Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide?

10.09. - 17.09.2011, Valašská Bystřice

Diagramy z partií Broďáků:

Moravec-Konvička, ČT

diagram

Černého pozice je nepohodlná, ale stále bránitelná. Velkou slabinou je zde odřezaný král, což přímo vybízí k nějakému matovému tanečku po černobílém parketu. K tomu mi dal soupeř příležitost tahem 31...Vd7? 32.f4+! Kxf4 (32...exf4 33.Vxe8 Vxd6 34.cxd6 Sxe8 35.Se6 +-) 33.g3+ Kg4 (33...Kg5 34.h4+ Kg4 35.Se2+ Kh3 36.Vxd7 Sxd7 37.Vh1++) 34.Se2+ Kh3 35.Sf1+ Kxh2 (35...Kg4 36.h3+ Kg5 37.h4+ Kg4 38.Se2+ Kh3 39.Vxd7 +-) 36.Vxd7 1:0 (36...Sxd7 37.Sg2 a mat dalším tahem) (Vít Moravec)

 

 

Bělunek-Moravec, BT

diagram

Nechci to přehánět, ale černá pozice je jako z říše pohádek - smrtící střelec na diagonále a8-h1, silný pěšec na d4, paralyzující bílou pozici, sympatická slabina na c2 v soupeřově táboře...A k tomu všemu přišla rozhodující chyba v podobě ústupu dámy tahem 18.De1?, po kterém přišel úder 18...b5! bílému padá s pěšcem c2 i celá pozice, reagoval tak ještě nejlépe 19.Sxb5 (19.Sb3 a4 20.Sa2 Vxc2 a černé figury nalezou do nepřátelského tábora po "c" sloupci v plném počtu) 19...Dd5 20.Sc4 (20.Dxa5 f5 -+) 20...Vxc4 21.dxc4 Dxe4 a dvojice střelců proti věži hovořila v dalším průběhu jasnou řečí... 0:1 (Vít Moravec)

 

 

Musil-Šedivý, BT

diagram

Posledním tahem g6 jsem vážně oslabil úkryt krále, čehož soupeř využil. Jak? Jxh7 Kxh7 Dh5+ Kg8 Dxg6+ Sg7 h5 a černý už stojí jasně hůře než bílý. (Ondřej Šedivý)

 

 

Vaculík-Fiala, BT

diagram

Myslím, že poslední tah Dd8-b6 se mi povedl. Bílý padá na b2 a v propočtu musí brát v úvahu tahy jako Dxc2, Df6, Jf6 či Vxc2 s příp. Jxf4. Vůbec není lehké se rozhodnout, co hrát. Vždy má černý slibnou protihru, materiální výhodu a dobré obranné možnosti. Rychlý útok na e7 vázne (Ve4 Jf6) a nějakého f4-f5 bych se nebál. Skvělý tah k nabídce remízy, kterou soupeř přijal. Za šachovnicí se mi za bílé zdálo nejlepší tahem Vc4 otupit tlak po c sloupci a zkusit hrou po e sloupci využít špatné postavení červné věže. Počítač po Vd3 s dalším f5 nachází opakování tahů. (Jan Fiala)

 

 

V kupé nás jelo šest: Vít Brandejský (Branďák), Jan Čermák (Čenda), Jan Fiala (1. os. č. j.), Martin Koller (Martin), Vít Moravec (Vítek) a nějaký cizí chlap, kterého už v životě neuvidíme. Bohužel se nevešel Ondřej Šedivý (Ondra). Při prezenci (přemýšlel jsem a prezentace je asi špatně) jsme dostali nějaké letáky, několik slevových kupónů (15%) do blízké pizzerie a poukaz na menu zdarma do restaurace. Té patřil společenský dům, kde se hrálo, a byla s ním spojena. Vítky a Martina odvezli autem do penzionu. Nás pak měli odvézt také, ale přesvědčil jsem Ondru a Čendu, abychom šli pěšky. Než jsme na blízké křižovatce na úžasné obrázkové mapě zjistli kam dál, slitovalo se nad námi další auto pořadatelů. Po sobotní zkušenosti si toho velmi vážím a děkuji. Hrozná dálka. Opět jsem si nadával, proč jsme si nenašli vlastní ubytování, nějakou chatu. Ne, my si jak tupé ovce vyberem ze dvou nabídek v propozicích. Dobře nám tak. Obsazení pokojů už bohužel bylo hotové. Bylo tedy možné náš pokoj označit za nudný. :-( Oproti přání v přihlášce se navíc oba pokoje nacházely na opačném konci klikaté chodby. Na tom ale asi zas až tolik nezáleželo.

