Na úvod několik málo věcí, které se pořadatelům nepovedly:
nevhodnost umístění turnaje - celková nedostupnost
v neoznačeném a nepřehledném areálu plném stejných budov se nedala najít prezentace, problém s nalezením jídelny (viz níže)
hrací místnost - vrzající kempingové židličky, málo místa (nebyly kam dávat lokty a figurky), v půlce kola nastával v místnosti už nesnesitelný hluk
stravování - tvrdé maso ve svíčkové, válečné/vojenské podmínky při snídani (rosa na židlích, mráz, neochucený čaj), chyběly sůl, pepř, párátka, ubrousky
bar - nefungující televize (Inter vyhrál), pivo došlo asi v deset (poté i lahváče)
fotbálek - ty figurky se prostě pohybovaly neuvěřitelně divně a míč taky, byl moc kulatý
pokoj - kaluž na podlaze, krátké postele, peřiny a polštáře, museli jsme si vše povléct sami
doprovod zasahoval do partie a rozhodčí dělal, jako že nevidí - laxní přístup pořadatelů k výběru osoby rohodčího
vrzající, houpající a prošlé zábradlí
cesta na záchod - bludiště, na záchodech neměli pisoáry
Podmínky byly jednoznačně neadekvátní tomuto formátu turnaje!
A nyní, když jsme pořadatele a turnaj naprosto zničili, můžeme přejít k průběhu...
"Jdeš na šachy," ujišťoval se učitel. Přikývl jsem. Sám mi před časem doporučoval odložit si to. Po napsání jsem byl přesvědšen, že jsem to udělat měl, ale až do doby, kdy se zveřejnila témata z druhého termínu. Zatím jsem tedy rád za upřednostnění hlavního termínu, uvidíme, zda nezměním názor po oznámení známky...
"Napište tam prosimvás čas," splnil jsem poslední úkol. Zapsáním času odevzdání tak pro mě maturitní písemka skončila. A že to bylo dost, už tak jsem oproti plánu přetáhl. Venku už všichni, Vítek Moravec (1. šachovnice), Míra Chaloupka (3. šachovnice) a Honza Čermák (4. šachovnice), čekali.
Po pohodové cestě autem s p. Fialou jsme tři minuty před koncem prezentace zastavili přímo na místě. Na presentaci (psáno originál podle pořadatelů) jsme se naštěstí dostali velmi rychle. Dostali jsme klíče od pokoje a lístek na jídlo. Ale jaký lístek! Bylo tam: 4x oběd, 3x snídaně, 4x večeře, 4x oběd. To jsem v životě neviděl. Si myslejí, že budem chodit najednou! To bylo fakt těžký udělat to jednotlivě. A ještě k tomu jsme si to museli sami natrhat... Budov bylo více, vypadaly podobně a nebyly zdálky viditelně označeny. Zeptali jsme se proto, kde je jídelna. Ředitel turnaje Zdeněk Fiala odpověděl: "Nechám to na vaší přirozené inteligenci, pánové." Ta nám poradila zeptat se někoho jiného, což pomohlo. Ne že bychom byli líní brouzdat po okolí (a líní jsme opravdu nebyli, teda možná až na jednoho...), ale oběd končil stejně s prezentací.
Na jídle už to ale bylo jiné kafe. Nebyli jsme tam sami a v pohodě se najedli, za pade i p. Fiala, jenž po chvíli odjel. Byli jsme tak jedním z velmi mála družstev bez doprovodu, ne-li vůbec jediní. Po obědě jsme místo zahájení navštívili pokoj, rozebrali si postele a objevili obrovskou kaluž vody zhruba uprostřed pokoje. Po částečném vysušení jsme vyrazili přímo na 1. kolo. Bližší podrobnosti bohužel nelze zveřejnit, protože Vítek na celou událost uvalil informační embargo...
