Open Čenda fňukavec

Open Desko Liberec, 18. - 25.07.2020, Liberec

Cestou jsme zastavili u letadla a skvěle se najedli. Při prezenci jsme předali klubový hrníček a domácí med a na pokoji nás přivítala lahev vína a dvě skleničky. Poprvé jsme měli pokoj v přízemí. Nevýhoda mě okamžitě uhodila do očí – byl tmavší. Naopak výhodou byly ušetřené schody a blízkost pokoje Holásků, díky čemuž jsem se dvakrát zúčastnil pozdněnočního povídání na chodbě před jejich pokojem. Zatímco jsem rozkládal hry, Čenda pověsil na tabuli ručník a pustil se do nápisu Go Pogonina, který několikrát přepsal a změnil mu barvy, než byl spokojený. Chtěl jsem také něco nakreslit, jenže mě nic nenapadalo. Později se tabule rychle zaplnila mnoha kresbami.

Po vybalení jsme vyrazili do města. Na náměstí měli opět nové sochy, tentokrát nějaké podivné. V Radničním sklípku jsme si dali oběd. Zvolil jsem kachnu, Čenda se spokojil s česnečkou a oba jsme si výborně pochutnali a byli spokojení. Poté jsme vyrazili nakoupit víno, ale zjistili, že vinárna už není.

Tomášek někdy v červnu utrpěl zlomeninu ruky, v sádře ji však mít nemusel. Pochopil jsem, že se úraz stal ve škole či na nějaké školní akci. Sprdnul jsem Tomáška a s ním i ostatní Holásky, že to nenahlásili jako školní úraz a nezajistili zapsání do knihy úrazů. To jsou zbytečné chyby, které mohou mrzet! Tomášek se nemohl koupat a měl ruku mít v nějaké ortéze a neměl s ní příliš hýbat.

Večer jsme rozjeli deskovky. Sehnal jsem nové hry a byl zvědavý, jaký budou mít úspěch. K tradičním účastníkům se navrátila Verča Š. a nově se přidali Matěj a Soňa.

V neděli proběhlo dvoukolo. Čenda si přivezl novou gastroknížku od Hejlíka, kde si vyhlédl mj. vegetariánské bistro Mikyna, kam chtěl jít na snídani, s čímž jsem obratem souhlasil. Také pořád mluvil o restauraci Black Horse, ve které se vzhlédl v TOP 100 Maurerova výběru (94. místo, jediný podnik z Liberce). Divil jsem se, že tam chtěl jít, když už tam jednou byl, ještě s Ondrou, vytáhli tehdy šachy, na což měla obsluha kecy, tak odešli. Navíc se mi restaurace zdála docela drahá (upřednostňoval jsem večeře v bufetu). Nakonec jsem souhlasil, že tam půjdeme na večeři. Oba jsme si dali panenku Wellington. Název tohoto jídla mi byl povědomý, protože jsem viděl jeho přípravu v jednom náhodně zhlédnutém TV pořadu s Pohlreichem. Utkvělo mi v paměti, že to byla nějaká jakoby roláda, což jsem také na talíři očekával. Jednotlivé složky pokrmu však byly odděleny. Čenda prohlásil, že panenka je dekomponovaná. Maso, omáčka i hranolky byly dobré, jen houbové pyré mi přišlo dost nevýrazné a asi bych raději, kdyby to bylo komponované. Lístky listového těsta jen tak volně vypadaly opravdu podivně. Jinak obsluha byla vynikající, ale prostředí se nám příliš nelíbilo – zeď nad restaurací se nacházela v zanedbaném stavu a výhled se naskýtal do nepříliš hezkých ulic.

V pondělí ráno jsme vyrazili na snídani do Mikyny. Dal jsem si avokádovou topinku (kterou Hejlík doporučoval, jak mě Čenda posléze informoval), abych zjistil, že mi vlastně avokádo nějak příliš nechutná. To Čenda již věděl, a proto si dal jogurt. Čenda si ještě došel na záchod a po návratu hlásil, že nevěděl, které jsou pánské a dámské, že tam viděl XX a XY a on šel na XX. Čendovi jsem vysvětlil rozdíl – chromozomy XX mají ženy, zatímco XY muži. Poté jsme vyrazili klasicky na zahřívací výlet po okolí Liberce – na Prosečský hřeben, kde jsem zdolal rozhlednu a Čenda jedno točené.

