Open Mravně Pokleslej

Open Desko Liberec, 20. - 27.07.2019, Liberec

Již počtvrté jsme s Honzíkem zavítali na Open Desko Liberec, v současnosti můj nejoblíbenější turnaj, až na ty šachy. Nechápejte to ve zlém, jen se mi již tak nechce šachy aktivně hrát, ačkoliv šachové dění okolo mě stále zajímá. Nejraději bych do Liberce na turnaj jen přijel, ubytoval se ve škole, chodil na výlety, večer žil společenským životem s jinými šachisty a nehrál. Při psaní článku jsem dostal skvělej nápad, že bych příště jel jako doprovod Honzy Fialy, ten mi napsal, že by také rád nehrál. Bystrý čtenář by se mohl zeptat, proč tedy jezdíme na šachový turnaj? No a na to mohu říct jen to, že je to dobrá otázka :-).

V sobotu jsme cestou řešili Rausise. Honza se ke kauze vyjádřil z čistě právnického hlediska, což později dokonce i sepsal a poslal do novin. Něco si již může přečíst na NSS a řekl bych, že rozšířenější verze se brzy objeví i na našem webu. Když jsme se ubytovali ve třídě, hned Honzík k tématu kreslil na tabuli a vznikly hodnotné výtvory. Pobavilo nás totiž, jak Navara psal, že Rausise špehoval na záchod a za dveřmi poslouchal, zda neuslyší očekávané zvuky.

kresba na tabuli

Jan Fiala – Spor (střední část triptychu vpravo), 2019, křída na tabuli, soukromá sbírka

 

kresba na tabuli

Jan Čermák – Odpověď na Fialu (pravá část triptychu, nahoře), 2019, křída na tabuli, soukromá sbírka

V neděli bylo na programu dvojkolo, takže nebyl čas pro žádný výlet, na druhou stranu jsme zašli do jedné restaurace z Maurerova výběru – Zoo 1320. Já si dal svíčkovou, která byla opravdu vynikající, Honzík jen polévku. Vzhledem k tomu, že restaurace byla blízko, zašel jsem tam ještě asi třikrát, ale kvalitou se to úvodní svíčkové již nevyrovnalo. Tento večer se kromě již klasických deskovek, které jsme hráli i v předchozích dvou ročnících, hrál se sourozenci Holáskovými i fotbal. Hrálo se v malé hale přímo ve škole a museli jsme hrát bosí. Byla to sranda a docela masakr, po chvilce jsem byl u konce s dechem a jen to hrál ve stylu Valderamy, kterej to všechno zvládal odchodit, inu stačí to mít v noze. No a v noze jsem to měl – dva puchejře. První z mých bolístek a bebíček. Původně jsem tak chtěl nazvat i článek, něco ve stylu Open Čendo fňukno nej, ale nepřišlo mi to ono.

V pondělí nás čekal výlet do Bedřichova, na rozjezd naprosto ideální kratší výšlap, vzhledem k tomu, že jsme vstali později a mě bolela nožička z fotbalu. Cestou jsem Honzíkovi vyprávěl o všem, co jsem za poslední rok četl, čímž jsme úspěšně navázali na tradici z posledních let, kdy jsme rozebírali všechny shlédnuté filmy a seriály za poslední rok. Já se čtenářsky poslední rok celkem činil, a snažil se doplnit si chybějící vzdělání v beletrii. Nikdy jsem třeba nečetl Dostojevského, jehož jméno bych řekl, že se řadí do pomyslného kánonu autorů, které by člověk měl znát. Dal jsem od něj čtyři kousky a vše mohu doporučit. Pro mě nej kniha, co jsem letos četl, je Milarepa, od Eduarda Tomáše, což nám vášnivě doporučoval učitel na střední a já měl vždy chuť si to přečíst. Jde o románové zpracování životních osudů tibetského světce Milarepy, který dosáhl osvícení. Naopak zklamání pro mě byl Pasternakův Doktor Živago a Višňový sad od Čechova.

Přímo v Bedřichově bylo moc pěkně – klid a mír.