Hrálo se v jakémsi sklepě či suterénu. Při vstupu do budovy jsme museli vyjít schody nahoru a pak hned zase dolů. Místnost byla mimořádně malá. Šachovnice byly nahuštěny jedna vedle druhé, místa na lokty velmi málo. A pokud někdo stál za řadou u okna, bylo nemožné se tam protáhnout. Leda se doslova nasál na hráče.
Podrobně se rozepisovat o turnaji samotném by nemělo příliš smysl. Většina kol totiž probíhala stejně - první dohrál Honza Č., chvíli po něm Míra. Oba pak zůstávali na místě a natahovali krky k Vítkově a zvláště mojí (bližší) partii. Jak kvůli již zmíněnému nedostatku místa, tak kolo také obvykle bylo ještě na začátku. S Vítkem jsme hráli většinou dlouho. I po dlouhé a těžké partii bylo dostatek času na oddych a provětrání se na vzduchu. Někteří unudění a netrpěliví vedoucí a doprovody však tento dostatek času považují za "pomalé nasazování".
Po večeři jsme vyšli na procházku. Viděli jsme nejhoršího družstvo, Aš, odjíždět v dodávce. To vyvolalo velké vzrušení, mimochodem, od zápasu s Ašem se očekávaly body i pro ty dva vzadu (pak už nebylo s kým). Jinak nás zaujala především honička v jedné ohradě - zběsilý a mohutně řehtající kůň "honil" ovci - běhal po celém výběhu a občas se u ní zastavil. Ovce byla "ukrytá" mezi keři a občas zabečela. Nakonec si pro koně přišel chovatel. Vítek obdivoval nějakou zahradu (skalku, bazének a ohniště s velkými špalky jako sedadly), div se nerozbrečel... Nakonec jsme se dostali k řece, asi k nějakému slepému ramenu. Byly tam nějaké loďky, jimiž se někteří chtěli svézt. Voda byla zabahněná, určitě jí bývá více. Po strži jsme vystoupali nahoru a zamířili do hospody. Tam po chvíli došlo točené pivo a nedlouho nato i lahvové. Hospoda bez piva... Hráli jsme srdce (to je ta hra ve start-programy-hry), ale s mariášovými kartami. Vynášela se zelená sedma, bodované byly všechny srdce (po bodu) a pikovou dámu nahradil žaludový svršek (8 bodů). Ten brzy získal přezdívku Devilfish. Výsledky se bohužel nedochovaly. Před odchodem jsme ještě zapařili fotbálek, jemuž kraloval Honza Č. se svými triky (nahrávky v jedné řadě). Na pokoji jsme pouštěly písničky z mobilů a dvě kapitoly z Ivánku, kamaráde.
Ráno jsme řešili po celou noc (prý) otevřené okno. Vzájemným obviňováním se nic nedokázalo, takže původce zůstal neodhalen. Nakonec se to svedlo na pořadatele. Verze, že okno už otevřené bylo a nikdo si toho přes den nevšiml, ostatně není nepravděpodobná... Došlo na rozdělení u snídaně, neboť jsem dorazil později. Problém s lístkem byl vyřešen elegantně - bylo na něm škrtnuto 3x (Vítek snídani neměl, aby ráno nemusel brzo vstávat, ale stejně tam šel...) a ručně napsáno 1x.