Pokračovali jsme do Jablonce, odkud jsme se vrátili tramvají. Čenda vykládal o knihách – moc nečetl, ale nejvíc se mu v posledním roce líbili Bratři Karamazovi a chválil i Pána prstenů, kde je nejlepší scéna bitvy, jakou kdy četl. Probral i seriály – nejvíc se mu líbila druhá řada K smíchu. Dějově tak divný, až byl zajímavý, mi přišel Californication. Čenda se odmlčel pouze při náročnějším stoupání, kde jsem vykládal o knihách – nejvíc se mi líbil Soudce a jeho kat od Dürrenmatta (závěrečná opulentní hostina), největší dojem zanechal Svět podle Garpa od Irvinga (nehoda), dost smutné bylo Nahý jsem přišel na svět od Weisse. Cestou po Liberci jsme promokli.

Čenda si stěžoval na bolavou hlavičku. Kromě toho jej vždy ráno bolely kyčle kvůli matraci, na které však minulé roky v pohodě spal. Mně se první noci špatně spalo, ale pak jsem matraci trochu vyfoukl a bylo to už v pohodě.

Večer jsem rychle dohrál a s Verčou H., Markétkou a Vojtou vyrazil na přehradu, kde jsme se s Vojtou koupali. Později dorazili Čenda s Vítkem.

V úterý ráno jsem zjistil, že ani po celonočním pobytu u otevřeného okna boty nedokázaly zcela proschnout, byl trochu zoufalý a zabalil s sebou mnoho párů ponožek. Při odchodu nás potkal Ivan Kopal:

„Jestli jdete někam ven, tak běžte tady doleva – nefungují čipy, spadl server. Shánějí větší kladivo.“

V 8:36 jsme vyjeli do Kořenova. Ve vlaku jsem rychle prolistoval na nádraží koupené noviny a vycpával jimi boty a ještě si vyměnil ponožky. Díky tomu jsem z Kořenova již oba vyšli v suchých botách. Cestou, když jsme hledali odbočku a šli po zjevně nesprávné cestě, jsme na ní zastavili a kontroloval jsem situaci v mapě. V lese v kopci nad cestou jsme si všimli u nějaké pásky ohraničující část lesa několika kluků v maskáčích se zbraněmi – hráli airsoft.

„Civil!“ ozvalo se po chvíli.

„Hra!“ zaslechli jsme, když jsme se vraceli zpět. Taková bezpečnostní opatření mě příjemně překvapila.

Čendu bolel žaludek. Došli jsme na kopec Hvězda, kde jsme se pod rozhlednou Štěpánka zastavili u nacistického pomníku – pocta padlým vojákům německé armády z okolí, i nedobrovolně odvedeným. K návštěvě mě inspiroval článek. Čenda mě vyfotil.

„Vypadám jak voják wehrmachtu,“ komentoval jsem výsledek. Čenda reagoval nějakou glosou o hajlování… Všechny ruce však zůstaly při těle. :-)

Cestou do Příchovic jsme procházeli alejí, kde každý strom měl jmenovku. Toho jsem si všiml pozdě a už nenarazil na jméno, se kterým bych se vyfotil. Našel jsem však strom pro Čendu.

V Příchovicích jsme dorazili k Majáku Járy Cimrmana, ale do muzea ani na rozhlednu nešli. Čenda si v obchůdku všiml knížky Hejlíka rozevřené na straně s Restaurací u Čápa, kde jsme plánovali oběd, a byl příjemně překvapen. Gastronaut Čenda totiž před odjezdem na výlet nezkontroloval, jestli v cíli není nějaká restaurace uvedená v knížce. Po odchodu mě napadlo, že jsme si měli přečíst, co doporučuje, ale už jsme se nevraceli.

