Open Desko Liberec

18. - 25.07.2015, Liberec

Pro tento turnaj jsme se s Čendou a Ondrou rozhodli z důvodu nabídky levného ubytování (40 za noc), i startovné bylo levné (500). Abychom ale nemuseli spát na karimatkách a ve spacácích, vzal jsem auto. Do něj jsme dali dvě normální matrace (+ Ondrova nafukovací - slovy Čendy nenormální), polštář a peřinu pro mě a vůbec plno dalších věcí. Kufr byl plný po opěrátka (aby zůstal zachován výhled ze zpětného zrcátka) a plné byly i zadní sedačky. A to jsme původně zvažovali jet ve čtyřech!

Asi v půl 11 jsme dorazili do cíle, kterým byla Střední průmyslová škola strojní a elektrotechnická. V ní se turnaj hrál a byli jsme též ubytovaní. Ještě byla zavřená, šli jsme tedy do města. V knihkupectví chtěl Čenda koupit dvdčka, ale žádná neměli. Poté jsme se zaprezentovali a ubytovali se. Dostali jsme klíče od učebny A237 a čipy, kterými se otevírala vrata, vrátka a dveře. Vrátka fungovala, hlavní vrata však už ne (ani neměla) - ta se otevírala dálkově po zavolání nebo požádání. Využili jsme výjezdu jiného auta a vjeli dovnitř. Vynosili jsme věci a auto nechali na dlažbě pod okny šatny - bylo domluvené, že se v areálu školy může parkovat, ale nebylo moc kde. V učebně byl kromě umyvadla taktéž kabelový internet. Po chodbách byly stěny a vitríny plné různých technických modelů, studentských soutěžních robotů, kabelů, žárovek, ale i zadání a výsledků olympiád a soutěží, fotky z exkurzí i reklam technických firem. Na šachové vývěsce visely výsledky přeboru škol a dva propagační obrázky. Vyzývavě oblečená modelka sedící na zemi nad šachovnicí nebyla příliš příhodná, ale stále lepší než kreslený koník na úrovni MŠ (vyfotit jsem zapomněl). Mezi šachovými fotkami Čenda našel Tadeáše Baláčka, ten to ovšem nebyl, jak později potvrdil i ředitel turnaje. Jednou ráno jsem otevřenými dveřmi bázlivě nahlédl do elektrotechnické laboratoře. Jako hloupý gymplák jsem se samozřejmě styděl, protože bych tuto školu nikdy nevystudoval. Vyrazili jsme opět do města. V obchodním centru jsme koupili kabel k internetu a dali oběd. Dal jsem skvělý ledový malinový čaj, kde byly i celé maliny, chuť však kazily nějaké bylinky.

Po kole jsme znovu vyrazili do města. Cestou jsem si ve večerním/nočním rychlém občerstevní koupil cheeseburger za 49 a později se pokydal omáčkou z něj. Šli jsme se podívat na přehradu a cestou potkali nějaký zrcadlový monolit, který si Čenda zatoužil vyfotit, neměli jsme však foťák. Při návratu čip na vrátka nefungoval. Kluci přelezli plot s využitím popelnice, která však ujížděla, takže jsem ji držel a následně plot podlezl. Boční vchod do školy byl dokořán otevřený.

V neděli se hrálo dvoukolo. Ve 2. kole se vedle hrála partie Průdek-Blaháček. V průběhu kola zvonil mobil, nebyl jsem schopný určit odkud. Po asi čtvrt minutě vyzvánění se Jiří Průdek zeptal: Tak čí je to mobil? Nikdo se nehlásil. Domníval se, že to šlo směrem od okna za zády jeho soupeře. Ptal se jej, zda je to jeho, ten zprvu nereagoval, posléze odpověděl, že jeho mobil nezvonil. Mobil dozvonil, dále se to neřešilo, partie pokračovala a Jiří Průdek prohrál. "To bylo naposledy!" řekl po konci velmi důrazně soupeři. Později jsem ho zaslechl v hovoru s někým, myslím, že měl zavolat rozhodčího a příště ho zavolá. Mezi koly jsme dali dokoupený oběd od pořadatelů a přeparkoval jsem auto na parkoviště na druhé straně školy. Zřejmě tento den jsem si v bufetu objednal klobásu. V něm obsluhovaly neteř s tetou. Dívka se usmívala, snažila a byla milá, ale zjevně nezkušená a nejistá. Paní ji dirigovala a zdála se přitom docela přísná. I když se klobása vařila a zvenku horká byla, uvnitř uprostřed byla ještě trošku ledová. Přemýšlel jsem reklamovat (vzpomněl si i na valbyskou pizzu), ale bál jsem se, že bude dívka kvůli mně seřvaná, a to jsem nechtěl. Zatímco jsme o tom diskutovali s kluky (ještě to vyslechl nějaký pán), teploty se trošku vyrovnaly a pomalu jsem ji snědl. Večer jsem Čendu vyfotil u monolitu. Připomíná mu to monolit z filmu 2001: Vesmírná odysea (ten považuje za nejlepší vůbec) a nakázal mi dát obě fotky vedle sebe.

