Příliš dramatický Dámský gambit?
Velkou televizní událostí byl nedávný netflixovský Dámský gambit (2020). Vydobyl si výborná hodnocení, a dokonce získal i Zlatý globus pro nejlepší minisérii, což je patrně ta nejvýznamnější cena, kterou si v daném roce může jakákoliv minisérie odnést.
Seriál je to nadprůměrný, mě osobně zaujala především jeho nádherná vizuální stránka – ta kamera, interiéry, exteriéry, kostýmy, účesy, prostě nádhera.
O to více pak zamrzí, že se Dámský Gambit stane dalším z mnoha děl, které šachy nezobrazují moc reálně.
Je mi jasné, že řada věcí je uzpůsobených v rámci dramatizace. Když jsem nedávno sledoval Narcos o Escobarovi, líbilo se mi, jak se tvůrci v úvodních titulcích natvrdo přiznávali, že seriál je inspirovaný skutečnými událostmi, ale v určitých částech děje smyšlený, z důvodu dramatizace. Syd Field ve své knize Jak napsat dobrý scénář důrazně čtenářům sděluje, že umění filmové adaptace tkví v NEVĚRNOSTI předloze. Scénář pro film je dle Fielda prostě jiná disciplína než kniha. Stejně tak minisérie není šachovou partií nebo turnajem. Tím pádem je jasné, že ani Dámský gambit nemohl být naprosto dokonale věrný ve vyobrazení šachu. Přesto mám za to, že určité hranice by se překračovat neměly a že některých laciných chyb se tvůrci mohli vyvarovat. Inu posuďte sami.
V úvodním díle první učitel hlavní hrdinky Beth, pan Shaibel, po tahu 1.d4 prohlásí, že jde o dámský gambit. Za Dámský gambit se považuje 1.d4 d5 2.c4 a dle dalších tahů se pak větví do mnoha dalších podsystémů. Do některých systémů dámského gambitu lze přejít i jiným pořadím tahů – třeba hned toho prvního, například 1.c4 Jf6 2.d4 e6 3.Jc3 d5. Po 1.d4 partie samozřejmě může přejít do zcela jiných zahájení, třeba do Francie po 1…e6 2.e4, nebo Caro-Kannu s 1…c6 2.e4, tudíž nelze prohlásit, že jde o dámský gambit.
Shaibel poté pozve člena opravdového šachového klubu, aby si s malou Beth zahrál. Divák má tedy pocit, že jde o lepšího hráče, než je pan Shaibel, který již začal s Beth prohrávat a o němž v závěrečném díle prohlásí, že byl velice silným hráčem. Jenže klubový hráč dostane nepravděpodobně mat už v osmém tahu, po hrubé chybě v pátém tahu. Z dostupných záběrů šachovnice jsem se pokusil partii zrekonstruovat a dospěl jsem k tomuto průběhu: 1.Jf3 f5 2.d3 d5 3.e4 fxe4 4.Je5 exd3 5.Sxd3 Jc6?? (po 5…Jf6 by černý stál lépe) 6.Dh5 g6 7.Sxg6 hxg6 8.Dxg6++
V druhém díle je mnohem větší koncentrace chyb (Beth hraje svůj první opravdový turnaj), což už mi kazilo divácký dojem. V jiných dílech není taková koncentrace, takže jsem to přešel celkem bez problému.
Odehrává se Kentucký národní šampionát 1963. První, co mi přišlo pochybné, byly ratingy. Na Wikipedii jsem se dočetl, že USCF (United States Chess Federation) přešla na Elo v roce 1960 a aby to nebylo tak snadné, tak se v Americe používala i Elo modifikace – USCF systém. Neměl jsem náladu to příliš zkoumat, tak jsem jen vybral větu z Wikipedie, že USCF ratingy jsou obecně o 50-100 vyšší, než FIDE ekvivalenty.