V restauraci jsme si sedli na terasu k šestimístnému stolu, kterých tam bylo několik volných, zcela na kraj terasy, abychom si užívali výhledu. Když jsem jedl polévku, přišla nějaká ženská, že jich je hodně, potřebuje hlídat děti a jestli by nás mohla poprosit, že bychom si sedli ke stolku pro dva, které byly u zdi. Čenda to obratem odsouhlasil. Jako výraz znechucení jsem pustil z ruky lžíci, která cinkla o talíř. Záhy změnu zjistila obsluha.

„My jsme se přesunuli,“ vysvětlil Čenda.

„Byli jsme odsunuti,“ uvedl jsem věc na pravou míru.

Obsluha byla dost laxní a talíř od polévky odnesla až s přinesením jídla. Navíc, na rozdíl od velkých stolů, zde nebyly příbory. Neúspěšně jsem zkusil oslovit okolojdoucí servírku, ale po zkušenosti s čekáním na odnos talíře jsem je raději sehnal od jiného stolu. V guláši nějak málo nakrájeli cibuli a musel jsem ji jíst jako špagety a Čenda měl kuře s rýží dost suché, což ocenil dvěma korunami.

„To nestálo ani za ty dvě koruny,“ vytkl jsem mu poté, co jsem zaplatil přesně. Ani jsme nedostali účet. Čenda si tam chtěl koupit pivo s sebou, ale pro předraženost tak neučinil, což jsem mu odsouhlasil. Namísto projevování nesouhlasu s výsledky demokratických voleb (obrázkem přesýpacích hodin s nápisem „Mám toho dost“) by se raději měli soustředit na to, aby milion chvilek nezažívali jejich zákazníci (a ovšem také lépe vařit, samozřejmě). Při odchodu mě zaujalo křičící dítě, které s brekem volalo maminku, ale ta na něj dlouho kašlala. Konečně se matka uráčila se dítěti věnovat – nebyla jí nikdo jiný než ona vyhazovačka. Škoda, že mě nenapadlo zeptat se, jestli jsou v restauraci možné rezervace, mohl jsem ji poprosit, aby si ji příště udělala. Čenda se vyjádřil, že by tuto restauraci do své gastromapy nedal, nicméně vše ještě relativizoval prohlášením, že možná od Hejlíkovy návštěvy vyměnili šéfkuchaře. Později jsem si v knížce četl ten text a celý je jen o tom, odkud berou suroviny. Doporučil několik jídel, ta tam však neměli. Došli jsme do Tanvaldu, kde si Čenda koupil v nádražním bufetu plechovku Plzně a pochvalně se vyjádřil, že prodavačka byla mladá. Také ho zaujala reklama na budově poblíž nádraží.

Cestou Čenda vykládal o filmech – nejvíce se mu líbilo z nových Tenkrát v Hollywoodu a ze starých Spalující touha. Slovo jsem si vzal opět jen při stoupání, načal své filmy a mj. líčil brutální scény z Nabarveného ptáčete, což Čendu nechalo zcela v klidu.

V průběhu dne si Čenda stěžoval na bolavé nožičky a začal vyjadřovat pochyby o své účasti na vrcholovém výletu na Jizeru, který měl proběhnout ve středu. Nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti a považoval to za běžné naříkání. Po partii jsem Verče H. přečetl první kapitolu její knížky a připsal jí k tomu v revizích a komentářích náměty na vylepšení. Hlavní hrdinka zachraňuje jinou postavu, vážně zraněnou, u které není patrné, zda přežije.

„Mám ho nechat umřít?“ šokovala mě Verča. To není otázka pro korektora, rozhodnutí o tomto je výsostné právo a povinnost autora! Odpověděl jsem, že to je na ní, že pokud přežije, tak by se ještě v knize měl objevit, pokud zemře, tak to byla ukázka charakteru hlavní hrdinky.

Poté jsme vyrazili na lesní koupaliště, kde jsme brzy zbyli samotní kromě skupinky hrající nějakou deskovku u stolu na protější straně. Jediný jsem si šel zaplavat a v průběhu trochu doléhal hovor a zaslechl jsem mj. cosi ve smyslu „určitě plave bez plavek“. Lehce jsem zvolal, že plavky mám, ale nezdálo se, že by to k nim dolehlo. Vzápětí jsem si uvědomil, že jsem vůbec reagovat neměl a toho se nadále přidržel.