Bedřichov

 

Bedřichov

A Jako třešnička na dortu stánek s občerstvením, kde točili Albrechta od Frýdlantského zámeckého pivovaru, což je jeden z nejlepších minipivovarů v ČR. Dal jsem dva kousky osmičky a byl náramně spokojenej,

Čenda

stejně tak i Honza (spokojenej, ovšem bez osmiček). V autobuse cestou zpátky jsme si chtěli koupit lístky, ale řidič nás poslal koupit lístky do automatu ke stánku. Honzík se vyřítil jak střela a málem ho srazilo auto. U stánku nám řekli, že automat dali pryč, tak jsme se vrátili. Řidič nás vzal jednu zastávku načerno, že nám může prodat jízdenku až v další stanici, takže se to nakonec v dobré obrátilo – ušetřili jsme dvě koruny.

Večer jsme byli v další restauraci z Maurera, v Radničním sklípku, no a bylo to tam dokonce ještě lepší než v Zoo 1320. Obsluha velice profesionální, široký výběr dobře ošetřených Svijan a jídlo bylo samozřejmě vynikající.

Radniční sklípek

Zbytek dne klasicky ve znamení deskovek.

V úterý nás čekal o něco náročnější výlet – jelo se vlakem do Raspenavy a odtamtud pěšky do Frýdlantu, kde jsme měli stihnout exkurze zámku i pivovaru. Cestou se pro změnu řešily seriály za uplynulý rok. Taky jsem se celkem činil, nové české seriály nebo nové řady starších většinou zklamání, ať už Rapl nebo Labyrint. To ve Skandinávii, kterou si české kriminálky mnohdy berou za vzor, to borci umí lépe. Nejnovější řady Dánsko-Švédského Mostu jsem vyhlásil seriálem roku (zlato). Za zmínku dle mě ještě stojí Ostré předměty (stříbro) a K smíchu (bronz).

Před Frýdlantem jsme zjistili, že na obě dvě exkurze není čas, tak nás čekala ,,těžká“ volba mezi zámkem a pivovarem. V pivovaru jsme si ještě dávali oběd.

pivovar Frýdlant

 

pivovar Frýdlant

Honzík ale nebyl dostatečně nasycen, a tak si deset minut před jednou, kdy měla začít očekávaná prohlídka, objednával ještě utopence. Výčepní s utopencem moc nespěchala a naše napětí rostlo, abychom nezdržovali ostatní, raději jsme objednávku stornovali a já si ještě rychle koupil pamětní minci, abych měl památku na jeden z nejlepších minipivovarů v ČR.

Když slečna minci přinesla, hned se nás zeptala, jestli můžeme jít na to. Byli jsme totiž jediní dva, co šli na prohlídku, což nás sice překvapilo, ale bylo to nespornou výhodou, a beze studu jsme se mohli slečny na cokoliv zeptat. Nevím jak Honzovi, ale mě se prohlídka opravdu líbila. Vzali nás do pivovaru za plného chodu, to pro mě bylo příjemné překvapení, neboť jsem to v tomto stylu ještě nezažil. Hned na dvoře oddychoval sympatickej majitel, který se mě ptal, co piju (součástí prohlídky bylo i pivo zdarma na začátek prohlídky a pak ještě degustace čtyř piv zhruba po deci na konci prohlídky, což Honzík ,,urážlivě“ odmítl :-) ), a vysvětloval, jaké spešl ingredience v pivu jsou. Dozvěděli jsme se také, že pivovar byl v roce 2010 zdevastován povodní a znovu povstal o dva roky později.

Uvnitř chlápci pravděpodobně plnili pivem menší soudky a mělo to tam pěknou atmosféru.

pivovar Frýdlant

 

pivovar Frýdlant

V další místnosti ženská manuálně lepila etikety na flašky rychlostí stroje. Průvodkyně nás také vzala do prostorné ,,reprezentativní místnosti“, kde se prý koná hodně svateb.

pivovar Frýdlant

Já jsem původně myslel, kdybych se ženil, že bychom po obřadu šli do Kosteleckého pivovaru, ale udělat to někde na severu a pak jít do Frýdlantského pivovaru by taky nebylo k zahození. Čtenář by mi mohl namítnout, jestli není nevýhoda, že je to tak daleko? Na to bych řekl, že strejda udělal svatbu 200 km daleko ve vinném sklípku u Valtic, a já nejsem blázen a udělám to přeci jen blíž ve Frýdlantě :-).

