MŠD 2015
Mezinárodní šachová dovolená M21, 26. - 31.07.2015, Praha Nové Město
Moje část bude více o slovech než o konkrétních tazích, protože si myslím, že je důležité spíš přemýšlet o tom, jak jsem k tahům přišel, než o tom, jaké konkrétní taky jsou (to může říct počítač).
Thomasson – Koller po 12…f7-f5
Zahájení ponechám bez komentáře.
Tah 12…f5 nutí bílého k závaznému rozhodnutí. Kam se střelcem? Obecně platí, že pokud útočíte a váš soupeř má aktivní figuru, tak je dobré mu ji buď vyměnit, nebo zhoršit (dostat na horší pole, kde nebude mít takovou působnost). Pokud takovou figuru třeba napadnete nebo soupeře donutíte táhnout s ní tak, že to nejde vrátit, máte velkou šanci, že jeden z možných tahů bude chyba. Vytváříte mu tak konkrétní problémy a tím mu dáváte možnost udělat chybu. V pozici na diagramu má soupeř možnost vzít na b7, ustoupit na b1 nebo g2. Každý z těchto tahů má jak klady, tak zápory a rozhodnout se mezi nimi soupeře vyčerpává, a to znovu zvyšuje možnost chyby.
13. Db3?? Hrubá chyba a zcela špatná úvaha. Snaha zjednodušit pozici je vcelku rozumná. Bez figur černý nebude mít čím vytvořit hrozby a projeví se materiální převaha bílého. Problém je však v tom, že bílý střelec je důležitější než černý jezdec, kterého je možné vyhnat po d4 a a3. Bílý střelec je naproti tomu důležitá obranná figura.
13… fxe4, 14.Dxb4 Bílý má sice pěšce víc, ale dámské křídlo je nevyvinuté, dáma je od svého krále velmi daleko a bílé figury jsou naprosto nekoordinované. Důležitější je ale to, že figurky černého mohou na mnohem více polí než figurky soupeře (mnohdy nejdůležitější znak dobrého postavení).
14…Vxf2!! Hra na krásu. Vyhrávají i jiné taky jako 14…Dd3 nebo 14…Sd4
Soupeř podle svých slov tento tah přehlédl. Obecně platí, že šachista přehlíží spíše tahy, které jsou dlouhé (figurka přechází přes velké množství polí). Je to nespíš proto, že figurka (v tomto případě věž) je mimo zorné pole (pozornost), které je schopno zachytit pouze omezený počet polí. Proto se malým dětem říká: „Dívej se po celé šachovnici.“
15. Kxf2, Sd4+ 16. Jxd4, Dxd4+ 17.Ke2, Sg4+ 18.Kf1, Vf8+ 19.Kg2, Df2+ 20.Kh1, Sf3++
17.Ve3, Vf8+ 18.Ke2, Sg4+ 19.Ke1, Df6 a mat
15.c5, Vxe2? Hra na krásu se občas i nevyplácí a černý teď poztrácí velkou část výhody. Obecně mívám často problém v tom, že hraji až příliš kreativně na úkor jednoduchosti a efektivity. Na druhou stranu se v podobných ostrých postaveních málokdy stane, že by útočící strana hrála zcela bez chyb.
Počítač: 15…Dd3!! Například: 16.Db3+, Dxb3 17.axb3, Vaf8 18.Jf4, V8xf4! 19.gxf4, Sd4 s nekrytelným matem.
16.Dc4+, Kh8 17.Dxe2 Bílý přivádí dámu k obraně svého krále.
17…Sd4+ 18.Kh1, Df8 Bohužel nevychází 17…Dd5 pro 18.Dxe4, Dxe4 19.Vxe4, Vf8 20.Vf4!
Černý plánuje výstavbu: Df5, Vf8, Sg4 a Sf3
19.d3 Nelze 19.Dxe4? pro Df2! S nekrytelným matem.
19…exd3 20.De4! Jediný tah. 20…Df2!
21.Se3?? Prohrávající chyba. Pozici a napětí drželo chladnokrevné 21.Sf4! Vd8 21.Vad1, Sxc5 atd. Stroj sice dává pozici černého stále přednost, ale k rozhodujícímu momentu by teprve došlo.
Proč Thomasson tuto chybu udělal, je nasnadě. Šachisté (stejně jako ostatní lidé) nemají rádi nejistotu a napětí a mají tendenci se tohoto napětí zbavit a pozici vyjasnit. V případě obrany to znamená zjednodušení (výměnu figur, bez kterých útočící strana nevytvoří hrozby). Toto vyjasnění, zjednodušení bývá často příčinou chyb stejně jako v této partii. 21.Sf4, Vd8 napětí stále udržuje, což je pro šachistu subjektivně nepříjemné.
21…Sxe3!, 22.Vxe3, Sg2+! 23.Dxg2, Dxe3 Silný pěšec d rozhodne. 24.Vd1, Vf8 25.Dd2?, Vf1! 26.Kg2, Df3+ 27.Kh3, Vxd1 atd. 0:1
Houška – Koller po 31…g4xf3
Pozice na diagramu je zhruba vyrovnaná, naneštěstí jsem okamžitě nastavil dva pěšce.