Večer Čenda odmítl Jizeru, že by šel něco kratšího, třeba do Bedřichova, že jsme měli náročné výlety a také že v průběhu karantény nebyl moc fyzicky aktivní. Že by možná šel na Jizeru v pátek. Večer jsem strávil v zachmuřených úvahách. Byl jsem rozchozený s chutí na vrchol, pátek byl nejistý, navíc po plánovaném společenském večeru a před sobotou, kdy to musím odřídit, jsem si nechtěl dávat ten nejtěžší výlet. Zjistil jsem, že letošní výlety náročnější než vloni byly, přesto mám za to, že to tak hrozné nebylo. Občas si vzpomenu na Maťu a jeho tričko s mapou vrcholové Krakonošovy stovky – to nikdy nedokážu. :-( Odjezd v 7:36 nikoho nenalákal. Nakonec jsem se tedy rozhodl na Jizeru vyrazit sám. Zdržel jsem se přemlouvání a výčitek. Přitom Čenda je na tom fyzicky mnohem lépe než já – co on dokáže ujet na kole… Přemýšlel jsem, jestli vůbec ještě do Liberce jezdit, jestli by vlastně nebylo lepší vyrazit do Jizerských hor sám, mimo turnaj a bez nutnosti návratů do čtyř odpoledne…

Také mi Verča mezi řečí sdělila, že se jí vybil notebook a ztratily se jí neuložené revize ode mě. Reagoval jsem dotazem, zda to nemá automaticky uložené – tuto funkci vypla. Jinak jsem to přešel zcela bez emocí a dalších komentářů.

Ve středu jsem Jizeru zdolal. Řešil jsem dilema se zpáteční cestou – nakonec jsem zvolil nejkratší cestu přes skály v domnění, že to nebude tak hrozné, ale celkem bylo, chvílemi jsem si připadal jako v Českém ráji. Poprvé v životě jsem viděl skoby s řetězem a nevěděl, jak je sejít – sešel jsem je popředu a každý krok došlápl na skobu. Díval jsem se na rodinu za mnou, abych se přiučil – pubertální syn to sešel bokem s mezikroky mezi skobami. Nebyl jsem si jistý, jestli se zrovna takto má chodit. Pokračoval jsem dál, až v jednu chvíli se cesta začala prudčeji svažovat a přešla v lesní pěšinku schůdnou s problémy. Otec rodiny se zdáli nade mnou ozval, že už dlouho neviděl značku.

„Nechci se vracet,“ ozval se blíže nade mnou syn, „pán to tady určitě zná.“

„No to určitě,“ zasmál jsem se, „taky se mi nechce vracet.“

Zřejmě se vrátili, neboť hlasy záhy utichly a smích mě také přešel. Pěšinka brzy zmizela a prodíral jsem se přímo dolů obtížným terénem, po kamenech, mezi stromy a borůvčím – takové spousty nádherných borůvek! I když už jsem v životě šel i obtížnějším terénem, byl to velice náročný sestup…

Konečně jsem přišel k nějakému, k trase sestupu kolmo tekoucímu, potoku, přešel jej a dostal se na lesní cestu končící u nějaké oplocené pastviny. Pokračoval jsem po proudu potoka, narazil na další lesní cestu vedoucí na nějaké pole. Oplocení ani cedule zde nebyly. Už jsem se chtěl dostat do civilizace, tak jsem přešel polem k obci. Na kraji pole u domů byl rybníček s lehátky a okolo popocházel telefonující nahý opálený chlap jako hora. Všiml si mě a zmizel za živým plotem. Vzápětí zpoza živého plotu vyšel pitbullovský pes, který se pomalu blížil ke mně. Zastavil jsem a čekal, co se bude dít.

„Astore!“ ozval se silný hlas od rybníčku směrem ke psu, vyšel i chlap, již v plavkách a bez telefonu. Chvíli řval na psa, dokud ho nedržel kolem těla.

„Co tady děláte? Tohle je soukromý pozemek!“ zeptal se důrazně.

„Jsem přišel z lesa, tam to nebylo oplocený. Potřebuju se dostat do vesnice,“ ani jsem si nesundal sluneční brýle.