Co se týče ubytování, byl to nějaký penzion, přízemí hospoda a patro pokoje. Vypadalo to celkem nově, zřejmě nedávno rekonstruované. Oba pokoje měly 5 postelí, 2 křesla, 2 židle, stůl a televizi. V zábavném pokoji se mohli chlubit ledničkou navíc. My zase narozdíl od nich měli ČT4 Sport! (ale raději bych ledničku) Velikostně dobré. Nespokojenost se tak objevila pouze s vybavením postelí. Naštěstí přibrat si další polštář nebo peřinu nebyl problém. Ale to prostěradlo, neuvěřitelné, škoda, že jsem nevyfotil. Na krajích široké a uprostřed uzoučké. Součástí pokojů byly koupelny, taktéž viditelně nové. Za 250 opravdu slušné. Ocenil jsem sprchový kout. Bohužel jsme po prvních použitích na podlaze koupelny nalezli obrovskou kaluž vody. Plastové zatahovací dveře dole asi cenťák netěsnily. S trochou snahy se nám však dařilo udržovat sucho, pomohlo též dlouhodobé větrání. Mezi koupelnou a pokojem se ještě nacházela vestavěná skříň a světlo na čidlo. Tento způsob rozsvěcení se užíval i na chodbách.

Nezbývalo než vyrazit na kolo. Do hrací místnosti to po vlastních trvalo svižným tempem asi půl hodiny. Horší bylo, že na nějakých 75% cesty nebyl chodník a silnice nijak široká. Češi jezdí jako prasata všude, i tady. Jedno auto ještě šlo, ale dvě vedle sebe nebo dokonce auto a náklaďák... Vskutku nebezpečné, zvláště za tmy. Kdykoliv jsme si stěžoval, začal Vítek o zkratce. Jemu naopak vadily motorky. Sice dělaly nepříjemný hluk, ale aspoň obvykle jezdily prostředkem silnice. V neděli se hrálo dvoukolo. V pauze jsme se byli podívat na místním hřišti na fotbalový zápas dětí s nějakými Viganticemi. Bohužel domácí prohráli a s nimi i obě moje sázky. Vítek nechtěl výhru přijmout. Takže při mé výhře by mi ji nedal ani omylem a akorát si o mně myslel kdoví co. Přes týden se hrála už jen odpolední kola (krom soboty).

Hned v pondělí ráno jsme vyrazili na Tanečnici (ňákej krpál). Nasazenému tempu nestačili Martin s Čendou, kteří za chůze někde vzadu hráli zasunovací šachy. K ukrácení cesty se imitoval pořad Na slovíčko s Otou Černým. Také se vymýšlel šachový pořad. Název se opravdu povedl: Braní mimochodem, které nelze provést. Parodoval se styl komentování Evy Kulované (dlouhá varianta, která se nestala). Jak už to bývá, Vítkové mluví více v nadsázce než vážně. Pořad nebude, prý by se od něj většina tvůrců distancovala. Ještě jsme si dávali hádanky. Dávají se otázky na ano-ne a cílem je zjistit, co se stalo a proč. Abyste někdy mohli zamachrovat, dávám je sem i s řešeními při najetí. Leží nahý, mrtvý muž na poušti a vedle něj kus zlomené sirky, jinak nikde nic. Řešení. Na ostrově je mrtvý rybář a telefonní budka s rozbitým sklem (příp. lze dodat, že tam je i malá ryba). Řešení. Do sauny vstoupili 4 nazí muži. Byla tam tma. 1 muž byl zavražděn bodnou ránu a udělal to někdo z těch tří. Jeden má kapesník, druhý termosku a třetí mobil. Který je vrah a proč (jak)? Řešení.

 

ňákej mezikrpál

ňákej mezikrpál

 

Nakonec jsme došli na rozcestí a nevědli, do kterého z 5 směrů se vydat, či se vrátit hledat ztracenou modrou. Ondra mluvil s nějakými domorodci. Máme jít nahoru. Nahoru ale vedly dvě cesty. Vítek se po jedné vydal. Po návratu nás sprdnul, že jsme nic nedělali. Nenapadlo mě nic lepšího, než se s Ondrou opět vydat za domorodci, tentokrát i s mapou. Viděl jsem nalité Valachy, s flaškami v rukou. Skutečně mi to připadalo jako v tom vtipu. (zobrazit) Neodbytně nám nabízeli piva, dokonce je i přinesli a jedno otevřeli. Nakonec jsem požádal o vodu a dostal ji. Jeden si vzal mapu, obrátil ji vzhůru nohama a chvíli do ni koukal. Pak ji podal druhému a ten za chvíli zas mně. Pochytil jsem, že jsme Na Mísnů, ale ty byly na mapě dvoje. Domorodci ukazovali na nějakou horu v dáli, to že je Radhošť, na něj že máme vylézt a pak uvidíme. V kůlně byla i nějaká domorodka, snad nenalitá, ale nevylezla a také moc neporadila. Mezitím se třetí domorodec, asi na návštěvě, rozloučil a s kyblíkem ostružin odešel. Že musí udělat marmeládu, aby stará neřikala, že nic nedělá. Nakonec, že někam jedou a že nás svezou. Chtěli pak s čímsi pomoct. Podle mapy jsme zjistili, že nás zavedou opět na modrou. Traktůreček s kárkou ale mohl být rád, že uvezl oba domorodce. Vyjel do kopce druhou cestou, než šel Vítek. Dokonce mi připadalo, že jede pomaleji, než Vítek chodí. Dorazili jsme na modrou a pomohli jim naložit nějaké lavičky, byl tam prý nedávno nějaký sraz nebo co. Jejich poděkování provázel mírně nechápavý alkoholový úsměv a my se vydali na Tanečnici.