Pořadatelé Beth bez ratingu doporučují, ať hraje sekci B, neboť v Openu jsou tři hráči přes 1800 (a možná přijede i Beltik s ratingem 2150) a dostala by na budku. Z dostupných záběrů jsem nakonec napočítal 3 hráče přes 1800, včetně Beltika. Dle Google mělo Kentucky v roce 1963 něco málo přes tři miliony obyvatel a že by tedy celá země vyprodukovala jen 3-4 hráče s ratingem přes 1800? V takovém státě bych měl šanci stát se národním šampionem i já, no a uznejte, že to je nepravděpodobné :-) .
Ratingy hráčů na předních šachovnicích
Ok, možná si pro Dámský gambit vzali nějaký jiný rating, nebo si nějaký vymysleli či uzpůsobili, to není zas tak zásadní, větší šachy jsou pak ohledně nasazování. Beth se na to ptá Townse před prvním kolem, ten jí odpovídá, že v prvním kole se nasazují hráči podle ratingu, poté již hrají vítězové s vítězi a poražení s poraženým, což je v podstatě pravda, bohužel se toho tvůrci v druhém díle vůbec nedrží.
Nasazení do prvního kola (dle ratingu) též nesedí
Beth zvolí Open a vyhraje všechny partie, které má divák možnost přímo vidět. Na jedné nástěnce vidíme, že se drží ve skupině neporažených. Krátce po této scéně pořadatelé hlásí, že další kolo je v 18:00. Beth večer přichází domů a hlásí adoptivní matce, že 4krát vyhrála. I z této věty musí mít divák pocit, že všechny své partie vyhrála. Druhý den, po zjištění s kým hraje (salát), přichází za pořadateli a ptá se jich, kdy už konečně bude hrát s těmi nejsilnějšími (a hlavně s Beltikem) a pořadatelé jí odpovídají, že na to nemá rating…
To už je velká blbost. Jak vysvětloval Townes před prvním kolem, čistě rating rozhoduje jen v prvním kole, poté spolu hrají hráči se stejným počtem bodů (vítězové s vítězi, poražení s poraženými) a rating se stává druhořadým. Teď pořadatelé najednou tvrdí něco jiného. Chápu, že se to tvůrci snažili vygradovat, aby Beth hrála postupně s čím dál těžšími hráči a s nejsilnějším Beltikem samozřejmě až v posledním kole. Ale v tom případně mohli problém nasazování hráčů taktně vynechat, místo toho, aby si pak během pár minut směšně protiřečili. Stejně tak pořadatelé Beth sebejistě tvrdí, že když třikrát vyhraje, teprve poté bude hrát s Beltikem. Nechápu, jak k tomu došli, možná se podívali do křišťálové koule, ale být si jistý nasazením hráčů celá tři kola dopředu rozhodně nejde. To nedokázal ani takovej borec jako Vláďa Fabián, kterej si domluvil remízy jen na dvě kola dopředu a to byl přitom, dle vyprávění, slušnej borec.
Mohl bych se tady ještě zdlouhavě pokoušet ukázat vám, na konkrétních příkladech, jak je nasazování nepravděpodobné. A původně jsem to zde zamýšlel i vědecky opravdu nějak sepsat, ale musel jsem uznat, že nemám všechna data (divákovi nejsou ukázány všechny partie napřímo), a pokoušet se dělat něco vědecky bez dat je kokotina. Tak si tady mohu jen subjektivně povzdechnout, že tvůrci dělají ve druhém díle všechno proto, aby si divák myslel, že Beth všechny partie vyhrála, přesto jí hrozně dlouho trvá, než se dostane na nejvyšší šachovnice, z čehož by zase mělo vyplývat, že nějaké body poztrácela. Abych do nasazování zbytečně nezabředl, tak to tady radši ukončím s tím, že to maj prostě blbě :-) .
Ve stejném díle se ještě dvakrát stane, že hráč ve zcela zdechlé pozici nabídne remízu a doufá, že mu jí soupeř z lítosti dá. Nejdříve, když se jde Beth podívat na ,,top boards“, kde na první hraje Beltik (2150) s Cullenem (1760).