Cestou zpátky jsem si ještě koupil flašku jejich údajně nejúspěšnějšího piva – Kateřina, kterou můžete koupit i v Liblicích u Marka, a i spoustu jiných piv od Frýdlantského Albrechta.

cesta do vlaku

Večer u deskovek se mladé Holáskové vyjadřovaly dost otevřeně a nepatřičně svému věku. Především třináctiletá Markétka, čímž mě překvapila. Nesluší se zmiňovat podrobnosti, snad jen, že se z nějakého důvodu hrozně smála, když mi v Dixitu shodila figurku zajíčka a já jí řekl, ať mi ho postaví. S politováním čtenářům sděluji, že jsem si ho musel postavit sám. K tomuto tématu později Vojta, u něhož je občas těžší sledovat jeho myšlenkové pochody, najednou vypálil: ,,Mám dostatečný pravomoce na to, abych chytal holkám nohy“! Hláška pobavila, a tak byla napsána na tabuli, stejně jako fáze Vojtova pití, které jste si mohli prohlédnout na prvních dvou obrázcích.

Ve středu nás čekala královská etapa, jíž byl výšlap na Smrk. Byli jsme disciplinovaní a vstali krátce před šestou (v minulých letech nevídané), abychom stihli vlak do Frýdlantu a odtamtud busem do Nového města pod Smrkem, kde to bylo cca 450 metrů nad mořem, takže nás čekalo přes 650 metrů převýšení na vrchol ve výšce 1124 metrů. Začátek byl pozvolný a udělali jsme nějaké fotky u pramenu Kyselka, kde to bylo krásně poetické. Postupně to bylo prudší a jako kompenzace zato horší cesta.

pramen Kyselka, cesta

nahoře zleva pramen Kyselky a jeho okolí, dole cesta na Smrk

Honzík cestou na vrchol povídal o filmech, co za poslední rok viděl. Přišlo mi, že byl celkem kritickej, jen jedinému filmu dal hodnocení 5/5, a to Kubrickovu Osvícení. Viděl i všechny filmy od Tarantina, které mu ještě scházely, neboť je to jeho oblíbený režisér a jeho Osm hrozných zase jeden z oblíbených filmů.

Cestou jsme šli přes Pechovu smrt. Událo se to někdy ve třicátých letech, během honu. Pan Pech měl na sobě pytel, aby na něj nepadal sníh, a plížil se krajinou, když se zvedl, někdo si jej spletl se zvěří a vypálil. Inu pech.

Na vrcholu Smrku byla volně přístupná rozhledna. Uvnitř jedné místnosti byla celkem arogantně napsaná upozornění, aby lidi nedělali bordel, takže tam samozřejmě byl. Kdyby tam ty cedulky nebyly, určitě by to dopadlo lépe.

rozhledna na Smrku

Nahoře na rozhledně samozřejmě pěkný rozhled, ten byl dokonce i cestou na vrchol.

výhled ze Smrku

Cestou dolů jsme plánovali zastavit u chaty Hubertka, abychom se občerstvili, k mému zklamání totiž na vrcholu Smrku žádný stánek nebyl. Cestou jsme ale minuli jednu odbočku a protáhli si trasu o cca 2 km. Měli jsme ale plánovanou hodinovou rezervu, takže v pohodě, akorát jsme už začínali být celkem zničení a už potřebovali někde orazit. Na Hubertce jsem si dal klobásu a dva lahváče a byl náramně spokojenej. Honzík si objednal tři menší jídla a ještě dojedl zbytek mé klobásy a byl taky spokojenej.

Z Hubertky jsme šli do Bílého potoka a odtamtud vlakem, zpět do Liberce. Celý okruh měl něco přes 17 km.