Cestou mi vypadly rohlíky (už předtím jsem natrhl pytlík). Naštval jsem se a vyhodil je. Závěrečný krpál už jsem nezvládal a beznadějně ztrácel. Nahoře bylo značené rozcestí, kde jsme potkali mnoho turistů. Názory, co kde je, se rozcházely. Byli jsme přímo pod vrcholem Tanečnice. Nakonec jsme se nahoru nějak vyškrábali, ale hospodu, která měla být poblíž, už nenašli. Na vrcholku nás Vítek zapsal do vrcholové knihy a pak sprdnul Čendu, že si sedl na kameny. Také jsme se dozvěděli, proč se ten krpál jmenuje právě Tanečnice. Zpátky jsem to vzal prudší zkratkou a i když jsem dole šel snad dobrým směrem, volání mi pomohlo. Prý losovali a vyřvával Martin.

 

Čenda na kamenech

Čenda na kamenech

 

Tanečnice - přehled

Tanečnice - přehled

 

pověst

pověst

 

Vítkův zápis ve vrcholové knize

Vítkův zápis ve vrcholové knize

 

koukejte na Martina :-)

koukejte na Martina :-)

 

Cestou zpátky jsme se napojili z pramene Bystřice a nakrmili výbornými švestkami a ucházejícím hruškami. Pět minut před zavíračkou nám dali najíst v nějaké restauraci. Vítek bojoval s vosou, dokonce si i několikrát odsedl. S Martinem jsme hladili nějakého jezevčíka, který se potloukal na zahrádce. Asi byl z blízkého domu. Na otázku, jestli ten pes není jejich, pan domácí poněkud lhostejně odpověděl, že se neztratí. Doprovodil nás půl kiláku a muselo kvůli němu zastavit a troubit jedno auto, protože si to vykračoval prostředkem silnice. Říkal jsem mu Mazliků.

 

u pramenu Bystřice

zleva Vítek, Martin, ležící Branďák, Čenda, Ondra

 

V úterý jsme dali tenis. Zmíním se o něm, i fotograficky, ve čtvrtek, kdy jsme hráli také. Ke konci se na nás přišel podívat i Vítek, který prohlásil, že našel zkratku. Šli jsme tedy zkratkou, jen Branďák se raději prozřetelně vydal do Rožnova do bankomatu. Nejdřív, že musíme do krpálečku, pak do obrovského krpálu, pak kolem něčího domu, na pěšině otřít se o křoví... Jak tupé ovce jsme následovali Vítka. Ten se nakonec po mnoha sebejistých ujišťováních přiznal, že kecal a žádnou zkratku nenašel. Vítek: "Není tak docela pravda, že bych zkratku vůbec nenašel. Část cesty jsem prošel a zbytek jsem měl zkontrolovaný pohledem z dolní cesty (který bohužel neodhalil neprůchodné stezky nebo jejich absenci)."

Když jsme sešli z kopce a přiblížili se k silnici, odpojil se zbytek a došel po silnici. Vítek přesvědčoval, že tady kousek nahoru už to bude, ať to jednou zkusíme... Po chvilce čekání na rozcestí a pozorování, jak se všichni vzdalují, jsem zvolil zkratku. Či spíše "zkratku". Přemýšleli jsme to projít lesem. Vítek se šel podívat na krpál. Seshora pokynul a škrábal jsem se také. Se dvěma raketami, tenisáky a flaškou vody nic moc. Vítkovu pomoc jsem však s hrdostí odmítl, taková bačkora ještě nejsem. Sotva jsem na následující rovince ušel pár metrů, vracel se Vítek. Byl na nějaké farmě, kde cesta končí. Všude kolem jsou koně a krávy. Máme projít lesem, kudy vede zkratka. Nezbývalo než krpál zase sejít. Prošli jsme lesem a na jeho kraji Vítek prohlásil, že nepoleze přes něčí zahradu a vydal se nahoru hledat zkratku. Prošel jsem kopřivami a stanul u nějaké bytovky, ani to nebylo oplocené či označené. Hned vedlejší dům byl náš.