Černý dobere dámou s Dxd4
a nabídne remízu. Beltik odpoví drsné ,,Hell no“ a zatáhne očividné Vd1.
Soupeř okamžitě vzdává. Hned v následující scéně si Bethin soupeř myslí, dle spokojeného výrazu, že soupeřka udělala hrubku, a sebere jí dámu.
Beth tahem uvede věci na pravou míru a její soupeř si uvědomí, že dostane brzký mat. Jeho grimasy se diametrálně změní a je to jasné i divákovi.
Soupeř koukne na Beth a nabídne remízu. Beth odmítne zavrtěním hlavou, bez zahrání tahu, načež se soupeř okamžitě vzdá.
Ano, u dětí se to asi děje, doufají, že se soupeř slituje. Ale u dospělých a silných hráčů byste za podobnou věc patrně schytali posměch.
Další nepravděpodobností jsou směšné průpovídky během partií, což známe již z jiných šachových filmů. V Tahu pěšcem (2014) říká Tobey Maquire (Fischer) soupeři něco ve smyslu, že jeho počínání je směšné, ať se vzdá, a následně mu řekne sekvenci tahů, jež vede do prohrané pozice. Ve filmu Nebezpečná partie (1984) zase mistr světa Michel Piccoli říká vyzyvateli u několika tahů, že jde o šach. To samé říká i Beth jednomu svému soupeři, ten jí zase odpovídá, že ví, co je šach. Beltik u dvou ukázaných partiích kleje. Již zmíněné odmítnutí remízy s ,,Hell no“ je ještě mírné, v závěrečné partii s Beth dvakrát řekne ,,son of a bitch“. Vím, že jednou na MŠD německý FM Knechtel řekl Scheisse, jinak jsem ale klení přímo u probíhající partie nezažil. Zajímavou debatu mezi Beltikem a Beth přímo během partie jsem si dovolil přepsat.
Beltik: Do prdele (son of a bitch v originále).
Beth: Skončili jsme.
Beltik: Dostanu se z toho.
Beth: Nemyslím. Možná, kdybys přišel včas.
Beth: (Beltik zatáhne) To nezabere. Nemusím jet dámou.
Beltik: Táhni!
Beth: Ochráním ho střelcem a…
Beltik: (překřikne ji) Táhni!
Beth: (Zatáhne) Už to vidíš, nebo to dokončíme i na šachovnici?
Beltik: Do prdele!
Další věc, která mi přišla nepravděpodobná, byl počet vážných partií za den. Nehrál jsem tedy v letech, kdy se partie odročovaly, takže je to i trochu otázka na zkušenější borce, ale 4 vážné partie v jeden den, které hlásí Beth matce, s časovou kontrolou 90 minut na jednoho, mi přijdou přeci jen příliš.
Další opakující se problém je nezapisování tahů. Nejvíce viditelné to je ve čtvrtém díle, kde Beth hraje proti třináctiletému nadějnému Rusovi. Během dohrávky Beth hraje ve stoje, vždy zatáhne a odejde, takto zatáhne čtyři tahy a všechny bez zápisu.
Ve stejném dílu se nám poprvé výrazněji představí mistr světa a světová jednička Rus Borgov. Na turnaji v Mexiku je obklopen světovou dvojkou a trojkou, též ze SSSR, vzhledem k tomu, že Borgovovi sdělují slabiny hlavní hrdinky, rozebírají její styl a turnaje se snad ani neúčastní (Beth s nimi v průběhu turnaje nehraje), zdá se, že dělají Borgovovi sekundanty, což se mi také zdá nepravděpodobné, že by na nějakém ,,řadovém“ turnaji dělala světová dvojka a trojka někomu sekundanta. Kdyby šlo o titul mistra světa a Sovět bojoval s hráčem mimo SSSR, pak ano – známe to z reálu na příkladu Karpova, kterému pomáhal třeba Tal a Geller. Mimo boj o titul mistra světa mi to však nepřijde zrovna reálné.
