Vít Moravec (Vítek) přistoupil do prostředního vagónu metra, ve kterém jsem už byl i já. Asi si byl stejně jistý, na jaké straně se bude vystupovat. Ovšem vlezl jinými dveřmi, takže pár stanic trvalo, než jsem se k němu dostal. Nikdo jiný z Českého Brodu nejel. Cestou jsme řešili vlastně jen názvy. Nevymysleli jsme v podstatě nic, pouze zrekapitulovali již dříve použité názvy - např. (na Zbraslavských trojicích 2005) Čaj v jídelně. Proto jsem se rozhodl, že název se vymyslí na místě. V jízdních řádech jsme si našli autobus, který zákeřně nejel. Nakonec mě napadl název Brošim. Nezapře se inspirace od Vlased. Vítek vymyslel pro sebe a svého vlašimského spoluhráče Ondřeje Maťejovského (Maťa) název Vávrové a pro další dvě dvojice - Lukáš Filip a Vojta Filip název Filipové a Filip Zvára a Josef Zvára název Zvárové. Pak se rozhodl názvy přehodit a začáral je. Ale už je tam znovu nenapsal. Doplnil tam Spartak Vlašim A a B. O poznání větší problémy s vymýšlením názvu (a to jenom jednoho) měl Jan Antoš. Ačkoliv např. mnou vymyšlené Jendové se jeho spoluhráči Janu Veselskému zamlouvalo, musel mít něco, co vymyslel sám. Napadlo ho Smích-off (čteno o f f každé písmeno zvlášť), nakonec začal kombinovat jména a přišel s Westoš. Výsledek je podobný - Westan. Cenu za nejméně originální název jednoznačně získal Kolín. Vlašimský spoluhráč David Zvára byl celý vystresovaný a třásl se ze strachu o název, ale naštěstí s ním byl spokojen.
V partiích se někdy dařilo více, někdy méně. David většinou vyhrával rychle kombinačně, já pomaleji, klidněji. Bodů bylo požehnaně, celý turnaj jsme se drželi na samé špičce a bojovali nejen o prvenství v nižší kategorii, ale i o celkové vítězství. Dokonce se mi snad poprvé v životě podařilo porazit Viléma Riese. Vítek sice tvrdí, že mě podcenil, ale já myslím, že jsem byl prostě a jednoduše lepší. Před posledním kolem jsme byli průběžně 1. s 10 body, za námi Bez názvu (vyšší kat.) s 9,5, pak už byli 8,5bododví a další. Nastoupili jsme proti Smíchovským pěšcům. Jan Zábranský s námi před zápasem vedl mírové rozhovory. Turnaj jsme ale samozřejmě chtěli vyhrát! Takže jsme nabízené remízy odmítli s tím, že budem hrát. Jan Zábranský se na nás ze srandy obořil: "My taky, co to na nás zkoušíte?"
Probíhá poslední kolo. Všichni tvrdě bojují o poslední body, mnozí o ceny, z mozků se kouří, napjatá atmosféra by se dala krájet. "Můžete mít jenom jednu dámu!" ostře prořízl ticho vysoký dětský hlásek. Samozřejmě ke všeobecnému pobavení všech hráčů. Chlapec pokračuje: "Ale mně pan učitel říkal..." slova přechází ve vzlykání. "Ne, můžeš mít třeba šest dam..." konejšivě vysvětluje k partii přispěchavší hodný pan rozhodčí Michail Koreček. Klouček pohotově: "Maximálně devět!" Hnáni ukrutnou zvědavsotí, se soupeřem zastavujeme hodiny a vydáváme se na místo čino. Hledáme marně. Konečně nám jedna maminka ukazuje. Starší pán s kloučkem už ale hrají čerstvě novou partii.
Po dohrání následovalo českobrodsko-vlašimsko-pravonínské focení. Všichni se seřadili ke stěně školy. Já postavil vedle fotograga batoh a přes něj přehodil mikinu, kterou jsem svlékl, aby mi bylo vidět tričko. Na to byla na batoh hozena jiná mikina. A další. A ještě jedna... Všichni totiž chtěli ukázat, jací jsou tvrdí chlapi. Hromada se vyfotila, pak se ještě zvětšila a na metrovém vrcholu se utrůnila brašna od foťáku. Svou mikinu, ten den poprvé, svlékl i David. A já došel k hrůznému zjištění - celý turnaj jsem hrál se slávistou! Ti měkcí, kteří se nesvlékli, jsou k vidění na fotkách.
V posledním kole jsem získali pouze bod. Turnaj celkově (a vyšší kategorii) vyhrálo s 11,5 body družstvo s názvem Bez názvu (Zanikov, Ries). Při psaní diplomů a vyhlašování jej ovšem pořadatelé přejmenovali na Smíchov A. Oba hráči z toho samozřejmě radost neměli, ale Maťovi se nápad zalíbil - všechna vlašimská družstva pojmenuje Bez názvu a ta nejúspěšnější pak změní na Vlašim. Brošim naštěstí zůstala zachována, ač u p. Zvolánka vyvolávala nekončící údiv. Brošim s 11 body vyhrála nižší kategorii a celkově skončila druhá, což je skvělý úspěch! Má na něm velký podíl manažer Vítek, který dal toto družstvo dohromady. David Zvára na první získal 5 bodů ze 7 partií, Jan Fiala 6. Vávrové byli s 9 body ve vyšší kategorii druzí, celkově šestí. Vítek dal na první 3,5, Ondřej Matějovský 5,5. To se za úspěch považovat nedá, očekávání ležela výš. Třetí ve vyšší kategorii (celkově 11.) skončil Gambit cudnosti. Při vyhlašování už ale byli pryč. A zatímco pořadatelé vyčkávali a zmínili se o jejich pravděpodobném odchodu na autobus, z publika se ozývalo: "Voni sou cudný!"
Společná výprava se vydala od školy rovně. Po 50 metrech se vlašimští u menší křižovatky doptávali na cestu. Domorodec navrhl více cest. "Nebudeme se zbaběle vracet!" prohlásil rozhodně Maťa a zabočil kamsi doprava. Já s Vítkem pokračoval jinou cestou.
V metru vedle nás stála skupinka asi šesti puberťaček. Co chvíli se hlasitě řehtaly na celý vagón. Mezi uširvoucím chechtáním jsme zaslechli, že jedou na Florenc. To na optimismu nepřidalo. Konečně Náměstí republiky. Z vagónu jsem se cpal vepředu a při odchodu pronesl: "To byl horor je poslouchat!" Holky ztichly, cestující ztuhli, v davu to zašumělo. Všichni čekali, co se bude dít. Vtom jedna vykřikla: "Za ním!" Vyběhl jsem a holky za mnou. "Chyťte ho! Úchylák! Zloděj! Pomoc!" Neustále se zvětšující dav mě nemilosrdně hnal na druhou stranu nástupiště. Můj prostor se rychhle svíral na pár decimetrech mezi bezpečnostní čárou a krajem perónu. Nebyla jiná možnost. Skočil jsem do kolejiště. Rozvášněný dav poporovaný výkřiky holek slejzal za mnou. Stala se ze mě štvaná zvěř. Sprintoval jsem, co jsem mohl, vstříc černotě tunelu. Ohlédl jsem se. Všichni se hnali za mnou a nebezpečně se přibližovali. Ozvala se houkačka. Otočil jsem se dopředu a zcela mě oslnila dvě velká bílá světla. Byla přímo přede mnou. Všichni zděšeně křičeli a já... si dělám srandu. Holky mě neslyšely.
Jan Fiala