V úterý večer jsme se o poločase zápasu Plzně v LM zakecali s jedním místním. Vysvětlil nám, že Valašská Bystřice má čtyři části. První tři jsou v pohodě, ale čtvrtá (Bařiny, kde jsme bydleli) je ghetto. Prý jsou hrozné a vztahy s ostatními třemi částmi špatné. Naštěstí se nám tam nic nestalo, asi se nás bali. Ještě jsme mu na mapě ukazovali plán středeční cesty. Radil nám někde za mostem odbočit doleva... Také jsme se dozvěděli, že Valašská Bystřice je druhá největší vesnice v Evropě (první jsou Velké Karlovice). Na otázku, odkud jsme, Martin odpověděl, že z Prahy?! Navíc to pár dnů nosil na tričku a Vítek celý týden na ruce (sparťanský náramek). S úsměvem jsem žadonil, aby nás nebili. To prý oni nedělají - počkají si na nás venku. :-)

Martin prohlašoval, že s námi ve středu nepůjde. Celkově vysoký Vítek s dlouhýma nohama prý dělal delší kroky (než my, nižšího vzrůstu). Podle mě ale prostě chodí rychleji. A Martin asi obecně tolik nechodí. Zřejmě nevěděl, do čeho jde, jinak by aspoň trochu trénoval a ladil formu, což se celkem povedlo mně. Nechtěl jít ani Čenda. Vítek pohrozil, že ho nenaučí koncovky a Čenda se nechal koupit, lze-li to tak nazvat. Vůbec mi přijde, že mnozí z nás často nemají a/nebo nepoužívají vlastní hlavu... A když jde do tuhého, prostě... zase mi na mysli tane obrovský krpál se studánkou na cestě z Hinterhermsdorfu...

Ve středu jsme tedy vyrazili v pěti. Cílem cesty byl Vsacký Cáb (ňákej krpál), protože původní plán - cestu po vrcholech - už jsme vcelku ušli v pondělí a do Vsetína (kam chtěli Vítkové na Lapač a jmenovali slavné vsetínské hokejisty) jsem odmítl jít. Ráno jsem zdržel výpravu snídaní (v pondělí jsem stihl pouze půl rohlíku) a co zbylo, jsem narval do kapes v bundě. Do krpálu (obec, namačkaná kolem řeky a silnice, byla v podstatě obemknuta krpály) jsem vyrazil s mírným zpožděním, ač jsem potřeboval spíše náskok. Nahoře +8 minut. Na samotný Vsacký Cáb už jsme naštěstí nestoupali, postačil oběd ve stejnojmenném hotelu (pravděpodobně pod vrcholem). Spolustolovníci se rozplývali nad ze dřeva vyřezanými medvědy a stěžovali si na kofolu. Opět nás obtěžovala vosa. Když mi vlétla do již prázdné sklenice, otočil jsem ji dnem vzhůru a vosu v ní uzavřel. Přitom jsem sklenici ze strany lehce nadzdvihl a čekal, až vosa poleze ven. Nechtělo se jí. Mezitím přišla servírka a shovívavě se usmála. Konečně vosa povylezla a když byla napůl venku, přimáčkl jsem prudce sklenici na stůl. Věc se zdála hotovou, ne tak pro Čendu. Párátkem nebo čím do vosy rýpal a s nadšením nám oznamoval, že z ní cosi žlutého teče... Cestou zpátky se zatáhlo a začalo krápat. Opět jsme trhali už ne tak dobré švestky a výborné mirabelky. Zájem vyvolaly například lesní krávy, černé a bílé ovce nebo krocani.

 

Branďák - rozcestník

Vsetín - u lázní, Dušná (rozc. Cáb) / Vsetín - u lázní, Pod Lušovkou

 

sedící Čenda

zatímco každý něco dělá (Branďák asi uklízí směrovky), Čenda využívá každé volné chviličky k sednutí si

 

výhled

i ty nejzapadlejší chaloupky mívaly elektřinu, často i satelit

 

koláž Zvířátka v lese

koláž Zvířátka v lese

 

Než se pořádně rozpršelo, došli jsme na pokoj, kde jsme přečkali největší slejvák. Od náštěvy pohoštění (čti žranice) jsme proto upustili. Zůstalo tam pár zbytků s možností objednání. Toho jsem využil a něco naškrábal na papír se sýry. Na druhém papíře se vdolky jsem viděl 1 x tvaroh + borůvka. Sice mi bylo divné, proč jen jeden... Ale objednal jsem si to samé a těšil se na plněný knedlík, na který jsem při pohledu na objednávku nade mnou dostal chuť. A co dělal celý den Martin? Prý chtěl jít na záchod, ale na těch několik metrů byl líný, takže se mu raději přestalo chtít. Při příchodu Vítků měl prý zamčeno a byl ve sprše. Prý dlouho?! Odpoledne Vítek rychle zapůlil. Hned mě zajímalo: "Kdo ji nabíd?" "Já." Vzpomněl jsem si na jeho mnohokrát opakovanou zásadu (naposledy v létě v béčku), že nenabízí remízy, také na předloňský Open Říčany, kdy jsem přestal hrát caro-kann, a trochu jsem zabouřil... Pak jsem se o tom dozvěděl i na losovačce, prý se to rychle šíří. :-)