Po návratu z města jsme vrátka podlézali (již všichni), vchod však byl zavřený. Naštěstí se podařilo do školy po opětovném podlezení dostat hlavním vchodem - spadl server.

V pondělí jsem kluky vzbudil v 7 a namířili jsme si to do centra, kde jsme koupili Euro-Nissa-Ticket (Libnet+ ve variantě za 320 až pro 5 lidí na Liberecko a kus Německa a Polska), jeli autobusem na nádraží a odsud vlakem do Žitavy. V něm jsem Čendovi vyndal knihu o sicilce, podle níž jsem hrál se Zdeňkem Caklem variantu a Čenda s ním chtěl hrát tu samou. Bohužel si to rozmyslel, takže jsem ji bral zbytečně a byl z toho trochu zklamaný. Z ní jezdí parní úzkokolejka do Kurort Oybin a Kurort Jonsdorf. Kluci se usadili v otevřeném vagónu. Měli jsme trochu času, navštívil jsem tedy prodejnu jízdenek a suvenýrů. Zde mě zaujala lahvička sektu za 2,20 €, německy jsem se zeptal, zda je Flasche voll, a po ujištění ji koupil. Na etiketě se ovšem nacházel dieselový motoráček (který jezdí občas o víkendech) - nechápu.

Cesta do Kurort Oybin hezky uběhla. Tady jsme se stavili v Bäckerei, kde jsem koupil nádherný jahodový koláč! Vyrazili jsme na rozlehlou zříceninu českého hradu. Vstupné 7 € nás však odradilo. Pokračovali jsme pěšky do Kurort Jonsdorf a cestou se napili ze studánky. Víno, jež jsem chtěl vypít už ve vlaku, jsme měli dát po zdolání nějakého velkého kopce. Po zlezení jedné velké skály s vytesanými schody jsme minuli vyhlídku s lavičkami (obsazenými) a pak i další prázdnou se stříškou, ale na víno jsme zapomněli. Posléze jsme jej vypili na lavičce před Kurort Jonsdorf.

Cestou jsme hádali osobnosti, i další dny. Nejrychleji byl asi Ondrův Steinitz, kterého jsem přes národnost uhádl na jistotu. Rychle byli i mnozí šachisti, lékaři, vědci, politici, pes z bufetu a jindy o něco pomaleji pes Štefana Kopera (i toho Čenda hladil). Když jsem si jednou myslel určitou šachistku, ke vzhledu jsem se vyjádřil, že je fakt moc hezká. Nakonec (přes otázku na pobyt v USA) byla uhádnuta Kateřina Němcová - ta prý ale hezká není, že prý je baculatá??!! (při jiné příležitosti se souhlasu nedočkala moje hezká slova ani o Janě Sochorové) Seřval jsem je, že nemají vkus, a povrchně jsem se nehezky vyjádřil o téměř celé ženské špičce. Ondrovi se líbí Jana Jacková a Čendovi Natalia Pogonina. První se mi nelíbí kvůli krátkovlasosti a druhá je taková umělá. Spletl jsem se však jindy - Adam Smith nežil v 17. století (na to jsem chtěl vsadit kilo), Otto Wichterle nedostal nobelovku (na to jsem chtěl vsadit oběd v Německu), Alexander Fleming nebyl Američan (v tomto omylu mě podpořil Čenda, takže jsem se vsázet nechtěl) a Paris Hilton (mimo soutěž - nehádala se) není Francouzka (na to jsem chtěl vsadit kilo, ale byl jsem upozorněn, že bych předchozí sázky prohrál). Neuhodnuti zůstali Adam Smith, Artur Pomar, Alžběta I. O Adamu Smithovi jsem dále tvrdil, že je nejslavnější anglický filozof, o čemž jsem se pohádal s Čendou (podle něj David Hume). Při hádání Pomara jsem dal nápovědu, že jej trénoval nejlepší šachista historie (Aljechin). To byla samozřejmě trochu provokace. Čenda by ho nezařadil ani do TOP5, kam by ale dal Capablancu?! Nejtěžší hádanky byly tyto dvě: žijící mladá Britka, známá, avšak neproslavila se činem ani povoláním, vlastně ničím, ani manželem. Nedělá celkem nic. Asi má za sebou nějaké skandály. Často o ní píše britský tisk. Na barvu vlasů ani velikost prsou jsem nebyl schopen odpovědět. Nápověda. Řešení. Tato hádanka se líbila, další však už ne. Člověk? Tak trochu. Zvíře? Tak trochu kočka. Žije? Tak trochu, spíše ne. Stavba? Tak trochu, spíše ano. Nápověda. Řešení. I některé další byly těžké, jako film 2001: Vesmírná Odysea nebo pan Many ze seriálu Black Books.

