Open Gastro Libovej

Open Desko Liberec, 17. - 24.07.2021, Liberec

Letos se mnou a Honzíkem poprvé vyrazil i Branďák. Strávil s námi však jen sobotu a neděli, pak odjel a vrátil se až v pátek pozdě večer.

Sobota - Cestou na dálnici si Honzík, vzhledem k objížďce, nebyl jistý správnou trasou, tak mě požádal, abych vytáhl mapu a navigoval. Projevil jsem dostatek sebereflexe a uznal, že s mapou nejsem kamarád, tak jsem to dal Branďákovi a raději vytáhl kompas. Kompas ukazoval na jih. Vzhledem k tomu, že Liberec je na sever, tak jsem Honzíkovi řekl, ať to otočí. S tím nesouhlasila Branďákova mapa, která tvrdila jet doleva. Cesta to byla správná, a já si říkal, že zmagnetizovaný Honzík po očkování určitě ovlivnil střelku kompasu.

Na dálnici jsme klasicky plánovali zastavit na občerstvení u Letadla. Byly roky, kdy se před námi letadýlko najednou zjevilo a my už nestačili dobrzdit, takže letos měl Honzík v hlavě údaj o kilometru dálnice, kde Letadlo mělo být. Údaj to byl nepřesný, takže jsme museli stejně prudce brzdit, tentokrát úspěšně.

Já se neobčerstvil a plánoval si dát něco pořádného až v Radničním sklípku (top 1000 Maurerův výběr 2020), což byla jedna z našich nejoblíbenějších Libereckých restaurací v minulých letech. Letošní návštěva však byla objektivně tou nejslabší, kterou jsme zde zažili.

Vzhledem k vyššímu počtu gastro návštěv si nejprve proberme některá slovíčka k hodnocení restaurací. Máme tu Jídlo a Prostředí – to je jasné, obě kategorie jsou i u Maurera. Pak tu máme Servis – to je ten správný výraz dle gastronauta Hejlíka, který patrně považuje slovo obsluha za nízké a hanlivé. K tomu měl zajímavý dotaz Branďák, který se zajímal, jak by Hejlík řekl, že jej obsluhoval třeba Petr? Servisoval? Zajímavé důsledky by to mělo v literatuře, nový překlad Hrabalova klasického díla by se patrně jmenoval Servis Anglického krále. Druhý díl by samozřejmě nesl titul Second Servis Anglického krále. Drobné symbolické plus či mínus si pak zaslouží kvalita Piva.

Prostředí v Radničním sklípku bylo stejné jako loni (překvapivě), takže jsem věděl, do čeho jdu, ale mínus si u mě vysloužil obrovský nepraktický a nevkusný jídelák.

K jídlu jsem moc nevěděl, co si vybrat, nakonec jsem si dal svíčkovou, sice ok, ale znatelně horší než ta, co jsem si dával v Zoo 1320. K pivu jsme si s Branďákem objednali Svijanskou 450, což Branďák glosoval, že doufá, že nejde o cenu. Pak ještě jedno řezané a shodli jsme se, že obě podprůměr. Servis též horší než loni, nějaký zmatený. Honzík to komentoval, že patrně samí brigádníci. Když jsme s Branďákem čekali na druhé objednané pivo, tak během té doby se nás přišli tři různí číšníci zeptat, jestli budeme ještě něco pít, což už začínalo být trapné.

Ve škole jsme byli ubytovaní stejně jako loni v prvním patře blízko pokoje Holásků. K turnaji byl třeba PCR test nebo antigen. Já měl PCR do čtvrtka a pak jsem nevěděl, jak to bude – nakonec jsem si ve čtvrtek koupil v lékárně rychlotest a nechal se otestovat u Kopalové. Honzík musel postupně na vícero testů, Branďákovi stačil patrně jeden antigen, když hrál jen sobota-neděle. Covidová omezení patrně zeštíhlila počet účastníků – loni 102, letos jen 61.

Večer po kole jsem Branďáka vytáhl do restaurace Black Horse (Maurerův výběr 94. místo!), když už je na té dovolené, tak aby si to pořádně užil a rozšoupl se. Vůči Radničnímu sklípku to byl objektivně velký rozdíl. Prostředí zahrádky tam sice mají podivné, ale tím výčet negativ končí. Vepřová líčka výborná. Sympatický servis jednoznačně nejlepší, který jsem v Liberci zažil. Pivo v pořádku. Jinak ceny samozřejmě vyšší, ale za tu kvalitu dle mého názoru stojí.