Jinak jsme také sledovali Davida Navaru. Zkraje turnaje jsme se ještě dohadovali o Moiseienkovi. Poté se pozornost soustředila na Griščuka (stalinista!). Ukázaly se nevýhody obou způsobů nakládání s časem. Někdo někde na nss psal, že tam David nemá ani sekundanta, ani kamaráda... Na to Vítkové, že ani kamaráda Františka. Nechápavě jsem se ptal, jestli myslí Františka z Kouzelné školky?! Pochopil jsem až po několika dnech, po důkladné prohlídce startovní listiny. Oblíbená mezi Vítky byla dále písnička Fero (od Elánů). S tím pak hrál Vítek v posledním kole. Taktéž po čas turnaje panovaly vysoké teploty, prostě parák. A ještě jsme v Bystřici vídávali husičku. :-)

Na řadě je čtvrtek a příval písmenek o tenise. Toho se neúčastnil pouze Vítek, který asi nechtěl mít s námi čtyřmi saláty nic společného. Abychom ho náhodou neukecali, nevzal si ani raketu. Vskutku, dobře hrál pouze Branďák. Už dříve mě jednou podrtil 6:0, 6:0 a účastnil se i jedné čtyřhry. Řekl bych, že věděl, do čeho jde, a nesl to statečně. Za nejlepšího tenistu (= údery) z nás čtyř prohlásil Ondru. Nejlépe tenis ale nehrál, protože se po kurtu málo pohyboval. Marně jsem se snažil zjistit, kdo tedy. Nadhození mého jména vzbudilo akorát posměch. :-( (aspoň, že ty šachy hraju jakš takš) Jako odpověď se nám dostalo, že největší pokrok udělal Čenda, domnívám se tedy, že nejlépe tenis hrál Martin. Opět ke konci zafandil Vítek. Nutno zmínit, že málem se tenis vůbec nehrál. Kurty se musely objednávat a v úterý tam nikdo nechtěl zavolat! Branďák s Martinem a Čendou se odebrali na zeď. Slitoval se Ondra. Jinak ale byla celková úroveň nižší, takže za sebe mohu říct, že jsem si zahrál dobře.

 

čtyřhra

tady jsme hráli

 

Ondra

Dej mi sílu! :-)

 

Branďák

Bojim! :-)

 

koláž Zvířátka v lese

koláž Broďáci na tenise

 

Původně jsme chtěli ve čtvrtek blicat. Vítek nám vysvětlil, jak se rozhoduje on v Jánkách. Když hraje dobře, jde na blicák. A když hraje špatně... jde taky na blicák. Nakonec se nám všem přestalo chtít, ať už se nám dařilo, nebo ne, a dali jsme přednost zmíněnému tenisu. Ještě k doprovodnému programu. Simultánky s GM Vokáčem (v Rožnově) se chtěl účastnit Martin a řešitelské soutěže Vítek. Oba od toho upustili, pořadatelé dokonce ohlásili zrušení řešitelské soutěže, že je šachů moc?! (neznají MŠD) Že jen tak přinesou pár diagramů a kdo bude chtít, zařeší si jen tak. Pak ale vyhlásili vítěze, možná tedy přecejen něco bylo. Turnaje mládeže v Rožnově jsme se účastnit nemohli a o rapid turnaj byl od nás naprostý nezájem. Mám chuť totéž prohlásit o exhibičním zápase Vokáč - Biolek ml., i když jsem se na ně byl asi dvakrát podívat. Hráli nahoře, na pódiu. První dvě kola tam hrál jako poslední nasazený Čenda. Že prý aby ho kontrolovali, vysvětloval Vítek. Pochopil jsem, že myslel kontrolovat, jestli umí tahat figurkami... Po dvou kolech prý uznali, jako že dobrý, a na Čendovo místo nastoupili již zmiňovaní borci.