V Kurort Jonsdorf jsme si chtěli dát oběd, takže jsme šli nejprve do centra. Cestou jsme narazili na restauraci, kde jídla bez přílohy stála kolem 10 €, a stavili se v turistickém infocentru, kam se mnou vešel Ondra. Čenda oznámil, že si sedne na trávu, za což jsem mu vyčinil. Německy jsem se zeptal na nějakou kostenlos Karte a jednu dostal. Dále jsem se ptal na levnou restauraci. Nevěděl jsem "billig", v hlavě jsem měl pouze "cheap". Neněmčinář Ondra v dobré víře navrhl, abych použil slovo "kostenlos". :-) Nakonec jsem použil "nicht teuer". Paní nás na mapě odkázala do nějakého bistra nebo obchodu. Dále jsem se zeptal na Schmetterlingshaus, paní se podívala na počítač a potvrdila, že je otevřený, doplnila slovo, které mi opět vypadlo - Eintritt - 6 €. Poděkoval jsem a odešli jsme. Bistro opravdu levné bylo - Čenda si dal párek s houskou za 2,20 €, Ondra řízek s brambory asi za 6 €, pro sebe jsem zvolil klobásu s bramborovým salátem asi za 5 €. Měli zde pouze lahváče a nebyla vidět pípa, což zklamalo Čendu, který si tak pivo nedal.

Dále jsme se stavili v obchodě, to byla taková velká samoška. Zde si chtěl Čenda vybrat lahváče, ale rozmyslel si to, protože neměli vychlazené. Navrhl jsem mu, ať ho dá na chvíli do mrazáku, což udělal, a "nenápadně" u něj stál a hlídal si ho. Víno jsme nevybrali. Krátce po opuštění obchodu Čenda zjistil, že pivo nemá jak otevřít. Navrhoval jsem mu vrátit se zpět, což odmítl, a zkoušel to o nějakou kliku, pak o ploty. Asi natřikrát se mu to podařilo, hrozně piva mu přitom vypěnilo. Také jsem si tam koupil multivitaminový 100% džus za 1,79 € - opravdu skvělý a ještě několik dnů při opakovaném nalpňování flaška voněla. Bylo to nejlepší pití za celý týden (a ten oběd nejlepší jídlo). Zlezli jsme mírný kopec na Hieronymus, což byla skalní vyhlídka, okolo ní se nacházela dřevěná posilovna po kopci (dřevěné hrazdy atd.), něco jako je v Kolodějích (ne v Brodě). Odsud jsme pokračovali do motýlího domu. Ten byl docela malý a motýli jsme v něm zahlédli. Vzhledem k tomu, že vstup činil 6,50 € a měl bych jen 10 minut, jsem od návštěvy upustil. Venku kolem letěl motýl (pak i další), dělal jsem si srandu, že jim uletěl a že tam asi nevětrají. Okolní krásný parčík byl volně přístupný, ale vyrazili jsme na zastávku. V Žitavě jsme měli na přestup 6 minut, ale vlak přijel na minutu přesně (nic neobvyklého v Německu), takže jsem stihl vyfotit vlak i Čendu se zavazadlem na jezdícím pásu.