Neděle – Den zasvěcený šachistům víc, než jakýkoliv jiný – konalo se dvoukolo. Žádný velký výlet se tedy nekonal. Mezi koly jsme s Branďákem, Tomášem (už vyrostl z Tomáška), Vojtou a Mrkví (nová přezdívka Markétky) vyrazili na přehradu a zažili poetické okamžiky. Přehrada byla rozvodněná a cesta k pláži a stánku s vysněným pivem pro mě a Branďáka zaplavená. Rozhodli jsme se přebrodit (ne nadarmo jsme Broďáci).

Místy byla voda až do výše kolen. Všichni sundali boty a kamínky nás nepříjemně píchaly do nožiček. Po zdolání zaplavených pasáží (cca 150 m) jsme zjistili, že stánek je zavřený, což bylo po vynaložení takového úsilí skutečně nefér (první rána pro Čendu).

Večer byla na programu další restaurace, tentokrát Honzíkem vybrané Milénium s italskou kuchyní. Při vstupu se tam číšník zrovna o něčem dohadoval se zákazníkem. Přišli jsme až na konci sporu, takže nevím, o co šlo, patrně nějaká reklamace. Restaurace byla prázdná, takže prvotní dojem nic moc. Nakonec to ale vůbec nebylo špatné. Servis přímý, ostřejší, ale do kšeftu. S Branďákem jsme si dávali dobrý Staropramen Granát. K jídlu jsem měl velice povedené sweet chicken (při placení jsem se spletl a řekl, že jsem měl sweet kitchen, čemuž se ostatní smáli, ale nepochopili, že jsem určitě jenom chtěl zalichotit a říct, že maj fakt vymazlenou kuchyň :-) ). Branďák s Honzíkem si na své lasagne nestěžovali, takže asi také ok. Prostředí normál, jako většina jiných pizzérek. Chvíli jsme se bavili o politice, ale moc jsem se toho nedozvěděl. Chtěl jsem zjistit, koho bude kdo volit. Honzík řekl, že ví, koho bude volit, ale nechal si to srabsky pro sebe. Já šel s kůží na trh a řekl, že určitě budu volit jednu z koalic – Piráti + Stan, nebo Spolu, protože rozhodně nechci, aby vyhrál a vládl Andrej, ale ještě nejsem rozhodnutý, kterou z nich. Rozhodnout by u mě mohla volební kalkulačka nebo upřímně subjektivní pocity těsně před volbami, ke které koalici se nakonec přiklonit. Branďák se odpovědi ten večer elegantně vyhl, ale při sobotní cestě z Liberce řekl, že to má stejně jako já – jednu z koalic.

Pondělí – Branďák odjel a Honzík měl ráno kolem desáté naplánovaný PCR test, až někde u obchodního centra Nisa, a jít na výlet až poté. Já jsem večer předtím nevěděl, jestli se mi bude chtít brzo vstávat a někam jet, nakonec jsem Honzíkovi řekl, že podle toho, kdy půjdu spát. Šel jsem po deskovkách a večerní městské procházce spát až kolem druhé ráno. Žádný výlet jsem tedy neabsolvoval a mám prostor se věnovat klasické večerní zábavě, deskovkám. Loňská nejoblíbenější hra Superšpión se hrála první dva dny. První den super, jenže druhý den se bohužel ukázalo, že to je hra, na kterou je nutné se soustředit :-) . S Holáskovými jsme měli spíš náladu si povídat, takže se hra pořád přerušovala a člověk pak zapomínal, kdo co řekl, a nestálo to za moc, takže jsme se přirozeně přesunuli k jiným hrám.

Letos jsme nejvíce hráli Celestii. Velice zjednodušeně hra, ve které jste na vzducholodi, držíte různé množství karet potenciálně se čtyřmi různými znaky, poté jeden hází kostky, kde mu ony 4 znaky mohou padnout, a ostatní hlasují, jestli danému hráči věří, či nevěří, zda má karty s těmito symboly. Když nevěříte a hned vystoupíte, máte jistý, ale nízký bodový přírůstek. Když věříte, ale netrefíte, vypadáváte bez bodu. Když věříte a trefíte, postupujete do dalšího kola, kde lze získat vyšší bodový příděl.