Pokynul mi projít kolem dřeva (nějakých klád). Nakonec jsem došel až na nádraží, kde jsem ke svému překvapení zjistil, že jsou teprve dvě a na kolo to stihnu včas.

Čendu trápil bolavý spálený krk, dal si sprchu, byl na obědě v ZOO 1320 a vyrazil na lesní koupaliště (bez Holásků), kde četl knížku a pil Volta – postupně 9°, 11° a 12°. Zaujala ho servírka – rozbil se jí kávovar a každému říkala, že se omlouvá, že technik je na cestě a neví, kdy dorazí. Také jí došla devítka a namísto, aby ji škrtla na tabuli, se každému omlouvala, že ji nemá. Oboje trvalo celou dobu, kdy tam byl, tj. několik hodin.

Večer se hrál fotbal v tělocvičně. Kvůli bolavým nohám jsem se neúčastnil a hrál s Tomáškem ping pong, který nemohl hrát fotbal kvůli ruce.

V průběhu turnaje nás také Čenda obšťastňoval příhodami ze záchodu, kam chodil močit do určité kabinky, kde byl v míse chlup, a on se jej snažil proudem moči dostat ze stěny dolů, ale nedařilo se mu to.

Ve čtvrtek Čenda klasicky vyrazil do galerie, kde „vystavovali“ instalaci s názvem Interference, což byla nějaká drátěnka (?) pod stropem a mělo to dělat nějaký optický klam, což Čenda nepochopil. Nedivím se. Jak se Čenda vyjádřil, ostatní výstavy byly mnohem lepší – české umění 19. a 20. století, Eugen von Kahler ze soukromé sbírky, geometrické struktury a nějaká hudební videa. Čenda se mě snažil do galerie zlanařit, ale neměl šanci – to by tam musela být nějaká klasická, konzervativní, snad až ortodoxní výstava impresionismu nebo krajinomalby. Tomu ale u této galerie nevěřím – v mých očích se znemožnila výstavou doslova sraček jistého „umělce“. Od té doby snad už doslova sračky nevystavuje, přesto se zjevně rozcházíme v tom, co považujeme za umění.

S Verčou H. a Tomáškem jsme vyrazili do botanické zahrady. Sice už jsem v ní byl, ale jednak už před 5 lety, také to byl určitý kompromis (Tomášek se nemohl koupat, proto neprošel Babylon) a navíc jsem zaznamenal zprávu, že tam je nejmenší leknín na světě. Oba mě udivili svými rozsáhlými botanickými znalostmi. V jeden okamžik, kdy jsme s Tomáškem chtěli pokračovat mezi záhony květin, Verča zamířila do skleníku, kam jsme ji následovali. Tomášek reagoval, že si myslel, že to vedu já. :-)

Poté jsme, i s Čendou, šli na oběd do pizzerky. Před jídlem jsme dostali pizza chléb, Čenda hned vysvětloval proč (aby se nám nastartovalo trávení a více toho snědli) a po snědení krajíčku prohlásil:

„Řekl bych k tomu toto: preferuji tekutý chléb.“ Poté jsme vyrazili nakoupit ceny na kvíz – Čenda doporučil Ice Bohemia Sekt.

Po kole proběhl společenský večer – po dlouhé partii jsem se připojil a již byla zábava v plném proudu. Kvíz že až odpadne počáteční nápor, mezitím se bufet vylidnil a zbyli jen Holásci. :-) Pak jsem dostal pokyn a bufet se rychle zaplnil.

Kvíz z mého pohledu dopadl velmi dobře, několik otázek by si nicméně zasloužilo lépe formulovat a také vyhlásit pomocné hodnocení, které málem bylo potřebné. O jediný bod vyhrálo družstvo Bylo nás pět ve složení Čenda a Vítek, Vojta a Tomášek Holáskovi.

„…doufám, že se vám to aspoň trochu líbilo,“ ukončil jsem kvíz. Vyčerpaně jsem si sedl k vítězům a vypadal nepřítomně.

„90 % věděl Čenda,“ hlásili jeho spoluhráči. Kvíz však samozřejmě neviděl a nevěděl o něm nic konkrétního – ač jsme si později sektem připíjeli mj. na podvody v kvízu. :-) Čenda má velký šachový rozhled, a i tak mě překvapilo, že nevěděl posledního vítěze TCEC. Mj. se potvrdilo, že není rozhodující šachová výkonnost, neboť družstvo kolem IM Bureše bylo až druhé.