Ve vlaku se Čenda zeptal, co si asi tak Němci myslí o Češích. Že jsou podřadná rasa a měli by se vyhladit, dostalo se mu odpovědi. Pravdou ovšem je, že všude, kam jsme vkročili, byli milí a zdvořilí a snažili se pomoct, skutečně velcí sympaťáci, dokonce jsme leckde mohli číst i české nápisy a informace (zajímavé ještě bylo, že běžně pozdravili "Hallo" a na mé "Guten Tag" odpověděli také "Guten Tag"). Čenda je dále přesvědčený, že Němce pozná podle vzhledu, to jsem vyvracel tím, že Evropa je geneticky promíchaná, na to reagoval Ondra, že Ukrajince většinou pozná a nesplete se. Němce však podle mě ne. Dále Čenda tvrdil, že Němky jsou hnusné, za což jsem ho seřval. Večer jsem toho měl dost, takže šli kluci sami a narazili na velmi nepříjemnou obsluhu. Večer jsem jim došel otevřít.

V úterý jsme vyrazili na Ještěd. Cestou do centra si Čenda vyžádal fotku i s konkrétním textem, který mu prý Vítek do článku ze Žamberka nedal. Sjeli jsme tramvají do Horního Hanychova, došli k lanovce a stáli frontu. Dole byl nehorázně drahý bufet, kde si Ondra něco koupil. Býval bych šel nahoru pěšky, ale klukům se nechtělo. Cestou lanovkou se naskytl nádherný výhled, stejně jako ze samotného Ještědu. Vlezli jsme do hotelové restaurace a chtěli si prohlédnout jídelák, ale chytila nás při tom obsluha a poslala nás sednout, že nám to přinese. V nekuřácké části byly jídeláky nehlídané a domněnka se potvrdila - neuvěřitelně drahé. Stihl jsem se ještě podívat do salonku s hezkými židlemi a zrcadlem, naopak se mi nelíbilo ještědské osvětlení, které vychvaloval Čenda. V dolním ještědském patře jsme zamířili do rychlého občerstvení. Volba padla na polévky za (38 Kč). Při čekání jsem se blýskl citátem ze Tří veteránů: "Tři polívky a tři chleby." Chleba byl však za příplatek (2 Kč). Čenda si myslel, že žertuji, když však zjistil, že ne, volbu změnil na hot dog. Zaměstnankyně byly velmi nervózní a na sebe nepříjemné, když však Čenda platil, mile se na něj usmála, jak vzpomínal. Jídlo jsme jedli venku. Ondra se cestou pokydal polévkou a nějaké holčička si ho fotila, pak mu do ní vletěla vosa. Ve venkovním bufetu jsem si dal ještě hot dog. Na vývěsce bylo napsáno cosi o radách a úsměvu zdarma a skutečně, pracovnice byla neuvěřitelně milá s nádherným úsměvem. Po kamanech a ke křížům jsme nelezli, protože tam bylo neuvěřitelně moc lidí, stejně jako tam vůbec všude. Viděli jsme také sochu ufona. Čenda ji chtěl vyfotit. To jsem odmítl, protože je neuvěřitelně hnusná a odporná (stejně jako socha člověka-židle na libereckém náměstí). Zblízka Ještěd ani zdaleka nevypadá tak hezky jako z daleka. Dále jsme zamířili do IQlandie, před níž došlo k zajímavému setkání. Pro budoucí generace budiž zanechán tento výjev:

Před vchodem se ještě dala zvednout tunová fábka dlouhými pákami nebo se schovat do dračích vajec. Dovnitř jsme nešli, neboť nám to přišlo drahé. Čenda navrhoval jít jen do planetária, což jsem zavrhl, protože to není specializované, ale jen doplňkové, takže to nebude nic moc. Zvolili jsme plán B a sjeli na zastávku Sokolská u zdi, kde je velmi pěkná Hostina obrů. Autorem je David Černý a opravdu se mu povedla!