Jedním z oněch znaků je pták a dalším šavle. Díky těmto znakům jsme patrně trhli rekord v počtu vtipných joků, které s několika deci vína neomrzí ani při častém opakování. Například: Honzíku máš ptáka? Ok, Honzíku všichni ti věří, tak vytáhni ptáka! Vojta hodil šavli. Má Čenda tři ptáky? (takzvaný Černobyl Čenda (ČČ)). No prostě švanda, znáte to.

Příjemnou novou záležitostí se staly noční procházky na vystřízlivění, my jsme si tedy stejně brali víno, ale i tak :-) . Vylidněné osvícené ulice večerního Liberce s hezkými historickými budovami – poetický zážitek na dobrou noc.

Úterý – Tradicí se stalo, že pondělí a úterý patří spíše kratším výletům na rozchození před středečním vrcholem. I tentokrát jsme měli naplánovaný kratší výlet do Bedřichova, jenže jsme vstali tak pozdě, že Honzík začal vyjadřovat pochybnosti, zda vůbec stíháme autobus ve 14:30 zpět do Liberce. Po čtvrt hodinovém zkoumání a hledání alternativních tras došel k tomu, že ne a budeme muset jet až v 15:30 a patrně přijdeme o něco později na kolo od 16:00.

Jenže jsme šli tak strašně hrozně moc rychle, že jsme přeci jen stihli autobus v 14:30. I s tradičním občerstvením u stánku, kde točí pivo z Frýdlantského zámeckého pivovaru, což je jeden z nejlepších minipivovarů v ČR. Stejně jako loni a předloni jsem si dával jejich osmičku.

Cestou jsme probírali filmy a seriály/minisérie (dále budu používat jen slovo seriál) shlédnuté za poslední rok, což se též stalo Libereckou tradicí. Já jsem se činil a vlastně jsem během týdne ani vše Honzíkovi nepřevyprávěl. Těžko říct, jestli jsem se činil až moc a měl toho připraveného příliš, či jsem mluvil příliš obšírně, nebo byly výlety kratší než loni, správných odpovědí je patrně více.

Viděl jsem mnoho skvělých seriálů. Vlastně začínám nabývat dojmu, že žijeme ve zlaté éře seriálů. I jeden uživatel na ČSFD psal, že opravdová kvalita se přesunula z kin na televizní obrazovky (a koronakrize tento trend možná ještě umocní), s čímž se ztotožňuji. Za poslední roky vzniklo nejenom několik dobrých seriálů, ale doslova hromada dobrých seriálů. Kdybych měl vybrat čistě z toho, co jsem viděl od posledního Liberce, tak moje bedna (top 3) je – The Haunting (Bronz), The Morning Show (stříbro), Volejte Saulovi (Zlato). Pokud byste se chtěli na některý z těchto seriálů podívat, tak upozorňuji, že Volejte Saulovi je Spin-off Perníkového Táty a rozhodně doporučuji nejdříve zhlédnout právě jeho.

Probírali jsme i úspěšný seriál o šachách Dámský gambit. Sice nadprůměrná podívaná, především díky nádherné vizuální stránce, ale opět s velkým množstvím šachových chyb. Nemůžu si pomoci, ale žádný film nebo seriál, který jsem zatím viděl, šachy neztvárnil realisticky. O Dámském gambitu ještě napíšu samostatný článek.

Co se filmů týče, z těch nových se mi nejvíce líbili Gentlemani od Guye Ritchieho. Z těch starších pak Černá Labuť.

A jak jsme na tom v Česku? S nadějí jsem si uvědomil, že alespoň jeden dobrý film a také seriál každý rok v Česku přeci jen vznikne, a to člověk ani nevidí vše. Určitě si říkáte, že jeden film a seriál ročně, to je tedy bída. A dost možná máte pravdu – mě k tomu zase napadla asi spíš zajímavá než hodnotná úvaha, že jsme malá země, a nejvíce dobrých seriálů se natočí jednoznačně v USA, jenže USA je třicetkrát lidnatější než ČR. Takže kdybychom nezávazně přistoupili na úvahu, že jsme třicetkrát větší a mohlo by u nás teoreticky vzniknout třicet dobrých seriálů a filmů ročně, to už je pak takové množství, že byste to ani nezvládali sledovat. Honzík s Branďákem namítali, že je u nás velký nepoměr – na jeden dobrej počin vznikne šílená hromada otřesných počinů. To je asi taky pravda, ale zase si říkám, že takový poměr je i v jiných zemích.