Ve čtvrtek se mi nedařilo. Na tenise jsem si rychlé Branďákovo podání dřevem odrazil zespod do nosu. Nalezl jsem trochu krve. Ten na to, že tenis je sport pro tvrdé chlapy. Na obědě u hrací místnosti jsem nerozuměl názvu jídla, pouze názvům příloh, z nichž se vybíralo. Zvolil jsem rýži, neboť jsem čekal opět nějakou výbornou čínu. Všichni si dali knedlíky. Po mně si objednával ještě Martin (též knedlíky) a na několikeré opakování jsme zjistili, že to je plněný lusk. Nebyl. Plněná paprika, a hrozná. Když přinesli první část jídel, dali přede mě knedlíky. Došlo mi, že to spletli. Ostatním to nedošlo, takže byly postoupeny dál. Přinesli zbytek a nemýlil jsem se - šestery knedlíky. Takže bez dýžka. Ještě k tomu jsem střední hru a koncovku sehrál jako Griščuk (stalinista!), tj. pomalu. Nedokázal jsem vyhrát koncovku s kvalitou víc a ještě si ji nechal sebrat. Večer jsme si v pizzerii sedli dozadu. Ačkoliv obvykle tam číšník chodil často, tentokrát nic. Hodně dlouho nic. Už to bylo neúnosné. Zdálo se jasné, že tam někdo musí jít. Ale kdo? Posbíral jsem ze stolu kupóny a přidal k nim svoje. Celkem šest. Z přední strany byly očíslované. Otočil jsem je a zamíchal. Čenda prohlásil, že když to padne na něj, nepude tam. Nejnižší číslo si vytáhl Martin a beze slova šel. Čenda opět zopakoval, že by tam nešel. Nesli jsme to nelibě, štvalo to obzvláště mě. Proti tomu nějaká remízka by byla mírný váneček. "Co si dáte k pití?" řekl číšník nezvykle důrazně, když se konečně uráčil přijít. Po jediné objednávce otázku zopakoval a téměř řval. Přišly další čtyři objednávky.

Měli jsme dát napůl s Martinem, ale ten se zamiloval do toskány, dal si ji snad vždycky. Chtěl jsem si dát pizzu Bystřická bašta (č. 23) se zelím a klobásou. Prostě jednou vyzkoušet místní specialitu. Změnil jsem sparing partnera na Ondru a při objednávce řekl "dvacet trojku". Přinesli nám třináctku. Zůstal jsem v šoku, zatímco Ondra snědl jeden kousek a pak teprve začal (vážně) uvažovat o reklamaci. Zní to podobně, že? Dvacet trojka, třináctka. Jistě jsem to řekl takto, nepouštěl bych se zbytečně do ř (třiadvacítka, dvacettři) ani do nějakých šaškáren. Ani nevím, jestli by pomohlo nazvat pizzu názvem. Zatím se Ondra po kratší pauze plné rádoby vtipných narážek se svou půlkou přiblížil ke konci a má stále zůstávala netknutá.

Ondra: "Měl jsem po partii velký hlad a myslím, že jsi na přinesené jídlo reagoval slovy "cena bude podobná". Neviděl jsem tedy problém a pustil se do toho, ale asi to bylo ukvapené. Přiznávám, že po započetí konzumace již bylo na reklamaci, jak jsem navrhoval a což asi jsou ty rádobyvtipné narážky, téměř určitě pozdě." Předchozí odstavec, jako vůbec celý článek, je psán z mého, jistě ne objektivního pohledu (kradu cizí věty... ještě jsem chtěl někde v tomto článku, tuším, když si Čenda zase někde sedl, napsat: Pokolikáté už!), i když se o objektivnost snažím. Rozhodně nechci Ondrovi vytýkat, že začal jíst, stejnak bych to asi nereklamoval. Po prvním kousnutí samozřejmě pozdě.

Nakonec jsem svou půlku aspoň zkusil vyměnit se spoluhodovníky, bez úspěchu. Byla s kukuřicí. Už jsem ji jednou měl a i když ušla, podruhé bych si ji nedal. Teď je mi při vzpomínce na kukuřici do blití. Co se dalo dělat, s přemáháním jsem to do sebe nasoukal... K návštěvě našeho stolu (chtěli jsme platit) se číšníkovi zase moc nechtělo, nakonec se tam stavil Vítek, když se šel podívat na los. Stihl to ale ještě před placením zpátky (zamčená místnost). V průběhu večera jsem si všiml, že číšník nese panáky k vedlejšímu stolu a sedá si k němu. Nevěnoval jsem tomu větší pozornost. Ale asi tam seděl dost dlouho. Při jedné zastávce u nás řekl, že se hrozně omlouvá... (5 vteřin ticha) celýmu tomuhle stolu, že vedle slaví narozeniny a že jako je trochu vožralej. Místo 23 asi napsal 13.