Brzy jsem zaslechl zmínku o koronaviru a opatřeních, ožil jsem a promptně si přisedl k pořadatelům. Že Ministerstvo zdravotnictví vydalo mimořádné opatření, které nařizuje nošení roušek na vnitřních hromadných akcích. Našel jsem znění, kde se uvádí:

„se 2. zakazuje pohyb a pobyt bez ochranných prostředků dýchacích cest (nos, ústa) jako je respirátor, rouška, ústenka, šátek, šál nebo jiné prostředky, které brání šíření kapének, a to na hromadných akcích uvedených v bodu 1. s účastí přesahující ve stejný čas 100 osob, konaných ve vnitřních prostorech staveb, tento zákaz se nevztahuje na:
…
d) sportovce v době tréninku, zápasu, soutěže apod.“

V první moment jsem se hlasitě zaradoval, že se na nás vztahuje výjimka, poté jsme to řešili dál. Účastníků bylo 102, celkem 111 osob. Na pokles počtu osob nešlo spoléhat. Padaly úvahy, že po „dohrání“ partií by hráči nechali běžet hodiny, a tedy že by vlastně partie neskončila, stále by sportovali a nemuseli nosit roušky. Že ve fotbale hráči na střídačce také nemusí nosit roušky.

„…právně vachrlaté,“ zhodnotil jsem tuto variantu. Pravidla FIDE totiž definují, kdy končí partie (matem, vzdáním…) a stanoví, že hráči, kteří své partie dokončili, jsou považováni za diváky. Otázka zastavení hodin je v této souvislosti bezpředmětná. I hráči ze sousedních stolů by dosvědčili konec partie. Padla úvaha, že doba mezi skončením partie a vyhlášením je součástí turnaje, na to jsem reagoval ve smyslu, že za neúčast na vyhlášení nelze hráče postihovat a ani ve fotbale to neznamená, že do vyhlášení výsledků ligy fotbalovou asociací by hráč nemusel mít roušku.

Navrhl jsem rozdělit turnaj na sektory, něco jako na MS seniorských družstev – že by se hrály 4 turnaje po 25 lidech, ale tato varianta se blíže nerozebírala – stejně by se potkali na chodbě, v bufetu a na WC…

Řešilo se i, zda má mít roušku rozhodčí – třeba ve fotbale ji nemá, hodně toho naběhá, což nebyl úplně dobrý argument. :-)

Diskuze se stočila na bufet – toho že se opatření netýkají, ale lidé v něm by měli mít roušku. Ale při konzumaci ne. Takže budou chodit po škole s lahváčem v ruce. :-) Paní z bufetu prohlásila, že udělá výdejové okénko, načež jsme se rozesmáli.

Nadnesl jsem také možnost nechat to celé být, že není věcí pořadatelů, jak se lidé dozvědí o mimořádném opatřením, které navíc pořadatelům žádné povinnosti nestanoví, to však neprošlo – že vždy jsou jako první popotahováni pořadatelé.

Přisedla si k nám Markétka se slovy, že jde poslouchat dospěláckou diskuzi. Navrhla hrát venku, ale o tom jsme nediskutovali.

Na závěr jsem prohlásil, že vidím dvě možnosti – buď zavolat nebo napsat na hygienu a řídit se tím, co řeknou, nebo prostě říct, že hráči před partií a po ní mají mít roušky a že to je mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví. Byl jsem zvědavý, jak se k tomu nakonec pořadatelé postaví.

V pátek ráno jsem se již cítil dobře a, protože Čenda pořád mluvil o Bedřichově, naplánoval jsem tam výlet. V 10:20 jsme tam vyjeli autobusem. Stejně jako vloni si Čenda u kiosku dal Albrechta.

U sousedního stolu se bavili o brčkovém grupáči a intelektuálních schopnostech fotbalistů. Čenda se mě zeptal, co si myslím o opatřeních proti koronaviru.