A co že mě tedy konkrétně za poslední rok z českých luhů a hájů zaujalo? Z těch nových Krajina ve stínu, z těch starších Já, Olga Hepnarová. Upřímně ze všech filmů za poslední rok, které mi nejvíce utkvěly v hlavě, tak to byly právě tyto dva české snímky.

Ze seriálů pak výborný Martyisdead, který dokonce vyhrál cenu Emmy. Výborné momenty byly k vidění i v Bebjakově Herci.

Když už Honzík s Branďákem zmiňovali onen nepoměr, tak upřímně, i přes snahu se bídným zážitkům vyhýbat, dva jednoznačně nejhorší seriály za poslední rok byly právě české – nejdříve Zločiny velké Prahy, které nebyly zas tak strašně příšerné, ale spíš naprosto nezajímavé. Největší zklamání roku za mě určitě Hřebejkovy Boží mlýny. Hřebejk vyvolal velikou bouři na Twitteru, když hodně kritizoval úspěšný seriál HBO Mělas to vědět, že to byla snobárna, ve které mu bylo líto těch skvělých herců, že musí hrát v takový blbosti, a především u toho nezapomněl zaspoilerovat, kdo je vrahem. To je sice legitimní názor, ale když pak člověk vidí neetické (záměrně provokující?), náladou nezvládnuté a s každým dílem čím dál absurdnější a absurdnější Boží mlýny, tak si spíš člověk řekne, jestli by Hřebejk neměl projevit také trochu sebereflexe a nezeptat se sám sebe, jestli mu není líto vlastních herců :-) ?

V Liberci jsem se k tomu vůbec nedostal, ale pro úplnost si zde sám pro sebe ještě napíšu, že mé nej PC hry za poslední rok byly Amnesia: Rebirth (bronz), Cyberpunk 2077 (stříbro), Doom Eternal (zlato). Z českých her jsem hrál spíše průměrný survival horror Someday You´ll Return a poté příjemné překvapení, bezdomovecké – Hobo: Tough Life.

Na večeři jsme šli do Honzíkem vybrané restaurace U Šesti Kohoutů. Honzík se mě ptal, co podle mě znamená ten název. Sázel jsem na 99%, že tam bude 6 píp (kohoutů), ještě mě napadla možnost B – podle pražských Dvou Kohoutů – kde jsou jakoby dva alfa-samci, jeden expert na výrobu piva (Matuška) a druhý expert na čepování piva (mistr světa Svoboda). Že by v jedné restauraci měli hned 6 alfa-samců, bylo nepravděpodobné, tudíž jsem samozřejmě sázel na 6 píp. Když Honzík před vstupem řekl, že jde o značkovou restauraci Rohozeckého pivovaru (jako má třeba staráč Potrefenou Husu), a po vstupu člověk opravdu napočítal 6 píp, bylo jasno :-) . Jinak po Miléniu od Honzíka další povedená gastrovolba. Prostředí jsme se shodli, že asi nejhezčí, které z Liberce známe. Můj Rib-eye steak s omáčkou demi-glace i Honzíkovy zapečené brambory nadprůměrné. Pivo i servis ok.

Večer kromě deskovek a večerní procházky přišlo na řadu i promítání na Honzíkově noťasu. Pouštěli jsme si Francouzskou komedii RRRrrr!!!. Komedie, která určitě není pro každého, ale mně její ulítlý humor vyhovoval, zároveň jsem si doplnil vzdělání a nejsem už tak out, neboť Honzík s Holásky z filmu neustále citovali :-) .

Středa – Čekal nás vrcholový den s výšlapem na Ještěd. Na Ještědu jsme sice již v minulosti byli, ještě s Ondrou, jenže tehdy jsme jeli lanovkou. Tentokrát jsme šli po svých nahoru i dolu. Nejdříve nás čekaly 3 km na Pláně pod Ještědem, první tak 1,5 km pozvolný, jenže druhých 1,5 km opravdu nemravně prudkých a náročných. Nějak jsme to dali, a pak už to bylo opět pozvolné celou cestu až na vrchol, takže kromě toho prudkého 1,5 kiláku to byla zívačka :-) .