Poté jsme courali po okolí školy a hledali nějaké levné pohostinské zařízení. Takové jsme našli, večer tam šli a byli přivítáni asi takto: Dáte si něco, nebo budete jen hrát šachy? Objednávku pak přinesla na druhý konec stolu. Hrůza. Zřejmě tento den jsem opět navštívil bufet a slečna mi říká: Já bych se Vám chtěla omluvit za tu klobásu. Kdo ti to vykecal? odpověděl jsem. Že prý o tom přemýšlely a asi ji tam daly krátce. Důvod jsem jí vysvětlil a říkal jí, že to je v pohodě, ona se tak omlouvala, až mi ji bylo líto. Bavili jsme se o tom i s paní a ta potvrdila, že by ji seřvala. Pak se ptala, jestli je jídlo dost teplé. "Známe se," zažertovala. Chtěla mi dát jídlo zdarma, to jsem nepřipustil a poté mi chtěla dát slevu, zbylé mince jsem pak nenápadně vložil slečně do rukou, když se paní dívala do notebooku. Při opouštění místnosti na mě ze srandy zavolala, že to viděla! Od večera už otevírání dveří fungovalo v pořádku.

Ve středu jsme vyrazili do Frýdlantu, kde se údajně nachází krásný zámek. Toto tvrzení se nám však nepodařilo ověřit - vstup do něj je drahý a areál není volně přístupný. Na zámek se odnikud nenaskytl výhled. V parku prořezávali a káceli a seshora do něj byl zákaz vstupu (zezdola, odkud jsme přišli, nic - zdolávali jsme ležící kmeny a padaly kolem nás větve). Stavili jsme se v pivovaru, ale prohlídky se nepořádaly, že možná později. Vyrazili jsme na rozhlednu a cestou se stavili v jídelně na oběd. Sužovalo nás vedro. Těsně pod rozhlednou kluci poseděli na originální lavičce.

Koupili jsme vstupenky po 15 Kč a nechali si je orazítkovat od nějakého dítěte. Maminka jej chválila, že by mohl být pošťák. Řekli nám, že můžeme jet výtahem. U vstupu do rozhledny se skutečně klec s tlačítky nacházela, ale to bylo vše, neměla kam jet, v úzké stavbě byly jen schody. Cestou vzhůru nás zaujala světélkující žárovka. "Výhled" byl ovšem zklamání - bylo vidět slovy Čendy pouze dvě pětiny! Jinak bylo vše zarostlé stromy. Kompletní výhled se vešel na dvě fotky. V občerstvení jsme koupili chlazené pití a seděli ve stínu na lavičkách. Čenda správně poznamenal, že se nás ani neptali, jak se nám tam líbilo. Vyprávěl jsem glokvu (viz Teorie vtipů na konci - tento vtip Čenda považuje za nejhorší na světě - ale neumím vyprávět) a sledovali jsme na prolézačkách si hrající děti. Ty hlídala maminka, zatímco tatínek ležel se zavřenýma očima na lavičce. Když jsme se chystali k odchodu, maminka zrovna odešla někam pryč. Šel jsem vyhodit kelímek a procházel kolem a tatínek se zeptal, kolik je hodin a ještě na něco (myslím, jestli už jdou). Opravdu zapeklitá situace! Odpověděl jsem časovým údajem a tatínek nehnul ani brvou. Zkoušel jsem hrazdu (Čenda nevěděl, co to je, a musel jsem mu říct, jak se jmenuje kladina!), na tu nejvyšší jsem nevyskočil, ale na střední (ta mi byla na hruď) už ano a dokonce jsem se protočil hlavou dolů a dopadl na nohy namotivován klučíkem, který to vedle mě udělal mnohokrát. Na nádraží jsme se podívali na odjezdy, v drogerii jsem si koupil zrcátko (ve škole jsem nikde nenašel zásuvku a zrcadlo blízko sebe), stavili jsme se v cukrárně a v pivovaře, kde jsme však neměli čas čekat, než by nás někdo mohl provést. Čenda si koupil Albrechta ve stylu IPA, ale na nádraží mu neobvyklý uzávěr nešel otevřít. Napadlo mě navléknout naň kroužek od klíčů a pomocí něj jej otevřít, což se podařilo. S Ondrou vypili tak půlku a zbytek si chtěl dát do lednice v bufetu a přitom využít toho, že mám u nich plus za klobásu. Odmítl jsem jak o to požádat, tak i jít s ním. Vysvětloval jsem, že si to chci nechat, kdybych něco skutečně potřeboval, a ne to vyplácat na hloupé pivo. Nakonec stejně využil příležitosti a vyvinul jistý psychologický nátlak, když o to požádal krátce poté, kdy jsem si objednal jídlo. Vyhověli mu. Bohužel jsme se nestavili v Raspenavě. Vysvětloval jsem, že Raspenava je skvělé jméno, takové mužské, chlapské (lepší už je snad jen Düsseldorf). Večer jsme se stavili na pizze, a když jsme vyndali šachy, servírka se celá rozzářila. Že ve škole také hrála. Byla moc milá.

