ŠK Český Brod

V hostinci U Čendohlávků

Bylo studené nedělní ráno, vítr mocně profukoval bundy, kabáty a mikiny (v připadě Vitka), když se českobrodští plenitelé náhle zjevili na kolínském obzoru. Jak se na kandidáty na postup do Krajské soutěže sluší, první auto, Jaguár, vzbudilo patřičnou pozornost a respekt a poskytlo nám takovou psychologickou výhodu, ze které se obránci Sendražic už nevzpamatovali. Zkrátka, kouzlo mocného devátého hráče opět zapůsobilo.

V hrací místnosti byla trochu zima, ale vzhledem k tomu, že Vítek pravdivě poznamenal: “Ani u nás to často nevypadá jak na karibské pláži,” jsme raději mlčeli. Atmosféru místa doplňovala lednička broukající si svým vlastním životem, která by klidně mohla soutěžit s naším vlezlým osvětlením. Cítili jsme se tedy skoro jako doma, což byl další významný faktor na naší straně.

S mým soupeřem jsme se asi po deseti tazích dostali do zcela mrtvé, symetrické a remízové pozice. Řekl jsem si, že situaci trochu oživím dočasnou obětí pěšce, kde získám poměrně zajímavé rozmístění figur. Soupeř místo toho, aby mi hru zpříjemnil snahou dotyčného pěšce pokrýt, naopak zlepšoval působnost a spolupráci svých figurek, až jsem najednou stál hůř a pouze chyba soupeře mi dovolila se ze sevření vyprostit a partie znovu zaplula do remízových vod.

Ivan Koudelka dostál své pověsti člověka, který nejde pro kombinaci daleko. Každý šachista ví, že pro takové lidi jsou bílé figury doslova vražednou zbraní. Po několika tazích přišlo BUM! Jezdec vzal pěšce na f7 a zbytek partie už se vezl v honbě za černým králem.

Martin Horák si z Mistrovství ČR přivezl dobrou formu. Sedě po mé levici obětoval materiál za odhalení soupeřova krále. Samotná oběť by si jistě nezadala s některými slavnějšími kolegyněmi takových borců, jako jsou Tal nebo Shirov, a není vyloučeno, že by i jim vyrašil pot na čele, kdyby něco takového zahráli. Aktivní figury soupeře ve mně nevzbuzovaly důvěru v korektnost oběti, nicméně Martin v rozhodující chvíli neustoupil a zkušeně soupeře smetl.

Pan Šimek hrál s Petrem Křepelkou na sedmičce. Partii jsem moc neviděl, ale pravděpodobně došlo k nějakým víceméně vynuceným výměnám, po kterých měl Petr dva střelce za Šimkovu věž. Partie skončila remízou, neboť měl Petr málo času a podle jeho slov i následná analýza údajně prokázala, že by se stejně se svou výhodou nedostal o moc dál, i když partie vypadala opticky lépe pro bílého.

Hned poté dohrál pan Urban. Bílými se se svým soupeřem dostal do pozice typu Benoni, kde jsem po triumfálním pochodu pěšce na e5 a pak e6 čekal, že hostující borec rychle zvítězí, neboť jeho soupeř se k průlomu na b5 nedostal. Někde ale nastala chyba, neboť na šachovnici rychle zmizely všechny figury až na střelce. Vzniklou pozici jsem pak hodnotil jako výrazně lepší pro černého, možná dokonce i prohranou, neboť bílý pěšec na e6 nyní působil jako slabina. Partie však prešla do pěšcovky, která byla nakonec zcela vyhraná pro bílého a tím výsledkem pak tato partie i skončila.

Vítek Moravec podle svých slov neměl partii úplně pod kontrolou. Po nějakých výměnách uzmul pěšce. Nebo to byla oběť? Každopádně měl jeho soupeř lépe postavené i sehrané figury než Vítek, ačkoli za to měl pěšce míň a horší pěšcovou strukturu. Jenomže Vítek tyto pozice vyhrává často i poslepu s prstem v nose. Zkušeným způsobem poměnil aktivní figury soupeře a přesně realizoval materiální výhodu.

Následující dvě partie autor článku neviděl do konce, proto je pod časovým tlakem odfláknutě popíšu já (VM):

Čenda stál strašně, soupeř nedal věčňák a pak to popletl.

Ondra stál strašně, soupeř furt nabízel remízu a pak to popletl.

Výsledek 7:1 je pro soupeře příliš krutý, neboť hráli mnohem lépe, než tomu napovídá výsledek, a jenom nevyužili svých šancí. Pro nás to znamená další naději v honbě za postupem, i když se nám vysněný cíl vzdaluje s ubývajícími koly stále víc a víc.

Martin Koller