Cestou jsem pokračoval ve filmech a seriálech. Ke slovu se tentokrát dostal i Honzík. Protože má rád Mijazakiho Cestu do Fantazie od studia Ghibli, rozhodl se shlédnout všechny ostatní filmy toho studia. Dle jeho slov bohužel shlédl nejlepší film jako první, a ostatní počiny již nedosáhly kvality Cesty do Fantazie. Nejvíce se mu za poslední rok nakonec líbilo My Fair Lady.

Ze seriálů se Honzíkovi nejvíce líbil Dámský gambit, ačkoliv se mu moc nelíbil. Byl to jediný seriál, který za poslední rok viděl.

Nahoře na Ještědu jsme se chtěli nějak občerstvit. Venkovní stánek neměl moc zajímavý výběr. Tak Honzík navrhl jít dovnitř do restaurace. Vzhledem k tomu, že jsem měl v hlavě vsugerováno, že je vevnitř velice draho, tak se mi tam moc nechtělo. Honzík zmínil, jak jsem o víkendu ryl do Branďáka, ať se pořádně rozšoupne a jde do Black Horse, vždyť je přeci na dovolené, a musel jsem uznat, že má pravdu. Vevnitř v restauraci nakonec nebylo tak draho, jak jsem si myslel, na druhou stranu jídla byla průměrná – mé houbové rizoto i Honzíkův moravský vrabec.

Jinak Ještědský vysílač, považovaný za jednu z nejkrásnějších staveb v ČR, je dle mého názoru krásný spíše z větší vzdálenosti, kdy krásně vynikne, jak zapadá do krajiny. Když člověk stojí přímo před ním, tak mi upřímně zas tak výjimečný nepřijde.

Večer jsme šli do kina Varšava, kde bylo promítání krátkých animáků nominovaných na Oscara. Kino je to spíš takové undergroundové. V sále byly rozmístěny dřevěné židličky, na kterých se špatně sedělo, a ke konci promítání už mě dost bolela zádíčka. Kraťasů bylo celkem 8, 5 z nich nominovaných na Oscara (komplet z této kategorie) + další 3 ,,doporučované“. Honzík hodnotil spíše radikálněji – ty, které se mu nelíbily, neváhal ohodnotit odpadem, či jednou hvězdičkou na ČSFD, naopak ty, které ho zaujaly, dostaly většinou maximálních 5 hvězd. U mě se to tentokrát sešlo velice konzervativně – všem počinům jsem dal 3 nebo 4 hvězdy. Dle Honzíka byl nejlepším kraťasem To Gerard, následovaný delším rýmovaným animákem The Snail and the Whale. Já bych zmínil Netflixovský Mám vás ráda, ať se stane cokoliv. Velice zajímavá byla též jihokorejská Opera. Naopak asi nejrozporuplnější reakce si od nás odnesl francouzský artový kraťas Genius Loci.

Čtvrtek – Honzík vyrazil s Tomášem do aquaparku Babylon.

Já, jako každý čtvrtek, vyrazil do oblastní galerie, kde mají v tento den vstup zdarma. Šel jsem především na Oskara Kokoschku, o zbytku výstav jsem nic nevěděl. V hlavním sále byla výstava obrazů krajináře Františka Kavána. Dle mého názoru průměrné krajinky, nevím, co více bych k tomu řekl.

V hlavním sále ve druhém patře jsem v minulých letech vždy procházel prosklenými dveřmi do dalších výstav. Tentokrát tyto dveře byly zataraseny. Byl jsem tedy nucen to celé obejít a znovu vystoupat do druhého patra, kde jsem na konci jedné chodby otevřel dveře (nejblíže oněm zataraseným) a jen lehce nakoukl do místnosti, kde byla na zemi nějaká rozsypaná hlína a na zdech nějaká přilepená dřívka. Hm, tak proto ty skleněné dveře z hlavního sálu byly zavřené, tady něco připravují, a ještě to není hotové, řekl jsem si. Vracel jsem se, ale cestou vyšla jedna ze zaměstnankyň galerie, ukazovala právě na ony dveře, do kterých jsem nakoukl, a ptala se, jestli už jsem byl na proměnné výstavě. Zalhal jsem a řekl, že ne. Po této odpovědi jsem byl nucen se vrátit k oné hlíně na zemi a dřívkům na zdi a uvědomit si, že je to vlastně celá jedna výstava…

Nevím, jestli podobný typ umění někoho bere – mě to každopádně nebere. Jak už jsem psal v jednom mém Libereckém článku, přijde mi, že se ze současného umění vytrácí řemeslo. Dnešním umělcům jde často čistě o sdělení. Sdělení je sice ok, ale nejdřív ze všeho musí být podepřeno nějakou estetickou hodnotou (řemeslem), bez něj mi přijde sdělení na nic. Jako kdybyste psali knihu plnou upřímného poselství, ale literárně mizernou, tak celá kniha bude prostě mizerná, i když bude mít sdělení.