K partii jsem dorazil pozdě, ale můj soupeř ještě později. Škoda, že jsem byl bílý a čas tak ztratil pouze já... (chce to řešit, protože čas by měl být v takovém případě ubrán oboum soupeřům, takže by na hodinách měla být možnost pustit čas oboum hráčům, dříve příchozí by pak svůj zastavil) Turnaj probíhal podobně jako předchozí den, jen Mírovi se povedlo obrovské překvapení. Sám vysvětluje bližší okolnosti:
"Mohl jsem tam dát šach věží, kterého se soupeř mohl zbavit představením koně. Rozhodl jsem se obětovat koně se ziskem dámy, čehož si všiml a zahrál koněm a zabránil šachu. Tak jsem koně znovu nastavil. Hrozby si teď už nevšiml a koně bral pěšcem (pouze se dotkl). Po tom se vzdal, protože bych mu sebral dámu." Vítek s nadsázkou dodává: "Ještě že se vzdal." Myslím, že za tímto veleúspěchem stojí obrovská motivace. Vítek totiž Mírovi slíbil, že když vyhraje, půjde se s ním zeptat na autobus. Míra střešně chtěl jet zpátky do Čimelic autobusem, ale já s Vítkem jsme chtěli jít pěšky (Honzovi Č. to bylo jedno). Těžko říct, zda bychom se vůbec šli zeptat nebýt faktury, kterou jsme nutně potřebovali. Po vytištění Míra vznesl dotaz. Že ano a jestli chceme všichni čtyři. Museli jsme se rychle rozhodnout. S před vchodem čekajícím zbytkem dopadlo hlasování podle očekávání.
Po obědě jsme vyrazili domů. Pěšky. Doleva po hlavní, pak doprava do Čimelic přes Smetanovu Lhotu. Na postávající skupinky přidržující své bágly a čekající na odvoz jsem utrousil pár poznámek. K mimořádnému pohoršení spoluhráčů. Krátce po odchodu okolo nás projela Aš v dodávce, také několikrát autobus... Vítek v mapě (kterou jsme neměli) našel nějakou cestu přes les, takže jsme se na hlavní dostali až po chvíli. Brzy se však šlo raději lesem těsně podél silnice. Netrvalo dlouho a objevila se po pravé straně Smetanova Lhota. Vzali jsme to rovnou okolo pole polní cestou, snad nějakou zkratkou, o čemž nás přesvědčil Vítek. Naši nedůvěru zlomil prohlášením, že když to bude špatně, všechno vezme na sebe. Ve vesnici jsme už nějak nevěděli, zeptali jsme se proto domorodce. Nebyla to Smetanova Lhota, byl to Varvažov. Po předlouhém popisu nějaké cesty přes les doporučil vrátit se na hlavní a pokračovat dál. My to vzali do středu Varvažova, nakoupili (jak jinak než naněkolikrát) v Jednotě a prohlédli si mapu, kterou Míra i vyfotil. Bylo rozhodnuto pokračovat směr Smetanova Lhota a Čimelice.
Na konci Varvažova se však Vítek s Honzou Č. odpojili a běželi (takřka na druhou stranu) do Ostrovce, že je to tam blíž nebo co. Míra na běhání není a mně běh znemožňovala cestovní taška, ale stejně jsme byli přesvědčeni, že tam vlak nestíhají. Nejen kvůli 12%nímu převýšení hned na začátku, ale měli příliš málo času. Také ho nestihli, a protože další vlak jel až za dvě hodiny, vydali se po hlavní do Čimelic, kterých jsme my dosáhli klidným krokem přes Smetanovu Lhotu.
Zbytek cesty, zase ve čtyřech, byla pohoda v luxusním autobuse bez jediné zastávky. Z konečné Na Knížecí to byl jen kousíček do andělského KFC, jehož návštěvu jsme si samozřejmě nemohli odpustit. A opět jsem dal kyblík napůl, tentokrát s Mírou...
I přes neúspěch družstva a můj slabý výsledek turnaj celkově hodnotím velice dobře. Především mi připadalo (Vítkovi též), že jsem pořád jenom hrál a hrál a najednou byl večer (poledne). Co si pamatuju, snad žádný turnaj neutekl takhle rychle. :-) To nikdy žádný vedoucí a doprovod nepochopí...
Na závěr ještě hodnocení Honzy Č.: "Líbilo se mi to, byl to můj první turnaj a nadchlo mě to k dalšímu studiu šachu."
Jan Fiala