Čenda do mě v průběhu týdne ryl, proč nepiju pivo. Odpovědi, že nechci a že jsem svobodný člověk a sám si o tom můžu rozhodnout, ho zjevně neuspokojovaly, po odpovědi, že mi nechutná, mě nutil to vyzkoušet a ověřit si to nebo tvrdil, že nějaké pivo nechutná jako pivo. Sám přitom nepije vodku a když jsem mu to jindy připomenul, ani nepípl. Nabízel jsem mu dát víno nebo tvrdý. Ten jsme nakonec nekoupili, i když jsme se shodli na slivovici. Naoplátku jsem ryl i já do něj - že pití vína, to je kultura, kdežto pivo je v každé páté cenové. Čenda zmínil krabicové víno. To však není víno, nýbrž patok. Nějaký chmel a slad, ts. Ale když na sluníčku dozrávají hrozny a pak jsou s největší láskou sesbírávané... Není divu, že víno je královský nápoj, ideální ke královské hře. Vysvětloval jsem mu, ať si každý pije, co chce, je mi to jedno, ale podobnou toleranci bych očekával i směrem ke mně. Nakonec jsme na víno šli po pizzerce a dali každý po dvou sklenkách - nevím, proč musím Čendovi dokazovat, že dokážu pít alkohol. Kultura to příliš nebyla, průběh večera však zůstane v Liberci. Zapomněl jsem zde partiář, volat se mi tam večer nechtělo a další den už to neměli - vyhodili to a chudák servírka se hrozně omlouvala, ujišťoval jsem ji, že je to moje chyba.

Ve čtvrtek jsme vyrazili do zoo. Na vstupu byly dvě dlouhé fronty - rozdělili jsme se a pak zase spojili. V některých ptačích klecích tlely myši - to jsem uznal, že stojí za fotky.

Do zoo jsem se netěšil a návštěva dopadla podle očekávání, ne-li ještě hůř. Zoo je velmi malá a to ještě značnou část tvoří lesy a restaurace. Vitríny, klece, výběhy - vše velmi malé. Nejvíce mě zaujala cedule z bývalého výběhu ledních medvědů, kde je 4. největší česká lež. Jaké jsou tři největší? Jdem na jedno, dopijem a pudem, už nikdy nepiju.

O respektování přirozených potřeb vůbec nemůže být řeči. Většina zvířat sedí/leží a nic nedělá - co by také dělala? Potravu dostanou, šelmy je neohrožují a kam jít také nemají. Co se týče údajné "chlouby" - bílých tygrů - jeden nervózně popocházel sem a tam, škoda, že jsem to nenatočil. Jeden lev se zase naštvaně oháněl po vitríně, na niž ťukaly děti. Nějaký orel mával křídly, ale aby se proletěl - nemožné. Chudák lachtan měl vypuštěnou vodu. Kozy jistě nemají přirozenou potřebu být plyšákem i vzhledem k upozornění na plotu, aby lidé v krizových situacích volali na tam uvedené číslo.

Po opuštění jsme se v sousední jídelně stavili na oběd. Dále jsme pokračovali do velmi blízké botanické zahrady, Čenda cestou brečel, že nevyjde kopeček a zůstane v jeho půli. Botanická byla opravdu nádherná! V pavilonu se skleníky jsme zhlédli mnoho zajímavých expozic - ať už kaktusů (ty jediné se líbily Čendovi), masožravek (ty Čenda nezaznamenal, ač jsem ho výslovně upozorňoval na láčkovky), tak i různých pouštních a tropických rostlin, viděli jsme zde i zkameněliny a vzácná dřeva a také nádherná akvária. Vrcholem byl sousední menší skleník. V něm rostly Viktorie královská a Viktorie Cruzova!