O patro níže bylo v podstatě to stejné, akorát jsem si všiml, že to má být výstava o kyslíku. Tentokrát tam nebyla nalepená dřívka, ale nějaký větývky opřený o zeď a na zemi nevím, co to tam leželo, každopádně tam taky něco leželo. Rychle jsem to prošel a pokračoval dál. Dál tam bylo nějaké promítání o proutkaření a jeho využití ve vojenství. Téma sice zajímavé, ale většinou nechodím do galerie, abych sledoval dlouhý dokument o čemkoliv. Navíc Murphyho zákon říká, že v galerii nikdy nepřijdeš na začátek promítání, což se stalo a nechtělo se mi sledovat promítání někde od prostředku.

Na závěr jsem se konečně dostal ke svému Kokoschkovi, což byla naštěstí velice dobrá výstava, ačkoliv tam moc Kokoschkových obrazů nebylo (jen 5), ale i obrazy ostatních českých tvůrců, kteří měli podobný styl v kresbě tváří (výstava se jmenovala Oscar Kokoschka a jeho blízké tváře), byly velice povedené. Z těch ostatních bych vyjmenoval například Tomáše Jetelu, Jakuba Gajdošíka, Vratislava Ševčíka nebo Martina Mulače.

Po kole se jako každý čtvrtek konal společenský večer. Před jeho začátkem jsem s Verčou Holáskovou probíral masové a sériové vrahy. Všiml jsem si, že sleduje nějaký kanál na netu, který se tím zabývá, a ještě nějakou stránku na Instagramu. Právě na Instagramu mi pak dle fotek dávala hádat různé vrahy, vzhledem k tomu, že jsem na jedné dovolené u moře četl Epochu s největšími sériovými vrahy ever a viděl i množství seriálů s touto tematikou (hned jsem jí doporučoval Mindhuntera nebo české dokumentární Legendy Kriminalistiky), tak jsem se celkem orientoval. Poté jsem zariskoval dosti pochybnou otázkou, jakého má nejoblíbenějšího vraha, a čekal na reakci. Verča bez nějakého dlouhého přemýšlení vypálila Teda Bundyho :-) . Já si zase jako prvního vybavím Andreje Čikatila.

Následoval Honzíkův kvíz. Já byl v teamu s mladými borci Holáskovými (Tomáš, Vít, Vojta) a Matějem. Během večera jsme pili Zubra, tudíž se naše družstvo jmenovalo Zubr Boys. Přišlo mi, že v kvízu bylo letos více otázek, které člověk musel nějak vymyslet, vydedukovat. To nám vyhovovalo méně než loni a výsledkově jsme se propadli – nakonec 4. místo ze 6. Na druhou stranu jsem byl potěšen, že jsme se dostali nejblíže přesné minutáži Dámského gambitu – jen o deset minut. Vyhrál Kopal Team ve složení Kopal mladší, starší a Marian Sabol.

Večer se kromě Celestie hrálo i V pasti. Hra, ve které proti sobě soupeří dva týmy. Jeden hráč vždy vysvětluje svým spoluhráčům jeden pojem, zatímco druhý tým vymýšlí pasti – slova, která vysvětlující hráč nesmí použít a samozřejmě je nezná, tudíž musí pečlivě vážit každé slovo a často popisovat opisem. Hra mě bavila, na druhou stranu jsem v ní byl možná nejslabší ze všech, i proto, že jsem nebyl schopen nepoužívat zakázaná vlastní jména a neustále používal různé popkulturní názvy. Vyvolal jsem i největší debatu ohledně smyslu hry – když jsem napovídal slovy: čarodějnická sága, třetí díl, osoba. Vítek uhodl, že jde o slovo vězeň. Honzík nám odmítl dát bod, že jsem nenapovídal ke smyslu slova vězeň, ale šel čistě po názvu filmu/knihy.