Večer po kole jsme ještě s Holásky vyrazili na vodní nádrž Starý Harcov. Všichni se šli koupat, zatímco já jsem si sedl na ručník s pivem a bylo by mi tam tak krásně, jen kdyby tam nebyl tak otravnej hmyz, kterého k večeru lítaly fakt spousty.

přehrada

zleva Vojta Holásek, Vítek Holásek, Verča Holásková, ležící Tomášek Holásek, Honza Fiala, Markétka Holásková

Povedlo se i úspěšně navázat na loňskou fotku ve stylu Reneho Magritta.

fotka Reneho Magritta

1964

 

fotka z roku 2018

2018

 

fotka z roku 2019

2019

Byl jsem dost pokousanej, stejně tak i ostatní. Ještě teď, když píšu článek, mě to svědí. Při návratu zpět Tomášek, nejmladší z Holásků, ztratil čip od školy. Já s Vítkem jsme mu ho pomáhali hledat, ale vzhledem k tomu, že jsme neměli pořádný světlo a čip mohl být kdekoliv, tak jsme to brzy vzdali. Při návratu zpět Tomášek, nejmladší z Holásků, zjistil, že ztratil kromě čipu i plavky. To už jsme řekli, že na to kašlem a šli zpět do školy. Tam se Holáskové s Honzou Fialou vybavili světlem a vyrazili zpátky k nádrži. Já, chudinka jeden bolavej ze Smrku, zůstal ve třídě. Plavky se našly, ale čip nikoliv.

Čenda

Je to rebel!

Obecně jsme měli výlety pěkně rozvržené, poklidné pondělí, o něco náročnější úterý, královská etapa ve středu a na čtvrtek jsme naplánovali odpočinkový den, vzhledem k tomu, že jsme správně očekávali, že budeme rozsekaní. Honzík ráno nevím, kam šel, ale já šel jako každej libereckej čtvrtek do Oblastní galerie, kde mají v tento den vstup zdarma. Původně jsem dle internetu myslel, že v hlavní místnosti bude výstava o estetice hygieny, na což jsem se tedy moc netěšil, nejspíš proto, že to není moje silná stránka. Nakonec tam byla výstava obrazů Josefa Jíry, českého malíře druhé poloviny 20.století, kterého jsem do té chvíle neznal. No a bylo to celkem solidní, rozhodně lepší než výběr od galeristy Helmuta Klewana z před dvou let, ale zase ne lepší než vynikající loňská výstava o české a slovenské fotografii, s takovými umělci jako Sudek, Funke a Drtikol. Josef Jíra mi z uměleckých stylů nejvíc připomínal expresionismus, škoda jen, že každej obraz vypadal takřka stejně.

prázdné lahve

Josef Jíra – Moje Generace (Z cyklu Oči), 1968, olej, plátno, Národní Galerie Praha

Ve dvanáct jsme měli s Honzíkem dlouho plánovaný sraz u pizzerky blízko naší školy. Neměli tam žádné polední menu. Oba jsme chtěli nějaký gnocchi, těstoviny, špagety, nebo tak něco, jenže všecko bylo přes 160 Kč. Nakonec jsem Honzíka překecal, abychom šli znovu do Zoo 1320, kde polední nabídku skutečně měli. Podle mě zpětně dobré rozhodnutí, ale Honzík byl naštvanej, že jsme z pizzerky odešli.

Pak jsme šli na přírodní koupaliště, kde již byli Holásci. Všichni se šli koupat, zatímco já jsem zasedl ke stánku a hodlal číst Bratry Karamazovi. U stánku mě mile překvapili, měli další menší pivovar a tentokrát takový, o němž jsem vůbec neslyšel – Liberecký Kousek piva. Dával jsem si jejich osmičku, která byla opravdu dobrá a říkal si, že kdyby 8 udělal nějaký velký průmyslový pivovar, tak by pravděpodobně chutnala jako voda. Osmičky z Frýdlantu a Kousku piva jsou ale na svoje volume překvapivě bohatá.

Večer se ještě konal společenský večer. Pořadatelé připravili maso a klobásy – moc dobré. Bohužel letos Honza Fiala nepřipravil s nejmenšími Holásky žádný kulturní program. Mě s Vítkem se zase podařilo napálit Tomáška, když měl třikrát za sebou rychle říci – Dítě spí či leze. Když mu to došlo, rychle to běžel zkoušet na Markétku. Počínal si dost hlučně a jeho snažení s úsměvem poslouchali všichni v místnosti.

V pátek se Honza vydal přes Černousy do Polska a pečlivě to zdokumentoval.

