ŠK Český Brod

Hledání ztraceného času s přídavkem pěti vteřin za tah – s01e03: Před oponou, za oponou nesmí nikdo stát, nebo nebudu hrát

Význam volného sloupce je snad nejpodceňovanější prvek šachové hry, alespoň tak hovoří má zkušenost. Je až neuvěřitelné, jak často hráči, a nehovořím zdaleka jen o začátečnících, nepovažují obsazení sloupce za důležité. A ne snad proto, že by neznali sehranou dvojici věž-sloupec. Dle mého názoru to souvisí spíš s tím, že když není přímo bitva o volný sloupec hlavním tématem partie, tak se šachistům nechce ztrácet čas (vědomě či podvědomě) a raději si jedou pořád svůj vlastní plán. Přitom sloupec je životní prostor pro druhou nejsilnější figuru na šachovnici – je rozdíl mít věže ve hře, nebo nemít.

Když už tedy po letech přemlouvání šachista skutečně uzná, že sloupec je významná tranzitní trasa nejen pro věže, měl by také znát způsoby, jakými o něj může bojovat. Opěrný bod na volném sloupci (Nimcovič to myslím nazval předsunutý bod, ale v tomhle se trochu ztrácím. Mohl bych se podívat do knížky, která leží asi metr ode mě, ale neudělám to.), zdvojení či ztrojení těžkých figur, vpád na 7./8. řadu, vyplenění soupeřova tábora. Tohle jsou všechno notoricky známé postupy. Chtěl bych ale připomenout jeden motiv, který je sice také velmi známý, ale jak uvidíme z ukázky, i ti nejsilnější hráči na světě na něj mohou zapomenout.

Karpov – Unzicker (Nice, 1994), BNT.



Když už to vypadá, že na sloupci vznikne nanejvýš nerozhodný souboj nebo dokonce nepříznivý výsledek, jednoduše zatáhneme oponu… 1.Sa7!



Opona.



1…Je8 2.Sc2 Jc7 3.Vae1 … a když ji zase roztáhneme…



Karpov – Unzicker (Nice, 1994), jevištní zázrak.



Scéna se úplně promění.



To s tou oponou mi úplně nefunguje, spíš si to vždycky představuji tak, že po maximální přípravě těžkých figur na sloupci odtáhnu střelcem pryč (rozhrnu oponu) a získám sloupec nadobro. To ale není jediný efekt tohoto originálního Karpovova manévru, jak se totiž ukázalo třeba právě v jeho partii s Unzickerem, stačilo pouze hrozit odtahem střelce – ten zůstal na a7 až do konce partie. Perfektně ale paralyzoval dámské křídlo soupeře.

Skutečně známý manévr a jedna z nejslavnějších partií 12. mistra světa, doporučuji k přehrání. Celý motiv ve mně po čase oživil Boris Gelfand prostřednictvím své oceňované knihy „Positional decision making“, kterou jsem si přivezl v prosinci z Londýna a konečně jsem se k ní pořádně dostal. Od Gelfanda mám už knížku „10 vybraných partií“ nebo tak nějak (Mohl bych se podívat na hřbet výtisku, který leží asi metr ode mě, ale neudělám to.). Pokud hledáte v současné pokřivené, uspěchané, pokrytecké, bejvalo to za nás lepší, počítačové době špičkového šachistu, který svým stylem hry stále připomíná staré mistry, kupte si nějakou Gelfandovu knížku a užijte si jeho přísně logickou hru plnou hlubokých idejí.

Gelfand – Malachov (Soči, 2005), BNT.



V partii přišlo 1.h3!?, což drží malou výhodu a nic nekazí. Sám Gelfand ale napsal, že mnohem silnější bylo 1.Sc7! s myšlenkou zdvojení věží a vpádu Db5. Pozice černého se hroutí velmi rychle, nevychází ani taktika: 1…Jc5 (1…Va7? 2.Sd6+-) 2.dxc5 Vxc7 3.cxb6 Vxc2 4.Dxc2 Dd6 5.b7 Vb8 6.Dc8+ +-



Gelfand tento moment sám přirovnal ke Karpovově partii, údajně si už ale nepamatuje, zda ho srovnání vůbec napadlo u partie. Pravděpodobně prý ne, protože jinak by tah zahrál. Tímto se příznal, že kromě nic moc nápadů má ještě mizernou paměť.

Konec první série.




Vítek Moravec