CHECK OPEN
Tento rok jsme po dlouhé době dotáhli do konce již letitou snahu a přihlásili jsme se do turnaje čtyřčlenných družstev. Na ploše hokejové ČEZ arény se sešlo přesně 100 týmů ze všech koutů naší země. Hrálo se podle švýcarských not na 7 kol. Sestava se nevznikala vůbec snadno – celkem rychle vzniklo trio Brandejský, Čermák, Šedivý. Nutné bylo sehnat další dva členy, jelikož jsme si byli jistí, že chceme využívat taktické výhody a točit se sestavou (spíše šlo o to, že mně se nechtělo hrát pořád a Čenda si rád přispí). Navíc pozice nehrajícího hráče byla velmi populární a většinou se o ni rvalo více hráčů. Ale vraťme se z5 k tvorbě sestavy. Z našeho napojení na SPARTA(7-0)K Vlašim se nám podařilo ukořistit dva hráče a parazitovat na jejich výpravě (zajišťovali ubytování a v podstatě i dopravu). Naším esem měl být Martin Horák, který si podle svého coache měl zahrát silný turnaj před Pardubickým Béčkem, a další kartou byl velikostí spíše takový spodek Matěj Škrabánek, o kterém jsme si s Čendou pouze chvilku mysleli, že se jmenuje Martin, a proto do našeho týmu snadno zapadl.
Cesta do Pardubic se nedá srovnávat se štrekama do Valašské Bystřice či Vsetína. Navíc jsem tamtudy za války jednou projížděl. Tak nebyl problém s nalezením ČEZ Arény, přestože jsme doma v pátek nechali Ondru Šedivého, který se z nás orientuje nejlépe a někdy při tom i běhá. Při registraci vznikl problém – družstvo musí mít kapitána a Ondra tu nebyl. Mně se nechtěla hledat tužka, a tak přihlášku vyplňoval Čenda, který napsal jako kapitána sebe. Tato skutečnost vzbudila rozruch napříč vlašimskou výpravou a ani my jsme z toho nebyli moc nadšení. Začaly se ozývat hlasy jako: „Tady může být kapitánem každý vool“ či „Těžko šlo šlápnout více vedle“. Registrace se mu povedla hned na první pokus, jediné zdržení znamenalo připsání k názvu Český Brod slůvko Islanders, takové družstvo předem přihlášené nebylo. Vysvětlení této skutečnosti není jednoduché a radši se o to ani nepokusím. Po přihlášení jsme se vypravili ubytovat. Díky tomu, že Pardubice byly celkem dosti rozkopané, tak se nám povedlo předejít ty jedince, kteří se na ubytovnu vypravili autem. Rychle vybalit (dát batoh na křeslo) a vyrazit do arény, ti hladovější si cestou něco ulovili k jídlu (například já lovil v Penny).
Jak už bylo zmíněno, šedivého Petra si vytáhl Ondra a nám vytáhli do prvního kola Kolín. Nečekali jsme zázraky a on se málem stal. Nejprve se nám povedlo soupeři vtlouci do hlavy myšlenku, že budeme snadným soustem, a Matěj celkem brzo podlehl Francovi, poté jsme dlouho vzdorovali, já podlehl Benešovi v rovné koncovce, kterou jsem zkazil nejprve přechodem do ní, ale soupeř za dva tahy vrátil (typická půjčka za oplátku). Poté jsem držel do 43. tahu rovinu, ale následně jsem nenalezl taktiku, kterou bych neztratil pěšce, a v podstatě soupeři vnutil výhru. Poté Martin zdolal Žáka v partii, v které dle mého soudu tlačil na bod spíše Martin. Čenda dlouze bojoval s panem Michálkem a tlačil na remízu, ale nezískal ji. Kdyby se sešlo úplně všechno, mohlo to skončit 2-2, ale 3-1 není tragédie a my mohli usínat s čistým svědomím.
