Hledání ztraceného času s přídavkem pěti vteřin za tah – s01e01: Kompas
Od zákazu kouření v restauracích náš web strádal – méně hospodských debat nad rozlitými půllitry v zakouřeném lokále znamená neodvratnou ztrátu inspirace. Rozhodl jsem se tudíž znovu nastartovat činnost těchto stránek za pomoci malého šachového seriálu. Ten by měl vyplnit zbytek mezery do startu letních turnajů, z nichž jistě vzejde celá řada zajímavých, možná až dlouhých článků.
Seriál bude mít letos v létě dvě řady po třech dílech, zatím je dotočena první série. Je otázka, o čem to vlastně celé bude – jednotlivé díly budou takové drobné střípky, které bude spojovat společný motiv nějaké debilní mnemotechnické pomůcky, kterou, většinou bezděky, používám. Odtud plyne název seriálu – Hledání ztraceného času s přídavkem pěti vteřin za tah. Žánr mysteriózní, pochopitelně…
V prvním díle jdeme paradoxně rovnou do koncovky. Vždyť to znáte – vznikne pozice dáma a pěšec proti dámě a teď co s tím. Když máte slabší stranu, tak si říkáte: „Už je tam jenom jeden pěšec, budu ho nějak šachovat, snad tam nějakej věčňák bude.“ Při hře na výhru je to naopak: „Má tam nějaký šachy, ale musí to bejt vyhraný, budu představovat dámu a nějak se schovám.“ Všimněte si prosím, kolikrát jste z neznalosti použili slovo „nějak“.
Botvinnik – Minev po 77. Df4+?, ČNT.
Aby to po předchozích řádcích nevyznělo nepatřičně, nejsem žádný expert na tyto pozice a většinou také nevím, co mám dělat. Respektive často vím, co bych měl dělat, ale nevím jak. I proto vám nevysvětlím, proč je Botvinnikův tah 77.Df4 s otazníkem – prostě a jednoduše z nějakého konkrétního důvodu vypouští výhru. Nás ale bude zajímat spíš 77. tah černého s následným zobecněním.
Bulharský velmistr Minev (či snad Miněv, potažmo Spytihněv) ustoupil chybně 77…Ka5? a vstoupil opětovně do prohrané řeky. Remízu drželo 77. Ka3! A teď proč.
Při koncovce dáma a pěšec proti dámě je klíčové postavení krále slabší strany, jak už to bývá. Pokud je král slabší strany pod pěšcem a vlastním tělem blokuje jeho postup, pozice je remíza. Pokud je ale někde v luftu, musí obezřetně našlapovat. Platí, že pokud je pěšec:
1) krajní (a+h), tak slabší strana drží při obezřetném našlapování remízu, 2) jezdcový (b+g), tak slabší strana má stále slušné šance na remízu, 3) střelcový (c+f) a centrální (d+e), tak slabší strana prohraje jak slepý k houslím.
No ale jak mám kurnikšopa vědět, kam toho svého krále uklidit? A právě tady přichází na řadu má vskutku geniální pomůcka – král by měl zamířit k diagonálně protějšímu rohu, než se nachází pole proměny pěšce. Zní to poměrně jednoduše, ale mně to prostě dlouho nešlo do hlavy. Několikrát jsem to popletl a měl za to, že král naopak do rohu nesmí. A tak jsem si vymyslel pomůcku.
Je to jako se střelkou od kompasu – ta když míří doprava šikmo nahoru (jak říkáme my, jedničkáři ze zeměpisu), tak opačný konec míří doleva šikmo dolů. A je to.
Obdobně to funguje, i když kompas začne ukazovat na druhou stranu.
Důvod – když se totiž král motá kolem středu šachovnice, tak silnější strana vyhraje např. tím, že postaví svého krále na stejnou řadu (v partii Botvinnik–Minev tedy na pátou) a následně dojdou časem slabší straně šachy, protože postupně vznikne pozice, kdy by po šachu došlo k představení dámy s následnou výměnou. Přehrajte si zmiňovanou partii Botvinnik–Minev, Amsterdam 1954 a uvidíte sami.
Sečteno podtrženo, hlavní poselství – jsem králem pod pěšcem, měla by to být remíza. Nejsem králem pod pikem, měl bych se pohybovat podle kompasu v protějším rohu. Rozhodně ne nikdy v půlce cesty. Čím blíž je pěšec ke kraji šachovnice, tím větší mám šanci.
Rady jsou to poměrně praktické a zvyšují hráči šanci, protože ví, o co se má snažit. Na druhou stranu si přiznejme, že podobné koncovky s nekonečným počtem šachů jsou pro člověka extrémně náročné.
Obyčejní čtenáři mohou přestat v tomto momentu číst, skalní fanoušky ale jistě bude zajímat rozšířená režisérská verze prvního dílu. Nabídnu vám ještě „remízové zóny“, tedy konkrétní políčka, na nichž musí král slabší strany stát, aby držel teoretickou remízu. Berte to čistě jako zpestření, samozřejmě je nesmyslné si pamatovat takto konkrétní a na paměť náročnou informaci. Zelená značí pole, na nichž musí stát černý král pro udržení remízy. Postavení dam je čistě ilustrativní.
Remízová zóna při nepostouplém krajním pěšci.
Stoupnout si králem mimo remízovou zónu je v podobné pozici opravdu umění. Druhou věcí je pak ještě celou pozici skutečně ubránit.
Remízová zóna při postouplém krajním pěšci.
Tady už se nám to trochu hroutí, barva života postupně mizí. Vidíte, jak platí poučka „někde kolem protějšího rohu“. Někde kolem – např. g1 a f2 prohrává. Růžek to ale jistí. A to dokonce i růžek h8, který remizuje z nějakých taktických příčin, které si nechci pamatovat.
Remízová zóna při jezdcovém pěšci.
Tady je ten roh jak z bavlnky – kamkoliv šlápnu, vždycky udělám dobře. Zajímavá je oblast partyzánského odporu v úseku f5, g5, h5.
Remízová zóna při střelcovém pěšci.
U střelcového pěšce vidíme, že už pomůže pouze přímé zapojení krále do akce – buď před pěšcem, nebo někde na jeho úrovni, aby se tam mohl ještě vecpat.
Remízová zóna při centrálním pěšci.
Velmi podobné jako v předchozím případě, ovšem s tím rozdílem, že zelenou vidíme po celé šíři šachovnice. Z logických důvodů, král slabší strany dokáže ke středovému pěšci rychleji doběhnout ze vzdálenější strany šachovnice, v porovnání se střelcovým pěšcem.
První série bude pekelně dramatická a zašmodrchaná, co říkáte? Druhý díl už ve středu/čtvrtek!
Vít Moravec