Později Beth černými prohraje s Borgovem. Kamarádi ji utěšují, že přeci měla černé, a že se tvrdí, že až se počítače naučí hrát šachy, tak každá partie skončí výhrou bílého.
Nám je již stále jasnější, že při bezchybné hře partie skončí remízou. Podívat se můžeme na partie nejlepších korespondenčních šachistů, kde remízy drtivě převažují nad rezultáty. Již Capablanca, v první polovině 20. století, se obával remízové smrti šachu, takže to není jen naše dnešní přesvědčení.
V pátém díle během blitzek hraje Beth se spadlým praporkem a soupeř to nereklamuje.
V šestém dílu je vtipná situace, kdy Benny (exmistr Spojených států), po sexu vysvětluje Beth (čerstvé mistryni Spojených států), že na velkých turnajích se neříká ,,šach“ a ani nepokládá král.
Následuje silně obsazený turnaj v Paříži 1967, kde jeden z Bethiných soupeřů stejně krále položí.
Pořadatelé pařížského turnaje také ohlašují, že je tu šest hráčů a bude pět partií. To se mi zdá na silný turnaj s mezinárodním obsazením také nepravděpodobné, aby Američanka musela přes velkou louži a Borgov z Ruska až do Paříže kvůli pěti partiím? Když se v reálu kouknete do historie, tak bych řekl, že nenaleznete žádný hvězdně obsazený pětikolový nebo kratší uzavřený turnaj. Ještě k tomu ten počet pěti partií, kdy polovina pole bude znevýhodněna vyšším počtem partií s černými figurami.
V závěrečném sedmém dílu v roce 1968 jede Beth na turnaj do Moskvy. Od začátku turnaje se hraje na čtyřech šachovnicích.
Po několika Bethiných výhrách Dámský gambit vrcholí soubojem hlavní hrdinky s mistrem světa Borgovem. Jenže v sále chybí ostatní šachovnice – hraje jen Beth s Borgovem.
Objektivně samozřejmě chyba, nejednalo se o vyřazovací (knockout) turnaj – Beth hrála s různými soupeři a počet šachovnic v sále se nikdy nesnižoval. Stejně tak nešlo o tiebreak na závěr uzavřeného turnaje – A) Beth by musela hrát s Borgovem ještě před touto partií, což se nestalo.
B) Asi nikdy se nehrál tiebreak formou jediné vážné partie (v Dámském gambitu se ten fight odročuje, proto musí jít o vážnou partii). Dnes se nejčastěji hraje formou vyššího množství partií zrychleným tempem. V minulosti, když třeba Bronstein dělil první místo s Boleslavským na turnaji kandidátů a bylo nutné rozhodnout, tak dokonce následoval celý nový playoff zápas.
Na druhou stranu, zde se dramatizace dle mého názoru vyplatila a tvůrcům se povedlo finální partii ztvárnit opravdu náramně.
Je asi na každém z vás, jak moc vám budou jednotlivé chyby vadit, mně občas dramatizace připadala směšná (partie s Beltikem) jindy vydařená (závěrečná partie s Borgovem). Vyšší koncentrace chyb je ale jen ve druhém díle, kde to můj dojem skutečně ovlivnilo, jinak se různé nepřesnosti dají celkem bez emocí přejít, což mě vede k tomu, že i když jste šachisté, tak vám Dámský gambit doporučuji.
Citovaná literatura
Field, Syd (2007): Jak napsat dobrý scénář. Praha: Rybka Publishers
Citované seriály a filmy
Dámský gambit (The Queen´s Gambit, USA, 2020)
Nebezpečná partie (La Diagonale du fou, Richard Dembo, Francie/Švýcarsko, 1984)
Tah pěšcem (Pawn Sacrifice, Edward Zwick, USA, 2014)
Jan Čermák