Do Havlíčkova Brodu nás (Martin Koller, Ondřej Šedivý, Jan Fiala, Vít Moravec) dovezla paní Pelikánová. I přes objížďku mezi Humpolcem a Havlíčkovým Brodem jsme přijeli s velkou rezervou. Při prezentaci se mezi pořadateli bleskurychle rozkřiklo, že "kluci z Rossu jsou tady!" Strhl se kolem nás chumel a po doplacení startovného se nás ujal sám ředitel turnaje p. Paulík, jenž nám ukázal cestu k Rossu. Došlo nám, že tam jsme sami, a ještě v sobotu jsme měli zjistit proč... Prý v bývalých kasárnách, přes most a okolo benzínky.
Šli jsme na autobusové nádraží pro Michaela Jiráska. Nedlouho nato se pro pracovnice pekařství naskytl podivný úkaz: pět neznámých teenagerů se nahrnulo do prodejny, půlminuty pokukovalo po pultech a nereagujíce na pobídky se zase vyhrnulo ven.
Po 3 kolech byla pauza na oběd. V nějaké levnější vinárně jsme se rozesadili okolo stolu a vyndali magnetické šachy. Přehrála se partie Koller-Moravec a v určité pozici Vítek prohlásil: "Za bílýho je to vyhraný na 100 způsobů." Začali jsme počítat tahy, ale asi po dvaceti nám přinesli jídlo. Během chůze po náměstí se rozhodlo, že další cesta povede do Fortuny. Vítek, hledíce na účet z restaurace, pronesl: "Tak co jsem dneska vsadil?" Následoval výtlem ostatních, ačkoliv samu aktérovi to vtipné nepřipadá dodnes.
Po dalších 3 kolech jsme šli do Kauflandu. Vozík jsme naplnili všemi našimi bágly. Šuškalo se o teroristickém útoku, ale bezpečnostní služba naštěstí nezasáhla... Poté jsme se, po odpojení Míšy, vydali do ubytovny. Cestou jsme si všimli reklamy na Ross, takže jsme se vydali podle šipky a rad několika místních obyvatel. Nakonec jsme skutečně k Rossu došli, ovšem to byla nová a moderní budové technické firmy. Zcela zmožení jsme, po neúspěšné snaze kohokoliv z firmy kontaktovat, využili nápovědu přítele na telefonu. Byli jsme na samém konci města a museli jsme na druhý konec. Po několika hodinách a mnoha kilometrech chůze se před námi konečně objevila ubytovna. Celý komplex se jmenoval Čechovka, vlastnil ho Ross Holding.
Vrátnému jsme půjčili občanky. Tedy až na Vítka. Ten měl pouze sokolskou průkazku s fotkou z 1. třídy... Budova byla plná osob nepřizpůsobivých a pocházejících z východu. V zamknutém pokoji, z něhož jsme téměř nevycházeli, to vypadalo mnohem lépe než zvenku. Několik skříní, koberec, čtyři postele, vše, jak má být, pouze okno dost staré.
Vítek na papír položil desetikorunu. Vzal si do ruky obyčejnou tužkou, s níž jako by kroužil okolo mince. "Budete mít rozcukaný nervy, takže to nesjedete rovně," vysvětloval a značně se cukající rukou, držící minci, sjel z čela přes nos až na bradu. Nyní to zkoušeli ostatní. Každý tlačil na tužku, jezdící okolo pětky, co to šlo a každý sjel mincí z čela přes nos až nabradu zcela rovně - kolmo. Když si to vyzkoušeli všichni, řekl Vítek: "A teď se na sebe podívejte do zrcadla." Šedou šmouhu přes celý obličej měli všichni... Také jsme hráli šachy s nápovědami - jedna z nich byla nápověda hráče áčka - Vítek imitoval velice přesvědčivě...
Ráno to v hrací místnosti bylo jako na hokeji - z reproduktorů to neznělo slabě. Hrály pak ještě jednou, a sice ke konci posledního kola. P. Paulík přitom do mikrofonu prosil o klid nás, hráče. Po chvíli si pořadatelé svůj omyl uvědomili a hudbu vypli... Při vyhlášení něco dali Vítkovi, jinak jsme odešli s prázdnou. Domů nás svezl p. Fiala.
Jan Fiala