Venku se mi nejvíce líbily hortenzie. Zvláštní byl malinkatý údajný smrk ztepilý. Kluci mě upozornili na mého soupeře a dovedli k rostlině jménem Pěnišník. I jiné se honosily zajímavými názvy, zmiňme například dvojici Trojpuk drsný a Trojpuk zvrhlý, zvláštní přezdívky měly nevzhledné kosatce (například Miss Photogenic), nejlepší jméno ale nese nějaká palma: Drsnoplod Fortuneův. Zaujala mě výstava květin bez českých názvů. Zeptal jsem se zaměstnankyně, jestli je to lomikámen - prý je pod Libercem perk (?!), mají pod sebou trochu hlíny a kamínky mezi nimi jsou jen přisypané. Odpověď mě neuspokojila. Vedle dlouhých záhonů s růžemi se nachází depresivní zahrádka, kde na mě kluci čekali, zatímco jsem se stavoval v bufetu.

Večer si Čenda z bufetu již po odchodu obsluhy zapůjčil skleničky a na pokoji jsme pili stáčené víno, analyzovali a hráli šachy. Čenda s tím nebyl spokojen, pořád chtěl pouštět film/seriál, šli jsme tedy ven, courali po Liberci a nakonec sedli na lavičku na nějakém sídlišti a pili víno tam. Jak nějaké vylitiny.

V pátek jsme vstali pozdě, což nakonec určilo náš program, neboť Německo, kam jsem chtěl ještě jednou, jsme již nestíhali. Čenda navrhoval jít do blízkého technického muzea, koupat se (on by se jen díval) a hrát wormsy, ale to mi přišlo slabé. Nakonec padla volba na cíl, který jsem v průběhu týdne objevil při proklikávání mapy - Malá Skála (pouze jménem, jinak velké skály). Přijeli jsme náhradním autobusem a zamířili do infocentra, které bylo sice otevřené, ale zcela prázdné. Mapu jsme tam nenašli a odešli pryč. Telefonující zřejmě zaměstnanec se teprve nevšímavě velmi zvolna vracel. Ondra nakonec v dáli uviděl rozcestník. Po červené jsme stoupali na prudký kopec, přitom jsem říkal vtip o vlnitých plechách. Při vypravování jsem to poplet a Ondra mě na to briskně upozornil s tím, že to bedlivě poslouchá. Lezli jsme po skalách (byly v nich vysekané schůdky), užívali si vyhlídek do okolí a navštívili též jeskyni, jež však jeskyní vůbec nebyla, protože byla otevřená ze dvou stran.

Cestou dolů jsme si vyprávěli vtipy o Chucku Norrisovi. Čendův nejoblíbenější: Chuck Norris stihl sníst narozeninový dort ještě předtím, než mu stihli říct, že je v něm striptérka. Můj nejoblíbenější: Chuck Norris se jednou pokoušel otevřít dům klíčky od auta. A dům nastartoval. Mé další oblíbené: Chuck Norris přijde do hospody a už má pivo na stole. Chuck Norris neseká trávu. Jednou jí pohrozil a už neroste. Také jsme potkali stoupající dvojici v žabkách - muž šel napřed a žena odpočívala opřená o kolena. Špatné boty, podotkl jsem. O chvíli později odpověděla, že boty dobré, ale... jsme nerozuměli, asi že nohy špatné. Čenda nato, že flirtuju. Dole jsme pak potkali pejskařku a vzápětí prošli kolem památného tisu červeného, který ve svém latinském názvu měl po dvou slovech na konci L. Zeptal jsem se, mířeno spíše na Ondru, co to znamená. Ta měla kozy větší než psa, řekl Čenda k všeobecnému pobavení. Na oběd jsme se stavili v takové roubené chaloupce. Čenda po delší chvíli přišel, že vybrané jídlo nemají, ale jiné neobjednal. Sobě přinést pivo ale nezapomněl. Později se bránil tím, že nebude objednávat jídlo, o kterém si není jistý, že by nám chutnalo. Na to jsem reagoval, že jím všechno. Navíc mohl zavolat. Šli jsme tam s Ondrou znovu (vevnitř to bylo pěkné, i pec tam byla), ale jídlo by trvalo 20 minut, tolik jsme neměli (ale kdyby Čenda objednal rovnou, stihli bychom to). Venkovní část byla bez obsluhy, pouze vždy ze dveří vyvolali cenu podle účtenky. Nakonec mě napadlo zeptat se na boršč - ten byl hned. Ne ovšem v chlebu, protože ten by se musel péct! Zvolili jsme krajíce a tentokrát byli skutečně jak Tři veteráni. Na trámu protější budovy jsem přečetl prapodivnou Betlémskou pohádku na třech řádcích - že krev je symbol při potratu i revoluci a že Josef byl pěstoun atd.

