Mish Mash 2018
Na úvod úvodní fotka, zleva: David „Prázdná sláma“ Zvára; Čenda „Prasečí rypák“ Čermák; Míra „Capo di tutti capi“ Chaloupka; Branďák „Branďák“ Branďák; Vít „VM7“ Moravec. Genius loci se mění, kompozice fotky ale musí být zachována, a tak to nejlepší z celého obrazu skoro není vidět. Co se dá dělat…
Mish Mash 2017
Mish Mash 2016
Mish Mash 2015
Mish Mash 2013
Mediální pokrytí akce opět dostal na starost Čenda, jenž za celý víkend vyfotil čtyřikrát svou nohu. To je dokonce horší bilance, než když před dvěma lety z jedenácti fotek čtyřikrát zvěčnil cvrčka na svém batohu a třikrát podtácky v hospodě. Bohužel jsme letos neměli štěstí ani na záložního fotografa, jelikož snímky od Míry patří spíš do kategorie nevyřčeného impresionismu… Na fotce tedy Čendova noha (vybral jsem nejméně nechutný snímek) jako připomínka toho, že nás v průběhu turnaje doslova zdecimovala zranění. Čenda už ve druhém fotbalovém zápase ucítil při ojedinělém pohybu prudkou bolest v kotníku a se slovy „moje zdraví je přednější než váš výsledek“ se odmítl do konce víkendu účastnit jakéhokoliv sportu a stal se specialistou na šachy. Do toho se v průběhu soboty přidalo moje pravé rameno jako následek přetěžování na volejbalové smeči (dělal jsem totiž strašně moc bodů) a hned v úvodu finálové skupiny další fotbalový souboj prakticky vyřadil ze hry Branďáka, který ale kousnul alespoň poslední volejbal a nohejbal.
Takže místo fotbalové fotky tu máme tohle. Ve fotbale jsme letos asi nejvíc zklamali. Ve velmi nezvykle vyrovnané základní skupině se řada týmů jevila běhavěji, navíc Manuel Čenda Neuer je přece jen jistější gólman než jeho náhradník Loris Chaloupka Karius. Dohromady jsme tak prohráli dokonce tři zápasy, což se nám nikdy ani omylem nestalo. Hodně jsme inkasovali, jinak vše při starém – David skóroval nekonečným množstvím strašných bomb, já na góly hlavně nahrával a Branďák klasická černá práce na hrotu (i on ale byl letos celkem produktivní). „Vé em sedmička“ přispěla i letos spektakulárními momenty – po neuvěřitelných gólech z voleje z minulých let to letos byl výstavní přímý kop kolem zdi do tyče, ale především fantastické nůžky, které brankář tak tak vyškrábl na roh. Tento moment bohužel kamery nezachytily (tak jako koneckonců všechny ostatní momenty), ale pro představu to vypadalo asi takhle:
Zato nohejbal, to byla úplně jiná písnička! Doufám, že mi odpustíte, když opět pochválím sebe. Mnou vymyšlená koncepce „totálního nohejbalu“ při páteční poradě u piva totiž slavila neskutečný úspěch a poprvé od prvního ročníku jsme v nohejbale neprohráli ani zápas a jen dvakrát remizovali! Cenný je zejména zisk setu proti celkovým vítězům Starým Gatím (s nimiž jsme celkově hráli na zápasy 5:5), když jsme otočili stav 0:6 a později 8:9. Moji spoluhráči celou koncepci totálního nohejbalu dlouho nemohli pochopit, ale v průběhu prvních zápasů jsme si systém zažili a variabilita útoků nám přinesla ovoce. Těžko vám tady budu vysvětlovat celou strategii, vždyť bychom o ní mohli popsat stovky stran a pořád by to bylo málo, ve zkratce ale prozradím, že útočíme ve všech třech lidech a mottem je: hodně bodů dostaneme, ale hodně bodů dáme.
V šachách jsme tradičně patřili spíš k outsiderům, ale znovu jsme určitě hráli nad svoje možnosti. Letos musel po delší době na plac i Branďák, který si ale se silnějšími soupeři zejména v blesku velmi dobře poradil. Pokud si pamatuji, tak jsme nasbírali zhruba lehce pod padesát procent zápasových bodů, což byl dobrý základ do sportů.
(Ilustrační foto) Volejbal táhnul náš specialista, takřka ligový hráč (hraje sedmou ligu) Míra Chaloupka. Legenda Mish Mashového sportu se vrátila na místo činu poprvé od roku 2014 a opět na nikom na baru nenechala niť suchou. Pokud budeme mluvit o volejbalu, tak nám Míra pomohl vlastně ve všech směrech a bylo to znát – vždyť jsme vzali set jednoznačně nejlepšímu volejbalovému mužstvu Starým Gatím, se kterými jsme v minulosti utrpěli mnoho debaklů. Opravdu husarský kousek, už proto, že se to asi nikomu jinému nepodařilo - v euforii pak padala hesla jako "totální volejbal" nebo "to tu ještě nebylo". Volejbal nás trochu zradil až ve finále, to ovšem mohlo být dané i tím, že já nemohl hýbat pravou rukou, Branďák nohama a Čenda se odmítl pohybovat na hřišti i mimo něj, protože byl na pokraji smrti pro akutní modřinu na noze, což bylo před objevením penicilinu zranění, na které se běžně umíralo.
Po základní skupině jsme na tom byli stejně jako Staré Gatě, v dalších utkáních jsme ale těsně podlehli 4:6 oběma soupeřům z druhé skupiny. To přesto stačilo na bronzovou medaili, což při vědomí, že nás doslova pokosila zranění a většinu turnaje jsme neodehráli v ideální sestavě (nebo ne na sto procent v případě mě i Branďáka), znamená skoro zázrak. Nechali jsme tak za sebou tým Bratrstva, na druhém místě jsme naopak nečapli Hošťálkovou/Zlín a první byly už potřetí za sebou již zmiňované Gatě.
Pro pořádek opět uvedu naše historická umístění, ať si vedeme statistiku:
2010: 1. místo
2011: 2. místo
2012: Nezúčastnili jsme se.
2013: 5. místo
2014: 4. místo
2015: 4. místo
2016: 2. místo
2017: 2.–3. místo
2018: 3. místo
Vít Moravec