Na rozdíl ode mne vynikající výkon v této hře podávala Verča Holásková, která používala natolik nevšední výrazy, že jsme ji nebyli schopni chytit do pasti, a přitom mluvila přesně k věci. Jinak je ve většině her asi nejlepší Honzík, který má kromě talentu i dostatek praxe.

Při jednom napovídání měl velice těžkou práci Vítek, který dostal za úkol vysvětlit slovo polibek. Hned druhým slovem, jímž byl ,,sex“, se chytl do velice dobře připravených Honzíkových pastí :-) .

Pátek – při dohadování, zda tento den někam vyrazíme, jsem nečekaně předem rozhlašoval, že ano. Roky předtím jsem už po středě býval zničený, ale tentokrát jsem si připadal v pohodě a měl chuť někam vyrazit. Honzík to bral střízlivě a žádný výlet v hlavě nepřipravoval a nejspíš čekal, kdy ráno vstaneme. Po vydařeném společenském večeru a deskovkách jsme bohužel vstali až těsně před dvanáctou, což v podstatě vylučovalo jakýkoliv pořádný výlet. Vynechal jsem snídani (tím pádem mi zbyla jedna sušenka, neboť jsem je měl přesně spočítané – na každou snídani jednu) a šel rovnou na oběd do Zoo 1320 (Maurerův výběr top 1000, 2020), kde jsem byl ten týden již potřetí. Loni, když jsem tam byl poprvé, jsem dostal asi tu nejlepší svíčkovou ever. Další návštěvy mi ale přišly slabší a trochu zkazily výsledný dojem. Letošní návštěvy ale opět skvělé. Prostředí mi sice moc nevyhovovalo – tváří se do moderna, ale přítomnost dětských koutků s venkovním minigolfem způsobující, že do Zoo chodí především maminky a rodinky s dětmi, s tím nejde moc dohromady. Jídlo bylo tentokrát bezchybné, servis jakbysmet. Jako bonus navíc parádně vychlazená a ošetřená Plzeň.

Po obědě jsem s Honzíkem vyrazil na lesní koupaliště. V minulých letech jsem tam trávil docela dost času u stánku s knihou a pivem v ruce. Letos bylo počasí ale takové všelijaké a Holáskové tam v podstatě nechodili, takže to byla má první letošní návštěva. Na lesním koupališti jsme z počátku byli úplně jediní, k mému zklamání byl dokonce zavřený i stánek (druhá rána pro Čendu). Brzy přišla celá třída uřvaných dětí. Honzík si jednou zaplaval a šli jsme pryč.

Večer jsem naposledy vyrazil do Black Horse (celkově již 4. návštěva, protože Black Horse Matters). Kdybych to měl shrnout, nejlepší jídlo a servis z Liberce mají právě zde. Zkušenější gastronaut by možná řekl, že kvalita jídel už se v některých ohledech blíží fine diningovým restauracím. Nejlepší za celý týden bylo asi zdejší Bažantí prso ve slanině s batátovým pyré, kurkumovým bulgurem, dýňovým olejem a sépiovým chipsem.

Prostředí bylo nejhezčí u Šesti Kohoutů. Na pivo jsem do restaurací moc nechodil, ale z toho, co jsem letos zažil, bylo nejlepší v Zoo 1320.

Po večeři jsem ještě s Honzíkem a Vítkem vyrazil k přehradě. Honzík kvůli plavání. Já s Vítkem na pivo, ke stánku. Na pláži u stánku se však konal nějaký koncert a borci tam vybírali vstup. Platit se nám nechtělo, takže ani tentokrát jsem se piva nedočkal (třetí závěrečná rána). Stoupli jsme si opodál k zábradlí a čekali na koupajícího se Honzíka. Přišli k nám nějací dva zlití borci, jeden ze sebe strhal šaty a nebezpečně skočil do vody. Druhý u nás stál, chvíli se bavil, poté vzal telefon a začal do něj hrozně řvát, nadávat a vyhrožovat: Ty zk… sr… ty zp… ču…, vím, kde bydlíš, Kratochvílova 58, mr… zapálim ti tu tvojí zk… Hondu, nebo jakou to máš sr…, vím, kde bydlíš, pobodám ti matku! Atd.