Předtím, v průběhu týdne, jsem si stěžoval: například platím 112, řeknu 120 a on na to, těch dvacet by nebylo? Nepamatuji si, že by po mně někdy v restauraci chtěli drobné, když dám dýžko (ale jako moc do nich nechodím). Vítek na to, že to jenom tak zkouší. Ale stejně... Rozhodl jsem se tedy vychutnat si číšníka při placení. Nedávejte nikdo dýžka, ani korunu navíc! hučel jsem důrazně do ostatních. Částka byla 107, neřekl jsem samozřejmě nic a vytáhl pětikilo. "Těch 7 by nebylo?" "Ne!" asi jako když mi zdechlý soupeř nabízí plichtu. "Nebylo..." zamumlal viditelně překvapený číšník a vrátil mi, naštěstí, přesně. Ostatní bohužel dýžka dali, dokonce i Ondra. Vůbec nechápou jejich smysl. Přednáška ve Světlé (kde jsem zase pro změnu nakazoval Čendovi, aby dal velké) nepomohla. Z perlivé matonky (neperlivou neměli!), kterou jsem obvykle dopíjel s přemáháním před odchodem (nemám rád bublinky), jsem tentokrát usrkl jen asi dva loky. Pomstu jsem dokonal dolitím sklenice zbytkem z lahve. Vrchovatou sklenici (bohužel pouze) půl cenťáku pod okraj jsem zákeřně nechal na stole. Rozhodl jsem se, že už tam nevkročím. Sentimentální výlev číšníka, že zítra už tam bude nějaká holka, na něm že není nic ke koukání, na tom samozřejmě nemohl nic změnit. Ještě si myslí, že jsme nějaká prasata! My se chodíme do pizzerie najíst! A když už na něco koukat, tedy na fotbal. Byl jsem zdrcený celý večer a ještě si po cestě ověřoval, že jsem přece řekl dvacet trojku. Nevěděli. Co se týče pizzerie, ještě si stěžoval Branďák, že všechny pizzy vypadaly stejně (asi vtip).

Vyprosil jsem si mobily s budíky. Na druhý den jsem podnikl výlet za kamarádem na Slovensko (sláva turnajům v pohraničí!). V Rožnově jsem byl včas, ale přímý autobus do Turzovky (cíl cesty) jel zákeřně dřív. Musel jsem improvizovat. Hoďka a půl čekání na autobus do Bílé mě pak stála bod. Odtud jsem se vyvezl lanovkou na krpál Zbojnický, užil si krásného rozhledu z pomezního krpálu Bobku (překročení hranice na východ) či obhlédl ropný pramen v obci Korňa. Z pramene se snaží udělat turistickou atrakci, takže mě prostá černá louže poněkud zklamala. No korňa, to byla ale dlouhá Korňa, oddechl jsem si, když konečně skončila. Někdy kolem půl druhé v Turzovce snad není propadák, bohužel vysněný spoj přímého autobusu do Rožnova ve dvě nejel. Jel ve 4, kterým jsem vzal za vděk (a ještě měl zpoždění!), a ve 12. Zde tedy ta hodina a půl - původně jsem chtěl jít opačně, z Turzovky do Bílé, navíc bych si kdyžtak mohl až na samotný konec Korňy sjet autobusem - už bych měl eura. Z Bílé do Rožnova bych pak býval pokračoval v půl 4. Před odjezdem ještě došlo na minigolf. Po dohrání nás dva špunti vyzvali na zápas na malé oplocené umělé trávě. V pětiminutovém fotbálku jsme je rozsekali 4:3!

 

výhled

výhled z Bobku na Moravu

 

výhled

výhled z Bobku na Slovensku, vzadu na horizontu by měly být Tatry

 

ropný pramen

 

ropný pramen

 

ropný pramen

 

Kontumace mě tolik nemrzela, protože jsem měl hrát s Ondrou, takže bod zůstal v Brodě. Ale na osobě soupeře nezáleželo. Každopádně mě přesněji řečeno ta hoďka a půl čekání stála pouze půlbod. S Ondrou jsme dohodli remízu - to mě vždycky naštve, jedem přes půl republiky, abychom si spolu zahráli. Naučte se a zahrajte nějakou partii, radil Vítek. Napadla mě remízová varianta v Marshallovi uvedená v Malé učebnici. Vítek však pokračoval: Ať tam jsou hrozný útoky a nechte si málo času. Okolo časovky u vás bude hlouček, všichni budou usilovně počítat, Ondra bude mít hlavu v rukou, předstírat přemýšlení a neustále si v duchu opakovat "Sg7, Sg7, Sg7,...", aby to zahrál s deseti vteřinami. Nakonec se Vítek vrátil do reality a upozornil nás, že Biolek všechno zná a zkontumoval by nás. Mě napadla třeba výměnná slovanská či francouzská (zmatení soupeřů kvůli přípravě). Nakonec jsem usoudil na symetrickou anglickou a těšil se černými na opakování tahů.