Večer mě při večeři v bufetu vyzval k partii Tomáš Holásek. Porazil jsem ho, v průběhu partie se objevila jeho sestra Veronika, která asi na PSPčku hrála GTA (ale nevěděla které) a vylezo z ní, že neumí dát mat dvěma střelci, že to na tréninku nedala. Nedařilo se jí ani zahnat krále do rohu, takže jsem jí ukázal celý postup. Stěžovali si, že mají u sebe málo peněz a nemůžou si kupovat jídlo z důvodu, že jídlo mají na pokoji, což jsem schválil. Objevila se i Markéta a nakonec i Pavel Holásek, ukazovali jsme si úlohy a řešili je. Ve startovní listině jsem jich napočítal šest. To by se hrálo Městečko Palermo...

V sobotu se za šachovnicí děly věci. Ondrův soupeř před partií pod stolem četl Malou učebnici šachových zahájení, druhou hru anglické hry a pak knížku odložil na stůl do černého igelitového sáčku. Ondra pak obětoval figuru, dal šach a soupeř se vzdal. Doufám, že bych to vyhrál, vyjádřil se pak Ondra. Čenda byl naštvaný, že se soupeř bez figury a pěšce nechce vzdát. Svému soupeři jsem remízu nejprve odmítl, poté v připrohrané věžovce jsem ji už ovšem přijmout musel. Soupeř se vyjádřil, že ví, že je to vyhrané, a že viděl, jak moc jsem chtěl vyhrát. Jen jsem pokrčil rameny. V bufetu jsme si dokoupili oběd. Paní už toho zjevně měla dost, ale zůstávala profesionálkou. Průběžně jsme sbalili. Při vracení čipů a klíčů jsem se omluvil za rozmazané označení učebny na visačce. "Jste slzeli dojetím," žertoval ředitel turnaje. Počkali jsme na vyhlášení a po něm odjeli.

Nyní k hodnocení turnaje. Ubytování v poměru cena/kvalita bylo nejlepší, jaké jsem kdy zažil. Škola byla umístěná výhodně, blízko tramvaje a centra, v okolí se nacházely restaurace, obchody a pekařství. Organizačně turnaj probíhal dobře, zahájení i zakončení bez dlouhého čekání, rozlosování visívalo už večer na nástěnce i na internetu. Hrálo se ve třech učebnách, díky tomu nebyl přílišný hluk, pouze občas bouchly dveře, což se později vyřešilo jejich zapřením židlí. Na stolech byly jmenovky a klubové vlaječky (stylové!). Zatažení oken klubovými závěsy (stylové!) spolu s větráky a větráním ven i do chodby zajišťovalo přijatelnou teplotu. Bohužel to ale znamenalo hlasitější poslech okolo projíždějících tramvají a nutnost umělého osvětlení - a právě sem míří má jediná drobná výtka - v pokročilých hodinách hry to prostě nebylo ono, přirozené světlo by bylo lepší. Skvělý byl bufet. V něm pracovnice měly velikého psa. Toho Čenda hladil na hlavě a zároveň mu ji tlačil dolů, aby ho neposlintal. Chudáku chlupatému bylo vedro. V nabídce byly párky a klobásy v cenovém rozmezí 20-45 Kč, někdy i zbylé obědy či různá menší jídla (míchaná vajíčka, obložená houska - tu jsem si jednou objednal, vyndanou z lednice rozbalil a nechal rozloženou. Je špatná? ptala se paní. Ji nechávám oteplit, vysvětlil jsem, načež dostala výtlem). Měli i chlazené lahváče, což využil Čenda. Dále nabízeli sladkosti, koláče, perník. Promítaly se zde také onliny a byly zde šachy na analýzy a volné hraní. Konkrétní hodnocení (srovnání) možná později.

Jan Fiala

 

ŠK Český Brod

Aktuality O oddíle Historie Přebory oddílu A tým B tým C tým Staré sezóny Turnaje Různé Diskuze Odkazy