asi i o něco výše než v Monopolu, stejně tak servis. Naopak prostředí a pivo bylo lepší v pivovaru.

Bolest nohy mě po obědě nepřešla, spíš to bylo horší. Honzík nabídl, že pojedeme až na Vížku busem z Teplic.

Teplice poblíž Beethovena

Busem se mi nechtělo, raději se přiblížit vlakem do Krupky a pak zase lanovkou, jako v neděli. Honzík plánoval v Krupce ještě dvě zastávky, nějaký vodní hrad a zámek Krupka. Když jsme čekali na vlak, tak jsem mu řekl, že uvidíme, až dorazíme do Krupky, jak na tom budu, jinak že bych šel rovnou k lanovce.

Když jsme dorazili, tak Honzík automaticky vyrazil a až později mi došlo, že už jsme na cestě k vodnímu hradu. Když jsme dorazili k vodnímu hradu, tak koupaliště, u kterého měl být, se kompletně rekonstruovalo, poblíž byly jen úplné zbytky zříceniny. Začali jsme stoupat prudký kopec k zámku a v duchu jsem Honzíka proklínal, že jsme nešli rovnou k lanovce 🙂 . Na druhou stranu ze zámku byl krásný výhled po okolí.

Cítil jsem úlevu, že už konečně půjdeme celkem po rovině k lanovce. Po cestě se ale ukázalo, že Honzík chce ještě vidět křížovou cestu. Špatně jsme k ní vystoupali a ocitli se před jejím prostředkem. Honzík se chtěl vrátit a vystoupat správně tak, jak plánoval, na to jsem mu opět řekl, jestli se náhodou neposral. Klidně půjdu od prostředka, křížovou cestu znám, je všude stejná. Ježíš je u soudu, pak padá, zvedá se, padá, zvedá se a někde na konci ho ukřižujou a uložej do hrobu. Nic novýho, jako kdyby všechny ty křížový cesty psal jeden spisovatel, až na to, že to ve skutečnosti psali čtyři. Honzík se vrátil sám, ale šel od konce – od hrobu k soudu, což je asi optimističtější verze příběhu, zde byl Ježíš na začátku úplně mrtvej, zatímco na konci byl jako rybička.

Blízko křížové cesty naštěstí už fakt byla lanovka, takže i tentokrát jsem to přežil. Skóre – 19,7 km.

 

Čtvrtek

Doufal jsem, že mě bolest nohy přes noc přejde – nepřešla + vzhledem k tomu, že nás večer opět čekal kvíz, byl v plánu kratší výlet. Sestoupali jsme z Vížky do Krupky do prohlídkové štoly Starý Martin.

Když už helmu, tak jedině Německou

Z technických detailů si moc nepamatuji, pokud to někoho zajímá, zde článek na Wikipedii. Postarší průvodce na začátku řekl, že na to máme 45 minut a v klidu si můžeme vše vyfotit. Získal jsem dojem, že půjdeme v pomalém tempu. Průvodce se toho ale vůbec nedržel a nasadil ostré tempo. Já byl všude poslední a on nečekal a na místě, kde zastavil, vždy rovnou mluvil. Na konci trasy jsme to v úzkém prostoru otočili a šli zpět, takže jsem se rázem ocitl ve vedení a musel jít jako první. Měli jsme časový skluz a po chvíli se zezadu ozvalo – rychleji! 🙂 Noha mě sice bolela, ale v pohybu mě zas tak neomezovala, spíš jsem šel pomalu, protože jsem se bál, že hlavou narazím do nízkého stropu. Nicméně prohlídku štoly jsem si užil, určitě doporučuji.

Čekalo nás poslední stoupání pobytu, vrátit se na Vížku zpět přes Horní Krupku. Podařilo se. Po obědě jsme trochu orazili, sbalili věci a opustili Komáří vížku.

Vížka z dálky

Cestou do Teplic jsme navštívili kostel v Dubí.