31…De8? 32.Sf2 Po ústupu napadeného jezdce černý ztratí pěšce na dámském křídle a rychle prohraje, tak jsem se rozhodl hru trochu zamotat. Je jasné, že je hra černého nekorektní, proto nebudu analyzovat tahy. Chci na ní demonstrovat jak význam houževnatosti v prohraných pozicích, tak vynalézavost (figurky stále dopředu, kde mohou hrozit) a také kvůli významu víry v záchranu. Partie je totiž prohraná ve chvíli, kdy skončí (vzdáním, matem, pádem praporku). Do té doby existuje vždy nějaká naděje na záchranu, byť je třeba tah před matem velmi nepatrná. Ovšem o takových pozicích teď neuvažuji. Uvažuji o pozicích, které jsou sice prohrané, ale ve kterých třeba máte iniciativu, šachovnice je plná figur apod. U takových pozic existuje možnost, že je prohrajete nejdřív v hlavě. Jinými slovy, partii prohrajete ve chvíli, kdy ji vzdáte v hlavě, ne ve chvíli, kdy máte prohranou pozici. Ono se to ale lehce řekne a hůř udělá v situaci, ve které člověk musí zvládat silné emoce, to není zase až tak jednoduché. Domnívám se, že jedinou možností je trénink a zkušenosti boje v prohraných pozicích.
Na následujících řádcích se pokusím dát dohromady veškeré výhody, které mám:
- 1. Soupeři se blíží časová tíseň, která ho může donutit k chybám.
- 2. Pokud zrychlím svoji hru, můžu tím soupeře k rychlé hře strhnout taky, a donutit ho tak k chybě nebo ho jeho vlastní pomalá hra dostane do časové tísně.
- 3. Soupeř hraje královskou indickou bílými nesmírně pozičně, tudíž mu náhlá změna charakteru hry nebude moc po chuti. Moje osobní typologie šachistů je:
- a. Hraje proti figurkám: Hráč, který se snaží najít za každou cenu nejlepší tah a moc neriskuje. Jde mu častěji více o pravdu než o výhru.
- b. Hraje proti soupeři: Hraje tak, aby to bylo pro soupeře co nejnepříjemnější. Často riskuje a jde mu spíše o výhru než o pravdivost partie.
- 4. Není těžké určit, že soupeř spadá do první kategorie (zatímco já do druhé). Bude se tedy snažit v každé situaci nalézt nejlepší tah a bude nad ním dlouho přemýšlet. Trochu to připomíná partie Botvinnika s Talem, kde byl Botvinnik v řadě partii vyhraný, ale tuto řadu partií přesto prohrál.
- 5. Mám zatím relativně dost figur na to, abych vytvořil nějakou tu pastičku nebo hrozbu. Obecně platí, že šachista udělá chybu tím spíše, čím více hrozeb najednou (případně za sebou) musí vyřešit a čím více tahů tyto hrozby mají. Jinými slovy, pokud v každém tahu budu hrozit jednou hrozbou, která bude mít dejme tomu pouhé dva nebo tři tahy, tak mi je soupeř všechny vyvrátí a vyhraje. Pokud ale budou v každém tahu hrozit čtyři desetitahové hrozby, tak je slušná šance, že soupeř jednu z nich přehlédne.
32…Dd7 33.Sxh4, Dh3+ 34.Jg2, Jxe4 35.Dc2, Jc5 36.Kg1, e4 37.Dd1, Sg7 38.b4, Jd3 39.fxe4, Sd4 40.Kh1, f3 41.Sf1??, Se5 42.Jf4, Dxh4 43.Dxd3, Dxf4
Vzhledem ke stálé hrozbě matu a postouplému pěšci f je černý vyhraný.
Nabízí se otázka: Měl jsem štěstí, když jsem vyhrál prohranou pozici? Šachy se zcela zjevně neomezují pouze na objektivní pozici na šachovnici. Kdyby to tak bylo, tak by stačilo v každé partii získat pouze vyhranou pozici a bylo by hotovo. Já jsem v rámci pravidel využil všech svých výhod (i nešachových), která mi pravidla umožňují. Dá se tedy říct, že jsem sice měl štěstí, ale také jsem mu šel výrazně naproti. Máloco je tak spravedlivé jako právě výsledek partie, protože se v něm nejlépe ukazují i nešachové faktory, které jsou pro výsledek partie důležité. Pokud někdo přijde na díru v kombinaci doma u kafíčka po hodinové analýze, tak je to sice fajn, ale na základě této logiky bychom mohli hrát rovnou bez hodin. V tomto případě bych se přizpůsobil a hrál v klidu a bez obětí, protože by byly všechny riskantní kombinace vyvráceny. Ale to jsou pouhé kdyby. Pravidla jsou daná a hraje se na výsledek a ne na kdyby. Záleží pouze na tom, zda hráč využije všech svých výhod nebo ne.
Doplnil bych, že můj soupeř měl elo 2286.
Další otázkou je, zda je lepší dynamická hra s mnohdy nekorektními oběťmi, nebo hra na vždy nejlepší a správný tah. Domnívám se, že důležité je umět oboje a svoji hru upravovat podle potřeb konkrétní pozice. Existují pozice, ve kterých je dynamická hra sebevraždou a naopak existují pozice, ve kterých je poziční hra sebevraždou. Nejlepší velmistři jsou dobří mimo jiné právě proto, že jsou schopni aktuální pozici správně vyhodnotit a zvolit buď odvážnou hru, nebo naopak pravdivou. Umí totiž oboje. Hrát pouze dynamicky nebo pouze pravdivě je podle mého názoru velký nedostatek. Je to asi stejné jako umět pouze zahájení a ne koncovky.
Martin Koller