„Nemyslim si nic,“ odpověděl jsem obratem upřímně. Následovalo mé krátké, leč nejobtížnější zamyšlení za celý turnaj. V následné nedlouhé diskuzi jsem se pokoušel odpovědět nějak konkrétněji, ale příliš se mi to nedařilo.

Vyrazili jsme přes les z kopce do Liberce a došli k přehradě, kde jsme potkali Holásky, najedli se a někteří jsme si zaplavali. Cestou jsem dopověděl své filmy – nejvíce se mi líbilo Na nože. K mému překvapení Čendu zaujalo Ad Astra, poté, co jsem vylíčil děj včetně konce. Čenda ještě vykládal o hrách, které hrál – nejlepší pro něj bylo Ori and the Blind Forest. V průběhu turnaje také s Tomáškem zahrál Resident Evil.

Před kolem pořadatelé oznámili, jak to bude v sobotu – zhruba to odpovídalo mnou uváděné druhé variantě, vyvěsili i informace v písemné podobě.

Večer jsme hráli ping pong a také fotbal. Čenda šel na večeři do Black Horse a dal si grilované kuřecí prso a chutnalo mu více než panenka.

V sobotu ráno Čendu bolel krk a chtěl odjet před vyhlášením. Zabalili jsme si a že uděláme fotku, ale jestli ještě počkáme na Soňu, že řachne do 10 minut.

Protože jsem koncem turnaje dostal nápad, vyplnil jsem vzniklý časový prostor kresbou komiksu, jen ta zbraň se moc nepovedla, Čenda to označil za uzinu – nemohl jsem si vzpomenout, jak přesně vypadá kalašnikov a notebook už byl zabalen. Vítkovi jsem nakázal, aby byl vidět komiks, takže stál stranou a moc se u toho netvářil. Po fotce jsme vyrazili. Vyhlášení výsledků nakonec proběhlo venku.

Deskovky jsme hráli nějak méně – první dny ve větším počtu, poté v menším – někteří místo toho hráli fotbal, ping pong, holíky (holanďany) nebo prostě nechodili. Nové hry měly úspěch, Čendu nejvíc bavilo Hanabi a Superšpión, který byl asi nejpopulárnější hrou vůbec, neboť kdo přišel, sedal si právě k němu. V něm jsme si i užili dost zábavy.

Vojta, když se jednou měl ptát, zvolil si mě. Vstal ze židle, klekl si na zem, natáhl ke mně ruku a zvolal:

„Vezmeš si mě?“ Po opadnutí smíchu jsem odpověděl, že nevím, jestli to na těch několik hodin má cenu… Byli jsme totiž na zaoceánském parníku, kde na obrázku jsou mj. postavy připomínající Jack a Rose.

U Krycích jmen se zase někteří pokoušeli najít co nejvíce slov odpovídajících dané nápovědě, byť zcela okrajově. Vojta jednou prohlásil:

„Já měl tu nápovědu dát místo na tři na sedm.“

Tomášek zase tipoval náhodná slova a jednou k tomu uvedl:

„Dostal jsem tři nápovědy na jedna a už mám 7 uhodlých karet.“ (i díky špatným tipům soupeřů)

Počasí vyšlo dobře, po organizační stránce turnaj proběhl perfektně, nakonec i ty výlety se povedly, přesto jsme si turnaj užili méně než v minulých letech. Dlouho jsem přemýšlel proč, jestli už ty deskovky celkově jsou ohrané nebo že už jsou všichni starší nebo byly jiné aktivity, těžko říct.

„A jak to vůbec dopadlo s tím chlupem?“ zeptal jsem se na zpáteční cestě Čendy – použil štětku, a to už chlup nevydržel. Odpověděl jsem, že mně se stalo, že jsem zjistil, že v kabince došel papír, tak jsem se musel (po zjištění, že vzduch je čistý :-) ) přesunout do jiné.

Jan Fiala

(fotili 2, 10, 11, 13 Pavel Holásek, 8, 14, 16, 17 Jan Čermák, zbytek Jan Fiala)

články Pavla Holáska 1, 2, 3, článek IM Bureše

 

ŠK Český Brod

Aktuality O oddíle Historie Přebory oddílu A tým B tým C tým Staré sezóny Turnaje Různé Diskuze Odkazy