V Teplicích jsme toho ten den nakonec našli více než cestou do štoly, ale naštěstí již po rovině. Zastavili jsme u Luny 07, kde zas tak dobře nevařili a šli nejprve do bankomatu, pak na večeři do Bulldog Steakhouse a pak zpátky na kvíz do Luny. Skóre – 13,5 km. V Bulldog jsem si svlékl svetr a odhalil tím svůj Chelsea dres. Číšník mi jej hned pochválil, takže dýško bylo jasný. To se mi nestalo dokonce ani v Beethovenovi, že by mi pochválili dres, ale asi z toho důvodu, že jsem ho neměl. Dlouho jsem nevěděl, jaký steak si mám dát, nakonec jsem Honzíkovi nabídl, že bychom si dali pánev se steakovým hovězím pro dvě osoby. Honzík přijal. Přinesené maso bych odhadl na úpravu medium rare, což mi vyhovovalo a přišlo mi to vynikající.

Přesto bych celkově Bulldog neřadil tak vysoko jako Beethovena nebo Monopol, ti byli podle mě ještě o něco výše. Kdybych musel vybrat, nejvíce mi to vyhovovalo asi v Monopolu, především díky krásnému prostředí. Honzík se ke steaku nevyjadřoval, když jsme zaplatili a šli na kvíz, cestou se přiznal, že mu to nechutnalo a byl roztrpčený, že to bylo příliš krvavé. Sorry jako, ale když si jdeš dát steak a nemáš rád krvavé, tak na to máš myslet a pohlídat si to, nevím, co více bych k tomu řekl 🙂 . Ještě jsem Honzíkovi říkal, že ti nejdrsnější chlapi ve filmech si vždycky dávaj krvavý steaky. Takže asi není takovej drsňák jako já, kterej poslední dva dny chodil po horách bez jedný nohy 🙂

Co se kvízu týče byli jsme ve dvou opět nejméně početný tým. Začátek nevypadal dobře – dvě z prvních třech otázek jsme nevěděli, pak jsme se dostali do dobrého tempa a sázeli to tam. Ve sportovním tématu číslo 2 – nejlepší z nejlepších jsem věděl všechny otázky, ačkoliv u dvou jsem si nemohl vzpomenout na jméno daného sportovce, po chvíli jsem si naštěstí vzpomněl, na rozdíl od toho zatracenýho Peříčka. Poté naopak zářil Honzík v Přírodopisných skrývačkách. Velice pyšný byl na uhodnutí podobných výrazů, jeden pro menší ozbrojenou skupinu a druhý pro drobné ovoce – Bojůvka a Borůvka.

Když jsme si zrovna nebyli jistí a museli tipovat, tak i v tomto ohledu jsme byli mnohem úspěšnější než v předchozím kvízu. Zároveň jsme se dobře doplňovali, rovnováha byla ideální i v tom, kdo protlačil svůj názor. Hudební ukázky byly opět ze světa filmu, tam se cítím jistě, věděl jsem první 4, ale u poslední páté, která byla ze hry Divadla Járy Cimrmana, mě Honzík naštěstí správně přesvědčil, že nejde o hru Dlouhý, Široký a Krátkozraký, ale o Hospodu na Mýtince.

V posledním tématu Chráněné houby a rostliny naopak zandal Honzík. Nakonec 38,5 bodu z 55 a skončili jsme 3. z 15. Tento výsledek považuji za grandiózní a myslím, že jsem v tomto soudu vskutku objektivní.

Po povedeném kvízu jsme jeli domů. Honzík ráno psal Branďákovi, jestli by nám na kvíz nepřijel na pomoc. V autě jsem si na to vzpomněl a shledal jsem, že on, expert na sport, by nám v ničem nepomohl, protože si myslím, že jsem v podstatě všechno věděl. S šesti pivy jsem se rozhodl zavolat a říct mu, že je úplně k hovnu. Bohužel mi to nezvedl 🙂 .

Jan Čermák