Páteční královskou etapu na Radhošť (ňákej krpál) tedy podnikli ve čtyřech. O účast nebyl velký zájem a Vítek učinil mnoho ústupků. Měli se svézt, co nejdále to šlo. Nechtělo se jim vstávat, i sedmá hodina byla brzo. A když devátá, sliboval Vítek, že se nebude čekat a klidně jim cestou zpátky uteče. Ráno jsem je v Rožnově nezahlédl, možná tedy jeli kolem té deváté. "Čenda fňukal jak holka," líčil Vítek. Ale i on zvládl převýšení prý 800 metrů. A to z Rožnova jel autobus na Pustevny (ňákej krpál u Radhoště na podobné výšce).

Vítek navečer cestou navrhl sbalit si ještě v pátek a ráno vzít věci s sebou. Souhlasil jsem. Dodal jsem tím Vítkovi nadšení do tohoto nápadu. Večer jsem ale trpěl zažívacími obtížemi a brzy ulehl. Byl jsem zanechán svému osudu a zhasli mi. Dokonce při návratu ani nerozsvítili. Takže z balení nebylo nic. Ráno jsem se vzbudil brzy, zbytek spal. Strčil jsem do báglu noťas, ale nešlo to. V 8:20 k nám vtrhli z druhého pokoje. A zatímco Ondra s Čendou to stihli za dvě minuty, na mě ještě čekaly mj. 4 knížky, šachová souprava, kupa Československých šachů a vůbec půl pokoje bordelu. Poprosil jsem o omluvu soupeři, že přijdu v půl desáté. "A hlavně mu neřikejte, že mi je blbě, to by mi tu remízu nevzal." Ano, chtěl jsem to rychle zapůlit, protože jsem věděl, že dlouhou partii nevydržím a prohra je jen otázkou času. Ve slibovaný čas příchodu jsem ale ještě nebyl ani v polovině cesty. Co dvě minuty jsem musel dělat přestávku. Cestou ještě kolem mě přejel autobus. Smířen s druhou kontumací jsem na hodinách nalezl 1:17. Uf, začali později. Soupeř podal zprava. Zamyslel jsem se nejdéle v partii (asi minutu). Na draka soupeř odpověděl malou rošádou. Vzedmula se ve mě hrdost a řekl jsem si, že ho porazím. Neambiciozní malá rošáda je za bílé v drakovi blbost, to si pamatuji, ještě když jsme to kdysi s Vítkem hrávali... Hrál jsem jak Navara, tj. rychle, a zkazil to. Soupeři se však nepodařilo svou výhodu zvětšit. Nakonec jsem zahrál tah slibující ostrou protihru... (viz diagram)

Po partii jsem obdivoval nádherné koláče. Myslel jsem, že to jsou ceny. Nebyly. Aspoň už vím, co je to vdolek. Trošku trapas. Krájel jsem švýcarákem na kousky a sám zvládl pouze jeden, zbytek jsem rozdal a vnutil. Nakonec jsme čekali na Vítka, který ukázal sílu volného pěšce a svého soupeře podrtil. Díky tomu dosáhl skvělého 2. místa! Díky čemu? Hana Obšivačová: "...hrál nenápadným stylem, ale dokázal těžit z chyb svých soupeřů." (zdroj - článek na nss, kde jsou i fotky z vyhlášení) Od vítěze ho dělilo pouze půl bodu Buchholze. Tomu stačila k prvnímu místu 10tahová remízka. Srab! Vítek také vyhrál kategorii juniorů. Ještě musím zmínit jeho perfo, které (opět) překonalo 2300. Ani hranice 2200 elo (v průběhu turnaje Branďáka napadlo, jak je dobře, že to vymyslel zrovna pan Elo. Jen si představte - Kolik máš Movsesjanů?) tedy pro Vítka nebude konečná. Mám radost, že se přecejen aspoň jednomu z nás podařilo udělat díru do světa! Velká perfa pak uhráli ještě Martin a Čenda, zbytek spíše průměr. S Branďákem jsme nebyli spokojeni. Po vyhlášení šli ještě ostatní do pizzerie, takže mi nezbylo, než si na návsi číst knížku. Ve vlaku se pak hrálo dračí doupě a asociace, také se hádaly osobnosti a zpívalo se (například jsem deklamoval Milionáře od Nohavicy). Nejvíc jsem zbystřel, když měl Ondra srovnat Krásnou Lípu a Bystřici. Prý je lepší Bystřice. (a myslí si to i Vítek) Nesouhlasím.

Ale abych to nějak uzavřel - tento skvělý turnaj v parádní místnosti se sympatickými pořadateli, vyzývavým doprovodným programem, přínosným bylténem a krásnou přírodou v okolí mohu doporučit pouze po důkladném výběru ubytování (nejlépe chaty) s vlastním vařením a s umístěním mimo příšernou hlavní silnici.

Jan Fiala

TOPlist

 

ŠK Český Brod