Los druhého kola nám postavil do cesty tým Tatrováků a k mému překvapení v něm nehrál ani jeden Loprais. Řekl jsem si o volno a poctivě se na zápas vyspal, když jsem dorazil k zápasu, Martinovu soupeři odzvonilo. Jako další dohrál Matěj a povedlo se mu vyrovnat 1-1. Posléze se povedl Ondrovi debut a remizoval a dohrával Čenda. Ten se dle svých slov poučil od svých předchůdců a věžovku zahrál jako Rubinštejn. Byla z toho výhra, což nám překazilo plány prohrát první dvě kola a ve třetím hrát na výhru. Pak se poprvé výrazně projevil Čenda jako kapitán, a hned doslova šokoval. Ne soupeře, ale Vítka, protože rozhodl se nenominovat sebe nebo Martina. Vítek ale rozhodl, že nebude hrát Matěj. Po celkem rychlé diskuzi bylo jasno a ukázalo, kdo je pánem – nehrál Matěj. Čenda přijal remízu a asi po 100 minutách hry bylo dobojováno. Dostali jsme nabídku na kolektivní remízu, nikdo nebyl proti, jen Čenda u toho nebyl. Výsledek 2-2 a hlavně dohoda se nelíbila Vítkovi. Za což se nám pokusil vyčinit, ale odnesl to jen Martin, protože nad námi ostatními nemá zase takovou moc.
V dalším kole nás čekal Nymburk a Čenda se po náročné večerní přípravě radši nenominoval. Já se připravoval stejně intenzivně, ale hrát jsem musel. Dařilo se mi držet stejný počet figur, ale nějak mi unikl útok na krále. Hrát či nehrát, dopadlo by to stejně. Remízu si připsal náš benjamínek Matěj – dostal se do koncovky J+5p proti S+5p, kterou se bál hrát na výhru. Martin udržel remízu s dlouholetou oporou Nymburka Horou. V Ondrově partii se děly věci, ale já je všechny neviděl. Nejdřív jsme čekali prohru, pak doufali v remízu a nakonec to Ondra vyhrál. Další kolo se přes náš ostrov přehnala velká voda v podobě Havířova. Nejprve jsme čekali na Čendu, kterého jsem ten den viděl jen já, jak ráno spí. Protože se mi chtělo spíš spát než hrát, šel jsem pro něj na ubytovnu, sdělil mu, že už se hraje, což přijal s klidem sobě vlastním, a po pár minutách se rozvážnou chůzí vydal k partii. Bohužel nevyužil psychickou výhodu pozdního příchodu a prohrál, ale jak sám přiznal, nebylo to časem. Jak jsem se dověděl, přehlédl Sg3, jelikož jsem pozici neviděl, víte o tom stejně jako já a musíte uznat, že Sg3 je strašný tah. Pak se zbořily pevnosti Ondrovi a Matějovi a soupeř nás ušetřil a nabídl v rovné pozici remízu Martinovi, který ji přijal.
Neděle ráno a nás čekalo Ústí. Sice jsem během noci zapomněl, jestli nad Orlicí nebo Labem, ale řekl jsem si liga je liga, tak Ústí je Ústí. Ondra se rozhodl, že nebude ráno hrát, což jsme mu nikdo nerozmlouvali. Matěj prohrál ani nevím jak, když jsem se koukl vedle, vypadalo to tam špatně. Po dalším pohledu bylo hůř a pak už tam nebyl a nehrálo se. Pak jsme se pokusili o comeback – já jsem byl soupeřem ušetřen, když vypustil výhru a remízu jsem pak udržel. Čenda zahrál jako další jeho předchůdce – Karpov (s tím přišel sám, protože by to ostatní nenapadlo). Martinova pozice vypadala špatně, ale soupeř vybral tak špatné pokračování, že jsme začali věřit v remízu Martinovu, ale i celkovou. To však nakonec nedopadlo. Zakončovali jsme s Jičínem, který měl na první Kožůška, s nímž se Martin nechtěl utkat, ale musel, protože Čenda si spočítal perfo a zjistil, že má přes 2000, a v podstatě ho donutil hrát. Na soupeře jsme vlítli, já vyhrál, když jsem využil asi svou jedinou životní přípravu, kterou si ještě pamatuju. Nechtělo se mi moc bojovat, ale než jsem nabídl remízu, byl jsem přivyhranej. Nakonec jsem vyhrál celkem rychle a soupeřka mi dovolila i dát mat. Matěj ztratil v koncovce pika, kterého měl navíc, a remizoval. Bohužel pak se ukázala zrádnost šachových zápasů, přestože vedem, nemůžeme, jak se říká, hrát na nulu a udržet vedení. Protože obě pozice vypadaly špatně a časem hůř a hůř, takže jsme v podstatě nevedli. Nakonec se nic zásadního nezměnilo a byla z toho prohra.
Nasazení jsme sice těsně nepotvrdili, ale všichni jsme si na svá Ela zahráli dobrý šach, o čemž svědčí i naše perfa. Takže není proč truchlit a za rok na ně znova vlítnout.
PS: k mimošachovému programu mám jen dvě slova – no cement.
Vít Brandejský