Zámecký dvůr Černousy, věž bývalého kostela v Zawidówě

nahoře a vlevo dole Zámecký dvůr Černousy, vpravo dole věž bývalého kostela v Zawidówě

Já, jak jsem byl ve čtvrtek rozsekanej, tak jsem nevěděl, jestli budu mít chuť s Honzíkem někam jet, ale když jsem se vzbudil a zjistil, že už je pryč, tak se to rozhodlo samo a nemusel jsem to dilema dál řešit. Šel jsem na oběd do Zoo 1320 a pak opět na přírodní koupaliště, kde již byli Holásci. Objednal jsem si osmičku, otevřel Karamazovi a byl náramně spokojenej. Jinak se toho do konce turnaje asi moc nestalo, takže už bych se měl snažit to čtenáři někam sesumírovat.

Co se večerních sešlostí u deskovek týče, tak trvaly kratší dobu než v předchozích letech, Holáskové přicházeli později, asi především kvůli ping pongu, který hráli, dokud bylo vidět. Také jsme toho večer z nějakého důvodu vypili mnohem mnohem méně než v předchozích letech, kdy jsme nepřestali lít, dokud bylo co pít. Takže se nám stala i nepředstavitelná věc, že jsme některé flašky vezli zpátky domů.

prázdné lahve

rok 2018

 

prázdné lahve

rok 2019

No prostě ostuda. Deskovky samotné, bych řekl, že už máme hodně obehrané, takže by to do příštích let asi chtělo obměnu. Letos mě nejvíce asi stále ještě bavil Dixit, pak překvapivě Celestie, která mě v minulých letech nebavila, možná i proto, že není tolik obehraná. Svěží nový vítr přinesla i hra Představ si.

hraní Představ si!

Představ si! - zleva po obvodu Verča Holásková, Vítek Holásek, Domča Šmajzrová, Vojta Holásek, Tomášek Holásek, Honza Čermák

 

hraní Představ si!

leží Martkétka Holásková

Pokud jde o naše šachování, tak jsme oba byli spokojeni. Honza si jen stěžoval, že mu chybí praxe, ale s přihlédnutím k této nedostatečné vyhranosti nakonec řekl, že by měl být spokojen. Já jsem byl vzhledem k mé vytyčené turnajové strategii nadmíru spokojen. Asi jsem se dostal do fáze Havelka a beru šachy víc jako společenskou událost. Za celý turnaj jsem nepoznal hořkost porážky a k sedmi remízám jsem přidal 2 výhry. Jedna byla v prvním kole, kde jsem již měl nutkání nabídnout slabému protihráči remis, jenže hrál tak špatně, že jsem si řekl, že ještě ne. Vyhrál jsem ještě v osmém kole, když soupeř nechtěl remis, tak jsem bohužel musel vyhrát.

Před závěrečnými ukázkami bych ještě měl shrnout celý týden jako celek. Osobně bych řekl, že další velice podařený rok. Turnaj byl uspořádán opět skvěle. Výlety byly rozvrženy ideálně – byly tam pěkný zbylý lesy, dobrý pivo a holky máme nejkrásnější na světě. ,,Vytýkat“ se tak dají asi pouze detaily, z nichž se některé ani nedají ovlivnit – příliš otravnej, kousavej hmyz. Pro příští rok bych tedy asi pozměnil deskovky, a především by si DeskoLiberečáci měli dát do příštího roku předsevzetí, že budou lépe dodržovat pitný režim :-).

společná fotka

zleva Vojta Holásek, Honza Čermák, Tomášek Holásek, Verča Holsáková, Domča Šmajzrová, Honza Fiala, Vítek Holásek

 

Wuensch - Fiala, černý na tahu
diagram

Hezké matové motivy přinesl závěr partie Wuensch – Fiala. Najděte za černého nejrychlejší cestu k výhře. Řešení. V partii se stalo stále dobré, ale pomalejší 27…Je6?! 28.gxf5? a nyní opět přichází stejný motiv, ve zjednodušeném vydání, a náš borec již nezaváhal – 28…Dh2! 29.Kf1 Jf4 0-1. Dle počítače bylo nejurputnější 28.Kf1, kde by černý musel najít ještě pár obtížných tahů.

 

Čermák – Peníška, černý na tahu
diagram

V partii Čermák – Peníška měl černý na tahu k dispozici velice silnou možnost. Řešení. To se nestalo a černý dokonce ještě prohrál.

 

Na úplný závěr si můžete přehrát Honzíkovu ostrou partii z posledního kola.

Jan Čermák

 

ŠK Český Brod