ŠK Český Brod

Zasloužená prohra

Myslím, že k nadpisu není co dodat.

Vítek Moravec někde v průběhu výměn v rámci střední hry uzmul pěšce. Nevím, jestli šlo o oběť, přehlédnutí nebo prostě logický důsledek hry. Každopádně Vítek nezaváhal a zasmečoval.

Pan Koudelka si posledně stěžoval na svoji špatnou formu, což se ovšem v této partii nepotvrdilo. Po typovém úderu ve skotské s Dh4 a Sc5 se soupeř na dlouhou dobu zamyslel a po chvíli už měl na hodinách hodinu míň. Nato domácí borec přitlačil, obětoval pěšce a partii zakončil útokem na krále.
Za tohoto skóre jsme optimisticky hleděli do budoucnosti, ve které ale následovaly tři prohry.

Šimkovu partii jsem moc neviděl, akorát někde ztratil figuru a po chvíli i vzdal. Příliš k vidění toho nebylo ani v partii Franc-Chybný, oba soupeři se brzy dohodli na remíze.

Pan Urban hrál černými a v pozici nápadně podobné Marschallovi donutil svého soupeře k zamyšlení. Bohužel jeho soupeři dlouhé přemýšlení prospělo a díky pozičním slabinám a jezdci na f5 partii dovedl k výhře.

Čenda hrál nějaký mix české obrany a Philidora, což jsou velmi zrádné a netypické pozice, kde je velmi obtížné vymyslet účinný plán hry, a i když má bílý více prostoru, musí hrát přesné a konkrétní tahy. To se Čendovi bohužel nepovedlo, jeho slibně vypadající útok na krále nebyl dotažen, naopak soupeř se dokázal prosadit na druhém křídle.

Inu.. tak jsme tedy o bod prohrávali. Martin Horák měl vedle mě pěšce míň a vypadalo to, že se zrovna při tvoření remízy nenudí. Abychom měli aspoň remízu, tak jsem musel bílými vyhrát, což se mi ovšem nepodařilo, neboť jsem podal snad jeden z nejhorších výkonů ve svém životě, když jsem se z pozice, která by se dala označit jako „téměř vyhraná“ nebo „velmi lepší,“ dostal do tupě remízové pozice, kterou jsem pak po oběti pěšce (ve snaze vyhnout se remíze), odmítnutí dvou remíz soupeře a několika vynucených remízách nakonec prohrál. Útěchou nám mohlo být, že to aspoň Martin Horák vedle mě zremizoval.

I co naplat. Soupeři po zásluze vyhráli, protože byli v zápase lepší. Otázkou ovšem je, jestli museli vyhrát, respektive, jestli jsme nemohli klást daleko větší odpor. Napadli mě k tomu dvě připomínky.

Za prvé je asi někde problém, když ani k rozhodující partii sezóny nedokážeme nastoupit v základní sestavě.

Navíc se u některých hráčů včetně mě možná vyvinul jakýsi syndrom neporazitelnosti, který se u hráče jakéhokoli sportu automaticky vyvine, když pořád vyhrává. Zkrátka si začne myslet, že vyhrává díky své genialitě, přestane vnímat pozici objektivně, jeho pozornost se otupí atd.

Co naplat? Je třeba se oklepat a bojovat dál. Tímto bych rád popřál všem hezké svátky, šťastný Nový rok a ať se Vám v příštím roce po šachové stránce daří.

Martin Koller