Celkem jsem se obával, co bude dál, ale když položil telefon, bavil se opět normálně a po chvíli odešel. S profíkem Honzíkem jsme poté probírali, jestli se to nedalo brát jako příprava trestného činu. Honzík řekl něco ve smyslu, že příprava trestného činu je trestná pouze k některým činům, toto bylo zkrátka vyhrožování (též trestný čin). Brzy jsme borce opět slyšeli z dálky, jak někde za kopcem opět řve a vyhrožuje. Nějaký chlápek, co šel z koncertu, konstatoval, že tady jsou ňáký emoce. Odpověděl jsem, že emoce tady byly, ale naštěstí se přesunuly někam do dáli.

Večer jsme ještě hráli hru Představ si. Kde čistě pomocí kartiček musíte ostatním hráčům vysvětlit pojem z nějaké kategorie, jako je zjednodušeně řečeno třeba – předmět, zaměstnání, film, fiktivní postava, osobnost atd. U jedné hádanky zazářil navrátilec Branďák. Eda měl kategorii osobnost, vzal do ruku tu nejobyčejnější kartičku člověka, položil ji doprostřed stolu a Branďák vypálil Václava Havla, no a trefil se :-) .

Sobota – čekalo nás poslední ranní kolo, pak sbalit a odjet. Takže mám před závěrečným shrnutím čas se ještě věnovat odpovědím na Branďákovo preview, ke kterým jsem se zatím nedostal a ke kterým snad znám odpověď :-) . Co se rozbíjení týče, letos se snad poprvé stalo, že nikdo nerozbil žádnou skleničku, na druhou stranu první tak tři dny vždy někdo něco rozlil a namočil většinou i nějakou deskovku. Tím pádem Honzíkova spotřeba toaleťáku, kterým se pak vše utíralo, opět vzrostla. Vzpomínám si tedy jedině na to, že Branďák zničil Honzíkův pingpongový míček. Pak ještě vím, že v Liberci padaly rekordy – v hodu víčka na vzdálenost do koše ve třídě. Vojta dal cca 6 m, Honzík to překonal se 7 m a nakonec zvítězil Tomáš s – 8 m.

Na zbytek odpověď nemám. Osobně jsem doufal, že odpoví sám Branďák ve svém vlastním článku, jenže ho zveřejnil dříve než já a odpovědi tam samozřejmě nejsou. Tudíž se odpovědí na některé otázky už nikdy nedočkáme a nezbývá než snít a představovat si, jak to asi bylo :-) .

Nyní tedy shrnutí. Teplotně byl letošní rok horší než ty předchozí – o víkendu bylo dost vedro, pak se to zlomilo a ve všední dny bylo naopak chladněji, což Holáskům a Honzíkovi trochu omezilo koupací aktivity. Jinak ale super ročník, gastro zážitky byly po koroně možná až nečekaně nadstandardní – až teda na ty zavřený stánky (tři rány Čendovy). S Honzíkem jsme toho letos nachodili méně než v předchozích letech, možná vůbec nejméně ze všech Liberců, což ale nebylo dáno leností nebo nechutí, ale jinými pozitivními věcmi – bavili nás deskovky a strávili jsme u nich určitě delší čas než v posledních dvou letech + k tomu ještě poetické večerní procházky na ,,vystřízlivění“ způsobily, že jsme chodili spát pozdě a samozřejmě i pozdě vstávali a nebylo na túry tolik času. Celkem dost se toho i vypilo, také určitě více než v předchozích dvou letech. A to i přesto, že Vojta Holásek byl zdravotně trochu indisponován a neúčastnil se všech večerů.

Šachově jsem byl spokojen, již nemám ambice podávat nějaké výkony, takže +2 mi přijde solidní. Byl jsem spokojen se svou výhrou proti Blažkovi, zajímavá byla i partie s Jardou Burešem. Honzík vzhledem k popisku a názvu diagramového článku patrně spokojen nebyl :-) . U Branďáka jsem též doufal, že své šachování zhodnotí ve vlastním článku, což neudělal a tím nám všem dal opět prostor k představování si, jak moc asi byl spokojenej. Každopádně velice potěšil, že příští rok pojede na více dnů a napíše plnohodnotný článek.

Jan Čermák

(fotili 2-7 Markéta Holásková, 8, 9, 11-14, 22, 23 Jan Fiala, zbytek Jan Čermák)

zápisky Víta Brandejského na tomto webu, článek Honzy Fialy na NŠS, články Pavla Holáska 1, 2, 3 na orlickoústeckých stránkách

 

ŠK Český Brod

Aktuality O oddíle Historie Přebory oddílu A tým B tým C tým Staré sezóny Turnaje Různé Diskuze Odkazy